Čáry Života (Veronica Rothová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola 33 Cyra

Sotva jsem se nabídla, že bratra vyzvu na souboj v aréně, ucítila jsem v puse ten prašný a horký vzduch. Pořád jsem si vybavovala pach zpoceného davu v amfiteátru i chemický odér dezinfekce ve vězení pod ním. Slyšela jsem hukot silového pole nad hlavou. Snažila jsem se to všechno vytěsnit, dál se bavit s povstalci a aspoň před nimi předstírat sebedůvěru, ale nedalo se na to zapomenout.

Na ty stříkance krve. Na řev davu.

Akosova matka se dívala na mou levou ruku, teď zakrytou nejenom rukávem pancíře, ale taky dekou, kterou mi půjčili povstalci. Určitě přemýšlela o tom, kolik na ní asi mám čar.

Opravdu jsem se k jejímu synovi skvěle hodila. On se trápil nad každým životem, který vzal, a já zapomínala, kolik čar života mám na paži.

Když většina plamenců v kamnech zešedla, vytratila jsem se od stolu, proklouzla stínem za kluzákem a vyběhla po schodech do bytu, ve kterém jsem si odpoledne smývala zaschlou krev. Zdola jsem slyšela, jak Jorek a Jyo společně – nebo spíš každý po svém – zpívají nějakou píseň a všichni ostatní se jim smějí. V šeru koupelny jsem přistoupila k zrcadlu, ve kterém jsem zpočátku viděla jen temnou siluetu, ale pak...

Mohlo by to být horší, říkala jsem si. Jsi naživu.

Přejela jsem konečky prstů po blanách na hlavě a na krku. Tam, kde jimi začaly prorůstat nervy, jsem už cítila slabé mravenčení. Na jedné straně hlavy jsem měla husté vlasy, na druhé holou plochu umělé kůže a rudé, oteklé zbytky své vlastní. Z jedné strany jsem pořád vypadala jako žena, z druhé spíš jako stroj.

Zapřela jsem se rukama o umyvadlo a rozplakala se. Rozbolela mě z toho žebra, ale už se to nedalo zastavit. Slzy se mi řinuly z očí a já se jim přestala bránit.

Ryzek mě zmrzačil. Můj vlastní bratr.

„Cyro,“ ozval se za mnou Akos a bylo to poprvé, kdy bych byla raději, aby tam nebyl. Položil mi ruce na ramena a stíny se rozprchly. Měl studené dlaně. Dotýkal se mě jen zlehka.

„Jsem v pohodě,“ řekla jsem a znovu si prsty přejela po umělém krku.

„Nikdo nečeká, že po tom všem budeš v pohodě.“

Kožní blány se leskly v rozptýleném světle, které sem pronikalo z nitra rozbořeného domu.

Tiše, skoro šeptem jsem mu položila otázku, která ve mně už nějakou dobu hlodala. „Jsem teď ošklivá?“ „Co myslíš ty?“ zeptal se, ale neznělo to jako řečnická otázka. Spíš jako kdyby věděl, že nechci, aby mě chlácholil, a tak mě chtěl pobídnout, abych si rozmyslela, co chci vlastně slyšet. Znovu jsem se zadívala do zrcadla.

Hlava, na které chyběla skoro půlka vlasů, vypadala hodně zvláštně, ale někteří Šoteti se takhle stříhali – na jedné straně si vlasy vyholili úplně, na druhé je nosili dlouhé. A kožní blány vypadaly jako kousek zbroje, kterou po celá léta vesmírných poutí sbírala moje matka. Jako rukáv na mém zápěstí, který se stal téměř nedílnou součástí mého těla a dodával mi pocit sebejistoty.

Zadívala jsem se do svých očí v zrcadle.

„Ne,“ řekla jsem. „Nejsem.“

Nebyla jsem si tím tak docela jistá, ale říkala jsem si, že to třeba přijde časem.

„Souhlasím,“ řekl. „Pokud to nebylo jasné už z toho, jak jsme se prve líbali.“

Usmála jsem se, otočila se k němu a opřela se o okraj umyvadla. Akos se usmíval, ale v očích se mu zračily obavy. Tak se tvářil už od té doby, co jsme s povstalci probírali plán.

„Co se děje, Akosi?“ zeptala jsem se. „To se opravdu bojíš, že bych nedokázala Ryzka porazit?“

„Ne, o to nejde.“ Akos se tvářil stejně rozpačitě, jako jsem se cítila já. „Spíš nevím... Ty ho opravdu zabiješ?“ Tuhle otázku jsem od něj nečekala.

