Maigret se brání (Georges Simenon)

VIII. KAPITOLA

Maigret byl podivuhodně klidný. Nebylo na něm znát nic z toho, co se v něm odehrává; vypadal jen, jako by na něho padla jakási tíha. Pardon ho poprvé viděl ve chvíli, kdy se případ začínal rozmotávat a pravda nabývala stále zřetelnějších kontur. Pozoroval přítele, jako by chtěl za tou těžkou a bezvýraznou tváří odhalit chod celého mechanismu.

„Jaký je to člověk, ten Vivier? Dá se s ním mluvit?“

„Pokud se s ním nebudete bavit o intervenci státu do organizace lékařské služby. Je to vášnivý individualista a nesnáší jakékoliv zasahování státu do života občanů.“

Komisař mlčky bafal ze své dýmky. Nezdálo se, že přemýšlí, spíš jako by byl mimo svět. Bylo až s podivem, že je schopen vždy přesně navázat nit rozhovoru tam, kde ji přerušil.

„Mohl by teď být doma?“

„Připravuje velké pojednání o stomatologi , které pokládá za své celoživotní dílo, a věnuje tomu velkou část svých nocí.“

„Mohl byste mu zavolat a zeptat se ho, jestli bych si s ním nemohl promluvit?“

Za okamžik měl doktor Viviera na drátě.

„Tady Pardon... Volám vás od Maigreta... Omlouvám se, že vás ruším v práci, ale komisař by s vámi chtěl chviličku mluvit.“

Odpověď musela být vtipná, protože se doktor usmál:

„Jistě, já vám ho předám.“

Podal sluchátko Maigretovi.

„Já vás také prosím za prominutí, pane profesore. Kdybyste chtěl odpovědět na dvě nebo tři otázky, moc byste mi zjednodušil život. Ano, Pardon mi o vašem rozhovoru vyprávěl, moc mě to zajímalo...

Nejdřív bych vás chtěl upozornit, že se na vás obracím zcela soukromě. Dostal jsem na nějakou dobu zdravotní dovolenou... Ne... Nejsem nemocný... Jestli snad ano, pak je to velice vážné, protože Pardon, který mě léčí už několik let, říká, že jsem úplně zdráv... Během pátrání jsem totiž narazil na lidi, kteří mají dlouhé prsty, a protože mám ve zvyku jít do důsledků, když se do něčeho dám, doporučili mi, abych si na nějaký čas odpočinul. Má první otázka, pane profesore, zní: Byl byste moc překvapen, kdybyste se dozvěděl, že váš bývalý asistent Mélan se dopustil jednoho nebo několika zločinů?“

Na konci drátu se ozvalo něco jako škytání. Mohlo to být při dobré vůli pokládáno za smích. Vivier měl zvučný hlas člověka, který má své názory a dovede je vehementně uplatňovat.

„Nedivil bych se příliš, milý komisaři, ani kdybych se to dověděl o sobě, o vás nebo o naší domovnici. Dostatečný vnější či vnitřní tlak donutí kohokoliv spáchat činy, které zákon či morálka odsuzují.“

„Myslíte, že v jeho případě by šlo spíš o vnitřní, nebo vnější příčinu?“

„Mluvil jste s ním?“

„Dnes ráno, několik minut.“

„Pardon vám vyprávěl, co jsem mu o Mélanovi říkal?“

„Ano, právě teď.“

„A co vy si o tom myslíte?“

„Raději bych se na totéž zeptal vás.“

„Určitě vnitřní, to je bez diskuse. Mélan je tvárný typ introverta, který nedovolí, aby se jeho pocity projevily. Kromě jednoho nebo dvou rozhovorů, kdy mi dalo značnou námahu, abych ho donutil mluvit o sobě, se pravděpodobně nikdy nikomu nesvěřoval.“

„Za předpokladu, že spáchal zločin, ať už jakýkoliv, přiznal byste mu sníženou odpovědnost?“

