S úctou Picpus (Georges Simenon)

6/ JAK MAIGRET OBJEVIL PICPUSE

Odborníci studují záhadu muže jménem Picpus. Milióny lidí otvírají noviny a hledají mezi tučnými titulky jeho jméno. Picpus se stal módou.

„Neviděls Picpuse?“

„Tak co? Co dělá Picpus?“

A dokonce taxíkáři nalezli novou přezdívku pro své nešikovné kolegy.

„Ty seš taky Picpus!“

A nakonec to byla moucha, docela obyčejná moucha, která pomohla slavného Picpuse odhalit. To ráno vstal Maigret později než obvykle, protože se u paní hraběnky zdržel až do dvou hodin ráno. Vzduch si ještě zachovával trochu svěžesti, kdežto slunce už zlatilo domy v předzvěsti parného dne. Maigret se zvlášť rád toulal po Paříži v době, kdy se město chystá na nový den, a proto nešel z domu přímo do úřadu, ale vzal to pomaličku, jako penzista, oklikou přes náměstí Republiky. Předešlý večer u paní hraběnky sehrál roli hlupáka. Jakmile se objevil, vrhla se k němu paní hraběnka zahalená v oblacích šifónu, přemrštěnější než největší koketa z Francouzské komedie.

„Tiše… Pojďte se mnou, pane komisaři… Ani nevíte, jaká je to pro mne událost, že mohu hostit ve svém domě tak slavnou osobnost…“

Zatáhla ho do budoáru. A mluvila a mluvila. Prosila Maigreta, aby nezpůsobil v jejích salónech žádný skandál. Chodi sem jen samí dokonale vychovaní lidé, všichni zastávají ve společnosti význačná místa…

„Právě před chvílí jsem říkala princi…“

Její ruka, obtížená prsteny, každou chvilku spočinula na Maigretově koleně, zatímco Maigret pozoroval její rozčilení dokonale bezvýrazným rybím pohledem.

„Tak vy opravdu chcete strávit večer mezi námi?… Bohužel žádného pana Blaise neznám… Jak mi ho líčíte, nepodobá se nikomu z našich přátel… My jsme tady totiž takový přátelský kroužek, chápete?… Každý něčím přispívá na společné náklady, což je v dnešní těžké době zcela přirozené…“

Pět minut nato představovala paní hraběnka Maigreta, jehož podobizna se tak často objevovala v novinách, jako plukovníka ve výslužbě, a pak ho usadila u svého karetního stolku, že ho bude zaučovat. Nicméně mezitím stačila oběhnout ostatní stolky a šeptem všechny varovat.

„To je slavný komisař Maigret!… Dělejte, že si ho nevšímáte… On je tu inkognito, přišel se se mnou o něčem poradit…“

Když nyní Maigret pozoroval na ulicích chodce, říkal si, že v Paříži jsou tisíce a tisíce takových podivných zjevů, záhadných nebo neuvěřitelných existencí, na které se přijde jen málokdy, většinou až v souvislosti s nějakou tragédií.

Došel na náměstí Republiky ke kavárně Sport. Vstoupil, chvíli váhal mezi výčepem a sálem, a pak ho napadlo si sednout ke stolku, u něhož sedával Josef Mascouvin. Jeho mozek se rozběhl jako stroj. Picpus! Proč zrovna Picpus, což je jméno přelidněné ulice a celé jedné pařížské čtvrti, tam kdesi u hřbitova Pere-Lachaise?

„Pane vrchní, pivo!“

„Hned to bude, pane komisaři… Jen co narazím nový sud.“ Nestorovi vyčuhují z vykasaných rukávů chlupaté paže, odtáčí vrchní pivo. V koutě čeká nějaká venkovská dívenka s kufříkem, patrně na někoho, kdo si dává kávu.

„Tak co ten chudák pan Mascouvin, pane komisaři?“

Nestor se naklonil nad stolek, aby na něj postavil pivo. Maigret hleděl na jeho lysou lebku, nebo spíš pozoroval letící mouchu, jak si mu na tu lysinu sedla a jak to číšník zřejmě ani necítí. Z mouchy a lysiny klouzal Maigret pohledem pomalu dál, až náhle zamručel a k velkému úžasu číšníka málem vyskočil ze židle. Nestor se ohlédl a podivil se ještě víc, proč se ten komisař, proslulý svým klidem, tak rozčilil. Nikdo tam nebyl.

