Dvacet osm
Malou lesní chatu ještě nebylo vidět, když Cuk pojednou natáhl krk a radostně zaržál. Trkač při tom zvuku zdvihl hlavu. Téměř okamžitě zaznělo ze směru od chaty další zařehtání.
„Máme společnost,“ poznamenal Will.
Maddie na něho tázavě pohlédla, ale nic víc neřekl. Domníval se, že druhého koně podle hlasu poznal, ale s úplnou jistotou to nevěděl. Nemělo smysl vyslovovat nahlas domněnky, jen aby se pak ukázaly jako mylné.
Vyšlo najevo, že měl pravdu. Vjeli na mýtinu a spatřili před verandou stát kaštanového koně. Když se přiblížili, natočil hlavu a znovu zařehtal. Trkač i Cuk odpověděli.
Maddie zmateně pohlédla na svého koně. „Jak ho Trkač zná?“ pozastavila se.
Will odpověděl. „Hraničářští koně se zpravidla navzájem poznají. I když se ještě nikdy nesetkali.“
„To nedává moc smysl,“ ozval se z verandy veselý hlas. „Jak můžeš poznat někoho, koho jsi nikdy nepotkal?“
Will pokrčil rameny. „Proč se ptáš mě? Já nejsem kůň.“
Na to nemáš dost nohou, suše poznamenal Cuk.
Gilan seděl na kraji verandy a drbal Sobol za ušima. Fena klonila hlavu na stranu, přivírala oči a tvářila se blaženě. Sobol měla strašně ráda, když jí někdo hladil a popleskával chundelatý kožich na krku a kolem uší. Will sestoupil z koně a naoko vyčítavě se podíval na Sobol.
„Ty jsi mi ale hlídací pes. Mělas mu alespoň prokousnout lýtko.“
Sobol klepla ocasem do prken verandy na souhlas. Gilan ji naposledy poplácal a zvedl se.
„Ahoj, Maddie. Jak ti jde výcvik?“
Věnovala mu slabý úsměv a sesedla. „No, někdy si myslím, že mi to jde. A jindy zas, že ne.“
Gilan povytáhl obočí a podíval se na Willa. Takový projev skromnosti ještě nikdy od Maddie neslyšel. Možná že se Haltův nápad osvědčuje. Will jeho pohled postřehl a odhadl, co je za ním. Krátce přikývl.
„Mám zavést koně do stáje?“ zeptala se dívka a Gilanův údiv se o stupínek zvýšil. Aby se Maddie dobrovolně hlásila o podřadnou práci, to byla další věc, na jakou nebyl zvyklý.
„Ano. Jestli chceš,“ souhlasil Will. „I Blaze.“ Otočil se na Gilana. „Předpokládám, že u nás zůstaneš? Nebo jsi chtěl přespat na hradě?“
„Ne. Zůstanu tady, jestli to není nevhod,“ pospíšil si s odpovědí Gilan. „Na hradě se kolem toho moc nadělá.“
„A máme tu samozřejmě taky blíž k Vrchovatému talíři,“ podotkl Will.
Gilan se usmál. U Vrchovatého talíře byl název Jennina hostince ve vesnici Wensley.
„Nu, ano,“ souhlasil hraničářský velitel. „Napadlo mě, že bych si tam mohl ráno zaskočit na snídani.“
„Moc ráda tě uvidí,“ řekl Will a na chviličku jeho výraz trochu posmutněl. Jenny s Gilanem sice nebyli manželé, ale pořád měli jeden druhého.
Vkročil jako první dovnitř, šel rovnou ke kuchyňské desce a naplnil kávovou konvici čerstvou vodou z velkého džbánu. Ani se Gilana neptal, jestli si dá kávu. Byl to hraničář. Hraničáři si dali kávu vždy.
Když začal Will mlít kávová zrnka, silná vůně naplnila Gilanovi nos. Při pomyšlení na čerstvě uvařenou kávu se mu sbíhaly sliny. Posadil se ke stolu a odsunul stranou stoh papírů, které tam ležely. Letmo si povšiml několika týdenních hlášení, která rozesílal hraničářům po celé zemi. Bylo tam i několik dopisů a pod nimi kožené desky s dalšími papíry uvnitř. Prstem na ně poklepal.
„Co je tohle?“ zeptal se. Will se ohlédl a spatřil desky. V obličeji se mu objevil lehce rozpačitý výraz.
„Ále... jen takový nápad, na kterém pracuju. To teď není důležité.“ Vzal desky a odložil je do poličky na stěně obývací světnice. Jeho pohyby sdělovaly, že se tím nehodlá dál zabývat. Gilan pokrčil rameny. Stejně se ptal jen tak, aby řeč nestála.
„Tak jak se daří práce s Maddií?“ přešel hraničářský velitel na jiné téma. Will mezitím pokračoval v mletí kávy a teď se otočil.
„Nečekaně dobře,“ prohlásil. „Je rychlá a bystrá, učení ji baví. Má ráda život na zdravém vzduchu a trochu volnosti. Podle mě se jen bouřila proti sešněrovanému životu na hradě Araluenu. Co už není princezna, jako by si začala víc všímat lidí kolem sebe.“
Gilan se zájmem prohnul rty. „Ty jsi ten dopis použil?“ zeptal se. Vě…
