Harry Potter a Řád Fénixe (Joanne K. Rowlingová)

24. Uzavírání

Pišta, jak vyšlo najevo, se schovával v podkroví. Sirius řekl že ho tam našel zaprášeného, a že bezpochyby zase hledal pozůstatky po rodině Blacků, které by mohl schovat k sobě do přístěnku. I když Sirius už se tím dále nezabýval, Harrymu to dělalo starosti. Pišta vypadal, že má teď lepší náladu, jeho protivné mumlání trochu ustalo a rozkazy plnil poslušněji než obvykle, ačkoliv ho Harry jednou nebo dvakrát přistihl, jak ho lačně pozoruje, ale pokaždé se rychle podíval jinam, když si toho Harry všiml.

Siriusovi, jehož radost se teď po Vánocích rychle vytrácela, o svých neurčitých podezřeních nic neřekl. Jak se blížil den jejich návratu do Bradavic, Sirius se nořil víc a víc do toho, co paní Weaslyová nazývala „záchvaty mrzutosti“, během kterých byl zamlklý a podrážděný a často trávil hodiny v Klofanově pokoji. Jeho sklíčenost prosakovala domem, všemi dveřmi, jako nějaký zhoubný plyn, takže se jí všichni nakazili.

Harry nechtěl zase Siriuse opustit a nechat ho jenom v Pištově společnosti; pravda byla taková, že se poprvé v životě netěšil na návrat do Bradavic. Vrátit se tam znamenalo znovu snášet tyranii Dolores Umbridgové, která bezpochyby během jejich nepřítomnosti prosadila dalších tucet dekretů; teď když měl zákaz, nemohl se těšit na famfrpál, bylo pravděpodobné, že náklad jejich domácích úkolů se ještě rozroste jak se blížily zkoušky; a Brumbál zůstával zdrženlivý. Pravda byla, že kdyby nebylo BA, prosil by Siriuse, aby mohl odejít z Bradavic a zůstat na Grimmauldově náměstí.

A pak, v úplně poslední den prázdnin, se stalo něco, co způsobilo, že měl Harry z návratu do školy přímo hrůzu.

„Harry, drahoušku,“ řekla paní Weasleyová a nakukovala do jeho a Ronovy ložnice, kde seděli společně s Hermionou, Ginny a Křivonožkou a hráli s Ronem kouzelnické šachy, „mohl bys jít dolů do kuchyně? Profesor Snape by tě chtěl na slovíčko.“

Harry hned nezaregistroval co mu řekla; jedna z jeho věží právě sváděla zuřivý boj s Ronovým pěšákem a on na ní zaníceně volal.

„Tak dělej, rozmáčkni ho, je to jenom pěšák ty huso. Promiňte, paní Weasleyová, co jste říkala?

„Profesor Snape, drahoušku. V kuchyni. Na slovíčko.“

Harry hrůzou otevřel pusu. Podíval se na Rona, Hermionu a Ginny, kteří na něj zírali. Křivonožka, kterého se Hermiona poslední čtvrt hodinu snažila horko těžko udržet v klidu, vyskočil vesele na stůl, takže figurky začaly ječet vysokými hlásky a prchaly do bezpečí.

„Snape?“ řekl Harry inteligentním tónem.

„Profesor Snape, drahoušku,“ opravila ho paní Weasleyová káravě, „tak pojď, rychle, říká, že se nemůže zdržet dlouho.“

„Co ti chce?“ zeptal se Ron nervózně, když odešla z pokoje. „Nic jsi neprovedl, že ne?“

„Ne!“ odpověděl Harry rozhořčeně a snažil se vzpomenout co mohl udělat, že kvůli tomu Snape přišel až sem. Že by za svůj poslední domácí úkol dostal 'T'?

O minutu nebo dvě později otevřel kuchyňské dveře a našel Siriuse a Snepea jak sedí každý na jednom konci dlouhého stolu a civí na sebe. Ticho mezi nimi bylo prosycené vzájemným odporem. Před Siriusem ležel na stole otevřený dopis.

„Ehm,“ řekl Harry aby oznámil svou přítomnost.

Snape se po něm ohlédl, tvář orámovanou mastnými černými vlasy.

„Sedněte si, Pottere.“

„Víš,“ řekl Sirius nahlas, naklonil se na zadní nohy své židle a mluvil ke stropu, „byl bych radši kdybys tu nerozdával rozkazy, Snape. Je to můj dům, jak jistě víš.“

Snepeova bledá tvář ošklivě zrudla. Harry se usadil do křesla vedle Siriuse, takže seděl naproti němu.

„Původně jsem se s vámi měl setkat sám, Pottere,“ řekl a ústa mu zkřivil známý úšklebek, „ale Black…“

„Jsem jeho kmotr,“ řekl Sirius, hlasitěji než kdy jindy.

„Já jsem tu na Brumbálův příkaz,“ řekl Snape hlasem který byl na rozdíl od Siriusova stále tišší a jízlivější, „ale každopádně tu zůstaň, Blacku, vím že se rád cítíš…zapojený.“

„Co tím chceš říct?“ zeptal se Sirius a nechal své křeslo s hlasitým bouchnutím dopadnout zpět na všechny čtyři.

„Jen to, že jsem si jistý, že se musíš cítit…oh…frustrovaně protože nemůžeš udělat pro řád nic užitečného“ jemně to slovo zdůraznil.

Teď zase zrudl Sirius. Snape se vítězně zašklebil a otočil se na Harryho.

„Ředitel mě poslal, Pottere, abych vám řekl, že si přeje abyste se tohle pololetí učil Uzavírání.“

„Učil se co?“ zeptal se Harry inteligentně.

Snape se zašklebil ještě výrazněji.

„Uzavírání, Pottere. Magická obrana mysli proti vniknutí zvenčí. Nepříliš známé odvětví magie, ale velice užitečné.“

Harryho srdce začalo zběsile bušit. Obrana mysli proti vnějšímu vniknutí? Ale vždyť přece nebyl posedlý, všichni se na tom shodli…

„Proč se musím tu uzavírací věc učit?“ vyhrknul.

„Protože ředitel si myslí, že je to dobrý nápad,“ odpověděl Snape klidně. „Budete dostávat lekce jednou týdně, ale nikomu neřeknete co děláte, nejméně pak Dolores Umbridgové. Rozumíte?“

„Ano,“ řekl Harry, „kdo mě bude učit?“

Snape povytáhl obočí.

„Já,“ řekl.

Harry měl děsivý pocit, že se mu taví vnitřnosti.

Hodiny navíc se Snapem…co hrozného udělal, že si tohle zasloužil? Rychle se ohlédl na Siriuse, potřeboval podporu.

