2
Krev, mozek a lesníkovy šedé vousy mě obalily lépe než stříkaná tapeta. Skočil jsem po jeho pušce a zuřivě zalomcoval závěrem. Na okraji paseky totiž na pařezu stál Slizoun Salazar a znovu natahoval kohoutek obrovského perkusního revolveru.
Je zajímavé, že mě ani na okamžik nenapadlo, že by to mohl být někdo jiný než Slizoun. Stál sice v hlubokém stínu, ale snad to byl odraz měsíčního světla na jeho mastných, dozadu ulízaných vlasech, nebo spíš oblak spáleného černého prachu, který ukazoval právě na starobylou perkusní zbraň: prostě – byl jsem si jistý.
V zaměřovači jsem ho poznal už bezpečně. Vůbec se za těch šedesát let, co jsme se neviděli, nezměnil… a hlaveň jeho pětačtyřicítky jako by mi mířila přímo do oka.
Vystřelil o zlomeček okamžiku dřív než já.
Vír vzduchu, způsobený kulkou, mi olízl tvář. Cítil jsem, jak se mi pokožka stáhla bleskovou alergickou reakcí. Stříbro. Proto Salazar používá perkusní zbraň může si odlít střely sám z jakéhokoliv laciného šperku, koupeného kdekoliv v klenotnictví.
Já jsem, na rozdíl od něj, neminul. Ozvalo se hlasité plesknutí a Slizoun odlétl do lesa jako nakopnutý koněm.
Podle toho zvuku měl buď neprůstřelnou vestu, anebo na něm někdo těch uplynulých šedesát let usilovně pracoval.
Odhodil jsem pušku (byl to poslední náboj) a skočil mezi smrčky. Tím zásahem jsem získal dobře deset vteřin náskok. Není to moc, ale když uvážíte, že tady v tom lese bych čekal spíš anglického krále ve zlatém kočáře než Slizouna Salazara, tak to bylo tak akorát. Prostřílený hrudník mě bolel a pálil, ale nejhorší to bude zítra – to dostanu něco jako kopřivku (jako vždy z olova), příšerně svědivou červenou vyrážku, která nezmizí, dokud se rány nezacelí (to znamená, že se budu snažit neškrábat minimálně do zítřejšího večera). Horší je, vlastně úplně nejhorší, že jsem se nestačil pořádně najíst; co pořádně, vždy jsem si stačil dát sotva dva loky, než po mně ten šedivý takymyslivec poprvé střelil.
Prodíral jsem se podrostem k lesní cestě, kde jsem měl v houští schovanou motorku. Praskání za mnou signalizovalo, že ani Slizoun nelení. Jenom jsem doufal, že na můj motocykl nenarazil – bylo to dost pravděpodobné, když uvážím, že mě dokázal vysledovat až na tu zatracenou paseku.
Jakmile jsem dosáhl hrbolatého povrchu cesty, konečně se dalo pořádně rozběhnout. Běhání mi docela jde. Šlo by mi ještě lépe, kdybych byl najedený. To by mi pak šlo mnohem lépe i mnoho jiných věcí, které jsem už dlouho (skoro šedesát let) nepotřeboval, a bez kterých se asi v nejbližší budoucnosti neobejdu.
Tedy pokud nechci už konečně zemřít.
Motorka se zdála být v pořádku. Slizoun asi na posledním úseku pronásledování z opatrnosti volil cestu lesem. Vystrkal jsem stroj z houští (takhle nalačno už jsem s tím měl nezvyklé problémy – nemám sílu), a právě když jsem poprvé šlápl na startovací páku, praskání v lese za mnou přešlo do plynulého dupání a cesta pod nohama mi začala skoro neznatelně vibrovat. Na čtvrtý pokus motor bublavě zakašlal a konečně se rozběhl. Byl taky nejvyšší čas.
Pádící Slizoun se objevil v temnotě mezi stromy a světlo měsíce se lesklo na napřažené hlavni jeho zbraně. Dvakrát vystřelil přímo z běhu. Narazil jsem si helmu, zařadil a od prokluzujícího zadního kola vylétl proud hlíny a kamínků.
Tady v lese to je zatím fajn – mám terénní Kawasaki 750, tak zvaný DESERT EXPRESS; na silnici to bude horší, obávám se. Salazar býval proslulý zálibou v rychlých autech – nikoli nápadných, ale rychlých, a to zatraceně.
* * * * *
Ještě kolem mne hvízdla další kulka; pak jsem konečně zmizel v zatáčce.
* * * * *
Prozatím to je v suchu, Salazar musí minimálně vyměnit bubínek ve zbrani.
Přejel jsem poslední odvodňovací strouhu, tlumiče zasyčely, najel jsem na popraskaný asfalt horské silnice, rozsvítil světlo a začal zběsile akcelerovat. Přitom jsem se ještě stihl proklínat: že jsem za těch šedesát let klidu opustil základní obranné návyky (jako je například neodlučování se od nějaké pohotové a hlavně spole…
