Cesta krve I – Dobrák (Jiří Kulhánek)

Muselo to trvat jen několik sekund — probraly mne ostré pleskavé rány do obličeje. Otevřel jsem oči a první, co jsem uviděl, byl příšerný žlutofialový ksicht mrtváka. Jak jsem ležel pravou tváří na zemi, viděl jsem nad hranou schodiště jenom tu hlavu. Jak mrtvák vystoupil o další schod, hlava se zakývala a najednou byl vidět i krk a kus hrudi. Kolem rtů, na bradě a na zelené rozervané košili měl povlak cizí černé mokvavé krve, v které se hemžily malé bílé larvy.

Pak mi něco zakrylo výhled a s ostrým švihnutím mne to bolestivě a mokře pláclo do obličeje.

Levou rukou jsem zachytil Jonášovo zápěstí, a zatímco jsem si říkal, že ho budu muset naučit nějaké mírnější způsoby, jak křísit omdlelé, vytáhl jsem z pouzdra berettu a vystřelil doprostřed žlutofialového obličeje díru.

Svíjející se bílé larvičky se rozcákly po zdi a po zábradlí. Mrtvola s kouřícím otvorem v hlavě ale nepadla — těsně za ní byl další mrtvák a za ním deset, sto, plné schody.

Držel jsem se zdi a strašně pomalu se mi podařilo vstát. Další dva mozky se vznesly v poslední letecké exhibici. Přehodil jsem si pistoli do levé ruky a pravou začal po kapsách hledat univerzální magnetický klíč. Dveře na konci chodby jsem předtím — nevím proč — vlastnoručně zamkl.

Přitom jsem pořád střílel.

I levou rukou a bez míření už nešlo minout. Mrtváci se valili po schodech jako vlna a jejich omračující zápach mne zase málem porazil.

Konečně jsem klíč nahmatal — vytrhl jsem ho i s podšívkou. V té chvíli mi došly náboje.

„Střílej!“ zachrčel jsem na Jonáše.

Mrtváci už dosáhli hrany schodů a začali se valit do chodby. Je to spíš chodbička než chodba — krátká chodbička. Těla s rozstřelenými hlavami tlačili před sebou, a když se sesula, rozdupali je.

Ticho bylo rušené jen šoupáním kroků, mlaskavými zvuky a praskáním kostí.

„Tak sakra střílej!“

Jonáš pořád nic.

Ustupoval jsem a rval z pouzdra druhý zásobník a měl příšerný strach, že upustím klíč. Už bych ho nezdvihl. Pak jsem zády narazil na dveře.

Jonáš svíral browning v obou rukou a strašně se mu třásly. A stále nestřílel. Já jsem nemohl natáhnout závěr a světlo výbojek už zase začínalo tmavnout.

Tak jsem udělal to, co bych nikdy nepovažoval za možné. Přestože mrtváci byli sotva dva metry za námi a jejich napřažené ruce ještě blíž, otočil jsem se k nim zády. A pustil jsem pistoli.

Pak jsem oběma rukama, na třetí pokus, zastrčil klíč do zámku. A otočil jím.

Pak jsem klíč vytáhl, stiskl kliku a otevřel. Každý pohyb jsem si musel dokonale rozplánovat.

Pak mi rameno sevřela fialovočerná ruka.

Dveře se otevíraly směrem k nám. Další mrtvák na ně nalehl, málem je přibouchl a jeho ruce se mi zaťaly do límce neprůstřelné vesty. Pěstí v okované rukavici jsem ho dvakrát udeřil do obličeje. Při pokusu o třetí úder se mi zakousl do dlaně. Volnou rukou jsem prostrčil zužující se mezerou ve dveřích Jonáše. Nějaký mrtvák mu právě strhl z hlavy šátek, a to ho snad konečně probralo.

Zezadu na mne nalehla další těla a mezera ve dveřích se zúžila a já nebyl schopen pootevřít, abych proklouzl také. Stále se zužující škvírou jsem viděl kumbál a druhými otevřenými dveřmi i nápis WC DAMEN.

Pak už jenom AMEN. Příznačné slovo a stále z něj ubývalo.

Nemít neprůstřelnou vestu a kalhoty vyztužené kevlarem, mrtváci už by mne roztrhali na kusy.

Takhle to bude trvat o pár chvil déle.

Pak jsem v mezírce, která už byla jen teničkou spárou, zahlédl slehlou houštinu špinavých šedých vlasů, a pak mi kolem obličeje šlehlo něco žhavého. A ještě jednou a ještě jednou a ještě jednou. Klika mne tloukla do ruky, jako by někdo do dveří z druhé strany bušil kladivem. Cítil jsem, že se sevření těl trochu uvolnilo. Mrtvák vedle mě, kterého jsem měl stále zakousnutého do dlaně, podklesl v kolenou, přestal se pokoušet prokousnout mou aramidovou rukavici a v levém spánku měl malou černou dírku. Z veřejí viselo několik dlouhých světlých třísek a byly v nich čtyři malé otvůrky. Vzápětí se škvíra ve dveřích opět rozšířila na mezeru a já věděl, že je to má poslední šance. Nacpal jsem se do ní, cítil jsem, jak mi nějaká studená ruka natrhla boltec, a pak jsem s hlasitým zaduněním padl na ledovou dlážděnou podlahu v kumbálu a první doušek vzduchu, který předtím páchl zvětralou močí, mi nyní připadal jako cosi neopsatelného všemi eufemismy světa.

Skrčil jsem nohy a za zády se mi ozvalo zapraskání — ke dveřím se dovalil celý peloton mrtváků. Zdržet se o vteřinu...

