Maigret a Dlouhé Bidlo (Georges Simenon)

KAPITOLA OSMÁ

/ v níž spatříme, jak Dlouhé Bidlo ze sebe nechává tahat rozumy, a v níž se Maigret konečně rozhodne změnit protivníka /

Maigret zrovna vycházel z kanceláře inspektorů, aby zašel za překladatelem, když mu jeden muž z úklidové čety, která před půlhodinou vpadla do místností, přišel povědět:

„Nějaká paní si s váma přeje mluvit.“

„Kde?“

„Je to jedna z těch dvou, co seděly v čekárně. Zdá se, že jí není dobře. Vešla do kanceláře, kde jsem zrovna zametal, celá bledá, jako když sebou chce seknout, a požádala mě, abych za váma zašel.“

„Ta stará paní?“ zeptal se Maigret a svraštil obočí.

„Ne, ta mladá.“

Dveře, které vedly do chodby, byly skoro všechny otevřené. O dvě kanceláře dál spatřil komisař Ernestinu, jak si drží ruku na prsou, a udělal pár spěšných kroků, se zachmuřeným výrazem, s otázkou na rtech.

„Zavřete dveře,“ hlesla, když se ocitl u ní.

A sotvaže to udělal:

„Uf! Už to opravdu nešlo dál vydržet, ale nemocná nejsem. Zahrála jsem komedii, abych měla vejmluvu a mohla od ní na chvilku odejít. I tak se ale moc dobře necítím. Nemáte něco ostrýho na pití?“

Musel se vrátit do své kanceláře pro láhev koňaku, kterou měl vždycky v přístěnku. Protože neměl skleničky, nalil jí alkohol do sklenky na vodu; vypila ho jedním douškem a otřásla se ošklivostí.

„Nevím, jak vy to vydržíte s tím jejím synem. Mě jeho matka úplně utahala. Nakonec se mi už začaly dělat mžitky před očima.“

„Dostala jsi z ní něco?“

„Je mazanější než já. Právě to jsem vám chtěla říct. Ze začátku jsem byla přesvědčená, že polyká všecky ty žvásty, co jsem jí nabulíkovala. Nakonec, už ani nevím, jak to přišlo, mi začala dávat takový drobný otázečky, který vypadaly jako nic. Už jsem to zažila svýho času při vejslechu a myslela jsem si, že se něčemu takovýmu dokážu bránit. Z ní jsem ale byla úplně vedle.“

„Řeklas jí, kdo jsi?“

„Přímo ne. Tahle ženská je strašně chytrá, pane Maigrete. Podle čeho mohla poznat, že jsem svýho času šlapala beton? To mi řekněte? To se to ještě na mně pozná? Pak mi najednou řekla:

,Vy už jste na tyhle lidi zvyklá, že?‘

To mluvila o vás, o lidech od policie.

Nakonec se mě začala vyptávat na život v kriminále a já jí odpovídala. Kdyby mi byl někdo řek, když jsem si sedla naproti ní, že to budu nakonec já, kdo kápne božskou, nebyla bych tomu věřila.“

„Tys jí řekla o Alfrédovi?“

„Tak trochu. Neřekla jsem jí, co přesně dělá. Myslí si, že dělá chmatáka. Tohle ji tak nezajímá. Teď se mě nejmíň tři čtvrtě hodiny vyptává na život v kriminále: v kolik hodin se tam vstává, co dávají k jídlu, jak se chovají dozorkyně… Pomyslela jsem si, že vás bude zajímat tohleto vědět, a napadlo mě, abych dělala, že je mi zle; vstala jsem a řekla jsem, že si du říct o pití a že to není lidský, nechat ženský takhle tvrdnout celou noc… Mohla bych dostat ještě loknout?“

Byla opravdu unavená. Po alkoholu se jí zas vracela barva do tváří.

„Ten její syn ještě nic neřek?“

„Zatím ne. Zmiňuje se o něm?“

„Špicuje uši a pokaždý, když někdo otevře dveře, tak sebou cukne. Zeptala se mě ještě na jednu věc. Chtěla vědět, jestli jsem znala nějaký lidi, který se dostali pod gilotinu. Teďka, když už je mi líp, tak půjdu zase za ní. Tentokrát si dám bacha, nemějte strach.“

Využila ještě příležitosti, aby se trochu napudrovala, a pohlédla na láhev, ale neodvážila se už požádat potřetí, aby jí dal napít.

