Kdo je můj otec

7. KAPITOLA

Když jsem za pět minut šest toho odpoledne zabrzdil a zastavil Herona na okraji štěrkem vysypaného prostranství před hlavním vchodem do Jarrettova paláce, byla tma jako o půlnoci. Mračna se mi honila přes cestu již daleko na jihu u Hawthorne Circle. Ve Shrub Oaku se stmelila a v Millbrooku to vypuklo na třech frontách: pro sluch, hřmot k vyděšení; pro zrak, blesky k oslepení; a pro kůži, liják k promočení. Provázelo mě to celý zbytek cesty, a když jsem navzdory velké snaze živlů dojel k cíli, vypnul jsem motor a strčil klíček do kapsy, zhasl jsem světla, sáhl na zadní sedadlo pro pršiplášť, ten záložní, který tam vždycky je, přetáhl si ho přes hlavu, otevřel dvířka a pádil po štěrku pod střechu.

Mé přijetí bylo přesně dle očekávání. Dveře otevřel Oskar po mém trojím stisknutí zvonku. V té situaci nebylo jen přirozené, byla to přímo povinnost pro každého říci: „To je ale bouřka!“ nebo „Promokl jste?“ nebo „To je den tak pro vodníky!“ On pro mne udělal taktak místo, abych se dostal dovnitř, aniž bych ho musel odstrčit.

Byl jsem očekáván. Často, když podám Wolfovi hlášení, následuje dlouhá diskuse (a někdy hádka končící málem tím, že já dám výpověď nebo on mě propustí) o tom, co má následovat, ale tentokrát to bylo jasné. Diskuse trvala možná tři minuty, pak jsem si přitáhl telefon, vytočil předčíslí 914 a příslušné číslo a uslyšel stejný mužský hlas jako předešlého dne. Nevěděl jsem, je-li to Oskar, protože Oskar v mé přítomnosti toho osobně řekl pramálo.

„Tady je Archie Goodwin,“ řekl jsem. „Byl jsem u vás včera. Řekněte, prosím, panu Jarrettovi, že zase přijedu. Budu tam asi za dvě hodiny.“

„To nemohu, pane Goodwine. Pan Jarrett dal příkaz, že nemáte být vpuštěn. U vchodu je člověk a ten –“

„Jo. Promiňte, že vás přerušuji, ale to jsem právě očekával, a proto telefonuji. Řekněte, prosím, panu Jarrettovi, že ho chci požádat o nějaké informace o Carlottě Vaughnové.“

Opakoval jsem zřetelně to jméno. „Carlotta Vaughnová. Bude to jméno znát. Počkám na odpověď.“

„Ale já vás ujišťuji, pane Goodwine –“

„Já ujišťuji vás, pane: nepoděkuje vám za ten vzkaz, ale přijme mě.“

Krátké odmlčení, potom: „Počkejte u telefonu.“

Čekání trvalo déle než předešlého dne. Wolfe se sluchátkem v jedné ruce upravoval druhou rukou kytici Miltonie hellemense ve váze na svém psacím stole. Konečně se hlas ozval.

„Pane Goodwine?“

„Prosím.“

„Říkal jste za dvě hodiny?“

„Více méně. Možná o trochu později.“

„Dobře. Budete vpuštěn.“

Jak jsem zavěsil, Wolfe zavrčel: „To stvoření je tak navyklé na podřízenost, že bylo uctivé dokonce i k vám. Rád bych s panem Jarrettem jednal. Mám skoro chuť jet s vámi.“

Jenom řeči. Než jsem odjel, naklepal jsem na stroji résumé života Carlotty Vaughnové, jak jsme ho znali, které jsem si sestavil v hlavě cestou domů. Již jste ho viděli.

Nyní, když jsem odložil pršiplášť na lavici a šel za Oskarem přes vstupní halu, dlouhou chodbou a za roh do užší haly, na jejímž konci byly otevřené dveře, zapomněl jsem si prohlížet …