Bezvěrec (Jiří Kulhánek)

Pomalu jsme se blížili k Frýbově kanceláři. Neradostné vzpomínky - byl jsem tam jen jednou, ale zážitek to byl na celý život. Místnost vypadala, jako by se na ní vyřádilo deset hyperpokrokových bytových architektů pro snoby, kteří byli pár měsíců drženi ve vykachlíkované cele. Ocel se tu bila s mahagonovým obložením, sklem a několik palců tlustými rudými koberci. Vše doplněno originály obrazů moderních "umělců", které si nedostatek vkusu a umění vynahrazovaly horentními cenami. Frýb se tu očividně cítil jako ryba ve vodě. Z ušlápnutého človíčka ve zmuchlaném baloňáku se zde měnil v šéfa s velkým Š. Ačkoli to byl jen vedoucí místní pobočky, rád by ze svého anatomicky tvarovaného koženého křesla rozhodoval o všem a o všech. Nebylo pochyb, z čí iniciativy zhasnul Bartek a proč zhasnu já.

Stáli jsme před odhlučněnými dveřmi Frýbova kanclu. Zjistil jsem, že se mi třesou kolena a mám sucho v puse. Jako panic v bordelu, pokusil jsem se zasmát sám sobě, ale nějak mi to nešlo.

Teď nebo nikdy. Rozhodl jsem se vyplnit mezeru mezi měl bych být daleko a hluboko - jsem daleko a zahrabaný co nejhlouběji. Ve chvíli, kdy jedna z goril zvonila na Frýba, vyškubl jsem se té druhé a zasprintoval ke konci chodby k oknu. Nebyl čas na podobné zbytečnosti jako otvírání. Zaclonil jsem si oči loktem a skočil. Vzhledem k tomu, že jsme byli ve třetím patře, mohlo to vypadat jako efektní odchod na onen svět. Tak mi to taky připadalo, a s rozmyslem bych to nejspíš nikdy neudělal. Nicméně tušil jsem, ze někde pode mnou by měly být střechy garáží.

"Měly by být? Co tím myslíš, měly by být?" zařval jsem ještě ve vzduchu a vítr to rozmazal v bezeslovné zaječení. Pak jsem dopadl. Krupobití střepů mi zabubnovalo po zádech a já si uvědomil, že žiju a garáže tedy přes noc nezměnily stanoviště. Další věc, která z toho pro mě vyplývala - kde jsou garáže, bývají občas i auta. Pověsil jsem se za hranu ploché střechy a opatrně seskočil na cestu. Ještě jsem zahlédl, jak se z rozbitého okna vyklání jeden z těch vazounů a Sim s pistolí v ruce. Jakmile mu došlo, že mně z tohohle úhlu nedostane, rozeřval se na celé kolo jako poplašná siréna: "Chyťte Otu! Je to zrádce!"

Rozrazil jsem hlouček flákačů. Jako obvykle zevlovali kdekoli, kde se můžou dostat k něčemu zadarmo, a teď je přilákal neobvyklý hluk. Vyhnul jsem se několika špatně mířeným ranám potrhanými igelitkami plnými prázdných lahví a hadrů. Houmlesáci patrně doufali v nějaký cukříček za můj aport. Zkusil jsem dveře nejbližší garáže.

Otevřeno! Skočil jsem do auta a teprve uvnitř jej podle zápachu identifikoval jako naši včerejší kraksnu - tomu teda říkám štěstí. Snad ji aspoň nebudu muset tlačit. Snažil jsem si vzpomenout na kratičké školení, jímž jsme všichni prošli. Byla tam řeč i o startování bez klíčků. Zrovna jsem se zpocenými prsty hmoždil s nějakými dráty pod palubní deskou a doufal, že nedostanu ránu, když jsem si všiml klíčků v zapalování.

Přes hranu garážové střechy se spustily nohy v dokonale naleštěných lakýrkách. Motor škytl a chytl. Šlápl jsem na plyn a vyjel z garáže. Nohy i se zbytkem těla jsem vzal s sebou. Chvíli se houpaly přes přední sklo jako značně extravagantní stěrače. Pak jsem zabrzdil. Tělo se, bohužel pro něj, nedokázalo vzepřít zákonu setrvačnosti. V divokých kotrmelcích proletělo chodník, rozrazilo somráky jako kuželky a rozpláclo se o sloup veřejného osvětlení. Byl to jeden z těch vazounů. Než v posilovně zase nahoní formu, bude mu to po té nemocniční dietě trvat dost dlouho.