Zvedl jsem hlavu a začal se škrábat na nohy. Čistý vzduch na mne působil jako elixír. Mrtváci neměli šanci dveře otevřít — ale vymáčknou je i se zárubněmi během okamžiku.

Jonáš klečel, ruce s kouřící pistolkou svěšené mezi koleny a zvracel si na ně. Postavil jsem ho na nohy a ve zvuku tříštěných dveří jsme se rozběhli pryč.

 

* * * * *

 

Za dobu, co jsme byli uvnitř, přibylo dvacet, možná pětadvacet centimetrů sněhu. Když jsme se dopotáceli dost daleko, ohlédl jsem se. Jídelna, rozmazaná vířícími vločkami, stále vypadala jako ta nenápadná, opuštěná, promrzlá, maskovací barvou natřená vojenská jídelna.

„Ke garážím,“ zasípal jsem a studený vzduch mne v hrdle spáleném žaludečními kyselinami řezal jako oheň.

Před vraty dlouhé garáže z vlnitého plechu jsme ze sebe sněhem otírali zvratky a špínu, dokud se z jídelny nevypotácely první postavy.

Potácely se k nám.

 

* * * * *

 

V garážích bylo husté přítmí.

„Dovnitř, až dolů,“ řekl jsem a Jonáš zmizel v černých útrobách tanku. Naučeným pohybem jsem se spustil za ním a zavřel a zajistil těžký poklop. Jak jsem kdysi povinný vojenský kurs nenáviděl, tak jsem teď byl vojákům vděčný, že mne naučili ovládat tank i poslepu — vypínač vnitřního osvětlení mi i po třech letech od ukončení kursu sám vklouzl mezi prsty. Cvakl jsem jím a vnitřek ocelové obludy proťaly paprsky několika bodových světélek. Za ten okamžik, co jsme byli uvnitř, stroj naplnila pára, a promrzlý pancíř už pokrývala vrstvička jinovatky. Zapnul jsem klimatizaci a nastavil pohlcovač vlhkosti na maximum.

„Na nic, prosím tě, nesahej,“ řekl jsem Jonášovi preventivně. Ale kluk se jenom choulil v křesle pro řidiče a mezi stehny si tiskl promodralé ruce. Viděl jsem, že má rozpuštěným sněhem úplně promočený límec a hlava se mu tak divně klinkala. Bez věčného šátku vypadal nezvykle.

Tank byl plně vybaven a připraven k okamžitému nasazení. Takže to byla bojová jednotka, žádný výcvik nováčků.

‚Pohodlně‘ jsem se usadil a zavřel oči. Prozatím jsme v bezpečí. Tělo mne bolelo, plíce jsem měl jako v plamenech a byl jsem vysílený. Přemýšlel jsem, co dál. Po půlhodině jsem nevymyslel nic jiného, než že se musíme vrátit tam dolů. Pak mi bylo ještě hůř. Z pancíře kolem doslova sálal mráz a Jonáš se třásl a hlasitě mu drkotaly zuby. Věděl jsem, že by šok a teď ten chlad, navíc v promočených šatech, nemusel přežít.

„Takže něco začneme dělat,“ i pouhá slova mne unavovala. Naše životabudící tablety byly v krosně a krosna byla opřená vedle otevřených pancéřových dveří tam dole.

„Jonáši, díky. Zachránil’s mi život,“ zaklepal jsem mu na temeno.

Otočil hlavu a tvářil se hrozně — zničeně, ublíženě a navíc se strašně styděl. Chápal jsem, co se mu honí hlavou — bylo to, jak by mu za očima běžel film.

„Z toho, žes do nich nejdřív nemohl střílet, z toho si nic nedělej. To je poprvé úplně normální.“ ‚Já z toho mám naopak radost.‘ Poslední větu jsem nahlas neřekl.

„To, jak jsi střílel skrz ty dveře, to byl fakt dobrej nápad. Bez toho bych tam zůstal... Jen mi řekni, jaks věděl, že tam nemám hlavu já?“ zachechtal jsem se. Snažil jsem se zachovat přesně podle jedné z životních moudrostí mého dědy: Když je ti nejhůř, řekni vtip. Nemusí být moc dobrý, natož k smíchu — stačí dobrá vůle.

Když viděl, že se směju, pokusil se Jonáš také usmát. Povedlo se mu to na potřetí, ale atmosféra v tanku se zvedla.

„Jak jsme na tom se zbraněmi?“ převedl jsem rozhovor na praktické téma. Jonáš mi podal browning — měl jen jeden zásobník.

O kádvojku i berettu jsem přišel a ty miniaturní granáty jsem si už dávno přendal do krosny, která je stále položená tam dole vedle otevřených kulatých dveří a vedle Jonášova batůžku s náhradími zásobníky do browningu. Při spaní ty granáty strašně tlačily a pořád je odepínat a ráno připínat... Ještě se budu muset hodně učit — obzvlášť opatrnosti. Jestli mi na to zbude čas. Do stehna mne mačkalo umělohmotné pouzdro aitoru, ale těžký nůž není pravá zbraň do těchto podmínek. Vrátil jsem pistolku Jonášovi. Vzal si ji — ale jako by byla špinavá. Otočil jsem se a vyndal z přihrádky ‚palubní ruční zbraň‘, kterou je povinně vybaven každý tank. Tady to byl krátký samopal Heckler-Koch 9mm. Robustní spolehlivá zbraň, bohužel bez tlumiče a s pouhými dvěma třicítkami zásobníky.

„Musíme se tam vrátit,“ vyslovil jsem konečně svou myšlenku a dal jí tak sílu názoru a neodvolatelnost. Neřekl jsem to ani tak kvůli Jonášovi, jako kvůli sobě. Jonáš se po mých slovech jakoby o polovinu srazil. Nesměl jsem ho na to nechat moc myslet — ani sebe.

