VI/ DRUHÝ PRŮZKUM
Probudil jsem se odpočatý a okamžitě jsem si vzpomněl na to, co se přihodilo minulý den. Po pořádné sprše to člověku vždycky myslí nejlíp. Proto jsem tak naléhal, aby mi na palubě zřídili koupelnu s tekoucí vodou, a odmítl jsem ty mokré ručníky, které bídně nahrazují vanu. Na vanu nemohlo být přirozeně ani pomyšlení, koupelnou byla nádrž velká jako sud, proudy vody stříkaly z jedné strany a z druhé je vcucával silný proud vzduchu. Abych se neutopil, protože voda se v beztížném stavu rozlévá v stále tlustší vrstvě po celém těle a obličeji, musel jsem si před koupelí nasadit kyslíkovou masku. Bylo to sice dost obtížné, ale dával jsem přednost takovéhle sprše než žádné. Jak známo, když už inženýři dokonale zvládli stavbu raket, děsili se astronauti havárií záchodů, a technici dlouho museli namáhat mozky, než tuto šarádu vyřešili. Lidská anatomie se absolutně nehodí pro kosmické podmínky. Tento tvrdý oříšek nedával spát astrotechnikům, ale přitom ani trochu nezajímal autory science fiction, protože ti byli nad takové problémy prostě povznesení. Pokud šlo o malou stranu, nebylo to ještě nejhorší, alespoň když šlo o muže. Naproti tomu velkou stranu bylo možno šťastně vyřešit až teprve dík příslušně naprogramovaným počítačům, takzvaným defekátorům, které mají jenom jednu slabinu, že totiž když se porouchají, je to hotová tragédie, takže si pak každý musí poradit, jak umí. Ale v mém měsíčním modulu to byl snad jediný počítač, který až do konce fungoval jako švýcarské hodinky, smím-li použít takové pochvalné metafory. Umytý a osvěžený jsem vypil kávu z plastikové hrušky a přikusoval k ní vánočku s rozinkami pod trychtýřem silného exhaustoru nastaveného na plný tah, protože mi bylo milejší, aby mi proud vzduchu trhal drobty z ruky, než abych se udávil nebo zakuckal rozinkou. Nepatřím k lidem, kteří se pro kdejakou blbost vzdávají svých návyků. Najedl jsem se jaksepatří, zasedl jsem do křesla před selenograf a s pohledem upřeným na glóbus simulovaného Měsíce jsem začal uvažovat s příjemným pocitem, že mě nikdo nebude otravovat radami, protože jsem řídícímu středisku neoznámil, že jsem se probudil, a tak si asi myslelo, že ještě spím. Zrcadlový fenomén a ta nahatá holka zřejmě představovaly dvě fáze průzkumu, KDO to přistál, a pravděpodobně uspokojily toho nebo to, co mi takové uvítání připravilo, když jsem se potom mohl courat po Flamsteedu, a přitom se mě nikdo nepokoušel ani mámit, ani na mě útočit. Ale ta železa, což byla ve skutečnosti mina, trčela v tom obrazu jako Pilát v Krédu. Na jedné straně vynaložili námahu, aby vyvolali fatu morgánu na zemi nikoho, což museli provést na dálku, protože to vyžadovala nedotknutelnost této zóny, a na druhé straně tam zakopali miny-pasti, což všechno dohromady vypadalo, jako kdybych čelil armádě vybavené radary dálkové výstrahy i mačetami. Mina mohla ovšem pocházet ze starých časů, neměl jsem přece potuchy, jako ostatně nikdo, co se dělo na Měsíci po tak dlouhou dobu hermetické izolace. Tuhletu záhadu jsem tedy nerozluštil, ale začal jsem se připravovat na další průzkum. LEM 2, dokonale způsobilý, byl dílem firmy General Teletronics a vypadal docela jinak než ten chudák, kterého jsem tak nečekaně ztratil. A tak jsem sjel do nákladního prostoru, abych si ho prohlédl, než se jím stanu. Musel to být fantastický silák, měl totiž úžasně silné nohy a paže, příslušně široká ramena, trojitý pancíř, který zaduněl, když jsem na něj prstem zaklepal, a kromě průzorů v přilbě měl navíc ještě šest párů očí – na zádech, na bocích a na kolenou. Aby General Teletronics předčila konkurenci, která navrhla prvního LEM, vybavila svůj model dvěma systémy osobních raketových systémů: kromě brzdících, které po přistání odpadávaly, měl tento pancéřový atlet napevno připevněné trysky v patách, pod koleny a dokonce jednu i v zadku, což mělo – jak jsem vyčetl z instrukce plné samochvály – pomáhat udržet rovnováhu a kromě toho mu to umožňovalo provádět skoky dlouhé 80 až 160 metrů. K tomu všemu se m…
