Pohled od Nakřápnutých hor na Ankh-Morpork, který se, podobný natrženému sáčku s nákupem, rozkládal uprostřed nedohledných Stoských plání, byl celkem impozantní. Zaříkadla a zaklínadla, která minula svůj cil nebo se odrazila špatným směrem, se rozpínala na všechny strany a vzhůru a vytvořila oblak v podobě mísy, v jehož středu neustále blýskala podivná různobarevná světla.
Všechny silnice i stezky vedoucí z města byly přeplněny uprchlíky a každý hotel a hostinec u cesty byl nacpaný. Nebo téměř každý.
Zdálo se, že příjemnému malému hostinci stojícímu v nevelkém hájku na cestě do Quirmu se všichni vyhýbali. Nebylo to tím, že by měli lidé strach do něj vstoupit, bylo to tím, že pro tuto chvíli jim nebylo dopřáno si ho všimnout.
Zhruba tři sta metrů od hostince se najednou prapodivně zavlnil vzduch a na koberec rozkvetlé levandule vypadly doslova odnikud tři postavy.
Ležely chvíli nehybně ve voňavém porostu, až se jim nakonec pomalu začalo vracet vědomí. Pak se ozval Creosot. „Kde bychom tak mohli být, co myslíte?“
„Je to cítit jako šuplík se spodním prádlem,“ řekla Conina.
„Ale ne s mým,“ zaprotestoval pevným hlasem Nijel.
Opatrně se narovnal a dodal: „Neviděli jste náhodou tu lampu?“
„Zapomeň na ni. Asi ji někde prodal, aby si mohl za výtěžek postavit vinárnu,“ zavrtěla hlavou Conina. Nijel se začal přehrabávat v hustém koberci voňavých kvítků, až nakonec nahmátl jakýsi malý kovový předmět.
„Mám ji!“ zaradoval se.
„Hlavně ji netři!“ vykřikli jeho společníci dvojhlasně. Jejich upozornění už stejně přišlo pozdě, ale na tom nakonec vůbec nezáleželo, protože i když už Nijel stačil lampu opatrně přejet rukávem, stalo se jediné. Ve vzduchu, zhruba ve výši očí, se objevil žhnoucí narudlý nápis, ze kterého se kouřilo.
„Haló?“ četl Nijel nahlas. „Prosím, neodkládejte svou lampu. Jsme rádi, že jste se obrátili právě na nás. Pokud nám po zaznění tónu oznámíte své přání, stane se naším rozkazem. Mezitím si užijte hezkou věčnost.“ K tomu Nijel dodal: „Víte, skoro bych řekl, že si toho nabral trochu moc.“
Conina mlčela. Upírala pohled přes pláň k rozbouřenému kotli magie. Občas se z něj vynořilo nějaké osamocené zaklínadlo a odletělo směrem k některé z bližších magických věží. Navzdory stoupajícímu slunci a citelnému oteplení se otřásla.
„Musíme se tam dostat co nejdřív,“ řekla. „Je to strašně důležité.“
„Proč?“ podivil se Creosot. Jediná sklenka vína, kterou vypil, ho nestačila vrátit do té bezstarostné nálady, ve které v posledních dnech byl.
Conina otevřela ústa a - pak udělala něco u ní nevídaného – zase je beze slova zavřela. Bylo zbytečné, aby vysvětlovala, že každý osamocený gen v těle ji žene kupředu, dokazuje jí, že by se měla vrhnout do akce a že obrazy mečů a řemdihů neustále útočí na kadeřnický salon jejího svědomí.
Nijel na druhé straně nic takového necítil. Jediné, čím se mohl dát hnát on, byla obrazotvornost, ale té měl zato tolik, že by po ní mohla plout středně velká válečná galéra. Podíval se k městu s výrazem, který, nebýt jeho ustupující brady, vyjadřoval by sklonem čelisti pevné odhodlání.
Creosot si uvědomil, že je v menšině.
„Myslíte, že tam budou mít něco k pití?“
„Spousty,“ přikývl Nijel.
„No, to by mi mohlo pro začátek stačit,“ rozveselil se poněkud Serif. „Tak dobrá, veď nás, broskvoprsá dcero -“
„A žádnou poezii, prosím.“
Zvedli se z voňavého koberce a pustili se dolů svahem, až narazili na cestu, která vedla k již dříve zmíněnému hostinci neboli, jak Creosot trval na svém, karavanseraji.
Chvíli váhali, zda mají vstoupit dovnitř. Nezdálo se, že by tady byli nějací hosté. Jenže Conina, jejíž původ a výchova ji nabádaly k tomu, aby se plížila kolem zadních vchodů budov, našla na dvoře za domem uvázány čtyři koně.
Trojice si koně zamyšleně prohlížela.
„To by byla krádež,“ nadhodil nakonec Nijel.
Conina otevřela ústa, aby s ním souhlasila, a než se stačila ovládnout, vyletěla z ní slova „no a co?“. Pokrčila rameny.
„Možná že kdybychom tady nechali nějaké peníze -“ navrhl mladík.
„Na …
