Kapitola 32.
Úterý 22. prosince.
Exodus.
Bylo půl sedmé večer, ale na oddělení vražd panovala hektická aktivita.
Harry našel Olu Li u faxu. Vrhl pohled na právě přicházející zprávu. Odesílatelem byl Interpol.
„Co se děje, Olo?“
„Gunnar Hagen všechny obvolal a zburcoval celé oddělení. Jsou tady úplně všichni. Chytíme toho chlapa, co dostal Halvorsena.“
V Olově hlase byla znát zarytost, která, jak Harry instinktivně pochopil, odrážela tohoto večera náladu v celém šestém patře.
Harry zašel za Skarrem, ten stál za psacím stolem a mluvil hlasitě do telefonu.
„Můžeme tobě a tvým hochům zavařit mnohem víc, než tušíš, Affi. Jestli mi nepomůžeš a nedostaneš svý kluky na ulici, poskočíš najednou na našem seznamu nejhledanějších osob na první místo. Vyjádřil jsem se jasně? Takže Chorvat, průměrná výška…“
„Světlý ježek,“ dodal Harry.
Skarre vzhlédl a Harrymu pokývl. „Světlý ježek. Zavolej mi, pokud bys pro mě něco měl.“
Zavěsil. „Venku panuje nálada úplně ve stylu Band Aid, všechno, co má ruce a nohy, jde do té honičky s námi. Nic takovýho jsem ještě neviděl.“
„Hm,“ odtušil Harry. „Po Jonu Karlsenovi pořád ani stopa?“
„Nic. Víme jedině to, že jeho přítelkyně Thea tvrdí, že se mají dnes večer sejít v Koncertní hale. Měli by sedět v čestné lóži.“
Harry pohlédl na hodinky. „Tak to má Stankić půldruhé hodiny čas, pokud má splnit svůj úkol.“
„Jak to myslíte?“
„Zavolal jsem do Koncertní haly. Všechny lístky jsou už čtyři týdny vyprodané a bez vstupenky dovnitř nikoho nepustí, ani do foyer ne. To znamená, že jakmile se Jon dostane do Koncertní haly, bude v bezpečí. Zavolejte do Telenoru a zjistěte, jestli je Torkildsen v práci a jestli dokáže lokalizovat Karlsenův mobil. A postarejte se o to, abychom měli dost lidí před Koncertní halou, aby byli ozbrojení a měli Stankićův popis. Pak zavoláte do kanceláře předsednictva vlády a upozorníte je na zvýšená bezpečnostní opatření.“
„Já?“ zděsil se Skarre. „Do… kanceláře předsednictva vlády?“
„No jasně,“ odvětil Harry. „Jste přece už velkej kluk.“
Na telefonu ve své kanceláři vytočil Harry jedno ze šesti čísel, která znal zpaměti.
Těch pět ostatních čísel byla Ses, dům rodičů na Oppsalu, Halvorsenův mobil, starý soukromý telefon Bjarneho Mollera a zrušený telefon Ellen Gjeltenové.
„Ráchel.“
„To jsem já.“
Slyšel, jak se nadechla. „Myslela jsem si to.“
„Proč?“
„Protože jsem o tobě uvažovala.“ Tiše se zasmála. „Tak to prostě je. Nebo co?“
Harry zavřel oči. „Říkal jsem si, že bych se mohl sejít s Olegem zítra. Tak, jak jsme o tom mluvili.“
„Skvělé!“ odpověděla. „Bude moc rád. Přijedeš si pro něj sem?“ Zaslechla, jak zaváhal, a dodala: „Jsme tu sami.“
Harry současně měl i neměl chuť se zeptat, co tím myslí.
„Pokusím se přijet kolem šesté.“
Podle Klause Torkildsena se mobilní telefon Jona Karlsena nacházel kdesi ve východní části Osla, na Haugerudu nebo Hoybratenu.
„To nám moc nepomůže,“ ušklíbl se Harry.
Po hodinovém neklidném přecházení z kanceláře do kanceláře, kdy se informoval, jak to jde ostatním, si oblékl bundu a prohlásil, že jede do Koncertní haly.
Zaparkoval v rozporu s předpisy v jedné z uliček u komplexu budov Victoria terrasse, prošel kolem ministerstva zahraničí, sešel po širokých schodech do ulice Ruselokkveien a zabočil vpravo ke Koncertní hale.
Po velkém otevřeném prostranství před skleněnou fasádou spěchali v kousavém mrazu lidé. Před vchodem stáli dva ramenatí muži v černých kabátech s příposlechem v uších. A podél budovy postávalo šest dalších uniformovaných policistů, k nimž směřovaly pohledy zimou se třesoucích hostů, kteří nebyli zvyklí na to vídat místní policii ozbrojenou samopaly.
Harry poznal v jedné z uniforem Siverta Falkeida a přistoupil k němu.
„Nevěděl jsem, že povolali i zásahovku.“
„Nepovolali nás,“ vysvětlil Falkeid. „Zavolal jsem výjezdové hlídce a zeptal jsem se, jestli bychom jim nemohli být nápomocní. Byl to váš parťák, že?“
Harry přikývl, vytáhl z náprsní kapsy krabičku cigaret a nabídl Falkeidovi, který zavrtěl hlavou.
…