„Tady, do tohohle se nasoukej,“ vybral jsem mezi třemi protiatomovými obleky pro posádku ten nejmenší. Velikost ‚L‘ je přesto na člověka skoro dvakrát tak vysokého jako Jonáš. V kursu jsme si příliš velké obleky zkracovali pomocí rolování nohavic a rukávů a pomocí silné izolační pásky. Jako celé povinné vybavení i páska byla v přihrádce — je to stejné ve všech tancích NATO. Jediný rozdíl tady toho oproti těm, na nichž jsem prodělal výcvik, je, že v Čechách jsou místo heckler-kochů jako ‚palubní ruční zbraně‘ škorpióny s dlouhými hlavněmi.

Jonáš si přelezl vedle mne do věže, a když se ve stísněných prostorách plných hran a výstupků soukal do šustivého overalu, v očích měl otázku: ‚Proč mě s tím trápíš a sám se neoblékáš?‘

„Plynová maska by ti sklouzla z obličeje — tady ten atombordel je vzduchotěsný a má kuklu s autonomním dýchacím systémem. Nebo bys chtěl ještě jednou čuchat ten smrad?“ Jonáš se otřásl a bylo vidět, že potlačuje dávení.

„Na, tady to spolkni,“ vyloupl jsem ze staniolového platíčka bílou pilulku a dohlédl, aby ji nevyplivl. Nebylo nic na zapití a byla proklatě hořká. Sám jsem také jednu spořádal — s nechutí, ale měly by nás po nich přejít ty návaly zvracení — zvracet ve vzduchotěsném protiatomovém obleku nebo plynové masce není radno.

Zavěsil jsem si brašnu s plynovou maskou k opasku.

„Jdem na to. Než tady zmrzneme,“ dvakrát jsem hlasitě tleskl a přátelsky, ale silně zatřásl bledým Jonášem.

Klimatizace dokázala potlačit vlhkost vzduchu, ale bez nastartovaného motoru nehřála.

Jonáš začal na něco ukazovat — nejdřív jsem myslel, že mám něco nad hlavou, pak jsem pochopil, že mi ukazuje na ucho. V chladu mne natržený boltec ani nebolel, ale pak jsem si vzpomněl na bílé larvy a mrtvolný plyn — do takového prostředí jít s otevřenou ranou je sebevražda.

Polil jsem si ucho dezinfekcí z lékárničky tanku. Příšerně, příšerně to štípalo — až mi začaly téci slzy. Jonáš zatínal pěsti a viditelně se mnou cítil. To příšerné štípání a pálení mělo jednu výhodu — byl jsem rázem docela svěží. Osušil jsem si šumící ucho gázou a přestříkl ránu tekutým obvazem. Když zaschl, opatrně jsem otevřel a vyklopil poklop.

Od úst šla pára, za pootevřenými vraty garáže se stmívalo, z nebe se valil sníh a ve vzduchu byl slabě cítit mrtvolný plyn. Otáčel jsem hlavou na všechny strany, ale bylo slyšet jen šelestění přemrzlých vloček po plechových stěnách garáže. S hecklerem v ruce jsem sklouzl po pancíři na betonovou podlahu a pomohl seskočit Jonášovi. Tlumeně šustil protiatomovým oblekem a s vysoko zarolovanými rukávy vypadal jako netopýr. Aspoň jsem mu nemusel říkat, že se holýma rukama nesmí dotýkat promrzlého kovu.

Opatrné jsem vyhlédl ze dveří — šedobílý svět ze sněhu na zemi, sněhu ve vzduchu a sněhu na stromech. Vystrčil jsem ze dveří celou hlavu a podíval se k jídelně. Vypadala naprosto mírumilovně. Předpokládal jsem, že prostranství mezi jídelnou a garáží bude plné potácejících se mrtváků. Nebyl tam ani jeden.

„Asi jsou zalezlí uvnitř, aby méně ztuhli,“ zašeptal Ten druhý. Moc odvahy mi nedodal.

„Jdeme,“ sykl jsem na Jonáše. Pistoli měl zastrčenou v pouzdře na opasku atombordelu a ani nehladil pažbu jako vždycky dřív. Střílet do jakýchkoli lidí je mnohem těžší než střílet do jelena. Z toho by se dala udělat nějaká obecně platná moudrost.

Když jsme došli do poloviny vzdálenosti mezi oběma budovami, uviděl jsem to: Ve sněhu od dveří jídelny se táhlo hluboké a široké koryto. Bylo už sice hodně zasněžené, ale stále jasně viditelné.

„No jasně!“ radostí jsem se udeřil pěstí do stehna. Vsadil bych se, že koryto po mírném oblouku míří rovnou na sever. Podle jeho šířky muselo v podzemní továrně pracovat asi čtyři sta lidí — počet lidí podle stopy, kterou zanechají, jsem se v minulých týdnech naučil odhadnout docela přesně. Radost mne trochu přešla. Jako všude, tak i tady určitě nějací mrtváci zůstali. Odhadl jsem to na něco mezi třemi a osmi.

V té chvíli mne Jonáš zatahal za rukáv — protiatomový oblek ho dělal dvakrát širším, než byl, a kukla, kterou si pak nasadí na hlavu, mu visela až na zadku.

„Co je?!“

Zaklepal si na ucho a bodl prstem k nebi.

Zvedl jsem ho a dlouhými skoky vyrazil zpět ke garáži — snažil jsem se přitom tahat nohy za sebou, aby mé šlápoty vypadaly jako od mrtváka.

