Pod junáckou vlajkou (Jaroslav Foglar)

25. Na výpravách

A přece prvního dubna Mirek stan před dům, kde Ondra bydlil, nepřinesl. Nebylo toho zatím zapotřebí.

Ondra ležel v nemocnici, dostal již dvakrát cizí krev a ještě se pořád nevědělo, jestli mu bude zachráněn život. Vykrvácel hrozně! Přeřízl si tepnu o ostrou hranu stříhacího plechu, když mával na Mirka, aby zmizel.

Oddálení hrozícího nebezpečí považoval Mirek za skutečný zázrak. Nemohl se však z něho plně radovat, když byl svědkem, co to způsobilo. Ale nemusel také zatím na stan myslet! Věděl, že Ondra si nejméně dva měsíce poleží, než bude zase na nohou. A dva měsíce – to je přece tak nádherně dlouhá doba!

Mirek vskočil zase rovnýma nohama do života v Devadesátce, usmířený se vším, vyhladovělý po své bývalé klidné práci.

Jak to zas bylo vše krásné! Teď již chodila nebo jezdila Devadesátka každou neděli na celodenní výpravu, plnou her, závodů a nových zábav, jaké Mirek nikdy předtím ještě nepodnikl.

A třídenní výpravy o velikonocích a pak v červnu, to byly robinzonády, příběhy samy pro sebe, na které nebylo možno zapomenout.

Velikonoce Devadesátka strávila putováním podél divoké rozvodněné říčky v kraji, kde ještě nikdy nebyla. V noci hoši ještě nespali pod stany, ale v primitivních noclehárnách na slámě. Ty večery ve vyhřátých noclehárničkách byly nezapomenutelné! Devadesátka zpívala oddílové písničky a Tapin vždycky musel vyprávět nějakou strašidelnou příhodu.

Třídenní výprava v červnu byla pro Mirka slavností. Na ní zažil svůj první táborový oheň i nocleh pod stanem s Devadesátkou. Byly to tři horké úpalné dny s rozkvetlými loukami, koupáním, skoro již jakási předehra tábora.

A tábor sám nedal na sebe dlouho čekat. Celé Devadesátky se zmocnilo radostné rozčilení z té očekávané krásy. Nemluvilo se teď o ničem jiném než o táboře. Bude zase na Vydří říčce! Jako tenkrát! Hoši vyplňovali táborové přihlášky, z půdičky se na podlahu přestěhovaly táborové bedny, znovu se probíralo nádobí a nářadí, které „šlo s sebou“, přípravy byly v plném proudu, vzrušující a nedočkavé.

Tapin se Simbou, Bedíkem a Gamem měli teď plné ruce práce, ale pomáhali rádcové družin i hoši, a samozřejmě nescházel ani Mirek. Každou chvíli teď bylo zapotřebí někam doběhnout, udělat nová víka na bedny, opravit závěsy na kufrech, nabrousit pily, nebo udělat nové víčko na bandasku. Nikdo, kdo měl jen trochu dobré vůle, nezahálel.

Našli se ovšem také chlapci, kteří dělali, jako by se jich tábor ani netýkal. Ti přišli do klubovny jenom na svou družinovou schůzku! A když rádce prohlásil, že je zapotřebí vykonat to nebo ono pro tábor, vymluvili se na něco a zmizeli. Poslední týden před odjezdem, když shon byl největší a práce nejvíce, nařídil Tapin jakési služby. Každý hoch měl přijít několikrát do klubovny pomoci s rozvrženou prací. Lenoši však nepřišli nebo se v klubovně jen otočili a zase hned odešli. V každé společnosti, a tedy i v každém junáckém oddíle se najde vždy několik jednotlivců, neužitečných trubců, příživníků, sklízejících výsledky práce druhých.

Tapin se Simbou se snažili na tyto hochy zapůsobit, ale byla to práce těžká a nevděčná.