„Ano, zabiju ho,“ řekla jsem. Ta slova zněla lepkavě, jako krev. „Myslela jsem, že v tom máme jasno.“

Přikývl. Pak se ohlédl přes rameno. Bylo odsud vidět až dolů, kde se v přítmí tiše bavili povstalci. Poznala jsem, že se dívá na svou matku, která si trochu stranou povídala s Tekou a oběma rukama svírala šálek čaje. Cisi seděla jenom kousek od nich a mlčky se dívala do plamenců v kamnech. Od chvíle, co se domlouval plán, nepromluvila jediné slovo, ani se nehnula. Někteří povstalci už se vedle dopravního kluzáku ukládali ke spánku a místo polštářů si pod hlavu dávali své batohy. Měli jsme vstávat hned za rozbřesku.

„Musím se tě na něco zeptat,“ ozval se a znovu se zadíval na mě. Vzal mou tvář do dlaní. „Vím, že není fér to po tobě chtít, ale rád bych tě poprosil, abys Ryzkův život ušetřila.“

Chvíli jsem mlčela, protože se mi zdálo, že to musí být vtip. Dokonce jsem se zasmála. Ale nevypadalo to, že by žertoval.

„Proč bych to měla dělat?“

„Ty víš proč,“ řekl a spustil ruce podél těla.

„Eijeh,“ řekla jsem.

Vždycky v tom byl Eijeh.

„Jestli Ryzka zítra zabiješ,“ řekl, „tak Eijehovi navždycky zůstanou jeho nejhorší vzpomínky. Jeho stav bude nezvratný.“ Už jednou jsem mu řekla, že jedinou nadějí na Eijehovu záchranu je Ryzek. Jestli si můj bratr dokázal s jinými lidmi měnit vzpomínky podle vlastního uvážení, určitě by dokázal všechny ty, co Eijehovi sebral, vrátit zpátky tam, kam patřily, a znovu si vzít ty svoje. Napadal mě způsob, jak ho k tomu donutit. Možná i dva.

A pro Akose byl Eijeh celá ta léta malou jiskřičkou naděje, světlem na konci tunelu. Věděla jsem, že pro něj bude nemožné se té naděje vzdát. Ale zároveň jsem kvůli ní nemohla riskovat všechno, co bylo v sázce.

„Ne,“ řekla jsem pevným hlasem. „Zaprvé nevíme, jak tohle vyměňování vzpomínek ovlivnilo jejich dary proudu. Dokonce ani nevíme, jestli je pořád schopen dát Eijeha zase do pořádku.“

„Dokud je naděje,“ řekl Akos, „dokud je naděje, že se můj bratr vrátí, tak musím...“

„Ne!“ Odstrčila jsem ho od sebe. „Podívej se, co mi udělal! Podívej se na mě!“

„Cyro...“

„Tohle!“ ukázala jsem na bok své hlavy. „Všechny čáry, co mám na ruce! Roky mučení a hromady těl a ty chceš, abych ho ušetřila? Copak ses zbláznil?“

„Ty tomu nerozumíš,“ řekl naléhavě. Přitisknul své čelo k mému a řekl: „To já můžu za to, že z Eijeha udělal toho, kým teď je. Kdybych se nepokusil o útěk, kdybych... kdybych se dřív smířil se svým osudem...“

Lámalo mi to srdce.

Nikdy mě ani nenapadlo, že by se Akos mohl cítit zodpovědný za to, že Ryzek do Eijeha nacpal své nechtěné vzpomínky. Bylo mi jasné, že by si k tomu dříve nebo později nějakou záminku našel. Ale Akos viděl jen to, že Ryzek takhle Eijeha potrestal za jeho vlastní nezdařený pokus o útěk.

„Ryzek by Eijehovi stejně udělal, co mu udělal, ať by ses pokusil utéct nebo ne,“ řekla jsem. „Ty nemůžeš za to, co se Eijehovi stalo. Všechno, co se mu stalo, mu udělal Ryzek, ne ty.“

„Nejde jen o tohle,“ řekl Akos. „Když nás unesli z našeho domu, byla to moje vina, že poznali, koho vzít, jestli jeho nebo Cisi. Volal jsem na něj, aby utekl. Byl jsem to . A tak jsem slíbil našemu otci, přísahal jsem...“

„Znovu,“ řekla jsem, tentokrát už trochu naštvaně. „Ryzkova vina! Ne tvoje! To by tvůj otec určitě pochopil.“