Maigret právě objevil Picpuse! Picpus byl tady, na stěně, přímo proti stolku, u něhož denně sedal Mascouvin, proti témuž stolku, u něhož byl patrně napsán dopis předpovídající vraždu věštkyně. To by se lidé nasmáli, kdyby noviny přinesly fotografi muže jménem Picpus!

Přímo nad hracím automatem visel obrovský reklamní kalendář, jaké dosud některé firmy posílají svým zákazníkům.

Stěhujete se?

Nikdy nic nerozbije, spolehlivě přestěhuje…

Naivní barvotisk představoval siláka v pruhovaném tričku, s ohnivě rudými naježenými vousy, purpurovým obličejem a herkulovským svalstvem. Obr balancoval na zádech šatník se zrcadlem a přitom spiklenecky mrkal na zákazníky: k službám vždy ochotný PICPUS!

To slovo, vytištěné tučným písmem, bilo do očí. O něco níž stálo drobnějším tiskem: Spojené stěhovací závody, Picpusova ulice 101, Paříž.

Žádný Picpus tedy nikdy neexistoval. Byl to jen groteskní obrázek, reklamní slogan. Jednoho večera si tady k tomu stolku někdo sedl, aby napsal lístek. A pak zaváhal. Jak ho podepsat? Chvíli bloudil očima kolem sebe, až se jeho pohled zastavil na kalendáři. Picpus! A ten muž – nebo žena – bez dalšího váhání napsal, možná se zlomyslným úsměvem: „S úctou Picpus.“

Teď jde o to zjistit, kdo seděl tady na tom sedátku potaženém voskovaným plátnem, kdo použil fialového inkoustu a rozskřípaného pera, které kavárna Sport poskytuje svým hostům. Jedno bylo jisté. Maigret se nemýlil. Věděl to!

„Zaplatím, pane vrchní!“

Maigret by si byl nejraději ten kalendář odnesl jako kořist pro své kriminalistické muzeum, ale pak se rozhodl, že si pro něj raději zajde až jindy, až případ skončí. A když už je tu na pár kroků od bulváru Bonne-Nouvel e, co kdyby se zašel podívat k firmě Proud a Drouin? Při své první návštěvě tam nikoho z šéfů nezastihl. V domě byla spousta různých kanceláří. Schody byly špinavé. V druhém patře všechna okna, do poloviny zeleně zasklená, nesla jména obou společníků.

„Chtěl bych mluvit s panem Proudem…“

„Chcete s ním mluvit osobně?“

„Ano, je to osobní věc…“

„Pan Proud před třemi roky zemřel…“

Maigret dopálen požádal spokojeného vtipálka o rozhovor s panem Drouinem. Za chvilku nato už vstupoval do kanceláře pana Drouina, padesátníka s nedůvěřivým pohledem.

„Sedněte si, pane komisaři… Našel jsem na stole vaši navštívenku a přiznám se vám, že skutečně…“

„Chápu, pane Drouine… Ale přesto vám musím položit několik otázek…“

„Jde-li o některého z mých klientů, musím vás upozornit, že v těchto věcech zachováváme odjakživa naprostou diskrétnost a považujeme je jaksi za obchodní tajemství…“

„Povězte mi, pane Drouine, pokládáte Josefa Mascouvina za poctivého zaměstnance?“

„Kdyby tomu tak nebylo, už bych ho tady neměl…“

„Zastával u vás důležité místo?“

Pan Drouin vstal a otevřel dveře, aby se přesvědčil, že ho nikdo nemůže slyšet.

