Bylo po půlnoci.
Muž na hlídce klečel na palubě Ahmedovy lodi a třásl se.
„Vím dobře, co jsem viděl, wali,“ sténal. „A ostatní to viděli také! Něco se pozvedlo z vln za lodí a začalo nás to pronásledovat. Příšera!“
Ahmed se podíval na kapitána, který pokrčil rameny. „Kdo ví, co všechno se nachází na dně mořském, wali?“
„Ale ten dech!“ sténal dál vyděšený námořník. „Ozval se strašlivý řev a vzduchem se rozšířil zápach tisíce latrín! A pak obluda promluvila.“
„Skutečně?“ zajímal se Ahmed. „To je velmi neobvyklé. A co řekla?“
„Nerozuměl jsem jí!“ Mužova tvář se pokřivila, když se pokoušel vybavit si neznámé slabiky. „Znělo to jako…“ polkl a pokračoval, „…U bohů, po dlouhý době je lepší bejt venku než vevnitř, seržo!“
Ahmed se na něj pozorně zadíval. „A rozuměl jsi tomu?“ zeptal se.
„Jak to myslíš, wali!“
„Vy jste v Ankh-Morporku nestrávili příliš dlouhý čas, že ne?“ „Ne, wali!“
„Tak se vrať na své místo.“
Muž nejistým krokem odešel.
„Ztratili jsme rychlost, wali,“ řekl kapitán.
„Co když se nám ta mořská obluda přisála na kýl?“
„Vaše Výsost rozhodla potěšit se žertem. Ale kdo ví, co všechno bylo vyrušeno vynořením nové země?“
„Měl bych se na to asi podívat sám,“ prohlásil Jedenasedmdesátihodinový Ahmed.
Sám se vydal na záď lodi. Temná voda tiše šplouchala a syčela a loď za sebou nechávala zelenkavé opalizující brázdu.
Dlouho sledoval prostor za zádí. Lidé, kteří nejsou dobrými pozorovateli, v poušti dlouho nevydrží. V poušti může být stín v měsíční záři skutečně jen stínem, ale může to být i jedna z desítek věcí, které touží pomoci vám do Ráje. T’rusove se setkávají s mnoha stíny té druhé kategorie.
T’rus není jméno, které si dali sami, i když v poslední době mají sklony ho z pouhé pýchy přijmout za své. To slovo v překladu znamená nepřítel. Nepřítel kohokoliv. A není-li kdokoli po ruce, pak nepřítel každého, kdo po ruce je.
Když se opravdu soustředil, byl skoro přesvědčen, že asi devadesát metrů za lodí pluje temný stín, něco, co jen minimálně vyčnívá z vody. Drobné vlny se pěnily v místech, kde žádné vlny být neměly. Vypadalo to, jako kdyby loď sledoval nízký útes.
Ale, ale…
Jedenasedmdesátihodinový Ahmed nebyl pověrčivý. Byl podvěrčivý, což ho řadilo k lidské menšině. Nevěřil na věci, na které věřil kdekdo, ale které ve skutečnosti neexistovaly. On naopak věřil na věci, které existovaly, ale na které téměř nikdo nevěřil. Naštěstí i podvěr existuje poměrně dost, od známého „říkali mi, že udělám nejlépe, když se v tom nebudu přehrabovat, ale…“ přes klasické „na co si nesáhnu, tomu nevěřím“ až po všeobecně používané „občas se něco takového prosté stane, jenže mě by zajímalo…“.
V zásadě nebyl nakloněn tomu věřit v mořské obludy, zvláště ne v ty, které umějí mluvit ankh-morporsky, ale připouštěl, že na světě existuje mnoho věcí, které nezná.
Daleko za zádí také zahlédl světla lodi. Nezdálo se, že by se vzdálenost zkracovala.
To mu dělalo větší starosti.
Jedenasedmdesátihodinový Ahmed podvědomým pohybem zvedl ruku a i v temnotě naprosto bezpečně nahmátl rukojeť svého zakřiveného meče.
Nad ním ve větru tiše skřípala hlavní plachta.
