Harry Potter a relikvie smrti (Joanne K. Rowlingová)

kapitola dvacátá třetí
V sídle Malvoyových

Harry se ohlédl po Ronovi a Hermioně, z kterých se teď staly pouhé siluety ve tmě. Viděl, jak Hermiona napřahuje hůlku, nezamířila jí však ven, ale přímo jemu do obličeje. Ozvala se rána, vyšlehlo bílé světlo a Harryho zkroutila strašlivá bolest. Vůbec nic neviděl, cítil jen, jak mu pod rukama obličej rychle otéká, a slyšel všude kolem dusot těžkých kroků.

„Vstávat, holoto!“

Ruce neznámého ho hrubě zvedly ze země. Než stačil cokoli udělat, už mu někdo prohledával kapsy a sebral mu trnkovou hůlku. Tiskl si obě ruce k obličeji, který mu hořel nepopsatelnou bolestí a pod dotekem prstů mu připadal absolutně cizí – kůži měl napjatou, napuchlou a zanícenou, jako by ho postihla nějaká prudká alergie. Oči se mu proměnily v pouhé škvírky, jimiž skoro nic neviděl, brýle mu spadly z nosu, když ho táhli ze stanu, takže stěží rozeznával rozmazané obrysy čtyř nebo pěti lidí, kteří vlekli ven i Rona a Hermionu.

„Nesahejte – na ni!“ zařval Ron.

Následoval s ničím nezaměnitelný úder pěstí do obličeje a Ron hekl bolestí.

„Ne! Nemlaťte ho! Nechte ho!“ zaječela Hermiona.

„Ten tvůj frajer se dočká daleko horších věcí, jestli ho mám na seznamu!“ odsekl děsivě povědomý chraptivý hlas. „Moc pěkná holčička… to bude něco… miluju hebkou holčičí kůžičku…“

Harrymu se zvedl žaludek. Ten hlas znal, patřil Fenriru Šedohřbetovi, vlkodlakovi, který směl nosit hábit Smrtijeda a platil za tu výsadu divokostí a krutostí.

„Prohledejte stan!“ rozkázal jiný hlas.

Harryho povalili na zem; dopadl na břicho, tváří dolů. Cosi těžce žuchlo – to vedle něj srazili Rona. Slyšeli hlasitý dupot a údery do dřeva; muži, kteří je zajali, prohledávali stan a převraceli křesla.

„Tak se podíváme, koho to tu vlastně máme,“ zazněl nad nimi Šedohřbetův hlas tónem škodolibého uspokojení a něčí ruce převalily Harryho na záda. Obličej mu ozářilo světlo hůlky a Šedohřbet se rozesmál.

„Na tohohle budu potřebovat máslovej ležák, abych ho umyl. Co se ti stalo, šeredo?“

Harry si dal s odpovědí načas.

„Ptal jsem se,“ zachraplal znovu Šedohřbet a Harry dostal takový kopanec do bránice, že se bolestí stočil do klubíčka. „Co se ti stalo?“

„To jsou štípance,“ zamumlal Harry. „Něco mě poštípalo.“

„Jo, vypadá to tak,“ mínil nějaký druhý hlas.

„Jak se jmenuješ?“ zavrčel Šedohřbet.

„Dudley,“ odpověděl Harry.

„A křestním jménem?“

„Jsem… Vernon. Vernon Dudley.“

„Podívej se do seznamu, Prašivče,“ rozkázal Šedohřbet a Harry slyšel, jak ustupuje stranou, aby se podíval na Rona. „A co ty, zrzoune?“

„Stan Silnička,“ zahučel Ron.

„To vykládej holubům,“ štěkl muž jménem Prašivec. „Stana Silničku známe, ten s náma vobčas dělá.“

Zazněla další rána.

„Jbeduju se Bardy,“ vyhrkl Ron a Harry věděl, že má ústa plná krve. „Bardy Weadley.“

„Tak Weasley?“ zasyčel Šedohřbet. „Takže jsi z rodiny krvezrádců, i když nepatříš k mudlovskejm šmejdům. A teď ještě ta tvoje hezoučká kamarádka…“ Vychutnával ta slova tak, až Harrymu naskočila husí kůže.

„Pomalu, Šedohřbete,“ ozval se varovně Prašivec do pobaveného smíchu ostatních.

„Jen klid, ještě se nechci zahryznout. Napřed se podíváme, jestli si vzpomene, jak se jmenuje, o něco dřív než Barny. Co jsi zač, holka?“

„Penelopa Clearwaterová,“ odpověděla Hermiona. Hlas měla vyděšený, ale přesvědčivý.

„A tvoje krevní příslušnost?“

„Smíšená,“ pípla Hermiona.

„To se dá snadno vověřit,“ prohlásil Prašivec. „Všichni tři ale vypadaj, že by eště mohli patřit do Bradavic…“

„Odešli jsbe,“ hlesl Ron.

„Tak vodešli, zrzoune?“ opakoval po něm Prašivec. „A řekli jste si, že si uděláte vejlet pod stanem? A že jen tak pro legraci vyslovíte jméno Pána zla?“

„De pro legraci,“ bránil se Ron. „Byla to dehoda.“

„Tak nehoda?“ Ozval se další posměšný smích.

„Víš, kdo moc rád říkal Pánovi zla jménem, Weasley?“ zavrčel Šedohřbet. „Členové Fénixova řádu. Říká ti to něco?“

„De.“

„Abys věděl, neprokazovali Pánovi zla požadovanou úctu, takže jsme na jeho jméno vyhlásili tabu. Pár členů Řádu už jsme takhle dostali. No, však uvidíme. Přivažte je k těm druhejm dvěma!“

Kdosi popadl Harryho za vlasy, odvlekl ho o kus dál, pak ho přinutil, aby se posadil na zem, přimáčkl ho zády k sedící dvojici a začal ho připoutávat. Harry byl dosud napůl slepý a napuchlýma očima skoro nic neviděl. Když muž, který je poutal, konečně odešel, oslovil Harry šeptem ostatní zajatce.

„Zůstala někomu z vás hůlka?“

„Ne,“ odpověděli Ron a Hermiona.

„Všechno je to moje vina. To já vyslovil jeho jméno. Je mi to líto…“

„Harry?“

Ten nový, ale dobře známý hlas zazněl přímo za Harryho zády a patřil zajatci po Hermionině levém boku.

„Deane?“

„Jsi to ty! Jestli zjistí, koho se jim podařilo polapit…! Jsou to lapkové, hledají jenom záškoláky, které pak prodávají za pár kousků zlata…“

„Na jednu noc to není nejhorší úlovek,“ slyšeli, jak si pochvaluje Šedohřbet, těsně kolem Harryho prošel pár vysokých okovaných bot a ze stanu k nim dolehl další rachot. „Máme jednoho mudlovskýho šmejda, uprchlýho skřeta a tři záškoláky. Už ses podíval, jestli jsou na seznamu, Prašivče?“ zahulákal.

„Jo. Žádnej Vernon Dudley tam není, Šedohřbete.“

„Zajímavý,“ zabručel Šedohřbet. „Moc zajímavý.“

Přikrčil se a dřepl si k Harrymu, který téměř neznatelnými štěrbinkami mezi napuchlými víčky spatřil obličej napůl zakrytý slepenými šedými vlasy a licousy, s ostrými zahnědlými zuby a boláky v koutcích úst. Šedohřbet páchl stejně jako tehdy na vrcholku astronomické věže, kde zemřel Brumbál. Čpěla z něj špína, pot a krev.

„Takže nejsi na seznamu hledanejch, Vernone? Nebo bych tě na tom seznamu našel pod jiným jménem? Do který koleje jsi v Bradavicích patřil?“

„Do Zmijozelu,“ odpověděl automaticky Harry.

