Je tu Felicie (Georges Simenon)

IV. Podraz s taxíkem

Maigret beze spěchu stoupá po rue Pigal e, ruce v kapsách svrchníku, protože je po půlnoci a po bouřce se ochladilo, na chodnících jsou ještě mokré šmouhy. Portýři nočních podniků pod neóny kolemjdoucího brzy poznali, zákazníci postávající u baru do podkovy v kavárně na rohu rue NotreDame-de-Lorette se po sobě tázavě podívali. Nezasvěcenec by si ničeho nevšiml. A přitom z jednoho konce na druhý probíhá Montmartrem, který žije z nočních ptáků, nepostřehnutelný pohyb jako zachvění věstící poryv větru na hladině rybníka. Maigret to ví. Je rád. Tady aspoň už nemá co dělat s dívkou, která buď pláče, nebo mu vzdoruje. Poznává letmo známé siluety, domýšlí si smluvená hesla, která letí z úst k ústům, ba i to, jak důležité správkyně na toaletách dancingů po vyhlášení poplachu kvapně ukrývají sáčky s kokainem. Pelikán je tady nalevo, s modrým neónovým nápisem a olivrejovaným černochem. Ze stínu se kdosi vynoří přilepí se komisaři na záda a těsně za ním vydechne:

„To jsem rád, že jste tady!“

Je to Janvier, a ten teď s lhostejností, již by někdo mohl považovat za cynismus, která však není tak bezedná, jak vypadá, prohlásí:

„Máme to v kapse, šéfe. Měl jsem strach jenom z jednoho: že kápne božskou sám. Je úplně hin.“

Oba muži se zastaví na kraji chodníku, jako by vychutnávali svěží vzduch po dešti, a Maigret si nacpává další dýmku.

„Od Rouenu už nemůže. Jak jsme v nádražním bufetu čekali na vlak, desetkrát mi připadalo, že se ke mně vrhne a všechno vyklopí. Je to hejl…“

Maigretovi neujde nic z toho, co se děje kolem něho. Kolikpak asi lidí, kteří nemají čisté svědomí, jenom proto, že tady stojí na obrubníku, zrovna teď nenápadně bere roha anebo uklízí do ústraní jisté kompromitující věci?

„V rychlíku byl úplně sesypaný. Na Saint-Lazare nevěděl, co má dělat; kromě toho byl možná mírně stříknutý, od včerejška toho totiž hodně vypil. Nakonec šel domů, do rue Lepic. Nejspíš se umyl, vzal si smoking. Porýpal se v jídle v jedné laciné hospodě na place Blanche a šel do práce. Půjdete tam? Budete mě ještě potřebovat?“

„Běž se vyspat, hochu…“

Když bude Maigret někoho potřebovat, má na to dva muže v pohotovosti na Zlatnickém nábřeží.

„Tak do toho!“ vzdychne si.

A vejde k Pelikánovi, pokrčí rameny, když vidí, že se černoch může přetrhnout samou ochotou a považuje za nutné usmívat se od ucha k uchu, odmítne šatnářce vydat svůj svrchník. Jazzová hudba k němu doléhá přes sametové závěsy, maskující vstup do lokálu. Malý bar nalevo. Dvě zívající ženy, jeden už teď opilý synáček z lepší rodiny, majitel podniku, který horempádem přikvačí…

„Dobrej večír!“ zavrčí komisař.

Šéf má nahnáno, pochopitelně.

„Poslechněte… Doufám, že se nic neděje?“

„Ale ne! Ne…“

A Maigret ho mírně odstrčí, jde si sednout do rohu nedaleko pódia s hudebníky.

„Whisky?“

„Velké pivo.“

„Víte přece, že pivo nevedeme.“

„Tak žitnou s vodou.“

Kolem něho to vypadá žalostně. Zákazníky abys hledal s lupou. Je vůbec aspoň jeden opravdový zákazník v tomto úzkém lokále, kde zastřené lampy šíří jen rudý svit, který přechází do fialova, když orchestr spustí tango? Animírky. Teď když vědí, co je nově příchozí zač, už se neobtěžují spolu tančit a jedna se chopí odloženého háčkování.

