S úctou Picpus

5/ PÁN, KTERÝ SE OHRAZUJE

Ten den se Maigret málem styděl za své řemeslo. Čas od času, jako když herec využívá chvilky za kulisami, aby mohl uvolnit tvář a svaly, přešel do sousední kanceláře, kde seděl neméně deprimovaný Lucas.

Nic? táže se inspektor očima.

Nic. Maigret se napil piva, stoupl si k otevřenému oknu, mrzutý, ustaraný, znechucený.

„Jak se tváří?“

„Už třikrát říkala vrátnému, že s vámi musí nutně mluvit. Teď už se ptá po šéfovi.“

Tohle byla spíš komická stránka věci. Ve dvě hodiny, což byla hodina uvedená na předvolání, které poslal Octavu Le Cloaguenovi, viděl Maigret z okna, jak na nábřeží zastavil taxík. Vystoupila z něho hubená paní Le Cloaguenová a vůz zůstal stát u chodníku. Maigret se pousmál a dal jistý příkaz jednomu z inspektorů.

Ano, začalo to spíš jako fraška.

„Máte předvolání?“ otázal se vážně vrátný. „Tak vy jste tedy pan Octave Le Cloaguen?…“

„Chci mluvit s komisařem… Vysvětlím mu…“

Uvedli ji do pověstné zasklené čekárny, kde si „pacienti“ – přiléhavé označení! – pod klidným nebo ironickým pohledem procházejících inspektorů připadají jako zvířata v kleci. Mezitím inspektor vyzvedl Le Cloaguena, který čekal v taxíku.

„To manželka říkala, abych šel nahoru?“

„Pan komisař…“

„Kde je moje žena?“

Teď už to trvalo tři hodiny a stařec stále seděl na téže židli proti otevřenému oknu v Maigretově kanceláři.

Pokaždé, když se Maigret vrátil po chvilce oddechu u Lucase, setkával se hned na prahu s Le Cloaguenovýma bledýma očima, s jeho pohledem psa, který od člověka nečeká nic dobrého, ale ví, že nemůže uniknout jeho nadvládě.

Ano, přesně tak ten pohled vypadal. Odevzdaný, až to bolelo, protože bylo příliš zřejmé, kolik musel stařec vytrpět, než se dostal tam, kde je.

Několikrát se zeptal:

„Kde je moje paní?…“

„Čeká na vás…“

To ho neuklidnilo. Věděl, jak je jeho žena netrpělivá a panovačná, a těžko si dovedl představit, že na něho klidně čeká někde v předpokoji.

Maigret začal tradičním způsobem, jemuž se říká písnička, tím dobráckým, srdečným vyptáváním, jako by přitom otázkám nepřikládal žádnou důležitost a spíš se omlouval, že jde o pouhou formalitu.

„Onehdy jsem se vás zapomněl na něco blíž zeptat… Říkal jste přece, že jak tehdy někdo tím zvláštním způsobem zaklepal, slečna Jeanna vám právě vykládala karty, viďte?…“

Le Cloaguen poslouchal a neodpovídal, jako by nechápal. „Slečna Jeanna vás strčila do dveří a zamkla za vámi. A já bych rád věděl, jestli ty karty zůstaly ležet na stolku, nebo jestli je sebrala…

Jen si to v klidu rozmyslete… Snažte se rozpomenout… Vyšetřující soudce tomu bůhvíproč přikládá zvláštní význam, i když mně to připadá přehnané…“

Le Cloaguen se nepohnul. Vzdychá, ty podivuhodné ruce položeny na kolenou, ty ruce, které Maigreta zase přitahují, jako tehdy v taxíku.

„Snažte si to celé znovu vybavit… Je horko… Dveře na balkón jsou otevřené… V pokoji je všechno světlé a na mramorovém stolku leží pestré karty…“

Dědův pohled jako by říkal:

Copak nechápete, jak mi je? Nechápete, že…