Maigret a staříci (Georges Simenon)

3/ KAPITOLA

Jen zahnuli za roh do ulice Saint-Dominique, Maigret je spatřil a zabručel. Před domem hraběte de Saint-Hilaire jich byl dobrý tucet, všechno novináři a fotografové. Někteří si sedli na chodník zády ke zdi, jako by se chystali na dlouhé obléhání.

Také oni ho zdaleka poznali a hrnuli se k němu.

„Vida, vida, náš drahý pan Cromieres bude radostí bez sebe!“ řekl nabručeně Janvierovi. Tomu se nedalo zabránit. Jakmile nějaký případ projde okrskem, vždycky se najde někdo, kdo upozorní tisk.

Fotografové, kteří měli sto jeho jiných snímků, si ho vzali na mušku, jako by byl jiný než včera nebo kdykoli předtím. Reportéři mu kladli otázky. Naštěstí z nich bylo patrné, že toho vědí méně než se obával.

„Je to sebevražda, pane komisaři?“

„Zmizely nějaké dokumenty?“

„V této chvíli, pánové, nemám, co bych vám řekl.“

„Dá se z toho usoudit, že by to mohla být politická záležitost?“

Ustupovali před ním pozpátku s notesem v ruce.

„Kdy nám budete moci dát nějaké informace?“

„Možná zítra, možná za týden.“

Ke své smůle dodal:

„A možná že nikdy.“

Pokusil se tu botu napravit.

„Samozřejmě žertuju. Buďte tak laskaví a nechte nás v klidu pracovat.“

„Je pravda, že psal své paměti?“

„Do té míry, že dva svazky už vyšly.“

Před vraty stál strážník v uniformě. O chvilku později jim na Maigretovo zvonění přišel otevřít Torrence jen tak v košili.

„Byl jsem nucen povolat městského strážníka, šéfe. Vlezli do domu a bavili se tím, že co pět minut zvonili.“

„Nic nového? Nikdo nevolal?“

„Asi dvacet lidí. Od novin.“

„Kde je stará?“

„V kuchyni. Pokaždé, když zazvoní telefon, vrhne se k němu v naději, že ho zvedne dřív než já. Poprvé se mi pokoušela vytrhnout sluchátko z ruky.“

„Sama nikam nevolala? Víš, že je v ložnici druhý aparát?“

„Nechal jsem dveře pracovny otevřené, abych slyšel, kudy chodí. Do ložnice nešla.“

„Venku nebyla?“

„Ne, pokoušela se o to,.říkala, že potřebuje čerstvý chleba. Protože jste v té věci nedal žádný pokyn, raději jsem jí to nedovolil. Co mám dělat teď?“

„Vrátíš se na Nábřeží.“

Jednu chvíli komisaře napadlo, že se tam vrátí také a vezme s sebou Jaquettu, kterou měl chuť pohodlně vyslechnout. Ale cítil, že na takový výslech není připravený. Rozhodl se, že se raději ještě bude potulovat po bytě; nakonec to stejně dopadne tak, že se pokusí starou služebnou přimět k řeči v pracovně hraběte de Saint-Hilaire.

Prozatím otevřel obě křídla francouzského okna a zaujal místo, kde tak často hrabě sedával. Sahal právě po balíčku dopisů, když se otevřely dveře. Byla to Jaquetta Larrieuová, ještě kyselejší a nedůvěřivější než předtím.

„Nemáte právo to číst.“

„Vy víte, kdo ty dopisy psal?“

„Nezáleží na tom, jestli to vím nebo ne. Je to soukromá korespondence.“

„Udělejte mi tu radost a vraťte se do kuchyně nebo do vašeho pokoje.“

„Nemám právo jít ven?“

„Zatím ne.“

Váhala, hledala břitkou odpověď, nic ji nenapadlo, a tak bledá vzteky rezignovaně vyklidila pracovnu.

„Dojdi mi pro tu fotografi ve stříbrném rámečku, všiml jsem si jí dopoledne v ložnici.“

Maigret tam dopoledne moc velký pozor nedával. Tehdy mu bylo ještě příliš mnoho věcí neznámých. Jeho zásadou bylo nesnažit se udělat si názor příliš rychle, protože k prvním dojmům choval nedůvěru.