„Kolik je hodin?“

„Tři.“

„Nevím, jak to dělá. Vůbec nevypadá unavená a sedí zrovna tak zpříma jako zvečera.“

Maigret ji nechal odejít, nadechl se čerstvého vzduchu u okna otevřeného na dvůr a dal si hlt koňaku přímo z láhve. Když šel kanceláří, kde pracoval překladatel, ten mu ukázal pasáž, kterou v jednom dopise podtrhl.

„Je to půl druhého roku staré,“ řekl.

Maria psala své přítelkyni:

„Včera jsem se nasmála V… Byl v mém pokoji, ne kvůli tomu, co bys myslela, ale aby se mnou promluvil o mém úmyslu zajet na dva dny do Nizzy, jak jsem se k tomu den předtím rozhodla. Jsou to lidé, kteří mají z cestování hrůzu. Za hranicemi Francie byli pouze jedinkrát za celý život. Jejich jediná cesta do ciziny spadá do doby, kdy byl otec ještě naživu, a jeli tenkrát všichni společně do Londýna. Dostali prý ostatně všichni mořskou nemoc a lodní lékař je musel ošetřovat. Ale o tohle neběží. Když řeknu něco, co se jim nelíbí, neodpovědí mi hned. Jsou zticha, a jak se říká, člověk by slyšel trávu růst. Potom, o něco později anebo na druhý den, přijde za mnou V… s mrzutým výrazem do mého pokoje, obchází jako kočka okolo horké kaše a nakonec se přizná, co má na srdci. Zkrátka, zdá se, že můj nápad jet do Nizzy na karneval je směšný a skoro neslušný. Netajil se mi, že jeho matka tím byla pohoršena, a prosil mě, abych od svého záměru upustila. Nuže, zásuvka mého nočního stolku byla náhodou zrovna otevřená. Bezděčně tam pohlédl a viděla jsem, jak celý zbledl.

,Co je to?` zakoktal a ukázal na malou automatickou pistoli s perleťovou rukojetí, kterou jsem si koupila na cestě do Egypta. Pamatuješ se? Zmínila jsem se ti tenkrát o tom. Vyprávěli mi, že osamocená žena není v těchhle zemích v bezpečí. Nevím, proč jsem ji položila do nočního stolku. Klidně jsem odpověděla:

,To je revolver.‘

,Je nabitý?‘

,Nepamatuju se.‘

Vzala jsem ho do ruky. Podívala jsem se do komory. Kulka tam nebyla žádná.

,Máte náboje?‘

,Nejspíš tu někde budou.‘

Půl hodiny nato přišla pod nějakou záminkou moje tchyně, nevchází do mého pokoje nikdy jen tak bez důvodu. Taky dlouho obcházela okolo věci, a pak mi vysvětlila, že se pro ženu nesluší mít nějakou zbraň.

,Ale vždyť je to spíš taková hračka,‘ namítla jsem. ,Nechávám si to jako upomínku, protože ta rukojeť je hezká a jsou v ní vyryty moje iniciály. Myslím ostatně, že by to nikomu moc neublížilo.‘

Nakonec povolila. Ale ne dřív, dokud jsem jí neodevzdala krabičku s náboji, která byla na dně zásuvky. Nejlegračnější je, že sotva odešla z místnosti, našla jsem v jednom ze svých cestovních vaků jiný balíček nábojů, na který jsem zapomněla. Neřekla jsem jí to…“

Maigret, který držel láhev s koňakem v ruce, překladateli nalil a pak šel nalít také těsnopisci a inspektorovi, který si kreslil na piják panáky, aby se ubránil spánku. Když se vrátil do kanceláře, odkud Janvier hned automaticky vyšel, začalo další kolo.

„Trochu jsem uvažoval, Serre. Začínám myslet, že jste nelhal tolik, jak jsem se domníval.“

Nechal už pána stranou, jako kdyby po tolika hodinách, které strávili spolu o samotě, byla mezi nimi na místě jistá důvěrnost. Zubař se na něj jenom nedůvěřivě podíval.

