Čtyřicet šest
Maddie se krčila na vrcholu stezky vedoucí dolů k pobřeží. Únosci a posádka lodi byli shromáždění v jídelním stanu a právě dojídali večeři. Stůl jasně osvětlovalo půl tuctu luceren. Napadlo ji, že tím pádem pro ni bude vše jednodušší. Když si oči těch mužů zvyknou na světlo luceren, uvidí hůř ve tmě a její pohyb jim snáze unikne.
Většina jich seděla kolem stolu. Donald s Thomasem, ta dvojice, která byla v táboře, když Will a Maddie dorazili na pobřeží, připravili a podávali jídlo. Potom si sedli na zem pár kroků od ohně se svou porcí.
Zdálo se, že únosci i námořníci mají dobrou náladu. Bavili se hlučně a živě, často se hlasitě smáli. Domnívala se, že mají dobrý důvod ke spokojenosti. Měli deset zajatců, které hodlali odvézt na otročí trh v Sokorru.
Měsíc vyšel nad moře a zaléval hladinu stříbrným svitem. Černý tvar lodi nad ní viditelně vystupoval. Voda šplouchala kolem trupu a loď se už nenakláněla na bok.
Maddie si všimla, že zajatci v jeskyni nedostali najíst. Pravděpodobně jim dávali jenom jedno jídlo denně. Ruhl nebyl typem člověka, který by plýtval penězi a poskytoval vězňům víc jídla, než kolik potřebovali, aby zůstali naživu.
Dívka čekala a s nataženou paží hlídala měsíc, dokud nestál na šířku čtyř prstů nad obzorem. To byl čas, který si domluvili s Willem. Do té doby měl on sestoupit z útesu na severním výběžku zátoky. Maddie přešla v podřepu k začátku stezky. Zastavila se a znovu přehlédla muže v jídelním stanu. Plně je zaměstnávalo jídlo. A také pití, soudě podle halasného smíchu, který se s každou další minutou ozýval stále častěji.
Odložila luk stranou. Při cestě dolů by jí jenom překážel a v té tmě bude nejspíš potřebovat mít obě ruce volné. Ovinula si prak okolo pravé ruky a vyrazila po stezce dolů k pláži.
Půda byla hrbolatá, a tak šla pomalu a prověřovala každý krok. Jakmile se dostane pod vrchol, nebude ji na pozadí temného čela útesu téměř vůbec vidět. Kdyby ale uklouzla a upadla, s velkou pravděpodobností by ji slyšeli. A někdo by se mohl jít podívat, co způsobilo ten hluk.
Noha se jí smekla po vrstvě kamínků. Několik jich zaharašilo přes okraj stezky a kutálelo se po skalách dolů. Maddie ztuhla, se srdcem až v hrdle. Poskakující oblázky jí připadaly hlučné jako lavina. Levá ruka zajela k váčku se střelami, připravená vybrat olověný náboj a vložit ho do praku.
Vyčkávala celou minutu. Nic však nenaznačovalo, že by někdo něco zaslechl. Znovu vykročila a dávala si ještě větší pozor, klouzala zvolna dolů jako nepravidelný černý stín, skoro nepostřehnutelný na tmavém pozadí útesu.
Dostala se k prvnímu ostrému zákrutu, kde se stezka hadovitě stáčela vzad. Povrch tam byl kostrbatý a posetý malými kameny, takže musela opatrně volit cestu. Ohlédla se přes rameno směrem k jídelnímu stanu. Otrokáři se stále plně soustředili na jídlo a popíjení. Ozval se výbuch drsného smíchu.
„Jen pěkně povykujte,“ zabručela si pro sebe. „Tak mě aspoň neuslyšíte.“
Druhý úsek stezky byl pod nohama rovnější. Výš a na hrubším povrchu se hrbila, aby udržela rovnováhu, ale teď se narovnala a postupovala rychleji ke druhému ohybu. Pečlivě volenými kroky jím prošla. Zbývalo ujít pětadvacet kroků a bude dole. Nutila se do soustředění. S cílem stezky na dohled se dostavilo pokušení uvolnit se a přichvátnout. Přesto pokračovala v pomalé a obezřetné chůzi, opět se přikrčila, vnímala, jak se jí stezka pod nohama stáčí, našlapovala na velké kameny, které občas nečekaně klesaly do prohlubní a výmolů v povrchu stezky. Jeden byl hlubší, než se zdál, a když do něj šlápla, zapraštělo jí v zádech. Překvapeně hekla a pak ztuhla. Bezděčný zvuk jí připadal hlasitý jako výkřik. Muži u stolu ale nijak nereagovali, takže pokračovala a konečně vstoupila na rovnou zem na konci stezky.
Znovu musela čekat. Jak jí jednou líčil Will, hraničářův den se na pohled skládá z dlouhých hodin čekání, po nichž následuje několik minut horečné a nebezpečné činnosti.
Ona teď čekala, až nadejdou ty horečné minuty. Žaludek se jí svíral. Nap…