„Nemůžu to jenom tak vzdát,“ řekl Akos a hlas se mu chvěl. „Prostě nemůžu.“

„A já už se toho tvého bláhového snažení nemůžu dál účastnit,“ odsekla jsem. „Nemůžu se dívat na to, jak se ničíš, jak riskuješ vlastní život pro někoho, kdo se nechce nechat zachránit. Pro někoho, kdo už není a nikdy se nevrátí.“ „Není?“ Akosovi se zablýsklo v očích. „Co kdybych ti tehdy řekl, že ty už jsi beznadějně ztracená, co?“

Věděla jsem, co by se stalo. Nikdy bych se do něj nezamilovala. Nikdy bych se nedala k povstalcům. A můj dar proudu by se nikdy nezměnil.

„Poslyš,“ řekla jsem, „já to musím udělat. Vím, že to chápeš, i když se ti to zrovna teď nechce přiznat. Potřebuju... potřebuju Ryzka odstranit jednou provždy. Nevím, co víc k tomu říct.“

Zavřel oči, chvilku proti mně mlčky stál a pak odešel.

Všichni ostatní spali. Dokonce i Akos, který tiše oddychoval jen kousek ode mě. Zato já byla vzhůru, ležela jsem na zádech a zírala do tmy; společnost mi dělaly jenom mé splašené myšlenky. Vzepřela jsem se na lokti a rozhlédla se po spících povstalcích kolem nás. Jorek byl zkroucený do klubíčka a deku měl přetaženou i přes hlavu. Teka si ustlala na místě, kam dopadal paprsek měsíčního světla, takže teď její vlasy stříbřitě zářily.

Zamračila jsem se. Už jsem se chtěla znovu natáhnout, když jsem na opačné straně domu zahlédla Sifu Kereseth. Vyklouzla ven zadními dveřmi a já ani nevěděla, co vlastně dělám, ale rychle jsem se obula a vyrazila za ní.

Stála hned před budovou, ruce založené za zády.

„Ahoj,“ řekla. Byly jsme v bídné čtvrti na okraji Voy. Domy kolem nás nevypadaly o nic lépe než náš polozbořený úkryt, všude se loupala barva, na oknech byly mříže, dveře byly už leckde vyvrácené. Ulice byla jen z udusané hlíny, nikde žádné dláždění. Mezi domy poletovaly tucty divokých fenzu, které zářily šotetskou modří. Ostatní odstíny barev už před mnoha desetiletími vymizely.

„Ze všech verzí budoucnosti, které jsem viděla, je tahle jednou z těch podivnějších,“ řekla Sifa. „A taky ta, v níž se rovným dílem snoubí největší potenciál pro dobrý i špatný výsledek.“

„Víš,“ povzdychla jsem si, „možná by bylo jednodušší, kdybys mi prostě řekla, co mám dělat.“

„To nemůžu, protože upřímně nemám zdání. Dospěli jsme do stínů,“ řekla, „a vize jsou krajně matoucí. Stovky temných budoucností se odsud rozbíhají do mnoha stran. Jen osudy zůstávají pevně dané.“

„A v čem je rozdíl?“ zeptala jsem se. „Osudy, budoucnosti...“

„Osud je něco, co se stane vždycky, bez ohledu na to, do jaké možné budoucnosti nahlížím,“ řekla. „Kdyby to věděl tvůj bratr, nepochybně by nepromarnil tak velkou část života ve snaze svému osudu uniknout. Ale my orákula svou práci raději držíme pod rouškou tajemství, protože nechceme, aby byla podrobena přísné kontrole.“

Pokusila jsem se představit si, o čem mluví. Stovky křižujících se cestiček, které se rozbíhají z místa, kde se teď nacházíme, a každá z nich dospívá k tomu samému cíli. Můj vlastní osud mi najednou připadal tím zvláštnější – kdybych zamířila kamkoli a udělala tam cokoli, překročím Předěl. A co? Co na tom záleželo?

Neptala jsem se jí. I kdybych si myslela, že mi to prozradí – a to jsem rozhodně nečekala –, nechtěla jsem to vědět.

„Orákula všech planet se každý rok setkávají, abychom diskutovali o svých vizích,“ řekla Sifa. „Společně se domlouváme, která budoucnost je pro kterou planetu nejdůležitější. A pokud jde o tuhle planetu, můj úkol – můj jediný úkol, kromě samotného zaznamenávání vizí – je zajistit, aby Ryzek vládl Šotetům po co nejkratší dobu.“

„I za cenu, že obětujete vlastního syna?“ zeptala jsem se.

