Zuzanka se probudila. Něco ji tahalo za ucho.
Otevřela oči.
KVÍK?
„No to snad… ne!“
Posadila se v posteli. Ostatní dívky spaly. Okno bylo otevřeno, protože školní řád doporučoval čerstvý vzduch. Byl totiž k maní v libovolném množství. Zdarma.
Krysí kostliveček vyskočil na okenní parapet a pak, když se ujistil, že ho Zuzanka pozoruje, vyskočil do tmy.
Jak to Zuzanka viděla, svět jí nabízel dvě možnosti. Mohla si zase lehnout, nebo mohla následovat tu krysu.
Což by byla pěkná hloupost. I když sentimentální lidé v knihách takové věci dělávali. Končívali pak většinou v nějakém pitomém světě plném goblinů a přihlouplých mluvících zvířat. A většinou to byly takové smutné zmoklé holky. Vždycky dovolily, aby se jim věci stávaly, aniž by se s tím něco pokusily dělat. Chodily jen bez cíle sem a tam a říkaly „ach jeminkote“, i když bylo naprosto jasné, že každý trochu rozumně uvažující tvor by měl to místo brzo dokonale zorganizované.
Na druhé straně, když o tom tak uvažovala, bylo to docela lákavé. Svět v přílišné míře ovládalo změkčilé myšlení. Vždycky si říkala, že takové věci, to je práce pro lidi, jako je ona, že kdyby jich bylo takových víc, brzo by si s tím poradili.
Natáhla si župan, vylezla na okenní parapet a seskočila do záhonku pod oknem.
Krysa se změnila v malý stín, který rychle cupital po trávníku. Následovala ho pomalu směrem ke stájím, kde se jí ztratil v temnotě. Zastavila se.
Jak tam tak stála a cítila se trochu prokřehlá a hodně hloupá, vrátil se maličký stín a vlekl za sebou jakýsi předmět, který byl mnohem větší než on. Vypadalo to jako uzlíček starých hadrů.
Krysí kostřička se k uzlíku postavila a rozhodným pohybem do něj kopla.
Uzlík otevřel jedno oko, které se několikrát protočilo kolem a pak se zaostřilo na Zuzanku.
„Varuju tě,“ prohlásil uzlík. „Kra neříkám!“
„Cože?“ nechápala Zuzanka.
Uzlíček se překulil, potácivě se nadzvedl a neohrabaně zamával dvěma umolousanými křídly. Krysí kostřička do něj přestala kopat.
„Já jsem havran, ne?“ řekl černý pták. „Jeden z mála ptáků, kteří umějí mluvit. První věc, kterou mi vždycky lidi říkají, je ‚řekni krá‘, ne? Kdybych dostal peňák pokaždé, když to slyším, byl bych –“
KVÍK!
„No jo, tak jo.“ Havran si načechral peří. „Tady tohle, to je krysí Smrť. Všimni si jeho kosy a té kápě, ne? Krysí Smrť. Velikej hlavoun v krysím světě.“ Krysí Smrť se uklonil.
„Větší část času tráví pod stodolami a sýpkami a všude, kde lidi nechávají talíře otrub kořeněných strychninem,“ vysvětloval havran. „Je velmi svědomitý.“ KVÍK.
„Dobrá, ale co to on ode mě chce?“ zeptala se Zuzanka. „Nejsem krysa.“
„Jak pronikavý úsudek,“ prohlásil havran. „Hele, já jsem se sem nevnucoval, rozumíš? Klidně si spím na své lebce, a najednou bac ho! něco mě vleče za nohu. Protože jsem havran, jak už jsem ostatně říkal, jsem přirozeně okultní pták –“
„Promiň,“ zarazila ho Zuzanka. „Je mi jasné, že tohle je jeden z tamtěch snů, ale stejně bych se chtěla ujistit, že všemu správně rozumím. Řekl jsi, spím si na své lebce?“
„Ale ne, ne na své vlastní lebce,“ zavrtěl havran hlavou. „Ta lebka patřila původně někomu jinému.“
„Komu?“
Havranovy oči se divoce roztočily a překřížily u kořene zobáku. Málokdy se mu podařilo zaměřit obě oči jedním směrem. Zuzanka jen stěží odolávala nutkání otáčet se hned sem a hned tam, aby zjistila, na co se havran kterým okem dívá.
„Jak to mám vědět? Lebky se většinou neobjevujou se jmenovkama,“ odpověděl. „Je to prostě obyčejná lebka. Podívej, já pracuju pro jednoho mága, rozumíš? Dole ve městě. Sedím prostě na té lebce a dělám na lidi ‚krá‘ –“
„Proč?“
„Protože havran, který sedí na lebce a dělá na lidi ‚krá‘, je součástí modus operandi takového mága, stejně jako velké svíce, ze kterých tiše odkapává vosk, nebo starý vycpaný krokodýl, který visí na řetězech od stropu. Copak vůbec nic nevíš? Já jsem si myslel, že každej, kdo o něčem něco ví, ví něco alespoň o tomhle! Kdyby takový mág neměl havrana, který by seděl na lebce a dělal ‚krá‘, nepotřeboval by ani v…
