5. KAPITOLA
Úřadovny firmy Raymond Thorne Productions byly v šestém poschodí jednoho z novějších kurníků ze skla a oceli na Madison Avenue ve čtvrti Forties. Soudě z jejich velikosti, z nábytku a zařízení a ze srdečného úsměvu recepčního, televiznímu umění, nebo snad průmyslu, se dařilo pěkně. Také jsem musil dvacet minut čekat, než jsem se dostal k Thornovi, přestože řekl po telefonu Amy, že jeho dveře budou vždycky otevřené každému, koho ona pošle.
Já jsem si samozřejmě nemyslil, že by on sám mohl být cíl našeho hledání. Elinor pravila ve svém dopise pro Amy, že jejího otce neviděla ani o není neslyšela od doby čtyř měsíců před jejím narozením, a nebyl důvod předpokládat, že to byl podvod a že ho viděla každý pracovní den celých dvacet let. Pravidlo, že detektiv má brát s podezřením cokoli, co kdo řekne, má sice zásadní platnost, ale i tady jsou jisté meze.
Thorne se pěkně hodil ke své kanceláři. Místnost byla velká a moderní, a on také. Když mi chlapsky potřásl rukou a řekl mi, jak rád by pomohl Amy ve všem, co je v jeho silách, a vyzval mě, abych si sedl, vrátil se za svůj stůl a pravil, že neví, co vlastně chci, neboť Amy se do telefonu jasně nevyjádřila.
Přikývl jsem. „Myslela si, že to povím lépe, ale je to opravdu velice, prosté. Chce, aby Nero Wolfe – snad jste slyšel jeho jméno –“
„Ach, jistě.“
„Chce, aby vypátral, kdo zabil její matku. Myslím, že je v tom trochu střelená, ale na to má konečně právo. Myslí si, že policajti mu měli dávno šlápnout na krk, a myslí si taky, že na to jdou úplně špatně. Ona soudí, že to byla promyšlená vražda. Vlastně je si tím jistá. Neptejte se mě, proč si je jistá; ptal jsem se jí na to a řekla, že to je takové tušení. Jak jste byl starý, když jste zjistil, že tušení se nedá vymluvit?“
„To je tak dávno, že už jsem to zapomněl.“
„Já taky. Ale tušení jí neřeklo, kdo to byl. Sestavila seznam jmen, celkem osmadvacet lidí, kteří byli přáteli její matky, každého, s kým byla v osobním styku, jejž lze nazvat s trochou nadsázky blízkým, a u všech řekla ne. Říká, že žádný z nich nemohl mít nejmenší důvod, a že to tedy musil být někdo, o kom neví – někdo ve vztahu k jejímu zaměstnání tady, nebo někdo z hluboké minulosti, z let, kdy byla ještě moc maličká, aby si to pamatovala. A proto jdu samozřejmě nejdřív k vám. Tady přece pracovala a znal jste ji – jak dlouho?“
„Přes dvacet let.“ Zdvihl hlavu. „Myslíte si vy, že to byla promyšlená vražda?“
„Pan Wolfe říká, že je to ‚uvažitelné‘. Má rád taková slova. Mohla to být; žádný z faktů tomu neodporuje. Jestli najdeme někoho s nadějným motivem, tak to bude zajímavé. První věc, kterou bych po vás chtěl, je snímek paní Denovové. Musíte nějaké mít.“
Jeho zrak rychle sjel dolů a doprava a zase se zvedl. „Nemyslím…“ Nedokončil to.
„Nezískal jste nějaký od Amy?“
„Ona žádné nemá. V bytě žádné nejsou. Určitě nějaké máte. Aspoň jeden.“
„No…“ Pohlédl zase dolů. „Nepřekvapuje mě, že v bytě žádné nejsou. Paní Denovová byla na fotografie alergická – myslím fotografie jí samé. Když jsme potřebovali obrázek zaměstnanců pro propagační účely, musili jsme ji vynechat. Nedala se přesvědčit. Jednou jsme sestavili brožurku s jednotlivými obrázky sedmi z nás, ale ne s jejím, přesto, že měla být vpředu, hned po mně. Vůbec žádný její snímek z poslední doby.“ Poškrábal se na bradě, dívaje se na mne. „Ale já nějaký mám.“
„Jo.“ Ukázal jsem rukou. „Tamhle ve spodní zásuvce.“
Prudce zdvihl hlavu. „Jak to k čertu víte?“
„I každý začínající detektiv by to poznal a já už to dělám léta. Když jsem řekl ‚snímek‘, mrkl jste tam dolů; udělal jste to dvakrát.“
Hlava mu klesla do původní polohy. „No, tak se pletete. Jsou v té zásuvce nad tou spodní. Jsou dva. Pořídil je před mnoha lety kameraman, který zkoušel pohledy z různých úhlů, a ona nevěděla o jejich existenci. Asi týden po její smrti jsem si na ně vzpomněl, podíval se po nich v archivu a našel jsem je. Ale mám dojem, že bych neměl… Totiž, kdyby byla věděla, že tam jsou, byla by je už dávno zničila. Že mám pra…