To gesto s uchem a prstem k nebi znamenalo popelnici nebo černý šípovitý stroj.

Podle toho, jak padající sníh tlumil zvuky, museli být Cizinci už zatraceně blízko.

Proběhl jsem vraty garáže, vyhoupl Jonáše na blatník tanku, a když jsem se drápal za ním, uslyšel jsem bzučení i já. Jako by se mi po zádech rozběhlo tisíc mravenců s ledovými nožičkami.

Černá stíhačka to nebyla, ale také to nebyla jen jedna popelnice.

Jonáš sklouzl otevřeným průlezem, já se nasoukal za ním a připadalo mi, že to trvá věčnost. Když jsem zavíral poklop, bzučení už bylo velmi hlasité. Pancéřové víko tlumeně klaplo. Do zavřené věže tanku bzučení neproniklo.

„Kurňa, co tu dělají! Snad si nás nevšimli! Jak by si nás mohli všimnout! Ale co tu teda dělají!“ horečně jsem si mumlal a zapínal pasivní obranné systémy. Moc jich není — říká se tak vnějšímu odposlechu a širokoúhlé kameře nad kulometem. Nikdy jsem moc nechápal, proč se tomu říká zrovna ‚pasivní obranné systémy‘, ale říká se tomu tak.

„Sakra!“ zaklel jsem, když jsem si v horečném chvatu zatrhl o jedno z tlačítek nehet. Nasadil jsem si kuklu se sluchátky, zastrčil její konektor do správné zdířky a elektronicky zesílené bzučení popelnic a šumění sněhu mi naplnilo hlavu. Ještě jsem si troufl pootočit kameru ke dveřím, hnout hlavní kulometu už ne.

Ale to by v případě nouze byla otázka vteřinky.

Bzučení bylo stále silnější. Pořád jsem doufal, že to jsou jen popelnice — klidně ať jich je deset, s těmi by se tank vypořádal. S černou stíhačkou ne. Kulomet nemá ani zdaleka takovou průbojnost jako dalekonosné střelivo z kádvojky — je to jen taková nepřesná bouchačka. A zaměřovací systém kanónu dokáže zasáhnout vozidla pohybující se maximálně sedmdesátkou — se štěstím jednou ze dvou ran. Mít tak na věži protiletadlový raketomet... Ale ten nemáme.

Seděli jsme v tanku skoro hodinu a zima byla čím dál horší. Zmrzlé oblečení na mně popraskávalo, Jonáš při každém pohybu šustil a teklo mu z nosu. Občas se mi neovladatelně roztřásl nějaký sval. Bzučení popelnic už sice slyšet nebylo, ale věř jim. Celou dobu jsem si mučil mozek s tím, co je sem mohlo přivést. Nenapadlo mne nic jiného, než že nějak zachytily naši stopu. Nevěděl jsem sice naprosto jak...

„Ten plyn! Jasně-jasně-jasně! Žádná stopa! Ten zatracenej smradlavej plyn!“ najednou zašeptal Ten druhý.

Představil jsem si, jak musel vypadat výdech přes dvacet stupňů teplého mrtvolného plynu do ledové atmosféry. Na infračidlech asi jako výbuch bomby. Proto popelnice zmizely tak rychle, něco takového se musí stávat skoro dnes a denně — že se mrtváci dostanou na svobodu až takhle pozdě.

„Jdeme,“ bradu jsem měl ztuhlou, že jsem si málem sám nerozuměl.

 

* * * * *

 

Prošli jsme jídelnou s vnitřkem zdemolovaným k nepoznání a odněkud z hloubi budovy se ozýval takový divný pulsující zvuk. Už v jídelně byl zápach shnilotiny nesnesitelný. Pomohl jsem Jonášovi nasadit kuklu — ozvalo se zasyčení a z výdechu zeleného obleku se odpoutal obláček páry. Jonáš na mne udělal, jako že je OK. Nasadil jsem si plynovou masku, dotáhl popruhy a chviličku se dusil, než mne napadlo vyndat zátky z filtrů.

Šel jsem dál a dával dvojnásobný pozor — musel jsem se spoléhat jen na svůj ne zcela funkční sluch. Jonáš nemotorně šustil za mnou, jeho oblek syčel a v pravé ruce, jejíž rukavici jsem jakž takž upravil na jeho ruku, svíral pistolku. Poprosil jsem ho — pokud to bude nezbytné — aby střílel. Nic mi neslíbil.

Dveře, u kterých jsem svedl ten zběsilý boj o život, se změnily v rozdupané třísky. V chodbě za nimi stále tak neosobně bzučely zářivky — nejdříve jsem si myslel, že to je ten pulsující zvuk, ale pak jsem si všiml, že se hnědá betonová podlaha tak trochu pohybuje.

Když jsem se sehnul, co to je, byl jsem vděčný, že jsem snědl pilulku proti zvracení. Byly to mouchy. Ten strašlivý druh, co posledních pět let sužuje v červenci a srpnu celou Evropu. Objevily se, když se konečně skoro podařilo vyhubit starou mouchu — myslím, že se jmenovala moucha domácí. Nevinná černá bzučící muška, která vám ráno občas padla do kávy.

Uvolněné místo v biosystému zaplavila — doslova zaplavila — moucha, o které se vědci přeli, jestli to je nějaký původní druh z Afriky, nebo mutant té staré. Obyčejným lidem to bylo úplně jedno — nová moucha až na nahnědlou barvu byla skoro stejná jako ta původní. Poletovala, bzučela, padala do kávy... ale rozmnožovala se asi dvacetkrát rychleji. V prvních letech její invaze vymřela i spousta původních muších nepřátel. Přežraní ptáci nemohli vzlétnout a stávali se oběťmi koček, pavouci praskali jako přefouknuté balony, žáby se nedokázaly dostat nad hladinu. Hrůza. Pak byly do Evropy dovezeni ti velcí pavouci, kteří invazi much sice také nezastavili, ale aspoň zpomalili. Od té doby je všude spousta odporných obrovských chlupatých pavouků.

