18
Pomalu se všechno vracelo k normálu. Nejdéle trvalo, než mu Klára dovolila spát s ní ve stejné posteli. Teď už s ním mluvila, ovšem jen proto, aby se zeptala, které kalhoty potřebuje vyžehlit, nebo oznámila, že je prostřeno k večeři. Potraviny a nápoje kupovali pokaždé v jiném supermarketu a donášku mléka samozřejmě zrušili. Sáru už nenechávali chodit do školy pěšky a vozili ji tam i zpět autem. Když si hrála mimo dům, vždycky ji doprovázeli. A i když před domem stále parkoval policejní hlídkový vůz, každý automobil, který v ulici zpomalil, je polekal.
Ale nic se nedělo a čím déle klid trval, tím větší strach, že zase uslyší ten skřípavý hlas, se Bourna zmocňoval při každém zazvonění telefonu, které v něm vždy vyvolalo nervozní chvění. Snažil se odreagovat prací, ale nebylo to k ničemu. Byl si dobře vědom situace, v níž se nachází - až příliš často ji vylíčil ve svých knihách. Jestli tě někdo chce zlikvidovat a dá si na tom opravdu záležet, šance ubránit se je prakticky nulová. Existuje nepřeberně způsobů, jak to provést, a vše je pouze otázkou času.
Zašel do patra a nachystal si pušku, pistoli a revolver. Uložil je na druhou polici ve skříni a vedle nich položil krabici nábojů. Webster ho varoval, aby ho ani nenapadlo zbraně použít, ale nebyl to on, kdo se teď bojí smrti, a detektiv si navíc neuvědomoval, že za léta studia této problematiky se Bourne vypracoval na experta - alespoň teoreticky. Za normálních okolností uchovával zbraně pod zámkem v prádelníku v ložnici, aby se k nim Sára náhodou nedostala a nedošlo k neštěstí. Teď musel své dceři ukázat, kde jsou, a říci jí - přikázat jí -, aby se jich nedotýkala, a věřit, že splní, co slíbila.
A potom jednoho dne časně zrána sešel z ložnice dolů a v předsíni u telefonu už žádný policista neseděl. Odposlouchávací zařízení, magnetofon, sluchátka, přívodní šňůry, všechno pryč. Spěchal k oknu do ulice. Hlídkový vůz už také před domem neparkoval. Náhle si uvědomil, že tu stojí jen tak v lehkém pyžamu, a odskočil, aby ho oknem nebylo vidět.
„Doufal jsem, že se sem dostanu dříve, než to zjistíte,“ řekl Webster, sotva překročil práh. „Pochopte, já za to nemohu, stalo se to na příkaz velitele. Jeden člověk u telefonu, dva v autě před domem a po dvou v dalších třech vozech, které projíždějí okolí, a to všechno každý den na tři směny. Když se to podle šéfa vynásobí počtem týdnů, co vás už hlídáme, jsou náklady vskutku astronomické. A navíc prý ty lidi potřebuje jinde.“
Bournovi zahořely tváře a měl co dělat, aby se ovládl.
„Ale vy jste přece policie a máte nás chránit. Když to nedokážete, k čemu potom vlastně jste?“
„Vím, jak se asi cítíte, ale...“
„Vy vůbec nemůžete vědět, jak se cítím.“
„No, přesto mě vyslechněte. Šéf má v něčem pravdu. Tvrdí, že když proti vám Kess a jeho lidé dosud nic nepodnikli, je to buď proto, že o vás ztratili zájem, nebo proto, že čekají, dokud se nestáhneme. Jestli jsou opravdu rozhodnuti počkat, než budeme pryč, potom bychom tady podle šéfa mohli tvrdnout celý rok a stejně bychom ničemu nepomohli. A v den, kdy bychom zvedli kotvy, by se do vás zase pustili.“
„Jo. Takže proč si neušetřit čas a peníze, když je můžete nechat, ať si to s námi vyřídí třeba dneska, nemám pravdu? Co je ten váš šéf zač? Kess ho má na výplatní listině nebo co?“
„Tak hele. Hádal jsem se s ním skoro celou noc a kvůli těm vašim řečem pomalu lituju, že jsem se raději nešel vyspat. Už jsem si promluvil s chlapci, kteří vás měli na starosti, a všichni do jednoho slibili, že to tady kolem čas od času projedou, aby to vypadalo, že vás pořád hlídáme. Máte číslo ke mně do kanceláře i domů. Jestli se cokoliv stane, zavolejte mi, i kdybyste si myslel, že se vám jen něco zdá. A vůbec mně nevadí, jestli to bude ve dne nebo uprostřed noci, klidně zavolejte. Při troše štěstí to možná vůbec nebude nutné. Šéf může mít taky docela klidně pravdu. Třeba o vás už ztratili zájem, třeba jim stačí, že vás připravili o syna a k smrti vás vyděsili.“
„Tak houby. Oni určitě přijdou.“