Při obědě na terase si zčistajasna vzpomněl na fotografi , kterou léta vídal v pokoji svých rodičů. Vybrala ji a pověsila si ji na zeď zřejmě jeho matka. Rámeček byl bílý, ve stylu počátku století. Byla na ní mladá žena v princesových šatech na břehu jezera, na hlavě měla široký klobouk s pštrosím pérem a v ruce špičatý slunečník. Její tvář. byla melancholická stejně jako krajina, a Maigret věděl ji.stě, že matce připadal ten obrázek poetický. Nebyla to poezie doby?

Příběh Isabel y a hraběte de Saint-Hilaire mu ten obrázek oživil v paměti s takovou přesností, že viděl i tapety se světle modrým proužkem v ložnici svých rodičů. A nyní našel ve stříbrném rámečku, jehož si všiml dopoledne v hraběcí ložnici a teď mu jej Janvier odtamtud přinesl, stejnou postavu v šatech stejného stylu, a stejnou melancholi . Nepochyboval o tom, že je to fotografie Isabel y kolem roku 1912, z doby, kdy byla ještě mladou dívkou a kdy se s ní budoucí velvyslanec seznámil.

Nebyla vysoká a zdálo se, možná díky korzetu, že je útlá v pase a poprsí má, jak se tehdy říkalo, bujné. Rysy měla výrazné, rty úzké a oči světlé, modré nebo šedé.

„Co mám dělat, šéfe?“

„Posaď se.“

Někoho potřeboval, snad aby s ním mohl porovnávat své dojmy. Před sebou měl vyrovnané balíčky dopisů podle let a teď je bral do ruky jeden po druhém: pochopitelně nečetl všechny, to by mu zabralo několik dnů, jen tu a tam nějaký úryvek.

Můj milovaný příteli… předrahý příteli… Něžný příteli…

Později, možná proto, že získala pocit těsnějšího souznění s ním, psala prostě: Příteli. Saint-Hilaire schovával obálky, na nichž byly známky z různých zemí. Isabel a hodně cestovala. Například dopisy ze srpna byly dlouho datované v Baden-Badenu nebo v Marienbadu, což bývaly v té době aristokratické lázně.

Maigret nacházel dopisy z Tyrol. Mnoho jich přišlo ze Švýcarska a z Portugalska…Živě a se zalíbením líčila drobné události, které vyplňovaly je í dny, a dosti duchaplně popisovala lidi, s nimiž se setkala. Často je označovala pouze křestním jménem, někdy prostě iniciálami. Maigret obětoval trochu času, aby se v tom vyznal. Díky poštovní známce a popisovaným souvislostem se mu podařilo krůček za krůčkem tyto hlavolamy vyluštit. Marie, například, byla tehdy ještě panující rumunská královna. Tento dopis psala Isabel a z Bukurešti, kde pobývala u dvora se svým otcem. O rok později se nacházela na dvoře italském. Můj bratranec H…

Celé se toto jméno objevilo v jiném dopise, byl to kníže Hesse a zmiňovala se o dalších, více či méně vzdálených bratrancích či prabratrancích.

Za války 1914 posílala své dopisy přes francouzské velvyslanectví v Madridu. Můj otec mi včera vysvětlil, že je nezbytné, abych se provdala za knížete de V…, s nímž jste se u nás několikrát setkal. Požádala jsem ho o tři dny na rozmyšlenou a po tyto tři dny jsem velice plakala…

Maigret pobafával z dýmky, občas pohlédl do zahrady, do koruny lípy, a podával dopisy jeden po druhém Janvierovi, zvědav na jeho reakci.

On sám považoval takovéto zaklínání, které mu připadalo tak málo ze života, za pouhé povrchní dráždění. Což nehleděl jako malý kluk v ložnici svých rodičů na ženu u jezera s podobnou nevolí? V jeho očích to byla falešná poezie a neskutečné, nemožné stvoření. Vida, a přesto ve světě, který od té doby vyspěl a zhrubl, nachází živoucí obraz bezmála totožný. Dnes odpoledne jsem měla dlouhý rozhovor s Hubertem a byla jsem naprosto upřímná. Ví, že vás miluji, že nás dělí příliš mnoho překážek a že se skláním před vůlí svého otce…

Týden předtím Maigret řešil zločin z nešťastné lásky, prostý a brutální; případ milence, který několika bodnými ranami zabil manžela ženy, kterou miloval, potom zabil ženu a nakonec se pokusil podřezat si tepny, což se mu nepodařilo. Dlužno ovšem říct, že se to přihodilo drobným lidem na předměstí Saint-Antoine.

