Můj přítel Maigret (Georges Simenon)

IX/ Maigretovi špatní žáci

Zastavili se proti kupectví, aby požádali o klíče od radnice. Starosta právě obsluhoval zákazníky a zavolal něco na svou malou a bledou ženu s drdolem přitisknutým k týlu. Hledala klíče dlouho. Během té doby Filip zůstal vyčkávavě mezi Maigretem a panem Pykem, s umíněným čelem a zamračený. To připomínalo víc než kdy jindy školní scénu s potrestaným žákem a nemilosrdným ředitelem školy.

Nikdy by nemyslel, že může tolik lidí vyjít z Kormorána. Je pravda, že ráno již nějaké bárky připluly. Než měli turisté čas rozběhnout se k pláži, připomínalo to invazi. Viděl Annu v polostínu Kooperativy se síťovou nákupní taškou, oblečenou do jejího paréa, zatímco de Greef seděl s Charlotem na terase Archy.

Ti dva viděli přicházet Filipa mezi policisty. Sledovali je očima. Oni byli svobodní, kulatý stolek před nimi a láhev čerstvého vína na stolku.

Maigret řekl něco tiše Lechatovi a ten zůstal pozadu.

Starostova žena konečně přinesla klíč a o chvilku později otevřel Maigret dveře radnice. Kvůli pachu plesniviny a prachu otevřel ihned okno.

„Posaďte se, Moricourte!“

„To je příkaz?“

„Přesně.“

Přisunul k němu jednu ze skládacích židlí, které sloužily při svátku 14. července. Pan Pyke pochopil, že za těchto okolností nevidí komisař rád lidi stát, vzal si také jednu židli a šel si sednout do kouta.

„Předpokládám, že nemáte nic, co byste mi chtěl říci.“

„Jsem tedy zatčen?“

„Ano.“

„Nezabil jsem Marcel ina.“

„Dál.“

„Nic. Neřeknu nic víc. Můžete se mne ptát jak budete chtít a používat jakýchkoliv odporných prostředků, kterými donucujete lidi mluvit, ale já neřeknu nic.“

Jako zkažený kluk! Možná kvůli ranním dojmům nebral Maigret v potaz, že jedná s mužem. Komisař se neposadil. Chodil bez ustání sem a tam, dotkl se stočené vlajky nebo busty Marianny, zastavil se na chvíli před oknem a viděl malé dívenky v bílém kráčet přes náměstí pod dohledem dvou jeptišek v naškrobených křídlatých čepcích. Nemýlil se tedy před chvílí, když si vybavoval první přijímání.

Lidé z ostrova měli dnes ráno čisté plátěné kalhoty modré barvy, která se stávala hlubší a slavnostnější ve slunci na náměstí, a zářivě bílé košile. Začínali jíž hrát koulenou. Pan Emil přicházel drobnými krůčky k poště.

„Předpokládám, že si uvědomujete, že jste malý, zhýralý lump.“

Obrovský Maigret stál téměř u Filipa, díval se shora dolů a mladý muž instinktivně zdvihl ruku, aby si chránil obličej.

„Říkám dobře malý, zhýralý lump, lump, který má strach, který je zbabělý. Jsou lidé, kteří loupí v bytech a riskují. Jiní se ale odváží než na staré ženy, těm štípnou vzácné knihy a jdou je prodat, a když je skřípnou, začnou plakat, žádat o prominutí, a mluví o své ubohé matce.“

Dalo by se říci, že pan Pyke se také zmenšil, znehybněl jak to šlo, jen aby nerušil kolegu. Nebylo ho ani slyšet dýchat, ale hluk z ostrova pronikal otevřeným oknem a mísil se zvláštně s komisařovým hlasem.

„Kdo měl ten nápad s falešnými obrazy?“

„Neodpovím, dokud nebude přítomen můj advokát.“

„Tím způsobem, že vaše nešťastná matka pro vás obětuje první poslední a zaplatí vám renomovaného advokáta! Protože budete potřebovat renomovaného advokáta, pravda? Vy jste odporná osoba, Moricourte!“

Chodil nyní s rukama za zády a podobal se řediteli školy.

