Megapolis (Miroslav Žamboch)

Schůzka se starou známou

Kvílení brzd. Protáhl jsem krok, snížil těžiště a odrazil se. Za patami jsem cítil pohybující se hmotu. Prásk. Okno výlohy mě udeřilo do pravé ruky , pootočilo a současně prasklo. Ošklivě zubatý kus skla rotující před obličejem, pád do hromady střepů a uzenin. Další exploze, zvuk bortícího se plechu, drásaného betonu, opětovné řinčení skla.

Opatrně jsem se postavil. Konzervativní tvídový kabát, za nějž jsem vyhodil nechutné peníze se změnil v napodobeninu indiánských třásňových plédů, hluboké škrábance vylepšily kožené boty od Chimatiho. Převrácený autobus, který si to před pár sekundami svištěl po chodníku, dopadl ještě hůř. A úplně špatně na tom byli lidé. Řidič zcela zmizel v chaotickém hlavolamu z bortící zóny karosérie a interiéru, přes kovovou vzpěru střechy se na mě dívaly vyděšené obličeje kluka a dívky. Asi patřili k sobě, oba byli učesáni v stejném undustry stylu, každé oko nalíčené jinou barvou, rty zdůrazněné do fialova. Napadlo mě, zda jsou jejich těla vmáčknuté do kovu čelní masky nebo cementu fasády. Kromě nich byli všichni mrtví nudní a uniformní, těla rozetřená nebo alespoň rozlámaná po délce patnácti metrů chodníku.

Teprve teď se začali sbíhat první lidé. Ještě byli vyděšení a zhrození, ale za chvíli se do grimas jejich tváří vetře dychtivost a radost z toho, že aspoň jednou budou svědky senzace. Vrátil jsem se z výkladní skříně na ulici. Někde za Harvardskou křižovatkou se ozvala první siréna, za chvíli se k ní připojil zbytek smečky. Pokusil jsem se protáhnout kolem zkřivené lampy a málem jsem vrazil do ženy. Stála bez hnutí, v obličeji směs šoku, zděšení, a ještě něčeho jiného. Byla vysoká, vyšší než já, dlouhé nakadeřené blond vlasy volně pohozené přes ramena. Límec ze sobolí kožešiny zdobily krvavé kapky, poničily i broskvově hnědý mejkap. Rozepnutým kožich odhaloval přiléhavé večerní šaty s černého elastického sametu. Rudá šerpa a brož stejné barvy zdůrazňovaly vosí pás a plná ňadra. Na divadlo nebo večírek bylo ještě brzy, ale na zahajovací párty výstavy právě tak akorát.

"Pokud se budete chtít upravit a vzpamatovat, měli bychom jít. Policisté si s námi budou chtít dlouho povídat. "

Už jsem myslel, že mě neslyšela, ale její tvář se nakonec probudila.

"Prosím? Ach tak. Děkuji."

Usmála se a vzala si kabelku, kterou upustila. Měla pevný, zároveň však tichý hlas.

"Přes křižovatku je bar, kde najdeme všechno potřebné, abychom zapomněli na tohle."

Kývl jsem rukou k skrumáži.

"Nechci zapomenout, ale na skleničku se nechám pozvat ráda."

Znovu se usmála. Rudé rty plné bezchybně bílých ostrých zubů. Tesáků. Zdálo se mi, že chvíli váhá.

"Krvácíte," řekla s lítostí.

Dlaň jsem měl černou krví.

"Pouze žilní krváceni, i když poměrně silné. Pokud si ho neobvážete, budete mít problémy."

Mluvila klidně a fakticky, jako někdo, kdo viděl podobné věci mnohokrát.

 

Potáhl jsem z doutníku, nechal kouř válet se chvíli po jazyku a potom ho spláchl douškem jantarové tekutiny. Chuťové pohárky nabuzené nahořklou vůní dýmu dokonale zprostředkovávaly jemnou ale zároveň plnou chuť koňaku. Melancholickou chuť, řekl bych.

"Jste labužník."

Nevšiml jsem si, kdy se vrátila z toalety. Dokonale upravená, zdálo se nemožné, že před pouhou chvílí byla svědkem drastické nehody. Snad jen - okamžik jsem si myslel, že si opomněla setřít krev z tváře, ale byl to klam.

"Labužník? Záleží na ročním období."

Nelhal jsem, nedávno jsem pil to nejlacinější pivo z továrních sudů a také jsem byl spokojen. Záleží na tom kde pijete a s kým.

