15
Čelní vítr ho sice zpomalil, ale vlastní let nepředstavoval žádný problém. Prvních čtyřicet minut Max udržoval rádiový klid, ale pak se ozval.
„Cold Harbour, Cold Harbour, slyšíte mě?“
„Tady Cold Harbour. Slyšíme vás jasně a čistě,“ ozvala se okamžitá odpověď. „Kdo jste?“
„Podplukovník Harry Kelso se vrací z bretaňského pekla se storchem Luftwaffe. ETA za dvacet minut.“
„Zůstaňte na příjmu.“
Kaprál RAF, který měl toho rána službu, dostal málem psotník. Okamžitě zvedl telefon a zavolal Julii Legrandeové přímo do ložnice. „Co se děje?“ odvětila mu ospalým hlasem.
„Tady vysílací místnost. Letí sem podplukovník Kelso. Zdá se, že ukradl ve Francii storcha a letí domů.“
„Bože!“ Julie byla okamžitě vzhůru. „Hned jsem tam.“
Vyhrabala se z postele, shodila noční košili a začala se spěšně oblékat.
Rozbřesk přinesl na oblohu prapodivné světlo, velký šedý mrak přikrýval výhled v tisíci stopách. Max klesl na pět set. Přímo pod ním běsnilo zlé a bouřlivé moře. Rukama pokojně svíral knipl a prožíval tuto chvíli se zvláštním pocitem. Létání pro něj bylo dosud to jediné, na čem mu záleželo.
Teď byl jeho letoun v šedém ránu viditelný víc než dobře a byl by ideálním terčem pro křižující spitfíry či hurricany. Neměl by žádnou šanci. Smazali by ho z oblohy během vteřiny. Rozesmál se. To by byl ten správný konec celého příběhu! Nepřinesl by ale žádné rozuzlení osudu Harryho, jeho matky a nakonec ani kdysi jeho velkého přítele Bubiho. Všichni by byli pořád odkázáni na milost či nemilost reichsführera Himmlera.
„Harry?“ Kokpitem se nesl Juliin hlas.
„Pobřeží je na dohled. Julie, jsem to vážně já.“
„Učiněný zázrak.“
„Jsem u tebe tak za deset minut,“ řekl klidně. „Jsem trochu pocuchaný, ale bez ztráty kytičky, jak by řekli naši kamarádi.“
„Počkám na tebe na dráze. Jdu zavolat Munroovi do Londýna.“
„Jdi a vzbuď toho starého lišáka. Konec.“
Telefon na nočním stolku několikrát zazvonil, než ho nazlobený a nevyspalý Munro zvedl. „K sakru, kdo mne otravuje takhle ráno!“ hromoval.
„Julie, pane. Mám pro vás neuvěřitelnou zprávu. Máme na vysílačce Harryho Kelsoa. Ukradl v Bretani storcha. Přistává za deset minut.“ Munroovy nohy automaticky sklouzly z postele. „Bože, jste si jistá?“
„Mluvila jsem s ním osobně, brigadýre!“
„Jak vám připadal?“
„Řekl, že je pocuchaný, ale bez ztráty kytičky.“
„Typický Harry. Pošlu pro něj z Croydonu lysandera. Budeme tam hned.“
Posadil se na posteli a na chvilku se zamyslel. Pak sešel dolů a v přízemí bytu šokem probudil Jacka Cartera.
„Tomu se nedá věřit,“ zmohl se major na jediné.
„Jacku, musíme sebou hodit. Zavolejte kurýrní službě, ať nám připraví dalšího lysandera.“
„Hned to bude, brigadýre.“ Carter se posadil na posteli a nasazoval si dřevěnou nohu. „Ví to už Molly?“
„Jistěže ne. Povím jí to teď. V životě jsou ale mnohem důležitější věci než dva zamilovaní.“ Vrátil se nahoru a zaťukal na dveře druhé ložnice. Byla už vzhůru, když vklouzl dovnitř. Od Harryho nehody stejně nemohla pořádně spát.
Posadila se. „Strýčku, co se děje?“
„Mám pro tebe ohromující zprávu, drahoušku!“ začal, když si přisedl na kraj postele.
Max přilétal z moře a dole pod ním to vypadalo přesně tak, jak to Harry popsal. Záchranná loď ukotvená u mola, hospůdka, pár domků a nakonec opatství a jezero. Klouzal nad korunami borovic, aby bez problémů přistál na travnaté ranveji. Doroloval k hangáru. Pod stříškou, která je aspoň trochu chránila před neustávajícím deštěm, na něj čekala skupinka mechaniků. Když vypnul motor a otevřel dveře, rozběhli se k němu. Musel se usmát té ironii osudu. Mechanici měli na sobě černé kombinézy Luftwaffe a čapky RAF.
„Jste učiněný zázrak, podplukovníku,“ přivítal ho poručík, když ho obstoupili, aby ho přátelsky poplácali. „Netváříte se ale zrovna moc šťastně, pane.“
„Přežil jsem to. Vypadl jsem ven, když šel lysander k zemi.“ Max předstíral, že zkoumá trup storcha. „Budete ho muset trochu opravit. Nahoru jsem šel dost rychle a oni mě k tomu doprovázeli ohňostrojem. Mašinka ale …
