II/ zasvěcení
Do nejhorší šlamastiky svého života jsem se dostal úplně náhodou, když jsem se po návratu z Encie chtěl vidět s profesorem Tarantogou. Nebyl doma, protože si pro něco odskočil do Austrálie. Chtěl být sice za pár dní zpátky, ale protože pěstoval nějakou zvláštní primulku, která vyžadovala častou zálivku, pozval si na tu krátkou dobu do bytu svého bratrance. Ne toho, co sbírá nápisy po všech záchodech světa, ale jiného, co se zabývá paleobotanikou. Tarantoga má mnoho bratranců. tohohle jsem neznal, a když jsem viděl, že mě přijal v domácím kabátku bez kalhot a vstal od psacího stroje s vysunutým papírem, chtěl jsem odejít, ale nepustil mě. Nejenže ho neruším, řekl mi, ale naopak jsem přišel právě včas, píše totiž těžkou, novátorskou knihu a nejlíp se soustředí, když může vyprávět obsah připravené kapitoly byť i náhodnému posluchači. Polekal jsem se, že píše botanické dílo a že mi zaneřádí hlavu lopuchy, bylinami a semeníky, ale naštěstí tomu tak nebylo. Dokonce mě dost překvapil. Řeko mi, že od prvopočátku dějin se vyskytovali mezi primitivními kmeny různí originální lidé, kteří byli nepochybně považováni za šílence, protože se pokoušeli jíst všechno, na co se podívali – listy, bobule, výhonky, lodyhy, čerstvé i vyschlé kořeny všech možných rostlin, a přitom jistě mřeli jako mouchy, protože spousta rostlin je jedovatá. Neodstrašilo to však další nonkonformisty, kteří v této nebezpečné práci pokračovali. Jedině díky jim dnes víme, jak se připravuje chřest nebo špenát, co udělat s listem vavřínu a co s muškátovým oříškem, naproti tomu vlochyni se raději vyhneme. Tarantogův bratranec mě upozornil na skutečnou známou dnešní světové vědě, že k zjištění, která rostlina se nejlépe hodí ke kouření a vtahování jejího dýmu, museli starověcí sisyfové sbírat, sušit, kvasit, stáčet a obracet v popel dobrých 47 000 druhů listnatých rostlin, než jim přišel do ruky tabák, protože na žádné větvičce přece nenašli cedulku s nápisem, že TOHLETO se hodí jak pro výrobu doutníků, tak rovněž, po semletí, na tabák. Divize těchto prasvětců po dlouhá staletí braly do úst, hryzaly, žvýkaly, ochutnávaly a polykaly všechno, absolutně všechno, co kde rostlo u plotu nebo na stromě, a to všemi možnými způsoby: vařené nebo nasyrovo, s vodou i bez vody, scezené i nescezené, ale také v nespočetných kombinacích, díky čemuž jsme přišli k hotovému a víme, že nejvhodnější místo pro zelí je vedle vepřového, zato k zajíci patří červená řepa. Z toho, že někde neuznávají červenou řepu k zajíci a dávají přednost například červenému zelí, usuzuje Tarantogův bratranec, že brzy vznikaly národní pospolitosti. Neexistují Slované bez boršče. Každý národ měl zřejmě vlastní experimentátory, a ti když se jednou rozhodli pro červenou řepu, zůstali jí jejich potomci věrní navzdory tomu, že sousední národy řepou pohrdaly. O rozdílech gastronomické kultury, podmiňujících rozdíly národního charakteru (korelace mátové omáčky se splínem Angličanů, například u příležitosti roštěnky), napíše Tarantogův bratranec zvláštní knihu. Prozradí v ní, proč Číňané, kterých je spousta už od nepaměti, jedí nejraději tyčinkami a všechno musejí mít rozsekané a rozdrobené a ke všemu musejí mít rýži. Ale o tom bude psát až později.
Každý ví – zvýšil hlas – kdo byl Stephenson, každý ho ctí za jeho banální lokomotivy, ale co je lokomotiva, ještě k tomu neaktuální, protože parní, ve srovnání s artyčoky, které s námi zůstanou věčně? Tato zelenina na rozdíl od techniky nestárne a já ho zastihl právě při promýšlení kapitoly na toto novátorské téma. Hrozila snad smrt Stephensonovi, když hotový už Wattův parní stroj stavěl na kole? Byl snad v nebezpečí života Edison, když vymýšlel fonograf? Oba riskovali leda tím, že se na ně naštve rodina nebo že zbankrotují. Jak je nespravedlivé, že vynálezce zastaralých technických krámů musí znát každý, kdežto velké vynálezce gastronomie nezná nikdo a nikoho ani ve snu nenapadne, že by bylo záhodno přinejmenším postavit pomník Neznámému kuchaři, tak jak…
