Hvězdy to řeknou (Mika Waltari)

KAPITOLA DESÁTÁ

Kokki držel stále hlavu na stranu a škrábal špičkou střevíce podlahu. "Jestli začnete hledat ty boty" prohlásil ponuře, "tak vám stejně nebudou k ničemu. Je to docela obyčejný pár bot, téměř nový, gumová podrážka, zvláštní znamení žádné. Ptal jsem se v obchodě. Takových prodají miliony párů."

Kokki přeháněl. Továrny na obuv mají sice v naší zemi slušné zisky, milion bot stejné značky však nikdy neprodají.

"Kašlu na šaty starého Nordberga - snad stopy krve a hlíny z Hvězdářského vršku -, ale hlavní věc je najít ty boty," řekl jsem vztekle. "Zaspal jsi dobu, Kokki. V naší laboratoři poznají… třebas i za rok, když dneska plivneš na podlahu. Mají teď takové přístroje."

Kokkimu se začaly pohybovat lícní svaly: chystal si zřejmě slinu. Rychle jsem ho zarazil. "Ne, zkoušet to nemusíš. Aspoň ne v mé kanceláři. Uklizečka má už tak dost co uklízet po Palmuovi. Podívej se tady kolem houpací židle."

Palmu se vyplašil a snažil se odkopat pozůstatky ze své lulky pod židli. Vykouřil za tu chvíli, co seděl u mě, půl trafiky.

"Kokki," začal jsem vážně. "Chodíš s otevřenýma očima, to je dobře. Ty ohlášky, to byl skvělý postřeh. Samozřejmě že bychom se o tom dozvěděli i tak, ale… Ale protentokrát to vydrž a nikomu dalšímu o tom nevykládej. Chytili jsme tady s Palmuem novou stopu. Tohle je mnohem vážnější případ, než jsem… než jsme si já a Palmu zkraje mysleli."

"Kokki," začal Palmu stejně vážně jako já. "Jestli máš někde v bance stejně dobré kamarády, jako máš

v obchodech s obuví a mezi letuškami, tak jim hned zkus zavolat. Můžeš použít šéfovy přímé linky. Snaž se získat nějaké informace o finančních poměrech majora Vadenblicka. A o kontu Annikky Melkone-nové. Je to samozřejmě bankovní tajemství, ale když máš kamarády…"

Kokkiožil. "Zařídím," sliboval ochotně. "Když jim takhle v neděli ráno zavolám, tak se pořádně vylekají. Budou si myslet, že jsme jim přišli na nějakou grandiózní zpronevěru. A pak si oddychnou a budou mluvit, když je ujistím, že jsme nepřekvapili žádnou paní pokladní, jak na záchodě restaurace splachuje svazky bankovek."

"Pšš, Kokki," varoval jsem ho.

"Náčelník a já si zatím dáme jedno ranní kolečko," řekl Palmu. "Ty zůstaň tady, co kdyby si šéf vymyslel, že nás pošle někam na výlet, když je takové krásné počasí."

Palmu si vzdychl, když uviděl černá auta, která rušila poklid nedělního rána, připravena k okamžitému výpadu, ale pak srdnatě vykročil po mém boku. Slunce zářilo, moře se lesklo, racci nespokojeně křičeli nad prázdným tržištěm.

Minuli jsme prezidentský palác a po mostě přes kanál přešli na Katajanokka. Enso-Gutzeitův nový dům jen zářil. Byl krásný jako ďábel. Palmu se však nezdržoval jeho obdivováním a táhl mě - zcela zapomínaje na své revmatismem zničené koleno - nahoru do kopce do Rinnekatu. Park ozářený sluncem planul barvami podzimu.

Stanuli jsme před moderní budovou. Do šestého patra to byla šílená výška. Instinktivně jsme oba upřeli pohled na chodník, kde skončil bouřlivý život paní Vadenblickové. Žádné stopy tam však vidět nebylo. Přesto jsem měl pocit, jako bych stál na samém

okraji hluboké propasti. To dělala ta fantazie. Pal-mua netrápila.

"Zlomený vaz - žádné riziko," uvažoval nahlas. "Z takové výšky, když spadne na hlavu, tak už ne-řekne ani au." Vzdychl si, když jsme vstupovali dovnitř dveřmi zdobenými bronzovými ozdobami.

Nádherný dům. Sto tisíc marek čtvereční metr, počítal jsem v duchu. Nebyl jsem zrovna nadšený, že ruším nedělní poklid takového domu. Byl jsem obyčejný policista. Placený tak, že se to stydím přiznat.

Výtah byl nehlučný. Štítek Gusta f Vadenblick. Velký a drahý.

Palmu stiskl palcem tlačítko zvonku. Pokorně jsme nějaký čas čekali, pak stisknul podruhé. Zase nic.

"Nikdo není doma," prohlásil - proti své vůli se zjevným ulehčením. Vzápětí zarachotil řetěz a dveře se rozletěly. Vztekle je otevřela žena s namodralými vlasy. "Kartáče nekupujeme," vystřelila nevlídně, dívajíc se přitom na Palmua. Pak pohlédla na mě:

měla kalné oči, na tvářích horečnou červeň.

"Televizi taky máme," pokračovala. Vypadala, že jsme ji probudili z nejlepšího spánku, dokonce si přehodila přes ramena něco, co mohl být ranní kabátek.

"Můžeme mluvit s majorem Vadenblickem?" zeptal se Palmu a vypjal přitom hruď. "Jsme od kriminální policie, komisař Palmu."

Žena se polekala a byla by zabouchla dveře, kdyby Palmu nestačil strčit mezi ně nohu. "Jen pouhá formalita," rychle ji uklidňoval.

"Major není doma," řekla hněvivě, "ani paní."

"Paní?" vykřikl jsem. Žena na mě pohlédla kalným zrakem.

"Slečna Melkonenová," opravila se. "Ještě ne paní, ale skoro." Najednou se začala usmívat a pohostinně, doširoka otevřela dveře.

"Pojďte dál, boys," vyzvala nás. "Tady táhne. Byla jsem v Americe. V rodině milionáře. Mají osobní strážce a všechno. Pojďte se napít."

Vešli jsme dovnitř. Nevedla nás do kuchyně, ale rovnou do salonu. Otevřela krabičku s doutníky, mírně se přitom kymácela. Teprve teď mi došlo, že ta žena je napitá jako houba. V neděli ráno.

"Jste zajisté správcová domácnosti," zapochlebo-val jí Palmu. "Paní Lyyli Hartolová, pamatuji-li se dobře. Hehe." Rozesmál se a modrovlasá žena mu chichotavě přizvukovala.

"Lyyli, ano," drcla rozverně komisaře do boku. "Ale pojďte se posadit. Chovejte se jako doma. Panstvo je na venkově. Máte rádi šery? Já moc." Což jen potvrzovaly její červené tváře. "Moje játra," zabědo-val komisař Palmu lítostivě. "Ale proti skleničce koňaku, to bych nic neměl."

"Při úředním výkonu!" zděsil jsem se.

"Nezván, chlapče," vzplál Palmu. "Kouzelné nedělní ráno. Máme přece volno - tohle je jen a jen pouhá formalita."