„Není to zvláštní, jak si všichni myslej, že právě to chceme slyšet?“ zachechtal se posměšně ze stínu Prašivec. „Jenže žádnej z nich nám pak neumí povědět, kde je zmijozelská společenská místnost.“

„Je ve sklepeních,“ ozval se jasným hlasem Harry. „Vchází se do ní zdí. Je plná lebek a podobných věcí a je pod jezerem, takže je v ní úplně zelené světlo.“

Následovala krátká chvilka ticha.

„Vida, vida, vypadá to, že jsme vážně chytili kamarádíčka ze Zmijozelu,“ připustil pak Prašivec. „To máš tedy kliku, Vernone, protože ve Zmijozelu se moc mudlovskejch šmejdů nenajde. Co dělá tvůj táta?“

„Pracuje na ministerstvu,“ lhal Harry. Věděl, že i po tom nejjednodušším ověřovacím dotazu se celá jeho smyšlená historka zhroutí a že má tak jako tak čas jen do chvíle, kdy jeho obličej zase nabude svoji normální podobu; pak bude s touhle hrou definitivně konec. „Na odboru pro kouzelné nehody a katastrofy.“

„Člověče, Šedohřbete,“ zamyslel se Prašivec, „Mám takovej dojem, že tam vážně nějakej Dudley je.“

Harry ho poslouchal se zatajeným dechem. Že by se čirou náhodou, šťastnou shodou okolností z téhleté kaše přece jen bezpečně dostali?

„To se na to podívejme,“ zabručel Šedohřbet a poprvé za celou dobu zaslechl Harry v jeho necitelném hlase nepatrnou stopu nervozity. Bylo mu jasné, že přemýšlí, jestli doopravdy nepřepadl a nespoutal syna nějakého vysokého ministerského činitele. Srdce mu pod provazy, jimiž měl omotaná žebra, bušilo tak divoce, že by ho vůbec nepřekvapilo, kdyby si toho Šedohřbet všiml. „Jestli nám nelžeš, šeredo, nemusíš se malýho vejletu na ministerstvo bát. Počítám, že za to, že jsme tě našli, by nám tvůj tatík moh vyplatit nějakou odměnu.“

„Jenže,“ namítl Harry a v ústech měl sucho jako na poušti, „kdybyste nás prostě nechali…“

„Hej!“ ozvalo se ze stanu něčí zvolání. „Podívej se na tohle, Šedohřbete!“

Od stanu k nim přibíhala nějaká temná postava a Harry ve světle několika hůlek spatřil stříbrný záblesk. Našli Nebelvírův meč.

„Móóóc pěkný,“ protáhl uznale Šedohřbet a vzal si meč z rukou svého kumpána. „Vážně moc pěkná věcička. Vypadá to na skřetí práci. Kde jste k tomu přišli?“

„To je tátovo,“ zalhal Harry a kojil se téměř marnou nadějí, že je příliš velká tma a Šedohřbet si nevšimne jména vyrytého těsně pod jílcem. „Půjčili jsme si ho, abychom měli něco na štípání dříví na oheň…“

„Herdek filek, Šedohřbete! Koukni na tohle, ve Věštci!“

Současně s Prašivcovým výkřikem pocítil Harry pronikavou bolest v jizvě, která se mu pevně napnutá táhla přes znetvořené čelo. Mnohem zřetelněji než cokoli nablízku viděl teď náhle obrovskou vysokou stavbu: pochmurnou, uhlově černou a nepřístupnou pevnost. Voldemortovy myšlenky byly najednou opět dokonale ostré. Plul vzduchem, blížil se k té gigantické budově naplněn pocitem chladného a cílevědomého triumfu…

Tak blízko… tak blízko…

S vynaložením strašlivého úsilí uzavřel Harry svou mysl Voldemortovým představám, přinutil se k návratu do tmy, kde seděl připoutaný k Ronovi, Hermioně, Deanovi a, jak tušil, Griphookovi, a zaposlouchal se do Šedohřbetova a Prašivcova hovoru.

„Hermiona Grangerová,“ předčítal nahlas Prašivec, „mudlovská šmejdka, o níž je všeobecně známo, že cestuje ve společnosti Harryho Pottera.“

Jizva Harryho v tichu pálila, ale silou vůle se držel na místě a nedovolil si vklouznout do Voldemortovy mysli. Slyšel zavrzání vysokých bot, když Šedohřbet přistoupil k Hermioně a dřepl si před ní.

„Víš, co ti povím, holčičko? Tahle fotografie se ti zatraceně podobá.“

„Nene, to nejsem já!“

Hermionino vyděšené pípání se prakticky rovnalo přímému doznání.

„…o níž je všeobecně známo, že cestuje ve společnosti Harryho Pottera,“ opakoval tiše Šedohřbet.

V tichu, které se rozhostilo, se jizva rozbolela téměř nesnesitelně, Harry se ale vší silou bránil vtažení do Voldemortovy hlavy. Ještě nikdy v životě nebylo tak důležité, aby si zachoval svou vlastní chladnou mysl.

„No, tím se celá situace poněkud mění, co?“ zašeptal Šedohřbet.

Nikdo nic neřekl. Harry si uvědomoval, jak na ně celá banda lapků strnule zírá, a cítil, jak se k němu tiskne roztřesená Hermionina paže. Šedohřbet vstal, přešel k Harrymu, znovu si k němu přidřepl a pozorně studoval zohyzděné rysy jeho obličeje.

„Copak to máš tady na čele, Vernone?“ zeptal se tiše a Harryho nos se zaplnil jeho páchnoucím dechem, když mu na napjatou jizvu přitiskl špinavý prst.

„Nedotýkejte se jí!“ zaječel Harry. Nedokázal výkřik potlačit, měl dojem, že se bolestí nejspíš pozvrací.

„Myslel jsem, že nosíš brejle, Pottere,“ vydechl Šedohřbet.

„Nějaký brejle jsem našel!“ vyjekl jeden z lapků, kteří se krčili v pozadí. „Byly vevnitř ve stanu! Počkej, Šedohřbete…“

A o pár vteřin později čísi ruka narazila Harrymu brýle na nos. Lapkové teď jeden po druhém přistupovali blíž a prohlíželi si ho.

„Je to on!“ zachrčel Šedohřbet. „Chytili jsme Pottera!“

Všichni o několik kroků couvli, ohromení tím, jaký se jim podařil úlovek. Harryho, který stále sváděl úporný boj o to, aby se udržel ve vlastní hlavě pukající bolestí, nenapadalo nic, co by řekl. Hladinu jeho mysli bombardovaly roztříštěné obrazy…

… pluje vzduchem kolem vysokých zdí černé pevnosti…

Ne, on je Harry, svázali ho a obrali o hůlku, hrozí mu vážné nebezpečí…

… zvedá oči k podkrovnímu oknu nejvyšší věže…

Je Harry a lapkové tiše rokují o jeho dalším osudu…

… nejvyšší čas rozlétnout se…

„…na ministerstvo?“

„K čertu s ministerstvem!“ zavrčel Šedohřbet. „Všechny zásluhy by připsali jen sami sobě a nás by ani nepustili dovnitř. Podle mýho bychom ho měli odvést rovnou Vy-víte-komu.“

„Ty ho chceš přivolat? Sem?“ zeptal se Prašivec užaslým, vystrašeným tónem.

„Ne,“ štěkl Šedohřbet, „nemám… Slyšel jsem, že si zřídil základnu v Malfoyově domě. Vezmem toho kluka tam.“

Harry vytušil, proč Šedohřbet nepřivolá Voldemorta k sobě. Přestože měl vlkodlak v případech, kdy využívali jeho služeb, povoleno nosit hábit Smrtijedů, jen nejužší kruh Voldemortových věrných byl poznačen Znamením zla. Šedohřbetovi se této nejvyšší pocty nedostalo.

