Přítelkyně paní Maigretové (Georges Simenon)

VIII / Rodina hračkáře

„Jste zklamán, pane Maigrete?“

Mladý Lapointe by rád řekl šéfe, jako Lucas, Torrence a většina těch ostatních ze skupiny, ale cítil se stále ještě nováčkem; zdálo se mu, že je to privilegium, které si musí vysloužit, jako třeba nějakou hodnost. Dovezli domů doktora Paula a vrátili se na Zlatnické nábřeží. Do Paříže, která se jim zdála mnohem zářivější po hodinách strávených plahočením po temném Lagny. Ze svatomichalského mostu mohl Maigret dokonce zahlédnout světlo ve své vlastní kanceláři.

„Nejsem zklamán. Ani jsem nečekal, že by si nádražáci vzpomněli po měsíci, komu štípali jízdenky.“

„Rád bych věděl, na co myslíte.“

Odpověděl docela přirozeně:

„Na zavazadlo.“

„Přísahám vám, že bylo v dílně, když jsem poprvé navštívil knihaře.“

„Nepochybuj i o tom.“

„Jsem si jist, že to nebylo to zavazadlo, které našel inspektor Lucas v suterénu.“

„Ani o tom nepochybuji. Nech vůz na dvoře a přijď nahoru.“

Ze vzrušení několika mužů v pohotovosti vycítili, že se něco událo a Lucas, jakmile slyšel Maigreta vstoupit, otevřel prudce dveře jeho kanceláře.

„Informace o Mossovi, šéfe. Mladá dívka a její otec před chvilkou odešli. Chtěli s vámi mluvit osobně, ale po dvou hodinách čekání se rozhodli se mi svěřit. Mladé a hezké dívce je asi šestnáct nebo sedmnáct let, má kulatý růžový obličej a dívá se lidem zpříma do očí. Otec je sochařem, který, pokud jsem to správně pochopil, získal kdysi Římskou cenu. Má ještě ženu a starší dceru. Bydlí na Pasteurově bulváru a vyrábějí hračky. Pokud se nemýlím, slečna doprovázela otce, aby mu zabránila cestou pít; je to asi jeho slabůstka. Nosí široký černý klobouk a uměleckou mašli pod bradou. Poslední měsíce strávil Moss právě u nich pod jménem Peters.“

„Ještě je tam?“

„Kdyby tam byl, poslal bych už inspektory, aby ho zatkli nebo bych tam šel sám. Odešel od nich 12. března.“

„Jinak řečeno v den, kdy i Levine, Gloria a dítě zmizeli po scéně v parčíku na Anverském náměstí.“

„Neoznámil jim, že odchází. Odešel ráno jako obvykle a potom se už nevrátil. Myslel jsem, že dáte přednost tomu je osobně vyslechnout. Ah, ještě jedna věc. Philippe Liotard již dvakrát telefonoval.“

„Co chce?“

„Mluvit s vámi. Žádal, abyste mu zavolal do Chope du Negre, pokud se vrátíte před jedenáctou večer.“

Byla to pivnice na bulváru Bonne Nouvel e a Maigret ji znal.

„Spojte mne s Chope!“

Ozvala se pokladní. Nechala advokáta vyvolat.

„To jste vy, pane komisaři? Předpokládám, že jste zavalen prací. Našli jste ho?“

„Koho?“

„Mosse. Šel jsem dnes odpoledne do kina a pochopil jsem. Nemyslíte, že náš vzájemný neúřední rozhovor by mohl být užitečný nám oběma?“

Byla to náhoda. Chvilku předtím v autě myslel Maigret na kufr. A právě v průběhu hovoru malý Lapointe vstoupil do jeho pracovny.

„Jste s přáteli?“ zeptal se komisař Liotarda.

„To nevadí. Když přijdete, odloučím se od nich.“

„Vaše přítelkyně?“

„Ano.“

„Někdo jiný?“

„Někdo, koho nemáte příliš v lásce, divím se proč, poněvadž ho to velice mrzí.“

Byl tam i Alfonsi. Byli asi opět čtyři, dva muži a jejich přítelkyně.