Lyyli Hartolová přinesla z kuchyně napůl vypitou láhev šery, kterou držela za hrdlo, a svoji sklenici. Pak šla k příborníku a sklenice jen zacinkaly, když klopýtla o koberec. "Vezmem si tuhle láhev pro lepší hosty," prohlásila pohostinně a přinesla na stůl láhev koňaku a dvě děsivě obrovité sklenice.

"Ne, ne," vykřikl jsem zděšeně, když bezstarostně nalila dobrou půlku.

Nerozuměla mi. "Major si toho nevšimne," hájila se. "Sám skoro nepije. Krom toho brzo odejdu z celého tohohle domu. Když z Annikky se stane panička. S ní bych se nesnesla. Maire byla z jiného těsta. Myslím dřívější paní. Na nic se neptala, nečmuchala. "Lyyli si vezme, jen co potřebuje," říkala. Wolsinové nikdy nebyli škrobí. Každý měsíc mi dali peníze na ruku. Dost peněz. Od žádné Annikky Melko-nenové se komandovat nedám. Mám své peníze ve spořitelně. Maire mi tajně dávala, aby major nevěděl."

Mrkla na mě, dokonce mě žďuchla do boku a vybídla mě: "Ale nač vzpomínat, radši se napijem. Hip-hej, dobrý koňáček! Nechutná vám?"

"Ty pít nemusíš, když nechceš," uklidňoval mě Palmu. Přiťukl si svým půllitrem se "sériovou" skleničkou paní Lyyli a s hlavou na stranu se zcela uchvácen zaposlouchal, jak krásně a dlouze se velká sklenka rozezněla. Zapomněl dokonce ochutnat.

"Kdy se vezmou?" zeptal se jakoby mimochodem.

"Brzy po ohláškách," ušklíbla se paní Hartolová pohrdavě. "Žádná svatební hostina, nic. Rovnou na svatební cestu. Do ciziny, pch. Jako by jim bylo dvacet. Věřte mi nebo ne, ale Annikka je v tom. Proč by jinak tak spěchala se svatbou? Jo, na Lyyli se nevyplatí vyskakovat. Lyyli moc ví, i když nemluví."

"Jistě, Lyyli je mlčenlivé děvče, hehe," lichotil komisař Palmu. "Takových si vážím. Každé slovo abys páčil heverem. Ještě že v našem případě nejde o nic nebezpečného. Likvidujeme v archivu stará lejstra, a tak když jsme slyšeli zvonit svatební zvon, řekli jsme si, že hodíme do kamen všechnu tu veteš, myslím materiál o sebevraždě paní Vadenblickové, jako svatební dárek mladému páru. Proto jsme sem zaskočili, když jsme náhodou při ranním kolečku zabloudili k vašemu domu."

K mému údivu hospodyně ztratila náladu. Pohlédla napřed na Palmua, pak na mě, jako by chtěla něco říct, váhala však.

"Ale co," rozhodla konečně. "Na zdraví, chlapci!"

Palmu usrkl kapku a pochválil: "Vynikající koňak! Ale že se Annikka odvážila propustit vás po tolika letech věrné služby?"

"Dostanu penzi," pochlubila se hospodyně. "Že jsem se starala o ubohou Maire. Však jsem si taky vytrpěla. Major to nejlíp ví. Ale na odpočinek ještě nejdu. Kdepak, chlapci, do starých kolen má Lyyli daleko. Příští čtvrtek se plavím do Jižní Ameriky. Major mi tam sehnal místo. Aspoň uvidím, kde rostou kokosové ořechy."

Pohlédl jsem na Palmua: ten však jen mnul sklenku mezi dlaněmi, jako by nic nechápal.

"Jo, jo, palmy a sluneční žár," mumlal. "To má tak někdo štěstí. A my abychom se tu dál brodili v podzimní slotě a nepohodě. Jo, když mluvím o práci, tady náčel…, tenhle mládenec si vymyslel, že v aktech prý nejsou dostatečně vysvětleny ty dva dřívější pokusy o sebevraždu…"

"Hovno," řekla Lyyli a ani přitom nemrkla. "Prej pokusy o sebevraždu! Z vožráníto bylo! Opila se a cigareta jí vypadla do peřin. Nikdo není takový blázen, aby se dobrovolně zaživa upaloval. A prášky na spaní? Panebože, kdybyste je sám někdy bral, tak byste věděl, že když má člověk v hlavě, nasype si jich půl dlaně, zapomene, že si už vzal, a vezme si znova. Pak se probudí a spolkne další dávku. Nakonec se mohla opít stejně z prášků jako z alkoholu. Když před ní major zamkl všechno pití. Ba ne, to jsou vejmysle majora a ty Annikky, že prý si Maire chtěla vzít život už dřív. Na to mělo to děvče příliš rádo kořalku, než aby se s ní předčasně loučilo."

A na dotvrzení svých slov si hospodyně dolila sklenku. Fajnovka tedy nebyla, pila šery z obyčejné sklenice na vodu a nedělala tragédii z toho, když kapka vína ukápla na leštěnou desku stolu. Byly tam ostatně skvrny už zdřívějška. Černé fleky od cigaret, kolečka po sklenicích.

"Proč teda vyskočila z okna?" zeptal se Palmu nevinně.

"Tomu jsem se taky divila," přiznávala hospodyně otevřeně. "Snad chtěla jen postrašit Annikku a uklouzla jí noha. Opilému se může stát všechno. Věřte tomu, když to říká Lyyli. Lyyli se nikdy neopije!"

Jak zvedla sklenku, šery jí vyšplíchlo na prsa, nevšimla si toho však. Jen se na nás snažila vrhnout ten nejpřesvědčivější pohled.

"Jakpak by mohla!" přisvědčoval rychle Palmu. "To jen lidi jsou někdy zbytečně malicherní. Myslím programové abstinenty. Jo, tak podle vás to byla spíš nešťastná náhoda než sebevražda?"

"Jo, přesně tak a nejinak," potvrzovala Lyyli radostně. "Nechápu, proč z toho chtěli udělat sebevraždu. Pro Melkonenovy by nešťastná náhoda byla výhodnější. I když u opilého člověka nikdy nemůžeš vědět. Na vlastní oči jsem to neviděla, takže se přít nemůžu. Ale Annikka to viděla. A samozřejmě major. Nestačili ji už chytit za sukni. Maire se rozzuřila do nepříčetnosti, když major začal pakovat a Annikka hrozila, že odejde s ním. Maire chtěla vždycky prosadit svou. V tom byla jako ovce. Jednou si sekáčkem na maso otevřela bar, když major zamkl dvířka."

"Kde jste tehdy byla?" zeptal se Palmu. "Když se to stalo," dodal rychle.

"Připravovala jsem v kuchyni chlebíčky," vykládala Lyyli. "Probudili mě z nejlepšího spánku, paní přišla z hospody s hostama. Major zuřil, ale před cizími lidmi se neodvažoval cpát paní do postele násilím. Nakázal mi dát jim pivo a chlebíčky, aby vystřízlivěli, a poslal celou tu bandu do kuchyně."

"Ale Maire taky zuřila," vzpomínala hospodyně, když vypila roztržitě půlku sklenice. "Křičela a nadávala a dupala nohou. Asi přišla na něco Annikce a majorovi. Majora chtěla vyhnat z domu, ječela, že tentokrát nedostane při rozvodu ani halíř, i když neuzavřeli zvláštní dohodu o majetkových záležitostech."

