15
Ležím zabalený v tlustých peřinách na starodávně vyřezávané posteli a vedle mě na židli sedí Klára.
V nízké místnosti se roztahuje přítmí pozdního zimního odpoledne a vládne příjemné teplo; voní dřevo a někde mimo mé zorné pole právě Pumlíč řekl: „Huh! Gá gá!“
„Kláro?“ zkusil jsem promluvit. Docela mě překvapilo, že to jde. To Klára mě překvapila ještě o něco víc: vyskočila jako na pružině (je mi až hloupé o tom psát) a začala mě objímat a plakat a líbat… Takové to „návrat ztraceného syna“.
„Adolfe, Dolfíku… Františku! Franto! Probral se, on se probral!“ vystřídala nepochopitelně jména – to druhé vykřikla za sebe; stále mě hladila po vlasech a v očích jí svítily ty hvězdičky. Do místnosti vdupal… ale samozřejmě, kdo jiný:
„Rád vás vidím, pane Votočku,“ napřáhl jsem ruku, ale moc mi to nešlo.
„Že vy mě – ale já vás! Adolfe! Nebýt vaší paní, tak už jsem domlouval místo s hrobníkem!“ Pan Votoček měl zavázanou dlaň levé a rameno pravé ruky – někdo mu ji pověsil na šátek.
„Musím se najíst, Kláro,“ řekl jsem, „ihned. Ty ruce…,“ podíval jsem se na místa, kde mi zápěstí ještě nedávno obepínala stříbrná pouta. Stočil jsem oči k panu Votočkovi, kterému do obličeje vstoupil takový zvláštní výraz. Vousatý muž se otočil, oddusal, a ještě než jsem stačil cokoliv říct, opět přidusal – v košíku dva dobře osmikilové králíky.
„Jinak se jmenuju František, lorde Richarde,“ odmlčel se. „Předevčírem večer, když sem vaše žena přiběhla a nebyla po tom patnáctikilometrovým běhu ani udejchaná, a hned do mě začala pěchovat nějaký zvěsti o tom, že její muž – jako vy, jste ve smrtelným nebezpečí, nebral jsem ji moc vážně. Tak položila Pumlíče na stůl, chytla mě za ruku a zeptala se: ,Věříte na upíry, pane lesníku?‘“ pokusil se svým bručivým barytonem napodobit Klářin zvonivý hlas. „Nejdřív jsem se smál… No a pak mi tu ruku zmáčkla. Ne, tohle nemám od ní!“ burácivě se zasmál a zamával obvázanou dlaní, „ale od tý chvíle radši věřím na upíry. No,“ položil králíky na zem, „myslím, že bysme se s Pumlíčkem měli podívat, jak nám hořej kamna.“
„Ještě si půjčím skleničky, prosím,“ řekla Klára tak nějak ostýchavě. – Lesník měl na ruce, zavěšené na pásce (těsně nad klouby), čtyři dlouhé, tenké, ale velmi tmavé modřiny. Jako od nějakých velmi vychrtlých prstů.
A pak jsme jedli. Většinou tedy jen já – a pak jsem opět spal.
* * * * *
Když jsem se za dva dny probudil podruhé, byl zase večer. Vyskočil jsem z postele – tedy pokusil se vyskočit. Klouby a čerstvě srostlé kosti si na svou dřívější pružnost budou muset chvilku zvykat. A že jich bylo.
Po koupeli – voda se ohřívala v nádherném starodávném kotli, pod kterým se topilo poleny – se mi hýbalo mnohem lépe.
Oblékl jsem se do pečlivě vypraných a pozašívaných šatů a usedl ke stářím zčernalému stolu v nízké světnici, s hicující kachlovou pecí v rohu. Dřevo popraskávalo žárem, ve vzduchu voněl dýmkový tabák a svazečky sušeného koření, visící na trámech pod stropem, a venku za malými dvojitými okny se rychle stmívalo.
„Česnek sem hodil do kůlny,“ řekl s nejistým úsměvem František, sedící u stolu na hrubé, léty vyhlazené židli, když spatřil směr mého pohledu.
„To nebylo potřeba, pane Františku, je to dávno překonaná pověra,“ usmál jsem co nejsrdečněji: „Připomíná mi to tady dětství, úplně neuvěřitelně… Takhle to vonělo v rodném domě mé chůvy – i ta pára z koupelny – oni ale měli… teď se tomu říká sauna,“ snažil jsem se navázat co nejlidštější a nejpřátelštější kontakt. Ono sedět u stolu se dvěma lidmi, co možná jsou upíry…, opravdovými upíry… Po těch domáckých slovech se lesník viditelně uvolnil. Klára seděla na lavici zády k oknu, nohy pohodlně natažené na židli naproti, pod zadkem polštář, a na klíně chovala spícího Pumlíče.
„Myslím, že vy dva byste mi měli o něčem vyprávět. Třeba jak se jeden člověk dostal z dálnice do postele v jedné krásné hájovně,“ řekl jsem.
„Hmmm,“ František se odmlčel – zapaloval si hnědou porcelánovou dýmku a mohutně u toho bafal. Ruku v pásce už neměl a bakuli o…