„Budete mít dost trpělivosti na mne počkat, kdybych přišel trochu později?“

„Budu na vás čekat, jak dlouho budete chtít. Je přece neděle.“

„Řekněte Alfonsimu, že bych ho také rád viděl.“

„To ho potěší.“

„Na shledanou.“

Šel zavřít oboje dveře své kanceláře a zadržel Lapointa, který chtěl diskrétně odejít.

„Pojď sem. Posaď se. Toužíš udělat u policie kariéru, že?“

„Toužím po tom víc než po čemkoliv jiném.“

„Udělal jsi hloupost, že jsi příliš mluvil ten první den. Mělo to následky, jaké si ani neumíš představit.“

„Omlouvám se, měl jsem k sestře takovou důvěru.“

„Chceš se pokusit o něco nesnadného? Okamžik! Neodpovídej příliš rychle. Nejedná se o parádní akci, kdy se tvé jméno octne v novinách. Když uspěješ, budeme o tom vědět jenom my dva. Když selžeš, budu muset tvrdit, že jsi to udělal ze služební horlivosti na vlastní pěst, bez mých instrukcí.“

„Chápu.“

„Nic nechápeš, ale to nevadí. Kdybych to udělal sám a operace se nezdařila, obviňovali by celou polici . Ty jsi tady ještě nováček a budeš-li to ty, přejde se to.“

Lapointe hořel nedočkavostí.

„Pánové Liotard a Alfonsi jsou v této chvíli v Chope du Negne a čekají na mne.“

„Půjdete za nimi?“

„Ne hned. Chci jít napřed na Pasteurův bulvár a jsem si jist, že se před mým příchodem z pivnice nehnou. Zajdu za nimi až za hodinu nebo jen o málo dříve. Je devět hodin. Víš, že advokátovo bydliště je v ulici Bergére? Je to v třetím poschodí vlevo. Protože v domě bydlí i několik lehkých holek, domovnice nebude dávat velký pozor na návštěvníky.“

„Chcete abych…“

„Ano. Naučili tě otevírat dveře. Nebude to mít žádné následky, i když zanecháš stopy. Naopak. Není třeba prohlížet zásuvky a papíry. Musíš se ujistit jen o jedné věci: že tam není zavazadlo.“

„Na to jsem nepomyslel.“

„Dobře. Je možné a dokonce pravděpodobné, že tam nebude, neboť Liotard je opatrný chlapík. Proto nesmíš ztrácet ani chvilku a z ulice Bergere poběžíš do ulice Douai, kde má Alfonsi v hotelu Massif-Central pokoj číslo 33.“

„Znám.“

„Totéž. Zavazadlo, nic jiného. A jak s tím skončíš, hned mi zatelefonuješ.“

„Mohu jít?“

„Jdi nejprve na chodbu. Zamkni dveře na klíč a pokus se je odemknout. Požádej Lucase o nářadí.“

Lapointe si nepočínal špatně a o několik minut později již pospíchal plný radosti ven. Maigret přešel do kanceláře inspektorů.

„Jsi volný, Janviere?“

Telefony ještě pořád zvonily, ale díky pokročilé době již ne tak zuřivě.

„Již jsem se rozloučil s Lucasem, ale…“

Sešli oba na dvůr a Janvier si sedl za volant malého policejního auta. O čtvrt hodiny později zastavili na nejtišším a nejméně osvětleném místě Pasteurova bulváru, který v nedělním poklidu působil jako venkovská alej.

„Pojď se mnou.“

Poptali se na sochaře jménem Grassot a poslali je do šestého poschodí. Dům to byl starý, ale velmi slušný, obývaný patrně nižšími úředníky. Když zaklepali na dveře v šestém patře, utichl hluk hádky a mladé děvče s plnými tvářemi jim otevřelo a uklonilo se.