„Obracíte se na mne jako na lékaře, nebo jako na člověka? Jako lékař nejsem specialista. Nechal bych to na psychiatrech... zřejmě by záleželo na okolnostech...“

A ironicky dodal:

„Také na jejich věku a na tom, na jaké škole studovali.“

„A jako člověk?“

„Osobně, tak jak ho znám, bych ochotně svědčil v jeho prospěch.“

„Druhá otázka se hůř formuluje a trochu se bojím, že vás překvapí. Kdyby se ocitl v úzkých, jednal by Mélan jednoduše, nebo složitě?“

„Poslechněte, pane Maigrete, mně se zdá, že ho znáte stejně tak dobře jako já... Samozřejmě že by jednal složitě, a tohle slovo není ještě dost silné. Když u mne pracoval, vždycky a za každých okolností, dokonce i když měl odpovědět na nej ednodušší otázku, si vybral tu nejkomplikovanější cestu... Je pravý opak toho, co bych nazval přímočarým mozkem... Vždycky bral v úvahu všechny možnosti, všechny odchylky od tématu a snažil se nenechat nic stranou.“

„Děkuji vám. Nezbývá mi než požádat vás o službu. Snad ji budete moct splnit... pokud ke mně máte důvěru. Je možné, že se mýlím a že mé hypotézy se nakonec ukážou falešné... Ale jestli je naopak fakta potvrdí, pak je moc lidí ve vážném nebezpečí... Všechno by určitě vyjasnil rozhovor se slečnou Mottovou... Doufám, že má telefon... Jestli byste mohl dosáhnout toho, aby mě ještě dnes večer buď doma, nebo kdekoliv jinde přijala, zabránilo by se dalším neštěstím.“

„Vás ta chuděra Mottová taky děsí? Když si pomyslím, že nebýt jejího vzhledu, všichni by ji pokládali za anděla. Zavolám jí. Na jakém čísle vás pak stihnu?“

Maigret se vrátil do salónu, kde si tiše, aby nerušily, povídaly obě ženy.

„Přece jen bych si dal kapku višňovky. Ledaže by mi Pardon vzal sklenku z rukou.“

Pardon na to nereagoval. Nepřestal zvědavě a zároveň trochu s obavou pozorovat svého přítele. Uvažoval, z čeho asi Maigret ve svých hypotézách vychází, rád by se byl vyznal v labyrintu jeho myšlenek.

Zazvonil telefon.

„Haló... Ano, já, pane profesore... Je ochotna mě přijmout hned... Nedalo to moc práce?... Trochu?

Kde bydlí?... V ulici des Francs-Bourgeois, ano... ano... ano... Znám to tam... nějaký čas jsem bydlel blízko, na Vogézském náměstí... Jsem vám velmi zavázán... Já bych vás taky rád poznal...“

Vstal a vypadal stále stejně klidný, ale v očích jako by mu blýskalo světélko, které tam předtím nebylo.

„Nebudete se zlobit, Pardone, když vás tu nechám s dámami samotného? Je možné, že mě odposlouchávají... Jsem zvědav, jestli ti, co o mě mají takový zájem, tam nebudou dřív... Dole určitě postává inspektor speciální služby...“

„Mám tu vůz, můžu vás tam odvézt... Za chvíli jsem zpátky...“

Šli do salónu.

„Jdeš ven? Bude to dlouho trvat?“

„Nemám tušení.“

„Je to nebezpečné?“

„Ne víc než doposavad... Pardon mě tam odveze a hned se vrátí...“

Celou cestu mlčel. Žádné auto je nesledovalo. Že by ho přestali hlídat, když zjistili, že má návštěvu?

Ulici des Francs-Bourgeois ve čtvrti Marais tvořilo několik zbylých historických domů, které se teď staly útočištěm chudších lidí, většinou drobných řemeslníků, často původem Poláků, Maďarů nebo Litevců.

