Dějištěm románu je tu opět slunná Kalifornie, aktéry smetánka oddávající se lahodné nepřetržité siestě v rozlehlých zahradách u chlazených koktejlů nebo si tiše šeptající v intimních přepychových barech „o lásce nebo o deseti procentech“ a neštítící se drsné hry ani zločinu. V zápletce jde ze začátku především o vzácnou starou minci, kterou někdo odcizí a majitelka si najme Marlowa, aby ji soukromě pomohl peníz najít a vrátit do sbírky. Marlowe se začne zamýšlet nad svou klientkou, nepříjemnou tvrdou starou dámou, která se halí v mlčení a stíhá ho nepříjemnými pohledy, ale i nad její sekretářkou, pobledlou, křehkou, nervní dívkou, která se na konci příběhu stane jeho smutnou hrdinkou – až ho dramatický sled událostí dovede k elegatnímu mladému vyděrači, jež je označen Marlowem za dvojnásobého vraha.
Celý příběh je pouze vykreslením vztahu dvou žen – paní Murdockové a její sekretářky slečny Merle Davisové, o jehož vykreslení Chandlerovy, podle mě, ve skutečnosti jde. Paní Murdocková byla před osmi lety vdaná za velmi bohatého muže a už tehdy byla jají sekretářkou Merle. Její muž se jednou opil a pokoušel se znásilnit Merle. Paní Murdocková ho v záchvatu žarlivosti vyhodila z okna. A protože byla Merle vystrašená k smrti a ani pořádně nevěděla, co se stalo, myslela si že ho ho vyhodila z okna sama. Po celých osm let v ní toto její přesvědčení utvrzovala skrytě paní Murdocková a na venek se tvářila, jako její ochránce před okolní světem.
Děj se odehrává na konci třicátých let a je chronologický, prostor migrační. Jazyk je použit, tak jako ve všech Chandlerových knihách, hovorový. Kompozice příběhu je založena na variačním principu. Tematickou složkou je na začátku ztracená mince, jejíž důležitost se v dalším průběhu příběhu vytrácí a je nahrazena motivem tří vražd. Rytmus je figurální – Marlowe a jeho zaměstnavatel (paní Murdocková) se pravidelně střetávají, aby si vysvětlili průběh pátrání.
Chandler se zde představil opět jako neskutečný „popisovatel“ – „… Na otáčecí židli u psacího stolu seděl obstarožní vašnosta v tmavě šedém obleku, s krátkými klopami a příliš mnoha knoflíky. Měl řidké nitkovité bílé vlasy a tak dlouhé, že ho šimraly na uších. Uprostřed toho porostu se vysoko klenula bledě šedá lysina jako skála nad pásmem lesů. Z uší mu čouhalo chmýří tak daleko, že do něho mohl chytat mouchy…“ a kreslíř lidských povah a atmosfér - „… Z činžáků vycházejí ženy, které by podle všeho měly být mladé, ale mají obličeje jako zvětralé pivo; sešlí intelektuálové, kteří trpí kuřáckým kašlem a v bance nemají ani vindru; fízlové s žulovými tvářemi a neústupnýma očima; lidé, kteří vypadají jako úplné nuly a vědí to, a sem tam dokonce i pár takových co chodí do práce…“
4
Zvonek na druhém konci linky třikrát zazvonil a pak se dívčí, poněkud dětinský hlásek procedil žvancem žvýkačky a řekl: "Dobré jitro. Zde je kancelář pana Morningstara."
"Je starý pán přítomen?"
"Kdo volá, prosím?"
"Marlowe."
"Pan Morningstar vás zná, pane Marlowe?"
"Zeptejte se ho, jestli by chtěl koupit nějaké staré americké zlaťáky."
"Okamžik, prosím."
Nastala přestávka, jaká je obvykle zapotřebí, než se takový dědula zahrabaný ve své kanceláři dá přesvědčit, že ho někdo volá k telefonu. V aparátu to cvaklo a ozval se mužský hlas. Hodně suchý hlas. Dalo by se dokonce říct vyprahlý.
"U telefonu Morningstar"
"Slyšel jsem, že jste volal paní Murdockovou z Pasadeny, pane Morningstare. Kvůli jisté minci."
"Kvůli jisté minci," opakoval. "Ach tak. A oč jde?"
