III/ v úkrytu
Bylo to soukromé sanatorium pro milionáře. O zešílevších milionářích se většinou nemluví. Zbláznit se může filmová hvězda, státní, dokonce i král, ale ne milionář. Takhle by mohl uvažovat člověk, který čte noviny vydávané velkým nákladem a otiskující zprávy o pádech vlád a revolucí droboučkým tiskem až teprve uprostřed listu, kdežto na první straně umísťující zprávy o duševní rozpoložení vysvlečených holek s obrovským poprsím a o hadu, který vezl cirkusovému slonu do chobotu, následkem čehož se tento slon vřítil do samoobsluhy a rozdupal tři tisíce plechovek s Campbellovou rajskou polévkou včetně pokladny a kasírky. Pro takové noviny by byl zbláznivší se milionář hotová senzace. Jenže milionáři netouží po publicitě – ani když jsou jakž takž normální, ani když se zblázní. Pořádné šílenství může filmové hvězdě pomoci ke kariéře, ale milionáři ne. Filmová hvězda není slavná tím, že podává vynikající herecké výkony v četných filmech. Tak tomu možná bylo kdysi. Hvězda může hrát jako dříve, může chroptět vychlastaným hlasem, protože jí hlas zdabují, může se po důkladném umytí ukázat, že je celá pihovatá, nepodobná sobě z plakátů a filmů, ale musí mít „cosi“ a má „cosi“, pokud se imervére rozvádí, má roadster potažený hranostajem, bere 25 000 dolarů za nahatou fotografii v Playboyi, milovala se s čtyřmi kvakery najednou, a kdyby propadla nymfomanii a svedla postarší siamská dvojčata, může počítat se zaručenými smlouvami nejméně na rok. Takže politik by měl dnes být známý jedině tím, že má hlas jako Caruso, že hraje polo jako ďábel, že se usmívá jako Ramón Novarro a televizně miluje všechny voliče. Naproti tomu milionáři by to mohlo jedině uškodit, narušit úvěr, ba dokonce vyvolat paniku na burze. Milionář musí být vždycky vzdálený, klidný a spolehlivý. Pokud není, musí se i se svou nevypočitatelností náležitě chovat. Jelikož je však dnes neobyčejně těžké schovat se před novináři jsou sanatoria milionářů neviditelnými pevnostmi. Neviditelnými proto, že jejich nedobytnost je zamaskovaná a navenek nenápadná. Nikde žádný strážce v uniformě ani zlý pes na řetězu, ani ostnatý drát, protož to právě dokáže novináře vzrušit a dokonce rozběsnit. Takové sanatorium musí vypadat spíše nezajímavě. Především se nesmí nazývat sanatoriem pro duševně choré. To, kam jsem se dostal já, byl útulek pro přepracované vředaře a kardiaky. Jak jsem tedy na první pohled poznal, že je to jen fasáda, za kterou se skrývá šílenství? Vy byste chtěli vědět všechno najednou. Nemohli jsme se dostat dovnitř, dokud pro nás nepřišel doktor Hous, Tarantogův dobrý známý. Požádal mě, abych se šel trochu projít po parku, zatímco on si pohovoří s Tarantogou. Napadlo mě, že mě asi má za blázna. Profesor ho zřejmě nestačil náležitě informovat, což bylo ostatně rozumné, protože jsme chtěli opustit Austrálii rychle a bez rámusu. Hous mě zanechal svému osudu mezi záhony, fontánami a živými ploty, o naše zavazadla se postaraly dvě hezké dívky v elegantních kostýmech, které vůbec nevypadaly jako ošetřovatelky, a i to mi vrtalo hlavou, a zbytek zařídil břichatý staroch v pyžamu, který si poposedl na čalouněné houpačce, aby mi udělal místo. Přisedl jsem si k němu, abych mu oplatil zdvořilosti za zdvořilost. Hodnou chvíli jsem se houpali mlčky, ale pak se mě zeptal, jestli bych se na něho nemohl vymočit. Vyjádři se vlastně lapidárněji. Byl jsem tak překvapený, že místo abych odmítl, zeptal jsem se proč. To ho strašně rozrušilo. Slezl z houpačky, odcházel napadaje na levou nohu a přitom si hlasitě brumlal, tuším něco o mně, ale radši jsem to neposlouchal. Rozhlížel jsem se po parku, každou chvíli jsem se bezděčně podíval na levou ruku a nohu, asi tak, jako se člověk dívá na nedávno podarovaného čistokrevného psa, který už mimochodem pokousal několik lidí. To, že se obě chovaly pasivně a houpaly společně se mnou, mě nijak neuklidňovalo. A když jsem uvažoval o nedávných událostech, současně jsem si říkal, že hned vedle toho mého přemýšlení číhá uvnitř v hlavě ji…