„Vy jste byla před chvílí u mne v kanceláři?“

„To byla má sestra. Komisař Maigret? Pojďte dál! Nedívejte se na nepořádek. Právě jsme večeřeli.“

Zavedla je do rozlehlého ateliéru se šikmým a částečně proskleným stropem. Přes skla bylo vidět hvězdy. Na dlouhém stole z bílého dřeva byly zbytky uzenin a otevřená láhev vína. Druhé děvče, které vypadalo jako dvojče toho, co jim otevíralo, si nenápadně uhladilo vlasy, zatímco muž v sametové vestě pokročil k návštěvníkům s přehnanou okázalostí:

„Vítejte v mém skromném bytě, pane Maigrete. Doufám, že mi prokážete tu laskavost a vypijete se mnou skleničku.“

Starý sochař po odchodu z Justičního paláce musel najít způsob, jak vypít něco víc než víno k jídlu, protože jeho výslovnost škobrtala a měl nejistou chůzi.

„Nevšímejte si ho,“ zakročilo jedno z děvčat. „Již se zase dostal do svého obvyklého stavu.“

Řeklo to bez hořkosti a vrhlo na otce téměř mateřský pohled. Ve tmavých koutech ateliéru se daly vytušit sochy, bylo ale jasné, že tam stojí již dlouho. Nyní tvořily součást obydlí vyřezané hračky, pokrývaly všechen nábytek a šířily v bytě vůni čerstvého dřeva.

„Když člověka a jeho rodinu neuživí umění,“ řečnil Grossot, „pak není hanbou, když mu na každodenní chléb přispívá obchod, že?“

Objevila se paní Grossotová; šla se patrně upravit, když slyšela zvonek. Byla hubená, smutná, s očima neustále ve střehu, jako by stále očekávala nějaké neštěstí.

„Nenabídneš komisaři a tomuto pánovi židli, Heleno?“

„Komisař dobře ví, že se tu může chovat jako doma, maminko. Je to tak, pane Maigrete?“

„Nic jsi nenabídla.“

„Přejete si sklenku vína? Nemáme doma nic jiného kvůli otci.“

Byla to asi ona, kdo rodinu dirigoval, kdo se každopádně ujal řízení rozhovoru.

„Včera jsme byli v kině v naší čtvrti a poznali jsme toho, koho hledáte. Nám říkal, že se jmenuje Peters, ne Moss. Nešli jsme dřív za vámi, poněvadž otec to považoval za zradu a tvrdil, že je naším hostem, který často jedl u našeho stolu.“

„Bydlel tu dlouho?“

„Přibližně jeden rok. Byt zabírá celé poschodí. Rodiče v něm bydlí již třicet let a já jsem se tu narodila, stejně jako má sestra. Mezi ateliérem a kuchyní jsou tři pokoje. Minulý rok hračky příliš nevynášely kvůli krizi a proto jsme se rozhodli vzít si podnájemníka. Dali jsme do novin inzerát. Tak jsme poznali pana Peterse.“

„Jaké měl zaměstnání?“

„Řekl nám, že zastupuje velkou anglickou manufakturu se stálou klientelou, což nevyžaduje velké cestování. Často zůstával doma a jen tak kvůli nám přicházel pomáhat. Všichni jsme vyráběli podle otcových předloh hračky. Pro minulé vánoce jsme získali zakázku z obchodního domu Printemps a pracovali jsme ve dne v noci.“

Grossot šilhal tak žalostně po poloprázdné láhvi, že mu Maigret řekl: „Na mou věru, nalejte mi polovinu skleničky, abychom si mohli přiťuknout.“

Grossot ho odměnil vděčným pohledem. Jeho dcera pokračovala, ale dávala při tom pozor, aby si otec nenalil příliš.

„Vycházel obvykle až odpoledne a vracel se dost pozdě. Často odnášel i svůj kufr se vzorky.“

„Nechal tady svá zavazadla?“

„Nechal tady jen svůj velký kufr.“

„Ne ten kufr se vzorky?“

„Ne. Opravdu, Olgo, naposledy, když si ho vzal sebou, už ho zpátky nepřinesl.“

„Jaký to byl vlastně člověk?“

„Byl klidný, velmi milý, možná trochu smutný. Někdy zůstával celé hodiny zavřený ve svém pokoji a nakonec jsme se museli jít zeptat, zda není nemocný. Jindy s námi snídal a celý den nám pomáhal. Občas odcházel na několik dnů, ale to nás vždycky uvědomil, abychom se neznepokojovali.“