„Maria neměla zmizet, zrovna tak jako nezmizela ani vaše první žena. Na jejím zmizení jste neměl žádný zájem. Sbalila zavazadla a oznámila, že odjíždí do Holandska. Chystala se skutečně, že nasedne do nočního vlaku.

Nevím, jestli měla umřít u vás, nebo teprve až bude pryč. Co o tom soudíte?“

Vilém Serre neodpověděl, ale v jeho pohledu bylo zjevně víc zájmu.

„Jestli je vám to tak milejší, měla zemřít přirozenou smrtí, chci říct smrtí, která mohla být považována za přirozenou. To se nestalo, neboť v tom případě byste neměl žádný důvod odstranit její mrtvolu ani její zavazadla. Ještě jedna maličkost tady nehraje. Dali jste si už sbohem. Neměla tedy proč se vracet do vaší pracovny. Nuže, její mrtvola byla v jistou chvíli v noci tam. Nežádám na vás, abyste mi odpověděl, ale abyste sledoval moje vývody. Dověděl jsem se právě, že vaše žena vlastnila automatickou pistoli. Jsem ochoten věřit, že jste vystřelil v sebeobraně. Nato jste propadl panice. Šel jste do garáže pro auto a během té doby jste nechal její mrtvolu tam, kde byla. Právě v tuhle chvíli, někdy kolem půlnoci, vás domovnice zahlédla. Pokouším se teď zjistit, co vlastně změnilo její a vaše plány. Byl jste ve své pracovně, není-liž pravda?“

„Nepamatuju se.“

„Prohlásil jste to.“

„To je možné.“

„Co se týče vaší matky, jsem přesvědčen, že nebyla ve svém pokoji, ale u vás.“

„Byla ve svém pokoji.“

„Na tohle si pamatujete?“

„Ano.“

„Pak si tedy taky pamatujete, že jste byl ve své pracovně? Vaše žena ještě neodešla pro taxík. Kdyby si byla tu noc obstarala taxík, byli bychom šoféra už našli. Jinak řečeno, ještě než odešla z domu, změnila úmysl a zamířila k vám do pracovny. Proč?“

„To nevím.“

„Doznáváte, že přišla za vámi?“

„Ne.“

„Děláte chybu, Serre. V histori zločinů je krajně málo případů, že by nějaká mrtvola nebyla dříve nebo později objevena. My tu její najdeme. A pitva zjistí, o tom jsem už teď přesvědčen, že byla zastřelena jednou nebo několika kulkami. Co bych chtěl vědět, to je, jestli šlo o kulku vystřelenou z vašeho revolveru, nebo z revolveru jejího. Podle toho bude váš případ více nebo méně vážný. Jestliže šlo o kulku vystřelenou z jejího revolveru, lze se domnívat, že z toho či onoho důvodu si vzpomněla jít na vás požadovat nějaké účty a že vás ohrožovala. Peněžní otázka, Serre?“

Pokrčil rameny.

„Vy se na ni vrhnete, odzbrojíte ji a nechtěně stisknete spoušť. Jiná hypotéza je, že ohrožovala vaši matku, a ne vás. Žena, jak známo, snadněji pocítí nenávist k jiné ženě než k nějakému muži. Poslední hypotéza konečně je ta, že váš vlastní revolver byl nikoli ve vašem pokoji, kam jste ho dal brzy potom, ale v zásuvce psacího stolu. Maria vejde. Je ozbrojena. Ohrožuje vás. Vy povytáhnete zásuvku a vystřelíte první.

V jednom i druhém případě není vaše hlava v sázce. Předem uvážený úmysl tu není, protože je celkem běžné mít revolver uložený v zásuvce psacího stolu.

Můžete dokonce stát na tom, že šlo o případ sebeobrany. Zbývá jedině vysvětlit, proč vaše žena ve chvíli, kdy byla připravena k odchodu, k vám vtrhla se zbraní v ruce.“

Opřel se zády o židli a pomalu si nacpal dýmku, přičemž ze zubaře nespustil oči.

„Co si o tom myslíte?“

„To může trvat dlouho,“ řekl Serre znechuceně.