Kývla na barmana.

Počkal jeden verš starého evergreenu linoucího se z neviditelných reprobeden a zeptal se: Co to bude?

Po pauze dodal: Madam.

Mlčela, pouze se něho dívala. Zbledl, jeho rty zfialověly. Odvrávoral a trhavě začal cosi připravovat pod pultem.

"Chodíte sem často?"

"Ne."

Usmála se. Viděl jsem její úsměv teprve podruhé, ale znal jsem ho. Jako by byla moje sestra, dlouholetá přítelkyně, matka. Znal jsem ho a fascinoval mě. Krátký úsměv odhalující nekonečné hlubiny.

"Jmenuji se Moriana," představila se a podala mi ruku.

Mráz tekutého dusíku, vzápětí žár sametové pokožky. Opět mě ovanul dojem důvěrné známosti. Polkl jsem, abych ze sebe vůbec dokázal vypravit slovo.

"M. M. Dexter."

Chtěl jsem ji. Jako dosud žádnou ženu.

"Slyšela jsem o vás."

"Já o vás bohužel ne. A mrzí mě to."

Mluvil jsem pomalu a tišeji než obvykle, aby se mi hlas netřásl. Přehodila nohu přes nohu. Sklouzl jsem pohledem dolů a neslušně dlouho s ním setrvával na dlouhé křivce vnitřního stehna. Pomohl mi koňak a barman. Postavil na pult drink s hutně rudým nápojem.

"Prosím."

Oproti jeho hlasu zněl můj ještě pevně a vyrovnaně.

"Myslím, že nemáte pravdu. My dva jsem se už potkali. A ne jednou."

Lhala, pamatoval bych si ji. Stačil by jediný pohled.

Napila se. Likér jakoby s nechutí stékal od jejího hrdla. Pohyb pokožky na okamžik zdůraznil dokonalou šíji s jemně vystupujícími klíčními kostmi. Odložila sklenici, její rty se zdály ještě plnější a lákavější, oči jí jiskřily lehkým pobavením.

"Pokud jsme takoví dobří známí, mohli bychom spolu povečeřet." Navrhl jsem.

Musel jsem se ovládat, abych nedýchal zrychleně.

"To by mohlo být příjemné, ale -" Odmlčela se.

V baru byly kromě nás jen tři další hosté. Během pěti sekund bych je vyhodil, barový stůl byl dlouhý a čistý.

"Ráda bych dnes šla na bál. Bude tam pár mých starých přátel. Nemám však společníka."

Tázavě nadzdvihla obočí. Sametově černé dlouhé obočí.

Teprve po třetím panáku se mi přestaly podlamovat nohy. Položil jsem na stůl dvacetidolarovku. Barman ji mlčky narovnal a schoval do kasy. Pomalu se mu do obličeje začínala vracet barva, už nevypadal jako třídenní nebožtík.

"Co si to objednala?"

Zpopelavěl, panenky zakryly bělmo.

"Ne-nevím."

Omdlel.

 

Provázel jsem ji velkým foajé. Z fontány uprostřed prýštila voda, mramorový sloup se ztrácel v nedohlednu, stěny z pastelového mramoru zdobily reliéfy inspirované antickou mytologií. Můj střízlivý smoking od Armaniho zde působil téměř nevkusně hejskovsky. Zahlédl jsme chlapíka ve fraku, který byl horkou módní novinkou tak před padesáti lety. Nešťastník sklízel pohoršené pohledy publika. Mě každý raději přehlížel, ale v její přítomnosti to bylo snadné. Opět byla oblečena v černém. Model od Lagerfelda - bohatě nařasená sukně po kotníky, elastická šněrovačka s jemným vzorem stylizovaných růží, holá ramena, dlouhé rukavice, ve vlasech stříbrná stužka. Jediný šperk, který měla. S černí toalety kontrastoval snědý makeup, rudá růž a oči do modra.

"Co je zač tenhle spolek?" zeptal jsem se.

"Výroční bál přátel starých pořádků."

"Patříte k nim?"

"Sympatizuji s nimi, ale změnám neodolá nikdo."

"S dovolením."

Cestu nám zkřížil zajímavý pár.

On tlouštík s uhrančivým obličejem, bez unce zbytečného tuku, ona drobná tmavovláska s hlubokýma mandlovýma očima.

Moriana se na ně usmála.

"Těšila jsem se na vás."

"My na tebe také."

Tlouštík jí podal růži. Panensky bílou, s velkými ostrými trny.