Souhlasil s tím, že naše manželství zůstane nenaplněno a já mu naproti tomu slíbila, že se s vámi už nikdy nesetkám. Ví o tom, že vám píšu. Váží si vás a nepochybuje o úctě, kterou jste vůči mně vždy osvědčoval…

Byly chvíle, kdy se Maigret bouřil a byla to vzpoura téměř fyzická.

„Ty tomu věříš, Janviere?“

Inspektor byl ohromený.

„Člověk by řekl, že to myslí upřímně…“

„Přečti si tohle!“

Bylo to o tři roky později.

Vím, příteli, že budete trpět, ale může-li vás to utěšit, trpím ještě více než vy…

Bylo to v roce 1915. Oznamovala, že Julien, bratr knížete de V…, právě padl v čele svého pluku v Argonne. Měla opět jednou dlouhý rozhovor se svým manželem, který dostal povolení k cestě do Paříže.

Zkrátka a dobře, muži, kterého milovala, oznamovala, že bude nucena se s knížetem vyspat. Nejenže v tomto dopise nebylo jediné hrubé či šokující slovo, ale skutečnost sama byla předkládána jako cosi téměř nesnesitelného.

Dokud Julien žil, Hubert si nedělal starosti, byl přesvědčen, že jeho bratr bude mít dědice a že tedy jméno de V…

Bratr už nebyl, a stalo se tedy Hubertovou povinností zajistit potomstvo. Strávila jsem noc na modlitbách a ráno jsem navštívila svého zpovědníka…

Kněz byl stejného názoru jako kníže. Nelze dovolit, aby kvůli milostnému citu zaniklo jméno, které po pět století čteme na každé stránce francouzských dějin.

Pochopila jsem, co je mou povinností…

Oběť byla přinesena, neboť se narodilo dítě Philippe. Oznamuje také jeho narození. Nad útržkem věty na toto téma se Maigret zasnil:

Díky Bohu! Je to chlapec…

Neznamenalo to snad, černé na bílém, že kdyby to byla holčička, muselo by se začít znovu?

A kdyby se opět narodilo děvče, a ještě jedno děvče…

„Přečetl sis to?“

„Ano.“

Dalo by se říct, že se obou zmocnila stejná nevole. Jeden i druhý přivykli dosti tvrdé realitě, a vášně, s nimiž měli co do činění, ústily v tragédie, protože končily na Zlatnickém nábřeží. Toto bylo stejně šalebné jako touha sevřít oblak v dlani. A když se pokusili vyloupnout hlavní aktéry z ořechu tohoto dramatu, ukázalo se, že jsou stejně neurčití, stejně neživotní jako dáma od jezera.

Chybělo málo a Maigret by byl nacpal všechny ty dopisy do knihovny za zelenou záclonku a zabručel:

„Banda potrhlíků!“

A zároveň se ho zmocnil určitý respekt, téměř dojetí. Nechtěl být pokládán za hlupáka, a proto se tomu pokusil vzepřít.

„A ty tomu věříš?“

A znovu vévodové, knížata a sesazení králové, s nimiž se setkala v Portugalsku. Pak cesta do Keni v manželově společnosti. A další cesta, do Spojených států, kde Isabel a nevěděla, co si počít, protože život tam byl příliš drsný.

Jak Philippe roste, stále více se vám podobá. Není to zázrak? Dalo by se říci, že nás nebesa odměňují za naše oběti. Hubert si toho všiml také, poznám to podle toho, jak se na dítě dívá…

V každém případě Hubert nebyl už do manželského lože připuštěn a neopomněl hledat si útěchu jinde. V dopisech už nebyl Hubert, ale H…

Chudák H. vzplál novou vášní, podezírám ji, že ho trápí. Vůčihledě hubne a je čím dál tím nervóznější…

Zmínky o šílených láskách tohoto druhu padají každých pět šest měsíců. Pokud jde o Armanda de Saint-Hilaire, ten se ve svých dopisech zřejmě nepokoušel předstírat vlastní zdrženlivost. Isabel a píše například:

Doufám, že turecké ženy nejsou tak divoké, jak se o nich říká, a hlavně že jejich manželé nejsou příliš ukrutní…

A dodává:

Buďte opatrný, příteli: Každé ráno. se za vás modlím…

Když byl vyslancem na Kubě a později velvyslancem v Buenos Aires, dělaly jí starost ženy španělské krve.

