16
Rozhodl jsem, že v hájovně zůstaneme minimálně do jara. František rozhlásí po vesnici, že jsem syn jeho známého z války – Američan, který do klidu Vysočiny přijel se svou mladou rodinou psát knihu. Příslušné pasy pro sebe i pro Kláru jsem vyrobil pomocí ze Švýcarska dovezených polotovarů a padělatelské soupravy. – Pancéřový kufřík, nepočítám-li Pumlíče, bylo to jediné, co Klára z hotelového pokoje zachránila (sám jsem jí ho vrazil do ruky) .
Lovci, i kdyby nás ještě nějací hledali (a hlavně byli schopni nalézt), mohli asi těžko předpokládat, že zůstanu v zemi, kde mne málem dostali, a navíc pár kilometrů od místa, kde jsem jim byl vyfouknut. Podle zkušeností jsem se měl odsunout někam minimálně do Mexika.
* * * * *
Protože smlouvu na vedení účtu u Komerční banky jsem uzavřel na jiný pas, než na jaký jsem měl pronajaté auto a na jaký jsem se ubytoval v hotelu, kde mne Lovci vystopovali, fungovala moje platební karta bez problémů. Trochu jsem si změnil vizáž a snažil se vypadat tak, jak si asi český horal představuje začínajícího amerického spisovatele. Párkrát jsem na běžkách zajel do nejbližší vesnice (tři kilometry doleva od místa, kde v zatáčce na vyhrnutém parkovišťátku nechávají auta lidé, jdoucí k Votočkově hájence), nakupoval jsem v tamnějším konzumu zeleninové konzervy, mluvil lámanou češtinou a srdečně se s místními lidmi (kteří se do obchodu natlačili jako na atrakci) smál, jak mi to nejde. Po třetí návštěvě už mě někteří z dálky zdravili, děti za mnou přestaly pobíhat a pokřikovat a jeden strýc mne pozval do hospůdky „U KRUŤÁKA“ („Poď na pívo, spisovatelskej!“ tahal mě za rukáv). Šel jsem a v zadýmané, krásně klidné a usedlé krčmě přednesl (svou lámanou češtinou) dlouhou a vypjatou řeč o škodlivosti alkoholu a vůbec jakéhokoliv jídla a pití, které není konzumováno v předem pečlivě vytyčeném a kaloricky propočítaném harmonogramu. Zírali na mne s otevřenými ústy a po straně si ťukali na čelo (Jasnej americkej prdlouš!), ale vzali to, a já byl uchráněn od jejich neuvěřitelné pohostinnosti. Když jsem zahrál na omlácené řinčivé banjo pár tklivých písniček z Divokého Západu; svorně se (česky) rozezpívali s sebou, a jeden z opilejších (říkej mi Jarrrouši, amerrrikánskej,) se dokonce rozplakal a hučel mi do ucha, že to zpívám, jako bych na tom Divokým Západě „tu krrrásnou Marrrion voprrravdu, ale voprrravdu viděl umírrrat.“
A já ji „voprrravdu“ viděl – to jsem mu ale neřekl. Dvakrát jsem byl v hospodě i s „panem domácím“ vždycky jsem ho vzal na záda a hnal se s ním lesem, až vítr hučel („Seš lepší než motorový sáně, Adolfe, na to, že seš šlechtic.“). Takže, když jsem se ve vesnici zavedl, domluvil jsem si s majitelem hostince – panem Kříšťákem, že mi občas půjčí svou dodávku (proč né, když to řekneš předem a koupíš naftu).
Tak jsem se jednou domluvil a vyrazil do Prahy na velké nákupy.
* * * * *
Dokočíroval jsem prastaré omlácené mitsubishi do velkoměsta, kapsy plné seznamů, co mám koupit pro Pumlíče, pro Kláru, pro Františka, pro pana hostinského, pro pár strejců z hospody…
Vracel jsem se mrazivou nocí domů a auto, nebezpečně pokleslé v pérech, bylo narváno až po střechu.
Nejdůležitější bylo, co jsem já nakoupil pro Kláru. Když jsem to na skútru s vlekem odvozil do hájovny, byla toho kupa přes půl místnosti.
Byl totiž nejvyšší čas udělat z ní opravdového upíra: „To není jenom běhat po lese a pít krev srncům!“ zakřikl jsem její nafrněný obličej.
Nakoupil jsem počítač se spoustou výukových programů a simulátorů, plus obrovskou (obrovsky drahou) hypertextovou encyklopedii (VELKÁ SVĚTOVÁ ENCYKLOPEDIE) – univerzální to vševěd plný dokonale provázaného textu, názorných obrázků a animovaných sekvencí (Klára jako první věc na klávesnici vyťukala slůvko ,sex’, a pak se u velmi živě animované sekvence hihňala jako jelito). Dál jsem koupil video a kompletní kurzy němčiny a angličtiny. Nezapomněl jsem ani na spoustu knih: Chováme se ve společnosti, Já dáma, Nesmrtelná Móda, plus asi třicet kilo další…