Na pódiu Pétil on ve smokingu vypadá ještě hubenější a mladší, než ve skutečnosti je. Pod dlouhými tmavými vlasy je bledý jako stěna, víčka má narudlá únavou a strachem, ať dělá co dělá, nemůže odtrhnout oči od čekajícího komisaře.

Janvier má pravdu: mají to v kapse. Jisté známky neomylně a jasně ukazují, že člověk je u konce sil, že se mechanismus porouchal, že ho jímá jakási závrať, a že touží už jen po jediném: co nejdřív to mít za sebou, zbavit se všeho, co má na srdci. Je to hotovka natolik, že v jednu chvíli by člověk skoro věřil, že Jacques Pétil on odloží saxofon a vrhne se sám od sebe k Maigretovi. Není to nic hezkého, talový člověk zachvácený smrtelným strachem. Maigret už jich pár viděl, sám promyšleně dávkoval jisté výslechy – které někdy trvaly dvacet hodin i více –, aby při hovoru svého společníka, či spíše svého pacienta dovedl k tomuto fyzickému morálnímu zhroucení. Tentokrát na tom žádnou zásluhu nemá. Nevěřil stopě Pétil on. Necítil ji. Vůbec se o ni nestaral, tak byl hypnotizován tou podivnou Felicií, na kterou ustavičně myslí. Pije. Pétil on se asi diví, že je tak lhostejný. Ruce s dlouhými hubenýmí prsty se mu třesou, kolegové z orchestru ho po straně pozorují.

Co to tak zuřivě hledal po těch osmačtyřicet hodin šílenství? Jaké naděje se chytal? Koho vyhlížel po těch kavárnách, v těch barech, do kterých postupně vešel, kde horoucně upíral pohled na dveře, dočkal se pokaždé jen zklamání a šel hledat jinam, až nakonec uháněl do Rouenu a tam pádil rovnou k holkám do jedné hospody poblíž kasáren?

Je u konce sil. I kdyby tady Maigret nebyl, přišel by stejně sám od sebe, brzy by klopýtal po zaprášeném schodišti na Zlatnickém nábřeží, chtěl by s někým mluvit…

Už je to tu! Jazz si dopřeje chviličku oddechu. Harmonikář zamíří k baru na skleničku. Ostatní se polohlasně baví, Pétil on položí svůj nástroj na stojan a sejde po dvou schůdcích.

„Musím s vámi mluvit,“ vypraví ze sebe.

A komisařův hlas zní nesmírně laskavě, když mu odpovídá:

„Já vím, můj milý.“

Tady? Maigret se rozhlédne po lokále, jehož prostředí se mu hnusí. Nemusí toho kluka tady nechávat všemi očumovat, za chvíli se totiž nejspíš rozbrečí.

„Nemáte žízeň?“

Pétil on zavrtí hlavou.

„Tak tedy půjdeme.“

Maigret zaplatí útratu, ačkoli majitel podniku mu ji horlivě nabízí grátis.

„Poslouchejte… Myslím, že se dneska asi budete muset obejít bez saxofonisty… my se spolu půjdeme trochu projít. Vezměte si klobouk a kabát, Pétil one.“

„Já jsem bez kabátu.“

Sotva jsou na chodníku, spustí, ale předtím se pořádně nadechne, jako před skokem do vody:

„Víte, pane komisaři… Lepší bude, když vám všechno vyklopím. Já už nemůžu.“

Klepe se od hlavy k patě. Jistě mu pouliční neóny tančí před očima. Šéf Pelikána a černý portýr se za nimi dívají, jak se vzdalují.

„Máš dost času, můj milý…“

Zavede ho na Nábřeží, to bude nej ednodušší. Kolikrát už vyšetřování skončilo v tuhle hodinu v Maigretově kanceláři, když prostory kriminálky zejí prázdnotou, na chodbě hlídá stráž a lampa se zeleným stínidlem podivně osvětluje člověka, jemuž povolily nervy?

Tenhleten je ještě kluk. Maigret je mrzutý. V tomhle případu má rozhodně co do činění se samými ubohými protivníky.

