HLADINA
Západně od Tonga
Už dlouho byl obzor jen monotónní, plochá, modrá linie oddělující Tichý oceán od oblohy. Helikoptéra vojenského námořnictva letěla nízko, těsně nad vlnami. Norman Johnson navzdory hluku a mohutným vibracím rotoru usnul. Byl unavený; už víc než čtrnáct hodin cestoval nejrůznějšími vojenskými letadly. Na něco takového nebyl třiapadesátiletý profesor psychologie zvyklý.
Neměl ponětí, jak dlouho spal. Když se vzbudil, viděl, že obzor je pořád stejně plochý. Před nimi vystupovaly bílé polokruhy korálových atolů. Řekl do interkomu: „Co je to?“
„Ostrovy Ninihina a Tafahi,“ řekl pilot. „Oficiálně patří k Tonga, ale jsou neobydlené. Vyspal jste se dobře?“
„Docela to šlo.“ Norman sledoval ostrovy, které se mihly kolem: Oblouk bílého písku, několik palem – a byly pryč. Před nimi ležel znovu jen nekonečný oceán.
„Odkud vás přivezli?“ zeptal se pilot.
„Ze San Diega,“ řekl Norman. „Odjížděl jsem včera.“
„Takže Honolulu – Guam – Pago a sem?“
„Přesně tak.“
„Pěkný výlet,“ řekl pilot. „Co vy vlastně děláte?“
„Jsem psycholog,“ odpověděl Norman.
„Psychouš, fakt?“ zachechtal se pilot. „No, proč ne? Svolali sem už kdekoho.“
„Jak to myslíte?“
„Už dva dny neděláme nic jiného, než že lítáme na Guam a zpátky a svážíme lidi. Fyziky, biology, matematiky, na koho si vzpomenete. Vypadá to, jako kdyby se uprostřed Tichého oceánu měl konat kongres.“
„Co se děje?“ zeptal se Norman.
Pilot se na něj podíval, ale protože měl sluneční brýle, nebylo možno z jeho očí vyčíst, co si myslí. „Nám nic neříkají, pane. Co vy? Co řekli vám?“
„Řekli mi, že tu havarovalo letadlo,“ odpověděl Norman.
„Aha,“ kývl pilot. „A to vás takhle volají k haváriím?“
„Jo, občas.“
Asi deset let byl Norman Johnson na seznamu pohotovostních týmů FAA, Federální agentury pro letectví. Každý odborník ze seznamu mohl být kdykoli naléhavě přivolán k vyšetřování havárií civilních letadel.
Poprvé ho volali k neštěstí v San Diegu v roce 1976, když se tam zřítilo letadlo United Airlines, pak v roce 1978 do Chicaga a ve dvaaosmdesátém do Dallasu. Pokaždé to bylo totéž – spěšný telefon, chvatné balení, týdenní nebo delší nepřítomnost. Tentokrát byla jeho žena Ellen obzvlášť rozmrzelá, protože ho odvolali 1. července a to znamenalo, že čtvrtého zmešká tradiční piknik na pláži na oslavu Dne nezávislosti. Navíc se Tim právě vracel z Chicaga, kde úspěšně dokončil druhý ročník univerzity, ale nehodlal se příliš zdržet doma, protože si sjednal prázdninovou brigádu v nějakém turistickém středisku. A Amy, které bylo teď šestnáct, už taky přijela na prázdniny; tam byl zase problém v tom, že Amy a Ellen spolu nevycházely nejlíp, když u toho nebyl Norman, aby uklidňoval situaci. Motor Volva už zase vydával divné zvuky. A bylo docela dobře možné, že Norman nestihne ani narozeniny své matky, které byly za týden. „Co je to za havárii?“ ptala se Ellen. „O žádné havárii jsem nic neslyšela.“ Zatímco Norman balil, pustila rádio. Ale ani tam žádná zpráva o neštěstí nebyla.
Když před domem zastavilo auto, byl Norman překvapen, protože to byl vůz amerického vojenského námořnictva a za volantem seděl uniformovaný řidič.
„Nikdy pro tebe neposílali vojenské auto,“ podotkla Elen, která za ním vyšla ze dveří. „To bylo vojenské letadlo?“
„Nevím,“ řekl.
„Kdy se vrátíš?“
Políbil ji. „Zavolám ti,“ řekl. „Slibuju.“
Ale nezavolal. Všichni se k němu chovali zdvořile a přátelsky, ale nepustili ho k telefonu. Opakovalo se to jak na Hickham Field v Honolulu, tak na letecké základně na Guamu, kam přiletěl ve dvě ráno. Tam strávil půl hodiny v místnosti, kde to páchlo leteckým benzínem, a tupě zíral do posledního čísla American Journal of Psychology, které si vzal na cestu. Pak letěl dál; na Pago Pago dorazil za úsvitu. Tam ho hned zahnali do veliké helikoptéry, která vzápětí odstartovala a vyrazila přes palmy a rezavé střechy z vlnitého plechu směrem na západ, nad Tichý oceán.
Teď seděl v helikoptéře už dvě hodiny; část té doby prospal. Ellen, Tim, Amy i narozeniny jeho matky,…