„Proč Harryho nemůže učit Brumbál?“ zeptal se Sirius agresivně, „Proč ty?“

„Předpokládám že to je ředitelovo privilegium pověřovat ostatní méně příjemnými úkoly,“ odpověděl jemně. „Ujišťuji tě, že jsem se o to neprosil.“ Zvedl se. „Očekávám vás v pondělí v šest večer, Pottere. Můj kabinet. Pokud se vás někdo zeptá, berete lekce lektvarů navíc. Nikdo, kdo vás někdy viděl v mé hodině, nemůže popřít, že je potřebujete.“

Obrátil se k odchodu, jeho černý cestovní plášť vlál za ním.

„Počkej chvíli,“ řekl Sirius a napřímil se ve svém křesle.

Snape se na ně s jízlivým úšklebkem otočil.

„Trochu spěchám, Blacku, na rozdíl od tebe nemám neomezené množství volného času.“

„Půjdu hned k věci,“ řekl Sirius a vstal. Byl o něco vyšší než Snape, který, jak si Harry všimnul, sevřel svou ruku v kapse pláště kolem něčeho, o čem si byl Harry jistý, že to byla hůlka. „Jestli se dozvím, že využíváš ty lekce Uzavírání k tomu, abys byl hnusný na Harryho, budeš se mi zodpovídat.“

„Jak dojemné,“ zašklebil se Snape. „Ale jistě už sis všimnul, že Potter je velice podobný svému otci?“

„Ano, všimnul,“ řekl Sirius hrdě.

„Pak tedy budeš vědět, že je tak arogantní, že jakákoliv kritika se od něj jednoduše odráží,“ řekl Snape úlisně.

Sirius hrubě odstrčil křeslo stranou, kráčel kolem stolu směrem ke Snapeovi a vytahoval svoji hůlku. Snape vytáhl svojí. Stáli proti sobě, Sirius vypadal rozzuřeně, Snape odhadoval situaci a přeskakoval pohledem ze špičky Sinusový hůlky k jeho tváři.

„Siriusi!“ řekl Harry nahlas, ale vypadalo to, že ho neslyšel.

„Varoval jsem tě, Severusi,“ řekl Sirius, svou tvář sotva stopu od Snapeovy, „je mi jedno že si Brumbál myslí, že ses napravil, vím líp co…“

„Oh, a proč mu to tedy neřekneš?“ šeptal Snape. „Nebo se bojíš, že by nebral moc vážně rady od muže, který se půl roku schovává v domě své matky?“

„Jak se má Lucius Malfoy? Určitě je šťastný, že má v Bradavicích svého poslušného pejska, že?“

„Když už mluvíš o psech,“ řekl Snape jemně, „víš, že tě Lucius Malfoy poznal, když sis naposledy vyšel na malou procházku? To bylo chytré, Blacku, nechat se vidět v bezpečí toho nástupiště.. .poskytlo ti to neprůstřelný důvod proč v budoucnu nemusíš vylézat z díry kde se schováváš, že?“

Sirius zvedl svou hůlku.

„NE!“ křičel Harry, přeskočil stůl a snažil se dostat mezi ně. „Siriusi, nedělej to!“

„Chceš říct, že jsem zbabělec?“ řval Sirius a odstrkoval Harryho stranou, ten se ale nedal.

„No, ano, předpokládám že tohle chci říct,“ řekl Snape.

„Harry-nech-toho,“ vrčel Sirius a odstrkoval ho volnou rukou.

Dveře do kuchyně se otevřely a dovnitř vešla celá Weasleyovic rodina spolu s Hermionou, všichni vypadali velice šťastně a uprostřed šel pan Weasley, na sobě proužkované pyžamo a nepromokavý plást.

„Vyléčen!“ oznámil šťastně kuchyni. „Kompletně vyléčen!“

On i všichni ostatní ztuhli na prahu a zírali na scénu před sebou, která byla také přerušena v polovině, Sirius i Snape zírali ke dveřím, hůlky namířené do obličejů a Harry stál nehybně mezi nimi, s oběma rukama nataženýma jak se je snažil oddělit.

„U Merlinovy bradky,“ řekl pan Weasley a úsměv mu mizel z tváře, „co se tady děje?“

Jak Sirius tak Snape spustili své hůlky. Harry se podíval z jednoho na druhého. Oba měli na tváři výraz naprostého opovržení, ale zdálo se, že nečekaný příchod tolika svědků je vrátil zpět do reality. Snape si strčil hůlku do kapsy, otočil se na patě,prolétl kuchyní a minul Weasleyovui bez jediného slova. U dveří se zastavil a ohlédl.

„Šest hodin, pondělí večer, Pottere.“

A byl pryč. Sirius se za ním díval, hůlku vedle sebe.

„Co se stalo?“ zeptal se pan Weasley znovu.

„Nic Arture,“ odpověděl Sirius a ztěžka dýchal, jakoby právě dokončil běh na velkou vzdálenost. „Jenom menší přátelský rozhovor dvou starých kamarádů ze školy.“ Vypadalo to, že se musí hrozně přemáhat, ale usmál se. „Takže…jsi vyléčený? To je skvělá novinka, opravdu skvělá.“

„Ano, skvělé, že?“ řekla paní Weasleyová a vedla svého manžela dopředu ke křeslu. „Léčitel Smethwyck nakonec zakouzlil, našel protijed na to, co měl ten had v zubech, ať už to bylo cokoliv, a Artur dostal malou lekci o fušování do mudlovských léků, mám pravdu, miláčku?“ dodala poněkud výhružně.

„Ano, Molly, drahoušku,“ odpověděl pan Weasley pokorně.

Jelikož byl pan Weasley zpátky mezi nimi, měla být tahle večeře veselá. Harry viděl, že Sirius se snažil aby byla, ale když se jeho kmotr přestal nutit ke smíchu nad vtípky Freda a George a přestal nabízet ostatním víc jídla, měl zase ten rozmrzelý zamyšlený výraz. Harry byl od něj oddělen Mundungusem a Pošukem, kteří se zastavili aby poblahopřáli panu Weasleymu. Harry chtěl se Siriusem mluvit, chtěl mu říct, že neměl poslouchat nic z toho co Snape říkal, že ho Snape jenom schválně provokoval a že ostatní si nemyslí že je zbabělec, protože dělá co mu Brumbál řekl a zůstává na Grimmauldově náměstí. Ale neměl možnost mu to říct a navíc, když sledoval Siriusův nepříjemný výraz, ptal se sám sebe jestli by se vůbec odvážil se o něčem zmínit, i kdyby měl šanci. Místo toho řekl tichým hlasem Ronovi a Hermioně o hodinách Uzavírání, které bude brát od Snapea.