„Běž dál.“

Postrčí ho do jedné pivnice na place Pigal e, než totiž mávne na taxíka, má chuť dát si pivo.

„Co si dáš?“

„To je jedno. Přísahám vám, pane komisaři, že já jsem…“

„No, jo… No jo… Povíš mi to za chvilku… Pane vrchní, dvakrát velké pivo!“

Pokrčí rameny. Zase už dva zákazníci považují za rozumné, sotva ho poznali, nechat cibulačku cibulačkou a vzít roha. Další vešel do telefonní kabiny a za kosočtvercovým oknem je vidět jeho ramena skloněná k přístroji.

„Je tvou milenkou?“

„Kdo?“

Hleďme, hleďme! Kluk je upřímně překvapen, v některých případech přízvuk nemýlí.

„Felicie.“

A Pétil on opakuje jako někdo, komu tohle v životě, nepřišlo na mysl a kdo už ničemu nerozumí:

„Felicie mou milenkou?“

Dokonale v tom plave.

Už už začínal s dramatickou zpovědí, a najednou mu člověk, který má v rukou jeho osud, tenhle Maigret, co na něho poštval smečku svých inspektorů, tady začne vykládat o služce jeho strýce!

„Přísahám vám, pane komisaři…“

„No dobře… Ale stejně pojď se mnou…“

Někdo je poslouchá. Dvě drobné ženy předstírají že se líčí, a špicují uši, nemají zapotřebí producírovat se před nimi.

Jsou zase venku. Pár metrů od nich je v přítmí place Pigal e vidět řadu taxíků a Maigret se chystá zamávat, už zvedá ruku. Kousíček od něj na kraji chodníku zírá neurčitě před sebe městský strážník.

Přesně v tom okamžiku práskne výstřel. Komisaři se zdá, že slyší ještě jeden zvuk, takřka současně prvním, a jeden taxík vyráží směrem na boulevard Rochechouart.

Tohle všechno proběhne tak rychle, že si po celou vteřinu nevšimne, že jeho společník si přitiskl ruku na prsa, že vstoje vrávorá a druhou rukou hledá oporu. Mechanicky se zeptá:

„Dostal jste ji?“

Městský strážník se vrhl k řadě taxíků. Naskočí do jednoho z nich a také ten vystartuje. Ochotný řidič dupne na plyn.

Pétil on padá, ruku na náprsence, a pokusí se vykřiknout, ale ozve se jen podivný, směšně slabý zvuk.

Druhý den ráno se noviny spokojí uveřejněním běžného krátkého sloupečku:

„Dnes v noci byl j azzový hudebník Jacqués P. na place Pigal e postřelen do prsou neznámým útočníkem, který z místa činu ujel taxíkem. Okamžitě bylo přikročeno k jeho pronásledování, zadržet vraha se však nepodařilo.

Podle všech předpokladů jde o vyřizování účtů či o drama žárlivosti. Raněný, jehož stav je vážný, byl dopraven do nemocnice Beaujon. Policie pátrá.“

Není to pravda. Policie tisku nepodává nutně přesné informace. Ošemže Jacques Pétil on je v Beaujonu. Ovšemže jeho stav je vážný, tak vážný, že není jisté, zda přežije. Má levou plíci provrtanou střelou těžkého kalibru.

Co se pronásledování týče, to je jiná věc. Maigret o tom v kanceláři ředitele kriminálky při hlášení mluví roztrpčeně:

„Za to můžu já, šéfe. Měl jsem chuť na pivo. Taky jsem nechtěl, aby se ten kluk trochu zmátořil, než se mnou půjde sem. Měl nervy nadranc. Celý den dostával pořádně zabrat. Udělal jsem samozřejmě chybu.

Ten, co toho využil, není dnešní, to vám garantuju.

Když jsem uslyšel výstřel, staral jsem se o kluka. Stíhání jsem nechal na městském strážníkovi. Četl jste to hlášení? Taxík ho táhl plnou rychlostí na druhý konec Paříže až na place d’Italie, tam zničehonic zastavil, a uvnitř žádný pasažér nebyl…

Šoféra zašili, i když protestoval. Ale to nic nemění nemění na tom, že mě parádně převezli.“

Vztekle přeběhne očima protokol řidičova výslechu.

