3. KAPITOLA
Byt Elinory Denovové mě samozřejmě zajímal. Budeme pravděpodobně o ní potřebovat zjistit všechno, co se dá, a domov každé ženy vám může naznačit hodně jejích rysů. Dvou či tří z těch náznaků si jistě povšimnete, máte-li všech pět pohromadě a aspoň trošku štěstí. Tak než jsem se usadil s Amy a svým poznámkovým blokem v obývacím pokoji, prošel jsem celý byt za jejího doprovodu. Byla tam malá předsíň, středně velký obývák, dvě ložnice, koupelna a kuchyňka. Jestli mi mohla něco povědět předsíň, kuchyně či koupelna, pak jsem si toho nevšiml; například v koupelně nebyly žádné známky toho, že by ji někdy používal muž, ovšem Elinor už tady skoro tři měsíce nebyla.
Do Amyiny ložnice jsem jen nakoukl; co se jí týkalo, měl jsem lepší zdroj informací, ji samotnou. V ložnici její matky, řekla mi, nic nezměnila. Ta místnost mohla povědět ženě, zvlášť takové Lily Rowanové, hodně; já jsem si ale všiml jen toho, že měla ráda bledě zelenou barvu na záclonách a přehozu na postel, že používala tři různé voňavky – všechny drahé, a že jí nevadilo, že koberec má velký flek u dveří do koupelny. Zato v obýváku bylo pár zajímavostí, které mohly i nemusely mít nějaký význam. Na stěnách bylo pět obrazů a všechny byly barevné reprodukce děl Georgie O’Keeffové – to mi řekla Amy. Na tu O’Keeffovou se musím podívat. Jediný čalouněný kus nábytku tam byl gauč a byly na něm jen dva polštáře. Viděl jsem už gauče s tuctem polštářů. Čtyři židle byly každá jiná a žádná nešla dohromady s gaučem. Knihy, kterých bylo sedm plných polic, byly taková míchanice, všechno možné, beletrie i odborné, že po přečtení dvaceti či třiceti titulů jsem to vzdal. Jediný opravdu podstatný rys, pokud by mi ho někdo mohl objasnit, bylo to, že tam nebyly žádné fotografie. Vyjma těch v Amyině pokoji, jež patřily jí, nebyla v celém bytě jediná fotka, ani jedna – ani osoby, ani místa. Tomu se dalo těžko věřit, ale Amy povídala, že pokud si pamatuje, nikdy tam žádné nebyly a že nemá žádný obrázek své matky, ani momentku, což bylo hloupé, protože bychom určitě chtěli vědět, jak Elinor vypadala. Myslím, že bych asi musel hodně dlouho hledat po světě druhou ženu středního věku, která zemřela, aniž po sobě zanechala jedinou fotografii!
Byly tam papíry, dopisy a zaplacené účty a podobné věci, včetně krámů z její kanceláře, ale nebyl tam žádný deník nebo něco podobného a nebylo tam nic, co by se zdálo být pro nás užitečné. Dostaneme-li se do úzkých, budu se na to muset možná znovu podívat nebo na to poslat Saula Panzera. Použil jsem ale několik dokladů s Elinořiným rukopisem k ověření písma v dopisu, co byl ve schránce s penězi. To sedělo.
Když jsem si konečně sedl na gauč se svým notesem, na jedné straně Amy a na druhé tu skřínku, blížilo se poledne. Amy vypadala o dva roky mladší; nestáhla si vlasy do drdolu, takže jí tančily kolem hlavy, kdykoli jí pohnula. Vytáhl jsem složený papír z náprsní kapsy. „Tady máte potvrzení,“ pravil jsem, „podepsané panem Wolfem, které jsem vám měl dát, až shledám skřínku a její obsah v pořádku, a to jsem skutečně shledal. Teď jste už plnoprávná klientka.“ Podal jsem jí to. „A teď návrh. Debatovali jsme o vás včera po večeři. Měla jste pěknou kliku; police v kamrlíku není správné místo pro papírky v ceně čtvrt milionu dolarů! Jestli se vám zdá, že nám dělá starost to, že nějaké z nich budeme potřebovat k práci, jestli se to protáhne, tak máte pravdu, ale je taky pravda, že zájmy našich klientů nám leží na srdci po všech stránkách, ne jenom po té naší pracovní. Proto vám chceme něco navrhnout. Dnes a zítra jsou banky zavřené. Až budu odcházet, vezmu skřínku s sebou a dám ji v kanceláři do sejfu. V pondělí ráno ji vezmu do vaší banky, a setkám se tam s vámi. Která je to banka?“
„Kontinentální. Pobočka na 86. třídě.“
„To je fajn. Pan Wolfe používá pobočku na 34. třídě a já taky. Dáme vystavit dvanáct šeků po dvaceti papírech, splatných vám, a já budu mít u sebe dopisy dvanácti různým newyorským spořitelnám, které podepíšete a s kterými si ote…