„Ve škole jsme měli spolužáky, kteří se vám podobali, Jako vy to byli švábi. Čas od času potřebovali výprask, a když jsme jim ho dávali, náš učitel se obracel zády a opouštěl dvůr. Vy jste ho dostal včera večer a nevzepřel jste se, zůstal jste zsinalý hrůzou a chvějící se na svém místě vedle staré ženy, která vás živí. To já jsem požádal Polyta, aby vás praštil, protože jsem potřeboval poznat vaše reakce, protože jsem si ještě nebyl jistý.“

„Chcete mne uhodit znovu?“

Zkoušel se vytahovat, ale bylo cítit, že je ztuhlý strachem.

„Je mnoho druhů lumpů, Moricourte, ale naneštěstí jsou i takoví, které se nikdy nepodaří poslat na galeje. Říkám vám rovnou, že udělám všechno, co je v mých silách, abyste se tam dostal.“

Desetkrát se vrátil k mladému sedícímu muži a ten pokaždé instinktivně zdvihl ruku, aby si chránil tvář.

„Přiznej se, že ten nápad s obrazy byl tvůj!“

„Máte právo mi tykat?“

„Kdybych tu měl být tři dny a tři noci, tak se přiznáš. Znal jsem silnějšího, než jsi ty. Vytahoval se stejně jako ty. Bylo to dlouhé. Střídalo se nás pět nebo šest. Víš, co se stalo? Víš, jak jsme poznali, že selhal? Ze smradu! Ze smradu stejně odporného, jako byl on. Pustil všechno do kalhot.“

Díval se na bílé Moricourtovy kalhoty a nařídil mu bez obalu:

„Sundej kravatu!“

„Proč?“

„Chceš, abych to udělal sám?… Dobře. Teď si sundej boty! Vytáhni tkaničky! Uvidíš, že za několik hodin budeš vypadat jako viník.“

„Nemáte právo…“

„Beru si ho! Ty jsi se někoho ptal, když jsi pumpoval peníze ze starého blázna, na kterého ses pověsil? Tvůj advokát bezpochyby bude řečnit na téma, jak je nemorální nechávat jmění v rukou žen, jako je ona, že je to neodolatelné pokušení. To nás nyní nezajímá. To je pro porotce. Poněvadž kupovala obrazy, o kterých nic nevěděla, řekl sis, že by se na tom dalo pořádně vydělat, a spřáhl ses s de Greefem. Ptám se, jestli jsi to nebyl ty, kdo ho pozval na Porquerol es.“

„De Greef je malý svatý, není-liž pravda?“

„To je jiný druh lumpa. Kolik falešných obrazů udělal pro starou paní?“

„Já vás předem uvědomil, že nic neřeknu.“

„Ten Van Gogh nemohl být první. Jenže se stalo, že jej někdo spatřil, ještě než byl dokončený. Marcel in se potuloval tak trochu všude. Vyškrábal se stejně dobře na palubu de Greefovy jachty, jako na palubu Severní hvězdy. Předpokládám, že překvapil Holanďana, když podepisoval plátno cizím jménem. Potom viděl stejný obraz u paní Wilcoxové, a to mu nedalo pokoj. Snažil se přijít na ten podfuk. Nebyl si jistý. Nikdy neslyšel o Van Goghovi a volal své přítelkyni, aby se informoval.“

Filip v obavách pozoroval podlahu.

„Předpokládám, že ty jsi ho nezabil.“

„Nezabil jsem ho.“

„Pravděpodobně jsi na takovou práci příliš zbabělý. Marcel in si řekl, že když vy dva můžete získat balík od té stařeny, že není důvod, proč by nemohl něco dostat i třetí. Dal vám to vědět. Vy jste na to nepřistoupili. A tady se dostávají události do pohybu: začal vás strašit svým přítelem Maigretem. Kolik chtěl Marcel in?“

„Neodpovídám.“

„Mám dost času. Tu noc byl Marcel in zavražděn.“

„Mám alibi.“

„Skutečně; v hodině smrti jsi byl v posteli té babičky.“

Až do malé místnosti radnice byla cítit vůně aperitivů, které se podávaly na terase Archy. De Greef tam stále byl. Anna se s ním bezpochyby sešla, když vykonala nákupy. Lechat seděl blízko něho, hlídal ho, aby mu případně zabránil se vzdálit.

Co se týče Charlota, ten už jistě pochopil, že v každém případě přišel pozdě. To byl také jeden, který myslel, že se přiživí.

