VI.
V pátek ve 12.35 inspektor Cramer z oddělení vražd, usazený v červeném koženém křesle, vyňal z úst všelijak pomačkaný nezapálený doutník a začal: „Pořád ještě mě zajímá, kde jste vy a Goodwin posledních čtyřiadvacet hodin byli a co jste dělali.“
Jediné, co se dalo namítnout proti tomu, abychom mu to řekli, bylo, že by si to šel ověřit buď sám, nebo by někoho poslal, a doktor Vollmer byl velmi zaneprázdněný člověk, a také by to byla špatná odměna za jeho pohostinnost. Proti pohostinnosti jsem nemohl říct ani to nejmenší, dostal jsem dokonale vyhovující lůžko v pokoji pro hosty, jen Wolfe měl v tom svém pár problémů. Knihy tam byly, ale žádné křeslo, do kterého by se vešel, a vleže on nečte. Nenašlo se ani dost velké pyžamo, takže musel spát ve spodním prádle. Jídlo dobré natolik, aby ospravedlnilo to, že se všem těmhle těžkostem vystavil, ale ne dost dobré, aby uspokojilo jeho chuťové pohárky. Pivo jen jedné značky, a navíc ne té jeho. Polštáře příliš měkké na to, aby si vzal jen jeden, a příliš tlusté na to, aby si vzal dva. Ručníky buď moc malé, nebo moc velké. Mýdlo, které bylo cítit jako tuberózy – to prohlásil on, sám používá mýdlo s vůní pelargonie. Na to, že na celý den a noc odešel pryč z domu poprvé po víc než roce, tyhle ústrky snášel opravdu dobře. Ovšemže byl pohroužen do ponurého mlčení, jako každý, kdo by byl okolnostmi, za které mu nelze klást vinu, nucen vymajznout a neměl ani čas zaskočit si pro kartáček na zuby.
Jelikož toho moc nevíme o moderní elektronice – a kdo taky, že? – ani jsme Fritzovi netelefonovali, abychom zjistili, jestli někdo dům navštívil. Víme, že vysledovat telefonní hovor už není tak snadné, jak to bývalo, ale mohli by mít nějaký zkrocený neutron, pozitron nebo jiný ‚tron‘, který by se mohl utábořit ve Wolfově čísle a vyzradit, odkud hovor přišel. Na zprávy tu byly čtvrteční večerní a páteční ranní noviny. V Gazette o únosu ani slovo; Lon si to tedy nechal pro sebe. V pátek ráno v Timesech nic, ani v jedenáct v rádiu. O Jimmym Vailovi toho byla spousta, ale hlavní fakt zůstával takový, jaký mi sdělil Lon: Margaret Tedderová vešla do knihovny v 9.05 a našla Jimmyho na podlaze a na něm Benjamina Franklina. Bronzová socha mu rozdrtila hrudník.
Ve středu večer ho vidělo živého pět lidí, ne jeden: jeho žena, její syn a dcera Noel a Margot Tedderovi, její bratr Ralph Purcell a její právník Andrew Frost. Všichni Vaila viděli po večeři v knihovně – o předmětu rodinné porady nebyla zmínka – a krátce po desáté Jimmy prohlásil, že se tři dny pořádně nevyspal – důvod neuveden –, natáhl se na gauč a usnul. O hodinu později, když se rozešli, tam ještě ležel a pevně spal. Noel a Margot Tedderovi i Ralph Purcell šli spát, paní Vailová s Andrewem Frostem se odebrali do pracovny paní Vailové. Kolem půlnoci Frost odešel, paní Vailová šla spát. I ona byla očividně nevyspalá, protože když jí ve čtvrtek ráno její syn a dcera přišli do pokoje povědět o Jimmym, ještě ležela.
Všichni v domě, samozřejmě včetně služebnictva, věděli, že socha Benjamina Franklina je vratká. Gazette otiskla článek jakéhosi odborníka, probírající různé způsoby, jak bronzové nohy člověka připevnit k podstavci, na kterém stojí. Prozkoumat sochu, která na Jimmyho Vaila spadla, odborníkovi nedovolili, ten nicméně tvrdil, že příčinou nemohla být uvolněná matka. Dohadoval se, že vadné byly šrouby a ty někdy, když se se sochou manipulovalo, praskly. Je docela dobře možné, prohlašoval, že Jimmy Vail, napůl probuzený z hlubokého spánku, cestou ke dveřím ztratil rovnováhu, sochy se chytil a strhl ji na sebe. Říkal jsem si, že je od Gazette moc slušné, že ten článek otiskla. Pěkná vražda nebo podezření na ni pomůžou prodat tisíce výtisků navíc a oni tady naopak propagují myšlenku, že to byla náhoda. Měli i snímek, o kterém Lon prohlásil, že bude pěkný – Benjamin Franklin na Jimmym Vailovi.
Výpovědi žádného z členů rodiny noviny neuváděly. Paní Vailová byla nedosažitelná, na lůžku v péči lékaře, Andrew Frost s reportéry nemluvil, po…