"Co tím mohla myslet?" zeptal jsem se právnicky zvědavě.

"Mohla tím myslet, že soud dá při rozvodu vinu majorovi," soudila hospodyně. "Proto se Maire nezlobila na Annikku, jen křičela:,Neber si ho, neznáš ještě toho mužskýho, ale jednou se i tobě otevřou oči." Řekla, myslím, taky něco o Sinikce, ale to už major vyexpedoval hosty do kuchyně. Mě taky."

"O Sinikce?" zeptal se Palmu.

"Mairině dceři," vysvětlovala hospodyně. "Té, co utonula. Jestli se sama neutopila - pokud to je pravda, co křičela Maire."

"Co křičela?" zeptal se Palmu a natáhl se, aby doplnil hospodyni prázdnou sklenku.

Lyyli se vděčně usmála. "Nechápu, proč mám tak sucho v krku," zachraptěla. "Tohle šery taky za moc nestojí. Takový čajíček. Snad abych ochutnala koňak…"

"Hned, hned," souhlasil Palmu a pokračoval: "Tak Sinikku potkal takhle smutný osud?"

"Maire křičela, že i Sinikku major zneuctil," vysvětlovala hospodyně dál. "Ale tomu já nevěřím. To jsou jen takové opilé řeči. Major vždycky měl dost žen, takový pěkný mužský, ale sedmnáctiletou, to snad ne. Maire nejspíš chtěla poděsit Annikku, která byla žárlivá. Tak si to vysvětlujujá. Ječela, že nikdy nedovolí, aby tenhle satanášův hřebec - promiňte, pánové - obskákal kromě její dcery také její sestru."

Lyyli Hartolová se začala na své židli podivně chvět, zavřela dokonce oči. Násilím se probrala, vrátila se do skutečnosti. "Promiňte," řekla a natáhla ruku po láhvi koňaku. "Zapomněla jsem vám dolít."

"O díky," protestoval Palmu a sunul sklenku z dosahu láhve. "Já jsem starý člověk, nesnesu tolik jako Lyyli, žena v nejlepších letech. Mimochodem, kde jsou teď major a paní - vlastně ještě slečna…"

"Kde jinde než na Linnanmáki," řekla Lyyli pohrdavě. "Tam major tráví většinu času. Když tam má syna. Je to hezkej kluk, uplnej princ. Dokud žila Maire, tak ho tady major mít nemoh. Maire ho i bila, když to major neviděl. Kolikrát jsem se do toho musela vložit, když Maire tahala chlapce za uši. Zato v Linnanmáki byl v bezpečí."

"Blízko Tammisaari," konstatoval Palmu.

Hospodyně padla náhle na stůl, modravé vlasy jí sklouzly na oči. Pak se však, co mohla nejdůstojněji, opět narovnala, rozhlédla se kolem sebe. "Lyyli není dobře," vykoktala. "Probudí ji z nejlepšího spánku, zvonek div nestrhají." Vrhla na nás odsuzující pohled. "Poslouchejte, vy policajti," varovala nás a za-tápala proti nám ukazováčkem, "vy-vy všichni čtyři. Co za svinskej jed jste mi to nasypali do sklenice? Lyyli umí, Lyyli nepodvedete."

Hlava se jí zvrátila nazad, zachrápala. Palmu se k ní něžně sklonil. "Lyyli půjde zpátky do postele," řekl. "Do prachového království. Trochu si ještě zdřímnout." Objal Lyyli paží a zvedl ji na nohy. Spěchal jsem mu na pomoc. Společnými silami jsme dotáhli Lyyli do pokoje pro služebnou, kde Lyyli, tak jak byla, sebou praštila na postel. Palmu se naklonil, aby ji přikryl. Tu náhle Lyyli, oči stále zavřené, vztáhla paže, objala Palmua kolem krku, sklonila mu hlavu a políbila ho přímo na ústa, až to mlasklo.

"Kkkkkomisaříčku, ty seš pěkný číslo," šeptala a tiskla přitom Palmua na hruď. Nezbylo mi než vysvobodit Palmua z jejích chtivých paží. Lyyli nespokojeně zasténala, pak se ale obrátila na bok a přetáhla si pokrývku až k uším.

Palmu, rudý jako pivoňka, si hřbetem dlaně utíral ústa.

"Huh," udělal si a neřekl jsem ani slovo, když po návratu do salonu do sebe obrátil plnou sklenici koňaku. Potřeboval to.

"Nemysli si, že Lyyli říkala jen samé nesmysly," prohlásil Palmu. "Je sice fakt, že opilci přehánějí, a Lyyli si navíc vyřizuje staré účty, ale v podstatě mluvila pravdu. Takže co kdybychom sem zavolali Kokkiho a udělali domovní prohlídku, když máme tak mimořádnou příležitost."

Nerozhodně jsem se rozhlédl po rozlehlém přijímacím pokoji. Zamrazilo mě. "Zažalujou nás," řekl jsem. "Oba. A nemáme jedinou stopičku."

"A co boty?" sváděl mě Palmu. "Nebo co kdybychom našli klíče starého Nordberga. To by se mohlo stát. Tys měl přece v celém tomhle případě přímo ďábelskou kliku. Stejně tak jako Lyyli. To je něco jako dar."

Příležitost byla víc než svůdná. Hop, nebo trop, rozhodl jsem se. Ale když pak Palmu hledal v předsíni telefon, hodil jsem do sebe i já skleničku koňaku. Potřeboval jsem odvahu.

Kokki přiklusal se svými aktovkami během tří minut. Nepřeháním. Auta jsou vždy připravena k výjezdu. Potřásl pohoršeně hlavou, když viděl na stole láhev a sklenice. "To si uprostřed dne nikdy nedovolím," řekl. "Myslel jsem, že jde opravdu o práci." Pohlédl vyčítavě na mne. "I náčelník."

Zasípěl jsem, že se opravdu jedná o práci. Vlastnoručně jsem uložil láhve zpátky do sekretáře a otočil klíčem v zámku.

Začali majorovou ložnicí. Nevnikl jsem tam s nimi. Byl bych jim překážel. Vím to z hořké zkušenosti. Šel jsem k oknu. Díval jsem se dolů. Myslel jsem na rodinný život, o němž nám Lyyli podala hrubý obrázek. I v nejlepších rodinách, říkal jsem si, někdy právě v nejlepších rodinách.

Šel jsem do koupelny a otevřel jsem lékárničku. Měl jsem dostatečné znalosti o lécích na spaní. Četl jsem hodně. A byly doby, kdy já sám… Po rozvodu. Když bylo třeba zabít psa. A pes za nic nemohl. Ale v lékárničce nebyla žádná uspávadla.

Zato byla v zásuvce stolku Annikky Melkonenové. Sice žádné drasťáky, ale léky na spaní to byly. Spala zřejmě ve stejném pokoji, kde předtím bydlela. Před smrtí své nevlastní sestry. Podivný rodinný podnik. Mairina ložnice zůstala, jak byla. Skutečně krásná místnost. I šaty dosud visely v zrcadlových skříních, které tvořily celou jednu stěnu ložnice. Boty srovnány v řadách. Na každých jehlové podpatky. Nevypadala na člověka přírody, ta Maire, alespoň soudě podle šatů.