„Budeš mluvit, Filipe?“

„Ne.“

„Všimni si, že se nesnažím tě donutit zazpívat. Neříkám ti, že máme důkazy, že de Greef všechno vysypal. Ty budeš mluvit, protože jsi zbabělec, protože jsi jedovatý. Dej sem svoje cigarety!“

Maigret vzal balíček cigaret, který mu muž podal, a vyhodil jej z okna.

„Mohu vás poprosit o laskavost, pane Pyku? Mohl byste požádat Lechata, který sedí na terase Archy, aby sem přivedl Holanďana? Bez té mladé ženy. Byl bych také rád, kdyby nám Žožo přinesla několik láhví piva.“

Pak jako z přehnané svědomitosti nepronesl během kolegovy nepřítomnosti ani slovo. Chodil sem a tam, ruce za zády. A nedělní život na druhé straně okna pokračoval.

„Vstupte, de Greefe! Máte-li kravatu, tak ji odložte, stejně jako tkaničky z vašich bot.“

„Jsem zatčen?“

Maigret se spokojil se znamením, že ano.

„Posaďte se. Ne moc blízko k vašemu příteli Filipovi. Dejte mi vaše cigarety a vyhoďte tu, co máte v puse.“

„Máte zatykač?“

„Nechám si ho telegraficky poslat na vás dva, až nebudu mít v této věci pochyby.“

Posadil se na místo, kde starosta sedával při svatebních obřadech.

„Jeden z vás dvou zabil Marcel ina. Popravdě řečeno, je to jedno, kdo z vás dvou to byl, poněvadž jste stejně vinni jeden jako druhý.“

Vstoupila Žožo s tácem pokrytým láhvemi piva a zůstala zaraženě stát před oběma mladými muži.

„Nemějte strach, Žožo. Jsou to jen špinaví, malí vrazi. Nemluvte o tom hned venku, abychom tu neměli všechno obyvatelstvo pod okny a všechny nedělní turisty nádavkem.“

Maigret si dal na čas a díval se naskrz mladými lidmi. Holanďan byl mnohem klidnější, nebyla v něm chvástavost.

„Možná, že by bylo nejlepší nechat to vyřídit mezi vámi dvěma. Neboť je to nakonec jeden z vás, kterého se to hlavně týká. Jeden z vás přijde pravděpodobně o hlavu, nebo půjde na nucené práce do konce svého života. Ten druhý z toho vyjde s několika léty vězení. Který?“

Šváb už se začal vrtět na své židli a vypadalo to, že se začne hlásit jako ve škole.

„Zákon bohužel nemůže hledat opravdovou odpovědnost. Co se mne týče, strčil bych vás oba do jednoho pytle, ale přece bych měl maličko sympatie k de Greefovi.“

Filip se vrtěl a cítil se nesvůj. Byl viditelně nespokojený.

„Přiznejte se, de Greefe, že jste to neudělal jen pro peníze! Nechcete mi také odpovídat? Jak chcete. Vsadím se, že se už dlouho bavíte malováním falešných obrazů, abyste si dokázal, že nejste nedělní malíř, mazal k ničemu. Prodal jste jich hodně? Nezáleží na tom. Jaká msta lidem, kteří vám nerozuměli, až byste viděl jedno z vašich děl, podepsané slavným jménem, pověšené na stěně Louvru nebo v amsterodamském muzeu!

Uvidíme vaše díla poslední. Necháme je poslat z Fiesole. U soudu o nich budou páni experti diskutovat. Prožijete krásné chvíle, de Greefe!“

Bylo téměř zábavné vidět během této rozpravy Filipův znechucený a uražený obličej. Oba připomínali kluky. Filip žárlil na slova adresovaná Maigretem spolužákovi. Musel se držet, aby neprotestoval.

„Přiznejte se, pane de Greefe, že vás ani nemrzí, že to prasklo!“

To „pane“ zraňovalo Moricourta do hloubi duše.

„Když to člověk ví jen sám, končí to bez legrace. Vy nemáte rád život, pane de Greefe.“

„Ani váš, ani ten, který byste mi chtěli uchystat.“

„Nemilujete nic.“

„Nemiluji.“

„Nemilujete ani tu malou dívku, kterou jste unesl jen kvůli pohrdání a abyste rozzuřil její rodiče. Odkdy máte chuť zabít někoho z vašich bližních? Neříkám z nutnosti, pro peníze, nebo abyste se zbavil nepohodlného svědka. Mluvím o zabíjení pro zabíjení; abyste věděl, jaké to je, jaké se při tom zakouší pocity. A hned potom praštit kladivem do hlavy na důkaz dobrých nervů.“

Skromný úsměv pohrával na Holanďanových rtech. Filip na něho pohlédl a neporozuměl.

