Kapitola 16 Cyra
Moje kajuta byla daleko od všeho ostatního s výjimkou strojoven, přesně jak jsem to chtěla. Z Ryzkovy pracovny to byla dlouhá cesta. Zavolal si mě, aby mi oznámil, jaký mě během pouti čeká oficiální program. Měla jsem se s ním a s dalšími příslušníky šotetské vyšší spolčenosti sejít na slavnostním předsběrovém setkání s představiteli Pithy. Souhlasila jsem, protože mi bylo jasné, že si tam vystačím se svou schopností předstírat.
Jak předpovídal ten cynický Examinátor, když jsme s Akosem navštívili Sál planet, Ryzek za cíl naší pouti určil planetu Pitha, vodní svět proslulý inovativními technologiemi. Eijeh Kereseth už teď, když jeho mysl ovládaly Ryzkovy vzpomínky, určitě dokázal potvrdit, co je pravdy na zvěstech o jejich pokročilých zbraních. A jestli s jeho pomocí Ryzek získá některé z nejmocnějších zbraní, kterými Shromáždění disponuje, nebude váhat použít je ve válce proti Thuvhe a stát se jediným vládcem naší planety, což byl už dlouho jeho cíl.
Byla jsem na půli cesty do své kajuty, když najednou zhasla světla. Všude zavládla naprostá tma. Vzdálený hukot palubních generátorů utichl. Zaslechla jsem pravidelné klepání a hned jsem si uvědomila, že se v něm opakuje vzorec. Jedna, tři, jedna. Jedna, tři, jedna.
Otočila jsem se zády ke stěně.
Jedna, tři, jedna.
Proudové stíny se mi rozběhly po pažích a ramenou. Ve slabém světle nouzového osvětlení, které se pomalu rozzářilo kousek nad podlahou, jsem zahlédla tělo řítící se proti mně. Skrčila jsem se a nastavila loket proti čemukoli měkkému, co na něj narazí. Tiše jsem vyjekla bolestí, když se setkal s pancířem, ale hned jsem odskočila stranou – zcela automaticky jsem zopakovala taneční kroky, které jsem často cvičila. Vytáhla jsem proudosek a vrhla se proti útočnici; zatlačila jsem ji zády ke stěně a přitiskla jí čepel ke krku. Její vlastní zbraň s rachotem dopadla na podlahu u jejích nohou.
Měla na sobě masku s jediným otvorem pro oko; ten druhý byl zašitý. Zakrývala jí tvář od čela až po bradu, temeno hlavy kryla kapuce z těžké látky. Byla asi tak vysoká jako já a měla na sobě zasloužený pancíř, vyrobený z kůže Obrněného.
Pod mým dotykem se začala kroutit bolestí.
„Kdo jsi?“ sykla jsem.
Sotva jsem to dořekla, zapraskalo v reproduktorech záložního komunikačního systému. Byla to spíš technická památka, pozůstatek z dob prvních poutí, a lidské hlasy v něm zněly kovově a zkresleně. „Prvorozené dítě rodu Noaveků padne rukou člena rodu Benesitů!“ ozvalo se po celé lodi. „Pravdu je možné zatajit, ale není možné ji vymazat.“
Čekala jsem, jestli ten hlas bude pokračovat, ale v reproduktorech znovu zapraskalo a pak utichly. V dálce znovu začaly hučet lodní generátory. Žena, kterou jsem držela v šachu hrotem své zbraně i dotykem své ruky, tiše zasténala.
„Měla bych tě zadržet,“ zašeptala jsem. „Zadržet tě a potom tě vyslechnout.“ Naklonila jsem hlavu na stranu. „Víš, kdo pro mého bratra vyslýchá podezřelé? Dělám to já. A dělám to takhle.“ Shromáždila jsem proudové stíny kolem zápěstí, blíž k ní. Vykřikla bolestí.
Na okamžik mi to připomnělo křik Lety Zetsyvis.
Pustila jsem ji a odlepila se od stěny.
Světla po celé chodbě se znovu rozzářila. Podívala jsem se na ni a zahlédla jediné oko, které na mě upírala. V tu chvíli se dala na útěk a po pár skocích se mi ztratila za ohybem chodby.
Nechala jsem ji utéct.
Zaťala jsem ruce v pěsti, aby se mi přestaly třást. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě udělala. Kdyby se to někdy dozvěděl Ryzek...
Zvedla jsem ze země její nůž – jestli se tomu tak dalo říkat, byl to vlastně jen zubatý kus kovu, na jednom konci ručně nabroušený a na druhém omotaný páskou jako provizorní rukojeť – a šla jsem dál. Ani jsem nevěděla, kam mám namířeno, ale bylo mi jasné, že musím zůstat v pohybu. Nebyla jsem zraněná, nikde nezůstalo ani stopy po tom, že k tomu útoku skutečně došlo. A snad byla tma po výpadku dost hustá i pro bezpečnostní kamery – nechtěla jsem, aby zaznamenaly, že jsem nechala uprchnout maskovanou atentátn…