„Vzhledem k okolnostem a k celé té záhadě kolem jeho pokusu o sebevraždu se vám přiznám, že jsem ho tu trpěl spíš ze soucitu…“

„To jste s ním nebyl spokojen?“

„Abyste mi rozuměl… Ne že bych mu mohl něco vytýkat po pracovní stránce… Naopak. Vždycky přicházel první a odcházel poslední… Nikdy by si nebyl dovolil číst pod stolem noviny nebo román, anebo chodit kouřit na jistou místnost… Ani se nikdy nevymlouval na žádnou rodinnou tragédii, aby dostal den volno. Neumřela mu ani babička, ani mu nestonala teta… Právě, on byl až příliš poctivý.“

„Jak to?“

„Byl až chorobně svědomitý. Snad to souvisí s jeho zážitky z mládí, vždyť vyrostl vlastně v nalezinci… Pořád měl pocit, že ho někdo špehuje, že s ním nejsme spokojeni, že mu nevěříme…

Nakonec už byl tak nedůtklivý, že jsem se mu to bál vytýkat, abych ho nějak neranil… Kolegové ho neměli rádi. Žil si sám pro sebe v koutku, pracoval poctivě, ale nikdy se nesžil se svým okolím.“

„Řekněte mí, pane Drouine, už jste si všiml, že v jeho pokladně chybí nějaké peníze?“

Pan Drouin se naježil.

„Peníze?… Z jeho pokladny?… Ale pane komisaři, to je naprosto vyloučeno!… U nás je vyloučeno, aby kdokoli, i nejstarší z našich zaměstnanců, a dokonce můj zplnomocněnec… My nejsme podnik, který má pokladnu v zásuvce, kam si každý může tajně hrábnout… Peníze, myslím hotové peníze, vlastně tudy ani neprojdou. Prodáváme domy, zámky, vily, pozemky na parcelaci… Naše obchody se pohybují ve statisících franků a většinou v miliónech… Nemusím vám ani říkat, že takové obchody se vyrovnávají vždycky šekem a vesměs před notářem… A týká se to i domů, které spravujeme, tam se platí činže šekem, nebo ji inkasuje přímo náš výběrčí…“

„Takže podle vás je naprosto vyloučeno, aby vám některý z vašich zaměstnanců ukradl tisíc franků?“

„Naprosto vyloučeno. A navíc ještě, jak jsem vám říkal, už sama Mascouvinova povaha… Ne, pane komisaři, jste na falešné stopě… Lituji, ale…“

Pan Drouin vstal a naznačil, že na něho čekají důležití zákazníci.

„Ještě docela malou otázku, která se doufám nijak nedotýká obchodního tajemství… Není mezi vašimi klienty nějaký pan Blaise?“

Drouin zaváhal. A pak odpověděl, aby se už Maigreta zbavil:

„Není to nijak významný zákazník… Samozřejmě, má nejlepší doporučení od své banky… Takovou informaci vám může dát kterákoliv finanční agentura… Ale pro nás to není důležitý zákazník, naopak. Spíš obtížný zákazník, i když ho nechci kritizovat… To se stává často… Hlavně mezi rentiéry, protože nemají co dělat a je to pro ně povyražení… Informuje se o obchodech, které jsou v proudu, navštěvuje pozemky nebo budovy na prodej, jedná o jejich ceně, jako by byl kupec…

Většinou nic nekoupí… Ostatně, podívejte se…“

Drouin vzal ze stolu lepenkové desky nadepsané Blaise a označené číslem.

„Za pět let koupil naším prostřednictvím tři objekty, malou vilku, statek v Bretani a činžák v Nice…

A víc toho, pane komisaři, nemohu říct… Prominete mi, ale můj čas, právě tak jako váš, je vzácný…“

Nepodal Maigretovi ruku. A se zjevným uspokojením za ním zavřel dveře. Proč se tedy proboha Mascouvin sám obvinil z krádeže tisíce franků v podniku, když se ho na to nikdo neptal? Maigret, zachmuřen, dorazil do své kanceláře. Tam mu zřízenec sdělil, že na něho už přes hodinu čeká vyšetřující soudce. Zase jeden nedočkavec, kterému se zdá, že to moc dlouho trvá, stěžuje si na noviny, na kritiku, žádá, aby se učinily rázné kroky…

Maigret s dýmkou v zubech prošel zákulisím Soudního paláce a vyšel na chodbu, kde sídlí vyšetřující soudci a kde v dusné atmosféře parní lázně čekali obžalovaní v doprovodu četníků a svědkové s očima na ručičkách hodinek.