Jsou tak krásné! A já, vzdálená a blednoucí ve vašich vzpomínkách, se chvěji při pomyšlení, že se jednoho dne zamilujete…

Dělala si starosti o jeho zdraví.

Trápí vás stále ještě vředy? Při tom vedru to musí být…

Znala Jaquettu.

Psala jsem Jaguettě, poslala jsem jí recept na mandlový dort, který máte tak rád…

„Copak neslíbila manželovi, že se s hrabětem de Saint-Hilaire už nikdy neuvidí?… Poslechni si tohle… Je to adresované sem do bytu:

Jak nevýslovné a zároveň bolestné štěstí, uvidět vás včera zpovzdáli v Opeře… Miluji vaše prošedivělé spánky, ta lehká tělnatost vám dodává nedostižné důstojnosti… Po celý večer jsem byla na vás hrdá…

Teprve po návratu do ulice de Varenne, když jsem se spatřila v zrcadle, mne jala hrůza… jak jsem vás mohla nezklamat?…Ženy vadnou rychle a já jsem už téměř stařena…

Takto zdáli se vídali dost často. Sjednávali si i svého druhu schůzky. Zítra kolem třetí se budu procházet se synem v Tuileries… Saint-Hilaire se zase procházel v předem smluvené době pod jejími okny.

V jednom dopise narazil Maigret na charakteristickou větu, týkající se Philippa v době, kdy mu bylo asi deset let. Přečetl ji nahlas:

Když mě Philippe přistihl opět jednou při psaní, zeptal se mě nevinně:

,Zase píšeš svému milovanému?‘

Maigret vzdychl, otřel si pot a jeden po druhém balíčky opět převázal.

„Pokus se sehnat k aparátu doktora Tudel a.“

Potřeboval cítit opět pevnou půdu pod nohama. Dopisy se vrátily na své místo v knihovně a on si sliboval, že se jich už ani nedotkne.

„Máte ho na drátě, šéfe…“

„Haló, doktore… Ano, Maigret… Před deseti minutami jste skončil?… Ne, samozřejmě že vás nežádám o podrobnosti…“

Naslouchal, a přitom čmáral nic neříkající slova a znaménka do bloku hraběte de Saint-Hilaire.

„Víte to jistě?… Kulky jste už poslal Gastine-Renettovi?… Zavolám mu později… Děkuji… Zprávu adresujte raději vyšetřujímu soudci… Udělá mu to radost… Ještě jednou díky…“

S rukama za zády začal přecházet po místnosti, čas od času se zastavil a podíval se do zahrady, kde pár kroků od něho poskakoval v trávě krotký kos.

„První kulka,“ vysvětloval Janvierovi, „byla vystřelena do tváře prakticky z bezprostřední blízkosti…

Je to kulka ráže 7.65 s pláštěm z poniklované mědi… Tudel e nemá ještě zkušenosti doktora Paula, ale je si téměř jistý, že byla vystřelena z automatického browningu. K jednomu bodu se vyjadřuje naprosto kategoricky: tato první kulka byla příčinou smrti, která nastala prakticky okamžitě. Tělo přepadlo dopředu a sklouzlo z křesla na koberec…“

„Jak to ví?“

„Protože ty ostatní kulky byly vystřelené shora dolů.“

„Kolik bylo těch ostatních?“

„Tři. Dvě do břicha a jedna do ramene. V automatických pistolích je šest nábojů, nebo sedm – pokud jeden zasuneme do hlavně – a já si kladu otázku, proč vrah náhle po čtvrtém výstřelu přestal. Ledaže by se byla pistole zasekla…“

Zahleděl se na jakžtakž vyčištěný koberec, na němž byly však ještě patrné okraje krvavých skvrn.

„Buď ten, kdo to udělal, chtěl mít jistotu, že je oběť mrtvá, nebo se dostal do takové ráže, že střílel dál naprosto mechanicky. Zavolej mi Moerse, buď tak hodný.“

Toho dopoledne byl Maigret příliš zaujat zvláštní povahou svého příběhu, než aby se sám zabýval materiálním indiciemi, a tak ponechal péči o ně specialistům z identifikačního oddělení.