Sama jsem nevěděla, kterého mám vlastně na mysli: Akose nebo Eijeha? Možná oba.

„Jsem služebnice osudu,“ řekla. „Nemohu si dovolit takový přepych, aby se rozhodovala podle svých přání.“

Z toho, co řekla, mi přeběhl po zádech mráz. Teoreticky jsem chápala, že někdo něco udělá „pro vyšší dobro“, ale v praxi jsem na tom neměla žádný zájem. Vždycky jsem chránila sama sebe a teď jsem chránila Akose, když to bylo možné. Kromě toho nebylo mnoho lidí, které bych nebyla ochotná smést ze své cesty. Možná to znamenalo, že jsem zlá, ale stejně to tak bylo.

„Není snadné být matkou a zároveň orákulem, anebo manželkou a orákulem,“ řekla Sifa a už to neznělo tak chladně jako předtím. „Mnohokrát jsem byla... v pokušení. Ochránit vlastní rodinu na úkor většího cíle. Ale...“ Potřásla hlavou. „Musím zůstat na správné cestě. Musím mít víru.“

A kdyby ne? chtěla jsem se jí zeptat. Bylo by snad špatné popadnout za ruce ty, na kom nám záleží, a dát se na útěk? Odmítnout zodpovědnost, o kterou se člověk nikdy neprosil?

„Mám jednu otázku, na kterou mi možná odpovíš,“ řekla jsem. „Znáš jméno Yma Zetsyvis?“

Sifa naklonila hlavu na stranu, takže se jí husté vlasy přelily přes rameno. „Znám.“

„Víš, jak se jmenovala před tím, než se provdala za Uzula Zetsyvise?“ zeptala jsem se. „Byla předurčena osudem?“

„Ne,“ řekla Sifa. Zhluboka se nadechla chladného nočního vzduchu. „Jejich sňatek byl tak trochu odchylka, byl příliš málo pravděpodobný na to, aby ho orákula ve svých vizích Šotetu zaznamenala. Uzul se oženil se ženou hluboko pod svou společenskou úrovní, patrně z lásky. Vzal si obyčejnou ženu s obyčejným jménem Yma Surukta.“

Surukta. Stejně jako Teka a Zosita. Ženy s jasnýma očima a plavými, skoro bílými vlasy.

„To jsem si myslela,“ řekla jsem. „Ráda bych zůstala a povídala si s tebou, ale teď musím udělat něco důležitého.“

Sifa potřásla hlavou. „To je pro mě zvláštní pocit – nevědět, o čem se někdo rozhoduje.“ „Tak se s tou nejistotou smiř,“ řekla jsem.

Jestliže Voa vypadala z výšky jako kolo, tak teď jsem obcházela kolem jeho okraje. Dům rodu Zetsyvisů stál na opačném konci města na skalnatém útesu s vyhlídkou na střed Voy. Viděla jsem světlo v jejich oknech už z veliké dálky – z míst, kde ulice byly ještě z udusané hlíny.

Proudnice, klikatící se po nebi nade mnou, měla nachovou barvu a pomalu přecházela v červenou. Vypadala skoro jako obrovský proud krve. K našim plánům na zítřek se to docela hodilo.

Procházela jsem po ulicích chudé, nuzné čtvrti, ve které si povstalci našli svůj úkryt. V oknech domů byla většinou tma, jen někde jsem zahlédla stíny postav ozařované slabým světélkem lucerny. V jednom domě jsem viděla čtyřčlennou rodinu, jak sedí u stolu a hrají karty, určitě sebrané během pouti na Zold. Smáli se. Bývaly doby, kdy bych se do téhle čtvrti neodvážila bez doprovodu, protože jsem byla Ryzkova sestra. Ale teď jsem byla zbavena svého postavení a nikdo už mě nemohl pokládat za přívržence jeho režimu. Cítila jsem se tady naprosto v bezpečí.

O to hůř mi bylo, když jsem došla do bohatších částí města. Celá Voa musela Ryzkovi přísahat věrnost, to bylo povinné, ale ty nejstarší a nejdůvěryhodnější šotetské rody si držel ve svém nejtěsnějším okolí. Už podle budov jsem poznala, že jsem vešla do tohoto prstence věrných – všechno tu bylo nové nebo důkladně opravené, ulice byly dlážděné a lemovaly je lampy. Když jsem se zadívala do oken, ve kterých se svítilo, viděla jsem lidi v čistých, zachovalých šatech, jak sedí u stolu nebo se dívají na zpravodajský kanál.