„Brumbál chce, abys přestal mít ty sny o Voldemortovi,“ řekla hned Hermiona. „No, tebe nebude mrzet, když už je nebudeš mít, ne?“

„Hodiny navíc se Snapem?“ řekl Ron zděšeně. „To bych radši měl ty noční můry!“

 

Následujícího dne se měli Záchranným autobusem vrátit do Bradavic, doprovázeni Tonksovou a Lupinem, kteří zrovna snídali, když Harry, Ron a Hermiona ráno sešli do kuchyně. Zdálo se, že dospělí byli zrovna uprostřed tiché konverzace když Harry otevřel dveře; všichni se rychle ohlédli a zmlkli.

Po uspěchané snídani si všichni navlékli bundy a šály proti mrazivému šedému lednovému ránu. Harry měl nepříjemný pocit; nechtěl se loučit se Siriusem. Měl z tohodle odloučení špatný pocit; nevěděl kdy se zase uvidí a cítil, že je jeho povinností říct Siriusovi něco, co by mu zabránilo aby udělal nějakou hloupost – Harry se bál, že Snapeovo obvinění ze zbabělosti Siriuse příliš zasáhlo a že by už teď mohl plánovat nějaký riskantní výlet z Grimmauldova náměstí. Než ale mohl vymyslet co mu říct, Sirius si ho k sobě zavolal.

„Chci aby sis vzal tohle,“ řekl tiše a nacpal Harrymu do rukou špatně zabalený balíček zhruba velikosti paperbackové knížky.

„Co je to?“ zeptal se Harry.

„Způsob jak mi dát vědět, kdyby tě Snape trápil. Ne, tady to neotvírej!“ řekl Sirius s ostražitým pohledem na paní Weasleyovou, která se právě snažila přesvědčit dvojčata, aby si navlékla ručně pletené palčáky. „Pochybuju, že Molly by s tím souhlasila — ale já chci abys to použil když mě budeš potřebovat, dobře?“

„OK,“ řekl Harry a schoval balíček do vnitřní kapsy své bundy; věděl ale že ho nikdy nepoužije, ať už v něm bylo cokoliv. Nebude to on, Harry, kdo Siriuse vyláká z bezpečí, a je úplně jedno, jak hrozně se k němu Snape bude v jejich nadcházejících hodinách Uzavírání chovat.

„Tak jdeme,“ řekl Sirius, poplácal Harryho po rameni a zachmuřeně se usmál, a než Harry stihnul říct něco dalšího, mířili nahoru po schodech až se zastavili před domovními dveřmi, ověšenými řetězy a západkami, obklopeni Weasleyovými.

„Sbohem, Harry, dávej na sebe pozor,“ řekla paní Weasleyová a objala ho.

„Uvidíme se, Harry, a občas hoď očkem po hadech, kvůli mně!“ řekl pan Weasley bodře a potřásl mu rukou.

„Dobře — ano,“ řekl Harry roztržitě; tohle byla jeho poslední šance říct Siriusovi aby byl opatrný; otočil se, podíval se svému kmotrovi do tváře a otevřel pusu, ale než mohl něco říct, Sirius ho krátce objal jednou rukou a řekl jen „Dávej na sebe pozor, Harry.“ Hned nato už stál venku v mrazivém větru, s Tonksovou (dnes převlečená za paní s šedivými vlasy)

Dveře čísla dvanáct se za nimi zabouchly. Následovali Lupina dolů po schodech. Když byl Harry na chodníku, ohlédl se. Dům číslo dvanáct se rychle scvrkával, jak se oba domy po jeho stranách roztahovaly a mačkaly ho. O vteřinu později už byl pryč.

„Honem, čím rychleji se dostaneme do autobusu, tím lépe,“ řekla Tonksová a Harry si pomyslel, že v pohledu, kterým sjela náměstí, bylo trochu nervozity. Lupin vymrštil pravou paži.

BANG.

Křiklavě nachový, třípatrový autobus se z ničeho nic objevil přímo před nimi a těsně se vyhnul nejbližší pouliční lampě, která mu uskočila z cesty.

Na chodník seskočil hubený, poďobaný, ušatý mladík a spustil „Vítejte –“

„Ano, ano, my víme, díky,“ řekla rychle Tonksová. „Dovnitř, honem, nastupte –“

A popostrčila Harryho dopředu ke schůdkům, kolem průvodčího, který na Harryho vypoulil oči.

„Erne – to je Ha –“

„Jestli vyslovíš jeho jméno, zakleju tě v zapomnění,“ zamumlala Tonksová výhružně, zatímco postrkovala dopředu Ginny a Hermionu.

„Vždycky jsem se tímhle chtěl svést,“ řekl Ron šťastně když nastoupil za Harrym a rozhlížel se.

Když Harry naposled cestoval Záchranným autobusem byla noc a všechna tři patra byla plná mosazných postelí. Teď, brzo ráno, byla nacpaná kolekcí různě vypadajících křesel, náhodně rozmístěných u oken. Některá z nich zřejmě spadla, když autobus tak náhle zastavil na Grimmauldově náměstí; několik kouzelníků a čarodějek se ještě zvedalo na nohy, a něčí nákupní taška klouzala po celé délce autobusu: nepříjemná směsice žabího potěru, švábů a pudinku byla rozházená po celé podlaze.

„Vypadá to, že se budeme muset rozdělit,“ řekla Tonksová rázně a rozhlížela se kde jsou prázdná křesla. „Frede, Georgi a Ginny, kdybyste se posadili tamhle dozadu…Remus tu s vámi zůstane.“

Ona, Harry, Ron a Hermiona šli dál až úplně nahoru, kde byly dvě neobsazená křesla úplně vepředu a dvě vzadu. Stan Silnička, průvodčí, horlivě následoval Harryho a Rona dozadu. Jak Harry procházel, hlavy se za ním otáčely, a když si sednul, viděl jak se zase všechny obličeje rychle otočily dopředu.

Když Harry a Ron podávali Stanovi každý jedenáct srpců, autobus zase vyrazil a hrozivě se při tom houpal. Rachotil okolo Grimmauldova náměstí, sjížděl z chodníku a zase zpátky, a pak, s dalším ohromným BANG, to se všemi mrštilo dozadu; Ronovo křeslo se převrhlo a Papušík, kterého měl na klíně, vyrazil z klece a s divokým štěbetáním letěl dopředu, kde se snesl na Hermionino rameno. Harry, který jen tak tak zabránil pádu tím, že se chytil držáku na svíčku, se podíval z okna: teď se řítili něčím, co vypadalo jako dálnice.

„Přímo u Birminghamu,“ odpověděl Stan vesele na Harryho nevyslovenou otázku zatímco se Ron snažil zvednout z podlahy. „Máš se fajn, Harry? V létě sem furt viděl tvý méno v novinách, ale nepsali tam nic hezkýho. Povídám Ernovi, říkám, že nevypadal jako cvok, když sme ho potkali, sou to blbosti, co?“

Podal jim jejich lístky a dál na Harryho fascinovaně zíral. Očividně mu bylo jedno, jaký cvok kdo byl, pokud byl dost slavný, aby byl v novinách. Autobus se povážlivě houpal, zatímco předjížděl řadu aut vedle. Harry se podíval dopředu a uviděl jak si Hermiona zakrývá rukama oči; Papušík se šťastně pohupoval na jejím rameni.