"Vše nejlepší k narozeninám, má milá."

Políbili se jako lidé, kteří se dlouho a dobře znají.

"A vám příjemný večer, Michaeli."

A byli pryč.

"S většinou mých přátel se znáte, i když o tom možná nevíte."

Odpověděla na můj udivený pohled.

"Skutečně máte narozeniny?"

"Ano, tohle je vlastně narozeninový ples. Pořádám ho já, ale držím to v tajnosti. "

Na pódiu mezi hudebníky se objevil konferenciér, vybroušený skvost džentlmenskosti Anglie devatenáctého století. V ruce držel vysokou sklenici naplněnou červeným likérem.

"Vážení přátelé, vítám vás na každoročním plese našeho spolku. Připijme si společně na dnešní noc!"

Jako na povel se vyrojili číšníci s tácy. Alkohol připomínal drink, který si Moriana objednala v baru, byl jen trochu průsvitnější. Zastavil jsem pikolíka a na prázdný tác položil pět babek.

"Absint. Pokud to stihneš do přípitku, vydělal sis je."

Moriana se na mě pátravě podívala.

"Opravdu je to dobrý likér, povzbuzující. Nechcete ani ochutnat?"

"Nemám rád husté pití a povzbudit určitě nepotřebuji."

Její rty se ve světle křišťálových lustrů napodobujících velké svícny vlhce leskly. Raději jsem se otočil zpět k pódiu. Konferenciér důstojně pozdvihl číši, odpověděl mu les rukou.

"Prosím, pane."

Osamělý panák bleděmodrého absintu smutně stál na stříbrném tácu.

"Na dnešní noc." nechal jsem na konci věty zaznít otazník.

Dlouhé černé řasy, studené modré oči plné vírů.

"Ano."

Konferenciér zmizel, zazněla hudba. Lehce jsem se uklonil, zavěsila se do mě. Melancholický waltz nás měkce zavinul do svého rytmu. Cítil jsem, jak podrážka bot střídavě klouže a naopak pevně lne k načervenalým borovicovým parketám, přesně podle hudby. Hluboko pod melodií, pod šumem tlumené konverzace jsem vnímal šustot hedvábí jejích šatů. Hedvábí se smýkalo po hedvábí, po nahé kůži. Kapelník změnil notu, První valčíková otáčka rozvířila vzduch, dolétl ke mě závan jejího parfému. Jemný, na hranicích rozlišitelnosti. Zapomněl jsem na padesát tisíc generací civilizace a skrytě jsem větřil, jako samec pátrající po samici. Její obličej nevyjadřoval sebemenší náladu. Dokonalá, studená maska vytesaná z kamene. Protančili jsme kolem zrcadlového sloupu. Místo sebe jsem viděl cizince s neživou karikaturou lidské tváře. Vůně ji halila jako těsný kokon motýla. Postupně jsem rozeznával nahořklou vůni skořice pocukrovanou závanem máty. Někde úplně nahoře tančily čisté střípky ledu jako jiskry v zemitém a vzrušujícím parfému země. Hudba jakoby pojednou zazněla hlasitěji, každý tón plasticky vystupoval z prázdnoty a po odeznění se do ní vracel. Mezi tančícími páry se objevili číšníci s tácy šampaňského.

"Nejsou přestávky, můžeme tančit až do rána," vysvětlila.

Podal jsem jí číši. Bylo studené a suché, bublinky dráždily sliznici. Odtrhl jsem sklenici od úst a s překvapením jsem si uvědomil, že je prázdná.

Usmála se.

"Proč ne, vše by se mělo vychutnávat až do dna. Nebo ne?"

Dopila. Hudba se odmlčela, světla potemněly. Ve tmě zachřestila kastaněta. Tango. První skladba, po ní druhá, ještě žhavější, temnější a brutálnější. Jako by někdo četl z mého mozku a filtrované představy tiskl hudebníkům přímo na notový papír. Snažil jsem se ji v rytmu hudby zahnat do úzkých, přinutit ji, aby přerušila ďábelský tanec, aby se ode mně odtáhla, aby vyjádřila svou nespokojenost. Už se netvářila netečně, dívali jsme se jeden druhému do očí, rty jí zdobil úsměv dámy s hranostajem. Provokovala. Na drsnou útočnost odpovídala úskoky, vířili jsme v rychlých otáčkách, hedvábí šatů šustilo mezi nohavicemi, zlatými vlasy ometala podlahu. Vzápětí jsem jeden druhého stíhali v volných pasážích a zdánlivě lenivě kroužili okolo mramorových sloupů. Vše přesně v rytmu hudby. Postupně jsem prohrával sám se sebou. Odhazoval jsem jednu slupku civilizačního nátěru za druhou, lidé zmizeli, zůstala jen hudba a pohyb jejího horkého těla pod tenkou látkou.