Otevíral jsem opatrně dveře, nahlížel do místností, byl to horůrek pohybovat se po prázdném bytě. Kdyby z pokoje pro služebné nedoléhalo rovnoměrné, uklidňující chrápání, bylo by mě mrazilo v zádech.

Major měl obrovskou pracovnu. V knihovně knihy o genetice, dějinách války, zemědělství. Posadil jsem se k leštěnému psacímu stolu a začal jsem vytahovat zásuvky. Překvapivě málo papírů. Major byl zřejmě muž pořádku. Žádné šekové knížky, cenné papíry. Vše měl pěkně v bance. Nebo u advokáta. Ne, nenašel jsem nic, co by vyprovokovalo mou fantazii. Příliš

málo jsem spal. Koňak mě začínal uspávat. Oči se mi násilím zavíraly. Křeslo bylo překvapivě pohodlné. Dovolil jsem unavené hlavě, aby se opřela o polštář.

Probudil mě cinkot skla. Palmu stál na špičkách před sekretářem. Dveře byly otevřené.

"Zkoušel jsem jen, jak snadno se člověk dostane nepozorovaně k tomuto sekretáři," hájil se rychle. "Náčelník si trochu schrupl. Je už půl jedné. Maire sem takhle taky pořád chodila. Ve dne v noci."

Kokki seděl u psacího stolu a prohlížel zásuvky.

"Nic tam není," řekl jsem podrážděně. Bolela mě hlava. "Už jsem to sám prohledal. Našli jste něco?"

"Velikost bot souhlasí," řekl Kokki. "Ale to samo o sobě nic neznamená. Krom toho major je sparťan. Sportovec. Rybář a lovec."

"A sám jezdí s traktorem," doplnil jsem vztekle. "Taky mám oči."

Na stěnách pracovny byly fotografie. Jak tahá lososa. Dobíjí medvěda. Na sedle traktoru. Sebevědomě se usmívající muž. A hezký. To se nedalo popřít. Muž s velkým M. Hřebec. Paní Vadenblicková ve večerní róbě, usmívající se z fotografie, se nehodila k tomuto valachovi do páru.

"Nenašli jsme nic, absolutně nic," přiznal Palmu. "Podezřelé. Jak major, tak Annikka po sobě příliš důkladně uklidili. Normální člověk se tak úzkostlivě nesnaží, aby zahladil všechny stopy své osobitosti."

"Žijí převážně na statku," řekl jsem. "V Linnan-máki. Tohle může být jenom reprezentační byt. Spravovaný Lyyli. Jezdí si sem vyměnit prádlo, někdy snad pozvou hosty. Jestli je vůbec zvou - po Mairině smrti."

Z pokoje pro služebné se ozvala hrozná rána. Lyyli se neopatrně převalila a spadla z postele na zem. Vylekali jsme se všichni tři: Lyyli však klidně spala dál.

Palmu šel a podstrčil jí pod hlavu polštář. Ani to ji neprobudilo. S Lyyli jen tak něco nehne. Když byla i v Americe.

Kokki první ztratil nervy. "Neměli bychom už vypadnout?" navrhl nesměle. "Jo, náčelník nám slíbil menší výlet do přírody," prohlásil Palmu nestoudně a roztržitě si nalil koňak, který zase přinesl ze sekretáře. Pravda, jen malou kapku. "Ochutnám tuhle druhou značku," hájil se. "Takže na láhvi nezůstanou jen náčelníkovy otisky."

Otevřel jsem ústa, Palmu mě však předešel: "Napij se taky, náčelníku, ať tě v autě nebolí hlava. Nebo nás chceš napřed vzít na oběd? Beztak nemáme čas. Čeká nás několikahodinová cesta, a já chci být do tmy zpátky z lesa. Nebudu lozit ve tmě, kde za každým keřem může sedět na bobku vrah."

Palmu je zatvrzelý Helsiňan. I letní dovolenou tráví ve městě - pokud nejede někam do lázní napařovat si kolena. Nebo hlavu.

"Kam vlastně jedem?" zeptal jsem se nedůvěřivě.

"Přece do Linnanmáki!" divil se Palmu. "Neřekl jsi sám, že chceš poznat majora? A také Annikku? Mladý pár na vrcholu štěstí."

"To nejde," namítl jsem. "Nemůžeme si vzít služební automobil na výlet."

"Máš přece plné moci," pohlédl na mě Palmu úkosem. "Pokud si vzpomínám, náčelník je ještě neodvolal. Včera ti prezident dokonce slíbil na pomoc armádu. Takže si teď snad můžeš vypůjčit jedno auto."

Samozřejmě že si Palmu opět prosadil svou. Dokonce už pro auto zavolal - čekalo na nás před domem. Tiše jsme za sebou zavřeli a vyšli na ulici.

Bylo nádherné podzimní počasí. Les podél silnice jenom zářil. Mysli se nutně ulevilo, když svítilo slunce a my jeli osmdesátkou. Uniformovaný policista za volantem se neodvažoval jet rychleji, ačkoliv ho Palmu pobízel. Nespěchali jsme přece. Na Tammisaari jsme se na pár minut stavili na kafe, Palmu a Kokki si přitom osvěžili svoji švédštinu. Kousek za Tammisaari byla odbočka, museli jsme proto jet opatrně. Krajina byla stále divočejší. Tu a tam problesklo moře. A pak rozcestí: Slottsbacken, Linnanmáki. Nálada opět poklesla. Jeli jsme velice pomalu, zatímco Palmu se pozorně rozhlížel po okolí. Bylo to dobře, neboť právě v ohybu cesty musel šofér prudce šlápnout na brzdu. Přes cestu se hnal malý chlapec za kulhající vránou. Auto se zastavilo.

Chlapec držel v ruce vzduchovku. Byl to určitě nejkrásnější mládenec, jakého jsem kdy viděl. Tak dvanáctiletý. Na hlavě zelený tyrolský klobouk, na něm červené pírko. Na nohou nablýskané holínky.

Nechoval se však jako správný lovec. Tváře rudé vzrušením, chytil vránu za postřelené křídlo a zlomil jí obratně i to druhé, zdravé, jen to prasklo. Vrána zakrákala. Chlapec s ní mrštil o zem a nadšeně pozoroval, jak se snaží uprchnout, táhnouc za sebou zlomená křídla.

"Trapič zvířat," řekl zhnuseně šofér. "Zasloužil by nařezat."

Vystoupili jsme z vozu. Chlapec nám nevěnoval nejmenší pozornost. Když se vrána zastavila, přistoupil blíž, zvedl pušku, zamířil a z nejtěsnější blízkosti jí ustřelil zobák. Nezabil ji však. Zvedl se mi žaludek.

"Zab ji aspoň a hned!" přikázal jsem. Vrána sebou tloukla jako bláznivá. Krev třísnila podzimní listí.

Chlapec na mě vrhl přezíravý pohled. Jeho krásné tmavé oči zle zablýskaly. "Go to hell," přikázal.

"Co to říká?" zeptal se Palmu. I on nevycházel

z údivu. "Táhněte k čertu, dědci zasraný," přeložil chlapec. "Pryč z naší půdy - nebo střílím." Rychle nabil a namířil ústí pušky proti nám.

"Protivení se policii," začal šofér, ale Palmu byl zase jednou čilý. Zapomínaje na bolavé koleno, přeskočil strouhu, vytrhl pušku chlapci z ruky a dal mu jednu za ucho, že to plesklo. Vzduchovku podal mně. "Doraz ji, náčelníku, já nemůžu."