„Moers?… Ano… Jak daleko?… Jasně… Nejdříve mi řekněte, jestli jste našli v pracovně nábojnice…

Ne?… Žádnou?“

Bylo to zajímavé a nejspíš to svědčilo o tom, že vrah věděl, že nebude rušen. Po čtyřech hlasitých výstřelech, dokonce velíce hlasitých, jestliže střílel z browningu 7.65, beze spěchu hledal po celé pracovně nábojnice, které musely být vymrštěné do značné vzdálenosti.

„Klika u dveří?“

„Jediné více méně čisté otisky patří služebné.“

„Sklenice?“

„Otisky mrtvého.“

„Psací stůl, nábytek?“

„Nikde nic, šéfe. Tedy žádné cizí otisky, leda vaše.“

„Zámek, okna?“

„Na zvětšených fotografiích žádné stopy po vloupání.“

Isabel iny dopisy se sice nepodobají dopisům oněch milenců, jimiž se Maigret zabývá obvykle, ale zločin sám byl naprosto skutečný.

Na první pohled si tu však protiřečily dvě drobnosti. Vrah dále střílel na mrtvého, na člověka, který se už nehýbal a který, s hlavou roztříštěnou, skýtal dosti strašný pohled. Maigret si vybavil vlasy, jichž měl mrtvý pořád ještě hodně, přilepené k zející lebce, jedno oko, které zůstalo otevřené, kost, trčící z rozervané tváře.

Soudní lékař tvrdil, že po prvním výstřelu se tělo svezlo k nohám křesla, na místo, kde bylo nalezeno.

To znamená, že vrah, který pravděpodobně stál na druhé straně psacího stolu, jej obešel, aby mohl vystřelit znovu, jednou, dvakrát, třikrát, shora dolů, z naprosté blízkosti, podle Tudel a ze vzdálenosti necelých padesáti centimetrů. Z této vzdálenosti nebylo vůbec zapotřebí mířit, aby se trefil do určitého místa. Jinými slovy, střílel do břicha a do hrudi úmyslně? Nebudí to dojem, že šlo o akt pomsty, o výjimečnou míru nenávisti?

„Jsi přesvědčený, že zbraň není v bytě? Hledal jsi všude?“

„Dokonce i v krbu,“ ujistil ho Janvier.

I Maigret hledal onu pistoli, o níž mluvila stará služebná, byt i dost neurčitě, to je pravda.

„Jdi se zeptat toho policisty před vraty, jestli u sebe nemá zrovna ráži 7.65.“

Mnoho uniformovaných strážníků bylo vybaveno právě touto zbraní.

„Ať ti ji na chvilku půjčí.“

Vyšel také z pracovny, prošel chodbou a otevřel dveře do kuchyně, kde seděla Jaquetta Larrieuová na židli a držela se velice zpříma. Měla zavřené oči a zdálo se, že spí. Hluk ji vymrštil ze židle.

„Pojďte laskavě se mnou.“

„Kam?“

„Do pracovny. Chtěl bych vám položit několik otázek.“

„Už jsem vám řekla, že nic nevím.“

Jen došla do pracovny, rozhlížela se, jako by se chtěla ujistit, že s ničím nebylo hnuto.

„Posaďte se.“

Zaváhala, jistě nebyla zvyklá sednout si v této místnosti v přítomnosti svého pána.

„Na tuhle židli… prosím vás…“

Poslechla ho jen nerada a hleděla na komisaře s ještě větší nedůvěrou než předtím. Janvier se vrátil s pistolí v ruce.

„Půjč jí ji.“

Vzpírala se, otevřela ústa, jako by chtěla protestovat, zase je zavřela a Maigret by byl přísahal, že málem řekla:

„Kde jste ji našel?“

Zbraň ji fascinovala. Měla co dělat, aby od ní odtrhla oči.

„Poznáváte tu pistoli?“

„Jak bych ji mohla poznat? Nikdy jsem ji neprohlížela zblízka a nemyslím, že vyrobili jediný kus toho typu.“

„Ale je to ten typ, jaký měl hrabě?“

„Myslím, že ano.“

„Velikost?“

„V tom se nevyznám.“

„Vezměte si ji do ruky. Je přibližně stejně těžká?“

Kategoricky odmítla udělat, co žádal.

