kapitola 7
V zimě je v noci Massachusetts Street ponurá, půda na kost zmrzlá, vyjeté brázdy a díry pokryté ledem, sněhový poprašek na kluzkých zubatých puklinách. Zamrzlá řeka čeká, přikovaná k břehům pahýly červnových větví - Bruslaři, Švédové, irská děvčata, povykují a prozpěvují — mačkají se na bílém ledu pod mrkajícími hvězdami, které bezhlese visí z těžkého, hlubokého, smutného nebeského vesmíru bez oltáře Měsíce, krémově bílé a studené, ze kterých umí vědci vyčíst fantastické věci; které jsou nebeským démantovým a diadémovým závojem veliké věčné brunetky zvané Noc.
Mezi těmito bruslaři byla Maggie; na svých rozkošných bílých bruslích, s bílým rukávníkem, oči jí ve tmě zářily: růžové tváře, vlasy, které korunovaly její tvář jako křídlo samotného Boha — Jediné, co jsem věděl, když jsem si ohříval po bruslení nohy u ohně u řeky Concord bylo, že Maggie je možná matkou nebo dcerou Boží —
Hromady špinavého sněhu ležely v příkopech kolem Massa-chusetts Street, v těch špinavých tmavých jámách — němých spo-lečnících mých půlnočních návratů od záplavy jejích nesčetných polibků — bylo skryto cosi bezútěšného.
Houpal jsem se v křesle, ve tmě pokoje stálo velké rádio s chvějícím se magickým okem, jaké měli také doma u Vinnyho, byl zimní večer nedlouho potom, co jsme se seznámili. Přistoupila ke mně a zezadu mě políbila, její matka paní Cassidyová byla v kuchyni, stejně jako moje matka tři míle odtud ve městě — stejná stará velká stará dobrá lowellská máma věčně utírající nádobí a skládající ho do čistých polic s tou svojí ženskou pečlivostí a pořádkumilovnými představami o řádu věcí — Maggie si chvilku povídala v mrazivé noci na verandě se svojí kámoškou Bessy Jonesovou z bungalovu naproti, byla to velká tlustá zrzavá dobrosrdečná pihatá holka, jejíž nepředstavitelně křehoučký bráška mi někdy nosil dopisy od Maggie, které napsala večer před školou při slabém světle ve svém pokoji nebo ráno u zamrzlých trubek a podala mu ho přes rozviklaný plot a on se jako každý den vláčel dvě míle pěšky do školy nebo jel autobusem a celý uslzený a usmrkaný přišel do španělštiny, která byla vždycky ráno druhou hodinu a byla při ní nemožná nuda, a podal mi ten dopis, občas s nějakou průpovídkou — byl to ještě malý kluk, z nějakého důvodu ho donutili jít na střední školu, předtím trávil studená úmorná dopoledne v církevní škole, kde přeskakoval třídy, vynechal pátou nebou šestou nebo možná obě, a tak jsme ho tam měli, malého hošíka s hadrovou loveckou čapkou se skotským střapcem, mysleli jsme si, že je stejně starý jako my. Maggie mu vkládala dopisy do jeho malé pihovaté ručky, Bessy se chichotala za otevřeným kuchyňským oknem, využívala toho, že bylo otevřené a vyndávala ven prázdné lahve od mléka. Malá Massachusetts Street za studených rán se sněhem narůžovělým sluncem vydechuje voňavé spirálky černého kouře, který vychází z komínů všech domků; na zamrzlé bílé pokrývce řeky Concordu je vedle prořídlého červeného rákosí na druhém břehu sežehlé černé kolo po včerejším ohni; za stromy je slyšet hvízdání lokomotivy tratě Boston — Maine, zachvěješ se a zachumláš se do kabátu a posloucháš. Bessy Jonesová... občas mi taky psala dopisy, ve kterých mi radila, jak na Maggie, Maggie je ovšem četla taky. Všechno jsem to bral.
"Maggie tě miluje," atd., "je do tebe úplně zblázněná, nepamatuju se, že by někdy byla do někoho tak zamilovaná" a pro efekt říkávala "Maggie tě miluje, ale nezkoušej její trpělivost — řekni jí, že si ji chceš vzít nebo něco." Mladé holky — uchechtané — na verandě — a já sedím v obýváku a čekám, až se Maggie vrátí a sedne si ke mně do křesla. Svoje znavené běžecké nohy mám skrčené pod sebou. Slyším na Cassidyovic verandě ještě jiné hlasy, chlapecké, je to ten Art Swenson, o kterém jsem slyšel — žárlím, ale je to jen slabý odvar té žárlivosti, která přišla později. Čekám na Maggie, až se vrátí a políbí mě, jen tak. Při čekání mám spoustu času přemýšlet o naší lásce; jak pro mě tu první noc, když jsme spolu tancovali, nic nezname…