Vytočil jsem motor na vyšší obrátky, přeradil a začal doufat. Trochu brzo. Za mnou se rozeřvalo stádo koní, napresovaných pod plechovou karoserii sporťáku - Simon. Ten zkurvyzmetek měl vždycky nejlepší hračky - zbraně, vybavení i auta. Teď už jsem věděl za co.

Ždímal jsem z auta, co to dalo. Mou jedinou možností bylo ztratit se v labyrintu bočních uliček. Na širší cestě jsem neměl šanci udržet si náskok a Sima setřepat. Ručička tachometru to vzdala už při devadesátce. Podle vrzání a vibrací jelo auto aspoň sto deset a já měl co dělat, abych nezavíral hrůzou oči. To bych je nejspíš zavřel naposled. Míjel jsem řady popelnic a očesané vraky aut jen o milimetry a v permanentním smyku zabočoval do stále užších uliček starého města. Aquaplaning a sjeté pneumatiky mi na cestách vlhkých podzimem vydatně pomáhaly. Na to, že mě v kapse hřála tramvajenka, to byl celkem slušný výkon a ještě větší štěstí. Řev sporťáku se přesto stále přibližoval.

S hlasitým zařinčením se vysypalo zadní okno a sedadlo vedle mně vyhřezlo své molitanové vnitřnosti. Rtuťové kulky. Jen taktak jsem se vyhnul dvěma flamendrům, pro které noc nejspíš končila teprve teď - ten výraz v jejich tvářích by stál za zvěčnění. Jeden z nich mě vzápětí předběhl saltem přes střechu. Simon asi neměl tak dobré brzdy - nebo na ně prostě kašlal, jeho vozidlo se mi vzápětí vypařilo ze zpětného zrcátka. To, že jsem ho neviděl ani neslyšel, mně paradoxně znervózňovalo ještě víc.

Cosi mně varovalo, abych sundal nohu z plynu. Vzápětí se z boční uličky přede mnou vynořilo zcela nečekaně Simonovo auto. Už zase ten instinkt.

Šlápl jsem na brzdy a strhl volant, což se mimochodem v podobných situacích ale vůbec nedoporučuje. Auto samozřejmě plynule pokračovalo v pohybu vpřed, nabralo sporťák bokem a v záplavě jisker a téměř filmového skřípění drceného plechu přimáčklo sporťák k pokérkované zdi. Ještě jsem si všiml, že za volantem nikdo nesedí. Pak se mi do klína vysypalo čelní sklo a do hlavy se mi pokusilo probourat něco jako hasák. Chvíli jsem nebyl schopen zaostřit pohled. Oči mi zarputile utíkaly na špičku nosu a vše další se zamlžilo.

Něčí ruce mě neurvale vytáhly z auta. Podle zvuku trhané látky i s kusem potahů sedadla. Ta rána nejspíš vyřadila zrakové nervy. Ležel jsem asi na chodníku a hmoždil si paměť kdeže jsem předtím slyšel to kovové klapnutí, které se právě ozvalo - závěr Simonovy pistole. Moc času na uvažování ani na strach nezbývalo. Vykopl jsem pravou nohou přímo nad sebe. Táhlé sopránovité zavytí mi potvrdilo můj odhad směru - přímo do rozkroku. Přidržel jsem se nárazníku auta a vstal.

Hlava příšerně brněla a žaludek se vytrvale snažil změnit pozici, avšak začínal jsem zase vidět. Taky se mi vrátila paměť. Pokud se nepletu, na zadním sedadle by pořád měla být má brokovnice se skoro plným zásobníkem. Sáhl jsem dovnitř skrz zadní okýnko a vytáhl zbraň zapadlou pod sedadlem. Podle toho, jak byla ulepená pažba, bylo Richardovi včera opravdu zle.

Simon pořád ležel na chodníku stočený do klubíčka, tiše sténal a očividně nevnímal. "Co s tebou, chlapče?" uvažoval jsem nahlas. Příčilo se mi střelit do nemohoucího, byť i parchanta, ale patrně jsem neměl jinou šanci. Sklonil jsem se nad ležící tělo - pořád ještě byl bez sebe.

Pak se něco změnilo. Simon najednou stál a já ležel. Navíc mi přibyla desetipalcová čepel v břiše. Zvláštní - nic jsem necítil a chtělo se mi děsně smát. Aspoň jsem už neměl žádné skrupule, když jsem mačkal spoušť. I přes paseku, kterou v Simově obličeji nadělal roj broků, v ní byl patrný značný údiv.