Na nejbližší křižovatce jsem zahnula směrem k útesu, na cestu, která končila strmým stoupáním do skal. Kdysi dávno Šoteti do jejich úbočí vytesali schodiště, ale bylo tak úzké, prudké a neudržované, že výstup po něm údajně nebyl pro slabé povahy. Naštěstí mě nikdy nikdo nepodezíral z toho, že bych měla slabou povahu.

Přes bolest ze včerejších zranění i z proudových stínů po celém těle jsem stoupala nahoru, levou rukou a ramenem přitisknutá co nejblíž ke skále. Když jsem vyrazila, neuvědomovala jsem si, že je moje tělo tak potlučené a vyčerpané, ale teď mi v čerstvě ošetřené ráně na krku a na hlavě tepala krev při každém kroku. Zastavila jsem se a vytáhla pouzdro s lektvary, které jsem si vzala z Akosovy brašny, než jsem vyrazila.

Byla tam řada lahviček s tekutinami různých barev. Většinu z nich jsem poznávala – přípravky na spaní, proti bolesti a úplně na konci, se zátkou pečlivě zapečetěnou voskem, sytě rudý výtažek z mlčenky. V tomhle množství a koncentraci dost na to, aby to člověka zabilo.

Vypila jsem poloviční dávku lektvaru proti bolesti a pouzdro jsem zase uložila do svého tlumoku.

Stoupala jsem po schodech celou hodinu. Po cestě jsem se musela několikrát zastavit a odpočívat. Pokaždé, když jsem se zadívala na město pod sebou, bylo menší a vzdálenější; rozsvícená okna odsud vypadala jen jako mihotavé mušky fenzu. Vždycky jsem viděla dům našeho rodu, zářivě bílý palác poblíž středu města, a taky amfiteátr, i teď v noci uzavřený pavučinou světla. Někde v kobkách pod ním byla Orieve Benesit; čekala tam na smrt.

Když jsem se dostala na vrchol schodiště, rychle jsem ustoupila od okraje. Neměla jsem sice slabou povahu, ale to neznamenalo, že bych chtěla zbytečně riskovat život.

Vyrazila jsem po stezce k domu rodu Zetsyvisů, do lesů, kde chovali mušky fenzu na vývoz. Cesta byla přehrazena kovovou brankou, aby nikdo nechodil drahocenné brouky krást, a nad stromy visely sítě, aby mušky neuletěly, přestože to bylo skoro zbytečné – fenzu si stavěly hnízda na tenkých větvičkách nejblíže k nebi. Samotné stromy byly tenké a vysoké, jejich kůra byla tak tmavá, že kmeny vypadaly skoro černé, a na větvích místo jasně zelených lístků, jaké jsem znala z jiných planet, visely tmavě zelené chomáčky dlouhých jehel.

Konečně se přede mnou ukázal dům rodu Zetsyvisů. U brány stál strážný, ale než si mě všiml a stačil se bránit, byla jsem u něj a jedinou ranou do čelisti ho složila. Jeho bezvládnou rukou jsem si otevřela bránu. Na okamžik jsem se zastavila a vzpomněla jsem si, jak moje vlastní ruka, moje krev, moje geny nedokázaly odemknout dveře do Ryzkovy ložnice. A pořád jsem nevěděla proč. Na to teď není čas. Zavrtěla jsem hlavou, probrala se a pokračovala dál. Nečekala jsem, že bych narazila na další stráže; vždyť už tady bydlela jenom Yma.

Moje zásluha.

Dům byl moderní, nedávno přestavěný ze studeného kamenného hradu, který tady stával dřív. Velké části zdiva nahradila rozměrná okna a na větvích stromů kolem domu visely malé baňky plné modře světélkujících mušek, jejichž množství ještě umocňovaly odrazy ve skle. Po stěnách se plazily podivné rostliny, zarůstající do zbytků starého kamenného zdiva. Některé z nich zrovna kvetly, byly to veliké květy z cizích planet v barvách, které se tady skoro nevídaly – růžová jako na jazyku, sytě modrozelená, černá jako vesmír.

Když jsem došla ke dveřím, vytáhla jsem pro všechny případy z pouzdra na boku malý proudosek. Skoro jsem se bála narušit ticho, které mě obklopovalo. Ale potom jsem na dveře přece jen zabušila. Bušila jsem na ně rázně, rukojetí nože, který jsem svírala v pěsti, dokud mi Yma Zetsyvis nepřišla otevřít.