„Jak jste mu říkali?“

„Pane Jeane. On nás také oslovoval křestními jmény, samozřejmě s výjimkou matky. Někdy nám nosil čokoládu a malé dárečky.“

„Někdy cenné dárky?“

„Nepřijali bychom je.“

„Chodil za ním někdo?“

„Nikdy nikdo. Nechodila mu ani pošta. Když mi to bylo divné, že obchodní zástupce nedostává žádné dopisy, vysvětlil mi, že ve městě má společníka s kanceláří a tam je adresována jeho korespondence.“

„To se vám nezdálo divné?“

Podívala se okolo sebe a zašeptala:

„Tady… vždyť to vidíte!“

„Na vaše zdraví, pane Maigrete! Na vaše pátrání! Jak sám vidíte, já už nic neznamenám. Nejenom v oblasti umění, ale ani ve vlastní rodině. Neprotestuji. Nic neříkám. Jsou velmi milé, ale pro člověka, který…“

„Nech mluvit pana komisaře, tatínku.“

„Vidíte?“

„Nevíte, kdy váš podnájemník odešel s kufrem naposledy?“

Byla to Olga, prvorozená, která odpověděla:

„Poslední sobotu před…“

Přemýšlela, zda má pokračovat.

„Před čím?“

Nit rozhovoru zase navázala ta nejmladší.

„Nečervenej se, Olgo! Dobírám si pořád svou sestru, poněvadž byla do pana Jeana trochu zabouchnutá. Nehodil se k ní věkem a ani nebyl hezký, ale…“

„A ty?“

„Nech to být. Jednou v sobotu k šesté hodině odešel se svým malým kufrem. To nás překvapilo, protože ho odnášel hlavně v pondělí.“

„V pondělí odpoledne?“

„Ano. Nepočítali jsme s tím, že se vrátí, mysleli jsme, že stráví někde víkend a vysmívali jsme se Olze, když dělala dlouhý obličej.“

„To není pravda.“

„V kolik hodin se vrátil, to nevíme. Obyčejně jsme ho slyšeli, jak otevírá dveře. V neděli ráno jsme si mysleli, že je pokoj prázdný a právě jsme o něm hovořili, když vyšel ze svého pokoje, vypadal velmi nemocně a poprosil mého otce, zda by mu neobstaral láhev kořalky. Tvrdil, že se nachladil. Zůstal velkou část dne doma v posteli. Olga, která mu uklízela, si všimla, že tam kufr není. Zjistila také něco jiného, alespoň to tvrdí.“

„Jsem si tím jista.“

„Je to možné, tys ho viděla z větší blízkosti.“

„Jsem si jistá, že neměl stejný oblek. Byl také modrý, ale ne jeho, a když si ho oblékl, viděla jsem, že mu dobře nesedí v ramenou.“

„Nemluvil o tom?“

„Ne a ani já jsem se o tom nezmínila. To bylo tehdy, když si stěžoval, že má chřipku a celý týden nevyšel z domu.“

„Četl noviny?“

„Ranní i večerní, jako my.“

„Nevšimli jste si něčeho zvláštního?“

„Ne. Jenom to, že chodil někdy do svého pokoje, jakmile někdo zaklepal.“

„Kdy začal vycházet z domu?“

„Asi po týdnu. Naposledy tu spal v noci z jedenáctého na dvanáctého března. Snadno se to zjistí na kalendáři v jeho pokoji, protože potom už neutrhl nikdo další list.“

„Co máme dělat, pane komisaři?“ ptala se znepokojená matka. „Myslíte opravdu, že spáchal nějaký zločin?“

„Nevím, madam.“

„Když ho hledá policie…“

„Dovolíte, abychom se podívali do jeho pokoje?“

Byl na konci chodby. Prostranný, ale bez přepychu, čistý, se starým naleštěným nábytkem a s reprodukcemi Michelangelových děl na stěnách. V pravém rohu stál obyčejný obrovský černý kufr, převázaný provazem.