Harryho jizva se znovu rozbolela…

… a letí vzhůru do noci, míří přímo k oknu na samotném vrcholku věže…

„…stoprocentně jistej, že je to von? Protože jestli to není von, Šedohřbete, jsme všichni mrtvý.“

„Kdo tady velí?“ houkl Šedohřbet, aby zamaskoval chvilkovou slabost, zpochybňující jeho postavení. „Říkám, že je to Potter, a Potter plus jeho hůlka, to je dvě stě tisíc galeonů rovnou tady u nosu! Jestli jste ale takový zbabělci, že se bojíte jít se mnou, shrábnu všechny já a s trochou štěstí k nim navíc dostanu i tu holku!“

… okno bylo pouhou štěrbinou v černé skále, příliš úzké na to, aby se jím člověk protáhl dovnitř… stěží mu dovolovalo pohlédnout na vyzáblou postavu schoulenou pod přikrývkou… je vězeň mrtvý, nebo jen spí…?

„No dobrá!“ rozhodl se Prašivec. „Dobrá, jdem s tebou! A co ty vostatní, Šedohřbete, co s těma uděláme?“

„Nejlepší bude, když je vezmem všechny. Máme dva mudlovský šmejdy, to je dalších deset galeonů. A dejte sem taky ten meč. Jestli jsou to opravdový rubíny, tak jen za ně dostanem další pěknou sumičku.“

Lapkové zajatce nešetrně postavili na nohy. Harry slyšel, jak Hermiona přerývaně, vyděšeně oddechuje.

„Popadněte je a pevně je držte!“ zavelel Šedohřbet. „Já se postarám o Pottera!“ Sevřel v hrsti chomáč Harryho vlasů. Harry cítil, jak se mu dlouhé žluté nehty zarývají do kůže na hlavě. „Až napočítám do tří! Raz – dva – tři!“

Přemístili se a zajatce táhli s sebou. Harry se vzpouzel a snažil se Šedohřbetovu ruku setřást, bylo to ale beznadějné. Z obou stran k němu byli pevně přimáčknutí Ron s Hermionou, nemohl se od skupinky vězňů oddělit, a když mu všeobjímající tma vymáčkla vzduch z plic, projela mu jizvou ještě pronikavější bolest…

… právě v tom okamžiku se jako had protáhl uzoučkým oknem a lehce jako obláček páry dopadl na podlahu místnosti sloužící jako vězeňská cela…

Zajatci do sebe vzájemně narazili a zapotáceli se, když přistáli na venkovské cestě. Harryho stále ještě napuchlým očím chvíli trvalo, než přivykly novému prostředí, pak ale spatřil dvoukřídlou bránu z tepaného železa a za ní dlouhou příjezdovou cestu. Pocítil nepatrný záchvěv úlevy. Zatím nedošlo k nejhoršímu, Voldemort tady ještě nebyl. Nacházel se momentálně – Harry to dobře věděl, protože se právě bránil vjemům z jeho mysli – na vrcholu věže jakési podivné staré pevnosti. Jak dlouho ale potrvá, než se tu objeví, než se dozví, že Harryho chytili…

Jeden z lapků přistoupil k bráně a zalomcoval jí.

„A jak se dostanem dovnitř? Ta brána je zamčená, Šedohřbete, nemůžu – Láry fáry!“

Vyděšeně uskočil a odtrhl z brány ruce. Železné mříže se začaly kroutit, až se z beztvaré změti smyček a záhybů zformoval děsivý obličej, který promluvil znělým dunivým hlasem? „Sdělte účel návštěvy!“

„Máme Pottera!“ zaburácel vítězoslavně Šedohřbet. „Zajali jsme Harryho Pottera!“

Brána se otevřela dokořán.

„Jdeme!“ zavelel Šedohřbet svým mužům. Ti prostrčili zajatce bránou a strkali je před sebou k domu po cestě lemované vysokými živými ploty, které tlumily zvuk jejich kroků. Harry nad sebou zahlédl jakousi přízračně bílou siluetu a uvědomil si, že je to bílý páv. Klopýtl, ale Šedohřbet ho znovu vytáhl na nohy. Vrávoravě pokračoval v chůzi natočený kupředu bokem, protože byl zády připoután ke čtyřem dalším zajatcům. Zavřel napuchlé oči a na okamžik se poddal bolesti v jizvě, protože chtěl vědět, co Voldemort dělá, jestli už ví, že ho chytili…

… vyzáblá postava se pod tenkou přikrývkou zavrtěla a přetočila se k němu, v obličeji připomínajícím lebku se otevřely oči… muž slaboučký jako věchýtek se posadil, chvíli se na něj – na Voldemorta – díval velkýma zapadlýma očima a pak se usmál. Většina zubů mu chyběla…

„Tak jste přece jen přišel. Čekal jsem, že přijdete… dřív nebo později. Vážil jste ale zbytečnou cestu. Nikdy jsem ji neměl.“

„Lžeš!“

Vztekle se v něm rozhořel Voldemortův hněv a Harry měl dojem, že jizva bolestí pukne. Násilím přinutil svoji mysl, aby se vrátila do vlastního těla, a zuby nehty ji v něm přidržoval, zatímco lapkové s nimi smýkali po štěrkové cestě.

Potom je všechny zalilo pronikavé světlo.

„Kdo je tam?“ ozval se studený ženský hlas.

„Přišli jsme za Tím, jehož jméno nesmíme vyslovit,“ odpověděl Šedohřbet.

„Kdo jste?“

„Vždyť mě znáte!“ Ve vlkodlakově hlase zazníval nevraživý podtón. „Fenrir Šedohřbet! Chytili jsme Harryho Pottera!“

Popadl Harryho a otočil ho obličejem ke světlu, takže se ostatní zajatci také museli šouravě přetočit.

„Víme, že je celej voteklej, madam, ale je to von!“ ozval se nejistě Prašivec. „Když se podíváte trošičku víc zblízka, uvidíte tu jeho jizvu. A tady – vidíte tu holku? To je ta mudlovská šmejdka, kterou s sebou všude tahá, madam. Je to stoprocentně jistý, že to je von, a máme taky jeho hůlku. Tady je, madam…“

Harry viděl, jak si Narcisa Malfoyová pozorně prohlíží jeho oteklý obličej. Prašivec jí strkal do ruky trnkovou hůlku. Zvedla obočí.

„Zaveďte je dovnitř,“ rozkázala.

Lapkové nahnali šťouchanci a kopanci Harryho i ostatní po širokém kamenném schodišti do vstupní haly lemované portréty.

„Pojďte za mnou,“ vyzvala je a zamířila na protější konec haly. „Můj syn Draco je právě doma na velikonoční prázdniny. Pokud to skutečně je Harry Potter, Draco ho pozná.“

Po venkovní tmě bylo v přijímacím salonu přímo oslepující světlo. Dokonce i s očima téměř zavřenýma si Harry uvědomoval, že je to místnost obrovských rozměrů. Ze stropu visel křišťálový lustr a na stěnách s temně rudými tapetami byly rozvěšeny další portréty. Když lapkové zavedli zajatce dovnitř, zvedly se z křesel před bohatě zdobeným mramorovým krbem dvě postavy.

„Co to má znamenat?“

K Harryho uším se donesl děsivě povědomý, afektovaně protahovaný hlas Luciuse Malfoye. Začala se ho zmocňovat panika, neviděl žádnou možnost úniku, a jak se jeho strach stupňoval, bylo stále snazší vypudit z hlavy Voldemortovy myšlenky, přestože jizva ho pořád bolela.

