8. KAPITOLA
Chcete-li do starého pískovcového domu vejít zadním vchodem, je to o něco složitější než předem, ale ne o mnoho. Z 34. ulice projdete úzkou uličkou mezi dvěma budovami až k solidním dřevěným vratům, vysokým sedm stop. Není na nich žádná klika, ani klepadlo či zvonek, a nemáte-li klíč k Hotchkissovu zámku nebo pozvání, budete potřebovat k jejich otevření nějaký nástroj, nejlépe sekyru. Jste-li však očekáváni, vrata se otevřou, jako se tehdy v pondělí odpoledne, deset minut po šesté otevřela pro Lucy Valdonovou. Projdete podél cihlové zdi mezi záhonky s kořením, potom čtyři schody dolů, vejdete do dveří a vystoupáte po dvanácti schodech. Nahoře můžete zabočit doprava ke kuchyni anebo doleva ke kanceláři či k přednímu pokoji.
Zavedl jsem Lucy do kanceláře. Když jsme vešli, Wolfe sotva znatelně kývl na pozdrav. Rty měl pevně sevřené a sledoval bez nadšení, jak se usadila v červeném křesle, postavila si kabelku na stojánek a odložila šálu, snad ze sobolí kožešiny.
„Už jsem se Archiemu omluvila za to zpoždění,“ prohlásila. „Neuvědomila jsem si, že tam na mě bude muset čekat.“
Nezačala dobře. Vzhledem k tomu, že jeho ještě žádný klient neoslovil Nero – a nikdo to taky určitě nezkusí – to její „Archie“ znamenalo, že si nějak moc dovoluje anebo že jsem si dovolil já. Střelil po mně pohledem, otočil se k ní a nadechl se. „Tahle situace se mi nelíbí,“ začal. „Nemívám ve zvyku žádat klienta o pomoc. Když přijmu nějakou práci, je to moje práce. Tlačí mě však okolnosti. Pan Goodwin vám už včera ráno vylíčil situaci.“
Přikývla.
Poté, co ji takto donutil vzít pokývnutím hlavy na vědomí, že mé jméno je Goodwin, zaklonil se v křesle. „Je však možné, že vám ji nevysvětlil dosti jasně. Jsme v bryndě. Bylo zřejmé, že nejjednodušší způsob, jak tu práci vykonat, je zjistit, odkud se vzalo to dítě. Jakmile bychom se to dozvěděli, vše ostatní by již bylo snadné. Výborně, tedy jsme to provedli. Víme, odkud k vám to dítě přišlo, a jsme v koncích. Ellen Tenzerová je mrtvá a tato linie vyšetřování je pro nás zcela zablokovaná. Uvědomujete si to?“
„No… ano.“
„Máte-li o tom jakékoli pochyby, zbavte se jich. Bylo by pošetilé, snažit se nyní vypátrat, jak, odkud a čím prostřednictvím se to dítě dostalo do domu Ellen Tenzerové. To je práce pro policii – s její armádou školených, někdy i schopných lidí a s oficiálním postavením – ne pro mne a pro pana Goodwina. Nejspíš na tom také v tuto chvíli pracují, alespoň co se vyšetřování vraždy týče. Prozatím tedy Ellen Tenzerovou přenecháme policii, protože musíme. Víme jen jedno: Ona to dítě u vás ve vestibulu neodložila. Avšak…“
„Jak tohle víme?“ zamračila se Lucy.
„Díky dedukci. To nebyla ona, kdo připíchl ten papír k pokrývce obyčejným špendlíkem a do pokrývky pak zabalil dítě. Pan Goodwin našel v jejím domě podnos plný zavíracích špendlíků. Avšak nenašel žádnou gumovou tiskárničku ani razítkový polštářek, jichž bylo použito k napsání vzkazu. Ta dedukce není stoprocentní, ale je platná. Považuji za uspokojivě dokázané, že Ellen Tenzerová dvacátého května dítě někomu předala, buď doma anebo – což je pravděpodobnější – někde jinde, na smluvené schůzce. Možná věděla, že konečným místem určení je váš vestibul, a možná že ne. Já o tom pochybuji. Věděla však příliš mnoho o jeho minulosti, o jeho původu, a proto ji zabili.“
„Tedy to víte jistě?“ Lucy pevně sepjala ruce, prsty celé zkroucené. „Že ji zabili kvůli tomu?“
„Ne. Ale bylo by bláhové s tím nepočítat. A ještě jednu věc můžeme předpokládat: nejen, že Ellen Tenzerová nezanechala to dítě ve vašem vestibulu a nevěděla, že právě tam má být umístěno. Dokonce vůbec netušila, že se ho chtějí zbavit tak, aby jeho původ zůstal neznámý a nevysledovatelný. Protože kdyby to byla věděla, neoblékla by je do té kombinézy. Věděla, že ty knoflíky jsou jedinečné a že dojde-li k vyšetřování, podaří se zjistit, odkud pocházejí. Ať už…“
„Počkejte okamžik.“ Lucy se soustředěně mračila. Wolfe čekal. Po chvíli pokračovala. „Třeba chtěla, aby je někdo vysto…