"Madam. Madam."

Nevím, kolikrát ji pikolík oslovil, ale musel nás stíhat dlouho. Nesl podnos s pistolemi šampaňského a třemi stříbrnými bonbóny.

Jeden rozbalila a vhodila ho do číše. Zašuměl a rozpustil se. Potom uchopila dvě jiné a nabídla mi. Pomalu jsme upíjeli. Tentokrát sekt chladil a uklidňoval.

"Co to bylo? Zeptal jsem se."

"Strychnin. Dva gramy."

Chápavě jsem přikývl. Jen mi nebylo jasné, proč dva gramy. Takové množství by stačilo pro spustu lidí.

"Někdy můžeme být marnotratní, nemyslíte?"

Saxofon se rozplakal bluesovou melodii, skrývaly se v ní smutné vrby sklánějící se nad černou hladinou jezera, racci při západu Slunce a mnoho dalších věcí. Jemně jsem ji uchopil za ruku a zamíchali jsme se mezi tanečníky. Vznášeli jsme se na moři splínu a beznaděje, občas se některý z párů rozpadl, když se partner nebo partnerka zhroutil. Vše se však dělo podle melancholického diktátu hudby. Zdálo se, že i mrtví padají ladně, jako poslední listy pozdního podzimu, které dlouho krouží mrazivým vzduchem, než navždy splynou s tlejícím kobercem svých bratrů. Jak noc nabývala na síle, servírů s pitím přibývalo. Přesto však byly jejich tácy stále poloprázdné. Zastavil jsem jednoho a vzal poslední dva poháry. Kromě spousty lesklých obalů od bonbónů jsem si všiml hedvábných, starobylým erbem zdobených ubrousků. Ukázal jsem na ně a tázavě nadzdvihl obočí.

"Zákusky už mi došly, pane. Za okamžik vám mohu donést čerstvé."

"Není třeba," propustil jsem ho. Sladkosti vonící po strojním oleji mě nelákaly.

 

Hudba se na okamžik odmlčela, lustry zablikaly, do světel se přimísila červená. V tichu zazněl malý bubínek, jednoduchý rychlý a svádivý rytmus. Chřípí se mi chvělo, Moriana stála, jednu nohu předkročenou, černý střevíc zdobený stříbrným páskem se leskl. Přidala se kytara, dokonalý kovový tón strun. Někdo vyťukával takt podpatkem. Orchestr spustil na plno. Parket se změnil v změť proplétajících se párů, ďábelské tempo džaifu nás stisklo a nepustilo, sukně se roztočily, tváře mužů zrudly. Skladba skončila, šílený kapelník nezmírnil a naopak ještě přitvrdil. Zahlédl jsem tělnatého břicháče, jak se vytáčí v složité figuře, útlou tanečnici roztočil v piruetě, bravurně ji přitáhl zpět a jako jedno tělo zmizeli v chaosu. Šedovlasý padesátník se bez hlesu skácel, obtančili jsme ho, trochu zpomalili a lehce se otřeli o další pár. Něco mě škráblo do boku. Žena se smyslně usmívala, v ruce držela dýku s lesklou prst širokou čepelí. Ucítil jsem jak Moriana přebírá vedení, provedla nás úzkou uličkou mezi čtyřmi dvojicemi, zahlédl jsem jak se ocel mihla vzduchem a skončila v zádech chlapíka, který se nás pokusil následovat.

Rumba. Ohnivá a smyslná rumba. Koktail parfémů překryla čistá vůně strojního oleje, ženy již dýky neskrývaly, zdobili se jimi jako rafinovanými šperky. Pochopil jsem pravidla a převzal vedení. Vířili jsem s Morianou v zběsilé nekončící piruetě vedle jiného páru. Rozmazaně jsem vnímal flitry poseté šaty tanečnice, čerň vlasů, purpur rtěnky, skvrnu bílé náprsenky tanečníka. On se snažil, aby se ke mě jeho partnerka dostala pravou rukou a mohla bodnout do zad, já se pokoušel dát příležitost Morianě. Několikrát nás dav rozdělil, ale pokaždé jsme se setkali.