„Parkoval jsem na stanovišti na place Pigal e, když mi neznámý muž nabídl dvě stě franků, abych jednomu jeho příteli vyvedl takovou ptákovinu, jak se vyjádřil měl odpálit petardu – doslova tohle mi taky řekl – a na tohle znamení jsem já měl vyrazit na plný plyn a uhánět na place d’Italie…“

Kapku moc naivní na nočního taxíkáře! Nicméně se bude těžko dokazovat, že lhal.

„Toho strážníka jsem pořádně neviděl, stál ve stínu pod stromy a hlavu měl skloněnou. Byl široký v ramenou, měl tmavé šaty a na hlavě šedivý plsťák.“

Popis, který se hodí na kohokoli!

„Na tenhle kousek hned tak nezapomenu, to si pište,“ vrčí Maigret. „Teda kdo na tohle přišel!

Vkrade se mezi dva taxíky nebo do jakéhokoli temného kouta… Vystřelí… Přesně v tom momentě vyrazí auto a všichni si pochopitelně představují, že vrah je uvnitř, pustí se horempádem za ním, a náš člověk měl zatím čas zdekovat se nebo se dokonce vmísit do davu… Vyslechli jsme ostatní taxíkáře na stanovišti. Nic neviděli. Jenom jeden, starý chlap, znám ho léta má dojem, že zahlédl něčí siluetu jít kolem nádrže.“

Když si pomyslí, že se saxofonista chystal promluvit, že byl ochoten všecko vyklopit u Pelikána a on, Maigret, ho zarazil! Pánbůh ví, kdy ho teď zase budou moci vyslýchat, jestli ho vůbec ještě bude možné vyslýchat.

„Co hodláte dělat?“

Nabízí se klasická metoda. Případ se stal na Montmartru, v určitém přesném okruhu. Vyslechne se takových padesát maníků, známé firmy, které se tu noc vyskytovaly poblíž, všichni ti, co upalovali, jako by jim za patami hořelo, sotva se rozkřiklo, že se v rue Pigal e objevil komisař Maigret. Pár z nich nemá čisté svědomí. Když se trochu zmáčknou, když se jim pohrozí, že si policie na jejich kšeftíky posvítí, dá se z nich nějaká ta informace vytáhnout.

„Nasadím na to jednoho nebo dva lidi, šéfe. A já…“

Ať dělá co dělá, jeho to táhne jinam. Už od začátku! Od chvíle, kdy vkročil do toho nakašírovaného jeannevil eského světa.

Nebylo to snad něco jako předtucha, ta nechuť vzdálit se od Hornova mysu a od té potrhlé Felicie?

Události mu za pravdu nedávají. Všechno teď vypadá na to, že po tajemství smrti starého Lapieho je třeba pátrat kolem place Pigal e.

„Já se přece jenom vrátím tam.“

Pétil on mu stačil říct jediné: Felicie není jeho milenka. Zatvářil se vyjeveně, když o ní Maigret začal, jako kdyby ho něco takového ani ve snu nenapadlo…

Je půl deváté. Maigret zavolá ženě.

„To jsi ty?… Ne, nic zvláštního… Nevím, kdy přijdu…“

Je na to zvyklá. Maigret si nacpe do kapes různá hlášení. Je tam mimo jiné hlášení z Rouenu s výpisem z trestního rejstříku všech žen pracujících v Tivoli. Pétil on nešel na pokoj s žádnou z nich. Když vešel dovnitř a usadil se v koutě, dvě z těchhle dámiček si k němu přisedly na čalouněnou lavici potaženou karmínovým sametem.

„Máte tu nějakou Adélu?“ zeptal se.

„Jdeš pozdě, milánku. Adéla už tu není hezky dlouho. Myslíš přeci takovou malou prsatou brunetku, viď?“

Nemá nejmenší představu. Ví jenom, že hledá jistou Adélu, která rok předtím byla v téhle hospodě. Je pryč už hezkých pár měsíců. Nevědí, kde je jí konec. Kdyby měli hledat všecky Adély po všech francouzských veřejných domech…

Jeden inspektor systematicky prohledá saxofonistův pokoj v rue Lepic. Janvier, který se moc dlouho z odpočinku netěšil, stráví den v okolí place Pigal e.

