Divocí a zlí IV – Kříže (Jiří Kulhánek)

V charakteristickém bystřinovitém žbluňkání jsem se zdvihl na kolna, dunící kulomet stále v rukou. Fialoví obři, pokud nemohli bojovat synchronně, byli strašně pomalí. Byli stejně pružinovití jako Protivníci.

Čili radost střílet.

Vycenil, jsem zuby a začal zbraní opisovat krátké obloučky.

 

* * * * *

 

Jediné, co mi vadilo, bylo, kdo se má přes ta těla prodírat. A navíc do schodů.

 

* * * * *

 

Náboje mi došly, když jsem se dostat zpátky na chodbu, z které mě fialoví před chvílí tak potupně sestřelili. Odhodil jsem kouřící zbraň a sehnul se pro jednu z těch věcí, co používali oni. Kulomet dopadl na koberec nacucaný modravou krví.

Zasyčelo to.

Ta zbraň byla pro poněkud větší postavy, než mám já, takže jsem si připadal jako čtyřletý kluk s dospělým minometem.

Zmáčkl jsem spoušť a poslední z fialových se skácel, v hrudi díru jako okénko do ponorky.

 

* * * * *

 

Přelétl jsem očima velkou zlacenou tabuli s informačními nápisy, kde co na této chodbě a vůbec v hotelu je.

„Malý salonek, malý salonek, malý...“ otřel jsem cákanec modré krve, „...salonek. Tady,“ píchl jsem prstem, „velký kongresový sál. Tam budou. Ale... aha, to musím o tři patra výš,“ pochopil jsem zcela „jasnou a srozumitelnou“ šipkovou konvenci.

 

* * * * *

 

Na schodech, tentokrát už ne tak honosných, jsem narazil na další oponové bytosti - tentokrát to byly ty pochodující skafandry.

Jediný problém byl, že se z nich valily hektolitry nazelenalé vody, a málem mne spláchly až do přízemí. Zbraň po fialových se osvědčila.

Obyvatelé skafandrů vypadali jako mohutní, ostře oranžoví a silně ozubení delfíni v černých brýlích; jeden z nich v křečích překousl mosazné zábradlí. Byl to zvuk, jaký obvykle vydávají jen opravdu velké hydraulické nůžky. Žádný z těch zubů se neodlomil.

Velké zbrani v mých rukou tekutina ze skafandrů nesvědčila - podle hlasitého šumění, které kov vydával, to voda rozhodně nebyla. Mramor mi pěnil pod nohama a stoupaly z něj obláčky kouře. Kupodivu, žádné z látek, co jsem měl na sobě, tekutina neškodila. Žádný dým, žádné šumění a glock vypadal jako obyčejně mokrý.

Před dalším postupem jsem musel počkat, až se ti delfíni přestanou plácat. Strašně to cákalo.

 

* * * * *

 

Přestože jsem čekal, že nejtužší odpor teprve přijde, až ke dveřím velkého kongresového sálu jsem si ani nevystřelil.

 

* * * * *

 

Běžel jsem po tmavohnědém koberci a sledoval zlacené šipky; skleněné lampy na stropě tlumeně zářily a zase ty kontrasty: chodba vypadala naprosto nedotčeně, naprosto civilně a naprosto luxusně, asi tak stejně jako minulých sto padesát let. Jsou místa, kterých se Čas ani věk nedotýkají - pokud se tam nemihnu já a pár nepřátel.

To už jsem stál přede dveřmi velkého kongresového sálu. Že Velký Otec bude právě tam jsem odhadoval i podle toho, že tam byla vysílačka, která stále omílala ten projev. V elektromagnetickém prázdnu zářila jako červený bod.

Najednou jsem se cítil trochu nesvůj, jako by všechno až do této chvíle šlo nějak příliš snadno.

„Anebo si mé dobré vychování myslí, že bych měl zaklepat,“ přepnul jsem glock na střelbu dávkou a rozkopl dveře.

 

* * * * *

 

Kongresovému sálu vévodil velký kulatý stůl; opravdu velký. Na stěnách byly šedé sametové tapety, na podlaze šedý koberec, na oknech žaluzie té samé barvy a na vysokém stropě tmavé dřevěné obklady s dovedně ukrytými svítidly - tlumená záře dávala věcem měkce pastelové odstíny. Vpravo bylo čtvero čalouněných dveří.