„Dobrou noc, Pardone... Díky... Jestli se to povede, je to z velké části vaše zásluha...“

„Zlomte vaz...“

Maigret zazvonil, neviditelná domovnice odsunula zástrčku u dveří zasazených do velkých vrat, střežících prostor, jenž snad kdysi byl nádvořím paláce nějakého vznešeného šlechtice.

„Kde bydlí slečna Mottová?“

Špehýrkou zazněla odpověď: „Druhá chodba vlevo... první dveře.“

Právě když vkročil na první schod, schodiště se rozsvítilo. Asistentka doktora Mélana se opírala o zábradlí.

Když došel až k ní, zamumlala :

„Nebyla jsem si jistá, jestli trefíte..., je to dost komplikované...“

V tmavých šatech vypadala, jinak než v uniformě, jako by byla zranitelnější. V jejích zapadlých očích se zračil neklid, vzrušení nakreslilo na její příliš bledé tváři rudé skvrny.

„Pospěšte si, než zhasne světlo...“

Uvedla ho do velice čisté, téměř veselé místnosti, která sloužila současně jako salón i jako jídelna. Z poněkud zašlého venkovského nábytku vyzařoval jakýsi klid a jistota.

„Sedněte si... Klidně kuřte...“

„Doufám, že vás profesor nevzbudil...“

„Já spím málo.“

Nebylo tu ani rádio, ani televize, jen police plné knih. Jedna z nich ležela otevřená u křesla.

„Zapomněl jste si dýmku?“

Nesnažila se na něj příjemně usmívat, ani neskrývala své obavy.

„Když jsem vás ráno viděla v čekárně, bylo mi jasné, že to špatně dopadne..., jen je mi divné, že jste přišel sem.“

„Už profesoru Vivierovi jsem říkal, že jsem tu soukromě, slečno. Nemám právo vás vyrušovat. Mí nadřízení mě poslali na zdravotní dovolenou, aby mi zabránili obtěžovat jisté vysoce postavené osoby.

Měla jste právo zavřít mi dveře před nosem, proto jsem požádal profesora Viviera o intervenci. Jemu věříte. Ani teď nemusíte odpovídat na mé otázky.“

Mluvil pomalu, polohlasně, jako by o sobě pochyboval.

„Předevčírem jsem se stal obětí pečlivě připravené intriky. Past byla vymyšlená tak dokonale, že jsem se musel chytit.“

Byly to stěží dva dny. Všechno, věci více i méně důležité, Manuelův vozíček a vlhké skvrny na zdi protější vily, černé vlasy doktorovy služebné a zubařovy modré oči, ohromně zvětšené skly, několik centimetrů od Maigretovy tváře, všechno se prolínalo v komisařově paměti. Každý detail zapadal v daný okamžik na své místo. Jejich souhrn pak začal vytvářet přesný celek.

„Je vždycky jenom jedna pravda,“ poznamenal Maigret, „jen je těžké ji najít, vypátrat, kde se skrývá...“

„Vezmete si kávu?“

„Díky... Vy byste ale ráda věděla, proč jsem tady... Právě jsem se dozvěděl leccos o minulosti doktora Mélana; stačí to k tomu, abych si mohl vysvětlit jeho chování.“

Seděla s rukama složenýma v klíně a hleděla na něho s ještě větší pozorností než před chvílí Pardon.