„Otevři ho, Janviere.“

„Mám odejít?“ zeptala se mladá dívka.

Nebylo to nutné. Janvierovi dal více práce provaz než obyčejný zámek. Silná vůně naftalínu naplnila pokoj, když začal na postel skládat na hromadu obleky, prádlo a střevíce. Vypadalo to jako garderoba herce, tak byly rozdílné šaty podle původu i kvality. Smoking měl značku vynikajícího londýnského krejčího, jiné obleky byly ušity v Miláně. Byly tu také bílé obleky, jaké se nosí v tropických krajinách, obleky nápadné, ale naopak i takové, které by mohl nosit bankovní pokladník. Našla se tu i hromada střevíců pocházejících z Paříže, Nizzy, Bruselu, Rotterdamu nebo Berlína. Konečně úplně na dně, v hnědém balicím papíru, našli kostým klauna a děvče na něj hledělo s větším překvapením než na ostatní věci.

„Je to herec?“

„Svým způsobem.“

Jiný objev v pokoji neudělali. Modrý oblek, o kterém se hovořilo tam nenašli, protože Peters-Moss ho měl na sobě při odchodu; možná, že ho dosud nosí. V zásuvkách bylo plno věcí, cigaretová pouzdra, manžetové knoflíčky, klíče, zlomená dýmka, ale ani lísteček nebo adresář.

„Děkuji vám, slečno. Udělala jste dobře, že jste nám to ohlásila, a jsem přesvědčen, že z toho nebudete mít žádné nepříjemnosti. Myslím, že tu nemáte telefon.“

„Měli jsme ho několik let, ale…“

Pokračovala tichým hlasem:

„Tatínek nebyl vždycky takový jako nyní. Nemůžeme se na něj zlobit. Dříve vůbec nepil. Potom se setkal se svými přáteli ze školy, z Beaux Arts, kteří jsou na tom jako on, a začal se s nimi scházet v malé kavárně na Saint-Gennain. To mu velmi ublížilo.“

Na pracovním stole v ateliéru bylo několik přesných strojů na řezáni, broušeni a hoblování kousků dřeva, někdy i velmi malých, z nichž tvořili půvabné hračky.

„Vezmi do papíru hrst pilin, Janviere. Moers z nich bude mít radost.“

Bylo zábavné pomyslet, že nakonec by stejně skončili v tomto bytě na Pasteurově bulváru a u pilin k Moersově analýze, i kdyby to trvalo týdny a možná i měsíce.

Bylo deset hodin. Víno v láhvi zmizelo a Grossot navrhl, že pány vyprovodí až na ulici. To tnu ženy nedovolily.

„Pravděpodobně se vrátím.“

„A on?“

„To by mne překvapilo. Každopádně myslím, že z jeho strany se nemáte čeho obávat.“

„Kam vás mám zavézt, šéfe?“ zeptal se Janvier u volantu.

„Na bulvár Bonne Nouvel e. Ne příliš blízko ke Chope du Negre. Počkáš na mne!“

Byla to jedna z těch velikých pivnic, kde se jedlo zelí s uzenkou a kde v sobotu a v neděli večer čtyři hladoví muzikanti vyhrávali na pódiu.

Maigret hned spatřil obě dvojice nedaleko vchodu a všiml si, že dámy si objednaly zelený mátový likér. Alfonsi se zdvihl první, nepříliš jistě, tak trochu jako člověk, očekávající zezadu kopanec, zatímco usmívající se advokát se úplně ovládal a podával mu pěstěnou ruku.

„Mám vám představit své přátele?“

Udělal to velmi blahovolně.

„Chcete se na chvilku posadit k našemu stolu nebo chcete, abychom se posadili stranou?“

„Dal bych přednost okamžitému rozhovoru, ale s podmínkou, že Alfonsi bude bavit dámy a počká na mne.“

Vedle pokladny byl volný stůl. Zákazníky zde byli převážně obchodníci ze čtvrti, kteří jako Maigret minulý večer přišli s rodinou na večeři do restaurace. Byli tu také každodenní hosté, svobodní nebo ti, co se špatně oženili, a hráli tu karty nebo šachy.

