Kapitola 42 Akos
Díval se velkým oknem do temného vesmíru. Vlevo byl vidět kousek Thuvhe, zasněžený a zakrytý hutnými mračny. Už se nedivil, že si Šoteti tuhle planetu po svém pojmenovali „Urek“, což znamenalo „prázdná“. Odsud z výšky se o ní nedalo říct nic moc jiného.
Cisi mu přinesla šálek žlutozeleného čaje. Posilující směs, odhadl podle barvy. Tahle mu nikdy moc nešla, protože většinou používal mlčenku, aby lidi uspával a zbavoval bolesti. Nechutnalo to nijak zvlášť, bylo to hořké jako čerstvě zlomený stonek, ale pomáhalo to.
„Jak je Isae?“ zeptal se jí.
„Ona...“ Cisi se zamračila. „Myslím, že mě na určité úrovni vnímala i přes ten hněv, co v sobě má. Ale uvidíme.“
Akos si byl jistý, že uvidí, ale nejspíš něco, co by vidět nechtěli. Vybavoval si tu nenávist, se kterou se dívala na Cyru, když se skláněla nad tělem své sestry. Jedno posezení s Cisi nemohlo odplavit tolik zloby, přestože si ty dvě byly dost blízké.
„Budu to zkoušet dál,“ ujistila ho Cisi.
„To mají všechny mé děti společné,“ ozvala se Sifa, která se zrovna objevila nad příkrými schůdky do podpalubí. „Jsou vytrvalí. Někdo by řekl až umanutí.“ Říkala to s úsměvem. Jejich matka měla zvláštní způsob, jak lidem skládat komplimenty. Akos váhal, jestli s jeho umanutostí počítala i ve chvíli, kdy je oklamala, aby do vězení dorazili příliš pozdě. Anebo možná opravdu nepočítala s tím, že jí Eijeh se svou vlastní jasnozřivostí nějak překazí plány. Měl pocit, že už se to nikdy nedozví.
„Už je Eijeh vzhůru?“ zeptal se.
„Vzhůru je,“ povzdychla si Sifa. „Ale zatím jen zírá před sebe. Zdálo se mi, že mě vůbec nevnímá. Nevím, co s ním Ori udělala, než... no.“
Akos si vybavil ty dva, Eijeha a Ori, jak se na pódiu tiskli k sobě. Když se s ním loučila, znělo to spíš, jako kdyby odcházel on. A přesně to se pak taky stalo – ztratil vědomí jen proto, že se ho dotkla. Co dokázala Ori způsobit svým dotykem? Nikdy se jí na to neptal.
„Musíme tomu dát čas,“ řekla Sifa, „a zkusit, jestli půjde Ryzka donutit k tomu, aby ho vrátil do původního stavu. Myslím, že Cyra má v tomhle směru určitou představu.“
„To určitě,“ přikývla Cisi zachmuřeně.
Akos se napil jejího čaje a pocítil cosi jako úlevu. Eijeh se dostal ze Šotetu, Cisi a Sifa byly naživu. Určité uspokojení mu dodávalo i to, že všichni tři muži, kteří kdysi vtrhli do jejich domu a zabili jim otce, už byli po smrti. Dva z nich už připomínaly jen čáry života na jeho paži. A jak bude chvilka času, přibude tam třetí za Vase. Malý letoun se pomalu otáčel, takže z jeho zorného pole mizelo Thuvhe a o to víc tam přibývalo prázdného prostoru, temného až na hrstku hvězd a záři vzdálené planety. Pokud si vzpomínal, byl to Zold, ale nebyl si tím na sto procent jistý. Jako student nikdy nevynikal.
Dlouhé ticho prolomila až Isae, která se najednou objevila ve dveřích kuchyňky. Vypadala líp než před pár hodinami: Svázala si vlasy do culíku a převlékla se do čisté košile. Ruce měla umyté, ani pod nehty nezůstaly nejmenší zbytky krve. Založila ruce na prsou a zeširoka se rozkročila uprostřed paluby.
„Sifo,“ zavelela, „nastav nový cíl: hlavní sídlo Shromáždění.“
Sifa se posadila za ovládací panel a řekla – zřejmě to mělo znít lhostejně, ale výsledek byl spíš nervózní: „Co tam budeme dělat?“
„Především chci, aby na vlastní oči viděli, že jsem naživu,“ odvětila Isae a věnovala jí dlouhý, chladný pohled. „A taky proto, že tam budou mít cely, do kterých můžeme Ryzka a Eijeha zavřít, než se rozhodnu, co s nimi.“
„Isae...“ začal Akos, ale hned si uvědomil, že všechno, co by jí na to mohl říct, už řekl.
„Nepokoušej mou trpělivost; zjistil bys, že má své meze.“ Z Isae byla už zase kancléřka – ta žena, která mu položila ruku na hlavu a připomínala mu, že je Thuvhesan, byla ta tam. „Eijeh je občanem Thuvhe, a podle toho s ním bude zacházeno, stejně jako s vámi ostatními. Leda by ses, Akosi, chtěl přihlásit k šotetském občanství a sdílet stejné postavení jako slečna Noavek.“
Nikdy se necítil jako občan Šotetu, ale věděl, že nemá smysl…