Nenávidím mouchy.

Teď, když jsem věděl, že to, co mi křupá pod nohama, není sníh uvázlý v hrubých podrážkách, byl jsem pilulce vděčný dvojnásob.

Nenávidím hmyz.

Mouchy se hemžily po zemi, protože je ochromoval ledový vzduch, tekoucí dolů po schodech jako řeka. Stejně se ale shlukovaly na rozdupaných tělech mrtváků a živily se a rozmnožovaly se a kladly vajíčka, dokud je chlad nezabil. Jsou to nesmírně životaschopné a přizpůsobivé mouchy.

Schody byly mušími těly nebezpečně kluzké. Čím jsme scházeli níž, tím bylo much více a byly čilejší. Pak jsem na jednom mezaninu našel kádvojku. Našel jsem ji jenom náhodou — ve vrstvě much jsem na ni šlápl. Berettu jsem nahoře mezi slizkými vnitřnostmi ani nehledal. Puška byla až na pár škrábanců v pořádku. Hodil jsem si hecklera na rameno a s kádvojkou v rukou jsem si rázem připadal větší.

Pak jsme byli zase dole. Kulaté dveře byly dokořán a zevnitř mi na obnaženou pokožku dýchalo vlhké horko. Ten pulsující zvuk bylo bzučení miliard a miliard much.

Krosna i Jonášův batoh se změnily v jednu velkou hnědou lezoucí masu, lesknoucí se tisíci duhových křidélek. Naštěstí tady bylo stále natolik chladno, že mouchy nemohly létat — bzučet ano, ale létat ne.

Překousl jsem odpor a nahmatal v tom hemžení T-Klíč. Mrtváci ho odkopli ke zdi, ale robustnímu přístroji nějaký kopanec nemůže uškodit. Přenesl jsem krosnu i batoh za kulatá vrata, počkal, až opadne zvířené mračno much, a pomocí T-Klíče je zase zamlkl. Když jednou T-Klíč nějaké dveře zvládne, dají se jím ovládat skoro tak snadno jako obyčejným klíčem — i když třeba jako tyto mají pouze dálkové ovládání. Mnohatunová masa zapadla s tlumeným mlasknutím.

 

* * * * *

 

Postupovali jsme do nitra podzemního komplexu a všude byly mouchy — jak se oteplovalo, začínaly být čilé. Kupodivu nelétaly výš než k mému pasu; připadal jsem si, jako bych se brodil hlubokou vodou, a jejich bzučení znělo jako tisíce smyčců rejdících po nejtlustších strunách tisíců kontrabasů. Občas zvuk pravidelně tepal, až z toho brněla hlava.

Začínalo se mi špatně dýchat — nasával jsem mouchy do filtrů a v mrtvolném plynu bylo čím dál méně kyslíku. To byl možná důvod, proč se mouchy nevysilovaly přílišným létáním.

Skoro po půl hodině chůze po chodbách se samými otevřenými dveřmi (kde mohli být mrtváci na každém kroku) jsme došli do obrovské haly.

Přestože jsem v uplynulé půlhodině už viděl hodně much, tolik much jako v té hale jsem v životě neviděl. Vypadaly jako hnědé vzdouvající se moře, po kterém přebíhají chaotické vlny. Někde jich bylo po kotníky, někde po kolena a vzadu se jich svíjela snad metrová vrstva.

Z mušího moře vystupovalo devět obrovských nádherných aerodynamických strojů. Obrysy měly trochu rozmazané, protože byly docela obalené lesklými hemžícími se tělíčky. Supertajné superstroje poháněné reaktorem studené fúze. Na nic jsem nedbal, pustil jsem pušku a vyhodil Jonáše do vzduchu a ještě jednou a pod maskou jsem tlumeně řval radostí. Když Jonáš tak divně zamával rukama, postavil jsem ho na zem — myslel jsem, že mu netěsní protiatomový oblek.

Mořem much se k nám brodili mrtváci. Ti nejblíž už byli dost blízko. Nemohl jsem v mouchách nahmatat upuštěnou kádvojku, tak jsem si do rukou zhoupl hecklera.

Hrubé pažbičky mi padly do dlaní, vycvakl jsem pojistku a ryk palby bez tlumiče přehlušil i dunivé bzučení, z kterého svědila podlaha do pat a trnuly zuby. Kádvojka je mnohem účinnější zbraň než jakýkoli samopal, ale hluk dodával hecklerovi zdánlivou vládu nad hromy.

Mrtvák vždy zatančil krátký taneček, mozek mu vycákl na záda a tělo padlo, až se mouchy rozstříkly — na padlém mrtvákovi se okamžitě utvořila obrovská bzučící hromada.

Když Jonáš našel kádvojku, začali jsme postupovat podél stěny — dostřílel jsem zásobník heckleru a vzal si pušku. V hlavni se svíjely muší larvy, a protože jsem nechtěl riskovat, že se roztrhne,znovu jsem nabil samopal. Vzadu v hale byly zavřené dveře — první zavřené dveře, které jsem tu kromě těch vstupních viděl. Bylo na nich německé slovo LAGERS; tušil jsem, že by to mohlo znamenat SKLADY. Odemkl jsem je univerzálním klíčem a kromě much, které se do chodby za dveřmi nahrnuly s námi, tam žádné jiné nebyly.