„Slečno Noavek,“ řekla překvapeně. Aspoň se to tentokrát obešlo bez toho věčného úsměvu.

„Zdravíčko,“ řekla jsem. „Můžu dál?“

Nečekala jsem na odpověď a vešla do haly. Podlaha byla ze dřeva, pravděpodobně z těch tmavých stromů, které obklopovaly celé panství a jejichž dřevem byl hojně vyzdobený i palác rodu Noaveků. Bylo tu jenom málo stěn, celé přízemí bylo vlastně otevřené a všechen nábytek zářil čistě bílou barvou.

Yma na sobě měla dlouhou bledou róbu a vlasy rozpuštěné na ramena.

„Přišla jsi mě zabít?“ zeptala se s předstíraným klidem. „Předpokládám, že bude jedině správné, když dokončíš, co jsi začala. Nejdřív můj manžel, potom dcera...“

Napadlo mě, že bych jí řekla, že jsem ani jednoho z nich zabít nechtěla, že mě jejich poslední chvilky dosud pronásledují v nočních můrách, že když se probudím, slýchám ozvěnu Uzulova bušícího srdce a někdy se mi zdá, že vidím Lety na místech, kde nikdy nebyla, ale říkat jí něco takového nemělo smysl.

„Jenom jsem si s tebou přišla promluvit,“ řekla jsem. „Ten nůž mám spíš kvůli vlastní bezpečnosti.“

„Myslím, že nepotřebuješ nože,“ poznamenala Yma.

„Někdy jsou docela užitečné,“ řekla jsem. „Třeba k zastrašování a podobně.“

„Aha.“ Yma se ke mně otočila zády. „Tak bychom se asi měly posadit.“

Zavedla mě k sedací soupravě, která byla vidět už ode dveří – čtyři nízké pohovky uspořádané do tvaru čtverce. Lehkým dotykem rozsvítila několik lampiček dovedně ukrytých přímo pod nimi, takže se zpod pohovek po podlaze rozlévalo tlumené světlo; nízký stolek mezi nimi osvětlovala lucerna plná mušek fenzu. Počkala jsem, až se usadí sama. Pečlivě si urovnala róbu, aby jí nebyly vidět nohy. Dávala si záležet, aby byla za všech okolností elegantní.

„Vypadáš lépe, než když jsem tě viděla naposledy,“ řekla. „Nemůžu říct, že jsem si pohled na tvou krev neužívala.“

„Ano, jsem si jistá, že to pro řadu lidí byl příjemný pohled,“ řekla jsem úsečně. „Ale je o něco těžší předstírat morální nadřazenost, když sama dychtíš po něčí krvi, že?“

„Tvůj zločin byl první.“

„Já se nikdy netvářila, že jsem stejně čistá jako ty,“ odpověděla jsem. „Jen říkám, že ty jsi možná stejně špinavá jako já.“

Yma se zasmála a já si byla jistá, že už si v duchu připravuje další urážku, ale předběhla jsem ji.

„Vím, že ti můj bratr připadá stejně odporný jako já. Vím to už dlouho,“ řekla jsem. „A kdysi jsem tě opravdu litovala, že se musíš držet tak blízko u něj, abys přežila. Myslela jsem si, že jsi prostě zoufalá a děláš jen to, co musíš.“

Ymě zaškubalo v tváři. Zadívala se jedním z těch velkých oken na Vou a na oceán za ní, který byl odsud z výšky dobře vidět, ačkoli za tmy vypadal jako obrovská prázdnota, jako okraj vesmíru.

„Kdysi?“ zeptala se nakonec.

„Dneska jsem začala chápat, že nejsi zoufalá – aspoň ne tak, jak jsem si myslela. Máš to všechno pevně v rukou, že ano?“ Trhla hlavou zpátky ke mně a najednou byla bledá jako stěna. Konečně jsem upoutala její pozornost.

