ČÁST PRVNÍ
1
Bylo to poslední ráno, kdy byli spolu všichni čtyři pohromadě: manžel a jeho žena, jejich dcera a jejich syn. Chlapeček byl ještě batole a dcera chodila do základní školy. Ale to nebylo důležité. Nakonec nebylo důležité vůbec nic. Pohroma se ohlásila téměř komicky - muž seděl u snídaně, holé nohy na chladivých parketách, a když se ohlédl ke sporáku, viděl, jak se jejich kočka svalila do misky s mlékem. Byla to velmi hloupá siamská kočka. Zvykla si lehávat na televizoru, ale když ji teplo zapnutého přístroje ukolébalo ke spánku, často se překulila a spadla. Zůstala zaklíněná mezi zdí a zadní stěnou přijimače a stálo ji hodně námahy, než se zase pracně vydrápala nahoru, a pak jen nechápavě mžourala modrýma očima. Doslova ji fascinoval oheň. Občas neopatrně očichávala plápolající svíčku a přiblížila se k ní tak blízko, až si spálila vousky. Muži jí nebylo líto a málem se hlasitě rozchechtal, když viděl, jak se marně snaží vstát z mléka a otřepává si mokrou bradu. Málem. Zvířeti se podlomily přední nohy a spadlo zpět do misky. A náhle ztuhlo, jen končetiny se chvěly v neovladatelné křeči.
Pak kočka pomalu znehybněla.
Muž se zamračil. Vstal, popošel pár kroků a zahleděl se na zhroucené zvíře. Leželo v louži mléka, které se vylilo z nachýlené misky. Zvedl ho a miska zbavená tíhy se s dutým klapotem zakolébala a převrátila. Kočka mu ležela na rukou podivně bezduchá a najednou neobvykle těžká, hlava s otevřenýma očima bezmocně svěšená. Z nasáklého kožíšku stékalo muži do dlaní mléko a ukapávalo do louže na podlaze.
„Můj bože,“ vydechl nevěřícně.
Klára si zprvu ničeho nevšimla, veškerou její pozornost zabíral synek. Musela ho usadit do vysoké dětské sedačky a pak mu ohřát láhev s mlékem. Teprve když se obrátila od sporáku, zadívala se tázavě na manžela a pak se také zamračila.
„Ale když jsem ji ráno pouštěla ven, byla úplně v pořádku.“
„Tati? Samantě se něco stalo?“ zeptala se Sára.
Muž se obrátil ke své dcerce, která se, ještě v pyžamu, ohlížela se skloněnou hlavou přes opěradlo židle.
„Je nemocná? Co je s ní?“
Kladla otázky klidným, nevzrušeným tónem, ale mhouřila přitom oči jako vždy, když ji něco znepokojilo. Kočka byla její. Spávaly spolu a Sára ji škádlívala rýmovačkou, kterou kdysi dávno vymyslela:
Samantě se kývá ocásek, přivážem jí ho na pásek.
„Jdi raději do svého pokoje, zlatíčko,“ řekl jí.
„Ale co se Samantě vlastně stalo?“
„Řekl jsem ti, že máš jít do svého pokoje.“
Byl si téměř jistý, kdo za to může. Uvědomil si, že kočka byla venku, a zlostně pomyslel na starce, který žil o dva domy dál v ulici. Pletl si Samantu se dvěma jinými kočkami ze sousedství, kterým se často podařilo ulovit v jeho zahradě červenku nebo drozda. Zrovna včera stařec zastavil Sáru, když se Samantou v náručí šla po chodníku kolem jeho plotu. „Poslyš, ty spratku, ode dneška si drž tu svou kočku pěkně doma,“ obořil se na ni. „Zabíjí mi ptáčky zpěváčky. A víš, co dělám s takovýma kočkama? Popadnu je za krk, vrazím do pytle a ten pak přivážu k výfuku svýho auta. Nebo si na ně počkám na dvorku a rovnou je zastřelím.“ Sára s brekem přiběhla domů a pelášila do sklepa, chtěla ukrýt kočku v komoře. Když se muž za starcem vypravil, aby si s ním promluvil, našel zamčený dům a ani na dlouhé klepání a zvonění nikdo nereagoval.
„Co to děláš?“ zeptala se Klára.
„To ten starý blázen z ulice. Hledám nějaké poranění.“
Ale žádné nenašel, ani stopa po tom, že by stařec zvířeti nějak ublížil. Nechápal to. Co ji, k čertu, mohlo zabít?
„Ten stařík za to třeba nemůže,“ namítla Klára. „Mohlo se jí stát cokoliv.“
„A co třeba? To by mě teda zajímalo.“
„Jak to mám vědět? Koneckonců, bylo jí už šestnáct. Třeba ji prostě ranila mrtvice.“
„Asi ano. Možné to je.“
Ale stále se nemohl zbavit myšlenky na starce ze sousedství.
Sára stála vedle něj a vzlykala, chlapeček se v sedačce hlasitě rozplakal. Muž nechtěl, aby mrtvá kočka byla všem na očích, a tak ji odnesl a položil na schody do sklepa. Když se vrátil, objal dceru kolem ramenou.
„No…
