2. KAPITOLA
Ve tři čtvrti na pět jsem se účastnil konference v kuchyni domu Lucy Valdonové na Západní jedenácté ulici. Vstoje jsem se opíral o lednici, v ruce sklenici mléka. Na židli seděla paní Vera Dowdová, kuchařka, z jejichž rozměrů se dalo usuzovat, že očividně konzumuje většinu toho, co uvaří. To ona mi na moji prosbu podala mléko. Proti mně, zády k dřezu, stála služebná, slečna Marie Foltzová v uniformě. Před deseti lety se na ni nepochybně dalo koukat a ani teď nebyla urážkou pro oko.
„Potřebuji pomoc,“ pronesl jsem a upil trochu mléka.
Své dopolední sezení s klientkou nevynechávám proto, že bych snad něco tajil, ale nemá smysl tu vypisovat všechno, co jsem si poznamenal do bloku. Poskytnu vám několik ukázek toho, co mi pověděla.
Nikdo nemá důvod ji nenávidět a nikdo na ni nemá spadeno natolik, aby jí provedl takovou lumpárnu, jako pověsit jí na krk nezadané nemluvně – dokonce ani nikdo z jejích příbuzných. Její rodiče jsou na Havaji, kde se zastavili na cestě kolem světa; ženatý bratr žije v Bostonu a provdaná sestra ve Washingtonu. Její nejlepší přítelkyně, Lena Guthrieová, jedna ze tří osob, kterým ukázala ten lístek připíchnutý k pokrývce – kromě ní ho viděl také lékař a její advokát – má dojem, že se to dítě podobá Dickovi, ale ona, tedy Lucy, si o tom zatím žádný názor nevytvořila. Nehodlá to dítě ani pojmenovat, dokud se nerozhodne, zda si ho ponechá. Mohla by mu dát jméno Mojžíš, protože ani u Mojžíše nikdo s jistotou nevěděl, kdo byl jeho otcem, ovšem když mi tohle povídala, usmívala se při tom. A tak dále. Poskytla mi také několik tuctů jmen – jména pěti hostů, kteří o víkendu dvacátého května navštívili Haftovu rezidenci ve Westchesteru, jména čtyř žen, – musel jsem je z ní vytáhnout – s nimiž by si Dick v dubnu roku 1961 býval mohl hrát na maminku a na tatínka, a sbírku dalších jmen, převážně mužů, kteří snad by mohli vědět o Dickových soukromých povyraženích víc než jeho vdova. Tři z nich jsem si označil jako nejslibnější: televizního producenta Lea Binghama, literárního agenta Willise Kruga a nakladatele Juliana Hafta, šéfa společnosti Parthenon Press. Jako vzorek by vám tohle mělo stačit.
Konferenci s paní Dowdovou a slečnou Foltzovou jsem uspořádal v kuchyni, protože lidé se vždycky snáze rozpovídají v místnosti, kde jsou zvyklí si povídat. Po mém oznámení, že potřebuji pomoc, paní Dowdová přimhouřila oči a slečna Foltzová se zatvářila skepticky.
„Jde o to dítě,“ pokračoval jsem a opět jsem usrkl mléka. „Paní Valdonová mě vzala nahoru, abych si je prohlédl. Podle mě je přespříliš tlusté, vypadá tak nějak umaštěně, místo nosu má knoflík, ovšem, samozřejmě, já jsem jenom mužský.“
Slečna Foltzová si založila ruce. Paní Dowdová namítla: „Je to docela pěkné dítě.“
„To předpokládám. Je zřejmé, že ten, kdo je odložil ve vestibulu paní Valdonové, učinil tak v domnění, že ona si ho snad ponechá. Avšak bez ohledu na to, jak s ním naloží, přirozeně si přeje zjistit, kde se tady vzalo, a najala si na to detektiva. Jmenuje se Nero Wolfe. Možná jste o něm slyšely.“
„Bývá v televizi?“ zajímala se slečna Foltzová.
„Nehloupni,“ napomenula ji paní Dowdová. „Jak by mohl být v televizi? Ten je opravdový.“ A na moji adresu: „Jistěže jsem o něm slyšela a o vás také. Asi před rokem byla v novinách vaše fotografie. Zapomněla jsem vaše křestní jméno… vlastně ne, nezapomněla. Archie. Archie Goodwin. Měla jsem si vzpomenout, když paní Valdonová říkala, že se jmenujete Goodwin. Já mám dobrou paměť na jména i na obličeje.“
„To tedy máte.“ Upíjel jsem mléko. „A teď, proč potřebuju pomoc. Na co pomyslí detektiv nejdříve v případě, jako je tento? Napadne ho, že musí existovat nějaký důvod, proč to dítě odložili právě v tomto domě a v žádném jiném. A co by to mohlo být za důvod? Nu, dobrým důvodem by například bylo, kdyby si někdo, kdo tu bydlí, přál, aby tu bydlelo i to dítě. Proto se pan Wolfe zeptal paní Valdonové, kdo zde žije kromě ní, a ona odpověděla, že paní Vera Dowdová a slečna Marie Foltzová. On chtěl věd…