Zářivky v chodbě byly podstatně slabší a modré a stěny byly natřené okrově žlutou barvou. Zvedl jsem prst — chodbou vanul slabý průvan a byl suchý a teplý. Zkusil jsem si poodtáhnout masku. Vzduch byl cítit betonovým prachem, olejem, barvami, něčím známým, ale neidentifikovatelným a trochu záchody — jako v každé podobné klimatizované prostoře. Jediný mrtvolný plyn mi stoupal z šatů.

Sundal jsem si masku — vousy se mi zadrhly do napružených utahovacích gum a bolestivě to tahalo. Všechny mouchy, které se s námi dostaly do chodby, ležely na zádech, bzučely a otáčely se na místě. To bylo to něco, co jsem cítil ve vzduchu, to známé neidentifikovatelné — plynný prostředek proti hmyzu. Představil jsem si centrální počítač, jak ho nejdřív nasadil proti mouchám v montážní hale, a když mrtvá tělíčka ucpala výdechy klimatizace, jak halu odpojil od oběhu.

Kvůli plynovému útoku jsou všechny důležité části podobných podzemních pevností samostatně hermetizovatelné. O dveřích a zabezpečovacích systémech vojenských objektů mi kapitán Žák vtloukl do hlavy snad opravdu vše. Byl jsem vyškolen speciálně na to, abych pomocí T-Klíče pronikl do podobného zařízení nepřítele a podnikl na něj plynový útok. Tankista — diverzant, dvojí, navzájem se příliš neslučující specializace. Ale který nepřítel by tušil, že obyčejný pancéřák, jenž má v bojových podmínkách průměrnou životnost sotva tři minuty, je vycvičený záškodník.

Jonášovi jsem protiatomový oblek zatím svléknout zakázal — nerad bych udělal podruhé stejnou chybu, a musíme otevřít ještě nějaké dveře — pokud nechceme zbytek života strávit v téhle chodbě. Kromě mrtvých much a zářivek byla úplně prázdná a měřila snad kilometr.

Rozhodl jsem se pro dveře vlevo — byly to jediné dveře vlevo v celé kilometrové stěně — byly zelené, plechové a šablonou na nich byla nastříkána velká bílá jednička.

Vyklepal jsem mrtvé mouchy z filtrů, nasadil si masku a univerzálním klíčem cvakl v zámku. Dveře měly široké gumové těsnění a za nimi bylo cosi jako malá přechodová komora, jejíž dveře šly otevřít, až když ty vnější byly zamčené. Zamkl jsem, odemkl a...

 

...a ocitli jsme se v ráji.

 

* * * * *

 

Sundal jsem si masku a chvíli polykal, abych vyrovnal tlak vzduchu mezi chodbou a obrovskou, nedozírnou, nedohlednou, gigantickou prostorou, v které jsme se ocitli. Nemám dostatek slov, abych velikost „místnosti“ popsal. Není ji k čemu přirovnat, a kolik by se do ní vešlo fotbalových stadionů, si netroufám odhadnout.

Jedním slovem, byl to Velký Sklad (dvěma slovy).

Ve vojenském kursu se šuškalo, že prý existují sklady, z kterých by se dala kompletně vystrojit celá armáda — od jídla přes výzbroj a výstroj až po týlové zabezpečení, včetně vozidel. V jednom takovém Skladu jsme se s Jonášem právě rozhlíželi.

Strop byl asi tři a půl metru vysoko a řady modrých zářivek se táhly do šerých dálav jako svítící hadi a v těch dálavách je perspektiva splétala do tenkých provázků. Ve Skladu — co bylo podél zdi vidět — byly jenom regály a regály a miliony regálů; regály plné přísně vyrovnaných věcí. Vždy po desetimetrovém regálu byl kulatý betonový sloup podpírající strop a jednou za čas obrovský plošinový výtah — lépe „zdvihač“ — a ve stropě nad ním poklop příslušného rozměru. Deska zdvihače a okraje poklopu byly natřeny žlutočernými pruhy.

Nejvíc mne fascinoval ten strašlivý a až nelidský pořádek. Typičtí Němci. Vše, kam jsem dohlédl, bylo přesně vyrovnané, zařazené, seřazené... na nejbližším regálu ležely sady pánví pro polní kuchyně — zelená držadla vyčnívající z igelitových obalů mířila všechna stejným směrem.

„Co tomu říkáš, hochu?“

Jonáš stál vedle mě, jako vždy neříkal nic, zíral a ani ho nenapadlo, že by si mohl konečně sundat kuklu.

 

* * * * *

 

Vpravo se táhlo těch pár regálů a vlevo v rohu bylo podél dalších regálů vidět cosi jako dřevotřískovou obytnou buňku. Ten roh vypadal v perspektivě Skladu nevelký, ale když jsme šli blíž, buňka se stále zvětšovala, až byla velká skoro jako malý dům. Už i skladníci v Čechách si vydupali podobné buňky — kdo prý má dýchat ten suchý, chladný, pro věci vhodný vzduch.

Ale takovéhle buňky tedy opravdu neměli.

Uvnitř této byla klimatizace, byly tam dvě malé ložnice, velká kancelář s počítačem, oddělená kuchyňka, vzadu místnost s kabelovou televizí, pohovkou, kobercem a popelníkem, vedle sprcha a záchod.

Ze zvyku jsem zkusil chromovanou pákovou baterii. Ozval se zvuk, jaký jsem nedoufal ještě kdy slyšet. Pleskání vody o bíle vykachlíčkovanou podlahu.

Dokonce tekla i teplá.

 

* * * * *

 

Jedinou vadou na kráse bylo, že když jsme přišli, buňka měla dveře dokořán. Žádný skladník, který si vážil svého zvlhčeného vzduchu, by to nikdy neudělal.