„Chcete teď, abych předpověděl, co vás oba očekává? Jste rozhodnuti nemluvit; jeden jako druhý. Jste přesvědčeni, že nejsou důkazy proti vám. Že neexistuje svědek Marcel inovy smrti. Nikdo na ostrově neslyšel výstřel kvůli mistralu, nenašla se zbraň; je pravděpodobně v bezpečí na dně moře. Nestaral jsem se o její hledání. Otisky prstů nemáme. Soudní vyšetřování bude dlouhé. Soudce vás bude vyšetřovat trpělivě, bude pátrat v minulosti, noviny o vás budou psát. Bude jistě na místě podtrhnout, že oba pocházíte z dobrých rodin. Vaši přátelé z Montmartru potvrdí, že jste měl talent. Budou vás představovat jako fantaskní a nekompromisní bytost. Bude se také mluvit o vašich publikovaných svazečcích veršů.“

Bylo k nevíře, že Filip byl celý šťastný, že získal také dobrý bod!

„Novináři budou interviewovat vrchního soudce v Groningenu, paní de Moricourt v Saumuru. V bulvárních plátcích se budou vysmívat paní Wilcoxové. Vyslanec asi demarší požádá, aby její jméno bylo vyslovováno co nejméně.“

Vypil naráz polovinu sklenice piva. Šel se posadit na okenní parapet, zády k ozářenému náměstí.

„De Greef se bude déle hájit, protože je to v jeho nátuře, protože se nebojí.“

„A já budu mluvit,“ ušklíbl se Filip.

„Ty promluvíš, protože máš hlavu švába, budeš odpudivý. Budeš chtít vyváznout, protože jsi zbabělý. Budeš přesvědčený, že když promluvíš, zachráníš si svou vzácnou kůži.“

De Greef se obrátil ke svému kamarádovi s nedefinovatelným úsměvem.

„Promluvíš pravděpodobně po zítřku, až budeš ve skutečné policejní úřadovně, až se tě zeptá několik chlapíků pěstmi. Bojíš se ran, Filipe?“

„K tomu nemají právo.“

„K napálení ubohé ženy, která neví co dělá, jsi také neměl právo.“

„Nebo to ví až moc dobře. Protože má peníze, tak ji chráníte.“

Maigret se nepotřeboval k němu ani přiblížit, aby znovu zvedl obě ruce.

„Promluvíš, zejména až uvidíš, že de Greef má víc naděje se z toho dostat.“

„Byl na ostrově.“

„Měl také alibi. Ty jsi byl se stařenou, on byl s Annou.“

„Anna řekne…“

„Co řekne?“

„Nic.“

V Arše začali obědvat. Žožo buď nevydržela mlčet, nebo lidé cosi vytušili, poněvadž je bylo čas od času vidět procházet kolem radnice.

Za chvilku jich tu bude spousta.

„Mám chuť tu nechat oba dva. Samozřejmě s dohledem, protože jinak bychom riskovali, že je tu najdeme na kousky. Zůstaneš tady, Lechate!“

Ten se usadil s lokty na stole. Protože tam nebyl ani aperitiv, ani víno, nalil si sklenici piva. Maigret a jeho britský kolega se venku střetli znovu s horoucím sluncem. Udělali beze slova několik kroků.

„Jste zklamán, pane Pyku?“ zeptal se konečně s postranním pohledem komisař.

„Proč?“

„Nevím. Přišel jste do Francie, abyste poznal mojí metodu, a zjišťujete, že žádnou nemám. Moricourt promluví. Mohl jsem ho k tomu přinutit hned.“

„S použitím metod, o nichž jste mluvil?“

„Takových nebo jiných. Bude mluvit nebo ne, není to důležité. On se odvolá. Pak se znovu přízná a znovu to odvolá. Uvidíte, že bude v soudci udržovat pochyby. Dva advokáti se chytnou jako pes s kočkou. Každý bude svého klienta očišťovat a svádět jeho vinu na toho druhého.“

Nebylo třeba si stoupnout na špičky, aby bylo vidět oknem radnice na ty dva mladé lidi na židlích. Charlot obědval s přítelkyní po boku na terase Archy. Po jeho levici seděla Ginette a snažila se posuňky komisaři naznačit, že pozvání nemohla odmítnout.