„Jste pořád ještě rozhodnut mlčet?“

„Odpovídám poslušně na vaše otázky.“

„Neřekl jste mi ještě, proč jste vystřelil.“

„Nevystřelil jsem.“

„Byla to tedy vaše matka?“

„Moje matka taky nevystřelila. Byla ve svém pokoji.“

„Zatímco vy jste se hádal se svou ženou?“

„K žádné hádce nedošlo.“

„To je škoda.“

„Je mi líto.“

„Podívejte se, Serre, snažil jsem se vymyslet všechny možné důvody, které Maria mohla mít, aby na vás žádala nějaké účty a aby vás ohrožovala.“

„Neohrožovala mě.“

„Neříkejte to příliš kategoricky, budete tohoto tvrzení později litovat. Vy sám mě budete prosit, nebo budete prosit porotu, aby uvěřila, že byl v sázce život váš nebo vaší matky.“

Serre se ironicky usmál. Byl unavený, trochu schoulený do sebe, s hlavou přikrčenou mezi ramena, ale neztratil nic ze své chladnokrevnosti. Tváře měl namodralé, jak na nich už začaly vyrážet vousy. Obloha za okny už nebyla tak tmavá a vzduch v místnosti začínal být chladnější. Maigretovi prvnímu začala být zima a šel zavřít okno.

„Neměl jste žádný zájem mít na krku mrtvolu. Chci říct mrtvolu, kterou není možno ukázat. Chápete mě dobře?“

„Ne.“

„Když zemřela vaše první žena, událo se to tak, že jste mohl zavolat doktora Dutil euxe, aby vystavil úmrtní list. Takhle měla zemřít i Maria, smrtí zdánlivě přirozenou. Ta měla taky srdeční vadu. Co se povedlo s jednou, mělo se povést i s druhou. Něco při tom neklaplo. Už vidíte, k čemu chci dospět?“

„Nezabil jsem ji.“

„A neodstranil jste její mrtvolu a spolu s ní i její zavazadla a lupičovy nástroje?“

„Žádný lupič se neobjevil.“

„Pravděpodobně ho za pár hodin před vás postavím.“

„Vy jste ho našli?“

V jeho hlase bylo přece jen trochu znepokojení.

„Našli jsme ve vaší pracovně jeho otisky prstů. Dal jste si sice záležet, abyste nábytek důkladně otřel, ale na nějakou plošku se vždycky zapomene. Jde o člověka několikrát trestaného, specialistu, který je tu dobře známý, o Alfréda Jussiauma alias Smutného Alfréda. Uvědomil o tom, co viděl, svoji ženu. Ta je teď v čekárně ve společnosti vaší matky. Pokud jde o Jussiauma, je v Rouenu a nemá žádný důvod, aby se skrýval.

Máme už domovnici, která vás viděla, jak vyjíždíte s vozem z garáže. Máme taky železáře, který vám ve středu v osm hodin ráno prodal druhou okenní tabulku. Kriminální dokumentace podá důkaz, že váš vůz byl od té doby čištěn. To už je hezký počet usvědčujících okolností, ne? Až najdeme mrtvolu a zavazadla, můj úkol bude skončen. Možná že se pak rozhodnete vysvětlit, jak se to stalo, že vám místo mrtvoly, aby se tak řeklo legitimní, zůstala najednou na krku mrtvola, kterou bylo nutno spěšně odstranit. Někde v tom byl nějaký háček. Co to bylo, Serre?“ Muž vytáhl z kapsy kapesník, otřel si rty a čelo, ale neotevřel ústa, aby odpověděl.

„Je půl čtvrté. Začínám toho mít dost. Jste pořád rozhodnut mlčet?“

„Nemám co říct.“

„Výborně,“ řekl Maigret a vstal. „Je mi zatěžko trápit starou ženu. Nezbývá mi než podrobit výslechu vaši matku.“

Očekával, že bude protestovat, přinejmenším že se nějak vzruší. Zubař nehnul brvou a Maigretovi se dokonce zdálo, že je na něm vidět určitou úlevu, že jeho nervové napětí polevilo.

„Teď ty, Janviere. Já si vezmu na starost matku.“

Měl skutečně takový úmysl; nemohl ho uskutečnit hned, neboť zrovna přišel Vacher, celý rozčilený, s balíčkem v ruce.