„Co si dáte? Sklenici piva? Pivo a koňak se sodou, číšníku.“

Za chvíli navštíví Liotard bezpochyby nějaký bar v blízkosti Opery a nebo na Elysejských polích, ale zatím se cítil lépe v této čtvrti, kde se na lidi mohl dívat svrchu.

„Měla vaše výzva úspěch?“

„Doktore Liotarde, pozval jste si mne sem, abyste mi kladl otázky?“

„Možná proto, abychom uzavřeli smír. Co si o tom myslíte? Možná, že jsem se choval trochu hrubě, ale nezapomínejte, že jsme každý na opačné straně barikády. Vašim úkolem je umořit mého klienta a naopak mým je jej zachránit.“

„I když se stanete jeho spoluviníkem?“

Úder seděl. Mladý advokát s dlouhými a staženými nozdrami několikrát zamrkal.

„Nevím, co tím chcete říct, ale protože tomu dáváte přednost, půjdu přímo k věci. Náhoda tomu chce, že byste mi mohl velice ublížit a dokonce zpomalit nebo i zničit mou kariéru, o které se všichni domnívají, že bude skvělá.“

„O tom nepochybuji.“

„Děkuji. Advokátní komora j e dosti přísná, dbá na dodržování některých pravidel a přiznávám, že při mém spěchu rychle uspět jsem se jimi ne vždy přesně řídil.“

Maigret popíjel své pivo s nejnevinnější tváří a díval se na pokladní, která ho mohla považovat za kloboučníka z rohu ulice.

„Čekám, pane Liotarde.“

„Doufal jsem, že mi pomůžete, poněvadž víte velmi dobře, na co narážím.“

Maigret stále nehnul ani brvou.

„Podívejte se, pane komisaři, pocházím z chudé rodiny, velmi chudé…“

„Hrabata z Liotardu?“

„Říkám chudé, ale ne neurozené. Jen s potížemi jsem platil svá studia a byl jsem nucen vykonávat při studiu rozličná zaměstnání. Dokonce jsem byl uniformovaným uvaděčem v kině na jednom velkém bulváru.“

„Blahopřeji.“

„Ještě před několika měsíci jsem nejedl každý den. Čekal jsem jako mnozí souputníci v mém věku, i ti starší, na případ, který by mi pomohl se proslavit.“

„Našel jste ho?“

„Našel jsem ho. Tam se chci dostat. V pátek v kanceláři soudce Dossina jste řekl několik slov, která mne přesvědčila, že o věci víte mnohem více a že byste toho neváhal použít proti mně.“

„Proti vám?“

„Proti mému klientu, chcete-li.“

„Nerozumím.“

Objednal si další půllitr, protože málokdy pil tak dobré pivo, kontrastující tolik se sochařovým teplým vínem. Díval se stále na pokladní, jako by jej těšilo, že se tolik podobá svým mohutným poprsím zdviženým korsetem, blůzkou z černého hedvábí ozdobenou kamejí a vysoko vyčesanými vlasy těm někdejším pokladním z kaváren.

„Co jste povídal?“

„Jak chcete. Chcete, abych hovořil jenom já, abyste z toho mohl těžit. Dopustil jsem se profesionální chyby, když jsem požádal Steuvelse, aby si mne vybral za obhájce.“

„Jediné?“

„Byl jsem upozorněn tím nejbanálnějším způsobem a doufám, že kvůli mně nebude mít nikdo potíže. Jsem spřátelen s Antoinem Bizardem, bydlíme ve stejném domě. Oba jsme třeli bídu s nouzí. Dělili jsme se o krabičku sardinek nebo o camembert. Bizard už nějaký čas pracuje na plný úvazek v novinách. Má přítelkyni…“

„Sestru jednoho z mých inspektorů.“

„Vidíte, že víte.“

„Raději to slyším od vás.“

„Díky svému postavení v novinách, kde píše lokálky, dozví se Bizard některé věci dříve než veřejnost.“

„Například zločiny.“

„Chcete-li. Zvykl si mi telefonovat.“

„Aby vám umožnil jít nabídnout své služby?“

„Vy jste krutý vítěz, pane Maigrete.“

„Pokračujte!“

Díval se pořád na pokladní a současně se ujišťoval, že Alfonsi je stále ve společnosti obou žen.