BANG.

Křesla zase sklouzla dozadu, jak Záchranný autobus přeskočil z Birminghamské dálnice na tichou venkovskou cestu, která byla plná uzoučkých zákrutů. Živé ploty po obou stranách jim uskakovaly z cesty, když vybírali zatáčky. Odtud přeskočili na hlavní ulici uprostřed rušného města, potom k viaduktu obklopeného vysokými horami, pak na větrem vymetenou ulici mezi výškovými budovami, pokaždé s hlasitým BANG.

„Změnil jsem názor,“ mumlal Ron, když se sbíral z podlahy už pošesté, „už nikdy nechci jet touhle věcí.“

„Poslouchejte, po tyhle zastávce už budou Bradavice,“ řekl Stan vesele a pohupoval se směrem k nim. „Ta šéfka, co nastoupila s váma, nám dala menší tuzér, abysme vás vyhodili dřív. Nejdřív ale necháme vystoupit Madam Marschovou, i když –“ zespoda se ozval dávivý zvuk, doprovázený příšerným cákavým zvukem „– se necítí zrovna nejlíp.“

O pár minut později zaskřípaly brzdy a Záchranný autobus zastavil u malé hospody, která se stáhla z cesty aby zabránila srážce. Slyšeli Stana jak vypro

vází ubohou Madam Marschovou z autobusu a úlevné mumlání jejích sousedů z druhého podlaží. Autobus zase vyjel, nabíral rychlost, dokud –

BANG.

Buráceli zasněženými Prasinkami. Harry letmo zahlédl Prasečí hlavu v její ulici, kanci hlava vrzala v zimním větru. Velké přední okno pokryly sněhové vločky. Konečně začali brzdit před Bradavickými branami.

Lupin a Tonksová jim pomohli se zavazadly a vystoupili aby se s nimi rozloučili. Harry se kouknul nahoru na tři patra Záchranného autobusu a uviděl všechny cestující jak na ně zírají, nosy naplácnuté na oknech.

„Jakmile budete na školních pozemcích, jste v bezpečí,“ řekla Tonksová a hodila pozorným očkem na prázdnou cestu. „Přeji hezké pololetí, OK?“

„Dávejte na sebe pozor,“ řekl Lupin, podal všem ruku, Harrymu až na konec. „A poslouchej…“ ztišil hlas, zatímco se ostatní rychle loučili s Tonksovou, „Harry, vím, že nemáš Snapea rád, ale je v Uzavírání opravdu vynikající a my všichni — i Sirius — chceme, aby ses učil chránit se, tak se pořádně snaž, dobře?“

„Ano, dobře,“ řekl Harry vážně jak se díval do Lupinový předčasně zvrásněné tváře. „Nashle.“

Všech šest se s námahou vydalo kluzkou cestou k hradu, kufry táhli za sebou. Hermiona už mluvila o tom, že před spaním uplete pár kloboučků pro domácí skřítky. Když došli k dubové bráně do hradu, Harry se letmo ohlédl; Záchranný autobus už byl pryč, a když si Harry pomyslel, co ho večer čeká, napůl si přál, aby byl ještě v něm.

Většinu následujícího dne strávil Harry tím, že se děsil večera. Ranní dvouhodinovka lektvarů nijak nerozehnala jeho úzkost, protože Snape byl stejně nepříjemný jako vždycky. Náladu mu ještě zhoršovali členové BA, kteří ho neustále zastavovali na chodbách a s nadějí v hlase se ptali, jestli budou mít dnes večer setkání.

„Dám vám vědět obvyklým způsobem kdy bude další lekce,“ opakoval neustále Harry, „ale dnes večer to nejde, mám – ehm – hodinu lektvarů navíc.“

„Ty bereš hodiny lektvarů navíc?“ zeptal se Zachariáš Smith povýšeně, když po obědě zastavil Harryho ve Vstupní síni. „Dobrý bože, musíš být vážně hrozný. Snape obvykle hodiny navíc nedává, co?“

Jak Smith kráčel pobaveně pryč, Ron za ním civěl.

„Mám ho zaklít? Pořád ještě je dost blízko,“ řekl, zvedl hůlku a mířil s ní mezi Smithovy lopatky.

„Zapomeň na to,“ řekl Harry sklíčeně. „Tohle si bude myslet každý, ne? Že jsem opravdu hlou-“

„Ahoj, Harry,“ řekl hlas za ním. Otočil se a uviděl Cho.

„Oh,“ řekl Harry a jeho žaludek nepříjemně poskočil. „Ahoj.“

„Budeme v knihovně, Harry,“ řekla Hermiona rozhodně, popadla Rona za loket a táhla ho k mramorovému schodišti.

„Měl jsi hezké Vánoce?“ zeptala se Cho.

„Ano, nebyly špatné,“ odpověděl Harry.

„Moje byly opravdu klidné,“ řekla Cho. Z nějakého důvodu vypadala poněkud rozpačitě. „Ehm…příští měsíc se jde do Prasinek, viděl jsi to oznámení?“

„Co? Oh, ne, co jsem se vrátil, ještě jsem se nedíval na nástěnku.“

„Ano, je to na Valentýna…“

„Správně,“ řekl Harry a divil se proč mu to říká. „No, předpokládám, že chceš-?“

„Jenom jestli chceš ty,“ řekla rychle.

Harry zůstal zírat. Chtěl říct „předpokládám, že chceš vědět, kdy bude další setkání BA“ ale její odpověď mu nějak neseděla.

„Já – ehm –“ řekl.

„Oh, to je v pořádku jestli nechceš,“ řekla a vypadala poníženě. „Nedělej si starosti. Já – ahoj.“

A odcházela pryč. Harry stál a zíral na ní, jeho mozek horečně pracoval. Pak něco zapadlo na své místo.

„Cho! Hej – CHO!“

Běžel za ní, dostihl jí uprostřed mramorového schodiště.

„Ehm – chceš se mnou jít na Valentýna do Prasinek?“

„Oh, ano!“ řekla a celá rudá se na něj usmívala.

„Dobře…takže…jsme domluveni,“ řekl Harry a cítil, že tenhle den nakonec nebude tak úplně na nic, a vyrazil ke knihovně vyzvednout Rona a Hermionu před odpoledním vyučováním.

V šest večer ale ani radost z toho, že úspěšně pozval Cho na rande, nemohla rozehnat ty strašné pocity, které v něm sílily s každým dalším krokem k Snapeově kabinetu.

Když došel ke dveřím, zastavil se a přál si aby byl téměř kdekoli jinde, potom se zhluboka nadechl, zaklepal a vešel dovnitř.