„Ten, kdo mi nastražil past, se ocitl v nesnázích. Vždycky měl tendenci řešit problémy co nejkomplikovaněji a nejprecizněji... Pozoruhodné je, jak mnoho podivných okolností do sebe muselo zapadnout, aby mě začalo zajímat, co dělá a jak se chová...“

Vykulila úžasem oči a zamumlala:

„Copak vy nesledujete doktora již několik týdnů?“

„Ne, slečno. Nechal jsem sledovat podvodníka, který bydlí naproti. Muži, které jste viděli na ulici, měli za úkol zjistit, kdo ho navštěvuje, a sledovat jeho milenku...“

„Nemůžu...“

„... mi uvěřit. A přece je to pravda. Já sám jsem v posledních týdnech u toho člověka byl několikrát. Jmenuje se Manuel Palmari. Podle svého zvyku jsem občas stál u okna.“

„Tak vy jste tam nebyl kvůli...“

„Kvůli doktoru Mélanovi? Neznal jsem ani jeho jméno. Pozoroval jsem jeho dům proto, že mám rád staré domy... Byl jsem, jak jsem vám řekl, obětí intrik. Někdo se pokusil mě zničit... Někdo, kdo místo přímočarého jednání vymyslel komplikovaný, skoro ďábelský plán bez jakékoliv skulinky... Podezříval jsem Manuela z jistých zločinů, a protože jsem ho už dlouho pozoroval, začal jsem na něho víc myslet a párkrát jsem za ním zašel.

Pak jsem se náhodou dozvěděl, že slečna Prieurová, která hrála v mém případu důležitou roli, je členkou klubu na Armádní třídě. Podle seznamu toho klubu se za mladou dívku zaručil váš zaměstnavatel; teprve poté jsem dostal chuť si ho blíže prohlédnout.“

„To je neuvěřitelné.“

Nepochybovala o Maigretových slovech, ale byla nepředvídanými cestami osudu naprosto vyvedena z míry.

„Doktor Mélan mohl pokračovat ve hře, mohl mi vytrhnout nebo zaplombovat zub, který to vůbec nepotřeboval. On mi naopak čestně řekl, že mám zuby zdravé, a vyprovodil mě bez jediného slova a jediné otázky ze dveří.“

„Byl vyděšený. Už několik týdnů žije v neustálé panice...“

„On vám to říkal?“

„Ne. Ale znám ho dost, abych to poznala. Carola taky.“

„Služka? Je jeho milenkou?“

„On žádné milenky nemá. Carola bydlí až nahoře pod střechou, ačkoliv má dům tolik pokojů, že se neví, co s nimi.“

„Chápete, slečno, proč jsem tady?“

„Abyste mě vyslýchal.“

„Ne tak úplně, vždyť ani nevím, jaké otázky vám položit. Snažil jsem se s vámi hrát poctivou hru. Už jsem vám řekl, že za sebou v téhle chvíli nemám žádnou moc. Nemám ani žádnou jistotu a mé hypotézy jsou dost neurčité.

Nikdo by si nevymýšlel tak složitou intriku, jejíž obětí jsem se měl stát, kdyby na ní neměl eminentní zájem, ledaže by mě osobně nenáviděl. No a doktor Mélan mě možná zná podle jména, ale až do dnešního rána mě zblízka nikdy neviděl. A přesto ho podle zpráv mých podřízených má přítomnost v domě naproti děsila. Proč? A proč mě chce za každou cenu zneškodnit? Z toho jsem vycházel. Co jsem se o něm mohl dozvědět natolik závažného, aby to vysvětlilo jeho chování?

I tady hrála roli náhoda. Alinu, Manuelovu milenku, rozbolely zuby a poprvé v životě šla k zubaři, přirozeně k tomu, co bydlel naproti. Není možná příliš inteligentní, ale má neobvyklou intuici. Je to ženská v pravém slova smyslu.

Mélan jí položil dvě otázky navíc, nebo jste jí je vlastně položila vy, jestli si dobře vzpomínám: Kdo vám dal doktorovu adresu, zeptala jste se.

To je otázka, kterou doktor či sestra obvykle pacientce nekladou. A druhá: Nic jiného vás nebolí?

