X/ KONTAKT
Byl už konec srpna, a tak než jsem večer rozsvítil lampu na psacím stole, zavíral jsem okno před můrami. Můj poměr k hmyzu je spíše záporný s výjimkou slunéček sedmitečných. Nijak zvlášť nemiluju motýly, ale snáším je, naproti tomu můry mě dovedou vyděsit, i když nevím proč. Právě tenkrát v srpnu se jich vyrojila spousta a ustavičně se třepetaly za okny mého pokoje. Některé byly tak velké, že jsem slyšel, jak měkce narážejí na sklo. Jelikož mi vadí už pouhý pohled na ně, chtěl jsem zatáhnout záclony, když vtom jsem uslyšel klepání. Bylo zřetelné a ostré, jako když někdo zvenčí ťuká na skleněnou tabuli kovovou trubičkou. Přistoupil jsem k oknu s lampou v ruce. Mezi zmateně se třepetajícími můrami jsem spatřil jednu úplně černou, větší než všechny ostatní, lesknoucí se odraženým světlem. Odlétala od okna a narážela na ně takovou silou, že jsem cítil, jak se chvěje okenní rám. Ta můra měla navíc ještě něco jako malý zobáček místo hlavy. Stál jsem a koukal na ni jako uhranutý, protože nenarážela na okno chaoticky, nýbrž v pravidelných intervalech, třikrát za sebou, pak na hodnou chvíli odlétla, ale znovu se vrátila, aby vyťukala svůj signál. Tři tečky, pauza, tři tečky, pauza, to se pořád opakovalo, až jsem pochopil, že je to písmeno S z morseovky. Přiznávám, že jsem chvíli váhal, zda mám otevřít okno, přestože jsem si už nejasně domýšlel, že to není živý tvor, ale pomyšlení na to, že bych vpustil do pokoje ty obyčejné můry, mi ztěžovalo rozhodnutí. Nakonec jsem se však přemohl. Pootevřel jsem okno. Okamžitě skulinou vlétla dovnitř. Zavřel jsem ho a podíval se na ni. Usedla na papíry na psacím stole. Neměla žádná křídla a teď mi vůbec nepřipomínala můru nebo jiný hmyz. Vypadala spíš jako lesklá černá oliva. Přiznávám, že jsem instinktivně ucouvl, když nevímjak vzlétla, zůstala trčet asi půl metru nad stolem a zabzučela. Jelikož se nevylíhla z larvy, nebudila už můj hnus. Stále ještě jsem držel v levé ruce lampu, a tak jsem pravou sáhl po té olivě. Nechala se vzít do prstů. Byla tvrdá, z kovu nebo z umělé hmoty. Znovu jsem uslyšel to bzučení, tři tečky, tři čárky, tři tečky. Přiložil jsem ji k uchu a zaslechl jsem slabounký vzdálený, ale zřetelný lidský hlas.
„Tady sova, tady sova. Slyšíš mě?“
Vložil jsem si olivu do ucha a ani nevím, jak mě hned napadla správná odpověď.
„Tady myš, tady myš. Ano, slyším tě, sovo.“
„Dobrý večer.“
„Buďte vítán,“ odpověděl jsem, a jelikož jsem pochopil, že hovor bude delší, zaclonil jsem okno a ještě jednou otočil klíčem v zámku. Laxe jsem slyšel výborně. Poznal jsem jeho hlas.
„Můžeme si klidně pohovořit,“ řekl a tichounce se zahihňal. „Nikdo nám nebude rozumět, protože používám scrambling vlastní výroby. Ale bude lepší, když zůstanu sovou a vy myší. Nemyslíte?“
„Dobře,“ odpověděl jsem a současně zhasl lampu.
„Nebylo to příliš těžké,“ prohlásil Lax. „Zachoval ses velmi rozumně, hned jsem to pochopil.
„Ale jak…?“
„Bude lepší, když to myš nebude vědět. Dorozumíváme se určitým zlodějským způsobem. Myš ať se přesvědčí, že to není falešný partner. Máme před sebou různé části hlavolamu. Sova začne první. Prach není žádný pyl. Jsou to velmi zajímavě konstruované mikropolymery s vlastnostmi elektrické supravodivosti při pokojové teplotě. Některé splynuly s pozůstatky toho chudáka, který zůstal na Měsíci.“
„Co to znamená?“
„Je příliš brzy na hledání určité odpovědi. Prozatím bych měl jen pár hypotéz. Ze známosti se mi podařilo sehnat špetku toho prášku. Máme asi půl hodiny čas, protože to, co nám zprostředkovává spojení, zajde potom za obzor myši. Nemohl jsem se ozvat ve dne, ač bychom měli víc času, ale riziko by bylo větší.“
Byl jsem strašlivě zvědavý, jak mi Lax dokázal poslat toho kovového brouka, ale pochopil jsem, že bych se ho neměl ptát.
„Mluv dál, sovo, poslouchám.“
„Mé obavy se potvrdily, ale s opačným znaménkem. Předpokládal jsem, že se na Měsíci něco z toho zmatku zrodí, ale nepředpokládal jsem, že TAM vznikne něco, co bude umět využít našeho posla.“
„Nešlo by t…
