6
Po dvou týdnech odcházela Sarah Dixonová z práce a rychle se snažila přejít zimní marast. Nebylo daleko do Vánoc, které v tehdejší době stejně pranic neznamenaly. Na nejbližší zastávce metra nastoupila do vlaku. Vlak byl narvaný, všichni působili zmokle a unaveně. Neměla ani nejmenší potuchy, co bude následovat.
Fernando Rodrigues byl tmavý a fešný pětatřicátník středního vzrůstu. Na sobě měl vojenský kabát podle nejnovější módy a plstěný klobouk. Dopis od bratra doručený diplomatickou poštou byl dostatečně výmluvný a nechybělo v něm ani foto.
Už od půl osmé postával na konci cesty. Táhlo na osmou, když se objevila na ulici. Okamžitě ji poznal. Mířila do Queensway na stanici Bayswater. Jela rovnou na ministerstvo.
Byl zpátky na stejném místě okolo páté. Objevila se v půl šesté společně se skupinkou kolegů z úřadu. Mohl klidně dojít ke dveřím, zazvonit a promluvit si s ní, ale on byl opatrný. Nebylo to proto, že by se bál. Pracoval pro SD už dlouho, aby si byl vědom, že ho diplomatická imunita dostatečně kryje. Na druhé straně se zatím nikdy nenamočil do ničeho velkého. Zatím jen posílal zprávy o válečné situaci, bombardování, škodách a pohybech jednotek. Nic víc a nic míň.
Vystoupil s ní na stanici Bayswater a sledoval ji po Queensway, i když zahnula do Westbourne Grove. Nakonec spolu došli až k jejímu činžáku. Stále si neuvědomovala jeho přítomnost. Když hledala klíč, stál těsně za ní.
„Paní Sarah Dixonová?“ řekl tiše.
Překvapeně se otočila.
„Ano, to jsem já. Co chcete?“ řekla netrpělivě. Očekávala snad něco podobného?
„Mám pro vás zprávu. Nadešel čas odplaty.“ Bylo to heslo, které měla domluveno s Irem Patrickem Murphym už v roce 1938. Její odpověď byla neočekávaná. „K sakru, kde jste byli tak dlouho? Pojďte raději dovnitř.“ Měla malý byt, jen kuchyni, obývák, ložnici a koupelnu. Odložila kabát. „Posaďte se. Uvařím čaj. Kdo jste?“ Odešla do kuchyně a Fernando ji následoval do dveří. „Dřív než vám to povím, rád bych věděl jednu maličkost. Když vás Patrick Murphy v osmatřicátém naverboval, říkal, že jste silně naladěna proti Britům. Pořád to platí?“
„Samozřejmě.“
„Váš otec ale byl Angličan?“
„Pro mě nic neznamenal. Byly mi dva roky, když zemřel.“ Mluvila věcně a snažila se spěchat. „Zabili mého dědečka v šestnáctém roce. Zastřelili ho jak psa. Za to se jim pomstím. Posaďme se.“ Rodrigues byl zaskočen její rozhodností. Navíc ho začala vzrušovat. Střední třída, pořádná a velmi elegantní v tvídové sukni s perlovým náhrdelníkem. Měla skoro rovné blond vlasy, velmi pečlivě načesané. Její tvář byla prostá, ale přesto dokázala úspěšně klamat.
„Co tedy mohu udělat?“
„Když vás Murphy naverboval, nebylo to pro abwehr, ale pro SD, tajnou výzvědnou službu.“
„Vím, co to je. Vy pro ně také pracujete?“
„Vlastně ano. Někde tady v okolí určitě najdeme nějakou hospůdku. Dovolte mi, abych vás pozval na oběd.“
„Vynikající nápad. Třeba se dozvím i vaše jméno.“
„Fernando Rodrigues,“ řekl, když jí pomáhal do kabátu.
„Portugalec? Velmi zajímavé.“
Našli malou italskou restauraci na Westbourne Groove. V podvečer byla prázdná. Navzdory válce na stolech hořely svíčky. Posadili se do rohu a Fernando objednal lasagne a láhev červeného vína. Bylo až neuvěřitelné, jak se před ní otevřel a co všechno jí řekl.
„Většinu agentů abwehru v Británii sebrali.“
„Britská rozvědka tvrdí, že všechny,“ dodala bez uzardění. „Jsem sice na ministerstvu jen taková myš, ale leccos zaslechnu.“
„Asi to bude pravda, ale síť SD nebyla nikdy narušena. Dal ji dohromady jakýsi Klein, geniální operativec. Už ale zemřel. Jeho nástupcem je SS Sturmbannführer Hartmann podřízený přímo Himmlerovi.“
„Vybraná společnost. Jak do ní patříte vy?“
„Obchodní atašé na portugalské ambasádě. Jsem ve spojení s bratrem Joelem, který vykonává stejnou funkci na velvyslanectví v Berlíně. Používáme diplomatickou poštu pod nejrůznějšími záminkami. Je to bezpečné a pohodlné.“
„A nepochybně i výnosné.“
„Každá legrace něco stojí.“
„Třeba ten oblek, co máte na sobě, a ani…
