Čáry Života (Veronica Rothová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola 8 Cyra

Probudila jsem se rozespalá. Někdo bušil na dveře.

Moje ložnice vypadala jako pokoj pro hosty – byla zařízená dost neosobně, všechno oblečení a moje osobní věci byly schované v zásuvkách nebo za dvířky skříněk. Tenhle chladný dům s naleštěnými dřevěnými podlahami a honosnými lustry byl tak prosycený špatnými vzpomínkami, že mě tížil jako tučná večeře před spaním. A včera v noci do mých snů pronikla jedna z nich – dva roky stará vzpomínka na Akose Keresetha, jak mu po krku stéká krev. Nechtěla jsem se tady cítit doma.

Posadila jsem se na posteli a setřela si z tváří slzy. Nebylo by přesné říct, že jsem ze spaní plakala; byl to spíš mimovolný výron slz, vyvolaný silnými návaly bolesti, které přicházely i ve spánku. Vjela jsem si rukou do vlasů, dovrávorala ke dveřím a nabručeně pozdravila Vase.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a otočila se zpátky do pokoje. Někdy pomáhalo jednoduše chodit sem a tam – bylo to uklidňující, jako kdyby mě někdo kolébal.

„Vidím, že jsem tě zastihl v dobrém rozmaru,“ řekl Vas. „Nevzbudil jsem tě snad? Je totiž už hodně po poledni.“ „Nečekám, že bys to pochopil,“ řekla jsem. Koneckonců Vas necítil bolest. To znamenalo, že byl jediným člověkem, kterého jsem znala, kdo se mě mohl dotknout holou rukou. A taky mi to občas připomínal. Až budeš starší, říkal mi polohlasně, když u toho nebyl Ryzek, možná ti můj dotyk začne být příjemný, malá Cyro. Vždycky jsem mu na to odpovídala, že bych raději do smrti zůstala sama. A byla to pravda.

To, že necítil bolest, mimo jiné znamenalo, že nevěděl o tom šedém místě hned pod povrchem vědomí, které ji činilo o něco snesitelnější.

„Abych nezapomněl,“ řekl Vas, „dnes večer se máš dostavit do jídelny na večeři s Ryzkovými nejbližšími stoupenci. Oblékni si něco pěkného.“

„Zrovna teď se necítím na společenskou konverzaci,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby. „Vyřiď mu, že se omlouvám.“

„Řekl jsem, že se máš dostavit, ale snad jsem měl trochu lépe volit slova,“ řekl Vas. „Podle toho, jak se tvůj bratr vyjádřil, by bylo přesnější slovo musíš.“

Zavřela jsem oči a na chvilku zůstala stát na místě. Kdykoli si Ryzek vyžádal mou přítomnost, bylo to jen proto, aby někoho postrašil, a to i když šlo o večeři s jeho přáteli. Měli jsme v šotetštině takové přísloví: Dobrý voják neodloží zbraň ani u stolu s přáteli. A já byla jeho zbraň.

„Pro jistotu jsem se připravil.“ Vas vytáhl malou hnědou lahvičku zapečetěnou voskem. Nebyla označená, ale já stejně věděla, co to je – jediný přípravek dost silný na to, abych aspoň na krátkou dobu přestala cítit bolest. Přestože to nebylo jen tak.

„Jak mám s tímhle sníst večeři? Vždyť pozvracím všechny u stolu.“ U většiny z nich by mi to bylo jedno.

„Tak nejez,“ pokrčil rameny Vas. „Ale bez toho do společnosti nemůžeš vůbec, že ne?“

Vyškubla jsem mu lahvičku z ruky a nohou jsem mu přibouchla dveře před nosem.

Velkou část odpoledne jsem strávila v koupelně pod proudem horké vody, abych trochu uvolnila napětí ve svalech. Nezabíralo to.

A tak jsem sloupla voskovou zátku a pila.

Abych se bratrovi aspoň trochu pomstila, vzala jsem si ten večer na sebe jedny z matčiných šatů. Byly světle modré, sukně padala až na zem a živůtek zdobil jemný geometrický vzor, který trochu připomínal zkřížená ptačí pírka. Věděla jsem, že Ryzka zabolí, když mě v nich uvidí – jako v jakýchkoli jiných šatech, co patřily matce –, ale že na to nebude moct nic říct. Nařídil mi, abych přišla pěkně oblečená, a to taky udělám.

Trvalo mi deset minut, než jsem si šaty zapnula; prsty jsem měla působením lektvaru úplně zdřevěnělé. Když jsem vyrazila chodbou, musela jsem se jednou rukou přidržovat stěny, abych neztratila rovnováhu. Všechno se se mnou naklánělo a houpalo a točilo. Střevíce jsem si nesla v druhé ruce – chtěla jsem si je nazout až před tím, než vejdu do sálu, protože jinak bych cestou určitě klopýtla.

Stíny se rozlézaly po mých holých pažích od ramene až po zápěstí, kroutily se mi kolem prstů a zalézaly až pod nehty. Kdekoli se objevily, cít…

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024