„K ničemu by to nebylo, protože jsem tu, co byla v zásuvce, nikdy neměla v ruce.“

„Můžeš ji seržantovi vrátit, Janviere.“

„Už mě nepotřebujete?“

„Jen seďte, prosím. Předpokládám, že nevíte, jestli váš pán tu pistoli někomu daroval nebo půjčil, například svému synovci nebo někomu jinému?“

„Jak bych to mohla vědět? Vim jenom tolik, že jsem ji už dlouho neviděla.“

„Měl hrabě de Saint-Hilaire strach ze zlodějů?“

„Určitě neměl. Ani ze zlodějů, ani z vrahů. Nejlepším důkazem je, že v létě spal při otevřeném okně, přestože bydlíme v přízemí a že se do ložnice mohl kdokoliv dostat.“

„Neměl v bytě nějaký vzácný předmět?“

„Vy sám a vaši lidé vědí líp než já, co tady je.“

„Kdy jste u něho začala pracovat?“

„Hned po první světové válce. Vrátil se z ciziny a umřel mu komorník.“

„Tehdy vám bylo tedy asi dvacet let.“

„Osmadvacet.“

„Jak dlouho jste byla v Paříži?“

„Několik měsíců. Předtím jsem žila s otcem v Normandii. Když otec zemřel, musela jsem si najít práci.“

„Prožila jste tehdy nějaké dobrodružství?“

„Cože?“

„Ptám se, jestli jste tehdy měla nějaké milence nebo jestli jste byla zasnoubená.“

Podívala se na něho rozhořčeně.

„Nic z toho, co máte na mysli.“

„Žila jste v tomto bytě s hrabětem de Saint-Hilaire sama?“

„A co je na tom špatného?“

Maigret se nedržel přísné logiky, protože v tomto případě mu nic nepřipadalo logické a přecházel od jednoho tématu k druhému, jako by hledal citlivé místo. Po návratu do pracovny si Janvier sedl u dveří. Když si zapálil cigaretu a sirku odhodil na zem, volala ho stařena, které nic neušlo, k pořádku.

„Taky byste si mohl vzít popelník.“

„Mimochodem, váš pán kouřil?“

„Dlouho kouřil.“

„Cigarety?“

„Doutníky.“

„V poslední době nekouřil?“

„Ne. Měl chronický zánět průdušek.“

„I když se zdálo, že je naprosto zdravý.“

Doktor Tudel e řekl Maigretovi do telefonu, že se Saint-Hilaire zřejmě těšil výjimečnému zdraví.

„Bytelná kostra, srdce v nejlepším stavu, žádná skleróza.“

Některé orgány však kulky příliš poškodily, což znemožnilo kompletní diagnózu.

„Když jste k němu nastoupila do služby, byl to téměř mladík.“

„Byl o tři roky starší než já.“

„Věděla jste, že je zamilovaný?“

„Nosila jsem jeho dopisy na poštu.“

„Nežárlila jste?“

„Proč bych měla žárlit?“

„Nestalo se, že byste se setkala s osobou, které každodenně psal?“

„Nikdy do tohoto bytu nevkročila.“

„Ale viděla jste ji?“

Mlčela.

„Odpovězte. Až se bude tento případ projednávat u porotního soudu, budou vám klást mnohem trapnější otázky, a nebudete moci mlčet.“

„Nic nevím.“

„Ptal jsem se vás, jestli jste tu osobu viděla.“

„Ano. Na ulici. A taky jsem někdy nesla dopis, který jsem jí předávala osobně.“

„Tajně?“

„Ne. Požádala jsem, abych s ní mohla mluvit a byla jsem k ní uvedena.“

„Mluvila s vámi?“

„Někdy mi kladla otázky.“

„Mluvíte o době před čtyřiceti lety?“

„O té i o pozdější.“

„Co to bylo za otázky?“

„Hlavně na zdraví pana hraběte.“

„Na lidi, kteří k němu chodí, se neptala?“

„Ne.“

„Provázela jste svého pána do ciziny?“

„Všude.“

„Jako vyslanec a později jako velvyslanec musel vést velký dům. Jaké přesně bylo vaše postavení?“

„Starala jsem se o něho.“

„Chcete říct, že jste nebyla ve stejném postavení jako ostatní služebnictvo, že jste se nemusela starat o vaření, o úklid, o slavnostní recepce?“

„Na všechno jsem dohlížela.“

„Jaký jste měla titul? Hospodyně?“

„Neměla jsem žádný titul.“

„Měla jste nějaké milence?“

Ztuhla a v jejím pohledu bylo větší opovržení než kdykoli předtím.