Vrána se válela v písku. Střelil jsem. Chlapec si držel tvář. Náhle zaklel tak odporně, že se to neodvažuji ani opakovat, a rozběhl se směrem k lesu. "Táti," křičel v běhu, "táti."

"Jestli tenhle kluk je Vadenblick," prohlásil Palmu vážně, "tak, hergot, začínám chápat Maire. Špatné zacházení s dítětem a tak dále."

Zahodil jsem pušku do lesa. "Pokračujme," řekl jsem. Už jsem se nebál. Trápení zvířat bylo něco, co jsem nesnášel. Nejsem žádný útlocita - ale ať si lidé ubližují mezi sebou. Jsou přece lidé. Dokáží aspoň mluvit. Zvířata mluvit neumějí.

Po několika stech metrech jsme vjeli do starého parku. Duby. Hlavní budova statku nebyla příliš velká. Podle odhadu tak dvacet oken ve dvou poschodích. Nová střecha. Trávník na dvoře ostříhaný, že byl jako samet. Astry a jiřiny v plném květu. Nebyly ještě mrazivé noci. Když auto zastavilo a uniformovaný šofér vystoupil, aby nám otevřel dvířka, otevřela se současně i hlavní brána statku a z ní nám vyšel vstříc sám major Vadenblick. Nemohli jsme se splést: naleštěné holínky, jako měl jeho syn, tvídové sako, tvář opálená a ošlehaná, mužná. V očích ocelový lesk. Džentlmen - statkář. Člověk světa. Důstojník.

"Vítám vás," vítal nás napřaženou pravicí, s vlídným úsměvem. "Nečekal jsem vás tak brzo."

To mě šokovalo, kolena se pode mnou roztřásla. Palmu však nehnul brvou a klidně stiskl podávanou ruku: "Přišli jsme, jak nejdřív jsme mohli."

"Tak hned zas půjdem," navrhl major Vadenblick. "Jen si vezmu klobouk a převlečník."

Vrátil se do domu, dveře nechal otevřené. Zíral jsem na Palmua s pusou dokořán. Všechno šlo příliš, příliš lehce. "Myslíš," zakoktal jsem, "že s námi chce opravdu odejít dobrovolně?"

I Kokki kroutil nechápavě hlavou. "Kdo se v těch panácích vyzná," rozumoval. "Holt šlechtická krev. Neodvažuje se odmítnout. Výčitky svědomí a tak dále."

Jestli jsem někdy viděl člověka, který netrpěl výčitkami svědomí, tak to byl major Vadenblick. Vrátil se, na hlavě čepici, na sobě elegantní semišový kabát.

"Máte s sebou želízka?" zeptal se.

Když viděl naše zmatené pohledy, dodal netrpělivě: "Ten děda je nebezpečný. Upozornil jsem vás na to přece už v telefonu. Traktorem odtáhl zábrany z cesty. Prohlásil, že když tu cestu používali otec a děda, tak ji bude používat i on, i kdyby měl jít k soudu."

Zarazil se, nedůvěřivě na nás pohlédl: "Přišli jste přece kvůli té cestě, ne? Ten dědek zatraceně nechce pozemek prodat zpátky, ačkoli býval vždy náš. Jak se dělila půda, vzali nám ho násilím. Ale já mu udělám ze života peklo, že ještě rád prodá - a navrch poděkuje."

"Nebo snad jste na jeho straně?" zeptal se major nedůvěřivě, když jsme sklesle mlčeli. Nic jiného jsme nemohli dělat.

V nejlepším doběhl k domu majorův synáček. "Táti," křičel už zdálky, v očích slzy vzteku. "Tenhle dědek mě bil." Ukázal prstem na Palmua. "Zabij ho!"

Major Vadenblick pohlédl ostře na Palmua. "Oč tu vůbec jde?" zeptal se nepřátelsky.

"Váš syn bude postaven před soud pro trápení zvířat," řekl Palmu tvrdě. "A za protivení se uniformovanému příslušníkovi. A za vyhrožování nabitou zbraní na veřejné cestě. V případě, že podáme žalobu. Jsme ochotni sejí vzdát, pokud mládenec dostane od vás pořádný výprask."

"Co jsi provedl, Eriku?" zeptal se major Vadenblick a vrhl na syna chladný pohled.

Chlapec uhnul očima. "Jen jsem zastřelil vránu, ta-kovýho chcípáka," vysvětloval. "Hned zdechl. A poslal jsem tyhle dědky k čertu. Z našeho pozemku. Ty to přece děláš taky, táti."

"Když trápíš zvířata, dělej to v lese, aby tě nikdo neviděl," radil major svému synovi. "A kde máš pušku?"

"Je v lese, běž si ji najít," řekl jsem krátce. Chlapec pohlédl napřed na otce, potom na nás a odběhl. Jeho obličej však nevěstil nic dobrého.

"Chlapec dostane výprask," prohlásil major Vadenblick. "Máte ještě něco?" Moc pohostinně se však netvářil.

Palmu mě v tom nechal. "Přišli jsme kvůli sebevraždě paní Vadenblickové," začal jsem zvolna. "Jsme z helsinské kriminálky."

Major Vadenblick zůstal klidný. Jeho tvář vyjadřovala zdvořilý zájem.

"Major nebyl ve svém bytě v Helsinkách," pokračoval jsem zoufale. "Protože jsme sem stejně měli cestu, řekli jsme si, že se u vás zastavíme. Jen vám říct, že celý případ se skartuje. Myslím tím, že náš archivář se rozhodl, že všechny zbytečné papíry spálí. Není dost místa. Když nám ještě nepostavili novou policejní budovu. V té staré už není k hnutí."

Během mého blábolení stával se Palmuův pohled stále neklidnějším. Komisař si dokonce začal mnout

ruce. "Nastydnem, když tu budem stát takhle venku," zaryl si. "Mysleli jsme, že major bude v Helsinkách - aspoň předevčírem tam byl."

"Měli jsme schůzi správního výboru," vysvětloval major Vadenblick. "Jinak ve městě skoro nejsem. Vrátil jsem se se slečnou Melkonenovou včera ráno. Schůze se protáhla dlouho do noci."

"Patří slečna také ke správní radě?" divil se Palmu nevinně.

"Samozřejmě," řekl vztekle major. "Slečna Mel-konenová vlastní teď třicet sedm a půl procenta akcií společnosti - stejně tolik, jako její bratr. Já mám patnáct procent. Ale co je vám do našich soukromých záležitostí?"

Bylo na něm znát, že by nás nejraději poslal k čertu, ovládl se však. Byl džentlmen, měl šlechtickou krev a tak dále. Pokračoval hlasem o poznání vlídnějším:

"Ale prosím, pojďte dál, když máte se mnou co jednat."

Udělal po vojensku čelem vzad, vešel do domu a nechal za sebou otevřené dveře. "Annikko," křičel z velké haly do poschodí. "Pojď dolů. Máme hosty. Policii."

Jako bych uslyšel z poschodí polekaný výkřik. Stačili jsme si sundat pláště a rozhlédnout se trochu kolem, než budoucí paní domu sklopýtala na chvějících se nohou dolů do haly. Obličej měla popelavě bílý strachem, pohled nepřítomně bloudivý.

