Honba za matkou

15. KAPITOLA

Když Wolfe v jedenáct přišel do kanceláře, pokud se vůbec vrátil k obvyklému rozvrhu, našel na stole následující zprávu:

9.22 Odjíždím na pláž, ohlásil jsem svůj příjezd paní Valdonové telefonicky. Jestli slyšela ty zprávy, mohlo by ji to zasáhnout stejně tvrdě jako vás a mohla by provést něco nežádoucího. Předpokládám, že máme v úmyslu pokračovat, a také jí to povím. Do oběda bych měl být zpátky. Telefonní číslo domu na pláži máte poznamenáno v bloku.

AG

To telefonní číslo mu vlastně bylo k ničemu, protože ve chvíli, kdy četl ten vzkaz, jsem seděl v Heronu a klientka vedle mě. Zaparkoval jsem pod stromem u silnice. Kromě kuchařky, služebné a ošetřovatelky byli v domě dva víkendoví hosté, což nebyla příliš dobrá konstelace pro čistě soukromý rozhovor, a tak jsem musel Lucy odlákat do vozu a odvézt pryč, abych jí pověděl, co je nového. Teď, když jsme zaparkovali, jsem se jí mohl cele věnovat a ona to potřebovala. Svírala mi paži a zuby měla zaťaté do dolního rtu.

„Tak jo,“ řekl jsem. „Je to těžké. Setsakra těžké. Všechna ta kdyby. Kdybys nenajala Nera Wolfa, nevypátral bych Ellen Tenzerovou, a kdybych ji nevypátral, nezavraždili by ji. Kdybys nám nepomohla s tím článkem a s tou maškarádou kolem kočárku, nenašli bychom Carol Mardusovou, a kdybychom ji nenašli, ani ona by nebyla zavražděna. Ale ty jsi přece jen…“

„Víš to určitě, Archie?“

„Ne. Vím jen to, co mi pověděl Saul a co jsem si sám poslechl v rádiu cestou sem. Jen to, co jsem ti řekl. Ale vsadím se milión ku jedné, že to schytala právě proto. Jestli z toho chceš vycouvat, protože by pro tebe bylo moc riskantní pokračovat dál, bude možná rozumné…“

„Nechci vycouvat.“

Myslím, že jsem překvapením otevřel ústa. „Nechceš?“

„Ne. Chci, aby ho Nero Wolfe našel. Aby ho chytil. Toho člověka… toho vraha… zabil je obě, nebo ne?“

„Ano.“

„To on položil to dítě u mě ve vestibulu, že?“

„Ano. Skoro určitě.“

„Tak tedy chci, aby ho Nero Wolfe dopadl.“

„Policajti ho dřív nebo později dostanou.“

„Chci, aby ho dostal Nero Wolfe.“

Pomyslel jsem si, že člověk nikdy neví, co ho čeká. Plýtval jsem dechem na všechna ta kdyby a ona se jimi už vůbec nezabývala. Možná to byla jen otázka množství. Byla schopna pociťovat odpovědnost za jednu vraždu a za dvě už ne. V každém případě tato pochůzka dopadla zcela jinak, než jsem předpokládal.

„Pan Wolfe by ho zcela jistě velice rád dopadl,“ ujistil jsem ji. „A já taky. Ale jsi naše klientka a musíš chápat, že nyní se situace naprosto změnila. V případě Ellen Tenzerové jsme mohli tvrdit, že mezi její smrtí a úkolem, který jsi svěřila panu Wolfovi, nebyla prokázána žádná spojitost, a nejspíš by nám to i prošlo. Ne tak s Carol Mardusovou. Když teď neoznámíme všechno, co o ní víme, a to platí i pro tebe, jednoznačně se dopustíme zadržování důležitého důkazu v případě vraždy a nebudeme se moci vymlouvat, že jsme netušili, jak důležitý důkaz to je. Samozřejmě, že to víme. A jestliže to nepovíme a poldové to někde vykutají sami a dopadnou vraha dřív než my, je s námi amen. Já a pan Wolfe pravděpodobně nejen přijdeme o licence, ale navíc nás asi pošlou do basy. Ty ne…“