„Ztratila jsi mnohem víc, než jsem si myslela. A ztratila jsi to mnohem dřív, než jsem se poprvé dotkla tvého manžela. Za svobodna ses jmenovala Surukta,“ řekla jsem. „Tvoje sestra byla Zosita Surukta, která uprchla z planety poté, co byla přistižena, jak vyučuje své sousedy cizím jazykům, a později byla popravena za svou účast na povstání. Ale ještě než byla dopadena, zemřel za její prohřešky tvůj synovec a Teku, tvou neteř, připravil Ryzek o oko.“

„Zločiny mé rodiny se mě netýkají,“ řekla Yma, ale hlas se jí trochu zachvěl. „Těžko mi můžeš předhazovat něco, čeho se dopustili mí příbuzní.“

„To ale nedělám,“ zasmála jsem se. „Jenom ti říkám, jak jsem se dozvěděla, že jsi součástí toho povstání a že už se na něm podílíš pořádně dlouho.“

„No páni, ty sis vybájila celou teorii spiknutí, viď?“ odvětila Yma a na tvář se jí vrátil ten podivný úsměv. „Mám na dosah sňatek s tvým bratrem, který ze mě udělá jednu z nejmocnějších osob v celém Šotetu. Za Uzula Zetsyvise jsem se provdala účelově, a tohle je ten účel. Společenský vzestup. Mám na to talent. Ale to ty nemůžeš pochopit, protože ses jako vyvolená už narodila.“

„Víš, co tě nakonec prozradilo?“ zeptala jsem se, jako bych její řeči vůbec nevnímala. „Zaprvé jsi to byla ty, kdo Uzula udal. Věděla jsi, co s ním můj bratr udělá. Lidé, kteří jednají ze zoufalství, nepodnikají takové vypočítané kroky.“

„Ty...“ Pokusila se mě přerušit, ale já se nedala.

„Zadruhé jsi mě varovala, že když nenajdou viníka, obviní za sabotáž na poutní lodi nevinnou osobu. Věděla jsi, že to tak nenechám.“

Zamračila se. „Nejdřív mi vypočítáš, o kolik příbuzných jsem přišla, a potom mě obviňuješ, že jsem sama poslala na smrt svou sestru? Vždyť to vůbec nedává smysl.“

„A nakonec,“ pokračovala jsem, „všechno to poklepávání. Co máte s Tekou s tím klepáním? Ani to není moc rafinovaný motiv.“

Yma přede mnou uhnula pohledem.

„Jsi povstalec,“ řekla jsem. „Jen díky tomu jsi schopná stát po boku mého bratra i po tom všem, co ti udělal. Protože víš, že se u něj musíš držet co nejblíž, aby ses mohla pomstít.“

Vstala a vyrazila k oknu, až za ní róba zavlála. Dlouho tam mlčky stála jako bílý sloup v měsíčním svitu. Pak si na ruce svěšené podél těla začala ukazováčkem o palec vyťukávat. Jedna, tři, jedna. Jedna, tři, jedna.

„Je to vzkaz,“ řekla, aniž by se na mě otočila. „Kdysi jsme si se sestrou vymyslely písničku, abychom si zapamatovaly osudy rodu Noaveků. Ona ji pak naučila svou dceru Teku.“ Přiškrceným hlasem začala recitovat: „Prvorozené dítě rodu Noaveků padne rukou člena rodu Benesitů.“ Sledovala jsem, jak se její prsty pohybují do rytmu; nakonec se začala mírně pohupovat celá. „Jedna, tři, jedna, tři...“

Bylo to jako tanec.

„Dělám to,“ řekla pak tiše, „kdykoli v sobě potřebuju najít sílu a vytrvat. V duchu si tu píseň zpívám a poklepávám si do rytmu.“

Takhle si bubnovala prsty o zábradlí, když přihlížela popravě své sestry. A takhle poklepávala prstem na koleno mého bratra, když vedle něj seděla na hostině po návratu z pouti.

Otočila se ke mně.

„Tak co? Přišla jsi, abys mě využila ve svůj prospěch? Udáš mě výměnou za vlastní svobodu? Nebo co?“

„Musím obdivovat tvou vytrvalost v téhle hře na schovávanou,“ řekla jsem. „Vydala jsi svého manžela...“

„Uzul byl nevyléčitelně nemocný, měl Q900X. Několik přísad v lécích, které by musel užívat, jsou v rozporu s našimi náboženskými zásadami,“ zasyčela Yma. „Tak se obětoval pro naši věc. Ujišťuju tě, že to nebylo nic, co bych si přála, ale právě díky jeho nezištné oběti – což je něco, co ty asi nikdy nepochopíš – jsem si zajistila místo po Ryzkovu boku.“

Moje proudové stíny ožily, probuzené sílícími emocemi.