Potemnělá místnost byla lemovaná policemi se stovkami sklenic, ve kterých byla v různých barevných tekutinách naložená slizká zvířata a rostliny. V rohu stála skříň plná přísad do lektvarů; Snape jednou obvinil Harryho – ne bezdůvodně – že ji vykradl. Harryho pozornost přitáhl stůl, kde ve světle svíčky stála mělká kamenná miska s vyrytými runami a symboly. Harry ji hned poznal – byla to Brumbálova Myslánka. Divil se, co tam dělala a nadskočil, když se ze stínů ozval Snapeův chladný hlas.

„Zavřete za sebou dveře, Pottere.“

Harry to udělal, s děsivým pocitem, že sám sebe uvězňuje. Když se otočil, Snape došel ke svému stolu a tiše ukazoval Harrymu na křeslo, které u něj stálo. Harry se posadil a Snape také, jeho chladné černé oči upíral bez jediného mrknutí na Harryho, nechuť se rýsovala v každé vrásce jeho obličeje.

„Takže, Pottere, víte proč jste tady,“ řekl. „Ředitel mě požádal, abych vás učil Uzavírání. Jenom doufám, že při něm projevíte víc obratnosti než při lektvarech.

„Dobře,“ řekl Harry stroze.

„Tohle možná není normální hodina, Pottere,“ řekl Snape a oči se mu zlomyslně zúžily, „ale pořád jsem váš učitel a proto mě budete celou dobu oslovovat pane nebo profesore.

„Ano…pane,“ řekl Harry.

Snape si ho ještě chvíli prohlížel zúženýma očima a potom řekl, „Takže, Uzavírání. Jak jsem vám již řekl v kuchyni vašeho kmotra, tato část magie uzavírá mysl proti vnějším vniknutím a vlivům.

„A proč si profesor Brumbál myslí, že to potřebuju, pane?“ zeptal se Harry, pohled upřený přímo do Snapeových očí a říkal si, jestli mu odpoví.

Snape se na něj chvíli díval a potom opovržlivě řekl, „Na to už jste snad musel přijít i vy, Pottere. Temný pán je velice zručný v Prohlížení –“

„Co to je? Pane?“

„To je schopnost získat pocity a vzpomínky z myslí jiných lidí –“

„Může číst myšlenky?“ zeptal se Harry rychle, jak se mu potvrdily jeho nejhorší obavy.

„Vy v sobě nemáte kapku důvtipu, Pottere,“ řekl Snape, černé oči se mu třpytily. „Nechápete drobné rozdíly. To je také jedna z vad, díky které jste tak mizerný při lektvarech.“

Snape na chvíli zmlkl, očividně aby si vychutnal to urážení Harryho, pak pokračoval.

„Jenom mudlové mluví o čtení myšlenek. Mysl není kniha, nedá se na povel otevřít a přečíst. Myšlenky nejsou vyryté v lebce, aby si je mohl jakýkoliv vetřelec prohlédnout, mysl má mnoho vrstev a je složitá, Pottere – nebo alespoň většina myslí je taková.“ Uculil se. „Každopádně je pravda, že ti, kteří si osvojili Prohlížení, jsou za určitých podmínek schopni prohledat mysli svých obětí a správně si vyložit to, co najdou. Například Temný Pán téměř vždy pozná, když mu někdo lže. Jenom ti, kteří jsou obratní v Uzavírání, mohou uzavřít ty pocity a myšlenky, které odporují lži a tak můžou v jeho přítomnosti lhát, aniž by byli odhaleni.“

Přes všechno co Snape řekl znělo Harrymu Prohlížení jako čtení myšlenek, a vůbec se mu to nelíbilo.

„Takže by mohl zjistit, co si právě teď myslíme? Pane?“

„Temný Pán je hodně daleko a zdi a pozemky Bradavic jsou střeženy mnoha starými zaklínadly a kouzly, která zaručují těm, kteří zde pobývají, tělesné a mentální bezpečí,“ řekl Snape. „Čas a prostor v magii něco znamenají, Pottere. Kontakt očí je pro Prohlížení často nezbytný.“

„Dobře, proč se v tom případě musím učit Uzavírání?“

Snape se na Harryho díval a jedním dlouhým prstem při tom kroužil kolem svých úst.

„Vypadá to, že pro vás běžná pravidla neplatí, Pottere. Kletba, která selhala, když vás měla zabít, zřejmě vytvořila nějaký druh spojení mezi vámi a Temným Pánem. Důkazy nasvědčují tomu, že občas, když je vaše mysl nejvíc uvolněná a zranitelná – když spíte, například – sdílíte s Temným Pánem jeho myšlenky a pocity. Ředitel se domnívá, že by bylo nebezpečné aby to pokračovalo. Přeje si abych vás učil jak uzavřít svoji mysl proti Temnému Pánovi.“

Harryho srdce zase zběsile bušilo. Nic z toho nedávalo smysl.

„Ale proč profesor Brumbál chce, aby to přestalo?“ zeptal se náhle. „Nemám to moc rád, ale je to užitečné, ne? Chci říct…viděl jsem toho hada, jak zaútočil na pana Weasleyho a kdybych to neviděl, profesor Brumbál by nemohl pana Weasleyho zachránit, není to tak? Pane?“

Snape na Harryho chvilku zíral, pořád kroužil prstem kolem svých úst. Když je znovu otevřel, mluvil pomalu a opatrně, skoro jakoby vážil každé slovo.

„Vypadá to, že Temný Pán si nebyl až donedávna vědom toho spojení mezi vámi. Až do teď jste zřejmě prožíval jeho pocity a sdílel s ním jeho myšlenky, aniž by to nějak pomohlo jemu. Nicméně ta vize, kterou jste měl krátce před Vánocemi –“

„Ta s tím hadem a panem Weasleyem?“

„Nepřerušujte mě, Pottere,“ řekl Snape nebezpečným hlasem. „Jak jsem říkal, ta vize kterou jste měl krátce před Vánocemi znamenala tak mocné proniknutí do myšlenek Temného Pána –“

„Byl jsem v hlavě toho hada, ne v jeho hlavě!“

„Myslím, že jsem vám právě řekl abyste mě nepřerušoval, Pottere?“

Ale Harrymu bylo jedno, jestli byl Snape vzteklý; konečně začínal chápat o co vlastně jde; posunul se ve svém křesle dopředu takže, aniž by si toho všiml, seděl až úplně na kraji, napnutý jakoby se měl rozběhnout.

„Jakto, že jsem to viděl očima toho hada, jestli ty myšlenky, které sdílím, jsou Voldemortovy?“

„Nevyslovujte jméno Temného Pána!“ zaprskal Snape.

Nastalo nepříjemné ticho. Zírali na sebe přes Myslánku.