A protože na Alinu zapůsobila atmosféra v domě, namáhala trochu mozek. Vzpomněla si, že často viděla večer v ordinaci svítit světlo. A dál mi řekla, že večer u doktora nezvonil žádný muž, ale samé ženy...“

„Večer jsem tam já nebývala.“

„Já vím. Ale přesto jste o těch návštěvách musela vědět.“

„Poslechněte, pane komisaři, jen kvůli profesoru Vivierovi jsem dovolila, abyste sem přišel. Ale říkám vám, že udělám všechno, aby se doktoru Mélanovi nic nestalo. Ten člověk celý život trpěl, a teď trpí víc než jindy, vždycky bude trpět. Měl velice těžké dětství...“

„Vím, na co narážíte.“

„Narážím? Já o ničem nevím. On se nikomu nesvěřuje.“

„Jeho sestra byla na počátku války...“

„Nevěděla jsem, že má sestru.“

Vyprávěl jí o znásilnění a ona jen znovu vykulila oči.

„To tedy mnohé vysvětluje.“

„Mohu vám říct, že ať se stane doktoru Mélanovi cokoliv, podle profesora Viviera mu psychiatři přiznají sníženou odpovědnost. Vivier sám se už předem hlásí jako svědek obhajoby. A možná že já taky...“

„Vy?“

„Já. Ale potřebuju, abyste mi pomohla. Říkala jste, že měl strach. Ze strachu se páchá nejvíc zločinů.“

„V každém případě ho zavřou. A on není člověk, který by přežil vězení.“

„To říkají všichni, které jsem kdy zatkl. Víte stejně dobře jako já, že doktor Mélan dělal interrupce, že?“

„Pochopila jsem to tehdy, když jsem našla v zásuvce sondu a jiné nástroje, které nemohly být k ničemu jinému než k...“

„Jiné stopy nebyly?“

„Nechtěla bych mu ještě přitížit.“

„Chcete slyšet mé mínění, slečno? Nejdřív mi řekněte, jestli je Mélan křesťan...“

„Není vůbec věřící.“

„V tom případě pro něho není potrat vážný přestupek. Je to otázka morálky, která se mění podle zvyků země. Jedni ho přijímají a druzí odsuzují. Je vám jasné, že kdyby šlo jen o to, doktor by se určitě nevyděsil natolik, aby jednal tak, jak jednal v minulých dnech. Napadlo vás to taky?“

„Ano.“

„Proč?“

Otočila hlavu a zašeptala po dost dlouhém mlčení přiškrceně:

„To, co ode mne chcete, je hrozné. Má jen mě...“

„Co tím chcete říct?“

„Vždycky byl sám... Úplně sám... Vím dobře, že chodí mezi lidi, do toho klubu, co jste o něm mluvil. To aby získal sebevědomí, možná taky...“

„... aby získal zákaznice?“

„Myslela jsem si to.“

„A Nicola Prieurová?“

„Podezřívám ji, že poprvé přišla ze stejného důvodu jako ostatní.“

„Jako ostatní večerní návštěvnice?“

„Ano... Ale kartu s jejím jménem nemám. Je to malá hysterka, která se mu pověsila na krk. Jsem si jistá, že to ona běhá za ním...“

„Je jeho milenkou?“

Znovu ticho.

„Chcete, abych odpověděl za vás?“ navrhl Maigret. „Mélan přece nikdy neměl milenku, ani teď, ani když studoval. Tehdy mu kamarádi říkali Panic.“

„O té přezdívce jsem nevěděla.“

„Ale o jeho vztahu k ženám ano...“

„Napadlo mě to.“

„Tedy jste ho stejně jako já podezřívala z jiné věci.“

Vstala a začala nervózně přecházet po pokoji.

