Lady Sibyla nastavila manželovi kapesník.
„Plivni!“ přikázala.
Pak mu pečlivě setřela čmouhu z tváře.
„V pořádku. Teď vypadáš opravdu velmi -“
„- vévodovsky,“ ušklíbl se Elánius zachmuřené. „A já už si myslel, že to mám za sebou.“
„Po tom strašlivém zmatku už convivium nedokončili,“ připomínala lady Sibyla a smetla mu jakési mikroskopické smítko z kabátce. „A být musí.“
„Člověk by si myslel, že když je vévodou, nemá zapotřebí nosit všechny ty hloupé věci, co říkáš?“
„No, vždyť jsem ti vysvětlovala, že si můžeš vzít slušný civilní oděv a vévodské symboly, drahý.“
„Jo. Já ty šaty viděl. Bílé hedvábné punčochy - to není nic pro mě.“
„Víš, podle mě do nich máš nohy, takže -“
„Ne, raději zůstanu u velitelské uniformy,“ pospíšil si Elánius.
Odněkud přispěchal ai;cikancléř Výsměšek. „Tak už vás čekáme, lorde E1-“
„Říkejte mi sire Same,“ přerušil ho Elánius. „To je oslovení, které ještě stačím překousnout.“
„No, našli jsme kvestora v jedné z mansard, takže myslím, že můžeme vyrazit. Kdybyste laskavě zaujal své místo…“
Elánius došel do čela procesí. Cítil na sobě stovky pohledů a slyšel tlumený šepot. Třeba je možné být vyloučen z řad šlechty? Musí se na to podívat do knih. I když na druhé straně, když si vzpomene na některé věci, které lordi v minulosti napáchali, musel by provést něco opravdu velmi odporného.
Náčrtky sochy ale vypadají velmi dobře. A viděl už, co bude v historických knihách. Jak se ukázalo, dělat historii bylo docela snadné. Historie byla to, co se zapsalo. Tak snadné to bylo.
„Je to skvělé!“ zvolal Výsměšek do všeho okolního hukotu a lomozu. „Tak a když se teď všichni vydáme na cestu a budeme následovat lor… velit… sira Samuela, měli bychom se tady sejít k obědu ne později než v půl druhé. Sbor je připraven? Nikdo nikomu nešlape na roucho? Tak tedy - kupředu!“
Elánius vykročil pomalým, vycházkovým krokem. Slyšel, jak se procesí za ním dalo do pohybu.
Bezpochyby docházelo k různým drobným potížím, jak k nim dochází u všech veřejných událostí, jichž se účastní i staří a hluší a mladí a hloupí. Už teď pravděpodobně několik lidí vyrazilo špatným směrem.
Když vyšel na náměstí Náhlého osvícení, ozval se pískot a různé obhroublé zvuky a mumlání jako „heleďte na něj, koukněte, jak se nese ten se vydařil“ a podobné výroky, kterými dav při podobných příležitostech vždycky hýří. Ale ozvalo se i několik výkřiků pozdravných.
Snažil se upírat zrak přímo před sebe.
Hedvábné punčochy. S podvazky. To nepřipadalo v úvahu. Bylo hodně věcí, které by byl pro Sibylu ochoten udělat, ale jestliže v jejich vztahu hrály nějakou roli podvazky, nebyly a nebudou to podvazky jeho. A každý říkal, že by si měl obléci purpurový plášť obšitý žužmelínem. Tak na to mohou taky klidně zapomenout.
Strávil zoufalou hodinu v knihovně, ale všechny ty řeči kolem zlatých koulí a hedvábných punčoch pro něj měly stejnou přitažlivost jako bahenní plyn. Tradice? On už jim ukáže tradice! Podle toho, co zjistil, tak každý trochu normální vévoda nosil pořádnou kroužkovou zbroj, nejlépe potřísněnou krví, a ještě lépe krví cizí…
Ze zástupu se ozval výkřik. Hlava se mu automaticky otočila stranou a uviděl mohutnou ženštinu, která seděla na zemi a mávala rukama.
„Ukradl mi kabelku! A přitom mi ani neukázal odznak cechu!“
Procesí se zastavilo, když se Elánius zarazil na místě a pohledem sledoval postavu pádící napříč náměstím.
„Hej, okamžitě zastav, Šimone Vyšťárale!“ vykřikl a vykročil stále rychlejším krokem kupředu.
A - což je pochopitelné - jen málo lidí ví, jak to při takových tradičních událostech chodí. Je v tom už od samého prapůvodu věci jistá podivná nelogika - kdysi býval důvod, proč lidé nosili každé úterý o svátcích Pečené duše kytičku petrklíčů, ale dnes ji nosí, protože.. . protože… protože se to tak prostě dělá. Kromě toho inteligence patvora zvaného dav se rovná druhé odmocnině z počtu přítomných.
Elánius se rozeběhl, a proto se za ním rozeběhlo i univerzitní procesí. Lidé za procesím zase viděli, jak se mezera mezi ni…
