7
Hala příjezdů a odjezdů vypadala skoro úplně stejně, jak si ji pamatuji ze svého posledního odjezdu odsud tehdy v roce 1919. Kalné světlo pronikající ušpiněným sklem, stříbřitě lesklí hadi kolejnic, vůně šmíru, kolomazi a opečených párků, hučící průvan, lidé se zvednutými límci. Jen odpadků, povalujících se po nástupištích přibylo.
Můj vlak už stál na čtyřce. Ozvalo se dunivé zahlaholení gongu a nádražní rozhlas zachroptěl nesrozumitelnou výzvu – zato minimálně ve třech světových jazycích.
„Já mám lístek, Kláro,“ řekl jsem, když nastoupila za mnou. Jenom se ušklíbla. Znovu jsem tedy otevřel dveře a seskočil na peron: „Poslouchej, nemůžeš jet se mnou, jsi nemocná a já možná budu utíkat celé roky,“ trochu jsem přeháněl.
Odpověděla mi posupným: „Csss!“, ale kůže na vystouplých lícních kostech se jí nervózně napjala.
„Měla bys jít do nemocnice… já se pro tebe vrátím.“
Roztřásla se jí brada: „Když jsem ti pomáhala, to sem byla dobrá, co?!“ Prudce se otočila a pokračovala k ocelovému pilíři podpírajícímu střechu: „Seš stejnej jako všichni, stejnej hajzl. Použít – odkopnout.“
To mě docela zabolelo – tím víc, že i přes jedno mé rozhodnutí a pár pocitů to byla pravda.
„Já se ale opravdu vrátím, Kláro…“ pohladil jsem ji po rameni.
„Nešahej na mě!“ shodila mou ruku jako jedovatého pavouka a otočila se zpátky, až jí vlasy zavlály: „Lhář, parchant a hajzl!“ Každé z těch slov řekla podstatně hlasitěji než to předchozí. Několik lidí, kteří se předtím snažili tvářit, že neexistujeme, k nám pohoršeně otočilo hlavy.
„Tišeji, prosím!“ řekl jsem prosebně.
„Nastupovat, nastupovat!“ průvodčí v červené čepici obcházel vlak a zvonil malým mosazným zvonkem. „Tišeji?!“ vykřikla Klára tak, že se pohoršené pohledy okolostojících změnily na pobouřené. Nedalo se nic dělat: zkřížil jsem palec a ukazováček na pravé ruce a mávl zbylými třemi prsty. Klára se zarazila vprostřed ostrého nádechu a oči jí zesklovatěly. Ještě že je tak prokřehlá a oslabená nemocí – jinak by tahle elementární hypnóza, co jakž takž ovládám, byla k ničemu. Rychle jsem zašeptal:
„Jdi do nejbližší nemocnice. Kdyby se tě na mě někdo vyptával, řekni mu všechno (to by, podle toho jak na mě byla naštvaná, asi stejně udělala – ale nechtěl jsem riskovat, že by si třeba zrovna před Lovcem lebek hrála na hrdinku, jak to asi zkusil ubohý pan Kratina) a policii případně pověz, že jsem tě unesl. A pamatuj si, že máš nárok na odměnu a že já se vracím zpátky na západ. Až lusknu prsty, probudíš se a půjdeš rovnou do té nemocnice.“ Luskl jsem.
Klára zamrkala a udělala na mě: „Pch!“ doprovázené obscénním gestem tenkého prostředníčku. Měla za nehtem měsíček špíny. Pak se otočila a bez dalších slov odešla. Průvodčí se vykláněl ze dveří a křičel: „Odjezd, odjezd!“ Pak hlasitě zapískal na píšťalku a kola vlaku se začala otáčet. Trhl jsem klikou a naskočil.
Z kupé byla ještě vidět Klářina hubená záda a shrbená ramena, špičatící se pod vytahaným modrým svetrem. „Já jsem to všechno myslel úplně vážně,“ zašeptal jsem. Starší párek, který už v kupé byl, když jsem tam vpadl a rovnou se přilepil na okno, vstal a důstojně odešel: „Takový by do vlaku neměli pouštět!“ Otočil jsem se a udělal na muže v mastném klobouku a ženu s miliardou šedivých kudrlinek a vodopádem těstovitých podbradků to samé gesto, co Klára před chvílí na mě. Muž nafoukl tváře a vykulil oči za tlustými brýlemi – dodávaly mu vzezření, jako by měl v hlavě zapuštěný periskop – pak ale beze slova, i se ženou, zmizel v chodbičce. Zavřel jsem dveře a zatáhl hnědý zaprášený závěs. Na skle za ním bylo vedle několika kosočtverců napsáno ,SPARTA’ a ,OI! OI!‘.
Bylo mi dost strašně. I ten můj cynik někam zalezl a mlčel.
* * * * *
Když vlak vyjel z Prahy. konečně jsem se (násilím) donutil přestat myslet na Kláru. V kupé bylo příjemné teplo. Teplo je mi příjemné jen proto, že můj metabolismus nemusí produkovat tolik energie na udržení tělesné teploty a tudíž to prodlužuje intervaly mezi jednotlivými jídly (pro ty, které to za…
