„Co je to za místo?“ zeptala se Conina.
Mrakoplaš se rozhlédl kolem a pokusil se hádat.
Byli stále ještě ve středu Al Kali. Za zdmi slyšel hukot davů. Jenže uprostřed toho rušného města někdo vyčistil rozlehlý prostor, obehnal jej zdí a vybudoval v něm zahradu tak romanticky přirozenou, že vypadala stejně pravě jako selátko z mandlového těsta.
„Vypadá to, že uprostřed města zabral někdo deset čtverečních kilometrů a obehnal je zdí a věžemi,“ zkusil to nakonec.
„To je ale divný nápad,“ zavrtěla Conina hlavou.
„No, možná že to byla nějaká místní náboženská sekta - víš, podle nich, když zemřeš, tak se dostaneš do nějaké takovéhle zahrady, kde hraje podobná krásná hudba a taky,“ pokračoval poněkud kulhavě, „se tam podává šerbet a to - mladé ženy, taky tam jsou.“
Conina přeletěla pohledem po zelené nádheře zahrady obehnané zdí, plné pávů, zdobných podloubí, altánů a lehce supících vodotrysků. Dobrý tucet žen, polehávajících na lehátkách, jí pohled bez zájmu oplatilo. Ukrytý orchestr smyčcových nástrojů hrál složitou klačskou hudbu nazývanou hašš.
„Jenže já nejsem mrtvá, prohlásila. Jsem si naprosto jistá, že bych si něco takového pamatovala. Kromě toho já si takhle ráj nepředstavuji!.“ Podívala se pohrdlivě na polehávající postavy a dodala: „Zajímalo by mě, kdo jim dělá vlasy?“
Mezi lopatky se jí přitiskl hrot meče a ona i Mrakoplaš vykročili po dokonale upravené cestičce k malému pavilonu se střechou ve tvaru kopule, který stál v malém olivovém hájku. Ušklíbla se.
„A už v žádném případě nemám ráda šerbet!“
Mrakoplaš mlčel. Byl zaměstán tím, že pilně studoval stav svého vědomí, a to, co viděl, se mu ani trochu nelíbilo. Klíčilo v něm totiž strašlivé podezření, že se zamiloval.
Byl si skoro jistý, že zaznamenal všechny průvodní jevy. Potily se mu dlaně, cítil nedefinovatelný pocit v žaludku a všeobecně měl dojem, že má kůži na hrudníku vyrobenou z příliš těsného plastiku. Kdykoliv Conina promluvila, zdálo se mu, že mu někdo jezdí po páteři horkým železem.
Podíval se na Zavazadlo, které mu stoicky klusalo po boku, a rozpoznal tytéž příznaky. „Takže ty taky?“ zaúpěl.
Možná, že si to na víku Zavazadla jen pohrály sluneční paprsky, ale možná že bylo na kratičký okamžik opravdu o něco červenější než obvykle.
Pochopitelně, dřevo myslícího hruškovníku má zvláštní mentální spojem se svým majitelem… Mrakoplaš zavrtěl hlavou. No ano, to by vysvětlovalo, proč ta věc není v posledních dnech ve své vlastní zlomyslné kůži.
„To nemůže nikdy fungovat,“ prohlásil Mrakoplaš. „Tím chci říct, že ona je žena a ty jsi, no, ty jsi -“ Na okamžik se zarazil. „No ať jsi co jsi, jsi koneckonců dřevo. Nikdy to nemůže fungovat. Lidi by vás pomluvili.“
Ohlédl se znovu na postavy zahalené v černém, které je provázely jako stráž.
„Nevím, co od toho čekáš,“ řekl nakonec odměřeně.
Zavazadlo popoběhlo za Coninou a přitočilo se k ní tak blízko, že do něj narazila kotníkem.
„Odskřípni!“ vyštěkla popuzeně a nakopla ho tentokrát úmyslně.
Pokud se dá u Zavazadla mluvit o výrazu, tak v tu chvíli na Coninu zíralo s výrazem nevěřící křivdy.
Pavilon před nimi vypadal jako cibule obrácená špičkou vzhůru, osázená drahým kamením a postavená na čtyři sloupy. Uvnitř byla směsice polštářů, na kterých se povaloval tlustý muž ve středním věku a tři ženy. Muž na sobě měl roucho z purpurového hedvábí vyšívané zlatou nití. Ženy, jak se mohl Mrakoplaš přesvědčit na vlastní oči, byly živoucí ukázkou, že šest malých pokliček a nějaká ta píď síťoviny zakryjí ledacos, i když - Mrakoplaš se zachvěl - zdaleka ne všechno.
Zdálo se, že muž něco píše. Zvedl k nim hlavu.
„Předpokládám, že náhodou neznáte dobrý rým na slovo, právo?“ zeptal se poněkud nevrle.
Mrakoplaš s Coninou si vyměnili pohled.
„Zdrávo?“ řekl Mrakoplaš. „Hravo?“
„Krávo?“ navrhla Conina s nucenou veselostí.
Muž zaváhal. „Kráva - to se mi docela líbí. Kráva, to otevírá určité další možnosti. Podívejme, proč ne? Mohla by to být kráva. Přitáhněte si nějaký ten polštář, mimochodem. Nalejte si trochu…