„Pojďte dál, pane komisaři… Sedněte si… Včera jsem si se zájmem přečetl vaši zprávu… Dnes ráno jsme ji projednávali s mým náměstkem… Dospěli jsme oba ke stejnému názoru: bud je ten váš Octave Le Cloaguen…“

Proč říká ten váš?

„Buď je ten váš Octave Le Cloaguen opřavdu blázen, anebo, je-li nevinen, ví toho daleko víc, než přiznává… Proto jsem mu hned ráno poslal oznámení, že bude dnes ve tři hodiny odpoledne podroben psychiatrické prohlídce a zároveň ho prohlédne i doktor Paul… Co o tom soudíte?“

Soudce je spokojen. Jako by tím Maigretovi hodil výzvu. Jako by říkal: Já vím, vy prý máte svoje metody… Ale ty jsou pomalé, příteli… Zastaralé… Vyšetřující soudce nemusí vždycky být trouba a i jemu se občas podaří, že tady v kanceláři rozplete případ, který policie nepochopila…

Maigret mlčky kouří dýmku, tvář má nevyzpytatelnou.

„Poslal jsem také vyšetřující komisi do Svatého Rafaela, aby zjistila, jak tam Le Cloaguenovi žili…“

Maigretovo mlčení ho znepokojuje. Snad se Maigret nezalekne takové konkurence a nenechá případ plavat?

„Promiňte… Ale jistě uznáte, že když se takový případ dlouho vleče, dráždí to veřejnost a…“

„Učinil jste velice správně, pane soudce… Jen si tak myslím…“

„Co?“

„Nic… Možná že se mýlím…“

Ve skutečnosti je Maigret silně znepokojen. Vidí v duchu dědu, jak seděl včera u něho v kanceláři, ruce křečovitě svírající kolena, slzy. na tvářích, a ten jeho dojemný pohled, jímž jako by škemral u svého bližního o trochu té laskavosti.

Je to zvláštní, ale soudce se nemýlil, když hned na začátku řekl ten váš Octave Le Cloaguen…

„V kolik hodin mu to předvolání došlo?“

„Počkejme… Teď je jedenáct… Náš doručovatel musel zazvonit u nich v bytě asi tak v půl jedenácté…“

„Kde se bude konat lékařská prohlídka?“

„Nejdřív v bytě Le Cloaguenových… A když to budou lékaři považovat za nutné, odvezou ho do vyšetřovny. Přijdete tam?“

„Možná…“

„Tak milý příteli, zatím tedy na shledanou…“

Zajisté, Maigreta trochu dopálilo, že si někdo dovolil něco takového podniknout, aniž se s ním poradil. Je ovšem také pravda, že přišel do úřadu pozdě a že už se tam po něm sháněli. Ale to není jediný důvod, proč je jeho krok těžší, proč vypadá tak mrzutě… Má takový zvláštní pocit… Jeho Le Cloaguen… Marná sláva, má prostě pocit, že jen on sám je schopen nahlédnout do duše toho podivného starce… Ten člověk ho znepokojuje od samého počátku, jak ho našel tam v kuchyni, a od té doby na něho nepřestal myslet, kudy chodil. Myslel na něho ráno, když objevil vulgárně mrkajícího Picpuse, myslel na něho v pracovně pana Drouina, zatímco se zjevně zajímal jen o Mascouvina a pana Blaise.

„Pojď dál, Lucasi…“

Lucas už asi ví, co soudce podnikl, protože po očku pozoruje svého nadřízeného.

„Kdo hlídá dneska ráno na Batignol ském bulváru?“

„Janvier.“

Maigret stojí rozkročen u otevřeného okna a náhle se mu bůhvíproč vybavují verše, které se ve škole učili nazpaměť:

Ať je nebe jasné, ať je moře klidné, vdova lodníkova ve vzpomínkách žije…

Vždyť je to vlastně trochu jeho případ. Seina plyne v jásavé záplavě slunce. Chodci se hemží jako mravenci, jako by se celá Paříž oddávala radosti ze života. A přitom zas jiní chytají ryby, bazény jsou přeplněné naháči, ulicemi a bulváry zaznívá symfonie klaksonů a stoupá s jemným zlatistým prachem k nesmlouvavě modré obloze.

