Vozík skřípěl po mokrém dláždění. Pohyboval se však velmi zmateně, protože ani dvě z jeho kol nebyla téže velikosti, takže se kroutil, kýval a smýkal, a na jeho tažení pravděpodobně bylo třeba vynaložit mnohem více síly, než kolik jí v konečném souhrnu ušetřil. Tím spíše, že jeho náklad vypadal jako staré harampádí. To však jeho majitel také.
Byl velký asi jako člověk, ale ohnut v půli a pokrytý vlasy nebo hadry, nebo možná vlhkou směsicí obého. Obě materie byly tak propleteny a tak dlouho nemyty, že v nich tu a tam zakořenila tráva či malá rostlinka. Kdyby se onen tvor zastavil a přikrčil k zemi, byl by představoval až překvapivě přesnou podobu dlouho zanedbávané hromady kompostu. A v chůzi hlasitě čenichal.
Někdo mu nastavil nohu, aby mu zabránil v další cestě.
„Dobrý večer, Žumpachu,“ řekl Karotka, když se kárka zastavila.
Hromada znehybněla a pak se jí část nadzvedla.
,,’dprejskni,“ zahuhlalo to někde mírně pod vrcholkem.
„Ale no tak, Žumpachu, co kdybychom si jeden druhému hezky pomohli? Ty pomůžeš mně a já pak tobě.“
„Di do prdky, ‘ptáne.“
„Podívej, ty mi řekneš věci, které potřebuju vědět, a. já ti za to neprohledám vůz.“
„Nenávidím skřepaslíky,“ prohlásila Angua. „Příšerně páchnou.“
„No tak počkej, to od tebe není fér. Ulice by byly mnohem špinavější bez takových, jako je tuhle Žumpach a jemu podobní, viď Žumpachu?“ mluvil Karotka stále ještě velmi příjemným hlasem. „Sebereš něco tady, něco tam, možná s tím praštíš párkrát o zeď, aby se to přestalo bránit -“
„To je ‘rávněný ‘bvinění,“ prohlásil skřepaslík. Pak ze sebe vydal bublavý zvuk, který snad mohl být uchechtnutím.
„Doslechl jsem se, že prý bys mohl vědět, kde se touhle dobou zdržuje Zavátý Límeček,“ řekl Karotka.
,,’c nevím.“
„Dobrá,“ Karotka odněkud vytáhl tříhroté vidle a přistoupil k vozíku, na němž mokvala podezřelá hromada.
,,’c nevim vo -“ začal skřepaslík spěšně.
„No?“ pobídl ho Karotka s napřaženými vidlemi.
,,’c nevim vo šeftě s ‘krdlatama na ‘solgrošný ‘či.“
„Myslíš ten, který má vývěsku, že se tam pronajímají i pokoje?“
„Si myslím.“
„Skvěle. Děkuji ti za to, že jsi se projevil jako řádný občan,“ přikývl spokojeně Karotka. „Představ si, že cestou sem jsme náhodou viděli mrtvého racka. Na Pivovarské ulici. Vsadím se, že kdyby sis pospíšil, pořád ještě bys tam mohl být první.“
„U ‘sranýho ‘ebe!“ zafuněl skřepaslík vzrušeně. Vozík vyrazil kupředu. Hlídka pozorovala, jak nebezpečně rozkymácený a^skřípající říznul zatáčku a zmizel za rohem.
„Oni jsou to v jádru hodní tvorové,“ řekl Karotka. „Myslím, že to vypovídá hodně o duchu tolerance v tomhle městě, když ho i skřepaslíci mohou nazývat domovem.“
„Zvedá se mi z nich žaludek,“ zavrtěla hlavou Angua, když znovu vykročili. „Vždyť na tomhle dokonce rostly nějaké trávy!“
„Pan Elánius říká, že bychom pro ně měli něco udělat,“ pokračoval Karotka.
„Ten člověk je jediné veliké srdce.“
„Plamenometem, říká.“
„To by nešlo. Na to jsou příliš mokří. Zjistil už někdy někdo, čím se doopravdy živí?“
„Myslím, že je lepší brát je jako… počišťovače. Každopádně musíš přiznat, že se na ulicích zdaleka nevidí tolik odpadků a zdechlin jako dřív.“
„Možná, ale viděl jsi někdy skřepaslíka s koštětem a. rýčem?“
„No, obávám se, že tak už to ve společnosti chodí,“ uvažoval v chůzi Karotka. „Každý se snaží všechno shodit na ty pod sebou, až se nakonec najde někdo, kdo je ochotný to sežrat. To aspoň říká pan Elánius.“
„Asi ano,“ přikývla Angua. Chvíli kráčeli mlčky a pak se ozvala znovu. „Ty dáš hodně na to, co pan Elánius říká, že?“
„Je to skvělý důstojník a ten nejlepší vzor pro nás všechny.“
„A nepřemýšlel jsi někdy o tom, že by sis našel zaměstnání třeba v Quirmu nebo někde jinde? Většina ostatních měst loví členy ankh-morporské Hlídky a nabízí jim skvělé podmínky.“
„To jako opustit Ankh-Morpork?“ Tón Karotkova hlasu v sobě zahrnoval odpověď.
„Ne, to asi ne,“ přikývla Angua smutně.
„A kromě toho, nedovedu si představit, coby dělal pan Elánius, kdybych se mu o většinu věcí nestaral já.“
„N…
