Maigret a staříci

3/ KAPITOLA

Jen zahnuli za roh do ulice Saint-Dominique, Maigret je spatřil a zabručel. Před domem hraběte de Saint-Hilaire jich byl dobrý tucet, všechno novináři a fotografové. Někteří si sedli na chodník zády ke zdi, jako by se chystali na dlouhé obléhání.

Také oni ho zdaleka poznali a hrnuli se k němu.

„Vida, vida, náš drahý pan Cromieres bude radostí bez sebe!“ řekl nabručeně Janvierovi. Tomu se nedalo zabránit. Jakmile nějaký případ projde okrskem, vždycky se najde někdo, kdo upozorní tisk.

Fotografové, kteří měli sto jeho jiných snímků, si ho vzali na mušku, jako by byl jiný než včera nebo kdykoli předtím. Reportéři mu kladli otázky. Naštěstí z nich bylo patrné, že toho vědí méně než se obával.

„Je to sebevražda, pane komisaři?“

„Zmizely nějaké dokumenty?“

„V této chvíli, pánové, nemám, co bych vám řekl.“

„Dá se z toho usoudit, že by to mohla být politická záležitost?“

Ustupovali před ním pozpátku s notesem v ruce.

„Kdy nám budete moci dát nějaké informace?“

„Možná zítra, možná za týden.“

Ke své smůle dodal:

„A možná že nikdy.“

Pokusil se tu botu napravit.

„Samozřejmě žertuju. Buďte tak laskaví a nechte nás v klidu pracovat.“

„Je pravda, že psal své paměti?“

„Do té míry, že dva svazky už vyšly.“

Před vraty stál strážník v uniformě. O chvilku později jim na Maigretovo zvonění přišel otevřít Torrence jen tak v košili.

„Byl jsem nucen povolat městského strážníka, šéfe. Vlezli do domu a bavili se tím, že co pět minut zvonili.“

„Nic nového? Nikdo nevolal?“

„Asi dvacet lidí. Od novin.“

„Kde je stará?“

„V kuchyni. Pokaždé, když zazvoní telefon, vrhne se k němu v naději, že ho zvedne dřív než já. Poprvé se mi pokoušela vytrhnout sluchátko z ruky.“

„Sama nikam nevolala? Víš, že je v ložnici druhý aparát?“

„Nechal jsem dveře pracovny otevřené, abych slyšel, kudy chodí. Do ložnice nešla.“

„Venku nebyla?“

„Ne, pokoušela se o to,.říkala, že potřebuje čerstvý chleba. Protože jste v té věci nedal žádný pokyn, raději jsem jí to nedovolil. Co mám dělat teď?“

„Vrátíš se na Nábřeží.“

Jednu chvíli komisaře napadlo, že se tam vrátí také a vezme s sebou Jaquettu, kterou měl chuť pohodlně vyslechnout. Ale cítil, že na takový výslech není připravený. Rozhodl se, že se raději ještě bude potulovat po bytě; nakonec to stejně dopadne tak, že se pokusí starou služebnou přimět k řeči v pracovně hraběte de Saint-Hilaire.

Prozatím otevřel obě křídla francouzského okna a zaujal místo, kde tak často hrabě sedával. Sahal právě po balíčku dopisů, když se otevřely dveře. Byla to Jaquetta Larrieuová, ještě kyselejší a nedůvěřivější než předtím.

„Nemáte právo to číst.“

„Vy víte, kdo ty dopisy psal?“

„Nezáleží na tom, jestli to vím nebo ne. Je to soukromá korespondence.“

„Udělejte mi tu radost a vraťte se do kuchyně nebo do vašeho pokoje.“

„Nemám právo jít ven?“

„Zatím ne.“

Váhala, hledala břitkou odpověď, nic ji nenapadlo, a tak bledá vzteky rezignovaně vyklidila pracovnu.

„Dojdi mi pro tu fotografi ve stříbrném rámečku, všiml jsem s…