Pokud jde o Maigreta, už zase nastoupil do vlaku na nádraží Saint-Lazare, vystoupí v Poissy a pustí se do kopce po cestě, která vede do Jeannevil u.

Zdá se, že po včerejší bouřce jsou louky ještě zelenější, modř nebe má jemnější odstín; brzy spatří růžové domky, pozdraví přes sklo Meláni Chochoiovou,která svýma prázdnýma očima sleduje, jak jde kolem.

Jde za Felicií. Čím to, že mu to dělá radost? Proč bezděky přidává do kroku? Usměje se, když pomyslí na to, jak mizernou náladu má asi Lucas po noci pročučené před Hornovým mysem. Vidí ho už zdálky, jak sedí u cesty s vyhaslou dýmkou v puse. Asi se mu chce spát. Má nejspíš hlad.

„Tak co, ty nešťastníku?“

„Nic, šéfe. Dal bych si líbit hrnek kafe a postel. Nejdřív to kafe.“

Oči má naběhlé ospalostí, svrchník pomačkaný, boty a spodek kalhot potřísněné načervenalým blátem.

„Každopádně běž ke Zlatému prstenu. Nastaly změny.“

„Co?“

„Ten muzikant koupil jednu z bouchačky.“

Mohlo by to od komisaře vypadat jako lhostejnost, ale Lucas na to nenaletí a brzy se vzdálí, potřásaje hlavou.

A jde se na to! Maigret se rozhlédne s uspokojením člověka, který se shledává s důvěrně známým prostředím, a pak zamíří ke dveřím vilky. Vlastně ne… Raději dům obejde a půjde přes zahradu. Strčí do branky. Dveře do kuchyně jsou otevřené…

A on na chvilku strne údivem a neví, jestli se nemá rozesmát. Když Felicie zaslechla jeho kroky, vyšla na práh a stoji tam jako svíčka, obrácená k němu, na tváři přísný výraz. Ale co to s ní proboha je? Čím to, že vypadá tak nezvykle? To není od pláče, že jí tak napuchly oči, že má tváře plné rudých skvrn.

Jak k ní jde blíž, pronese kyseleji než kdy jindy:

„Tak co, jste spokojen?“

„Copak se stalo? Spadla jste ze schodů?“

„Hlavně že před domem ve dne v noci stojí policajt! Předpokládám, že ten váš hlídací pes spal, co?“

„No tak, Felicie, mluvte jasněji. Nechcete mi snad namluvit…“

„Že sem přišel vrah a napadl mě, ano! Copak o to vám nešlo?“

Maigret měl v úmyslu povědět jí o Pétil onovi a o nočním dramatu, ale rozhodl se raději nejdříve vyzvědět více o tom, co se stalo v Hornově mysu.

„Pojďte si sednout. Sem do zahrady, no ano… Přestaňte se takhle tvářit! Teď se uklidněte, nedívejte se na mě krvežíznivě a pěkně mi povězte, co se stalo. Včera večer, když jsem šel od vás, jste byla vyloženě předrážděná. Co jste dělala potom?“

Utrousí pohrdavě:

„Nic.“

„Dobrá, předpokládám, že jste se najedla. Pak jste zamkla a šla jste k sobě do pokoje… Je to tak, viďte? Víte jistě, že jste všude zamkla?“

„Vždycky zamykám, než si jdu lehnout.“

„Šla jste si tedy lehnout. Kolik bylo hodin?“

„Čekala jsem dole, dokud neskončila bouřka…“

To je pravda, byl tak krutý, že ji tu nechal samotnou přes její strach z hromu a blesků!