„Říkají, že mají Pottera,“ odpověděl Narcisin studený hlas. „Pojď sem, Draco.“

Harry se neodvažoval pohlédnout na Draca přímo, zašilhal po něm jen koutkem oka. Z křesla se zvedla postava o maličko vyšší než on sám, s bledým zašpičatělým obličejem pod téměř běloplavými vlasy.

Šedohřbet znovu přinutil všechny zajatce pootočit se tak, aby byl Harry přímo pod lustrem.

„Tak co, chlapče?“ zeptal se chraptivě.

Harry stál čelem k zrcadlu, které viselo nad krbem, k ohromné blyštivé tabuli ve filigránsky vyřezávaném zlaceném rámu. Poprvé ode dne, kdy odešli z domu na Grimmauldově náměstí, viděl štěrbinkami nateklých očí vlastní odraz.

Obličej měl obrovský, lesklý a celý růžový, do posledního rysu pokřivený Hermioniným kouzlem. Černé vlasy mu spadaly až na ramena a na bradě se mu rýsoval temný stín. Kdyby nevěděl, že se dívá sám na sebe, nejspíš by se divil, kdo to má na nose jeho brýle. Umínil si, že za žádnou cenu nesmí promluvit, protože hlas by ho nepochybně prozradil. Pro jistotu se ale také vyhýbal Dracovu pohledu, když se k němu bývalý spolužák blížil.

„Tak co, Draco?“ vyhrkl Lucius Malfoy dychtivým hlasem. „Je to on? Je to Harry Potter?“

„Nevím – nevím to jistě,“ zahučel Draco. Udržoval si odstup od Šedohřbeta a zdálo se, že má z pohledu do Harryho očí stejný strach jako Harry z pohledu do těch jeho.

„Tak si ho přece pořádně prohlédni, dělej! Běž k němu blíž!“

Harry ještě nikdy Luciuse Malfoye neslyšel mluvit tak rozčileným tónem.

„Draco, když to budeme my, kdo Pottera předá Pánovi zla, všechno nám bude odpuš…“

„Tak moment,“ zavrčel výhrůžně Šedohřbet, „nezapomněl jste doufám, kdo ho chytil, že ne, pane Malfoyi?“

„Ne, ne, samozřejmě že nezapomněl!“ odbyl ho netrpělivě Lucius. Přistoupil také až k zajatému, tak blízko, že i napuchlýma bolavýma očima viděl Harry každičký detail Luciusovy obvykle netečné bledé tváře. S obličejem proměněným v odulou masku měl pocit, jako by se na něj díval mřížemi klece.

„Co jste to s ním provedli?“ zeptal se Lucius Šedohřbeta. „Jak se mu to stalo?“

„To jsme nebyli my.“

„Připadá mi to spíš jako žihadlové kouzlo,“ poznamenal Lucius.

Šedýma očima zkoumal Harryho čelo.

„Něco tam vidím,“ zašeptal, „to by mohla být ta jeho jizva, táhne se přes ten otok… Pojď sem, Draco, podívej se pořádně! Co myslíš?“

Harry teď viděl Dracův obličej z těsné blízkosti, přímo vedle Luciusova. Byli si neobyčejně podobní – až na to, že zatímco otec se zdál být téměř bez sebe vzrušeným očekáváním, Dracův výraz svědčil o neochotě a dokonce o strachu.

„Vážně nevím,“ zamumlal a zamířil ke krbu, odkud všemu přihlížela jeho matka.

„Musíme si tím být jisti, Luciusi,“ zavolala na manžela Narcisa svým chladným a jasným hlasem. „Musíme si být stoprocentně jisti, že to je Potter, než přivoláme Pána zla… Tohle prý patří jemu,“ pozorně si prohlížela trnkovou hůlku, „vůbec to ale neodpovídá Ollivanderovu popisu… Kdybychom se mýlili, kdybychom sem Pána zla volali zbůhdarma… Pamatuješ, co udělal Rowlemu a Dolohovovi?“

„A co ta mudlovská šmejdka?“ zavrčel Šedohřbet. Harry málem upadl na podlahu, když lapkové přinutili zajatce, aby se znovu přetočili, a světlo tak místo něj ozářilo Hermionu.

„Počkat!“ sykla hlasitě Narcisa. „Ano… ano, to je ta, co byla s Potterem u madame Malkinové! Viděla jsem její fotografii ve Věštci! Podívej se, Draco, není to ta Grangerová?“

„No… možná… možná jo.“

„A v tom případě je tohle ten Weasleyovic kluk!“ vykřikl Lucius a obešel spoutané zajatce tak, že stál tváří v tvář Ronovi. „Jsou to oni, Potterovi kamarádíčci… Podívej se na něj, Draco, není to syn Artura Weasleyho? Jak že se to jen jmenuje…?“

„Jo,“ přitakal opět Draco, který stál k zajatcům otočený zády. „Nejspíš to bude on.“

Dveře přijímacího salonu za Harryho zády se otevřely. Zazněl ženský hlas a Harryho strach se vyšplhal do ještě větších výšin.

„O co tu jde? Co se tu děje, Cissy?“

Belatrix Lestrangeová pomalu obcházela skupinku zajatců. Zastavila se po Harryho pravici a zdánlivě ospale přimhouřenýma očima se dívala na Hermionu.

„No ne,“ promluvila tiše, „tohle je přece ta mudlovská šmejdka. To je Grangerová!“

„Ano, ano, je to Grangerová!“ přidal se k ní Lucius. „A myslíme, že ten vedle ní je Potter! Potter a jeho parta, konečně polapení!“

„Potter?“ vřískla Belatrix a o krok ustoupila, aby si mohla Harryho lépe prohlédnout. „Víte to jistě? V tom případě ale musíme okamžitě informovat Pána zla!“

Vykasala si levý rukáv, Harry spatřil na jejím předloktí vypálené Znamení zla a věděl, že se ho chce dotknout, přivolat svého milovaného pána…

„Zrovna jsem se ho chystal zavolat!“ zarazil ji Lucius a prudce popadl Belatrixino zápěstí, aby jí znemožnil dotknout se znamení. „Zavolám ho já, Bello, Pottera přivedli do mého domu, a je tudíž mým právem…“

„Tvým právem!“ vyprskla posměšně Belatrix a snažila se vykroutit ruku z jeho sevření. „O veškerá práva jsi přišel, když jsi ztratil svoji hůlku, Luciusi! Jak se opovažuješ? Dej ty ruce pryč!“

„Ne! Tohle s tebou nemá nic společného, tys toho kluka nezajala…“

„Při vší úctě, pane Malfoyi,“ skočil mu do řeči Šedohřbet, „Pottera jsme chytili my a nám taky bude patřit to zlato, co…“

„Zlato!“ zachechtala se Belatrix, dál se snažila osvobodit ze švagrova stisku a volnou rukou šátrala v kapse po hůlce. „Vezmi si svoje zlato, ty špinavý mrchožroute, k čemu by mi bylo zlato? Chci být jen poctěna jeho – jeho…“

Přestala se Luciusovi vzpírat a vyvalenýma tmavýma očima upřeně zírala na něco, co Harry neviděl. Lucius se zaradoval, že mu konečně přestala klást odpor, pustil ji a jediným trhnutím si vyhrnul rukáv…

„Ne!“ zaječela Belatrix. „Nedělej to, jestli se tu teď Pán zla objeví, všichni zemřeme!“

Luciusův ukazováček se zastavil těsně nad odhaleným znamením.

„Co je?“ vyštěkla a vystoupila z Harryho omezeného zorného pole.

„Meč,“ zabručel jeden z neviděných lapků.