„Profesor Brumbál ho vyslovuje,“ řekl Harry tiše.

„Brumbál je mimořádně mocný kouzelník,“ zamumlal Snape. „Zatímco on se možná cítí dost bezpečně na to, aby vyslovil jeho jméno…my ostatní…“ Zjevně nevědomě si mnul paži, na tom místě kde – jak Harry věděl – bylo do jeho kůže vypáleno Znamení zla.

„Jenom jsem chtěl vědět,“ začal Harry znovu a nutil se k milému tónu, „proč –“

„Vypadá to, že jste byl v mysli toho hada, protože tam v tu chvíli byl Temný Pán,“ zavrčel Snape. „Posedl toho hada a tak se vám zdálo o tom, že jste v něm také.“

„A Vol… – on – pochopil, že tam jsem?“

„Vypadá to tak,“ řekl Snape chladně.

„Jak to víte?“ zeptal se Harry rychle. „Je to jenom domněnka profesora Brumbála, nebo –?“

„Řekl jsem vám,“ řekl Snape, strnulý a místo očí jen úzké štěrbinky, „abyste mě oslovoval 'pane'„

„Ano, pane,“ řekl Harry netrpělivě, „ale jak víte-?

„Víme toho dost,“ řekl Snape. „Důležité je, že Temný Pán už ví, že můžete pronikat do jeho myšlenek a pocitů. Také si domyslel, že tento proces bude nejspíš fungovat i obráceně; to znamená, že pochopil, že může proniknout do vašich myšlenek a pocitů –“

„A mohl by se pokusit mě k něčemu přinutit?“ zeptal se Harry. „Pane?“ dodal rychle.

„Mohl by,“ řekl Snape chladně a lhostejně. „Což nás přivádí zpět k Uzavírání.“

Snape vytáhl z vnitřní kapsy svého hábitu hůlku a Harry se ve svém křesle napnul, ale Snape ji jenom zvedl ke svému spánku a položil si její konec mezi mastné kořínky svých vlasů. Když ji vytáhl, uviděl Harry nějakou stříbrnou látku, která se natahovala mezi spánkem a hůlkou jako husté, ale tenoučké vlákno, které se přetrhlo, když Snape zatáhl za hůlku, a uhlazeně spadlo do Myslánky, kde začalo stříbitěbíle vířit; nebyl to ani plyn, ale ani kapalina. Ještě dvakrát pozvedl Snape hůlku ke svému spánku a uložil tu stříbrnou látku do kamenné misky, potom, aniž by nabídl vysvětlení svého chování, Myslánku opatrně zvedl a přenesl jí na polici a zase se podíval na Harryho, s hůlkou připravenou.

„Vstaňte a vezměte si hůlku, Pottere.“

Harry si nervózně stoupnul. Stáli teď tváří v tvář, mezi nimi jen stůl.

„Můžete použít svou hůlku abyste se mě pokusil odzbrojit, nebo se bránit jakýmkoliv jiným způsobem, který vás napadne,“ řekl Snape.

„A co chcete dělat?“ zeptal se Harry a pozoroval s obavami Snapeovu hůlku.

„Pokusím se proniknout do vaší mysli,“ řekl Snape. „Uvidíme, jak se dokážete bránit. Bylo mi řečeno, že už jste prokázal nadání bránit se kletbě Imperius. Zjistíte, že pro tohle je potřeba podobných schopností…teď napněte síly. Legilimens!“

Snape udeřil než se na to Harry připravil, než vůbec začal sbírat nějaké síly k obraně. Kabinet se mu zavlnil před očima a zmizel; jeho myslí probíhal jeden obraz za druhým jako blikající film, tak jasný, až ho to oslepovalo.

Bylo mu pět, díval se jak Dudley řídí nové červené kolo a jeho srdce se mohlo roztrhnout žárlivostí…bylo mu devět a musel vyšplhat na strom, aby utekl před bulldogem Ripperem, a Dursleyovi se smáli dole na trávníků…seděl pod Moudrým kloboukem a ten mu říkal, že ve Zmijozelu by uspěl…Hermiona ležela na ošetřovně, obličej pokrytý tlustými černými chlupy…stovka Mozkomorů se kolem něj stahovala u temného jezera…Cho Changová se k němu přibližovala pod jmelím…

Ne, řekl hlásek v Harryho hlavě, jak se vzpomínka na Cho přibližovala, na tohle se dívat nebudeš, na tohle ne, je to osobní –

Ucítil ostrou bolest v koleni. Snapeův kabinet se vrátil a on pochopil, že upadl na zem; jeho koleno se bolestivě srazilo s nohou Snapeova stolu. Podíval se na Snapea, který spustil hůlku a třel si zápěstí. Měl na něm šrám, který vypadal jako popálenina.

„Měl jste v úmyslu použít Bodací kouzlo?“ zeptal se Snape chladně.

„Ne,“ odpověděl Harry hořce a zvedal se z podlahy.

„Myslel jsem si že ne,“ řekl Snape a důkladně ho pozoroval. „Nechal jste mě dostat se příliš daleko. Ztratil jste kontrolu.“

„Viděl jste všechno co jsem viděl já?“ zeptal se Harry a nebyl si jistý, jestli chce slyšet odpověď.

„Záblesky,“ řekl Snape a ret se mu zkroutil. „Komu patřil ten pes?“

„Mé tetě Marge,“ zamumlal Harry a cítil jak Snapea nenávidí.

„No, na první pokus to nebylo tak hrozné jak to mohlo být,“ řekl Snape a znovu zvedl hůlku. „Nakonec jste mě dokázal zastavit, i když jste promarnil spoustu času a energie hulákáním. Musíte zůstat soustředěný. Odrazte mě svým mozkem a nebudete potřebovat hůlku.“

„Snažím se,“ řekl Harry vztekle, „ale vy mi neříkáte jak!“

„Hlídejte si chování, Pottere,“ řekl Snape nebezpečně. „Teď chci abyste zavřel oči.“

Harry po něm hodil nevraživý pohled než udělal, co mu bylo nařízeno. Nelíbil se mu ten nápad stát tam se zavřenýma očima zatímco Snape stojí před ním a drží hůlku.

„Vyprázdněte svou mysl, Pottere,“ řekl Snapeův chladný hlas. „Osvoboďte se od všech pocitů…“

Ale Harryho vztek na Snapea dál tepal jeho žilami jako jed. Osvobodit se od svého vzteku? To bylo asi tak jednoduché, jako utrhnout si nohy…

„Neděláte co jsem vám řekl, Pottere…budete potřebovat víc disciplíny…teď se soustřeďte…“

Harry se snažil vyprázdnit svou mysl, snažil se nemyslet, nevzpomínat, necítit…

„Takže znovu…na tři…raz – dva – tři – 'Legilimens!'„

Obrovský černý drak se vzpínal přímo před ním…jeho otec a matka na něj mávali z kouzelného zrcadla…Cedric Diggory ležel na zemi a zíral na něj prázdnýma očima…

„NEEEEEEE!“

Harry byl zase na kolenou, tvář zabořenou v dlaních a v mozku pociťoval takovou bolest, jakoby se ho někdo snažil vytáhnout z jeho lebky.