Ať je nebe jasné…

Má to podivné řemeslo! Dvě bodné rány v zádech ženy, kterou v životě neviděl… Nějaký děda se potí strachem… Bezvýznamný účetní skáče z mostu do Seiny… V kavárně. na náměstí Republiky visí na stěně vulgárně křiklavý kalendář…

„Co teď, šéfe?“

„Co pan Blaise?“

„Touhle dobou je jako obvykle na cestě k burze… Ruel se mu pověsil na paty.“

Marně hledají zelený kabriolet a tmavovlasého muže s dvěma zlatými zuby. Malá služtička z mlékárny celé dny vyhlíží na ulici a stále doufá, že tam zastaví její krásný automobilista, a nepoznává ho na žádné fotografi , kterou jí ukazují.

„Zavolej mi cestovní kancelář u Madeleiny.“

Maigret, stále ustaraný, bere sluchátko.

„Haló… Slečna Berta?… Tady Maigret… Ano… Ale ne, naopak… Daří se mu velmi dobře a za pár dní už bude jako rybička. V kolik hodin odcházíte z kanceláře?… V poledne?… Nechtěla byste se mnou poobědvat někde v okolí?… Prosím?… Výborně, na shledanou.“

Maigret si vzal taxíka a vystoupil z něho přesně v okamžiku, kdy se ze všech podniků kolem Madeleiny a na bulvárech vyhrnuly proudy zaměstnanců. Brzy zahlédl červený klobouček a hezkou tvářičku s dolíčky, přece jen pořád ještě trochu ustaranou.

„Buďte klidná, opravdu je všechno v pořádku… Jen jsem si chtěl s vámi trochu popovídat…“

Chodci se za nimi ohlížejí a říkají si, že tenhle starší pán má z pekla štěstí…

„Máte ráda předkrmy?“

„Strašně…“

Maigret zvolil malou restauraci, kam chodí stálí hosté a kde jsou předkrmy stejně výtečné jako hojné. Usadili se u okna. Vypadá to jako milostná schůzka, tím spíš, že Maigret objednal láhev elsaského, jejíž dlouhé hrdlo vyčnívá z kbelíku s ledem.

„Povězte mi, slečno Berto… Když vás tehdy po smrtí vašich rodičů Mascouvin vydržoval na studiích… Trochu houbiček?… Kde jsem to přestal?… Jo, to jste patrně byla někde v penzionátě, ne?“

„U jeptišek v Montmorency.“

„Muselo to stát dost peněz, co?“

„Mně bylo hanba… Já jsem věděla, že on toho moc nevydělá… Ale on měl pořád pocit, že má vůči naší rodině obrovský dluh… Určitě se kolikrát nenajedl, jen aby mně nic nescházelo…“

„Až do kolika let jste tam byla?“

„Do osmnácti… Už jsem vám říkala, že jsem chtěla, abychom bydleli pohromadě, bylo by to úspornější, ale on nechtěl… A tehdy mi najal ten byt.“

„Samozřejmě zařízený.“

„Ne… On nemá rád zařízené byty… Tvrdil, že se to pro mladou dívku nehodí a že takové byty bývají obyčejně bud smutné, nebo špinavé…“

„To bylo asi tak před pěti lety…,“ řekl Maigret polohlasně.

„Správně… Dobře jste to spočítal. Je mi třiadvacet…“

„Poslyšte, slečno Berto, neobtěžovalo by vás to moc, kdy byste po obědě ukázala ten svůj byt jednomu staršímu pánovi?“

„Vám?… Beze všeho… Ale nechápu… A co řeknu domovnici?“

„Že jsem Mascouvinův přítel. Ona přece ví, že Mascouvin je jaksi váš nevlastní bratr, ne?… A teď jezte, prosím vás… Já vám těmi protivnými otázkami jen kazím chuť k jídlu…“

V téže místnosti obědvají jiní muži stejného věku jako Maigret ve společnosti stejně mladých a skoro stejně hezkých dívek.