"Co ti zas je, Annikko?" zeptal se major vztekle. "Neumíš se chovat normálně? Pojď pozdravit tady… pány… přeslechl jsem jména."

Rychle jsem představil Palmua, Kokkiho a pak i sebe. Nezapomněl jsem na titul advokátního praktikanta. "Promiňte nám, že vás takto vyrušujeme,"

omlouval jsem se tím nejpřátelštějším tónem. Rozechvělý strach té ženy ve mně probouzel stejně zvra-civý pocit jako pohled na postřelenou vránu.

Major křepče vykročil první a vedl nás halou kolem rodinných obrazů do pánského pokoje. Odřené kožené klubovky, hráčský stolek, potažený zeleným suknem, parohy a čestná uznání v rámečcích. Úplně jako za starých dob. Slečna Melkonenová s třesoucími se koleny se posadila na kraj židle a snažila se držet zpříma.

"Co tě to zas raflo, Annikko?" vyzvídal major. "Jsi nervózní! Tady není důvod k nervozitě. Jedná se pouze o Mairinu smrt."

Jako bych zaznamenal na utrápené tváři slečny Melkonenové záblesk úlevy. Nebo to byla jen má fantazie? Ostatně dívat se na ni nebyl žádný požitek. Vysedlé lícní kosti, vysedlé zuby. Pohled na její tvář muže rozhodně nevzrušoval, ani její postava.

Palmu začal nevinně: "Předevčírem ve dvanáct hodin v noci jste tedy byli oba na schůzi správního výboru společnosti Melkos."

"V Kámppi, v soukromém salonku, na neutrální půdě," doplnil major. Pak ale vybuchl. "Ale co tohle s tím má co dělat? O Mairině smrti jsem ochoten poskytnout policii všechny potřebné informace, i když jste se mě kvůli tomu nechutnému případu už dost natrápili na jaře. Nebo si snad inženýr Melkonen stěžoval?"

Zmlkl a pohlédl vyčítavě na slečnu Melkonenovou.

"Jestli jde o tu schůzi správního výboru, tak jsem mu dal do zubů," pokračoval major věcně. "To nepo-pírám. Půjdeme s tím klidně k soudu, jestli si myslí, že si tím pomůže. Ale neměl by zapomínat, že já s Annikkou vlastníme dohromady většinu akcií. Nesedí tak pevně v předsednickém křesle, jak si myslí."

"Nemůžeš Aarneho jen tak odstrčit," chraplavě zaprotestovala slečna Melkonenová. "Otec by nikdy nic takového nedovolil."

"Krucifix!" rozčilil se major Vadenblick. "Nejedná se o nic jiného, než o účast v předsednictvu. Už Mai-re se to snažila prosadit. Mně patří místo v předsednictvu. Tak ať se o jedno rozšíří, když jsou všichni tak nenahraditelní. Himlhergot, ten tvůj pan bratříček začíná být příliš sebevědomý. Krom toho víš, že potřebuji peníze. Nebudu se zadlužovat, abych si vykoupil zpátky půdu, kterou mi ukradl stát. A je potřeba postavit most. A Kotkanpesá…"

"Dobře, máš pravdu," pokoušela se ho uklidnit slečna Melkonenová. "Aarne měl jen starost, když jsi zašel do továrny a dělníci se bouřili."

"To už si džentlmen v téhle zemi nesmí říct, co chce?" zeptal se major Vadenblick ironicky. "Flákači to jsou, pakáž líná - ale plat mají jako knížata. A hned by se prali. Já mít větší moc, tak by se dlouho nenafukovali."

"Jsou to všechno odborníci vyškolení mým otcem," rozpálila se taky slečna Melkonenová.

"Tohle všechno se tedy stalo předevčírem ve dvanáct v noci," připomněl Palmu. "V kolik hodin jste odešel z Kámppi, majore Vadenblicku?"

Major zrudl vzteky, v očích se mu objevil výhružný výraz. Ovládl se však a pohlédl na hodinky. "V kolik jsi odešla, Annikko?" zeptal se. "Vzpomeneš si?"

"Nevím," řekla slečna Melkonenová. "Selhaly mi nervy, když jste se začali to… prát."

"No dobře," major hleděl soustředěně na hodinky. Drahé hodinky. Krásné hodinky.

"Do konce jsem tam neseděl. Odešel jsem možná něco před dvanáctou. Aspoň ještě objednávali - takže

nemohlo být dvanáct. Měl jsem starost o Annikku, ztratila chudák úplně nervy. Kvůli takové věci! Myslel jsem, že Annikka ze vzteku utekla do svého vlastního bytu, tak jsem tam šel a mlátil chvíli do zvonku. U domu i u bytu. Mám klíč od domovních dveří. Ale Annika si klidně byla doma. Myslím u mě doma. Už ležela, když jsem přišel."

"Jel jste svým vozem?" zeptal se Palmu. Major Vadenblick na něho ostře pohlédl.

"Nikdy nejezdím vozem, když piju," prohlásil. "Ne, na to mě nechytíte. Krom toho moc nepiju. Tuhle věc měla v naší rodině na starosti Maire, jak snad víte. Šel jsem pěšky. Když vypiju pár skleniček, trochu se projdu, abych si pročistil hlavu. Tak to dělám vždycky. Kromě toho jsem byl ten večer pořádně navzte-kaný. A právem."

"Mně bylo taky hrozně zle," vmísila se do hovoru slečna Melkonenová třesoucím se hláskem. "Otec vždycky říkal, že majetek není žádná výhoda, ale společenský závazek, velký závazek. Aarne se podle toho řídí. Snaží se starat o své dělníky, jak nejlíp umí. Máme důchodový fond půjček na rodinné domky, společnost daruje pozemek a zaplatí polovinu stavebních nákladů, a mimořádné přídavky na děti…"

"Žvásty," přerušil ji major. "Disciplínu potřebu-jou, nic jiného. Mají už dělnické výbory a čert ví, co ještě. Ale co se krucií pořád třeseš, Annikko? Bolí tě něco? Neboje to ještě po tom divadýlku v Kámppi?"

"A… asi jsem prochladla," řekla slečna Melkonenová a držela se přitom za hlavu. "Tehdy v noci. Byla jsem tak rozčilená. Pro… procházela jsem se do jedné venku. Vrátila jsem se chvilku předtím, než jsi přišel."

"Když jsi nastydlá, tak si zalez do postele a vem si prášek," zachraptěl major. "Tady tě nepotřebujeme."

Slečna Melkonenová se zvedla, bledá jako smrt, a roztřásla se tak, že se musela opřít o židli. "Pro… promiňte," zaprosila. "Mu… musím opravdu jít. Ho… horečka mi stoupá."

Vyšla ze salonu a nikdo z nás sejí v tom nepokusil zabránit. Z jejích smutných tváří vyzařovala tak jednoznačná vina, že… Ano, ta vrána skákala se zlomenými křídly, krev na šedivém peří. Neboť Annikka Melkonenová jakýmsi podivným způsobem připomínala postřelenou vránu. I šaty měla tmavošedé.

"Rozmazlená, až bůh brání," mumlal si major pod nos. "S ženskejma nic není. Bratříček ji má na provázku jako pejska. Dospělá ženská. No, tak jsou už pánové spokojeni?"