„Vstaňte!“ řekl Snape ostře. „Vstaňte! Nezkoušíte to, vůbec se nesnažíte. Necháváte mě proniknout ke vzpomínkám, kterých se bojíte, dáváte mi zbraně!“

Harry se zase postavil, srdce mu bušilo tak zběsile, jakoby právě opravdu viděl mrtvého Cedrika na tom hřbitově. Snape vypadal bledší než obvykle, a rozhněvaněji, i když ani zdaleka ne tak rozhněvaně, jak se cítil Harry.

„Já – se – snažím,“ procedil skrz zuby.

„Říkal jsem vám, ať se osvobodíte od pocitů!“

„Ano? No, teď zrovna mi to přijde dost těžké,“ zavrčel Harry.

„Pak budete pro Temného Pána snadná kořist!“ řekl Snape hrubě. „Blázni, kteří nosí pyšně svá srdce na dlani, kteří nedokážou ovládat své pocity, kteří se utápějí ve smutných vzpomínkách a nechají se tak snadno vyprovokovat – jinými slovy slabí lidé — nemají proti jeho moci žádnou šanci! Pronikne do vaší mysli směšně lehce, Pottere!“

„Nejsem slabý,“ řekl Harry potichu; vztek v něm pumpoval tak, že si myslel, že na Snapea každou chvíli zaútočí.

„Tak to dokažte! Ovládněte se!“ vyštěkl Snape. „Ovládněte svůj vztek, ukázněte svou mysl! Zkusíme to znovu! Připravte se! Legilimens!“

Pozoroval strýce Vernona, jak zatlouká schránku na dopisy…stovka Mozkomorů se k němu hnala přes jezero…běžel s panem Weasleyem chodbou bez oken…blížili se k černým dveřím na konci chodby…Harry čekal že jimi projdou…ale pan Weasley ho vedl nalevo, dolů po kamenných schodech…

„UŽ VÍM! UŽ VÍM!“

Byl zase na všech čtyřech na zemi ve Snapeově kabinetu, v jizvě ho nepříjemně bodalo, ale hlas, který právě vyšel z jeho úst byl vítězoslavný. Zase vstal a viděl jak na něj Snape zírá, hůlku zvednutou. Vypadalo to, že tentokrát Snape přerušil kouzlo ještě předtím, než se Harry vůbec pokusil bránit.

„Co se stalo, Pottere?“ zeptal se a pozorně Harryho sledoval.

„Viděl jsem – vzpomněl jsem si,“ supěl Harry, „zrovna jsem pochopil…“

„Pochopil co?“ zeptal se Snape ostře.

Harry neodpověděl hned; pořád ještě si vychutnával tu chvíli oslepujícího pochopení zatímco si mnul čelo…

Zdálo se mu o té chodbě bez oken zakončené zamčenými dveřmi celé měsíce, aniž by pochopil, že se jedná o skutečné místo. Teď když znovu viděl tu vzpomínku, došlo mu že celou dobu se mu zdálo o té chodbě, po které běžel s panem Weasleyem dvanáctého srpna když pospíchali k soudu na Ministerstvu; byla to chodba vedoucí k Oddělení záhad a pan Weasley tam byl tu noc, kdy ho napadl Voldemortův had.

Podíval se na Snapea.

„Co je v Oddělení záhad?“

„Co jste říkal?“ zeptal se Snape tiše a Harry si s hlubokým uspokojením všimnul, že byl nervózní.

„Řekl jsem, co je v Oddělení záhad, pane?“ řekl Harry.

„A proč,“ řekl Snape pomalu, „vás to zajímá?“

„Protože,“ řekl Harry a díval se na Snapea pozorněji, „ta chodba, kterou jsem právě viděl – zdálo se mi o ní měsíce – právě jsem jí poznal – vede k Oddělení záhad…myslím, že Voldemort chce něco z –“

„Řekl jsem vám, abyste nevyslovoval jméno Temného Pána!“

Zírali na sebe. Harryho zase pálila jizva, ale bylo mu to jedno. Snape vypadal roztřeseně; ale když znovu promluvil, znělo to jakoby se snažil vypadat chladně a lhostejně.

„V Oddělení záhad je mnoho věcí, Pottere, jen málo z nich byste pochopil a žádná z nich se vás netýká. Vyjádřil jsem se jasně?“

„Ano,“ řekl Harry a stále si mnul jizvu, která ho bolela víc a víc.

„Chci abyste přišel ve středu ve stejnou dobu. Budeme pokračovat.“

„Fajn,“ řekl Harry. Zoufale toužil vypadnout ze Snapeova kabinetu a najít Rona a Hermionu.

„Musíte se zbavit svou mysl všech pocitů, každý večer než půjdete spát; vyprázdněte ji a uklidněte, rozumíte?“

„Ano,“ odpověděl Harry, který sotva poslouchal.

„A pozor Pottere…poznám jestli jste cvičil…“

„Dobře,“ zamumlal Harry. Zvedl svůj školní batoh, přehodil si ho přes rameno a spěchal ke dveřím. Když je otevřel, ještě se ohlédl za Snapem, který k němu stál zády, vybíral špičkou hůlky z Myslánky své myšlenky a opatrně je vkládal zpět do své hlavy. Harry odešel bez dalšího slova, opatrně za sebou zavřel dveře; jizva stále bolestivě pulsovala.

 

Rona a Hermionu našel v knihovně, kde pracovali na poslední haldě úkolů od Umbridgové. Ostatní studenti, téměř všichni z pátého ročníku, seděli poblíž u stolků osvícených lampičkami, nosy zabořené do knížek, brky horečně skřípaly, zatímco obloha za okny stále víc černala. Jediný další zvuk bylo lehké vrzání jedné z bot Madam Pinceové zatímco se kradla řadami a funěla na krk těm, kteří se dotýkali jejích vzácných knih.

Harry se cítil rozechvěle; jizva ho stále bolela, cítil se skoro jakoby měl teplotu.

Když se posadil naproti Ronovi a Hermioně, uviděl svůj odraz v protějším okně; byl hrozně bledý a jeho jizva byla vidět víc než obvykle.

„Jak to šlo?“ zašeptala Hermiona a pak se na něj starostlivě podívala. „Jsi v pořádku, Harry?“

„Jo…fajn…já nevím,“ řekl Harry netrpělivě a škubl sebou jak mu jizvou zase projela bolest. „Poslouchejte… právě mi něco došlo…“

A řekl jim co právě viděl a pochopil.

