Maigret a staříci

8/ KAPITOLA

„Zavolej Lucase.“

„Do ulice Saint-Dominique?“

„Ano. Poslal jsem ho, aby vystřídal Lapointa.“

Začínal být netrpělivý.

Rozhovor ve vedlejší kanceláři byl veden tichým hlasem a když se člověk přiblížil ke dveřím, slyšel jen šepot jako v blízkosti skutečné zpovědnice.

„Lucas? Je tam klid?… Kromě novinářů nevolá nikdo?… Říkej dál, že není nic nového… Cože?… Ne!

Nepromluvila… Je teď v mé kanceláři, ano, ale ne se mnou, s nikým z domu… S nějakým knězem…“

O chvilku později volal vyšetřující soudce a Maigret to opakoval téměř stejnými slovy.

„Ne, nenaléhám na ni, buďte klidný. Naopak…“

Nevzpomínal si, že by byl někdy v životě postupoval tak mírně, tak trpělivě. Opět jednou mu vytanul na mysli ten anglický článek, který mu předčítal Pardon, a vyvolal na jeho rtech ironický úsměv.

Spolupracovník Lancetu se mýlil. Nakonec Jaquettin problém nevyřeší ani učitel, ani spisovatel, ani policista, ale osmdesátiletý velebníček.

„Jak dlouho už tam jsou?“

„Pětadvacet minut.“

Nemohl se utěšit ani sklenicí piva, protože tác zůstal vedle. Za chvilku pivo zteplá. Vlastně už je teplé. Byl v pokušení zaběhnout si do Dauphinské pivnice, ale nezdálo se mu vhodné v této chvíli zmizet.

Cítil, že rozuzlení se blíží a pokoušel se uhodnout, jaké bude, ani ne tak jako komisař kriminální policie, pověřený úkolem odhalit zločince a přimět ho k doznání, ale jako člověk. Protože toto vyšetřování vedl jako člověk, vedl je, jako by to byla jeho osobní záležitost, vždyť do ní proti své vůli zapletl i své vzpomínky z dětství.

Nebyl sám tak trochu obžalován? Jestliže Saint-Hilaire byl po několik desetiletí velvyslancem, a jestli jeho a Isabel ina platonická láska trvala skoro padesát let, pak on, Maigret, měl za sebou pětadvacet let práce u kriminálky a ještě předchozího večera byl přesvědčen, že jeho rukama prošli jedinci všech možných kategorií.

Nepovažoval se za nadčlověka, nemyslel si, že je neomylný. Naopak, do všech svých případů, i do těch nej ednodušších, se pouštěl s jistou pokorou.

Nedůvěřoval samozřejmostem a varoval se rychlých úsudků. Trpělivě se snažil porozumět, neboť věděl, že nejzjevnější pohnutky nejsou vždy ty nejpádnější.

Nedělal si iluze o lidech a jejich možnostech, ale nepřestal věřit v člověka. Hledal své slabiny. A když konečně uhodil hřebík na hlavičku, nevytahoval se svým úspěchem, naopak, býval trochu skleslý.

Od včerejška byl úplně vedle, protože se bez přípravy ocitl tváří v tvář lidem, o jejichž existenci neměl dosud tušení. Všechny jejich postoje, projevy a reakce mu byly naprosto cizí a marně se snažil zařadit je do některé kategorie.

Byl by je chtěl mít rád, dokonce i tu Jaquettu, která ho doháněla k zoufalství. Našel v jejich životě jistý půvab, harmonii a také určitou upřímnost, které ho přitahovaly. Náhle si řekl neúčastně:

„Přesto byl Saint-Hilaire zabit.“

Zabil ho jeden z nich, to je prakticky jisté. A mají-li vědecké testy ještě nějaký smysl, byla to Jaquetta.

Chvíli měl zlost na ně na všechny, i na mrtvého,…