„Dej ho sem!“

„Není váš, slečinko, počítám, že když jsem ho našel já, patří mně.“

Následovalo mocné prásknutí a záblesk rudého světla: Harrymu bylo jasné, že lapku zasáhla omračovacím kouzlem. Ostatní lapkové zlostně zahučeli a Prašivec vytáhl hůlku.

„Na co si to tu hrajete, ženská?“

„Mdloby na tebe!“ zaječela. „Mdloby na tebe!“

Přestože lapkové byli čtyři proti jedné, neměli v souboji s Belatrix sebemenší šanci, byla to čarodějka obdařená obrovskými schopnostmi, ale bez špetky svědomí. Nestačili se pohnout a padli k zemi – všichni, s výjimkou Šedohřbeta, kterého přinutila, aby poklekl s rozpřaženýma rukama. Harry koutkem oka viděl, jak vlkodlaka tlačí k zemi mečem pevně sevřeným v ruce.

„Kde jste přišli k tomu meči?“ sípěla na Šedohřbeta a z ochablé ruky mu vytáhla hůlku.

„Jak se opovažujete?“ zavrčel vlkodlak. Ústa byla jedinou částí těla, kterou mohl hýbat, jinak byl nucen strnule jí hledět do očí. Vycenil špičaté zuby. „Okamžitě mě pusťte, ženská!“

„Kde jste našli ten meč?“ opakovala a mávala mu zbraní před očima. „Vždyť Snape ho poslal do mého trezoru u Gringottových!“

„Měli ho ve stanu,“ vrčel Šedohřbet. „Pusťte mě, povídám!“

Mávla hůlkou a vlkodlak vyskočil, zjevně se ale bál přistoupit k ní příliš blízko. Couvl za jedno z křesel a zaryl špinavé zakřivené nehty do opěradla.

„Vyhoď odtud tu lůzu, Draco!“ nařídila Belatrix a ukázala na omráčené muže. „A pokud nemáš dost kuráže, abys je dorazil, nech je ležet na dvoře, já se pak o ně postarám.“

„Neopovažuj se mluvit s Dracem, jako by to byl tvůj…“ vyjela vztekle Narcisa, Belatrix ji ale umlčela.

„Buď zticha!“ zaječela. „Situace je mnohem vážnější, než si umíš představit, Cissy! Tohle zavání malérem!“

Stála trochu udýchaná, s očima sklopenýma k meči, a prohlížela si jeho jílec. Pak se otočila na mlčící zajatce.

„Jestli je to skutečně Potter, nesmí mu nikdo ublížit,“ zamumlala spíš sama pro sebe. „Pán zla si s ním chce vyrovnat účty osobně… Jestli ale zjistí… musím… Musím se přesvědčit…“

Znovu se obrátila k sestře.

„Zajatce musíme zavřít do sklepa, dokud si pořádně nerozmyslím, co dál!“

„Tohle je můj dům, Bello, a v mém domě nebudeš rozkazovat, co…“

„Udělej to! Vůbec nemáš ponětí, co nám hrozí!“ zaječela Belatrix. Vypadala jako šílená, šel z ní strach a z hůlky jí vyšlehl tenký ohnivý paprsek, který propálil do koberce díru.

Narcisa ještě okamžik váhala, než oslovila vlkodlaka.

„Odveďte zajatce do sklepa, Šedohřbete.“

„Moment!“ vyštěkla Belatrix. „Odveďte je všechny, kromě… kromě té mudlovské šmejdky.“

Šedohřbet zavrčel potěšením.

„Ne!“ zaječel Ron. „Můžete si tu nechat mě, nechte si radši mě!“

Belatrix ho udeřila do obličeje, až to zadunělo celou místností.

„Jestli při výslechu zemře, přijdeš na řadu ty,“ slíbila mu. „Krvezrádce považuju za špínu hned po mudlovských šmejdech. Odveď je dolů, Šedohřbete, a postarej se, ať jsou pevně spoutaní, jinak jim ale neubližuj – zatím.“

Hodila mu jeho hůlku a pak zpod hábitu vytáhla krátký stříbrný nůž. Odřízla Hermionu od ostatních a za vlasy ji dovlekla doprostřed místnosti, zatímco Šedohřbet zbývající zajatce donutil, aby se došourali ke dveřím a prošli do temné chodby. Z hůlky, kterou držel pohotově před sebou, tryskala neviditelná a nepřekonatelná síla.

„Počítám, že až s tou holkou skončí, dovolí mi, abych si s ní chvilku pohrál,“ liboval si Šedohřbet, když je hnal před sebou chodbou. „Musím uznat, že je opravdu k nakousnutí, co ty na to, zrzoune?“

Harry cítil, jak se Ron třese. Vlkodlak je kouzlem přinutil sejít po příkrém schodišti. Stále byli přivázaní zády k sobě a hrozilo jim, že uklouznou a zlámou si vaz. Pod schodištěm byly masivní dveře. Šedohřbet je klepnutím hůlky otevřel a nahnal zajaté do jakési vlhké a zatuchlé místnosti, kde je zanechal v naprosté tmě. Ještě ani nedoznělo prásknutí přibouchnutých sklepních dveří, když se přímo nad nimi ozvalo děsivé bolestné zakvílení.

„Hermiono!“ zaječel Ron a začal se zmítat a zápasit s provazy takovou silou, až se Harry zapotácel a málem upadl. „Hermiono!“

„Buď zticha!“ okřikl ho Harry. „Sklapni, Rone, musíme něco vymyslet…“

„Hermiono! Hermiono!“

„Potřebujeme nějaký plán, tak přestaň hulákat – musíme se zbavit těch provazů…“

„Harry?“ ozval se ze tmy čísi šepot. „Rone? Jste to vy?“

Ron přestal křičet. V jejich blízkosti se něco pohnulo a Harry spatřil, jak se k nim přisunuje nějaký stín.

„Harry? Rone?“

„Lenko?!“

„Ano, to jsem já! Ach bože, doufala jsem, že vás nikdy nechytí!“

„Lenko,“ zašeptal Harry, „nemohla bys nám pomoct zbavit se těch provazů?“

„Ale ano, to snad ano… máme tu starý hřebík, který používáme, když chceme něco přepižlat… počkejte chviličku…“

Hermiona nad nimi znovu zaječela a slyšeli také, jak na ni Belatrix něco křičí, slovům ale nerozuměli, protože Ron už zase řval? „Hermiono! Hermiono!“

„Pane Ollivandere,“ zaslechl Harry Lenčin hlas. „Máte někde ten hřebík, pane Ollivandere? Kdybyste se mohl jen maličko posunout… myslím, že ležel vedle džbánu s vodou…“

Za pár vteřin byla zpátky u nich.

„Teď se prosím nehýbejte,“ požádala je.

Harry cítil, jak šťourá hřebíkem do tuhých vláken provazu a pokouší se uvolnit uzly. Seshora slyšeli Belatrix.

„Zeptám se tě ještě jednou. Kde jste sebrali ten meč? Tak kde?“

„Našli jsme ho – našli jsme ho – Prosím!“ zakvílela znovu Hermiona. Ron se zazmítal ještě divočeji a rezivý hřebík sklouzl a škrábl Harryho do zápěstí.

„Prosím, Rone, nehýbej se!“ zašeptala Lenka. „Nevidím na to, co dělám…“

„Moje kapsa!“ vzpomněl si Ron. „Sáhni mi do kapsy. Mám v ní zatemňovač a ten je plný světla!“

Po několika dalších vteřinách se ozvalo cvaknutí a ke stropu vypluly koule světla, které zatemňovač vysál z lamp ve stanu. Protože nenašly zdroje osvětlení, do nichž by vklouzly, zůstaly prostě viset jako miniaturní slunce a zaplavily svou září sklepení. Harry uviděl Lenku, její velké vykulené oči v bílém obličeji, a nehybnou postavu výrobce hůlek pana Ollivandera, který ležel v koutě na podlaze stočený do klubíčka. Když zkroutil krk, zahlédl koutkem oka i svoje spoluvězně – Deana a skoro bezvládného skřeta Griphooka, který se držel na nohou jen díky provazům, jimiž byl připoután ke svým lidským spolutrpitelům.