„Takže…chceš říct…“ šeptal Ron, zatímco Madam Pinceová kolem nich proskřípěla „že ta zbraň – ta věc po které jde Ty-víš-kdo – je na Ministerstvu kouzel?“

„Musí to být v Oddělení záhad,“ šeptal Harry. „Viděl jsem ty dveře, když mě tvůj táta vzal dolů k soudu na moje slyšení a jsou to přesně ty samé dveře, které hlídal, když ho kousnul ten had.“

Hermiona pomalu, dlouze zaúpěla.

„Samozřejmě,“ vydechla.

„Samozřejmě co?“ zeptal se Ron trochu netrpělivě.

„Rone, přemýšlej o tom…Sturgis Podmore se snažil projít nějakými dveřmi na Ministerstvu…musely to být tyhle dveře, je to příliš velká náhoda!“

„Jakto, že se jimi Sturgis pokoušel projít, když je na naší straně?“ zeptal se Ron.

„No, já nevím,“ přiznala Hermiona. „Je to trochu divné…“

„Tak co je v Oddělení záhad?“ zeptal se Harry Rona. „Zmínil se o tom tvůj táta někdy?“

„Vím, že lidem co tam pracují se říká 'ti o kterých se nemluví',“ šklebil se Ron. „Protože nikdo ve skutečnosti neví, co tam dělají — divné místo na uložení zbraně.“

„To vůbec není divné, dává to perfektní smysl,“ řekla Hermiona. „Bude to něco opravdu tajného, co vyvinulo Ministerstvo, předpokládám…Harry určitě je ti dobře?“

„Jo…fajn…“ řekl a spustil ruce, které se mu třásly. „Jenom se cítím trochu. . .To Uzavírání se mi moc nelíbilo.“

„Každému by bylo špatně, kdyby někdo znova a znova útočil na jejich mysl,“ řekla Hermiona chápavě. „Pojď, půjdeme zpátky do společenské místnosti, tam budeme mít větší pohodlí.“

Ale společenská místnost byla plná výkřiků smíchu a vzrušení; Fred a George předváděli svůj nejnovější kousek ze zboží obchodu s vtípky.

„Bezhlavé klobouky!“ volal George, zatímco Fred mával na přihlížející studenty špičatým kloboukem ozdobeným chmýřovitým růžovým pírkem. „Dva galeony za kus, dívejte se na Freda!“

Fred se usmíval a nasadil si klobouk na hlavu. Chvilku vypadal poněkud hloupě; potom klobouk i hlava zmizeli.

Několik dívek zaječelo, ale všichni ostatní řvali smíchy.

„A teď dolů!“ volal George a Fredova ruka chvíli šátrala po jeho rameni ve vzduchoprázdnu; pak se znovu objevila jeho hlava, jak z ní strhl růžově opeřený klobouk.

„Jak ty klobouky fungují?“ řekla Hermiona, jejíž pozornost byla odvrácená od domácího úkolu, a pozorně Freda a George sledovala. „Chci říct, očividně je to nějaký druh Zneviditelňovacího kouzla, ale je důmyslné rozšířit pole neviditelnosti mimo očarovaný objekt…i když si dokážu představit, že to kouzlo nebude trvat dlouho.“

Harry neodpověděl; cítil se nemocně.

„Dodělám to zítra,“ zamumlal a strčil knížky, které právě vytáhl, zpátky do batohu.

„Tak si to zapiš do úkolníčku!“ řekla Hermiona povzbudivě. „Tak na to nezapomeneš!“

Harry a Ron si vyměnili pohledy, jak Harry sáhl do batohu, vytáhl úkolníček a váhavě ho otevřel.

Nenechávej to na později, ty opožděný čaroději!“ peskovala ho knížka když do ní naškrábal úkol od Umbridgové. Hermiona se na ni usmívala.

„Myslím, že půjdu do postele,“ řekl Harry, nacpal úkolníček zpátky do batohu a v mysli si udělal poznámku, že ho má při první příležitosti hodit do ohně.

Prošel společenskou místností, uskočil Georgeovi, který se mu snažil nasadil Bezhlavý klobouk a došel k chladným schodům do chlapeckých ložnic. Cítil se nemocný, úplně stejně jako tu noc kdy měl vizi o tom hadovi, ale říkal si, že stačí když si na chvíli lehne a bude mu dobře.

Otevřel dveře ložnice a už byl napůl uvnitř, když ucítil bolest tak strašnou, jakoby mu někdo zabodl nůž do čela. Nevěděl kde je, jestli stojí nebo leží, nevzpomínal si ani na svoje jméno.

V uších mu zněl šílený smích…byl tak šťastný, jak už nebyl hodně dlouho… jásal, cítil se vítězně, jako v extázi…stala se úžasná, úžasná věc…

„Harry? HARRY!“

Někdo ho fackoval. Ten šílený smích byl přerušen výkřikem bolesti. Štěstí z něho vyprchávalo, ale smích pokračoval…

Otevřel oči, a když to udělal, zjistil, že ten divoký smích vychází z jeho úst. Ve chvíli kdy to pochopil smích odumřel; Harry ležel na zemi a chvěl se, jizva ho příšerně bolela. Ron se nad ním nakláněl a vypadal pořádně ustaraně.

„Co se stalo?“ zeptal se.

„Já…nevím…“ zajíkal se Harry a posadil se. „Je opravdu šťastný…opravdu šťastný…“

„Myslíš Ty-víš-kdo?“

„Stalo se něco dobrého,“ zamumlal Harry. Třásl se tak hrozně jako po tom, co viděl útočit toho hada na pana Weasleyho, a bylo mu hrozně špatně. „Něco v co doufal.“

Ta slova vyšla ve chvíli kdy se dostali do ložnice a zněla skoro jakoby je Harryho ústy vyslovil nějaký cizinec, ale Harry věděl že jsou pravdivá. Zhluboka se nadechl, nechtěl Rona celého pozvracet. Byl opravdu rád, že ho tentokrát neviděli Dean a Seamus.

„Hermiona mi řekla abych tě šel zkontrolovat,“ řekl Ron tichým hlasem a pomáhal Harrymu na nohy. „Říká, že tvoje obranyschopnost bude malá, teď když si Snape hrál s tvojí myslí…ale předpokládám, že dlouhodobě to pomůže, ne?“ Podíval se s pochybnostmi na Harryho, jak mu pomáhal do postele. Harry bez jakéhokoliv přesvědčení přikývnul a sesunul se na svoje polštáře; z toho jak celý večer padal na zem ho bolelo celé tělo a v jizvě ho pořád bolestivě bodalo. Nemohl si pomoct, ale cítil že jeho první hodina Uzavírání jeho mysl spíš oslabila než posílila, a podivil se, s obrovským znepokojením, co se stalo, že se díky tomu Lord Voldemort cítil nejšťastněji za posledních čtrnáct let.