Hraničářův učeň 12: Královská hraničářka (John Flanagan)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Devět

Maddie stála napjatá před Kasandrou a Horácem. Halt s Gilanem ji opustili, když dorazili ke dveřím do královských komnat.

„Tohle se týká tebe a tvých rodičů,“ řekl jí Halt. „My si s tebou promluvíme až potom.“

Teď tiše stála a čekala, až rodiče něco řeknou. Většinou, uvažovala nevesele, dlouho neotáleli, a vyjmenovali dlouhý seznam jejích zločinů. Ale teď se zdálo, že se jim nechce začít. Vyměnili si rozpačitý pohled, jako by oba čekali, že řeč zahájí ten druhý. Už to napětí nedokázala déle snášet. Rozhodla se popadnout býka za rohy. Jestli to bude špatná zpráva – a předpokládala, že ano – radši ať to má co nejrychleji za sebou.

„Halt povídal, že mi chcete něco říct,“ začala.

Zase si vyměnili jeden z těch rychlých pohledů a pak si otec odkašlal.

„Tedy... ehm-hm... no, matka a já jsme s tebou chtěli mluvit. O tvé budoucnosti.“

Maddie ztratila naději. Jestli to bude oficiální rozhovor o její budoucnosti, věděla, co ji čeká. Víc zákazů. Víc pravidel. Méně volnosti. Přijde dlouhá přednáška o jejích povinnostech coby budoucí dědičky trůnu po matce. Bude následovat poučení, co smí a co nesmí. A toho druhého bude víc než prvního, podstatně víc. Její budoucnost nebyla tím, co by chtěla s rodiči probírat. Očividně však neměla na vybranou. Mlčela a teď pro změnu promluvila Kasandra.

„Maddie, my ti nemůžeme dovolit, abys zvlčila, aby sis dělala, co se ti zlíbí a riskovala tak, jak to děláš.“

Maddie sevřela ústa do úzké linky. Pochopila, že nakonec zatlačila rodiče moc daleko a dál už nemohou ustoupit. Bylo pozdě na obvyklé ubohé a zcela falešné výmluvy, kterými se doposud dostávala z úzkých. Sahala k nim až moc často a pohár rodičovské trpělivosti přetekl.

„Tvůj život potřebuje řád a disciplínu. Musíš mít nějaký cíl.“ To promluvil otec.

Ramena jí nešťastně poklesla. Řád, disciplína a cíl, přemítala v duchu. Mohlo být ještě něco horšího než tohle?

Horečně přemýšlela. Neexistuje něco, čím by to mohla odvrátit? Není nějaká klička, která by se dala použít? Musela to zkusit.

„Mami, tati, já vím, že jsem se chovala hrozně, a chápu, že se na mě zlobíte. Ale já –“

Matka ji netrpělivým posunkem zarazila.

„Na to už je pozdě, Maddie. Dávali jsme ti jednu šanci za druhou a ty sis dál dělala, co jsi chtěla, a nás jsi neposlouchala. Takže nám nakonec došla trpělivost. Svoje rozhodnutí nezměníme.“

A je konec, napadlo Maddii. Natolik matku znala, aby věděla, že Kasandra má železnou vůli, a jakmile se pro něco rozhodne, nic ji od toho neodvrátí. Zhluboka se nadechla a očekávala nejhorší.

„Rozhodli jsme se,“ oznámil Horác, „že tě pošleme k Willovi do učení.“

Maddii poskočilo srdce. Držela oči sklopené k podlaze, protože nechtěla, aby si všimli radosti, která jí v nich určitě až příliš nápadně svítila. Počkala pár vteřin, než se ovládla, pak se na rodiče podívala a náhle ji sevřela úzkost, že otcovým slovům špatně rozuměla.

„K Willovi?“ zeptala se nesměle. „Myslíte strýčka Willa?“

Will byl jejím kmotrem. Držel ji na rukou, když dostala jméno, a slavnostně se zavázal, že o ni bude pečovat místo rodičů, kdyby to někdy bylo třeba. Willa měla ráda. Když byla malá, často ho navštěvovala v Redmontském lénu, bydlívala u něj v útulné chatě a chodila s ním na lov a výpravy, při nichž tábořili v lese. S Willem byla legrace. Měl smysl pro rozpustilé kousky stejně jako ona.

Jistě, uvažovala, od smrti své ženy Alyss hodně zvážněl. Několikrát ho od té doby viděla a byl zachmuřený a bez nálady. Ale to se přece dalo čekat. Z toho se časem dostane. Uvědomila si, že matka jí odpovídá na předchozí otázku.

„Ano. Willa. Tvého kmotra. Požádáme ho, aby tě vzal k sobě do učení a dal ti výcvik, jaký mají hraničáři.“

„Ale... já jsem dívka,“ nejistě upozornila Maddie.

Matka si ji upjatě změřila. „Občas jsem si říkala, jestli o tom vůbec víš,“ poznamenala.

Maddie přešla rýpnutí mávnutím rukou. „Myslím to tak, že... žádné hraničářky nejsou. Nikdy nebyly... nebo ano?“ Svraštila čelo a snažila se rozpomenout, jestli o něčem takovém někdy slyšela. Pak zavrtěla hlavou. Byla si jistá, že žádná hraničářka zatím nebyla.

„Budeš první,“ potvrdil otec.

„A to budu bydlet u strýčka Willa? V Redmontu?“ zjišťovala. Oba přisvědčili. Maddie se nedokázala ubránit a po tváři se jí rozlil velký úsměv.

