Čtyřicet čtyři
Maddie se probudila těsně před úsvitem. Podívala se k Willovým pokrývkám, ale viděla, že jsou prázdné. Hraničář byl stále na útesu a sledoval jeskyni. Maddie odhodila pokrývky, opláchla si obličej studenou vodou z čutory a natáhla si boty.
Trkač viděl, že je vzhůru, a slabě zamručel. Pohlédla na něj a koník zastříhal ušima. Vycítil, že se někam chystá, a chtěl jít s ní. Zavrtěla hlavou a přiložila si ukazovák ke rtům.
„Teď ne, hochu. A buď potichu.“
Potřásl hřívou, znovu sklonil hlavu a vrátil se k okusování trávy. Napadlo ji, že se tváří trochu zklamaně, a vzápětí se zarazila, co si to vymýšlí. Mohl by kůň vyjadřovat zklamání, uvažovala. Odmítla se tou myšlenkou zabývat, ale věděla, že se k ní bude vracet celý den a nikdy se nedobere uspokojivé odpovědi.
Nasadila tětivu luku a pak si připnula opasek, ztěžklý dvojitým pouzdrem se saxonským a vrhacím nožem. Váhu nožů vyrovnával váček s olověnými střelami na druhém boku. Nakonec si přes hlavu navlékla toulec, upravila ho, aby šípy byly na pravém rameni, snadno po ruce. Potom si nasadila kapuci a rozepnula malou chlopeň, která umožňovala přístup k šípům.
Přešla na kraj hájku, zastavila se, poklekla na koleno a prozkoumávala okolí. Prováděla to tak, jak ji učil Will, neobhlížela letmým pohledem celou oblast, ale pečlivě prohlédla vždy malou část, pak se posunula k dalšímu úseku a postup opakovala, dokud neměla jistotu, že nikdo není v dohledu.
Zůstala přikrčená, naplánovala si cestu přes místa s nejvyššími keři a zamířila k vrcholu útesu, kde byl na hlídce Will.
Postupovala zvolna a plynule, pokaždé obezřetně pokládala nohu a prověřovala půdu, než na ni plně přenesla váhu. Když ucítila slabší či silnější větvičku, opatrně posunula nohu na bezpečnější místo a pokračovala dál.
Rychlost je nepřítelem nepozorovaného pohybu, říkával jí Will. Je lepší postupovat pomalu a tiše, než chvátat a natropit rámus.
Postřehla pohyb ve vysoké trávě kdesi nalevo. Předjitřní vzduch byl klidný, bez jakékoli známky větru. Rázem ztuhla na místě.
Věř pláštěnce, opakovala si v duchu. To, a zůstaň naprosto bez hnutí byly v hraničářském sboru dvě hlavní zásady pro nenápadný pohyb.
Dokonce ani nepotočila hlavu, jen přejela očima a zaostřila pohled na místo, kde zachytila pohyb. Asi po třiceti vteřinách proklouzla trávou velká liška, zlehka našlapovala s břichem těsně nad zemí a za ní se vlnil její dlouhý huňatý chvost. O dívce vůbec nevěděla.
„V tomhle se určitě zlepšuju,“ tiše zamumlala Maddie. Přála si, aby Will mohl vidět, jak liška ani nevytušila její přítomnost. Mohla mu to samozřejmě říct. Jenomže to nebylo totéž. Vypadala by, že se vychloubá. A ono by to vychloubání bylo, uvědomila si.
Když jí zbývalo padesát kroků k okraji útesu, tiše klesla na všechny čtyři a zůstávala pod úrovní vysoké trávy. I když věděla, kde má Will stanoviště, neviděla ani náznak, že tam je. Zvedla hlavu, aby prozkoumala úsek před sebou.
Přitom neopatrně položila ruku na chomáč tuhé, suché trávy a ozvalo se slabé lup!, jak se stébla přelomila.
Strnula. Byl to tak nepatrný zvuk, že si byla jistá, že ho nikdo nepostřehne. Vzápětí spatřila, jak se asi tucet kroků před ní, v místě, kde měl Will držet hlídku, kratičce zvedla nad špičky trávy jeho ruka.
Slyšel ji. Poznal, že přichází. A dal jí znamení, že o ní ví.
Plížila se kupředu a dávala si pozor, aby už nenadělala žádný zbytečný hluk. Když jí scházely asi tři kroky k Willovu postu, rozeznala skvrnitou pláštěnku, která ho maskovala. Otočil se a ve stínu kapuce zahlédla vousatou tvář. Bylo až nadpřirozené, jak nehybný uměl být, pomyslela si. Kdyby nevěděla, že má hledat pláštěnku, nejspíš by ho vůbec nespatřila, přestože byla tak blízko.
„Děje se něco?“ zašeptala.
„Kromě toho, že se tu motáš jako zbloudilý slon?“ zeptal se stejně tichým hlasem.
Kývnutím výtku přijala. „Kromě toho.“
Nachýlil hlavu směrem ke kraji útesu vzdálenému zhruba tři stopy od nich. „Podívej se,“ vybídl ji. Pak dodal, vcelku zbytečně, jak se Maddie domnívala: „O…