Palmu nebyl. "Navštívili jsme pana majora napřed v jeho helsinském bytě," vysvětloval znovu zeširoka. "Mluvili jsme však jen s hospodyní."

Major zpozorněl, vystrčil bradu. "No a?" zeptal se.

"Paní Hartolová se zřejmě domnívá, že smrt vaší paní nebyla - sebevražda," řekl Palmu. Díval se přitom do podlahy a hladil troubel lulky.

Major Vadenblick rázem změnil tón. Začal se smát. Mrazivým, studeným smíchem, nicméně se smál. I on vydoloval z kapsy lulku a krabičku nejjemnějšího tabáku.

"Ochutnáte?" zeptal se zdvořile, vstal a nabídl krabičku s tabákem Palmuovi. "Nebo radši doutník?" Stiskl knoflík zvonku ve stěně. Otevřel pouzdro a nabídl doutník Palmuovi, Kokkimu a mně. Ve dveřích se objevila ustrašeně vyhlížející služebná. Černé šaty, bílá zástěrka, dokonce bílá čelenka ve vlasech. Jako za starých dob.

"Čaj," poručil major. Děvče několikrát polklo a beze slova zmizelo.

Major Vadenblick se vrátil k věci. "Tak paní Hartolová, hmm," prohlásil ironicky. "Divíte se jistě, že jsem tak dlouho snášel takovou ochlastu. Ale ona se starala o Maire - když měla své špatné dny. Přiznám se, že mám vůči paní Hartolové trochu výčitky svědomí. Maire ji totiž naučila pít. Pořád ji sváděla. Když se paní Hartolová vrátila ze Spojených států, tak si jen sem tam přihnula. Ale Maire ji zničila. Teď je z ní ukázkový alkoholik. Naštěstí se mi podařilo sehnat jí nové místo, takže sejí decentně zbavím."

"Až v Jižní Americe," poznamenal Palmu.

"Změna podnebí jí jen prospěje," řekl tvrdě major. "A dlouhá cesta lodí taky. Tak co ta stará žvanila?"

"Naznačila, že smrt paní Vadenblickové nebyla žádná sebevražda," vykládal Palmu rozvláčně. "Ale nešťastná náhoda."

Klamal mě zrak, nebo si major očividně oddychl?

"Nebylo to neštěstí. To se přece jasně dokázalo při výslechu. Ze vzteku to udělala. Aby mi způsobila nepříjemnosti. Jako malá holka, která ze vzdoru udělá, co se jí zlíbí. Ne, Maire nikdy nebyla dospělá. Nikdy taky nepochopila, co znamená praktický život. Rodinný statek."

Major si nacpal a zapálil lulku a ukázal troubelem kolem sebe: nejen na rodinné relikvie na stěnách, na sbírku zbraní a paroží, ale i na nekonečné pozemky, hučící lesy, nenavratitelný feudální věk, jestli račte rozumět. Hlasem muže, který mnoho zkusil, který se však dovede ovládat, pokračoval:

"Tohle všechno však pro ni neznamenalo nic. Nevydržela tu, ačkoliv lékař tvrdil, že venkov a jednoduchý život by jí jen prospěly. To radši šla vždycky na pár dnů do nemocnice léčit si nervy. Nervy, nervy!"

Major se rozpálil. "Kocovina, to byla ta její nemoc, a žádné nervy. A jak ji léčili? Píchali jí morfium, cpali ji práškama na spaní. Do prdele!

Promiňte, že klejů," omlouval se hořce. "To mám z války. Život s tou ženskou, to bylo peklo. Tenhle statek byl mým jediným útočištěm. Mně a mému synovi. Měl bych i v Helsinkách co dělat, ale radši jsem seděl tady, než abych sledoval, jak se upíjí k smrti."

"Paní Hartolová se zmínila taky o tom, že major s paní Vadenblickovou občas, ehm, špatně zacházel," poznamenal Palmu sladce. Major vrhl na Palmua upřímně nechápavý pohled. "Maire byla přece moje žena," konstatoval. "Byli jsme řádně sezdáni."

Co se na to dalo říci? I Palmu cítil, jako by měl najednou v krku knedlík. Ale major už pokračoval, dívaje se na nás soucitně.

"Krom toho Maire byla žena, která si sama prosila o výprask. Vy jste ji neznali. Přímo toužila po tvrdé ruce. Myslíte, že jinak by se za mě provdala? Doufala, že se tak zachrání. Avšak alkohol jí stoupl do hlavy. Myslela, že nad ni není. Jen ve vzácných střízlivých chvílích se kála, ponižovala se, prosila za odpuštění… Ale dost - víc vám už neřeknu."

Pokrčil rameny. Příběh skončil. Řekl, co chtěl říci. Čiperně vyskočil z křesla.

"Na čaj budem ještě chvilku čekat. Dělají k němu chlebíčky po anglickém způsobu. Mám to rád. Co byste řekli malé procházce? Rád vám ukážu statek. Chtěl jsem se stejně podívat na Kotkanpesá. Dřív než se setmí. Jestli už ztvrdl cement. Včera jsme totiž položili základní kámen. Zazdil jsem pod něj rodinné listiny. Udělali jsme z toho malou slavnost. Proto jsme tak spěchali z města."

Byl jako proměněný. Skutečný zájem, opravdová zdvořilost vyzařovala z každého jeho pohybu. Byl pánem hradu a my byli jeho hosté. A nemohli jsme proti tomu vůbec protestovat.

Takže jsme vyrazili na obhlídku. Major nám ukázal chlév a stáj, byť jen zvenčí. Vše bylo nové, čerstvě postavené, prvotřídní, včetně sil a nádrží na hnůj. To muselo stát kufry peněz. Pak jsme zamířili k pobřežním skalám po čerstvě upravené vozovce. Major nepřestával tlachat:

"Víte, co stojí takové hospodaření, když chce mít člověk všechno prvotřídní? Hospodářská stavení, dre-náže, stroje. A pořádné pracanty už dneska neseženeš. Zdědil jsem tohle všechno v hrozném stavu, zplundrované státem, s napůl vykácenými lesy. No a teď chci ještě nějakou půdu přikoupit - jakmile budu mít příležitost. Věřte nebo nevěřte, kdysi byl tento pozemek velký jako farnost. Ale teď ti strejci nechtějí prodat ani metr. Sedí, rozdrbanou beranici na očích - a nedají. Ale já už vím, jak na ně."

Ani trochu se nezadýchal, a to jsme už vystupovali do prudkého svahu. Zato Palmu se zadýchal: zastavil se a třel si koleno. Major si ho povýšeně změřil. Pod námi se prostíralo mohutné panoráma přímořské krajiny. Několik ochranných ostrůvků, skalnaté ostrůvky, pak otevřené moře. Až kam lidské oko dohlédlo, a ještě dál. Rudnoucí v zapadajícím slunci. Nahoře na skalách vál prudký vítr. Moře, rozzuřené do pěny, se vrhalo proti strmým stěnám skal.

Major ukázal na vrcholek srázu: tam se černaly stěny Kotkanpesá-Orlího hnízda. Cement byl čerstvě vylitý, šalování bylo ještě na místě.

