Pod junáckou vlajkou

9. Po neděli

Tapin ještě jednou promluvil:

„Co mělo být dál? Hoši se vyměňovali a ti, kteří zažili to jaro, pro Devadesátku tak významné, tábor u Vydří říčky, odešli. Některý dříve, jiný později. Vyrostli! Jejich čas nadešel! Písně dozněly, příběhy skončily. Tak je to vždycky. To nejde jinak!“ Tapinův hlas prozrazoval jeho pohnutí.

„A napsali někdy aspoň oddílu? Přišli se na oddíl někdy později podívat?“ doráželi netrpělivě hoši.

„Ano – většina!“ pravil Tapin. „Mnozí přišli, a ne jednou, častokrát! A rádi vzpomínali na minulé doby svého chlapectví. Jsou dnes všichni řádnými mladými muži, silní a čestní. I vy jisté jednou, doufám, v takové vyrostete!“ Jeho hlas zase už zněl vesele a přesvědčivě.

„A teď bychom snad už mohli rozsvítit!“ navrhl pak Simba. Černá hodinka skončila. A byla pěkná.

Chvíli si hoši nemohli zvyknout na zář světla. Mžikali očima, zastírali si je a otáčeli se do koutů.

Klubovna se rozhlučela hovorem.

Mirek propadl Tapinovu vyprávění. Myslel na Láďu Velebila, který vlastně začal novou dobu Devadesátky.

A na Skukůma! Dovedl by Mirek tak kamarádit s Jiřím jako Skukům s Láďou? Jiří je jistě takový druhý Láďa Velebil. V oddíle se vždycky objeví takový chlapík, vzpruha a příklad pro ostatní. O Vendovi Mirek ani neuvažuje, to už je přece rádce družiny, Tapinův důvěrník. Ale Jiří způsobuje, že se člověk maně snaží stát se jiným, lepším, Jiří povzbuzuje celým jednáním, aniž něco připomíná nebo přikazuje.

Byl konec oddílové schůzky. Hoši v pozoru křičí oddílový pokřik. Jsou to podivná slova, některá nemají ani smysl. Ale hoši je ze sebe vyrážejí s dokonalou přesností, všichni stejné rytmicky.

A pak je shon kolem Tapina. Každý mu podává spěšně ruku, u věšáků s kabáty je vzruch a nával.

Hoši se rozcházejí. Některý vychází z klubovny sám, jiný jde s celou skupinou. Mirek již odchází také.

Na dvorku je úplná tma. Mirek cítí vůni pálícího se dřeva. Někde topí dřívím. Takhle voní táborový oheň, tak to vonělo také tehdy, když šel Mirek s Ondrou a ostatními ztichlou vsí do lesů, na svou první výpravu s partou.

Nikde tenkrát nebylo ani človíčka, jen okénka domečků svítila a voněl kouř z dříví.

Krásný byl tehdy ten večer – i oheň pak, jen ta noc byla zlá. Spali pod křovím, vlastně nespali, jen se převalovali až do prvního svítání a drkotali zuby zimou. Kdepak – spát venku bez stanu! Parta! Prvně za celé odpoledne si Mirek vzpomněl na partu. A na svůj slib – na slíbený stan. Ale nechtělo se mu na něj myslet dál. Dnes ne, dnes ne! Hlavou mu probíhá znovu celé dnešní odpoledne. Bylo to hezké, ale teď je mu nějak úzko, při pomyšlení na to, co partě slíbil.

Někdo vyšel kvapně za Mirkem ze dveří klubovn…