„Co vás napadá… Musíte si dát moučník, na tom trvám…“

Maigreta pozdravil někdo, koho nezná, nebo spíš hned nepoznal. Maigret opětuje pozdrav. Teprve za chvíli si vzpomněl, že to byl jakýsi velice obskurní bankéř, kterého už dvakrát dostal za mříže. Taxík… Dívka se dívá na hodinky.

„Nemáme moc času, ve dvě hodiny musím být nazpět v kanceláři…“

Po rušném Ternském náměstí připadá ulice tichá.

„Tak tady… Je tu výtah…“

V pátém patře tři sice maličké, ale veselé místnůstky, v dokonalém souladu s mládím slečny Berty.

„Jak vidíte, žádný přepych… Ale přesto jsem se zlobila, co to muselo stát… Tvrdil, že to byla výhodná koupě a že si vymohl měsíční splátky…“

Maigret očekával sériový nábytek, ale mýlil se. Žádný přepych, pravda, ale všechno je tu kvalitní…

Dvacet tisíc… Pětadvacet?…

„Chcete se podívat do kuchyně?… Já si totiž večer sama vařím… Je tady dřez s teplou vodou… A na odpadky…“

Slečna Berta pyšně otvírá dvířka ve zdi a ukazuje na odpadovou šachtu.

„Už je tři čtvrtě na dvě… Když hned nechytím autobus…“

„Odvezu vás taxíkem.“

„Ale ne až k domu… Kolegyně by si mohly myslet…“ Mascouvin… Le Cloaguen… Mascouvin… Le Cloaguen… Ti dva se neustále vracejí Maigretovi na mysl… I když se snaží myslit na muže se štikami… Postava pana Blaise vždycky ustupuje do pozadí, rozplývá se… Je to snad tím, že Maigret u něho nepocítil stejně živý tep člověčiny?…

„Děkuji za báječný oběd, pane komisaři… A víte jistě, že Josef…“

Před kavárnami sedí lidé a zažívají po příliš bohatém obědě. Jiní plnými autokary odjíždějí na dostihy.

Pěšky, neboť má dost času, dal se Maigret po Malesherbově bulváru, pak zabočil do Vil ierské třídy a kolem půl třetí dorazil na Batignol ský bulvár. Hledá očima Janviera. Inspektor na něho mává z malé hospůdky. Sedí tam za stolem, na němž jsou zbytky oběda a sklenička calvadosu.

„Nedáte si calvados, šéfe?… Není špatný… Dneska dopoledne se nic zvláštního nedělo… Děda vyšel z domu jako obyčejně kolem půl deváté a já požádal jednoho zdejšího strážníka, aby mi dohlédl na dům, a šel jsem za ním… Pomaličku jsme udělali veliký okruh až k Buloňskému lesíku a zpátky přes Mail otskou bránu… Po cestě děda s nikým nepromluvil a pár minut před polednem už byl zase doma…“

„A strážník?“

„Mluvil jsem s ním, než šel ze služby… Dámy se vůbec neukázaly… Přinesli jim do domu maso a zeleninu… Patrně si to objednaly telefonicky… K desáté přijel na kole poslíček ze Soudního paláce…“

„Já vím…“

„Tak to víte všechno… Já jsem se dostal k jídlu dost pozdě, protože tady nedaleko je staveniště a zedníci sem chodí na oběd… Všechny stoly byly obsazené, tak jsem si šel zatelefonovat na náměstí Clichy… Co říkáte tomu calvadosu?… Slušný, co… Já vždycky říkám, že není nad tyhle hospody, kam chodí šoféři…“

Naproti před domem zastavilo auto. Maigret vstal.

„Zaplať to za mě… Za chvilku se vrátím.“

„Mám tu počkat?“

„Jo.“

Těsně za prvním autem přijíždí další. Z prvního vystoupili dva starší pánové a silný chlapík, patrně ošetřovatel, s velkým kufříkem. Z druhého vystoupil vyšetřující soudce v doprovodu soudního lékaře doktora Paula.

