Zuzanka osedlala koně a nasedla.
Za Smrťovou zahradou byla obilná pole a jejich zlatý odstín byl jedinou odlišnou barvou v krajině. Smrť možná moc neuměl trávu (byla černá) ani jabloně (leskle černá na matně černé), ale hloubku těch barev, kterou ušetřil jinde, vložil do onoho obilí. Pole se mírně vlnila jakoby ve větru, háček byl v tom, že žádný vítr nebyl.
Zuzanka nedokázala pochopit, proč Smrť něco takového vytvořil.
Byla tam i pěšina. Vedla mezi poli skoro kilometr a pak náhle zmizela. Zdálo se, že tudy občas někdo chodí, na konci zůstane stát a jen tak se rozhlíží.
Truhlík sledoval pěšinu a na konci se zastavil. Pak se otočil, aniž přelomil jediný klas.
„Nevím, jak to děláš,“ zašeptala mu Zuzanka do ucha, „ale určitě to umíš, takže teď víš, kam chci jet.“
Zdálo se, že kůň přikývl. Albert jí řekl, že Truhlík je skutečný kůň z masa a kostí, ale když na vás bude jezdit stovky let Smrť, taky se něco přiučíte. Vypadal, když to vyjádříme velmi opatrně, že je přinejmenším pronikavě inteligentní.
Truhlík přešel do klusu, pak do cvalu a nakonec do trysku. A pak nebe bliklo. Jen jednou.
Zuzanka od toho čekala víc. Blýskající hvězdy, nějaký výbuch v duhových barvách… ne jen takové nějaké ledabylé zablikání. Zdálo se jí, že urazit tímhle způsobem téměř sedmnáct let je skoro urážlivé.
Obilné lány zmizely, ale zeleninová zahrada zůstala stejná. Byl tam tentýž tvarovaný keř a jezírko s rybí kostřičkou. Bylo tam i něco, co bychom v pozemské zahradě nazvali zahradními trpaslíky, až na to, že tady to byly malé kostřičky v černých róbách a ty si nesly přes ramena malé košíčky a tlačily malá kolečka. Věci měly sklony se neměnit.
Stáje ale byly trochu jiné. Tak za prvé v nich stál Truhlík.
Když ho Zuzanka vedla do prázdného stání vedle něj, tiše zaržál.
„Jsem si jistá, že se vy dva znáte,“ řekla. Vůbec nevěřila, že se to podaří, ale ono to nakonec dopadlo skvěle, čas, to bylo něco, na co se museli ohlížet jen ostatní lidé.
Vklouzla do domu.
… NEDÁM SE NIČÍM OBLOMIT ANI PŘINUTIT. JSEM NEPODPLATITELNÝ. UDĚLÁM JEN TO, CO BUDU POVAŽOVAT ZA SPRÁVNÉ.
Zuzanka se vplížila za jeden regál s přesýpacími hodinami. Nikdo si jí nevšiml. Když pozorujete, jak někdo bojuje se Smrtěm, nemáte čas sledovat stíny v pozadí.
O tomhle jí nikdy neřekli. To rodiče většinou nedělají. Váš otec mohl být Smrťovým učedníkem a vaše matka Smrťova adoptovaná dcera, ale když se z nich stanou rodiče, je to jenom nedůležitá maličkost. Rodiče nikdy nebyli mladí. Prostě jen tenkrát čekali, až se stanou rodiči.
Zuzanka se doplížila na konec regálů.
Smrť stál nad jejím otcem… ne, nad tím mladíkem, který se stane jejím otcem.
Na líci, kam ho Smrť udeřil, mu plály tři rudé otisky prstů. Zuzanka podvědomě zvedla ruku ke třem bledým pruhům na své tváři.
Ale tak přece dědičnost nefunguje.
Alespoň ne ta… normální.
Její matka… ta dívka, která se teprve stane její matkou… se tiskla k jednomu pilíři. No, pomyslela si Zuzanka, vlastně se s věkem vylepšila.
Alespoň její vkus, co se oblečení týče. Pak sama sebou v duchu zatřásla. Připomínky k módě? Teď?
Smrť stál nad Mortem, v jedné ruce meč a ve druhé Mortovy přesýpací hodiny.
NEDOVEDEŠ SI PŘEDSTAVIT, JAK JE MI TO LÍTO, řekl:
„Já možná ano,“ odpověděl mu Mort.
Smrť zvedl hlavu a podíval se přímo na Zuzanku. Oční důlky mu na okamžik modře zaplály. Zuzanka se pokusila vmáčknout do stínů.
Smrť sklopil pohled dolů k Mortovi, podíval se na Ysabell, znovu na Zuzanku a znovu na Morta. A zasmál se.
Pak otočil Mortovy přesýpací hodiny vzhůru nohama.
A luskl prsty.
Mort s tichým „pop“ zmizel. Stejně tak Ysabell a ostatní.
A najednou bylo všude kolem hrobové ticho.
Smrť velmi opatrně odložil hodiny na polici a chvilku se zahleděl ke stropu. Pak řekl:
ALBERTE?
Zpoza jednoho pilíře se vyšoural Albert.
BYL BYS TAK LASKAV A UDĚLAL MI ŠÁLEK ČAJE, PROSÍM?
„Jistě, Mistře. He, he, že jste mu to ale natřel, he, he –“
DÍKY.
Albert se odšoural směrem ke kuchyni.
MĚLA BYS RADĚJI VYLÉZT.
Zuzanka vylezla a postavila se …