„Nemučte mě !“

„Chcete, aby docházelo k dalším zločinům?“

Náhle se mu vyděšeně podívala do očí:

„Jak jste se to všechno dozvěděl? To Carola mluvila?“

„Carola o tom ví?“

„Dost. Řeknu vám tedy všechno. Už nemůžu déle mlčet. Často jsem bývala překvapena, že mě posílal pryč z ordinace, když přijímal pacientky.“

„Mluvíte o přijímání ve dne?“

„Ovšem, večer jsem tam přece nebyla.“

„Týkalo se to všech pacientek?“

„Ne. Před některými, a hlavně před všemi muži, jsem hrála roli normální zubní asistentky, podávala jsem mu potřebné nástroje, připravovala plomby atd.“

„Ale v jistých případech vás posílal zpátky do kanceláře.“

„Ano.“

„Bez vysvětlení?“

„Doktor Mélan nikdy nic nevysvětluje.“

„Měla jste nějaké podezření?“

„Vnukl mi ho jeden novinový článek. V USA, myslím že v Connecticutu, neváhal nějaký zubař dát pacientce, když se mu zdála žádoucí, uspávací prostředek.“

„Byl pravděpodobně taky tak nesmělý, že? Neměl ani ženu, ani milenku.“

„Ano.“

„A co se stalo pak, že jste si najednou byla jistá?“

„Jedna pacientka vešla a už nevyšla. Bylo mi to divné, protože všechny procházejí mou kanceláří. Řekl mi, že ji odvedl zadním schodištěm.“

„A Carola to popřela.“

„Ano. Na to schodiště vede její kuchyň a dveře jsou pořád otevřené ... Kromě toho...“

„Poslouchám vás...“

„Ne... Já nemohu...“

„Trochu vám pomůžu... Má doktor zahradníka?“

„Ne.“

„Stará se o zahradu sám?“

„Moc málo. Připomíná to spíš džungli než zahradu...“

„Ptala jste se Caroly, jestli tu noc...“

„Ne, ona mi to řekla sama.“

„A vy jste to neřekla nikomu?“

„Ne... On je ošklivý... a cítí se sám...“

I ona je ošklivá. I ona se cítí sama.

„Byl to jediný případ?“

„Pokud vím.“

„Ale když přijímá klientky večer, vy tam už nejste. Carola je tam pořád?“

„Někdy chodí do biografu.“

„Takže tedy mohlo dojít i k jiným případům...“

„Není to vyloučené...“

„A může k nim docházet stále?“

„Co ode mne chcete?“

„Abyste mi pomohla. Nemůžu jít do ulice Pod akáty, policie mi to zakázala. Kromě toho není vyloučeno, že kdybych tam přišel, doktor Mélan by si vpálil kulku do hlavy. Má nějakou zbraň?“

„Ano. Starý vojenský revolver.“

„Zatelefonujte mu, že se děje něco vážného, že to spěchá a že mu to musíte říct, ale telefonicky to nejde. Řekněte mu, aby přišel sem. Předpokládám, že má vůz. Vám věří...“

„A jestli si vezme revolver?“

„Když půjde k vám, tak určitě ne.“

„To už nebude mít nikoho, ani mě.“

„Myslete na tu nebo na ty, které pravděpodobně najdeme v zahradě.“

„Rozumím. Ale i tak je to hrozné. Proč to musím být zrovna já? Jestli jste katolík, tak vám to něco připomíná, ne?“

A když sklopil hlavu, zašeptala:

„Jidáše !“

Pomalu se otočila k telefonu. Její hubené prsty vytáčely číslo, z obličeje jí mizely rudé skvrny a oči měla zavřené.

„To jste vy, pane doktore? Tady Mottová...“

Od chvíle, kdy zavěsila, neřekla už ani slovo. Maigret taky ne. Seděli naproti sobě, aniž se jeden na druhého podívali, a čekali. Komisař si dvakrát zapaloval vyhaslou dýmku. Oba museli napínat veškerou vůli, aby nepřecházeli sem tam po místnosti. Maigret se čas od času podíval na hodinky. Slečna Mottová viděla přes policistovu hlavu na ty, které tikaly v místnosti. Čas se vlekl hrozně pomalu. Přijede Mélan? Jestli pochopil, že prohrál, mohl to všechno skončit sám. Ale Carola by to musela slyšet a její první reakce by určitě byla zavolat ošetřovatelce, a ne na polici , kterou, jak se zdálo, příliš nemilovala.

