9. KAPITOLA
Když na inzerátu uvedete číslo schránky místo jména s adresou s a čísla telefonu, působí jisté potíže, zvlášť je-li ten inzerát v trojích novinách, že si musíte vyzvedávat odpovědi. V pondělí ráno v deset jsem to obvolal a zjistil, že nějaké došly; tak jsem pro ně zašel, dostal dvě v ‚Timesech‘ a čtyři v ‚Gazette‘, otevřel je hned tam a zjistil, že jsou tak uhozené, že jsem je vzal s sebou domů jen proto, že vždycky ukládám všechno, co se týká případu, než práce na něm skončí. Jeden byl od člověka, jenž psal, že Carlotta Vaughnová byla jeho babička, a snad to i nějaká Carlotta Vaughnová byla, ale o Elinoře Denovové se nezmiňoval. Když jsem se brzy po jedenácté vrátil, Fritz mi řekl, že nikdo nevolal, ale když jsem vešel do kanceláře, telefon zazvonil a já šel rychle ke svému stolu, mávaje cestou Wolfovi, a zvedl jsem sluchátko.
„Kancelář Nero Wolfa, Archie Goodwin u telefonu.“
Ženský hlas: „Dobrý den. Pan Jarrett by chtěl mluvit s panem Wolfem.“
„Dobrý den. Spojte mě, prosím, s panem Jarrettem.“
„Je pan Wolfe přítomen?“
„Je.“
„Tak mě s ním laskavě spojte.“
„Poslechněte.“ Posunkem jsem upozorňoval Wolfa. „V pátek jsem sháněl pana McCraye pro pana Wolfa a donutili mě, abych jim dal napřed pana Wolfa. Nemůžete to pořád strkat sem a tam. Spojte mě s panem Jarrettem, nebo já zavěsím.“
„Můžete mi říci své jméno, prosím?“
„Archie Goodwin.“
„Počkejte laskavě u telefonu, pane Goodwine.“
Stopnul jsem to: dvě minuty a dvacet sekund. Wolfe měl telefon v ruce.
„Tady Eugene Jarrett. Je tam Nero Wolfe?“
Já: „Prosím, počkejte u telefonu, pane Jarrette.“
Wolfe měl počkat nejméně minutu, jenže on telefon nemá rád, ani čekání, ani mluvení.
„Tady Nero Wolfe. Prosím, pane Jarrette?“
„Dostal jsem váš dopis. Přijdu kolem šesté.“
„Dobrá. Jak už jsem sdělil v dopise, budu vám za to vděčný. Budu vás očekávat.“ Oba zavěsili současně. Byl to případ, kdy zařízení hovoru trvalo pět minut a rozhovor sám asi deset vteřin. Článek od jednoho vědátora v nedělním ‚New York Times Magazine‘, který jsem četl o víkendu, mi už vysvětlil, že žijeme v době ‚okamžitých komunikací‘.
V ranní poště bylo pár věcí, kterými bylo třeba se zabývat, a také jsme se jimi zabývali, ale několikrát nás přerušil telefon; volal Saul, který zatím nenarazil vůbec na nic; Fred, jenž našel tři lidi, kteří ji poznali na fotkách, ale neměli mu o ní co říct; a Orrie z Washingtonu, že už si ověřil většinu Jarrettových míst a časů a na zbylých pracuje. Ten pobyt v nemocnici, který zabírá většinu července, je na beton. Říkáte si asi, že klientka toho za své peníze sakramentsky málo dostala, a já s vámi souhlasím. Když jsem se vrátil z pochůzky k poštovní schránce na rohu ulice, byl čas k obědu a cestou přes halu do jídelny Wolfe prohodil něco o panu Cramerovi, tak jsem se ho zeptal, zda už telefonoval. Wolfe odpověděl, že ne, že k nám v sobotu pozdě odpoledne zašel.
Mrzelo mě, že jsem při tom nebyl, protože když si ti dva povídají, stojí to vždycky za poslouchání. Dávají vám dobré příklady toho, jak mnoho toho člověk může povědět několika slovy, stejně jako toho, jak málo toho může povědět spoustou slov. Proto, když jsme byli po obědě zpátky v kanceláři, řekl jsem, že bych rád věděl, co Cramer chtěl, a Wolfe pravil, že to co vždycky – informace; on sám neřekl nic, co by nám mohlo nějak pomoci.
Usadil jsem se v křesle a přehodil nohu přes nohu. „Nepočítám to,“ řekl jsem, „ale aspoň tisíckrát jsem vám už slovo od slova líčil nějaký svůj rozhovor. Já vás k tomu vyzvat nemohu, protože vás neplatím – vy platíte mne, ale mohu to navrhnout. A tak to teď navrhuji.“
Koutek jeho úst se o milimetr pozdvihl. Pro něj byl tohle široký úsměv. „Má paměť je tak dobrá jako vaše, Archie.“
„Tak by to nebyla žádná námaha. Pravil jsem slovo od slova.“
„Všiml jsem si.“ Zašilhal po mně. „Nuže… Pan Cramer, uvedený Fritzem, se dostavil krátce po šesté hodině. Pozdravi –“
„Přesný čas?“
„Nemám ho na zápěstí jako vy. Pozdravili jsme se a on se posadil.
Cramer: ‚Kde je Goodwin?‘…
