„Je to opravdu ostuda,“ prohlásil malý mág.
Ostatní mlčeli. Byla to ostuda a nebyl mezi nimi jediný, kterého by nehlodaly výčitky svědomí. Bohužel, jak to někdy vychází v té podivné alchymii duše, právě pocit viny způsobil, že byli nadutí a bezohlední.
„Mohl bys laskavě mlčet?“ prohlásil jejich momentální vůdce. Jmenoval se Dobroděj Koláček, ale dnes v noci visí ve vzduchu něco, co naznačuje, že by bylo zbytečné si jeho jméno pamatovat. Vzduch je temný, těžký a plný duchů.
Neviditelná univerzita je prázdná, v jejích chodbách není živáčka.
Samozřejmě že šestice mágů, kteří mají za úkol spálit knihovnu, se duchů nebojí. Jsou totiž tak nabití magií, že v chůzi tiše bzučí, oblečeni jsou v roucha, která svou nádherou předčí roucho bývalého arcikancléře, jejich špičaté klobouky jsou špičatější, než byl dříve ten nejšpičatější klobouk, a to, že se tisknou do malého hloučku, je jistě pouhopouhá náhoda.
„Je tady strašná tma,“ ozval se nejmenší z mágů.
„Vždyť je taky půlnoc,“ odpověděl mu Koláček ostře, „a uvědom si laskavě, že jediné opravdu nebezpečné věci jsme tady my, co vy na to hoši?“
Ozval se sbor rozpačitého mumlání. Všichni Koláčka obdivovali, protože se o něm vyprávělo, že se tajně cvičí v pozitivním myšlení.
„A pár starých knih nás nepoleká, co, mládenci?“ usmál se spokojeně na nejmenšího mága. „Nebo tebe snad jo?“ zahřměl na něj nakonec.
„Co? Já? Myslíš mě? To tedy ne. Já ne. Samozřejmě že ne. Vždyť jsou jenom z papíru, jak on říká.“
„No proto.“
„Ale je jich tam devadesát tisíc, nezapomeňte,“ ozval se v tom další mág. „Většina z nich je ukryta v ostatních rozměrech knihovny. Je z nich vidět jen malý kousek, vrcholek, víte, jako u toho - té věci, co je skoro celá pod vodou -“
„Hroch?“
„Krokodýl?“
„Moře?“
„Podívejte se, nechtěli byste laskavě zmlknout?!“ vykřikl Koláček. Na okamžik zaváhal. Připadalo mu, že se zvuk jeho hlasu doslova ztrácí ve tmě. Vzduch se podobal prachovému peří.
Trochu se sebral.
„Tak pozor,“ prohlásil a obrátil se ke dveřím knihovny nahánějícím hrůzu.
Pozvedl ruce, udělal několik složitých gest, při kterých se mu prapodivně prolnuly prsty, a rozdrtil dveře na prach.
Vyvalily se na ně vlny ticha a škrtily zvuk třísek, které se stále ještě sypaly k zemi.
Dveře byly dokonale zničeny, o tom nemohlo být pochyb. V rámu visely čtyři osamělé pokroucené závěsy a v troskách bylo vidět zbytky starého nábytku a několika regálů. Udivilo to dokonce samotného Koláčka.
„No prosím,“ ušklíbl se nakonec sebevědomě. „Vidíte, jak je to snadné? A nic se mi při tom nestalo, mám pravdu?“
Boty se zatočenými špičkami několikrát rozpačitě zašoupaly. Temnota za vyraženými dveřmi byla rozptylována nejasnou thaumathurgickou září, která řezala do očí. To částice daných možností urychlovaly v silném magickém poli průběh skutečnosti.
„Nuže,“ pokračoval Koláček optimisticky, „kdo se ujme toho čestného úkolu a zapálí první oheň?“
Když v hrobovém mlčení uplynulo deset vteřin, řekl: „V tom případě to udělám sám. Ale řeknu vám, že když se tak na vás dívám, to by člověk mohl mluvit do dubu.“
Prošel prázdným dveřním otvorem a spěšným krokem se pustil k malému paprsku měsíčního světla, které pronikalo prosklenou kupolí klenoucí se nad středem knihovny. (O středu knihovny, stejně jako o ostatních místech se vždycky vedly zapálené spory. Vzhledem k silnému přebytku volné magie, která deformovala nejen prostor, ale i čas, nebyla geografie knihovny stálá, a tak je možné, že knihovna neměla ani rohy, natož střed.)
Napřáhl ruce.
„Tak prosím. Absolutně nic se neděje. Pojďte sem.“
Ostatní mágové to s viditelnou neochotou udělali a každý z nich se ve zničených dveřích podvědomě sehnul.
„Prima,“ zabublal spokojeně Koláček. „Tak a teď, kdo má sirky, jak jsem nařídil? Na magické knihy magický oheň nepůsobí, takže jsem chtěl, aby měl každý svoje -“
„Támhle se něco pohnulo,“ řekl nejmenší mág.
Koláček zamrkal.
„Co?“
„Nahoře, pod kupolí se něco pohnulo,“ opakoval malý mág i s vysvětlivkou. „Viděl jsem to.“
Koláček se s…