„Á, dobrý den, Maigrete… Nevěděl jsem, že tu budete taky… Tak co? Je blázen?… Není blázen?…

Vy na to přece máte svůj názor… Dobrý den, pane profesore… Dobrý den, Delvigne… Tak co ten případ amnesie? Simulant, co?…“

Pánové stojí na chodníku, vzájemně si dělají poklony, představují se. Panuje dobrá nálada a nikdo by netušil, že tito vážní . starší páni se chystají rozhodovat o svobodě svého bližního.

„Tak půjdeme nahoru?… Veďte nás, pane komisaři, vy to tu znáte…“

Jak stoupají po schodišti, okna vrhají na jejich tváře barevné skvrny. Jednou je to krvavá červeň, jindy svítivá žluť zlaťáků. Maigret zazvonil. Uvnitř se ozvaly cupitavé kroky. A pak se dveře otevřely.

„Račte vstoupit, pánové…,“ pronesl Maigret a ustoupil do pozadí. Paní Le Cloaguenová také zve:

„Pojďte dál…“

Něco tady není v pořádku. Paní Le Cloaguenová je nějak nervózní. Uvedla je do salónu a pak se obrátila k Maigretovi jako k jediné známé tváři:

„Kde je?“

„Koho tím myslíte?… Jak je vám známo, tady pánové přišli vyšetřit duševní stav vašeho manžela…

Dostali jste přece oznámení, které vám poslal vyšetřující soudce?…“

„Tak to bylo ono?“

„No tak, paní Le Cloaguenová… Dneska ráno kolem desáté, když byl váš manžel na procházce, doručil vám poslíček oficiální oznámení…“

„To ano… Ale ono bylo na manželovo jméno…“

„Tak vy jste je neotevřela? Vy tedy nevíte, co v něm stálo?“

„Nemám ve zvyku číst cizí dopisy. Položila jsem obálku – pamatuji se, že byla žlutá – sem. Podívejte se.“

Paní Le Cloaguenová otevřela dveře a ukázala na starožitný stolek v předsíni. Vskutku, pod stolkem se válí žlutá obálka s hlavičkou soudu. Obálka je prázdná.

„Co se stalo?“

„Já nevím… Můj muž se vrátil k obědu jako obvykle…“

„Četl ten dopis?“

„Předpokládám, že ho četl, protože ani dcera, ani já jsme ho neotvíraly… Obědvali jsme všichni společně… Služebná má dovolenou…“

Paní Le Cloaguenová otevřela jiné dveře, jimiž je vidět jídelní stůl prostřený pro tři osoby, na něm ovoce, zbytek sýra…

„Vidíte… Myslela jsem, že si Octave šel po obědě zdřímnout do svého pokoje… On je takový uzavřený… Hrozně uzavřený…“ Zřejmě jí nevadí ironie, když přece sama zavírá dědu v jeho pokoji jako nezbedného kluka.

„On tam není?“

„Teď jsem se tam byla podívat… Není… A mimoto jeho plášť nevisí na věšáku… Asi někam šel…“

„V kolík hodin jste ho viděla naposled?“

„Vstali jsme od stolu ve tři čtvrtě na jednu… My obědváme brzy… A co tu vlastně ti pánové…“

Maigret věnoval zklamanému vyšetřujícímu soudci trpký úsměv. Zato paní Le Cloaguenová neztrácí rozvahu.

„Vy musíte vědět líp než já, kde je, když dáváte ve dne v noci hlídat dům.“

Komisař přistoupil k,oknu. Na protějším chodníku stojí Janvier, šťárá se v zubech a dívá se do oken. Oba psychiatři začínají být netrpěliví, čeká je další práce, a když není koho vyšetřovat, chtěli by odejít.

Soudce úplně zmaten se táže:

„Jste si zcela jista, že doma není?“

Paní Le Cloaguenová pronesla úsečně a tak zvysoka, jak jí to jen dovolovala její drobná postava:

„Když už jste takhle daleko, můžete si pro mě za mě klidně prohledat celý byt.“

Hodinu nato je třeba si přiznat pravdu: Octave Le Cloaguen, jeho dozelena vybledlý svrchník i jeho klobouk, všechno zmizelo.