Úžasná Zeměplocha – Hrrr na ně! (Terry Pratchett)

Člun se vynořil ve špinavé a páchnoucí vodě pod molem. Poklop se pomalu otevřel.

„Smrdí to tady jako doma,“ prohlásil Noby.

„Vodě se nedá věřit,“ zavrtěl seržant Tračník hlavou.

„Ale já doma taky vodě nevěřím, seržo.“

Fredovi Tračníkovi se nakonec přece jen podařilo skutečně zachytit mastného dřeva. Byl to, mezi námi řečeno, heroický výkon. On a Noby Nóblhóch, oba zkušení, v boji ošlehaní vojáci, byli dobrovolně vysláni na nepřátelské území. Naštěstí věděl, že to dělají proto, že ve Člunu sedí lord Vetinari, a kdyby byli náhodou odmítli, byl by jisté nesouhlasně pozvedl obočí.

Tračník si ostatně vždycky myslel, že hrdinové mají nějaký zvláštní hodinový stroj, který jim umožňuje zemřít bez zaváhání pro Boha, vlast nebo jablečný koláč či jakoukoliv jinou delikatesu, kterou jejich matka vyrábí. Nikdy ho nenapadlo, že to může být také proto, že na ně někdo řve.

Natáhl se dolů.

„Pojď, Noby,“ řekl. „A pamatuj si, že to děláme pro Boha, Ankh-Morpork a -“ Tračníkovi se zdálo, že slova „kus toho žvance“ tady nějak nejsou na místě, „- a pro proslulý obložený chlebíčky my mámy, co je dělá s vepřovým kolenem!“

„Naše máma nám nikdy nedělala chlebíčky s vepřovým kolenem,“ řekl Noby, když vylezl na prkenné molo. „Ale nevěřil bys, co všechno dokázala s kusem sýra…“

„No to je možné, ale jako válečný křik se to moc použít nedá, co myslíš? ,Za boha, Ankh-Morpork a ty úžasné věcičky, co dokázala Nobyho máma dělat s kusem sejra…!’ To by jistě zaplavilo strachem srdce našich nepřátel!“ prohlásil seržant Tračník, když se dvojice plížila kupředu.

„Aha, no tak jestli ti de vo todle, tak to bys potřeboval nouzovej pudink naší mámy. Dělala ho, jak říkala, z toho, co dům dal,“ odpověděl Noby.

„Děsivý, co?“

„Nevydrželi by poslouchat ani do půlky, kdybych jim vo něm vykládal, seržo!“

Doky v Al Kali byly stejné jako doky kdekoliv jinde, protože doky na celém světě jsou stejné. Lidé potřebují věci z lodí vyložit a pak lodě znovu naložit. Existuje jen několik způsobů, kterými se to dá udělat. Proto vypadají doky po celém světě skoro stejně. Některé jsou teplejší, některé vlhčí, ale vždycky v nich najdete hromady zdánlivě zapomenutých věcí.

V dálce zářila světla města, které, jak se zdálo, nemělo ani ponětí o tom, že/na jeho území pronikli nepřátelští zvědové.

„,A sežeňte nám nějaké oblečení, abychom splynuli s davem,’” huhlal Tračník. „To se jim řekne.“

„Ale houbeles, to je snadný,“ zavrtěl hlavou Noby. „Každej přece ví, jak se tohle dělá. Ukryješ se někde v nějaké temné uličce, rozumíš, a čekáš, až se objeví párek chlapů, vlákáš je do ty uličky, jasný, pak se ozve pár tupejch úderů, a ty vylezeš a máš na sobě jejich voblečení.“

„A funguje to, myslíš?“

„Todle nikdy neselhává, seržo,“ potvrdil Noby plný sebedůvěry.