Dvacet čtyři
Maddie se probudila s pekelnou žízní. V puse měla sucho a odpornou chuť – pozůstatek po vydáveném jídle ze včerejšího večera, spojený s kyselou pachutí vína, které vypila. Zaúpěla, posadila se na posteli a okamžitě toho zalitovala.
Při pohybu si uvědomila tepavou bolest, která jí uvnitř lebky bušila jako kladivo. Zdálo se, že nejsilnější je za levým okem, ale rozlévala se i do ostatních částí hlavy jako špinavá skvrna po koberci.
Složila hlavu do dlaní a tiše zasténala. V očích ji pálilo, jako by jí do nich někdo hodil hrst písku. Žaludek měla prázdný a bylo jí zle, takže si chvilku myslela, že snad bude znovu zvracet. Potlačila to nutkání a opatrně se podívala na stolek u postele, kde obvykle mívala pohár studené vody. Byl prázdný a ležel na podlaze. Matně si vzpomněla, že se v noci probudila, vodu vypila a potom znovu padla na polštář.
Potřebovala vodu, studenou vodu, a to zoufale. Vzpomněla si na sud s dešťovou vodou postavený venku před chatou u svislého okapního žlabu. Voda bude v tuhle denní dobu studená, osvěžující, báječná. Bude do ní moct ponořit celou hlavu a příjemně chladivé účinky zklidní tu kovárnu v lebce.
Nejdřív se ale musela k sudu dostat.
Opatrně vstala. Při pohybu se jí v hlavě rozbouřila prudká bolest a pak se ustálila do tupého bušení. Maddii se zvedl žaludek a bojovala s návalem nevolnosti. Potom se nejistě dokymácela těch pár kroků ke dveřím. Na pár vteřin se opřela o zárubeň, aby získala rovnováhu, pak otevřela dveře a vkročila do malé světnice. Šla pomalu a snažila se našlapovat co nejlehčeji, protože každý krok se tělem přenášel až do hlavy.
Will stál zády k ní u kuchyňské desky. Když uslyšel, že se otevírají dveře, otočil se a zamračil se na ni. Uvědomila si, že kromě pláštěnky má na sobě oblečení, ze včerejšího večera. Kamaše byly na koleně roztržené a zamazané od zaschlé krve. Na levém rukávu spatřila skvrnu od zvratků. Neviděla na sebe, jak má divoce rozcuchané vlasy, rozježené do všech směrů jako vrabčí hnízdo.
„Snídaně je skoro hotová,“ oznámil Will. Tón hlasu ji nezatracoval, ani nevítal. Zněl naprosto neutrálně. Zavrtěla hlavou, ale rychle toho nechala, protože bolest se opět rozbouřila.
„Myslím, že asi nemůžu jíst,“ hlesla chraptivým hlasem.
Hraničář povytáhl obočí. „Myslím, že bys radši měla. Potřebuješ dostat něco do žaludku.“
Při pomyšlení na jídlo se jí udělalo špatně. Nejistě se zakolébala.
„Musím se napít,“ řekla. „Vody.“
Zvolna přikývl. „To věřím, že musíš.“ Ukázal hlavou ke dveřím, dívka se otočila a vydala se na strastiplnou cestu. Z nějakého důvodu šly dveře otevřít mnohem hůř než jindy. Při zaskřípění spodní hrany o dřevěnou podlahu bolestně zkřivila tvář, ale podařilo se jí otevřít. Ploužila se podél verandy a jednou rukou se pro jistotu přidržovala stěny chaty.
Velký sud na vodu byl skoro plný. Včera odpoledne pršelo a voda bude čerstvá a čistá. A chladná. Země byla průsvitně namrzlá. Nad ránem teplota zřejmě klesla těsně k nule. Maddie opatrně sestoupila z verandy. Byl to jen krok o dvacet palců níž, a jindy jí nečinil žádné potíže. Dnes měla pocit, jako by seskakovala z útesu, a když nohy dopadly na mokrou trávu, znovu ji zabodala bolest v hlavě.
Zaúpěla. U nádrže s vodou visela dřevěná naběračka a Maddie se jí dychtivě chopila, nabrala studenou vodu, zvedla ji ke rtům a nechala ji stékat do pusy, zalepené odpornou pachutí, a dál do vyprahlého hrdla. Vysrkla naběračku jedním dlouhým douškem, odpočívala a s rozbušeným srdcem ztěžka oddychovala.
Strašlivá žízeň byla na chvíli uhašena. Pojednou však měla dojem, jako by se vůbec nenapila, a ošklivá chuť i sucho v puse se vrátily. Nabrala další vodu a lačně pila, potom znovu.
Studená voda chutnala báječně, ale ukonejšila žízeň vždy jen sotva na půl minuty. Maddie se podívala na hladinu v sudu, zapřela se rukama po stranách o sud a ponořila do vody obličej.
Šok ze studené vody ji překvapil. Ale vyčistila se jí hlava a rozjasnil zrak. Narovnala se, otřepávala vodu na všechny strany a cítila, j…