„Našel jsem to, šéfe! Trvalo to, ale myslím, že je to ono.“ Rozdělal balíček, udělaný ze starých novin, a ukázal úlomky cihel a narudlý prach:

„Kde?“

„Na Bil ancourtském nábřeží naproti ostrovu Séguin. Kdybych byl začal proti proudu a ne po proudu, byl bych tady už před několika hodinami. Prošel jsem všechna výkladiště. Jedině v Bil ancourtu vyložila nějaká nákladní loď v posledních dnech cihly.“

„Kdy?“

„Minulé pondělí. V úterý odplula zase na jih. Cihly tam pořád ještě jsou, a kolem si zřejmě hráli kluci a pár jich rozbili. Hezký kousek břehu je pokrytý červeným prachem. Mám zaběhnout za Moersem?“

„Půjdu tam sám.“

Když šel čekárnou, podíval se na obě ženy. Podle toho, jak seděly, řeklo by se, že v jejich vzájemném vztahu teď došlo k nějakému ochlazení.

Maigret vešel do laboratoře, kde si Moers zrovna uvařil kávu, takže taky dostal šálek.

„Máš ten cihlový prach? Srovnal bys to?“

Barva byla táž a zdálo se, že i zrnka jsou stejná. Moers použil zvětšovacích skel a elektrického reflektoru.

„Jde to k sobě?“

„Je to pravděpodobné. V každém případě to pochází ze stejného kraje. Analýza by zabrala půl hodiny nebo hodinu.“

Bylo příliš pozdě, než aby se začalo s pátráním v Seiné. Říční brigáda tam bude moci poslat potápěče až někdy po rozednění.

Jestliže pak najdou Mari nu mrtvolu, nebo i jen zavazadla a bedýnku s nářadím, kruh bude uzavřen.

„Haló! Říční brigáda? Tady Maigret.“

Pořád ještě vypadal mrzutě.

„Chtěl bych, aby se hned, jak to půjde, zahájilo pátrání v Seině u Bil ancourtského nábřeží, na místě, kde před několika dny vyložili cihly.“

„Svítat začne už za hodinu.“

Co mu bránilo, aby počkal? Žádná porota nebude požadovat víc, aby Viléma Serra odsoudila, jestliže bude ovšem ještě dál zapírat.

Aniž se staral o těsnopisce, který se na něj díval, Maigret si pořádně přihnul z láhve, otřel si ústa, vyšel na chodbu a energicky otevřel dveře čekárny.

Ernestina myslela, že jde pro ni, a vymrštila se z místa. Paní Serrová se ani nepohnula. Obrátil se k ní.

„Šla byste na chvilku se mnou?“

Měl na vybranou mezi prázdnými kancelářemi. Otevřel náhodně jedny dveře a zavřel okno.

„Posaďte se, prosím.“

Začal chodit kolem dokola po místnosti a občas vrhl na starou paní zamračený pohled.

„Nerad ohlašuju špatné zprávy,“ zamumlal na konec. „Tím spíš, když jde o osobu ve vašem věku. Nikdy jste nestonala, paní Serrová?“

„Jestliže nepočítám mořskou nemoc, když jsme pluli přes Lamanšský průliv, nikdy jsem neměla zapotřebí lékaře.“

„A srdeční vadu přirozeně nemáte?“

„Ne.“

„Váš syn ji má, není-liž pravda?“

„Měl odjakživa rozšířené srdce.“

„Zabil svou ženu!“ pronesl zčistajasna. Zvedl hlavu a pohlédl jí přímo do tváře.

„To řekl on sám?“

Nechtělo se mu použít starého triku s falešným doznáním. „Pořád ještě zapírá, ale to mu nebude nic platné. Máme důkazy.“

„Že zabil?“

„Že na Mari ve své pracovně vystřelil.“

Ani se nepohnula. Její rysy trochu ztuhly, bylo znát, že skoro zatajila dech, ale jiná známka vzrušení na ní vidět nebyla.

„Jaký důkaz máte?“

„Našli jsme místo, kde byla mrtvola jeho ženy hozena do Seiny spolu se zavazadly a s nástroji toho lupiče.“

„Ach!“

Víc toho neřekla čekala s rukama ztuhle složenýma na tmavých šatech.