„Děkuji, Rone, takhle je to mnohem lepší,“ poděkovala Lenka a znovu se pustila do jejich pout. „Ahoj, Deane!“

Shora se opět ozvala Belatrix.

„Lžeš, ty špinavá mudlovská šmejdko, a já to vím! Byli jste v mém trezoru u Gringottových! Pověz mi pravdu, slyšíš, pravdu!“

Další úděsné zakvílení…

„Hermiono!“

„Co ještě jste odtamtud odnesli? Čeho ještě jste se zmocnili? Pověz mi pravdu, nebo – přísahám, že tímhle nožem tě probodnu!“

„A je to!“

Harry cítil, jak z něho pouta spadla, otočil se a masíroval si zápěstí. Ron už běhal kobkou kolem dokola, zkoumal nízký strop a hledal, jestli v něm nejsou padací dvířka. Dean se zhmožděným a zkrvaveným obličejem Lence tiše poděkoval a zůstal roztřeseně stát, zatímco Griphook se zhroutil na podlahu. Vypadal vyčerpaně a dezorientovaně a snědé tváře měl plné šrámů a podlitin.

Ron se právě pokoušel přemístit bez hůlky.

„Ven se nedostaneš, Rone,“ poznamenala Lenka, když viděla jeho marné úsilí. „Sklep je proti všem možnostem útěku zabezpečený. Taky jsem to nejdřív zkoušela. Pan Ollivander už je tu hrozně dlouho a vyzkoušel úplně všechno.“

Hermiona už zase vřeštěla – ten zvuk Harrym projel jako šlehnutí fyzické bolesti. Skoro ani necítil zuřivé pálení v jizvě a také začal pobíhat po sklepě. Osahával zdi, přestože sám nevěděl, co vlastně hledá, a v hloubi duše si uvědomoval, že je to marné.

„Co ještě jste odtamtud vzali, co ještě? Odpověz! Crucio!“

Hermionino kvílení se odráželo od stěn v přízemí jako ozvěna, Ron tiše vzlykal a bušil pěstmi do zdí a Harry si v naprostém zoufalství strhl z krku váček od Hagrida a hmátl dovnitř. Vytáhl Brumbálovu Zlatonku a zatřásl jí, byť mu samotnému nebylo jasné, proč to dělá – nestalo se nic. Zamával zlomenými polovinami hůlky s fénixovým perem, v těch však nebyla ani jiskřička života. Střípek zrcátka spadl na podlahu, zatřpytil se a Harry zahlédl záblesk té nejjasnější modři…

Ze zrcátka na něj hledělo Brumbálovo oko.

„Pomozte nám!“ zaječel jako smyslů zbavený. „Jsme u Malfoyových ve sklepě, pomozte nám!“

Oko zamrkalo a zmizelo.

Harry si vlastně nebyl jistý, jestli tam doopravdy bylo. Nakláněl úlomek zrcátka tam a zase zpátky, neviděl v něm ale nic než odraz stěn a stropu jejich vězení. Nahoře Hermiona bědovala ještě úpěnlivěji než předtím a Ron nepříčetně řval? „Hermiono! Hermiono!“

„Jak jste se dostali do mého trezoru?“ slyšeli vřískat Belatrix. „Pomohl vám tam proniknout ten špinavý malý skřet, co je dole ve sklepě?“

„Toho jsme potkali teprve dnes večer,“ vzlykala Hermiona. „Ve vašem trezoru jsme vůbec nebyli… tohle není ten pravý meč. Je to jen jeho kopie, jen kopie!“

„Kopie?“ vřískla Belatrix. „To ti tak budu věřit!“

„To si ale můžeme snadno ověřit,“ ozval se Luciusův hlas. „Přiveď toho skřeta, Draco, on už nám poví, jestli je ten meč pravý, nebo ne!“

Harry se rozběhl přes sklep ke Griphookovi, který ležel schoulený na podlaze.

„Griphooku,“ zašeptal mu do špičatého ucha, „musíte jim říct, že je ten meč falešný, nesmějí se dozvědět, že je to originál, prosím, Griphooku…“

Slyšel, jak někdo sbíhá po schodech do sklepení a za okamžik už za dveřmi zazněl Dracův roztřesený hlas.

„Všichni vztyk a do řady k protější zdi! O nic se nepokoušejte, nebo vás zabiju!“

Udělali, co jim přikázal, a když se v zámku otáčel klíč, cvakl Ron zatemňovačem, světla mu rázem zalétla do kapsy a v kobce zavládla tma. Dveře se rozlétly dokořán a Malfoy vrazil dovnitř. Hůlku svíral v natažené ruce před sebou, byl bledý, ale tvářil se odhodlaně. Popadl malého skřeta za paži, vycouval zpět na schody a Griphooka odtáhl s sebou. Dveře se zabouchly a v tomtéž okamžiku se kobkou rozlehlo hlasité prásk.

Ron opět cvakl zatemňovačem, z kapsy mu vylétly tři světelné koule – a ozářily domácího skřítka Dobbyho, který se právě přemístil přímo mezi ně.

„Dob…!“

Harry udeřil Rona do paže, aby ho umlčel, a Ron si zděšeně uvědomil, jaké se dopustil chyby. Skrze strop k nim dolehl zvuk kroků – Draco předváděl Griphooka před Belatrix.

Dobby valil obrovité oči tvaru tenisových míčků a třásl se od nohou až ke špičkám uší. Byl znovu v domě svých někdejších pánů a bylo zřejmé, že je strachem bez sebe.

„Harry Potter,“ pípl sotva slyšitelným třaslavým hláskem, „Dobby přišel Harryho Pottera zachránit.“

„Jak jsi ale…“

Další Harryho slova zanikla v příšerném zaječení. Hermionu už zase mučili. Harry se omezil jen na to nejnutnější.

„Můžeš se přemisťováním dostat pryč z tohohle sklepa?“ zeptal se Dobbyho, který přikývl, až mu uši hlasitě zapleskaly.

„A můžeš s sebou odnést i pár lidí?“

Dobby znovu přikývl.

„Výborně, Dobby. Popadni Lenku, Deana a pana Ollivandera a odnes je – odnes je…“

„K Billovi a Fleur!“ vyhrkl Ron. „Do Lasturové vily na okraji Plechové Lhoty!“

Skřítek přikývl potřetí.

„A pak se sem vrať,“ dodal Harry. „Dokážeš to, Dobby?“

„Samozřejmě, Harry Pottere,“ šeptl maličký skřítek. Spěšně přistoupil k panu Ollivanderovi, který se sotva držel při vědomí. Chytil výrobce hůlek jednou rukou a druhou natáhl po Lence a Deanovi, ti se však ani nehnuli.

„Chceme ti pomoct, Harry!“ zašeptala Lenka.

„Nemůžeme vás tady takhle nechat,“ přidal se Dean.

„Běžte, oba už zmizte! Sejdeme se u Billa a Fleur.“

Sotva to dořekl, rozbolela ho jizva ještě pekelněji a několik vteřin neklouzal očima k výrobci hůlek, ale k jinému muži, stejně starému a hubenému jako Ollivander, který se pohrdavě smál.

