Maigret a zámecký pán

IV.
Podvodník

Když Maigret dorazil znovu do hotelu Loira, přijal ho pan Tardivon se spikleneckou důvěrností, na niž komisař odpověděl dost chladně. Hoteliér ho zavedl do jeho pokoje a ukazoval mu velké žluté obálky, došlé na jeho adresu.

Byla to zpráva od soudního lékaře a zápis výslechů na místní četnické stanici a na polici v Nevers. Policie z Rouenu poslala další informace o pokladní Irmě Straussové.

„A to není ještě všecko!“ triumfoval hoteliér. „Hledal vás tu náš strážmistr. Máte mu prý zavolat hned po příjezdu... A pak vás tu už třikrát hledala jedna babka, zřejmě po tom rozruchu, co nadělal bubeník.“

„Co je to za babku?“

„Stará Canutová, žena zahradníka odnaproti... O Zámečku jsem vám už povídal, vzpomínáte si?“

„Neřekla vám, o co jí jde?“

„Tak hloupá není. Jednou jste slíbil za informaci odměnu a tu si nenechá ujít, jestli doopravdy něco ví...“

Růžový fascikl i Galletovu fotografi odložil Maigret na stůl. „Tak pro tu ženskou pošlete a spojte mě s četnickou stanicí.“

Za chvilku už měl na telefonu strážmistra a ten mu hlásil, že podle instrukcí dal v okruhu deseti mil sebrat všechny tuláky a že je drží pod zámkem Maigretovi k dispozici.

„Jsou mezi nimi nějací zajímaví?“

„Jsou to samí vandráci...“ odpověděl strážmistr lakonicky. Pár minut zůstal Maígret v pokoji sám a probíral se kupou papírů. A čekal další! Telegrafoval do Paříže a vyžádal si informace o mladém Galletovi a o jeho milence. Jen tak zkusmo požádal Orléans, aby zjistili, jestli ve městě mají nějakého pana Clémenta.

A dosud neměl čas řádně si prohlédnout pokoj, kde se udála vražda, ani šaty zavražděného, které sem po pitvě vrátili. Zpočátku to vypadalo na banální záležitost. Chlapík, který měl všechny znaky všedního maloměšťáka, se dal zavraždit neznámým pachatelem v hotelovém pokoji. Ale každá další získaná informace, místo aby problém objasnila, zamotávala případ víc a víc.

„Máme ji dovést k vám do pokoje, pane komisaři?“ volal někdo ve dvoře. „Je tu teta Canutová...“

Vešla mohutná a důstojná kmotra, která se pro tu příležitost zřejmě oblékla do nedělního a nedůvěřivýma očima venkovanky vyhledala Maigreta.

„Chcete mi něco říct, co víte o panu Clémentovi?“

„O tom pánovi, co ho zabili a co vyšel jeho obrázek v novinách. Je to pravda, že dáváte padesát franků?“

„Jestli jste ho viděla v sobotu 25. června, tak to pravda je.“

„A co když jsem ho ten den viděla dvakrát?“

„Uvidíme, je možné, že dostanete celou stovku. Tak povídejte...“

„Napřed mi musíte slíbit, že to nepovíte mému starému. Ne že by mu tolik záleželo na našem pánovi, ale že by tu stovku okamžitě propil... No a toseví, že mi přece jen bude milejší, když se to nedozví ani pan Tiburce... Protože toho zabitého pána jsem viděla právě s ním... Poprvé ráno kolem jedenácté... Procházeli se spolu v parku...“

„Víte to určitě, že to byl on? Poznala jste ho?“

„Tak jako bych poznala vás... Takových jako on se moc nevidí... Povídali si spolu nejmíň hodinu... Pak jsem ho zahlédla ještě jednou odpoledne o…