Maigret a Dlouhé Bidlo

KAPITOLA ČTVRTÁ

/ v níž se ukáže, že výslech není jako výslech, a v níž Evženie navzdory svým názorům učiní kategorické prohlášení /

Policejní komisařství zaujímalo přízemi radnice, ošklivé čtverhranné budovy se splihle visícím špinavým praporem, stojící uprostřed prostranství s několika neduživými stromy. Maigret by byl mohl vejít do kanceláří inspektorů přímo zvenčí; ale aby se nestřetl tváří v tvář s Vilémem Serrem, šel oklikou chodbami plnými průvanu, kde nakonec zabloudil.

I tady vládlo letní prázdninové ovzduší. Dveře a okna byly dokořán, papíry šelestily na stolech v prázdných místnostech, jinde zase si úředníci vysvlečení do košile vyprávěli historky z pláží a ojedinělí poplatníci bezradně bloudili, aby sehnali nějaké razítko nebo podpis. Konečně Maigret spatřil strážníka, který ho poznal.

„Inspektor Vanneau?“

„Druhá chodba vlevo, třetí dveře.“

„Došel byste mi pro něj? Bude ve své kanceláři asi někoho mít. Nevyslovujte nahlas moje jméno.“

Vanneau se za chvíli objevil před ním.

„Je tam?“

„Ano.“

„Jak to proběhlo?“

„Ani dobře, ani špatně. Koukal jsem, abych měl s sebou předvolání na komisařství. Zazvonil jsem. Otevřela mi služka a já jsem jí řekl, že bych chtěl hovořit s pánem. Pár minut mě nechali čekat na chodbě. Pak ten chlapík přišel dolů a já jsem mu strčil to lejstro. Přečet si ho a beze slova se na mě podíval.

,Kdybyste byl tak laskav a šel se mnou, mám vůz stát u vrat.‘

Pokrčil rameny, vzal z věšáku panama, nasadil si ho na hlavu a šel za mnou. Teď tam sedí. Pořád ještě ani nepromluvil.“

O chvíli později Maigret vešel do Vanneauovy kanceláře a zastihl tam Serra, jak kouří náramně tmavý doutník. Komisař si šel sednout na inspektorovo místo.

„Prosím za prominutí, že jsem vás sem obtěžoval, pane Serre, ale byl bych rád, kdybyste mi odpověděl na několik otázek.“

Obrovitý zubař na něm spočinul jako den předtím těžkým pohledem a v jeho tmavých očích nebyla ani stopa sympatie. Maigret si náhle uvědomil, co mu ten člověk připomíná: Turka, takového, jakého bývalo svého času vídat na obrázcích. Podobal se mu objemem, patrnou váhou a bezpochyby i silou. Neboť přes svoji tučnost budil dojem, že je velmi silný. Měl rovněž pohrdavý klid pašů zdobících obaly cigaret.

Serre nepřikývl, nepronesl žádnou zdvořilostní frázi, ba ani nevyslovil žádnou námitku, ale místo toho vytáhl z kapsy nažloutlý papír a pohlédl na něj.

„Byl jsem předvolán neuil yským policejním komisařem,“ řekl. „Čekám, že se dovím, co mi tento komisař chce.“

„Mám tomu rozumět tak, že mi odmítáte odpovídat?“

„Kategoricky.“

Maigret zaváhal. Měl už co dělat s všelijakými chlapíky, s bručouny, paličáky, umíněnci i vychytralci, ale nikdy mu nikdo neodpovídal s tak klidnou rozhodností.

„Počítám, že by bylo marné nějak vás přemlouvat?“

„Podle mého mínění ano.“

„Nebo pokoušet se vám dokázat, že vaše chování nesvědčí ve váš prospěch?“

Tentokrát Serre místo odpovědi už jenom povzdechl.

„No dobrá. Počkejte. Policejní komisař vás hned přijme.“

Maigret ho šel vy…