„Dozvěděl jsem se, že policie se zabývá knihařem z ulice Turenne.“

„21. února po poledni.“

„To je přesné. Odebral jsem se tam a skutečně jsem hovořil o ex libris, než jsem se pustil do žhavé otázky.“

„Kaloriferu.“

„To je všechno. Řekl jsem Steuvelsovi, že bude-li mít potíže, rád ho budu obhajovat. To vše víte. A když jsem dnes vyprovokoval tuto schůzku, doufám, že soukromou, nebylo to ani tak kvůli mně, jako spíše v zájmu mého klienta. Pokud by to mohlo uškodit mně, jemu ještě víc. Vidíte, pane Maigrete! Mohu být zítra ráno suspendován advokátní komorou. Stačí zajít kvůli tomu za předsedou sdružení advokátů a říci mu, co víte.“

„Zůstal jste u knihaře dlouho?“

„Nejvýše čtvrt hodiny.“

„Viděl jste jeho ženu?“

„Myslím, že jednu chvíli vystrčila hlavu na schodišti.“

„Svěřil se vám Steuvels s něčím?“

„Ne. Mohu vám dát čestné slovo.“

„Ještě jedna otázka, doktore: Od kdy je Alfonsi ve vašich službách?“

„Není v mých službách. Má svou detektivní kancelář.“

„Alfonsi je jejím jediným zaměstnancem.“

„Do toho mi nic není. Abych mohl obhajovat svého klienta s nějakou nadějí na úspěch, potřebuji určité informace, které si nemohu sám obstarávat.“

„Hlavně se potřebujete den ze dne dozvědět, co už vím já.“

„To je přece naše válka.“

Ozvalo se zvonění telefonu, pokladní svěsila sluchátko a odpověděla:

„Moment. Nevím. Podívám se.“

A právě otevírala ústa, aby zavolala na pikolíka, když se komisař zdvihl:

„Je to pro mne?“

„Jak se jmenujete?“

„Maigret.“

„Chcete, abych vám hovor spojila do kabiny?“

„Není třeba. Bude to trvat jen několik vteřin.“

Bylo to tolik očekávané Lapointovo zavolání. Jeho hlas se chvěl vzrušením.

„To je pan komisař? Mám ho.“

„Kde?“

„Nic jsem nenašel u advokáta, tam mne ale málem překvapila domovnice. Potom jsem podle vašeho rozkazu odešel do ulice Douai. Tam chodí lidé pořád sem a tam. Bylo to snadné. S odemknutím dveří jsem neměl potíže. Kufr byl pod postelí. Co mám dělat?“

„Kde jsi nyní?“

„V trafice na rohu ulice Douai.“

„Vezmi si taxi a vrať se na Nábřeží. Přijdu za tebou.“

„Dobře, šéfe. Jste spokojen?“ Uchvácen svým nadšením a hrdostí, dovolil si poprvé to oslovení…

„Udělal jsi dobrou práci.“

Advokát se díval na Maigreta s nepokojem. Komisař zaujal znovu své místo na lavičce a s povzdechem ulehčení kývl na číšníka.

„Ještě jeden půllitr. Možná ještě jednu sklenku koňaku pro pána.“

„Ale…“

„Jen klid, panáčku.“

To oslovení vymrštilo advokáta ze židle.

„Podívejte, ve vaší věci se na právnickou komoru neobrátím. Obrátím se na prokurátora republiky. Zítra ráno ho pravděpodobně požádám o dva zatykače, jeden na vaše jméno a druhý na vašeho společníka Alfonsiho.“

„Žertujete?“

„Co bude stát ukrytí doličných předmětů v případě vraždy? Musím se podívat do zákoníku. Ještě o tom budu přemýšlet. Mám vás nechat zaplatit účet?“

A když už stál, naklonil se ještě důvěrně a jemně nad rameno Philippa Liotarda:

„Mám kufr!“