"Napřed jsem myslel na žulu," vysvětloval major snivě. "Jako zdi Suomenlinny. Ale to by vyšlo moc draho. A tak tu nakonec bude jen dřevěný pavilonek. Připevním ho ke skále, aby ho bouře neodnesla. Pod základní kámen jsem zacementoval listiny. A teď se podívejte tady na to. Ale opatrně. Cesta je kluzká."

Vedl nás k hluboké skalní rozsedlině: strmá ste-zička a věkovité kamenné stupně končily na skalním

výčnělku, vzdáleném od vršku několik desítek metrů. Pod ním se tříštily o skaliska mořské vlny. Vítr mi málem strhl klobouk z hlavy. Palmu se neodvážil na okraj rozsedliny, ale přimkl se ke stěně, která ho ochránila před prudkým větrem.

"To je Annikčino oblíbené místo," vysvětloval major. "I mně se někdy začne zatraceně točit hlava - ale Annikka tohle místo přímo zbožňuje. Samozřejmě že sem přijde zábradlí. Ochranné zábradlí. Dám ho zapustit do skály. A stůl a sedačky z kamenných kvádrů. Tady v tom místě číhali mí prapředci na lodě, které pluly podél pobřeží. Neviděly skalisko, narazily na ně - a byl konec. Po pravdě řečeno, pobřežní bandité. Ale mnohý z nich potom sloužil u švédsko-finského loďstva. Jeden z nich dokonce jako kaper. To byly jiné časy než dnes. Nesrovnatelně skvělejší. Tehdy muž byl mužem a disciplína disciplínou. Nešetřil se nikdo. Ani moře nikoho nešetřilo."

Tak se rozesnil, hledě nehybně na moře.

"Ale přesto pořád moc je moc, i dneska," pokračoval. "A časy se ještě můžou změnit. Takže pán zase bude pánem."

Začali jsme šplhat zpátky. Major Vadenblick samozřejmě první, jako správný hostitel. Kokki využil příležitosti, aby mi zašeptal: "Poslyš, náčelníku, není ten člověk blázen?"

"Nevím," přiznal jsem podle pravdy.

Vrátili jsme se mlčky do statku. Čaj byl naservírován skutečně vzorně: na hracím stolku v pánském pokoji. Čínské šálky, opečený chléb a marmeláda, horké čajové pečivo. Vonělo to božsky. Major se omluvil:

"Moment!" a odešel do poschodí. Palmu za ním zavřel dveře.

"Náčelníku," zaprosil. "Buď tak hodný a zatkni paní, vlastně slečnu Melkonenovou. Hned po čaji.

Odvezeme ji s sebou k výslechu. Věř mi aspoň jednou. Moc tě prosím."

"Zjančil ses," rozčilil jsem se. "Nemáme nejmenší důkaz. Major zblázní půl Finska!"

Kokki si zatím s úctou prohlížel majorovu sbírku zbraní na zdi. Nebyly to všechno staré kousky. Mnohé se daly používat. Puška na losa. Belgická brokovnice, nejlepší značky. Pušky pěkně v řadách. Kokki ukázal na největší zbraň. "To je puška na slony?" zeptal se. "Chybí jen vybledlé lebky. Na čele místo zastřelení a datum. A tygří kůže na podlaze."

Během svého proslovu se ploužil směrem ke dveřím. "Kromě toho, náčelníku," řekl, "slečna Annikka Melkonenová vyzvedla v pátek odpoledne na šek najednou půldruhého milionu marek. Na ruku. To vůbec není její styl."

"Tři a půl a jeden a půl je pět," počítal Palmu. "Pět milionů. To byla taxa starého Nordberga. Aspoň o takové sumě mluvil s děvčetem."

"Přesto nemůžu…" začal jsem.

Ale to už se Kokki doplížil až ke dveřím a prudce je otevřel. Chlapec zaječel, jak dostal dveřmi do ucha a chytil se za hlavu. Současně se ozvaly mílové kroky vracejícího se majora. Tvář měl brunátnou, nebezpečně brunátnou.

"Už zase špehuješ za dveřmi, Eriku!" zařval a odstrčil chlapce. "Krucifix, jestli já tě dneska neztřískám. Chováš se jako fakan. A ještě k tomu před cizíma."

Také chlapec zrudl hněvem. Jeho černé oči se naplnily slzami bolesti, pevně stiskl zuby, že bylo slyšet, jak skřípají. Neodmluvil však jediným slovem.

"Jdi do svého pokoje a zůstaň tam," řekl major už laskavějším hlasem a postrčil chlapcem směrem ke schodišti. "Přijdu si s tebou promluvit, až hosté odejdou. Musíš se učit, Eriku."

Chlapec odešel. Major přistoupil ke stolku a začal servírovat čaj. Ani se za svého syna neomluvil. Sám si první vzal cukr a smetanu. Jako by to bylo samozřejmé. Pili jsme čaj. Toasty byly jako dort. I pečivo nám chutnalo. Máslo na nich jen tálo. Major konverzoval jako pravý džentlmen. O koroptvích a poin-trech.

"Šestnáctého končí hájení vysoké," připomněl. "Jestli vás to baví, přijeďte. Bude to dobrá protiváha tomu vašemu věčnému čmuchání. Když padne los, tak vidíte, že jste něco zastřelili. Velké zvíře. Je slyšet úder kulky. Je to pocit, který jste jistě ještě nezažili.

Ale," vzpomněl si. "Měli jsme vlastně v té době být v cizině. Na Kanárských ostrovech. Ale můžu cestu odvolat. Co tam taky? Uprostřed stavby Orlího hnízda, a Annikka navíc nastydlá. Oddají nás zítra v kanceláři starosty, jestli to ještě nevíte."

"Zítra?" vyděsil jsem se.

"Původně to mělo být až příští sobotu," vysvětloval major bezstarostně. "Pár příbuzných a nějací známí. Ale nač to protahovat? O Annikčiny příbuzné nijak moc nestojím. Zvlášť po té srážce v Kámppi. Proto jsme se dohodli na zítřku. A nikam nepojedem. Zůstaneme tady. Letos je mimořádně krásný podzim. Takže na shledanou na štvanici na losa, pánové, jestli se vám ovšem bude chtít."

To byla tečka. Vstal, aby naznačil, že návštěva skončila. Palmu mě dloubl do boku, ale nebyl jsem takový blázen, abych začal zatýkat Annikku Melko-nenovou. Aťsi vypadala jakkoliv provinile, měl jsem pořád ještě v hlavě nějaký rozum. Aspoň jsem si to myslel.

Později jsem ovšem litoval. Těžce litoval. Kdybych byl věřil Palmuovi! Nejsem si ale stejně jist, zda by to dokázalo změnit běh událostí. Za účelem výslechu

jsem ji mohl zadržet na tři dny. K zavření však nebylo dost důvodů. Jsem přece právník.

Začalo se smrákat. Nebe za statkem zrudlo. Vzduch ochladl. Vyrazili jsme na zpáteční cestu zarytě mlčíce. Palmu mě neobviňoval, jen hryzl svou lulku.

"Když ne, tak ne," prohlásil konečně. "Buď vůle náčelníkova, ne má. Jedno však v každém případě hraje pro nás."

"Co?" zeptal jsem se se zájmem.

"Vrah se určitě uklidní, ať už je to kdokoli," vysvětloval Palmu. "Když viděl tvůj obličej, náčelníku. Umíš nasadit tak hloupý výraz - a nestojí tě to ani moc námahy."