Mohla být taky ovšem v kině. A jestli Nicola Prieurová večer... Slečna Mottová si asi kladla přibližně stejné otázky. Otevřeným oknem sem občas doléhaly zvuky z ulice. Bylo slyšet popojíždět auto, nějaké kroky, hlasy vzdalující se dvojice...

Připadalo jim to jako věčnost, zatímco ve skutečnosti neuplynulo ani dvacet minut. Dvacet minut absolutního ticha a nehybnosti. Najednou přijel vůz. Brzdy lehce zaskřípěly. Na chodníku se ozvaly kroky a pak vzdálené, přidušené zazvonění. Malá dvířka ve velkých vratech se otevřela. Kroky na nerovném dláždění na dvoře, otevírání skleněných dveří, schodiště... Slečna Mottová si sáhla na prsa a pro sebe si zašeptala:

„Já nemohu...“

Když viděl, že vstala, myslel si, že se chce honem schovat do kuchyně, že chce utéct zadním schodištěm. Stála a nehýbala se. Taky vstal, byl vzrušen stejně jako ona. Bylo takové ticho, že byl slyšet tikot automatického vypínače na chodbě. Zhaslo světlo. Po dveřích zašátrala ruka a slečna Mottová udělala tři kroky, aby mohla otevřít. Mélan v šedivém obleku a s kloboukem v ruce vešel dovnitř, otočil se a podíval se na slečnu Mottovou, aniž viděl Maigreta. Otevřel ústa, pak se najednou ohlédl a spatřil komisaře. Neřekl ani slovo. Ani se nepokusil utéct. Bylo vidět, že přes své překvapení a vzrušení se snaží pochopit, co se děje. Mozek mu horečně pracoval.

Problém se mu zřejmě zdál neřešitelný. Za chvilku sklopil hlavu, jako kdyby smazal výpočet na tabuli a musel začít znovu. Všechny jeho rozumové schopnosti byly zablokovány. Chvíli se dívali jeden na druhého, pak se doktor ohlédl na křesla, ve kterých předtím Maigret a ošetřovatelka seděli, na dýmku u popelníku...

„Už jste tu dlouho?“ zeptal se konečně téměř klidným hlasem.

„Dost dlouho...“

Jeho modré oči se zastavily na trpící ošetřovatelčině tváři. Nebyl v nich ani hněv, ani zloba. Určitě překvapení, ale hlavně a především otázka... otázka... otázka... Potřeboval pochopit. Chtěl pochopit. Měl výjimečný mozek. Pořád mu opakovali, že má výjimečný mozek. Dokázal, že ho má... Vyšvihl se úplně z ničeho... úplně z ničeho...

„Ona to nebyla, pane doktore,“ pronesl Maigret, aby konečně tu trapnou scénu skončil. „Když jsem sem přišel, věděl jsem už všechno, nebo téměř všechno. Potřeboval jsem jen jistotu.“

V Mélanových očích, které se upíraly na komisaře, nebyla nenávist. Na co se to Maigreta Pardon ptal při jejich posledním obědě v Popincourtově ulici? Na zločin svědomitě připravovaný, zlo pro zlo.

A Maigret by si byl už málem myslel, že se poprvé ve své kariéře s něčím takovým setkal. Tohle nebyla nenávist. Mélan necítil k nikomu nenávist; měl strach. Možná že měl celý život strach.

„Volal jsem profesoru Vivierovi...“

Mélanovo překvapení stále rostlo, ale neřekl ani slovo, mluvily jen jeho oči, zvětšené skly brýlí.

„Bude svědčit ve váš prospěch... Možná že já taky...“