„Tak mě tedy zabij, Voldemorte, smrt pro mne bude vítaným vysvobozením! Nepřinese ti ale to, po čem toužíš… Je příliš mnoho věcí, kterým nerozumíš…“

Cítil Voldemortův zběsilý vztek, když ale Hermiona znovu zaječela, vypudil ho z hlavy a vrátil se do kobky, do své vlastní hrůzné přítomnosti.

„Běžte už!“ pobídl Lenku a Deana. „Běžte! Přijdeme za vámi, tak už zmizte!“

Oba se chytili skřítkových natažených prstů a s dalším hlasitým prásk Dobby i s Lenkou, Deanem a Ollivanderem zmizeli.

„Co to bylo?“ rozkřikl se jim nad hlavou Lucius Malfoy. „Slyšeli jste to? Tu ránu dole ve sklepě?“

Harry s Ronem se po sobě podívali.

„Draco – anebo ne, zavolej Červíčka! Ať tam jde on a podívá se, co se děje!“

Nahoře nad nimi zapochodovaly něčí kroky a pak zavládlo ticho. Harrymu bylo jasné, že všichni v přijímacím salonu teď poslouchají, jestli se ze sklepa neozvou nějaké další zvuky.

„Budeme po něm muset skočit a pokusit se ho odzbrojit,“ šeptl Harry Ronovi. Neměli na vybranou; věděli, že jakmile někdo vejde a zjistí, že tři vězňové zmizeli, budou ztraceni. „Nech ta světla svítit,“ dodal ještě Harry a pak už slyšeli, jak někdo schází po schodech dolů. Přimáčkli se po obou stranách dveří ke zdi.

„Ustupte,“ ozval se Červíčkův hlas. „Pryč od těch dveří! Přicházím.“

Dveře se rozlétly dokořán. Zlomek vteřiny Červíček nechápavě hleděl do zdánlivě prázdné kobky zalité světlem tří miniaturních sluncí, jež visela pod stropem. Vzápětí se na něj Harry s Ronem vrhli. Ron ho popadl za ruku, v níž držel hůlku, a zkroutil mu paži vzhůru, Harry mu zacpal ústa a nedovolil mu vykřiknout. Mlčky spolu zápasili, pak z Červíčkovy hůlky vylétl roj jisker a prsty stříbrné ruky se Harrymu sevřely kolem krku.

„Co se tam děje, Červíčku?“ volal shora Lucius Malfoy.

„Nic!“ křikl Ron a podařilo se mu vcelku slušně napodobit Červíčkův chraptivý hlas. „Všechno v pořádku!“

Harry už skoro nemohl dýchat.

„Chceš mě snad zabít?“ zachrčel a snažil se kovové prsty odtrhnout. „Po tom, co jsem já tobě zachránil život? Jsi mým dlužníkem, Červíčku!“

Stříbrné prsty povolily. Harry to vůbec nečekal, užasle se vykroutil z jejich sevření a ruku přimáčkl Červíčkovi na ústa. Viděl, jak se malé uslzené oči mužíka s krysím obličejem zvětšily strachem a překvapením. Zdálo se, že počínání vlastní ruky, ten chvilkový milosrdný, zato zrádný popud, ho zaskočil stejně jako Harryho. O to zuřivěji teď bojoval dál, jako by chtěl tu chvilkovou slabost odčinit.

„A tohle si vezmeme,“ šeptl Ron a z druhé ruky vytrhl Červíčkovi hůlku.

Když si Pettigrew uvědomil, že bez hůlky je proti nim bezmocný, zorničky se mu rozšířily hrůzou. Sklouzl očima z Harryho obličeje na jinou věc: prsty stříbrné ruky se nezadržitelně kradly k jeho vlastnímu hrdlu.

„Ne…“

Harry se nerozmýšlel a pokusil se tu ruku odtáhnout, už ale nebyla k zastavení. Stříbrný nástroj, který Voldemort nejzbabělejšímu ze svých služebníků věnoval, se obrátil proti svému odzbrojenému a bezmocnému majiteli. Pettigrew sklízel ovoce svého zaváhání, svého chvilkového soucitu – ruka se ho chystala přímo před jejich očima uškrtit.

„Ne!“

Ron už také Červíčka pustil, oba se teď snažili odtrhnout kovové prsty, které Červíčkovo hrdlo svíraly drtivým stiskem, klidně si ale mohli ušetřit námahu. Pettigrew začínal modrat.

„Relashio!“ přikázal Ron a namířil na stříbrnou ruku hůlkou, nic se ale nestalo. Pettigrew padl na kolena a v tomtéž okamžiku k nim shora dolehlo Hermionino drásavé kvílení. Červíčkovy oči se v nachově zrudlé tváři protočily v sloup, nešťastník sebou naposledy zaškubal a znehybněl.

Harry s Ronem si vyměnili pohled, pak nechali Červíčkovo mrtvé tělo ležet, rozběhli se po schodech nahoru a zamířili spoře osvětlenou chodbou k přijímacímu salonu. Opatrně se plížili při zdi, dokud nedospěli k jeho dveřím, které byly otevřené dokořán. Naskytl se jim jasný výhled: Belatrix stála nad Griphookem, který v rukou s dlouhými prsty svíral Nebelvírův meč, a Hermiona ležela Belatrix u nohou a sotva se hýbala.

„Tak co?“ štěkla Belatrix na Griphooka. „Je to ten pravý meč?“

Harry čekal, zadržoval dech a zápasil s bolestí, která mu vystřelovala v jizvě.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Griphook. „Je to padělek.“

„Víš to jistě?“ zachrčela Belatrix. „Stoprocentně jistě?“

„Ano,“ ubezpečil ji skřet.

Obličej se jí rozzářil úlevou a veškeré napětí z něj zmizelo.

„Výborně,“ vydechla a nedbalým švihem hůlky vyryla skřetovi do tváře další hluboký šrám; Griphook zaječel a zhroutil se jí k nohám. Odkopla ho stranou. „A teď,“ oznámila hlasem, z něhož čišela vítězoslavná pýcha, „přivoláme Pána zla!“

Vykasala si rukáv a ukazováčkem se dotkla Znamení zla.

Harryho jizva se vmžiku rozpálila takovou bolestí, jako by se rána pod ní znovu otevřela. Přijímací salon zmizel – Harry byl nyní Voldemortem a ten kouzelnický kostlivec se mu vysmíval bezzubým smíchem – navíc ho rozzuřilo, že ho volají. Varoval je, zakázal jim, aby ho přivolávali kvůli čemukoli jinému než kvůli Potterovi. Jestli se zmýlili…

„No tak mě zabij!“ dorážel na něj stařec. „Nezvítězíš, nemůžeš zvítězit! Ta hůlka nikdy, nikdy nebude tvoje…“

A Voldemort popustil uzdu své zuřivosti. Vězeňskou celu ozářil paprsek zeleného světla, křehké staré tělo se pod nárazem kletby vymrštilo do vzduchu a bez života dopadlo zpět na tvrdé lůžko. Voldemort se vrátil k oknu a stěží ovládal vztek… Pokud nemají skutečně dobrý důvod k tomu, že ho volají, ponesou následky jeho zloby…

„A myslím,“ slyšel už zase Belatrix, „že se můžeme zbavit té mudlovské šmejdky. Jestli chcete, Šedohřbete, vezměte si ji.“

„Neeeeeeeee!“

Ron se vřítil do přijímacího salonu. Šokovaná Belatrix se ohlédla a okamžitě otočila hůlku Ronovi do obličeje…

„Expelliarmus!“ zaburácel a mířil na ni Červíčkovou hůlkou v ruce; Belatrixina hůlka vylétla do vzduchu a Harry, který do místnosti vpadl Ronovi v patách, ji chytil. Lucius, Narcisa, Draco a Šedohřbet se prudce otočili. „Mdloby na tebe!“ zařval Harry a Lucius Malfoy se před krbem zhroutil k zemi. Z Dracovy, Narcisiny a Šedohřbetovy hůlky vylétly proudy světla, ale Harry před nimi padl na podlahu a odkutálel se za pohovku.