„Předpokládám, že nejsi moc často v kontaktu s ostatními povstalci,“ řekla jsem. „Víš, že to byli oni, kdo mi zachránil život? Už s nimi nějakou dobu spolupracuju.“ „Vážně?“ Yma se ušklíbla, jako by ji to vůbec nezajímalo.

„Ty sis ani na chvilku nepomyslela, že by to, co Ryzek uvedl jako důvod, proč mi ořezat půl hlavy, mohla být pravda, že ne?“ pokračovala jsem. „Ale já dostala povstalce přímo do paláce, aby ho mohli zabít, a když to nevyšlo, obětovala jsem se a nechala se chytit, aby se stačili dostat ven. Mimochodem, byla mezi nimi i tvoje neteř Teka.“

Yma se zamračila. V tomhle světle byly vrásky na její tváři hlubší. Nebyly to vrásky stáří – byla ještě docela mladá, vlasy jí zbělely předčasně –, ale smutku. Teď už jsem chápala, kde se vzal ten její věčný úsměv. Nosila ho jako masku.

„Většina ostatních,“ začala Yma, ale pak si tiše povzdychla. „Oni nevědí, kdo jsem. Zosita a Teka jsou – byly – jediné. Teď, když se mi cíl mé mise přiblížil na dosah, by pro mě bylo nepřijatelné riziko navazovat s někým spojení.“

Vstala jsem a postavila se k oknu vedle ní. Proudnice už se zabarvila doruda.

„Povstalci se zítra pokusí Ryzka sesadit,“ řekla jsem. „Než stačí popravit Orieve Benesit, vyzvu ho na souboj v aréně takovým způsobem, že nebude moct odmítnout.“

„Cože?“ vyhrkla. „Zítra?“

Přikývla jsem. Ona se posměšně ušklíbla a založila si ruce na prsou. „Ty jsi vážně tak hloupá, že si myslíš, že dokážeš Ryzka Noaveka porazit v aréně? Ty opravdu dokážeš myslet jen jedním směrem, viď? Jako cvičený zabiják.“

„Ne,“ řekla jsem. „Přišla jsem za tebou, protože mám plán. Tvoje úloha v něm je prostá.“ Sáhla jsem do tlumoku a vylovila z Akosova pouzdra jednu lahvičku. „Stačí, abys tohle zítra ráno vylila Ryzkovi do jeho uklidňujícího lektvaru. Předpokládám, že mu budeš dělat společnost, až ho bude pít.“

Yma se na lahvičku pochybovačně zadívala.

„Jak víš, že zítra bude pít uklidňující lektvar?“

„Pije ho pokaždé, když se chystá někoho zabít,“ řekla jsem. „Jinak by to nesnesl.“

Tiše si odfrkla.

„Mysli si o něm, co chceš, to je mi jedno,“ řekla jsem. „Ale pil ho ten den, kdy mě nechal pro pobavení veřejnosti rozřezat na kousky, a vsadím se s tebou, o co chceš, že si ho dá i před plánovanou popravou Orieve Benesit. Jediné, co po tobě chci, je abys mu do něj přimíchala tohle, nic víc. Jestli neuspěju, budeš mít své místo po jeho boku pořád jisté. Nemá důvod tě podezírat. Ale jestli to uděláš a já uspěju, nebudu se ho muset ani dotknout a ty dostaneš příležitost se pomstít, aniž by ses za něj musela nejprve provdat.“ Vzala si lahvičku a zadívala se na ni zblízka. Zátka byla zalitá voskem, který si Akos vzal z mého stolu; používala jsem ho, když jsem na dopisy otiskovala pečeť rodu Noaveků, tak jako to dělávali můj otec a matka.

„Udělám to,“ rozhodla se po chvíli.

„Dobře,“ řekla jsem. „Spoléhám na tebe, že budeš opatrná. Nemůžu si dovolit, aby tě u toho někdo přistihl.“

„Byla jsem opatrná ve všem, co jsem dělala, od doby, kdy ty jsi byla malá holka,“ řekla Yma. „Upřímně doufám, Cyro Noavek, že tohle neděláš v naději na odpuštění, protože toho se ti nedostane. Ode mě ne. Ne po tom všem, co jsi udělala.“

„Na to nejsem ani zdaleka dost vznešená,“ ušklíbla jsem se. „Ujišťuju tě, že to dělám jen pro svou mrzkou pomstu.“

Yma se nenávistně zahleděla na odraz mé tváře ve skle. Vyprovodila jsem se sama. Měla jsem naspěch, protože jsem se chtěla vrátit do úkrytu dřív, než se ostatní probudí.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024