13
„Kde to jsem?“ posadila se Klára na posteli a mhouřila oči na zimní slunce, propalující se do pokoje.
„Jsme v hotelu… jak se ale cítíš, Klárko?“ vstoupil jsem jí do zorného pole.
„Kdo jste!“ přitáhla si vyděšeně peřinu pod bradu. Na okamžik jsem uvolnil obličej do přirozeného tvaru. Panenky očí, v přímém slunci stáhnuté do svislých čárek, se mým stínem zakulatily.
„Jéžiš, Adolfku…!“ Oba jsme se svorně otřásli. „Co to bylo?!“
„Však k tomu dojdeme,“ usmál jsem se a sedl si vedle ní.
* * * * *
„Jak to, že jsem živá, Adolfe?“ prohlížela si své průsvitné ruce. V ostrém slunečním světle jí na obličeji byly vidět poslední mizející stopy po chorobě. Upíří krev jí jinak vyhladila i všechny strádáním způsobené vrásky, takže pleť nyní měla opravdu jako alabastr – Klára ve své hubenosti nevypadala na dvacet, vypadala sotva na sedmnáct.
„Pamatuješ si na pohádku, co jsem ti vyprávěl tehdy (ani ne před čtrnácti dny) ve sklepě? Na tu o upírech?“ Bezhlesně přikývla. Pevně jsem jí sevřel ruce, díval se jí do očí a řekl všechno.
Brala to docela dobře – jenom občas naprázdno zaklapala pusou. Má krásné červené rty a až jí zhoustnou vlasy, bude z ní nejhezčí děvče v kraji – samozřejmě bude muset trochu přibrat.
„…a protože jsi umírala, nemohl jsem ti dát na vybranou,“ ukončil jsem.
Vyprostila se z mého sevření a začala si nepřítomně mnout ruce: „Už se mi nezdáš vůbec studenej, jak jsi byl dřív, a nemám ani chuť na cigáro…,“ podívala se na mě a v očích se jí objevil trochu strach.
Tak jsem jí vyprávěl o našich pozměněných tělesných pochodech.
„To jako mám teď sílu, že bych rozmáčkla násadu vod smetáku?“ řekla nevěřícně a strachem v očích probleskla jiskřička zájmu.
„Není nad názorný experiment. Zkus to,“ vrátil jsem se z koupelny s malým košťátkem, „a pozor, ať si nepolámeš nehty!“
Klára užasle foukla do hrsti třísek, ve kterou se v jejích prstech změnila násada smetáčku: „Neteče mi krev,“ řekla, když si jednu třísku vytáhla z dlaně, „skoro to nebolí… a už je to zahojený!“ zašeptala užasle.
„Tohle by tě možná taky zajímalo,“ řekl jsem na oko nevýrazně a podal jí zrcátko.
A tím jsem ji dostal: naprosto užasle pozorovala svou hladkou tvář, přejížděla prsty po místech, kde ji dříve hyzdily zbytnělé rudé koláče Kaposiho sarkomu; všimla si, jak jí začíná růst vypadané obočí…
„A tak to zůstane až do tvé smrti, Kláro… A to může být, když bude štěstí přát, za hodně, opravdu hodně dlouho.“
Zašklebil jsem se – já prostě miluji tyhle užaslé obličeje.
„To budu pořád vypadat jako sedumnáctka?“
„Trochu zestárneš, asi tak do mého věku…“
„To budu mít ale vrásky!“
„Neblázni! V šestadvaceti?“
S tím pro ni zatím neuvěřitelným stářím se smířila rychle – poprvé v životě mi padla kolem krku.
„Už mě ale nekousneš?!“ odtáhla se.
„Už to není potřeba… Ale co ty? Nemáš trochu hlad?“
„Strašnej…,“ přiznala se. Když jí došel význam mé otázky, chytla se za hrdlo a zalapala po dechu.
„To je jediná, na první pohled nepříjemná věc. Uvidíš ale, že jenom napoprvé. Pojď,“ nesmlouvavě jsem ji odtáhl za sebou.
V kuchyňce jsem už brzo ráno připravil dvě velké sklenice a v proutěném koši dva králíky.
„Králíčci…?“
„Ještě jednou, speciálně pro slečnu Patočkovou: může to být krev jakéhokoliv teplokrevného živočicha.“
To, jak jsem zabil prvního králíka, přijala naprosto samozřejmě – inu – děvče z vesnice. A když zavoněla horká krev (a zabublala ve skle), mimovolně si špičkou jazyka olízla rty.
„Takže na zdraví!“
,Já…, já nemůžu, budu zvracet!“
Jediné, co nemohla, bylo zdolat předsudky.
„Zavři oči.“ Sklo cinklo o sklo a já do sebe svou dávku jídla otočil na jeden lok.
„Horká je nejlepší,“ mlaskl jsem spokojeně. Nakonec neodolala té vůni – krev upírům opravdu voní jako lidem to nejlákavější jídlo.
Druhého králíka už zabila sama – naprosto profesionálně.
„Adolfku! Nic lepšího jsem v životě nejedla… nepila!“ vydechla Klára s takovým snovým úžasem v hlase a sklenici div nevylizovala.
„A nic lepšího, ale hlavně nic jiného, už v životě ani jíst…
