Kapitola 26 Akos
Někde mezi spánkem a bděním měl pocit, že vidí lány pernatky, pohupující se ve větru. Představoval si, že je doma, a cítil ve vzduchu sníh i pach zmrzlé hlíny. Dovolil touze, aby ho prostoupila od hlavy k patě, a potom znovu usnul.
Krůpěje oleje na vodě. Vzpomněl si, že byl na kolenou, že klečel na podlaze věznice a díval se, jak se proudové stíny odlepují od Cyřiny kůže jako stoupající dým. Ten opar zabarvil ruku, která mu tlačila na rameno – Eijehovu ruku – do tmavě šedé. I Cyru přes něj viděl jen matně; viděl, jak zaklání hlavu a zavírá oči, jako kdyby usínala.
A teď ležel na tenké matraci s ohřívačem na nohou, jehlou v ruce a zápěstím připoutaným k rámu postele.
Bolest a vzpomínka na ni se rozplynuly v otupělosti.
Zahýbal prsty a jehla kapačky na hřbetě jeho ruky se bolestivě pohnula. Zamračil se. Tohle všechno se mu jenom zdálo; musel to být sen, protože byl pořád v té kobce pod amfiteátrem a Ryzek na něj naléhal, aby mu řekl něco o Ori Rednalis. Orieve Benesit. Anebo jak se teď jmenovala.
„Akosi?“ Hlas té ženy zněl docela skutečně. Možná se mu to přece jen nezdálo. Stála nad ním, rovné vlasy jí lemovaly tvář. Tyhle oči by poznal kdekoli. Dívaly se na něj přes jídelní stůl a přimhouřily se, když Eijeh řekl nějaký vtip. Víčko na tom levém se někdy lehce zacukalo, když byla nervózní. Byla tady, jako kdyby ji sem přičarovala jeho vzpomínka. Slyšet vlastní jméno mu pomohlo probrat se z mrákot a polospánku.
„Ori?“ zachraptěl.
Po její tváři sklouzla slza a s plesknutím dopadla na prostěradlo. Položila mu dlaň na hřbet ruky a skryla pod ní kapačku. Černý rukáv ze silné vlněné látky měla přetažený přes dlaň a krk jí obepínal vysoký límec. To bylo typické pro Thuvhe, kde by se lidi raději uškrtili vlastní šálou, než aby si k tělu pustili ledový vzduch.
„Cisi přijde každou chvíli,“ řekla Ori. „Zavolala jsem ji, už je na cestě. Volala jsem i tvé matce, ale ta je na opačném konci galaxie, tak jí to potrvá o něco déle.“
Byl tak unavený.
„Nechoď pryč,“ zašeptal, když se mu zavíraly oči.
„Neboj,“ řekla zastřeným, ale povzbudivým hlasem. „Nikam nepůjdu.“
Zdálo se mu, že byl ve vězení se skleněnými celami, že klečel na tvrdé černé podlaze, že se mu vnitřnosti kroutily hladem. A probudil se v nemocnici, vedle Ori, která podřimovala těsně u lůžka, ruku položenou přes jeho kolena. Za oknem viděl poletující kluzáky a velké budovy visící na nebi jako zralé ovoce.
„Kde to jsme?“ zeptal se.
Rozespale zamžourala očima a řekla: „V nemocnici v Šise.“
„V Šise? Proč?“
„Protože právě tady tě vysadili,“ řekla. „Ty si na to nevzpomínáš?“
Když s ním mluvila poprvé, znělo to jinak, jako by si dávala záležet na každém slovu. Ale čím déle mluvila, tím víc se vracela do líného hessanského rytmu, ve kterém jedna slabika přechází v následující. Po chvíli si uvědomil, že dělá to samé.
„Vysadili? A kdo?“
„To nevíme. Mysleli jsme, že nám to řekneš ty.“
Namáhal paměť, ale takovou vzpomínku v ní nenašel.
„To nevadí.“ Znovu ho pohladila po hřbetu ruky. „Měl jsi v sobě tolik mlčenky, že je zázrak, že jsi to vůbec přežil. Nikdo nečeká, že si na něco vzpomeneš.“ Usmála se. Byl to tak povědomý pohled – zkroucená ústa a zakřivená tvář. „Zřejmě tě moc dobře neznali, protože tě vysadili zrovna tady, jako kdybys byl nějaký městský náfuka.“
Už úplně zapomněl, jak o tomhle městě často žertovali. Že děti ze Šisy se svými hlavami v oblacích nerozeznají jednotlivé druhy ledokvítí, protože je z té výšky ani pořádně nevidí. Že prý si neumí ani pořádně zapnout kabát. Všichni do jednoho to pro ně byli naprosto nepoužitelní a zhýčkaní obyvatelé skleněných koulí.
„,Městský náfuka‘ říká osudem předurčená kancléřka Thuvhe,“ řekl, protože se mu to najednou vybavilo. „Anebo je to tvoje dvojče? Která z vás je vlastně starší?“
„Já nejsem kancléřka, já jsem ta druhá. Mým osudem je pomoc své sestře na trůn, anebo... to je jedno,“ řekla. „Ale kdybych byla ona, musel bys mě oslovovat s ,úctou odpovídající mému postavení‘.“
„Náfuko,“ ušklíbl se …
