Je tu Felicie

III. Tajnosti zápisniku

„Haló! To jste vy, šéfe? Tady Janvier…“

Nevydařený den. Nejenom proto, že to vypadá na bouřku, se Maigretova tvář občas orosí neznatelnou vrstvičkou potu a prsty se mu chvějí netrpělivostí… Trochu mu to připomíná jeho dětské úzkosti, když byl někde, kde být neměl, a moc dobře věděl, že má být úplně jinde.

„Kde jsi, člověče?“

„V rue des Blancs-Manteaux. Volám z jednoho malého hodinářství. Ten kluk je naproti, sám v takové šeredné hospodě. Vypadá, jako že na někoho nebo na něco čeká. Už zase si dal nalít…“

Odmlčení. Maigret dobře ví, co mu teď inspektor řekne.

„Napadlo mě, šéfe, jestli byste sem neměl radši zajet.“

Takhle je to už od rána, a od rána Maigret odolává.

„Pokračuj! A jak bude něco nového, zavolej.“

Rád by věděl, jestli dělá dobře, jestli tohle je skutečně nejlepší způsob, jak vést vyšetřování, a přitom se ne a ne odhodlat odtud odjet, něco ho tu drží, opravdu těžko říct co. Je to po pravdě řečeno vyšetřování za všechny drobné! Ještě štěstí, že se o Pirátovu smrt nezajímají novináři! Už nejmíň dvacetkrát se přistihl, jak si bručí pod vousy:

„Ale vždyť toho dědka zabili!“

Jako kdyby ten zločin ustupoval do pozadí, jako by proti své vůli neustále myslel na něco jiného. A to něco je Felicie!

Hostinský od Zlatého prstenu mu půjčil staré kolo, na kterém Maigret vypadá jako cvičený medvěd. Umožňuje mu to přemisťování podle libosti z Orgevalu do osady a z osady do Orgevalu. Je pořád stejně nádherně. Tohle prostředí si nelze představit jinak než zalité jarním sluncem, s květinami podél zídek a na obrubách záhonků, s drobnými rentiéry, kteří zahradničí a líně otočí hlavu, když jde kolem komisař nebo Lucas, kterého si tu Maigret nechal. Taky Lucas si mysli, i když to neřekne, že to je vyšetřování za všechny drobné. Nudí ho to přešlapování před Hornovým mysem. Co má vlastně za úkol? Hlídat Felici ? Všechna okna vilky jsou dokořán. Je vidět, jak služka uvnitř přechází. Jako obvykle byla na nákupu. Ví, že má inspektora v patách. Jsou tu snad obavy, aby zase nezmizela?

To by Lucas rád věděl. Ale Maigretovi se o tom neodvažuje zmínit, hryže se a kouří jednu fajfku za druhou; občas se stane, že ze samé nečinnosti kope do kamínku.

A přitom to hned poránu vypadalo, že se hlavní zájem vyšetřování bude muset zaměřit jinam. První telefonát byl z rue Lepic. Maigret na něj čekal u stolku před hospodou, poblíž vavřínu v zeleně natřeném sudu.

Už má své návyky. Vytvoří si je kdekoli, kam přijde. Má domluveno s poštmistrovou, že ho zavolá z okna, jakmile bude mít hovor z Paříže.

„To jste vy, šéfe? Tady Janvier. Volám vám z hospody na rohu rue Lepic…“

Maigret si představuje svažitou ulici, dvoukoláky zelinářek, hospodyně v sešmajdaných škrpálech, barevné hemžení na place Blanche a mezi dvěma krámky vchod do hotelu Beauséjour, kde kdysi něco vyšetřoval.

„Jacques Pétil on se vrátil v šest ráno úplně groggy. Praštil sebou oblečený na postel. Zašel jsem k Pelikánovi, to je ten pajzl, kde dělá. Celou noc se tam neukázal.…