Flamengo. Nezvládli přechod, vyšli z rytmu, my naopak využili zrychlení. Roztočil jsem Morianu, odstrčil ji a zůstal stát sám ve volném prostoru. Dotkla se muže rukou na zádech. Zbledl, jako by ho pohladila sama smrt. Ze všech stran se ke mě blížily chtivé páry. Moriana se vracela ladnou křivkou, rotující černý květ, kterému se každý vyhnul. Vyťukával jsem špičkou boty rytmus, místa kolem ubývalo. Odstředivá síla nadzdvihla šaty a odhalila její dokonale modelované nohy. Ostří mě škráblo na rameni, ale to už jsme byli opět spolu.

Změtí párů se proplétali pikolíci a odnášeli z parketu mrtvé. Krev poskvrnila toalety dam, jejich tváře, černé šlápoty znečistily borovicové parkety, pití už nikdo neroznášel. Postupně jsem se nořil hlouběji a hlouběji, splýval s atmosférou, zvykal jsem si na její styl a ona na můj. Byli jsem jako vodní vír, rychlí, plavní, hned zde, hned tam. Jen tak mimochodem jsme protékali mezi dvojicemi, točili se za jejich zády, pluli na vlnách hudby jediní a nepolapitelní. Kdyby byla ozbrojena, v sále by nezbyl jediný živý muž - kromě mě, pikolíků a hudebníků. Postupně se však do harmonie vkradl ruch. Něco rušilo dokonalou souhru chaosu. Tanečníci se dostávali z rytmu, několik lidí umřelo proti pravidlům. Hudba zmlkla, uprostřed parketu se vytvořil volný prostor. Osamoceně tam stál vysoký hubený muž s bledou tváří a snažil se postavit svou společnici. Zbytečně, někdo jí do zad zarazil dýku a skrze obratle zasáhl srdce. Podařilo se mu ji zvednout a přitáhnout k sobě, jako by chtěl pokračovat v tanci. Ale hudba nehrála. Všichni se na něj nepřívětivě dívali, v jejich očích si četl nechuť a odsouzení. Vypadal stále zoufaleji. Chápal jsem ho, nechtěl ukončit tak brzy tak nádherný večer. Ale ani já ne. Moriana zavrtěla hlavou.

"Není mezi nimi soulad."

Souhlasil jsem.

Sáhl jsem do náprsní kapsy a vytáhl pistoli. Glock C9, odlehčený model, velmi kompaktní a lehký. Pouze 9 nábojů v zásobníku a omezená životnost, ale snadno se vleze do saka a neruší linii. Vhodný pro zvláštní příležitosti, například romantickou schůzku nebo ples. Muž stál z profilu Pečlivě jsem zamířil na ucho, nechtěl jsem poškodit obličej ani frak. Výstřel. Zkameněl, okamžik stál, potom se zhroutil vedle partnerky. Periférně jsem zahlédl, jak všichni muži sahají do záňadří. Vrhl jsem se k zemi a za ruku za sebou strhl Morianu. Překulili jsem se přes mrtvoly. Prásk, prásk. Střílel jsem z pokleku. Nejbližší dva tanečníci ztuhli v rozevlátých gestech, zbraně jim vypadli z rukou. Prásk. Náraz do ramene mě pootočil, přitiskl jsem se k zemi. Těla, za kterými jsme se schovávali, se otřásala zásahy. Tři se nás snažili obejít, jeden běžel přímo. Prásk, prásk. Dva skončili dlouhým skluzem mezi křesly, třetí se skryl. Prásk. Pustil jsem pistoli, z roztrženého rukávu vytryskla krev. Zbývaly mu tři kroky. Prásk, prásk. Vrásky na šklebem úsilí stažené tváří, fontána krve pohladila žárovky. Oči živé, oči skelné. V dokonalé černi jeho fraku vykvetly malé hříbky, jeden druhý, třetí. Nespočet. Čerň zmizela, záplava rudé. Trup předběhl nohy, zbraň zarachotila na parketách a mučivě pomalu klouže ke mě. Všichni proti všem. Soustředěná palba polevila. Dvoumetrový dvěstěkilový chlap uprostřed chcípáků. Směje se a třese v rytmu zásahů, jeho dlouhá magnum plive oheň. Konečně někdo trefí hlavu. Držím cizí pistoli, automat, zásobník s patnácti náboji, tři pryč. Moriana si trhá šaty. Krajkový podvazkový pás Playtex, punčocha kolem mé paže. Vůně parfému, vůně střelného prachu. Krvavý gejzír mizí. Tisknu se k zemi a střílím. Prásk, prásk, prásk. Někdo odtahuje naší barikádu.