Kolem stolu sedělo asi padesát mužů v bratrských obřadních rouchách.

Běloši, černoši, orientálci, všichni měli na levém rameni insignie Otců.

Šedé vousy anglického Otce se velebně vlnily, ale bílou pěšinku Velkého Otce jsem nikde neviděl.

Jen jeden z nich se vymykal. Seděl na opačné straně stolu, přesně proti dveřím. Měl světlý oblek, světlou kravatu, černou košili, úzké černé brýle a neměl insignie. Nikdy předtím jsem ho neviděl.

Trvalo mi asi pikosekundu, než mi došlo, kde přesně jsem se ocitl.

Pak se mi po obličeji rozlil opravdu ošklivý úsměv:

„Sleduju, že jsem na schůzku dorazil včas. Tatíci.“

Přitom mi pořád vzadu v hlavě cinkalo: To je příliš, příliš snadné!

 

* * * * *

 

Otce můj úsměv vůbec nevyvedl z míry. Jen seděli, ti, co ke mně byli zády, napůl otočeni, a všichni mne tak přezíravě pozorovali.

Zvedl jsem glock.

Jediné problémy, které jsem viděl, byly, z které strany začít a jestli mi vystačí náboje.

„Ale Patejli, přece byste hned nestřílel. My tu na vás tak drahnou dobu čekáme, a vy hned s pistolí,“ řekl ten muž ve světlém obleku, vstal a narovnal si kravatu.

 

* * * * *

 

„Proč ne?“ ukazovák na spoušti se mi plynule svíral. Začít u světlé by mohlo být to pravé.

Něco suše prásklo a glock mi vylétl z ruky.

„Třeba proto, že nemáte zbraň?“ řekl světlý oblek a začal se usmívat.

„Berte to jako... předběžné opatření,“ v rozšiřujícím se úsměvu vycenil dokonalé bílé zuby.

Z toho úsměvu mě začalo mrazit. Mě!

„Jak jste se bavil cestou sem? A co tank, šel nastartovat?“

Ruka mi sjela k řemdihu.

„Ale, ale,“ pohoršeně mlaskl světlý oblek, „přece si nemyslíte, že nás přemůžete takovou, hm, kuličkou na řetízku?“

Vrhl jsem se dopředu a po dvou krocích narazil do zdi. Je to hnusný pocit, narazit do zdi, která tam není. Odmrštila mne a podlaha pod zadkem mi jen zaduněla.

„Už jsem to sice naznačil, ale ještě jednou pro méně chápavé - jen pro tentokrát,“ pokračoval světlý oblek: „Čekali jsme vás, a protože vás známe, kdyby vám nebyl kladen odpor, něco byste vytušil a možná nepřišel. A,“ podíval se mi do očí, „kdo se za vámi má pořád honit. Že.“

Pomalu jsem vstával. Dveře by měly být přesně za mnou. To slabé cosi, to o tom, že něco není v pořádku, to cosi, co mí před chvílí v hlavě jen tak slabě cinkalo, nyní troubilo jako lodní siréna. Svatý nesvatý, zachraňování světa mne docela přešlo.

Když jsem při vstávání získal tu správnou pozici, odrazil jsem se, a pozadu vší silou skočil do dveří. Vzápětí jsem opět studoval koberec zblízka. Ta neviditelná zeď byla i za mnou.

Tentokrát jsem se zvedal značně zvolna.

„Abych nezapomněl,“ světlý oblek si ťukal hotelovou tužkou o vyleštěný nehet na palci levé ruky, „považujte se za našeho zajatce. Přesněji řečeno za mého zajatce.“

Narovnal jsem se a důstojně založil ruce na hrudi. V hlavě jsem ale měl vír: Co se to sakra děje? Neviditelné zdi, co je to?! A mých skoro tři sta kilo v bitevní kombinéze se od nich odráží jako míček! A na Pistol jsou všichni moc daleko. Jako vždy.

„Kdo jste?“

„Ty mne neznáš, Patejli?“ přešel světlý oblek na tykání.

„Ne. Snad ten hlas... Nezpíváte u SDR?“

„Žert? Lidský žert?“ tužka mi namířila na hruď.

Mlčel jsem, protože z tónu toho hlasu se mi udělalo mdlo.

Už jsem tušil, kdo to je.

Nebo spíš co.

 

* * * * *