Harry
„Harry.“
„Ahoj, Normane. Slyšel jsem ten rozruch. Venku je spousta krevet, co?“
Harry seděl na lehátku a na kolenou měl list s vytištěnými čísly. Měl v ruce tužku a blok a celá stránka byla pokrytá výpočty, škrtanci, symboly, šipkami.
„Harry,“ řekl Norman, „co se to děje?“
„Ať visím, jestli to vím.“
„Pořád musím myslet na to, proč se tady dole najednou objevuje takového života – sépie, krevety – když tu předtím nebylo nic. Ani jednou.“
„Aha, tohle. Ale to je snad docela jasné.“
„Ano?“
„Jistě. Jaký je teď rozdíl proti dřívějšku?“
„Byl jsi uvnitř té koule.“
„Ne, ne. Myslím, co se změnilo venku?“
Norman se zamračil. Nebylo mu jasné, kam Harry míří.
„No jen se podívej ven,“ pobídl ho Harry. „Co jsi tam předtím viděl a teď už nevidíš?“
„Rošt?“
„Mhm. Rošt a potápěče. Spoustu aktivity – a spoustu elektřiny. To muselo vyděsit faunu v celém širokém okolí. Tady jsme v jižním Pacifiku a mělo by to tu přímo kypět životem.“
„A když jsou teď potápěči pryč, zvířata se vrátila?“
„To si myslím já.“
„Nic jiného v tom není?“ řekl Norman a znovu zamyšleně svraštil čelo.
„Proč se na to ptáš mě?“ chtěl vědět Harry. „Zeptej se Beth; ta ti dá určitější odpověď. Ale já vím, že zvířata jsou citlivá na celou spoustu podnětů, které my ani nevnímáme. Nemůžeš prohánět podvodními kabely bůhví kolik miliónů voltů, rozsvítit tři čtvrtě kilometru dlouhý rošt v místech, kde nikdy dřív světlo nebylo, a myslet si, že to zůstane bez účinku.“
Někdy při té větě se Normanovi ozval v mozku výstražný zvonek. Něco věděl, něco důležitého. Ale nedokázal to formulovat.
„Harry.“
„Ano, Normane. Vypadáš znepokojeně. Tenhle substituční kód je potvora. Po pravdě řečeno nevím, jestli ho vůbec dokážu rozluštit. Víš, problém je v tom, že jestli to opravdu je nahrazování písmen číslicemi, tak budeš potřebovat dvě číslice k popsání jednoho písmene, protože abeceda má šestadvacet písmen – a to neberu v úvahu interpunkci, která tam může být a nemusí. Takže když vidím vedle sebe dvojku a trojku, nevím, jestli je to písmeno dvě a písmeno tři, nebo písmeno dvacet tři. Zabere to spoustu času probrat všechny možnosti. Vidíš to?“
„Harry.“
„Ano, Normane.“
„Co se stalo uvnitř té koule?“
„Tohle tě znervózňuje?“ zeptal se Harry.
„Proč myslíš, že mě něco znervózňuje?“
„Proto, jak se tváříš,“ odpověděl Harry. „Proto si myslím, že tě něco znervózňuje. A hodně.“
„Možná ano,“ připustil Norman. „Ale ta koule…“
„Víš, já jsem o té kouli hodně přemýšlel.“
„No a?“
„Je to divné. Já si vážně nepamatuju, co se stalo.“
„Harry.“
„Je mi dobře – je mi pořád líp, přísahám, energie se mi vrátila, hlava už mě nebolí – a předtím jsem si pamatoval všechno jak o té kouli, tak o tom, co se stalo uvnitř. Ale s každou další minutou je ta vzpomínka slabší a nejasnější. Víš, tak, jako mizejí sny. Když se vzbudíš, pamatuješ si ho, ale za hodinu je pryč.“
„Harry.“
„Vím jenom, že to bylo báječné a krásné. A něco jako světla, vířící světla. Ale to je všechno.“
„Jak jsi otevřel ty dveře?“
„Jo tohle. Tenkrát to bylo úplně jasné; vzpomínám si, že jsem na všechno přišel, že jsem přesně věděl, co mám dělat.“
„A co jsi udělal?“
„Určitě se mi to zase vybaví.“
„Ty si nepamatuješ, jak jsi ty dveře otevřel?“
„Ne. Vzpomínám si jenom na to – snad vnuknutí, na to, jak jsem najednou věděl, jak se to dělá. Ale detaily si nepamatuju. Proč, chce někdo další jít dovnitř? Třeba Ted?“
„Ted by tam určitě rád šel –“
„– Já nevím, jestli je to dobrý nápad. Upřímně řečeno nevím, jestli by tam Ted měl chodit. Představ si, jak bude otravný s těmi svými proslovy, až se odtamtud vrátí. ‚Navštívil jsem mimozemský objekt‘, autor Ted Fielding. Nebude k zastavení.“
A zahihňal se.
Ted má pravdu, pomyslel si Norman, tohle je rozhodně manické chování. Harry jednal a mluvil rychleji než jindy, byl přehnaně veselý. Jeho obvyklý úsečný sarkasmus byl ten tam a nahradilo ho veselé, otevřené, skoro uspěchané chování. Zdálo se, že je mu všechno jedno, všemu se smál, jako by ztratil smysl pro to, co je důležit…