Hrad Redmont nebyl zdaleka tak zkostnatělý a sešněrovaný pravidly jako Araluen. Baron Arald a jeho žena Sandra byli srdeční hostitelé a vždycky jí projevovali velkou náklonnost. A nejen to, uvažovala, bude na Redmontu urozenější než všichni ostatní – dokonce i než baron Arald. Nebude tam nikdo, kdo by jí mohl poroučet, jak se má chovat nebo co má dělat. Byla to úžasná novina!

„Na tvém místě bych byl s tím strýčkem Willem opatrnější,“ varoval ji Horác. „To víš, budeš jeho učeňka.“

„Ano. Ano,“ vyhrkla nadšeně a myšlenky se jí rojily v hlavě. Už si malovala příští lovecké hostiny, bály a pikniky na hradě Redmontu, kde byla ona středem všeho dění, a místo aby musela poslouchat rodiče, sama poroučela ostatním a oni plnili její přání.

Samozřejmě bude muset dávat pozor, aby to nepřeháněla. Kdyby se rodičům doneslo, že si na Redmontu moc užívá, byli by schopní jí to celé zatrhnout.

„Život v učení nebude lehký,“ řekla matka a bedlivě ji pozorovala.

Maddie se honem zatvářila přiměřeně zkroušeně. „Já vím. Ale já se budu snažit ze všech sil.“

V duchu ovšem jásala. Will ji měl rád. Přímo ji zbožňoval. Toho si otočí kolem prstu. Vždycky to uměla. Proč by to teď mělo být jinak?

„Takže... jsi ochotná to podstoupit?“ otázala se Kasandra a Maddie se sklopenýma očima pokorně přikyvovala.

„Budu se moc snažit,“ odpověděla způsobně. „Chci, abyste na mě byli pyšní.“

 

 

Gilan s Haltem vyjížděli nahoru k malé chatě v lese pod hradem Redmontem. Když se k ní přiblížili, spatřili, že z komína se vine světlý kouř. Cuk ve stáji za chatou zařehtal na pozdrav Blazovi a Abelardovi. Oba mu odpověděli.

„Alespoň že je doma,“ byl rád Gilan.

Ještě než domluvil, otevřely se dveře chaty a na malou verandu vyšel Will. Kývl na staré přátele.

„Halte. Gilane,“ řekl.

Halt mírně klesl na duchu, když slyšel Willův lhostejný tón. Dříve by jejich příjezd vyvolal radostné vítání, žerty a dobromyslné popichování. Teď se Will prostě opřel o sloupek verandy a s nezájmem přihlížel, jak sesedají.

Halt došel ke dvěma schůdkům vedoucím na verandu a zastavil se.

„Smíme dál?“ zeptal se kousavě. Willovo neomalené chování zasluhovalo napomenutí.

„Jistě.“ Will ustoupil stranou a rukou je vybídl, ať vejdou dovnitř.

Halt si sundal pláštěnku a rozhlížel se po dobře známém příbytku. Mírně se zamračil. Na kuchyňské desce stálo špinavé nádobí a dvě židle zůstaly nakřivo odstrčené od jednoduchého smrkového stolu. Krb byl plný vychladlého popela a potřeboval pořádně vyčistit. Willova pláštěnka se povalovala na opěradle jednoho z křesel u krbu. Otevřenými dveřmi do Willovy ložnice Halt zahlédl, že postel není ustlaná.

Will si všiml, kam se dívá, a šel dveře zavřít.

„Dnes jsem se k úklidu ještě nedostal,“ zamumlal.

Halt povytáhl obočí. „Zřejmě ani včera.“ Alespoň, říkal si v duchu, že má jeho bývalý učeň tolik studu, že se tváří rozpačitě.

„Posaďte se,“ vyzval je Will a otočil se k malému kuchyňskému výklenku. „Uvařím trochu kávy.“

Halt s Gilanem si vyměnili pohledy a usedli do křesel u ohně. Gilan smutně potřásl hlavou. Halta napadlo, že jeho úvahy se zřejmě ubírají stejným směrem. Will seřídil tah na bachratých kamínkách v kuchyni, pak otevřel dvířka na přikládání a hodil dovnitř pár polínek, aby se plameny rozhořely. Lehce zatřásl konvicí na vodu. Ozvalo se slabé zašplouchání.

„Dojdu pro vodu,“ prohlásil a zamířil ke dveřím. Pumpa byla na dvorku. Oba přátelé opět pohlédli jeden na druhého. První, co by měl člověk ráno udělat, bylo přinést čerstvou vodu.

„Zřejmě se už nestará vůbec o nic,“ řekl Gilan, jen co Will vytáhl paty.

Halt přikývl a obočí se mu podmračeně spojila.

„Pak je jen na nás, abychom ho z toho dostali.“

Otevřely se dveře a Will se vrátil s plnou konvicí. Postavil ji na plotýnku a pak začal chystat misky, kávu a kávovou konvici.

„Já vím, proč jste tady,“ prohodil.

Halt pokrčil rameny. „Co když nevíš,“ odtušil.

„Chcete mi říct, abych se z toho konečně vyhrabal a dal se dohromady,“ pokračoval Will. „No tak se omlouvám, že tu mám chlívek. A že vypadám jako čuně.“ Když to Will teď zmínil, všiml si Halt, že má zmačkané, ušpiněné oblečení a že jeho dlouhé vlasy i vousy volají po nůžkách. „Ale mně na tom nezáleží. Jediné, na čem mi záleží, je vidět Joryho Ruhla, jak se houpá na šibenici.“

„Tomu rozumím,“ řekl Gilan. „Ale hraničářský sbor tě potřebuje.“

„Sbor se prostě bude muset beze mě obejít, dokud s tímhle neskončím,“ nevrle zabručel Will. „Je to pro mě mnohem důležitější.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024