„Archie, já nechci…“

„Nech mě domluvit. Ty o žádnou licenci přijít nemůžeš, ale i tebe budou moci obvinit z trestného činu. Dost pochybuju, že by na tom trvali, nejspíš tě vůbec z ničeho neobviní, ale ocitneš se ve velmi zranitelném postavení. Chci aby ti to všechno bylo úplně jasné, než se rozhodneš, co uděláš.“

„Ale to znamená… že půjdete do vězení?“

„Pravděpodobně.“

„Tak dobře.“

„Jak dobře?“

„Tak já z toho vycouvám.“

„Zatraceně, Lucy, tys to pochopila úplně naopak. Anebo já to překroutil. Nechceme, abys vycouvala. Rozhodně ne. Pan Wolfe je zuřivostí úplně bez sebe. Nelíbilo se mu, když zabili Ellen Tenzerovou, protože on mě za ní poslal, ale to není vůbec nic ve srovnání s tímhle. Jestli se mu nepodaří skřípnout vraha Carol Mardusové, nebude celý rok jíst. Já jsem ti jen musel vysvětlit, co tě čeká, pokud se rozhodneš to s námi táhnout dál.“

„Ale tebe zavřou.“

„To je můj problém. A moje práce, jsem detektiv. Nech to na nás. Policajti nevědí, že mezi Ellen Tenzerovou, Carol Mardusovou a námi a tebou je nějaká souvislost, a pokud na to nepřijdou nějakou náhodou, dozvědí se to až poté, co dopadneme vraha a pak už na tom nesejde. Mluvila jsi s kýmkoli o Carol Mardusové?“

„Ne.“

„Určitě ne?“

„Ano. Přikázals mi to.“

„To souhlasí. A teď přikazuji, abys zapomněla na pana Wolfa i na mě a myslela výlučně na sebe. Zůstaneš s námi, nebo to necháš plavat?“

Opět mi sevřela paži. Měla v prstech větší sílu, než bych byl čekal. „Archie, řekni mi poctivě, chceš, abych zůstala? I když myslím jen na sebe?“

„Ano.“

„Tak já zůstanu. Dej mi pusu.“

„To zní jako rozkaz.“

„Je to rozkaz.“

O dvacet minut později jsem s Heronem zabočil na příjezdovou cestu, projel ohybem a zastavil před domovním vchodem. Nikde nikdo, všichni byli na pláži. Když Lucy vystupovala z vozu, řekl jsem: „Něco mě napadlo. Jednou do roka se mi to stává. Třeba půjdu kolem tvého domu a budu tam chtít zaskočit. Můžeš mi půjčit klíč?“

Rozšířily se jí oči. Za stávající situace by devět set děvětadevadesát žen z tisíce odpovědělo: „Samozřejmě, ale proč?“ Ona řekla jen „samozřejmě,“ otevřela dveře auta a šla. Za pár minut byla zpátky. Podala mi klíč, řekla „nikdo ti nevolal,“ a usilovně se pokoušela o úsměv. Sešlápl jsem plynový pedál a vyrazil jsem.

K různým vyhlídkám do budoucna, jež mě nijak nelákaly, patřilo i posezení s Wolfem u oběda. To bude nepříjemné. Vždycky při jídle mluví, takže připadaly v úvahu dvě možnosti: Buď se bude celou dobu mračit, aniž by se alespoň pokusil o konverzaci, anebo si vybere téma co možná nejvzdálenější vraždám a nemluvňatům, třeba Freudův vliv na teologická dogmata, a bude se to snažit překousnout. Naše vyhlídky byly dost zlé i bez toho. Proto jsem cestou zastavil u jednoho občerstvení, dal jsem si knedlíčky s omáčkou, nad níž by Fritz ohrnul nos, a bylo už za pět minut dvě, když jsem zajel s Heronem do garáže za rohem, vystoupa…