„Je příjemnější nechat věci odborníkům.“

Možná, že si Charlot myslel totéž.

„Ti málokdy zabíjejí. Opravdové zločiny se rodí náhodou. Ti uličníci začali s hraním, aniž by si uvědomili, kam až je to může zavést. Vypadalo to jako dobrá skopičina. Podstrčit starému bláznu s milióny obrazy, podepsané slavnými jmény. A vida! Někdo jednoho dne, nějaký Marcel in, se ukáže v nevhodnou chvíli na palubě…“

„Vy je hájíte?“

Maigret bez odpovědi pokrčil rameny.

„Uvidíte, až psychiatři budou diskutovat o stupni jejich odpovědnosti…“

Pan Pyke mhouřil své oči proti slunci. Upřel na kolegu dlouhý pohled, jako by pátral až na dně jeho myšlenek, a potom prostě řekl:

„Ach!“

Maigret se ho nezeptal, jestli tak svým způsobem skončil. Mluvil o něčem jiném. Zeptal se:

„Máte rád Jih, pane Pyku?“

A když Pyke zaváhal, hledaje odpověď, pokračoval:

„Ptám se sám sebe, zdali zdejší vzduch pro mne není moc silný! Nepochybně bychom mohli odcestovat dnes večer.“

Bílá zvonice vypadala jako zasazená do nebe, z materiálu tvrdého i průhledného zároveň. Starosta zvědavě nakukoval zvenčí oknem dovnitř své radnice. Co dělal Charlot? Bylo vidět, jak se zdvihl od stolu a živě kráčel k přístavu. Maigret jej chvilku se staženým obočím pozoroval. Zabručel:

„Jen ať…“ a pospíšil si stejným směrem. Pan Pyke ho nechápavě následoval. Když přišli na dohled mola, Charlot byl již na palubě malé jachty se směšným jménem Květ lásky. Zůstal chvilku nakloněn nad palubním průlezem, aby prozkoumal vnitřek, a pak zmizel uvnitř. Na palubu se vrátil s někým v náručí.

Když oba muži dorazili, ležela Anna natažená na palubě a Charlot jí beze studu strhl paréo. Byla nyní ve slunci nahá, s těžkým, plným břichem.

„Vy jste na to nemyslil?“ zeptal se trpce.

„Veronal?“

„V kabině na podlaze je prázdná tuba.“

Bylo tu pět, potom deset lidí; pak celý chumel při slečně Bebelmansové. Doktor z ostrova přišel malými krůčky a řekl zkormouceně:

„Přinesl jsem pro všechny případy dávící prostředek.“

Paní Wilcoxová ještě s jedním námořníkem stáli na palubě jachty.

„Vidíte, pane Pyku, já také dělám chyby. Ona pochopila. De Greef se nemusel ničeho bát, než jejího svědectví a ona měla strach promluvit.“

Rozehnal chumel lidí nashromážděný před radnicí. Lechat zavřel okna. Ti dva mladíci byli pořád na svých místech a láhve piva stály na stole.

Maigret se začal v místnosti otáčet jako medvěd; zastavil se před Filipem de Moricourt a náhle, než mohl kdo předvídat jeho pohyb, než měl tentokrát mladý muž čas se chránit, praštil ho do obličeje. Tím se mu ulevilo. Hlasem téměř klidným zabručel:

„Omlouvám se vám, pane Pyku.“

Potom se obrátil k de Greefovi, který se to snažil pochopit.

„Anna je mrtvá.“

Už je nechtěl ten den vyslýchat. Snažil se nedívat se na rakev starého Benoîta, která už posloužila Marcel inovi a poslouží také mladé Ostenďance.

Jaká ironie. Rozježená, ale živá hlava Benoîtova se objevila v davu, Lechat a mladí muži s pouty na rukou odjížděli k výběžku Giens rybářskou lodí.

Maigret a pan Pyke jeli v pět hodin Kormoránem. Byla tam také Ginetta a Charlot a jeho tanečnice a všichni turisté, co strávili den na plážích ostrova.

Severní hvězda se pohupovala na kotvě u vjezdu do přístavu. Maigret kouřil zadumaně dýmku. Protože se jeho rty pohybovaly, pan Pyke se k němu naklonil a zeptal se:

„Promiňte, co říkáte?“

„Říkám – ti ničemní kluci.“

Nato rychle otočil hlavu a díval se na dno moře.