16. KAPITOLA
Jednou jsem to už dělal. „Poslouchat za dveřmi“ znamená stát na chodbě u dveří a poslouchat, co se povídá v pokoji. Ale když chcete vyslechnout, co se povídá ve Wolfově kanceláři, nestojíte za dveřmi; stojíte v komůrce, která leží v zadní části haly, po levé straně cestou ke kuchyni. Ve výši očí – jste-li asi tak mé či Wolfovy postavy – je ve zdi obdélníkový otvor dvacet centimetrů vysoký a třicet centimetrů široký. Na straně komůrky je otvor zakryt deskou, která se dá neslyšně odsunout do strany, a z kanceláře je zakryt „falešným“ obrazem vodopádu; je „falešný“, protože přes ten jednosměrný obraz můžete z komůrky nejen „poslouchat za dveřmi“, ale i vidět skoro celou kancelář.
Abych zařídil poslech a pozorování z komůrky pro Amy Denovovou, která je o dvacet čísel menší než já, byl bych jí mohl dát pod nohy telefonní seznamy; ale představení mohlo trvat hodinu nebo i déle, a za své vstupné dvaceti papírů si zasloužila něco lepšího než místo k stání. Tak jsem vzal v pátek ráno po snídani do komůrky kuchyňské schůdky, sedl si na ně a zjistil, že mám oči asi dvanáct centimetrů nad středem okénka. Nikdy jsem nepoměřoval Amy a sebe, abych zjistil, kolik mé výšky navíc je pod pasem a kolik nad ním, ale usoudil jsem, že by to mělo zhruba vyjít.
Amy se dostavila v 10.21 a Saul v 10.29. Zavedl jsem Amy do komůrky, posadil ji na horní stupeň schůdků, odsunul okeničku a viděl, že má oči právě tak správně vysoko. „Při téhle velikosti sedadla,“ řekl jsem, „je to dobře, že je to vaše sedínka a ne pana Wolfa.“
„Co má tohle být?“ ptala se.
„Pro vás, přihlížení sportovnímu utkání. Uslyšíte a uvidíte člověka, který vaší matce poslal těch dvě stě čtyřiašedesát šeků. Cyrus M. Jarrett se má dle domluvy dostavit v jedenáct hodin. Myslíme si, že byste to měla slyšet na vlastní uši, a poněvadž on bude sedět v tom křesle z rudé kůže, jeho tvář bude od vás asi tři metry. Podívejte se.“
Předklonila se, aby měla oči blíž k okénku. „Neuvidí mě?“
„Ne. Z té strany je to jen obraz.“
Obrátila se na mne. „Ale proč to… Co bude říkat?“
„Čekáme na něho, abychom si to poslechli. Mezi jiným nám může říct, nám i vám, jméno vašeho otce. To možná –“
Zazněl domovní zvonek a byl to Saul. Já už jsem mu řekl, co je na programu, a tak stačilo dovést ho do komůrky a představit jej klientce, která mu naším prostřednictvím zaplatila skoro papír během posledních dvou týdnů.
„Protože mně říkáte Archie,“ řekl jsem Amy, „budete jemu muset říkat Saul, abyste nezranila jeho city. Bude tady s vámi, a jestli vás napadne, že neklademe Jarrettovi ty správné otázky, a rozhodnete se jít nám pomoct, tak on vás zadrží. Jarrett nesmí mít podezření, že má nějaké diváky kromě pana Wolfa a mne. Zujte se, a když na vás přijde kašlání nebo kýchání, tak to proboha včas pociťte a prchejte do kuchyně.“ Pohlédl jsem na hodinky. „Má se tu objevit za pětadvacet minut, ale jede autem sto padesát kilometrů a mohl by dorazit dřív. Saul vás teď vezme do kuchyně na kafíčko. Já budu v kanceláři a budu polykat prášky na uklidnění nervů.“
„To nebudete,“ řekla Amy.
„No, tak nebudu,“ pravil jsem a odešel jsem. Saulovi bude trvat tak pět minut, aby se s ní seznámil.
Hrozilo jedno velké nebezpečí. Člověk Jarrettova postavení, finančního i vůbec, by mohl být schopen vyvinout dostatečný tlak na někoho jako je policejní prezident, nebo starosta, nebo ministr vnitra státu New York, jenž vydává oprávnění pro soukromé detektivy, aby nás umlčeli. Téhle věci, která mi ležela v hlavě od chvíle, kdy Jarrett položil telefon, jsem dával vinu za to, co se stalo ve čtvrtek večer, že jsem totiž nechal Lona Cohena shrábnout tučný vklad, aniž nám ukázal list, přestože to bylo aspoň tři ku dvěma, že by ho byly moje desítky přebily. Teď však, jak se jedenáctá hodina pořád víc a víc blížila, to nebezpečí se víc a víc vytrácelo a vypadalo to pořád jistější, že Jarrettovo zapletení bylo natolik osobní, že to nemohl riskovat.
Wolfe přišel dolů úderem jedenácté, dal obvyklou denní kytici do vázy na své…
