Úžasná Zeměplocha – Hrrr na ně! (Terry Pratchett)

Když vyšlo slunce, bylo nebe bez jediného mráčku.

Pozorovatel, pokud by nějaký nablízku byl, by si jistě všiml, že na tomhle malém kousku se moře vlnilo trochu jinak.

Možná že by se zamyslil nad kusem zahnuté trubky, která se s tichým skřípěním otáčela sem a tam.

Kdyby k ní dokázal přiložil ucho, byl by vyslechl následující hovor:

„…nápad dostal, když jsem dřímal. Kus trubky, zrcátko nahoře a dole - řešení všech našich potíží s orientací a nedostatkem vzduchu!“

„Úžasné! Trubka-na-prohlížení-věcí-kterou-se-dá-dýchat.“

„U všech bohů, jak víte, že jsem ji pojmenoval právě takhle, můj pane?“

„Šťastná náhoda.“

„Hele, někdo mi předělal šlapací sedadlo, teď je pohodlný -“

„Aha, ano, desátníku. Zatímco jste spal, podnikl jsem jistá měření a udělal drobné úpravy, které odpovídají vašim anatomic-“

„Vy jste něco měřil?“

„Ano, jistě, já-“

„To jako… v mých sedacích oblastech?“

„Ale prosím, tím si nelamte hlavu, anatomie je svým způsobem mou vášní a -“

„Jo? Tak vášní, jo? Tak pro začátek byste moh přestat s tou svou vášní, co se my anatomie tejče -“

„Okamžik, vidím něco jako ostrov!“

Trubka se se skřípotem otočila stranou.

„To je Lepš. Vidím tam i lidi. Takže ke šlapadlům, pánové! Musíme prozkoumat mořské dno…“

„No, když bude u kormidla on, tak se nikam jinam ani nedostanem -“

„Mlč, Noby.“

Trubka zmizela ve vlnách. Na hladinu se vyrojil malý gejzír bublin a část vzrušeného navlhlého dialogu, jehož účastníci se dohadovali, čí povinností bylo trubku zašpuntovat, a pak se onen téměř prázdný ° - kousek oceánu stal kouskem ještě prázdnějším.