Kapitola 34 Akos
Cyra stála kousek před Akosem, zalitá sluncem, ale s kapucí přes hlavu, aby ji nikdo nepoznal. Měla na sobě těžký plášť s dlouhými rukávy, pod kterým skryla všechny proudové stíny. Za ní stál amfiteátr, ve kterém málem přišla o život, ale kdo by ji viděl stát takhle zpříma, těžko by uvěřil, že to je ta samá žena, kterou tu před pár dny zaživa stahovali z kůže.
U velké dvoukřídlé brány, která vedla přímo do arény, stála vojenská hlídka. Ve městě se proslýchalo – a Sovy, která, jak říkal Jorek, znala úplně každého, to donesla až k nim –, že Ryzek dnes do amfiteátru svolal vojáky, aby je odměnil za úspěšný sběr. Akos nevěděl o tom, že by s sebou přivezli něco tak cenného, aby si tím vysloužili takovou slávu, ale na tom vůbec nezáleželo – stejně to byla jenom záminka. Ryzek chtěl svolat co největší obecenstvo, aby před nimi mohl popravit Ori.
Velká brána se otevřela. Akos zamžoural do jasného světla a jeho uši naplnil ryk obrovského davu lidí. Tribuny byly tak plné, jako by se tam vměstnala celá Voa, ačkoli ve skutečnosti jí tam mohla být sotva pětina – zbylé čtyři pětiny uvidí všechno, co se tady bude dít, v přímém přenosu na velkoplošných obrazovkách po celém městě. Jestli se vůbec budou chtít dívat.
Když se Cyra otočila k němu, jako by se jí pod bradou zablýsklo – to se slunce zalesklo na čerstvě zahojené ráně na jejím krku. Pomalu přikývla a pak se nechala strhnout davem, který ji od něj unášel. Čas vyrazit.
„Tak,“ řekla Isae, která stála po jeho boku. „Vlastně jsme si moc nelámali hlavu s tím, jak projít první branou.“
„Upřímně, myslel jsem si, že bych... prostě třísknul hlavou toho vojáka o zeď,“ odpověděl Akos.
„Tak to by jistě bylo velice nenápadné,“ usmála se. „Támhle je jednoočko. Pojďme.“
Isae se očividně nechtěla zdržovat s tím, že by si zapamatovala jména povstalců, a tak jim místo toho dala své vlastní přezdívky. „Jednoočko“ byla evidentně Teka, Jorkovi říkala „Neposeda“, Jyovi „Koketa“ a Sovy byla „Ta, co neumí thuvhesky“, což bylo dost dlouhé, ale zas tak často o ní nemluvila. Fungovalo to ovšem obousměrně: Když do sebe ráno rychle cpali snídani a po očku sledovali otvor ve střeše, kde jeho matka večer roztrhala plachtu, jež je měla skrýt, Akos zaslechl Teku, jak o Isae mluví jako o „té náfuce“.
Zahlédl Teku a Cisi, jak stojí u vrat do amfiteátru, a spolu s Isae vyrazili za nimi. Všechny je překvapilo, když se Teka nabídla, že jim pomůže dostat se do podzemního vězení. Bylo zřejmé, že jí na záchraně Ori nijak zvlášť nezáleží. Možná ji zaujalo, co večer říkala Cyra – že můžou Ryzka připravit o jeho triumf, o vítězství nad vlastním osudem.
„Co si myslíš o tom vojákovi?“ zeptala se Teka, když k ní došel dost blízko. Byla od hlavy k patě zahalená v šedé látce a plavé vlasy měla sčesané do čela, aby zakrývaly pásku přes oko. Zadíval se jí přes rameno na muže stojícího na stráži u dveří, kterými podle Cyry měli proniknout dovnitř. Měly stejnou barvu jako okolní zeď a byl v nich staromódní zámek, který se otevíral kovovým klíčem. Klíčem, který by pravděpodobně našli v kapse toho vojáka.
Ale Akos si neměl obhlížet dveře, měl obhlédnout toho vojáka. Mohl být maximálně o pět let starší než on sám, měl široká ramena a na sobě zasloužený pancíř. Dlaň měl položenou na hlavici proudoseku, který mu visel v pouzdře na pravém boku. Pořádný chlap, pomyslel si Akos. Asi se nenechá složit jednou ranou.
„Dokázal bych se ho zbavit, ale ne potichu,“ řekl polohlasně. „A mohli by mě u toho chytit.“
„Tak tomu budeme říkat záložní plán,“ rozhodla Isae. „Co ho nějak odlákat?“
„Jo, jasně,“ řekla Teka a založila si ruce na prsou. „Dali tomu chlapovi za úkol hlídat vchod k tajnému podzemnímu vězení, které pro své potřeby používá Ryzek Noavek osobně, a kdyby selhal, s největší pravděpodobností ho za to popraví, ale když na něj něčím lesklým budeme házet prasátka, možná se na ty dveře vykašle a půjde se podívat, co to je.“
„Nechtěla bys to o tom tajném podzemním vězení zakřičet ještě jednou a víc nahlas?“ od…