"Stůjte, sakra! Stůjte!" křičím a plazím se pryč. Morianu táhnu za sebou.

"Slyšíte, jste mrtví!" slyším sám sebe, ale tanečník mě nevnímá vstává a z uší mu kape mozek."

"Velmi rád tančím," říká jakoby na vysvětlenu a nabízí své splečnici rámě. Skutečně tančí. Taky už slyším hudbu. Utíkám do krytu podpěrného sloupu. Čistý průstřel stehna. Moriana se na mě pátravé dívá a zaškrcuje mi i druhou ránu. Ticho.

Zpomalený film skončil. Je mi špatně, točí se mi hlava a chce se mi zvracet.

Z Moraniny toalety zbyl jen ohoz do pornofilmu. Ale nohy, nohy má nádherné. Potřebuji se napít, zavírají se mi oči.

Dívám se na parket. V rudých kalužím tančí dvojice. Mají cit pro hudbu a přímo se vznášejí.

"Vážení přátelé, vážení přátelé!"

Na pódiu se objevuje konferenciér. Před sebou tlačí pojízdný stůl zakrytý bílým rubášem.

"A nyní přichází zlatý hřeb večera!"

Někdo bublá, jak mu teče krev do plic, atmosféra houstne očekáváním.

"Tombola!"

"Ježíš Kriste!" kleje někdo, se spožděním zjišťuji, že jsem to já sám.

Moriana se poděšeně otáčí.

"Zapomněl jsem koupit losy!"

Chlapík gestem toreadora strhává závoj.

Běžím, ramenem nabírám metrákového fotbalistu, posledním nábojem střílím do zad chlápka, který si neférově zkrátil cestu. Už stojím na pódiu, z katafalku beru první cenu - lehký kulomet ČZ, vzor 26, opatrně natahuji závěr, Moriana mi podává nábojový pás. Sál se zaplňuje pikolíky se servírovacími stolky plnými munice a jednoručních zbraní. Zásobníky cvakají. Tisknu spoušť, mramor se loupe ze stěn, nábojnice rachotí na podlaze. Moriana stojí vedle, ubíhající pás ji s holých předloktí vykusuje kousky masa.

 

Nevím jak jsem se dostali ven. Naložila mě do auta, sedla si za volant. Cítil jsem její parfém, pot a svou krev. Snad staromódní Chanel 5, krev B+. Zastavili jsem před Kyklopovým hotelem. Nevím co řekla, nebo dala portýrovi, ale zavedl nás přímo do výtahu. Liftboy stál čelem ke stěně a dělal, že je v kabině sám. Díval jsem se na ni. I spodní prádlo měla černé, ale spletl jsem se, nebyl to Playtex ale Giorgino. Opřel jsem se ramenem o stěnu, abych neztratil rovnováhu a přistoupil k ní. Uchopil jsem ji za pas. Rudý otisk dlaně. Olízla si rty.

"Ztratil jsi hodně krve. Hodně."

Mluvila chraptivě.

"Jo."

Zvrátil jsem jí hlavu a stiskl bok. Zasténala. Sdíral jsem z ní poslední zbytky šatů.

"Opravdu si myslíš že na to stačíš?"

Výtah zastavil, liftboy utekl. Pomalu jsem ji položil na zem. Nemyslel jsem si to.

 

Hučelo mi v uších, měl jsem pocit, že za mě dýchá někdo jiný. Brzké ráno nebo pozdní noc, hodina mezi psem a vlkem, hodina kdy umírá nejvíce lidí. Koberec vedle mě byl prázdný, ale ještě zahřátý teplem jejího těla. Mlhavě jsem rozeznal siluetu. Už byla oblečená. Do černých džín a černé šusťákovky, barmanka vracející se z dlouhé šichty. Jen vlasy zářily jako před tím. Obrátila se a podívala na mě dolů. Uhrančivý obličej se rozplynul, zbyly jen kosti, zuby a prázdno. Natáhla ruku, objevila se kosa. Kosa s zubatým kosištěm a čepelí prožranou rzí. Chtěl jsem říci, ať neodchází, ať ještě chvíli zůstane, ale svaly mě neposlouchaly. Usmála se, lícní kosti se opět zaplnily masem. Dveře výtahu vrzly. Byla pryč a já zase zůstal sám.