„Byla jste jeho milenkou?“

Maigret měl strach, že se na něho vrhne s vytaženými drápy.

„Z jeho korespondence vím,“ pokračoval, „že měl různá dobrodružství.“

„Na to měl právo, ne?“

„Žárlila jste?“

„Občas jsem musela určité osoby vyhodit, protože se pro něho nehodily a byly by mu způsobily nepříjemnosti.“

„Jinými slovy; starala jste se i o jeho soukromý život.“

„Byl přílišný dobrák a zůstal naivní.“

„Přesto však, jako muž vybraných způsobů, zastával náročnou funkci velvyslance.“

„To je něco jiného.“

„Nikdy jste od něho neodešla?“

„Píše o tom v dopisech?“

Ted bylo na Maigretovi, aby neodpověděl a naléhal:

„Jak dlouho jste byla od něho pryč?“

„Pět měsíců.“

„Kdy to bylo?“

„Když byl vyslancem na Kubě.“

„Proč?“

„Kvůli jedné ženě, která trvala na tom, aby mě vyhodil.“

„Co byla zač?“

Ticho.

„Proč vás nemohla vystát? Žila s ním?“

„Chodila k němu každý večer a často na vyslanectví strávila noc.“

„Kam jste šla?“

„Najala jsem si byteček nedaleko Prada.“

„Váš pán vás tam navštěvoval?“

„Neodvážil se, jenom mi telefonoval a nabádal mě k trpělivosti. Věděl, že to dlouho nebude trvat. Přesto jsem si koupila lístek do Evropy.“

„Ale neodjela jste?“

„Přišel pro mne večer před odjezdem.“

„Znáte knížete Philippa?“

„Jestli jste opravdu ty dopisy četl, nepotřebujete se mě vyptávat. Mělo by se to zakázat, přehrabovat se po smrti lidí v jejich korespondenci.“

„Neodpověděla jste mi.“

„Viděla jsem ho jako malého.“

„Kde?“

„V ulici de Varenne. Často býval u matky.“

„Nenapadlo vás dnes ráno zavolat napřed kněžně, než jste se vydala na nábřeží d’Orsay?“

Dívala se mu do očí a nehnula brvou.

„Proč jste to neudělala, když jste byla, jak říkáte, dlouhou dobu jejich spojkou?“

„Protože dnes je den pohřbu.“

„A nezkoušela jste sdělit jí to později dopoledne, když jsme odešli?“

Zahleděla se na telefonní přístroj.

„V pracovně pořád někdo byl.“

Ozvalo se klepáni na dveře. Byl to strážník, který měl službu na chodníku před domem.

„Nevím, jestli vás zajímá, co píšou noviny. Ale myslel jsem, že nezaškodí, když vám je přinesu.“

Byl to odpolední list, který měl vyjít už před hodinou. Tučný titulek přes dva sloupce dole na první straně hlásal:

Tajemná smrt velvyslance.

Text byl krátký.

Dnes ráno byla nalezena v domě oběti v ulici Saint-Dominigue mrtvola hraběte Armanda de SaintHilaire, dlouholetého velvyslance Francie v mnoha metropolích, mimo jiné v Římě, v Londýně a ve Washingtonu.

Po odchodu do výslužby před řadou let Armand de Saint-Hilaire uveřejnil dva svazky pamětí a právě pracoval na korektuře třetího, když byl, jak se zdá, zavražděn. Zločin objevila časně ráno stará služebná.

Zatím není známo, zda pohnutkou byla loupež nebo zda je třeba hledat záhadnější důvody. Podal noviny Jaquettě a váhavě pohlédl na telefon. Uvažoval, jestli v ulici de Varenne četli noviny nebo jestli to Isabel e už někdo oznámil.

V tom případě, jak na to bude reagovat? Odváží se přijít sem osobně? Anebo se spokojí s tím, že bude čekat v tichu svého paláce, kde jsou na znamení smutku jistě zavřené okenice?

Neměl by Maigret…

Nespokojen sám se sebou a se vším, zvedl se a vyzývavě se postavil do dveří vedoucích do zahrady a k Jaquettině zlosti vyprázdnil svou dýmku tak, že jí poklepal o podpatek.