V/ LUNAR EFFICIENT MISSIONARY
Start se odkládal osmkrát. Během odpočítávání vycházely najevo havárie. Jednou se porouchala klimatizace, jednou hlásil rezervní počítač zkrat, který se nekonal, jednou nastal zkrat, který hlavní počítač nesdělil kontrole, a při desátém count-down, když už to vypadalo, že poletím, odmítl poslušnost LEM číslo sedm. Ležel jsem omotaný a ovázaný samolepicími páskami s tisíci senzory jako faraónova mumie v sarkofágu, v zavřené přilbě, s laryngofonem na hrtanu a s trubičkou od nádoby s pomerančovou šťávou v ústech, s jednou rukou na páce katapultu a s druhou na kniplu, a snažil jsem se myslet na věci hezké a vzdálené, aby mi nebušilo srdce, sledované osmi kontrolory na obrazovkách spolu s mým tlakem, svalovým napětím, vylučováním potu, pohybem očních bulu a elektrickou vodivostí těla, která prozrazuje, jaký strach prožívá statečný astronaut čekající na posvátnou NULU a na rámus, který mě má vystřelit vzhůru, jenže pokaždé jsem uslyšel šťavnaté zaklení Wivitche, hlavního koordinátora, které předcházelo slovům STOP! STOP! STOP! Nevím, jestli za to mohly moje uši, nebo jestli něco v mikrofonech nebylo v pořádku, ale jeho hlas zněl jako z prázdného sudu, jenže já se o tom ani nezmínil, protože jsem věděl, že kdybych řekl slůvko, začnou zkoumat akustiku přilby, přivolají odborníky na rezonanci a všechno se to potáhne donekonečna.
Poslední havárie, kterou technici obsluhy nazvali vzpourou LEM, byla skutečně neuvěřitelná a idiotská, protože následkem kontrolních impulsů, které měly jen zkontrolovat všechny agregáty, se LEM začal pohybovat, a místo aby po vypnutí znehybněl, zachvěl se a usmyslel si vstát. Jako blbec, kterému úplně přeskočilo, začal škubat za pásy, div celý ten postroj neroztrhal, přestože mu postupně vypínali jedno napájení po druhém a nevěděli, odkud se to bere. Byl to prý nějaký únik či prosakování proudu. Impedance, kapacitance, rezistance. Když technici nevědí, co se děje, vyrovnají se bohatstvím slovníku lékařskému konziliu nad beznadějným případem. Jak známo, cokoli se může porouchat a taky se to jednou určitě porouchá, a v systému skládajícím se ze dvou set devadesáti osmi tisíc hlavních obvodů a sdružených bloků nedává žádné dublování stoprocentní jistotu. Stoprocentní jistotu, řekl Fin Halevala, starší technik obsluhy, dává jedině nebožtík, a to tu, že už nevstane. Halevala rád říkával, že když Pánbůh dělal svět, nebral v úvahu statistiku, a když vypukly havárie, už v ráji, použil zázraků, jenže to už bylo pozdě, protože nepomohly ani zázraky. Naštvaný Wivitch žádal, aby ředitel odstranil Halevalu, protože prý přináší smůlu. Ředitel sice věřil na smůlu, ale nevěřila na ni vědecká rada, k níž se Halevala odvolal, a tak zůstal na svém místě. V takovém ovzduší jsem se chystal na svou měsíční misi.
Nepochyboval jsem o tom, že se něco porouchá i nad Měsícem, přestože se simulace kontroly a odpočítávání opakovaly do zblbnutí. Byl jsem jenom zvědav, kdy se to stane a do jaké šlamastyky se v tu chvíli dostanu. Když jednou všechno báječně klapalo, sám jsem přerušil count-down, protože mě začala brnět příliš pevně obandážovaná levá noha, a jako v hrobce zmrtvýchvstalý faraón jsem se fonií hádal s Wivitchem, který tvrdil, že mě to za chvíli samo přejde a že se obinadla nesmí příliš povolit. Ale já si postavil hlavu a museli mě půldruhé hodiny vybalovat z celého kokonu. Ukázalo se, že si někdo – ale nikdo se k tomu přirozeně nepřiznal – při utahování sponek pomohl čudlíkem, kterého se používá při nacpávání a čištění dýmky, a zapomněl ho pod obinadlem pod mým kolenem. Ze soucitu jsem žádal, aby po tom člověku nepátrali, přestože mě napadlo, kdo za to může, protože jsem věděl, který z mých ochránců kouří dýmku. V senzačních románech o letech na hvězdy se takové věci nikdy nepřiházejí. Nikdy se nestane, aby astronaut, ač nacpaný příslušnými prostředky, dostal průjem nebo aby mu sklouzla trubička od nádoby sloužící přirozené fyziologické potřebě, následkem čehož se člověk může nejen počura…