„Bacha, Jonáši, někde tady bude mrtvák, možná dva.“ Tím ‚někde tady‘ jsem měl na mysli celý nekonečný Sklad.

„To by mohlo být docela dobré regálové safari,“ ušklíbl se Ten druhý.

Zamkl jsem dveře buňky, pomohl Jonášovi z atombordelu a řekl mu, ať se jde vysprchovat a ať okamžitě zaleze do postele. Byl bledý, třásl se a horečka mu svítila z očí.

„Nemáš hlad?“

Tak nějak pokrčil rameny.

„Ta lednice určitě funguje,“ kývl jsem k zelené lednici v rohu. Všechno v buňce bylo pohodlné, pokud člověk neměl nic proti zelené barvě. Jen koupelna a záchod svítily hygienickou bílou.

Jonáš si vzal v mikrotenu zavařený trojúhelníkový sendvič se sýrem a salámem, zručně ho vyloupl, ale jak si ho nesl k ústům, bohužel si čichl k rukám. Upustil sendvič na zem a zbledl tak, že bych to nepovažoval za možné.

„Tak až k snídani,“ zvedl jsem sendvič a vrátil ho do lednice. Přestože jsme si v přechodové komoře pečlivě oklepali boty, kousky rozmačkaných muších tělíček se válely i tady. Docela jsem se těšil na takovou normální činnost, jako je zametání.

Šel jsem si poslechnout, co dělá Jonáš. V rohu místnosti s televizí byla hromada špinavého šatstva a zezadu šuměla sprcha. Usmál jsem se a vrátil se do kanceláře a zapnul počítač.

Přivítal mne standardní operační systém — dokonce bez hesla. Zvolil jsem si v nabídce jazyků češtinu, a jak jsem očekával, byl v přístroji kompletní seznam položek ve Skladu obsažených. Stačí nějakou vybrat, zadat počet kusů a automatický vozík to doveze na kterýkoliv zdvihač, popřípadě k buňce. Pod heslem DEZINSEKCE jsem našel heslo MOUCHA, pak heslo MOUCHA HNĚDÁ a k počtu kusů jsem dopsal PĚT KARTONŮ. Vybral jsem ještě pár věcí a entrem odeslal ještěrku na okružní jízdu.

Čekal jsem, díval se z okna buňky do Skladu, bylo mi teplíčko a tak příjemně jsem na nic nemyslel. Pak se venku objevilo oranžové blikání, ozvalo se bzučení elektromotoru a vedle buňky zastavil vozík. Na „zádech“ měl složené nakládací rameno a kupodivu nebyl zelený, ale oranžový. Na jeho plošině ležely věci, co jsem si objednal.

S puškou v ruce jsem „vyšel ven“. Je zvláštní říkat, že jsem vyšel ven, když jsem vyšel do jiné místnosti. Je zvláštní říkat takové nedohledné prostoře „místnost“.

Přenesl jsem věci z vozíku dovnitř, shrnul papíry ze stolu a začal vyrábět bomby. Vzpomněl jsem si, že jsem kdysi četl vědeckofantastickou povídku, v níž hrdina dělal něco podobného — jen místo tlakových lahviček se sprejem proti mouše hnědé použil vodu po holení.

Oblékl jsem si gumové rukavice a rozdělil půlkilové balení plastické výbušniny C4 na pět kousků. Každý jsem prohnětl, až změkl, zastrčil do něj dálkově ovládanou rozbušku a vmáčkl ho mezi devět sprejů proti mouchám, pevně obalených širokou lepící páskou. Za opasek jsem si zastrčil vysílačku a naskládal bomby do velkého koše na pečivo, který jsem si také nechal přivézt. Koš i spreje byly zelené.

„Jonáši?“ zaklepal jsem na dveře u sprchy.

V oblacích páry vykoukla mokrá vyděšená hlava.

„Nic se neděje — jen na chvíli půjdu pryč. Tak tě tady zamknu. Pistoli máš na televizi,“ ukázal jsem na browning, který jsem vyhrabal z hromady špíny, co bývala Jonášovými šaty.

„Jo,“ podržel jsem dveře, když mizel zpátky ve sprše, „kdybys slyšel nějaké výbuchy, tak se nelekni.“ Znovu kývl.

Zamkl jsem dveře buňky, prošel přechodovou komorou, znovu mi zalehly uši, okrovou chodbou jsem došel ke dveřím do montážní haly a nasadil si plynovou masku. Pod nohama mi zakřupala tělíčka mrtvých much a zpoza ocelových dveří se ozývalo dunivé bzučení. Když jsem se dveří dotkl špičkami prstů, cítil jsem, jak se chvějí — uvědomil jsem si, že dokonce podlaha v buňce tím bzučením občas zarezonovala.

Strašně se mi tam nechtělo, ale musel jsem. Dvakrát jsem se nadechl, otevřel dveře, rozhlédl se po mrtvácích a rychle jsem pronesl koš s bombami.

Much jako by ještě přibylo — a je to docela i možné, protože jsme jim s heckler-kochem věnovali spoustu potravy. Z těch šesti nebo sedmi zlikvidovaných mrtváků mohlo být čtyři sta kilo masa. Čtyři sta kilo potencionálních much.

Systematicky jsem roznesl a rozmístil bomby po hale.

Brodění se mouchami bylo hnusné. Ještě že neútočí na pohybující se tvory; lezou po nich, ale neútočí. V buňce jsem si rozepjal neprůstřelnou vestu a povolil šátek na krku — bylo mi tam poprvé po měsíci vedro. Samozřejmě jsem se zapomněl znovu utěsnit — teď jsem cítil, jak mi mouchy lezou po zpocených zádech a jak jich každý můj pohyb několik rozmáčkne.

