Maigret a zámecký pán

III.
Jak odpovídal Henry Gallet

Tu noc přespal Maigret doma, na bulváru Richarda Lenoira, ale ve středu ráno před osmou už byl v SaintFargeau. Vycházel už z nádraží, ale zase se vrátil a oslovil jediného nádražního zřízence:

„Jezdil pan Gallet často vlakem?“

„Který, starý nebo mladý?“

„Starý, tatínek.“

„Jezdil. Měsíc co měsíc odjel vždycky na tři týdny. Kupoval si lístek do Rouenu, druhou třídu.“

„A mladý?“

„Ten sem přijíždí skoro každou sobotu, ale kupuje si lístek v Paříži, zpáteční třetí třídu, a odjíždí v neděli posledním vlakem... Koho by to napadlo, že? Vidím ho před sebou jako by to bylo dnes, tenkrát první červnovou neděli, když zahajoval rybářskou sezónu...“

„Starý nebo mladý?“

„Ale starý přece! ... Podívejte se támhle mezi stromy, ta modrá pramička, ta je jeho. Tuhle pramici si bude chtít kdekdo koupit, dělal si ji sám z jádrového dubu a vyspekuloval všelijaká vylepšení... A to jeho rybářské náčiní, to jste měl vidět...“

Tento drobný rys připojil Maigret pečlivě k dosud nedokonalému obrazu zesnulého. Díval se na pramičku, pozoroval hladinu Seiny a usilovně se pokoušel představit si muže s kozí bradkou, jak hodiny sedí nehybně s udicí v ruce.

Pak se pomalu vydal k vile s názvem Sedmikráska. Všiml si, že stejnou cestou se ubírá prázdný pohřební vůz druhé třídy.

V okolí domu nebylo človíčka, jen po prašné cestě strkal nějaký děda trakař. Když uviděl pohřební vůz, smekl čepici a zastavil se: zřejmě byl zvědav na pohřební průvod. Zvon u branky omotali kusem látky. Kolem vchodu byla naaranžovaná černá draperie se stříbrnými iniciálami zesnulého. Tolik okázalé výzdoby Maigret neočekával. Vlevo v chodbě byl stříbrný podnos a na něm jediná vizitka se zahnutým rohem od saintfargeauského starosty. Salón, kde komisaře poprvé přijali, byl proměněn ve smuteční síň: téměř všechen nábytek odsud přenesli do jídelny. Na zdech byly černé závěsy a ve středu místnosti stála rakev obklopená voskovicemi.

Bůhví proč to působilo tajemně a trochu podezřele. Snad proto, že ve vší té zdobnosti nebyli žádní smuteční hosté a člověk cítil, že ani žádní nepřijdou, ačkoliv pohřební vůz stál už před domem. A ta jediná opuštěná vizitka! A všechny ty stříbrné slzy na černém sametu! Po každé straně rakve jeden truchlící pozůstalý: napravo paní Galletová v hlubokém smutku, na obličeji černý krepový závoj a v prstech růženec s matnými kuličkami. Henry Gallet vlevo rovněž celý v černém a matný. Maigret tiše vstoupil, namočil snítku zimostrázu do svěcené vody a pokropil rakev. Cítil, že ho matka i syn sledují očima, ale nikdo z nich nepronesl ani slovo. Postavil se do kouta a sledoval současně zvuky zvenčí a výraz obličeje mladého muže. Koně občas neklidně udeřili kopytem o zem. Pod oknem se na slunci polohlasně bavili funebráci. V šeré smuteční síni, osvětlené pouze voskovicemi, vypadal už tak nepravidelný obličej mladého muže ještě nepravidelnějši: všechna ta okolní čerň ještě zdůrazňovala chorobnou bledost jeho kůže. Vlasy, rozdělené pěšinkou, byly při…