"Pokud vím, měl jste zájem o koupi dotyčné mince z Murdockovy sbírky."
"Ach tak. A kdo jste vy, pane?"
"Philip Marlowe, soukromý detektiv. Pracuji pro paní Murdockovou."
"Ach tak," řekl už potřetí. Opatrně si odkašlal. "A o čem jste se mnou chtěl mluvit, pane Marlowe?"
"O té minci."
"Mně však bylo řečeno, že není na prodej."
"Ale přesto bych si s vámi o ni chtěl promluvit. Mezi čtyřma očima"
"Chcete říct, že si to paní Murdocková rozmyslela a že ji prodá?"
"Ne."
"V tom případě je mi líto, ale nechápu, co ode mě chcete, pane Marlowe. O čem bychom měli spolu hovořit?" Teď zněl jeho hlas poťouchle.
Vytáhl jsem eso z rukávu a s ležérním půvabem jsem je hodil na stůl. "To máte tak, pane Morningstare, vy jste přece věděl, že ta mince na prodej není, už když jste paní Murdockovou volal."
"Zajímavé," řekl pomalu. "A jakpak?"
"Jako odborník jste to nemohl nevědět. Je veřejně známo, že Murdockova sbírka nesmí být prodána za života paní Murdockové."
"Hm," řekl. "Ehm." Pak bylo ticho. Potom: "Ve tři hodiny," řekl nikoli úsečně, ale rychle. "Budu vás očekávat zde ve své kanceláři. Snad víte, kde to je. Hodí se vám to?"
"Přijdu," řekl jsem.
Zavěsil jsem, znovu jsem si zapálil lulku a jen jsem tak seděl a díval se do zdi. Obličej mi celý strnul přemýšlením nebo čím to vlastně člověku trne obličej. Vytáhl jsem fotografii Lindy Murdockové z kapsy, chvilku jsem na ni civěl, pak jsem usoudil, že to je koneckonců docela všední tvář a zamkl tu fotku do psacího stolu. Vytáhl jsem druhou Murdockovu zápalku z popelníku a prohlédl si ji. Na téhle byl nápis: TOP ROW W. D. WRIGHT 36.
Hodil jsem ji zpátky do popelníku a dumal jsem, co by na tom mohlo být zajímavého. Třeba to je stopa.
Vytáhl jsem z náprsní tašky šek od paní Murdockové, podepsal jej, vyplnil ústřižek a šek na výplatu, vyndal z psacího stolu svou šekovou knížku a všechno jsem to spojil gumovou páskou a strčil do kapsy.
Jméno Miss Lamour nebylo uvedeno v telefonním seznamu.
Vytáhl jsem na psací stůl oborový telefonní seznam a opsal jsem si čísla asi půl tuctu divadelních agentur, které byly vytištěny největším písmem, a po řadě jsem je zavolal. Všechny měly jasné, příjemné hlásky a vyptávaly se na moc věcí, ale buď nic nevěděly, nebo nechtěly nic prozradit o subretě jménem Miss Lois Lamour.
Zahodil jsem soupis do koše a zavolal Kennyho Hasta, kriminálního reportéra z Chroniclu.
"Co víš o Alexovi Mornym?" zeptal jsem se ho, když jsme si odbyli úvodní plky.
"Je majitelem náramně hogo fogo lokálu a herny v Blaženém údolí, asi dvě míle od dálnice směrem k horám. Býval kdysi u filmu. Jako herec stál za bačkoru. Zřejmě má mocnou protekci. Zatím jsem ještě neslyšel, že by někoho zastřelil na veřejném náměstí v pravé poledne. Vlastně ani v jinou denní dobu, když se to tak vezme. Ale vsadit bych si na něho nechtěl."
"Nebezpečný chlápek?"
"Řekl bych, že ano, kdyby se dostal do úzkých. Všichni tihle hoši chodí občas do kina, a tak mají pojem, co se na šéfa nočního podniku sluší a patří. Drží si tělesnou stráž, a to je opravdu figura za všechny drobné. Jmenuje se Eddie Prue, je přes metr devadesát dlouhý a hubený jako poctivé alibi. Na jednom oku má cink po zranění ve válce."
"Je Morny nebezpečný ženám?"
…