Jak říkám — hnusné.

Když byly bomby rozmístěné, přešel jsem halu a vešel do jedněch z otevřených dveří uprostřed nejdelší stěny — byl to sklad dílů a součástek, a much tam nebylo tolik.

Na zdi nad stolem s ušmudlaným a omláceným terminálem visel velký zažloutlý plakát s historickým obrněným transportérem v popředí. Na plakátu bylo velkým písmem napsáno ALVIS — SALADIN. Alvis je anglická firma a Saladin je moc hezké jméno.

Rozřízl jsem gumové těsnění pod plechovými dveřmi, vytrhl ho, zavřel dveře a zamkl je. Pak jsem si sedl a prostrčil mezerou po těsnění anténu vysílačky. Když jsem jedním pohybem odjistil a stiskl červené tlačítko s nápisem FIRE, napadlo mne, zda mrtvolný plyn není hořlavý.

 

* * * * *

 

Není.

Nebo na výbušnou směs nebylo dost kyslíku. Ještě že mouchy tak dýchaly.

Do dveří zvenčí jako by někdo udeřil perlíkem, píchlo mne u uších a mezerou po těsnění vystříkla vlna rozdrcených muších těl.

Chvilku jsem počkal a otevřel — dveře byly trochu vyboulené dovnitř. V hale, kolem míst, kde předtím ležely plynové bomby, byly nepravidelné kruhy holé světlezelené podlahy; uprostřed kruhů byly bílé roztřepené skvrny vypálené výbuchy. Mouchy byly naváté v tlustých vrstvách podél stěn a bzučely, až mi z toho praskala hlava. Plyn proti mouchám je neviditelný, ale vnímal jsem, jak se mi vzduch jakoby lepí na konečky prstů. Na sklech plynové masky se usazovaly drobné kapénky.

 

* * * * *

 

Než jsem došel k jednomu z obrovských bojových vozidel, v hale se rozléhaly jenom mé kroky. To neuvěřitelné dunivé bzučení ustalo jako stažené potenciometrem.

Zvláštní bylo, že bez pokrývky much jsem tři ze strojů vůbec neviděl. Ostatních šest vypadalo tak, jak jsem si představoval, že by měly vypadat. Ale kde jsou, sakra, ty tři další? Předtím jsem jich jasně viděl devět. V té chvíli jsem zahlédl, jak se na druhé straně haly vznáší vrstvička hnědých muších tělíček.

„Ale do hajzlu!“ užasle jsem zahuhlal do plynové masky, když jsem k té vrstvičce došel na metr — mouchy ležely na vrchní ploše jednoho z vozidel, co jsem je nemohl nalézt. Obrovský stroj byl v podstatě neviditelný — jeho povrch na sobě zobrazoval to, co bych viděl za ním, kdyby tam nebyl. Dávný sen všech výrobců barev, dokonalé maskování z říše vědeckofantastických filmů.

„A oni to vojáci už mají! Už měli,“ uneseně jsem hladil bok vozidla. Zvláštní věc, ale na tom neuvěřitelném povrchu lepkavý aerosol protimušího plynu neulpěl.

Instinkt mne varoval až v posledním okamžiku. Ruka mrtváka mne minula o centimetry. Srazil jsem ho pažbou kádvojky, ustoupil jsem, aby mi mozek nestříkl na boty, a rozstřelil mu hlavu.

Koutkem oka jsem zahlédl potácivý pohyb druhého mrtváka, otočil se a vypálil mu do čela.

Odražený projektil mi zaječel nad hlavou a vyrazil ze stropu obláček prachu.

 

„Kurvajs!“ zaklel jsem vyděšeně. Mrtvák ke mně sice šel, ale byl za strojem. Maskovací barva věrně zobrazila jeho pohybující se postavu. Jen když jsem se zadíval pozorněji, obraz kývajících se končetin se na hranách vozidla trochu divně kroutil — jako by se zkracovaly a prodlužovaly. Mrtvák se s buldočí vůlí snažil projít a skřípání jeho nehtů po pancíři jsem slyšel docela jasně — uvědomil jsem si, že na druhé straně musím být vidět i já.

Obešel jsem stroj a zabil ho. Byl oblečený do zelené uniformy jako všichni mrtváci tady. Z rozervaných konečků prstů mu vyčnívaly kůstky.

Znovu jsem obešel „transportér“ a zašťoural botou ve vrstvě much a bílých larev, výbuchem nalisovaných u jeho podvozku.

„To bude fuška,“ řekl Ten druhý, „nasadit na to kola.“

Stroj byl naštěstí na hydraulické montážní plošině.

Pak jsem prohlídku přerušil — bude na ni dost času zítra, a Jonáš už se určitě bojí, kde jsem tak dlouho.

Ještě jsem ale musel udělat něco.

Pročistit výdechy klimatizace jde docela snadno — je u nich takové jakoby splachovadlo, kterým se normálně odstraňuje prach. Teď jsem za každé z nich musel zatáhnout snad padesátkrát, abych z trubek a síťky vytlačil všechny muší mrtvolky. Naštěstí už byly déle po smrti a byly vyschlé; tak se nemazaly a nelepily.

Když jsem pročistil první výdech, okamžitě z něj začal pulsovat chladný vzduch. Průduchy odsávání šly čistit mnohem hůř než výdechy — mouchy byly nasáté až hluboko uvnitř.

Pak jsem se konečně vrátil do okrové chodby, oklepal ze sebe nalepené mouchy, prošel přechodovou komorou a do sprchy jsem se těšil tak, až se mi kroutily prsty u nohou.

 

* * * * *