Úžasná Zeměplocha – Těžké melodično (Terry Pratchett)

Vůz rachotil na cestě mezi nekonečnými zelnými poli, která se táhla až k Pseudopolisu.

„Na jednom turné už jsem byl,“ zavzpomínal Zlota. „To bylo, když jsem hrál se Snori Snorissvakem a jeho Mosaznými trouby. Každou noc jiná postel. Netrvalo dlouho a zapomněli jsme, který den v týdnu máme.“

„A který den v týdnu máme teď?“ zeptal se Cliff.

„Vidíš? A to jsme na cestě teprve… okamžik… tři hodiny?“ zasmušil se Zlota.

„Kde se zastavíme dneska na noc?“ zeptal se Cliff.

„Ve Scrotu,“ odpověděl mu Asfalt.

„To zní jako velmi zajímavé místo,“ zabručel Cliff.

„Už jsem tam kdysi byl,“ informoval ho Asfalt. „S cirkusem. Je to místo tak velký, že se do něj stěží vejde jedinej kůň.“

Buddy vyhlédl přes okraj vozu, ale nestálo to za tu námahu. Náplavové roviny stoských plání byly potravinovou zásobárnou celého světadílu, ale rozhodně ne něčím, čím by se mohl pokochat zrak, pokud pozorovatel nepatřil k těm, kdož upadnou do vytržení v okamžiku, kdy kolem sebe vidí padesát tři druhy zelí a jedenaosmdesát druhů fazolí.

Zhruba každé dva kilometry se v šachovnici polí u cesty rozkládala vesnice a sem tam nějaké městečko. Říkalo se jim městečka, protože byla větší než vesnice. Vůz už několika z nich projel. Většinou mívala dvě ulice, které se uprostřed křižovaly, jednu hospodu, jeden krámek s osivy, jednu kovárnu, jednu stáj, pojmenovanou s neutuchající nápaditostí, například Tondova stáj, Karlova stáj nebo Josefova stáj, pár stodol, dva tři staříky sedící před hospodou a dva tři mladíky postávající před Tondovou stájí, kteří se jeden druhému zapřísahali, že jednoho krásného dne, už brzo, odejdou z městečka do toho velkého světa tam někde za obzorem. Opravdu brzo. Možná už zítra.

„Připomíná ti to domov, co?“ strčil Cliff do Buddyho.

„Cože? Ne! Chalamados, to jsou samé hory a údolí. A déšť. A mlha. A všechno je tam stálezelené.“

Buddy si povzdechl.

„Předpokládám, že tam máte velký dům, co?“ řekl troll.

„Jenom takovou chalupu,“ odpověděl Buddy. „Je postavená z hlíny a dřeva. No, z bláta a dřeva.“

Znovu si povzdechl.

„Tak je to na cestách pokaždé,“ ozval se Asfalt. „Melancholie. Nemáte s kým promluvit, jen sami se sebou. Znal jsem lidi, kteří se takhle na cestě dokonale zbláz –“

„Jak dlouho je to to… teď?“ přerušil ho Cliff.

„Tři hodiny a deset minut,“ odpověděl Zlota.

Buddy si povzdechl.