„Váš syn odmítá odvolat se na to, že šlo o sebeobranu. To je chyba, protože jsem přesvědčen, že když jeho žena vnikla do jeho pracovny, byla ozbrojena a měla zlé úmysly.“

„Proč?“

„Na to se právě chci zeptat vás.“

„Nevím nic.“

„Kde jste byla v té chvíli vy?“

„Už jsem vám řekla, ve svém pokoji.“

„Nic jste neslyšela?“

„Nic. Jenom jak se zavírají dveře. Potom hukot motoru na ulici.“

„Taxíku?“

„Předpokládám, že to byl taxík, protože moje snacha mluvila o tom, že pro něj půjde.“

„S jistotou to nevíte? Mohlo to být také soukromé auto?“

„Neviděla jsem ho.“

„Mohlo to být taky třeba auto vašeho syna?“

„Tvrdil mi, že z domu nevyšel.“

„Uvědomujete si, že je tu rozdíl mezi vašimi dnešními odpověďmi a mezi tím, co jste prohlásila, když jste za mnou sama od sebe přišla?“

„Ne.“

„Byla jste si naprosto jista, že vaše snacha odjela z domu taxíkem.“

„Myslím si to pořád.“

„Ale jista si tím už nejste. Zrovna tak si nejste jista ani tím, že nedošlo k žádnému pokusu o vloupání?“

„Žádnou stopu jsem neviděla.“

„V kolik hodin jste přišla ve středu ráno dolů?“

„Asi v půl sedmé.“

„Vstoupila jste do pracovny?“

„Ano, myslím.“

„Než váš syn přišel dolů?“

„Je to možné.“

„Určitě to netvrdíte?“

„Vžijte se do mého postavení, pane Maigrete. Už dva dny nevím, čí jsem. Mám odpovídat na všechny možné otázky. Kolik jen hodin čekám už tam v předsíni? Jsem unavená. Dělám, co dovedu, abych to vydržela.“

„Proč jste dneska v noci přišla?“

„Není to přirozené, že matka jde v takovéhle situaci za svým synem? Vždycky jsem žila s ním. Může se stát, že mě bude potřebovat.“

„Šla byste za ním i do vězení?“

„Nechápu. Nepředpokládám, že…“

„Položím vám tu otázku jinak: kdybych proti vašemu synu vznesl obžalobu, vzala byste na sebe část zodpovědnosti za jeho čin?“

„Ale vždyť nic neudělal!“

„Jste si tím jista?“

„Proč by byl svou ženu zabíjel?“

„Vyhýbáte se přímé odpovědi. Máte jistotu, že ji nezabil?“

„Pokud jen můžu vědět.“

„Je nějaká možnost, že to udělal?“

„Neměl k tomu žádný důvod.“

„Udělal to!“ řekl tvrdě, pohlížeje jí zpříma do obličeje.

Na chvíli jako by strnula. Řekla:

„Ach!“

Pak otevřela kabelku, aby z ní vytáhla kapesník. Oči měla suché. Neplakala. Přejela jenom kapesníkem po rtech.

„Mohla bych dostat skleničku vody?“

Musel chvíli hledat, protože to tu tak neznal jako ve své kanceláři.

„Jakmile prokurátor přijde do Justičního paláce, váš syn bude obžalován. Už teď vám můžu říct, že nemá žádnou naději, že by se z toho dostal.“

„Chcete říct, že…“

„Bude ho to stát hlavu.“

Neomdlela, zůstala ztuhle sedět na své židli, se strnulým pohledem.

„Jeho první žena bude exhumována. Bezpochyby víte, že stopy některých jedů je možné zjistit i na kostře.“

„Proč by je byl obě dvě zabíjel? To není možné. To není pravda, pane komisaři. Nevím, proč mi tohle vykládáte, ale odmítám vám věřit. Nechte mě s ním promluvit. Dovolte mi, abych s ním pohovořila mezi čtyřma očima, a zjistím pravdu.“

„Vy jste strávila v úterý celý večer ve svém pokoji?“

„Ano.“

„Ani na chvíli jste nesešla dolů?“

„Ne. Proč bych měla chodit dolů, když ta žena konečně odjížděla?“

Maigret šel k oknu a hezkou chvíli stál s čelem přitisknutým ke sklu, pak vešel do sousední kanceláře, uchopil láhev a vypil množství rovnající se třem nebo čtyřem malým sklenkám. Když se vrátil, měl těžkopádný krok a neústupný pohled Viléma Serra.