Šestnáct
Dvacet šípů narostlo na čtyřicet. Potom se Will konečně smiloval a po zbytek dne nechal Maddii odpočívat.
Svaly na ramenou, zádech i pažích ji pak v noci pálily a bolestně se stahovaly. Převalovala se v posteli a snažila se usnout. Proužek světla pod dveřmi pokojíku jí prozradil, že Will je stále ještě vzhůru. Po hodině vstala, po špičkách přešla ke dveřím, maličko je pootevřela a nakukovala štěrbinou. Její učitel seděl u krbu se štosem papírů na kolenou – hlášeními z jiných lén, jak věděla. Právě jeden list vzal a vložil ho do kožených desek na stolku, který měl u lokte.
„To by mohl být on,“ zamumlal Will tiše. Potom vzal další hlášení a natočil stránku tak, aby na ni dopadalo světlo svíčky.
Maddie se zamyšleně vrátila do postele.
„Co to všechno znamená?“ lámala si hlavu. Nějak vycítila, že by byla chyba se Willa na tu věc vyptávat.
Druhý den, když dokončila své povinnosti v domácnosti, poslal ji Will znovu střílet. Vystřílela dvacítku šípů, deset minut si odpočinula a pak střílela dalších dvacet. Záda i ramena opět bolestí necítila. Ale zaťala zuby a vydržela. Koncem týdne měla pocit, že napínání luku na celou délku šípu začíná být trochu snadnější. Její technika se zlepšovala a svaly se zpevňovaly. Bolelo to pořád, ale teď to byla jen tupá bolest, ne palčivé křeče jako v prvních několika dnech. A s každým uplynulým dnem se bolest zmenšovala.
Při výcviku si všimla, že Will se pořád zaobírá pravidelnými hlášeními od hraničářů z jiných lén. Sedával zády opřený o strom a pročítal nová hlášení, která právě přišla. Maddie věděla, že je to pro hraničáře běžný postup, vědět o všem, co se děje v království. Cítila však, že tohle je o něco víc než jen pravidelná rutina. Will občas pár hlášení vybral a přidal je do narůstající složky v kožených deskách.
Po čtrnácti dnech Maddie zjistila, že dokáže napnout luk poměrně snadno a v poloze připravené k výstřelu ho několik vteřin udržet. Přitom si zároveň všimla, že se zlepšila i v přesnosti a trefuje se do středu žoku více než v polovině případů. Střely úplně nebo jen těsně mimo byly stále zřídkavější.
Jakmile Will viděl, že se zdokonaluje v technice a získává sílu, začal s ní pilovat přesnost.
„Nesnaž se mířit podle dříku šípu,“ říkal jí. „Potřebuješ vycítit, kam šíp poletí. Musíš vnímat celý obraz míření – žok, luk i hrot šípu. Vědět, kam šíp poletí.“
Svraštila čelo. „Jak to mám udělat?“
„Existuje pouze jeden způsob. Cvičení. Pořád znovu a znovu, aby ti spojování střely s cílem přešlo do krve. Po nějakém čase, až uvidíš při letu dostatečné množství šípů, budeš instinktivně vědět, kam umístit luk v obraze pro zamíření. Se zvyšováním vzdálenosti budeš taky potřebovat odhadnout, jaký náměr máš šípu udělit, jak vysoko nad cíl musíš namířit, abys zasáhla střed.“
Lukostřelba nebyla pochopitelně jediná dovednost, kterou se učila. Pustili se také do nácviku s vrhacím nožem a saxonským nožem a jako cíl používali smrkové prkno opřené o strom. Když začala být Maddie zdatnější v zasahování cíle na krátkou vzdálenost, přesunul ji Will dál, tak aby musela posuzovat, kde má uchopit nůž, aby se v letu k prknu otočil dvakrát.
Alespoň že od tohohle nemám křeče ve svalech, říkala si. Musela uznat, že na světě neexistuje příjemnější zvuk než pořádné zadunění nože, když se zabodne do smrkového prkna.
A nic člověka nenaštve víc, než když po nevydařeném vrhu tupě narazí do hrany prkna a neškodně odskočí do lesa.
Probíhaly i jiné lekce. Will jí ukazoval, jak skvrnitý a nepravidelný vzor hraničářských pláštěnek umožňuje, aby v lese splynuli s okolím.
„Skvrny rozbíjejí pravidelný tvar lidského těla. Nic není souměrné. Všechno je nerovné, nahodilé a barevně to odpovídá zeleni a šedi stromů i podrostu.
Pravým tajemstvím ale je zůstat naprosto v klidu. Lidé jsou většinou odhaleni tehdy, kdy si myslí, že je někdo zahlédl, a pohnou se. Právě pohyb tě zradí. Ale když zůstaneš dokonale nehybná, budeš překvapená, jak blízko může pátrač být, a přece tě neuvidí. Zapamatuj si základní pr…
