Svůj život (Jiří Kulhánek)

Obavy, které ve mně rostly přímo úměrně s přiblížením se k domovu a tmou houstnoucí za okny autobusu, explodovaly, když jsem na schodišti našeho paneláku potkal paní Medrníkovou, sousedku zespoda, s kterou se navzájem nenávidíme od té doby, co jeden z mých pavoučků uprchl větrací šachtou a pronikl k ní na záchod, kde se u stropu neškodně houpal na pavučince. Rozmazala ho, babizna jedna, tenkrát po zdi smetákem, mladičkého ubohého pavoučka. A vláčela mne dokonce po soudech, že prý z toho mohla mít smrt! Pche, vždyť jí nemohl ublížit, nejedovatý, sotva pěticentimetrový mládeneček.

"Vy..., vy jeden pavoukožroute! Celej měsíc tam u vás něco štrachá a klepe, to vám určitě zasejc utekly ňáký ty vaše příšery!" zvracela na mě ta ukřivděná osoba. "Tady aby se slušný lidi báli bydlet...!" Konec ječivého proslovu paní Medrníkové zmizel, uražen zabouchnutými dveřmi od mého bytu. Konečně doma. Ale to má pravdu, co tady mohlo, pro Boha, klepat! Jestli...

Do tváře mě udeřila tma, dunící čpavě páchnoucím vedrem. Rychle jsem nahlédl do pavoukárny: Až mi změkla kolena. Ve stíněném světle výbojek, ohřívajících jednotlivá vivária, přetékala Alfrédova obrovská nádrž živými bělavými vlnami ponrav. Musely jich být metráky, a já naprosto nechápal, z čeho vyrostly. Alfréd nikde. Vrátil jsem se do chodby a rozsvítil. Světlo bylo divně tlumené. Vzhlédl jsem a spatřil težké baldachýny šedozelených, jakoby plesnivých pavučin, které halily celý strop. Žárovka za nimi vypadala jako malý zelenavý Měsíc. Rychle jsem zhasl, aby ty krásné pavučiny náhodou nevzplály, a opatrně tmou šoupal nohama, abych nedej Bůhh nešlápl na Alfréda. Konečně má tápající ruka nahmatala baterku, taky obalenou tou heboučkou záplavou. Bohužel se nedalo jinak - trhaná pavučina elrktricky zapraskala. Lítostí nad tou zmařenou prací mě až bodlo u srdce.

Kalné oko světla ze staré baterky se rozběhlo po linoleu. V kuchyni jsem strnul podruhé. Ponravy vyhřezly z hrnce, zaplnily dřez a obalily celou kuchyňskou linku, která v ošidném světle baterky vypadala jako živá. Něco mi zakřupalo pod nohama - vysátá telíčka ponrav; některá čerstvá, většinou však vyschlá do průhledna, pokrývala místy skorem deseticentimetrovou vrsrvou celou podlahu kuchyně.

Jásavá řeka ulehčení mě málem odplavila. Alfréd jí! Tudíž přežil a někde tu musí i být! Zlehka našlapujíc jsem přešel do druhého pokoje, jenž za zataženými závěsy tonul v mnohem hlubší tmě než kuchyň, lehce nasvětlená oranžovým světlem z ulice. Na obličej se mi přisála hustá lepivá síť. Při tom, jak mé oči urputně sledovaly podlahu, jsem nepostřehl závoje pavučin, splývající skoro do poloviny výšky pokoje. Radši jsem si klekl a dál šel po čtyřech. V tomto pokoji mám kromě spousty malých vivárií i rozsáhlou odbornou knihovnu. Zašmejdil jsem slábnaucí baterkou po místnosti. Pavučiny u stropu vrhaly přízračné stíny a zaprášené řady knih se na mne šedily svými rozpraskanými hřbety... Rychle jsem vrátil kužel světla. Dole, z pod knihovny na mě zaplály dvě řady azurových korálků. Užasle jsem se naklonil blíž.

To přece... Takové mrně! To nemůže být...! A támhle zase!!!

Pod knihovnou se rozsvítilo dalších osm modrých lucerniček a vlevo od nich další a zase a ještě jedny... Zatočila se mi hlava.

Najednou mi za zády něco zaskřípalo. Pomalu jsem se na všech čtyřech otočil, zamířil snůpek červenajícího světla ke vchodu do pokoje a... a strnul na kámen. Spatřil jsem něco nevídaného.

Obrovský, nohama objímající prostor větší, než by zabrala pneumatika z nákladního auta, blyštivě černý pavouk, s dvěma řadami co do velikosti lidských očí, které teď ve světle baterky plály ve stejné výšce jako moje, tak asi sedmdesát centimetrů nad podlahou. Vážil jistě hodně přes padesát kilo, protože když se ke mně zvolna blížil, tak pod jeho, jako mé zápěstí tlustýma nohama, hlasitě vrzaly parkety.

"Alfréde... ?!" zašeptal jsem užasle. Zaplavila mě nepopsatelná pýcha. "Alfréde, ty kluku můj zlatej!" Pohladil jsem obrovské makadlo, kreré se mi vznášelo těsně před obličejem.

Z pod knihovny se vyrojil zástup maličkých, tak deseticentimetrových pavoučků - Alfrédových dokonalých kopií, kteří se přesnými skoky usadili svému tátovi na zádech... a vlastně i mamince.

"Tedy Alfréde... !" hlas se mi až rozklížil dojetím. Partenogeneze, jasně, vždyť o tom psali v Spider's Lifu! Jak jsem na to jenom mohl zapomenout! "Jeden, dva, tři...," dvacet devět jsem jich napočítal!

Zastav se nejnádhernější okamžiku mého života!

Spát jsem šel až k ránu. Prázdná tělíčka ponrav šla poměrně snadno rozhrnout ke zdím a do koutů kuchyně. Celou noc mi krásné sny osvětlovaly řady azurových očí.