„Ani hnout, nebo zemře!“

Harry zadýchaně vykoukl zpoza pohovky. Belatrix podpírala bezvládnou Hermionu, která zřejmě ztratila vědomí, a u krku jí držela svůj krátký stříbrný nůž.

„Odhoďte hůlky!“ zasípala. „Odhoďte je, nebo se na vlastní oči přesvědčíme, jak špinavou má krev!“

Ron stál jako vytesaný z kamene a v ruce svíral Červíčkovu hůlku. Harry s Belatrixinou hůlkou se napřímil.

„Řekla jsem odhodit hůlky!“ vřískla Belatrix a přitiskla čepel k Hermioninu krku. Harry viděl, jak se jí na kůži objevilo několik kapek krve.

„Dobrá!“ křikl a upustil hůlku k nohám na podlahu. Ron s Červíčkovou hůlkou učinil totéž. Oba zvedli ruce do úrovně ramen.

„Výborně!“ ušklíbla se Belatrix. „Seber ty hůlky, Draco! Pán zla přichází, Harry Pottere! Blíží se tvoje smrt!“

To věděl Harry i bez ní. Jizva mu div nepraskla bolestí, cítil, že se Voldemort řítí oblohou odněkud zdáli nad tmavým rozbouřeným oceánem, věděl, že za chviličku bude dost blízko, aby se k nim mohl přemístit, a neviděl jedinou možnost úniku.

„A teď,“ pokračovala Belatrix tichým hlasem, zatímco Draco spěchal s hůlkami k ní, „myslím, Cissy, že bychom měli ty dva malé hrdiny zase spoutat, a Šedohřbet se postará tady o Miss Mudlovskou šmejdku. Po tom, co jste dnes večer udělal, nepochybuji, že vám Pán zla tu holku s radostí dopřeje, Šedohřbete.“

Při jejích posledních slovech se odkudsi shora ozval jakýsi podivný skřípot. Všichni pohlédli ke stropu právě ve chvíli, kdy se křišťálový lustr nejprve zachvěl, zavrzalo v něm a pak začal se zlověstným cinkáním padat. Belatrix přímo pod ním pustila Hermionu, vykřikla a uskočila stranou. Lustr se zřítil na podlahu, ozval se ohlušující rachot rozbíjejícího se křišťálu a pukajících řetězů a tříšť zasypala Hermionu i skřeta, který stále v ruce svíral Nebelvírův meč. Třpytivé křišťálové střepy se rozlétly na všechny strany, Draco se zlomil v pase a oběma rukama si zakrýval zkrvavený obličej.

Zatímco se Ron rozběhl k Hermioně a vyprošťoval ji z trosek, Harry využil svoji příležitost. Přeskočil křeslo, vykroutil Dracovi z rukou všechny tři hůlky, namířil je na Šedohřbeta a zařval. „Mdloby na tebe!“ Trojitá kletba udeřila do vlkodlaka takovou silou, že se vznesl do vzduchu, vylétl až ke stropu a zřítil se na podlahu.

Narcisa se vrhla k Dracovi a táhla ho do bezpečí, Belatrix ale okamžitě vyskočila a s vlasy rozevlátými se rozháněla stříbrným nožem. Narcisa však namířila hůlkou ke dveřím.

„Dobby!“ zaječela tak, že to i Belatrix přimrazilo. „To ty? Tys shodil ten lustr…?“

Maličký skřítek vběhl do salonu a roztřeseným prstem ukazoval na svoji někdejší paní.

„Harrymu Potterovi nesmíte ublížit!“ vypískl.

„Zabij ho, Cissy!“ zavřeštěla Belatrix, do toho zaznělo další prásk a také Narcisina hůlka vylétla do vzduchu a dopadla na opačnou stranu místnosti.

„Ty špinavá malá opice!“ rozkřikla se Belatrix. „Jak se opovažuješ vyrazit čarodějce hůlku z ruky, jak se opovažuješ postavit se svým pánům?“

„Dobby nemá žádného pána!“ zapištěl skřítek. „Dobby je svobodný skřítek a Dobby přišel, aby zachránil Harryho Pottera a jeho přátele!“

Bolest v jizvě Harryho téměř oslepovala. Matně si uvědomoval, že do Voldemortova příchodu už zbývají jen okamžiky, pouhé vteřiny.

„Chytej, Rone, a zmiz!“ křikl a hodil Ronovi jednu z hůlek, pak se sklonil a vytáhl zpod trosek lustru Griphooka. Přehodil si sténajícího skřeta pevně třímajícího meč přes rameno, popadl Dobbyho za ruku a na místě se otočil, aby se přemístil.

Než se ponořil do tmy, naposledy se rozhlédl po přijímacím salonu. Zahlédl bledé a strnulé postavy Narcisy a Draca, ale i záblesk rudé barvy vlasů mizejícího Rona a stříbrnou šmouhu nože, kterým po nich Belatrix přes celý salon mrštila…

K Billovi a Fleur… do Lasturové vily… k Billovi a Fleur…

Propadl se do neznáma; nezbývalo mu už nic jiného než opakovat název cíle a doufat, že to postačí, aby se tam dostali. Bolest mu z čela projížděla celým tělem, prohýbal se pod skřetovou váhou a vnímal, jak mu do zad buší čepel Nebelvírova meče. Pak ucítil škubnutí Dobbyho ruky, kterou svíral. Napadlo ho, že se skřítek možná chce ujmout řízení další jejich cesty, aby je správně nasměroval, a snažil se mu stiskem prstů naznačit, že proti tomu nic nemá…

A pak dopadli na pevnou zemi a ucítili slaný vzduch. Harry padl na kolena, pustil Dobbyho ruku a snažil se Griphooka co nejšetrněji položit na zem.

„Jak jste na tom?“ zeptal se, když se skřet zavrtěl, Griphook ale jen tiše zasténal.

Harry se přimhouřenýma očima rozhlížel ve tmě. Měl dojem, že nedaleko vidí pod širou hvězdnatou oblohou nějaké stavení, a zdálo se mu, že před ním zahlédl nějaký pohyb.

„Je to Lasturová vila, Dobby?“ zeptal se šeptem a pevně svíral obě hůlky, které si přinesl od Malfoyových, připraven k boji, kdyby bylo třeba. „Jsme tady správně? Dobby?“

Ohlédl se. Malý skřítek stál jen kousek od něj.

„Dobby!“

Skřítek se nepatrně zapotácel a v široce rozevřených lesklých očích se mu zatřpytil odraz hvězd. Pohledy obou sklouzly na střenku stříbrného nože, která trčela Dobbymu z těžce oddechující hrudi.

„Dobby… ne… Pomoc!“ zahulákal Harry směrem k domu a k lidem, kteří se tam pohybovali. „Pomoc!“

Nevěděl a nezáleželo mu na tom, jsou-li to kouzelníci nebo mudlové, přátelé nebo nepřátelé. Důležitá byla jen zvětšující se tmavá skvrna na Dobbyho hrudi a to, že k němu skřítek vztahoval tenké ruce v úpěnlivě prosebném gestu. Harry ho zachytil a položil na bok do chladné trávy.

„Dobby, ne, neumírej, ty nesmíš umřít…“

Skřítkovy oči si ho našly a rty se mu zachvěly úsilím zformovat pár slov.

„Harry… Potter…“

Pak sebou nepatrně trhl a znehybněl. Odteď jeho oči nebyly víc než obrovské skelné koule poseté světlem hvězd, které už neviděly.