„Pila jste něco?“

„Kávu.“

„Zajisté pro spaní. Potom?“

„Četla jsem si.“

„Dlouho?“

„Já nevím. Snad do půlnoci. Pak jsem zhasla. Byla jsem si jistá, že se stane neštěstí. Říkala jsem vám. to.“

„Teď mi o tom neštěstí povězte.“

„Vysmíváte se mi… Na tom nesejde. Vy si připadáte ohromně chytrý! V jednu chvíli jsem zaslechla něco jako škrábání v pokoji pana Lapieho…“

Po pravdě řečeno, Maigret nevěří ani slovo z toho, co mu tu vykládá, a jak ji tak poslouchá a pozoruje, přemítá, čeho chce touhle novou lží dosáhnout. Protože u téhle holky co slovo, to lež. Policejní komisař z Fécampu sdělil telefonicky některé údaje, o něž ho žádali. Maigret teď ví, že Felici ny narážky, pokud jde o její vztah k Julesu Lapiemu, jsou holý výmysl. Má zkrátka a dobře otce i matku. Matka je pradlena, otec starý ochmelka, který se potlouká po přístavu, trochu vypomůže tady, trochu tamhle, hlavně když jde o to, vypít nějakou tu štamprli kořalky. Ať zpovídali jak chtěli sousedy i ty nejupovídanější sousedky, starý Lapie s pradlenou jaktěživ nic neměl. Když sháněl služku, bratr tesař mu doporučil Felici , která k nim občas chodila pomoci s úklidem.

„Takže vy jste, děvenko, zaslechla něco jako škrábání. Přirozeně jste okamžitě otevřela okno a zburcovala policistu, který venku hlídal.“

Řekl to ironicky a ona zakroutila hlavou.

„Proč?“

„Proto!“

„Protože jste, předpokládám, netoužila po tom, aby byl zatčen muž, o němž jste se domnívala, že je vedle v pokojí?“

„Třeba!“

„Tak dál…“

„Potichu jsem vstala…“

„A samozřejmě jste nerozsvítila. Kdybyste totiž rozsvítila, strážmistr Lucas by si toho byl všiml. Okenice nepřiléhají neprodyšně. Takže jste vstala… Nebála jste se, ačkoli se třesete před obyčejnou bouřkou. Co dál? Vyšla jste z pokoje?“

"“Hned ne. Přitiskla jsem ucho na dveře a poslouchala… Z druhé strany chodby někdo byl. Slyšela j sem šoupání židle. Pak jsem zaslechla něco jako přidušené zaklení. Pochopila jsem, že ten člověk nenašel, co hledal, a že se chystá zase jít…“

„Dveře od vašeho pokoje byly zamčené?“

„Ano.“

„A vy jste je otevřela a neozbrojená jste se vrhla vstříc zločinci, který byl pravděpodobně vrahem Julesa Lapieho?“

„Ano.“

Dívá se na něj vzdorovitě. Maigret obdivně hvízdne.

„Takže jste si byla naprosto jistá, že vám neublíží? Nemohla jste samozřejmě tušit, že v tu chvíli je mladý Pétil on daleko odtud, v Paříži…“

Felicie se neubrání výkřiku:

„Co vy o tom víte?“

„Ale no tak… Kolik bylo hodin?“

„Potom jsem se podívala na hodinky. Bylo půl čtvrté ráno. Jak víte, že Jacques…“

„Podívejme! Vy mu říkáte křestním jménem?“

„Tak necháte mě domluvit? Jestli mi nevěříte, běžte pryč!“

„Budiž, už vás nepřeruším… Vyšla jste srdnatě z pokoje, ozbrojena pouhopouze svou odvahou, a…“

„A dostala jsem ránu pěstí přímo do obličeje!“

„Ten člověk utekl?“

„Dveřmi do zahrady. Přišel taky tamtudy.“

Maigret má sto chutí říci jí, modřiny nemodřiny:

„A já vám, děvenko, nevěřím ani slovo…“

Zato kdyby mu někdo tvrdil, že se poranila sama, vůbec by o tom nezapochyboval. Proč?

Jenomže v tu chvíli jeho pohled strne a upře se na dosud mokrou půdu na jednom záhonku. Felici to neujde, podívá se v tu stranu, zahledí se na stopy a s neznatelným úsměvem na rtech pronese:

„Tohle je nejspíš od mých nohou, co?“

Maigret vstane.

„Pojďte.“

Vejde do domu. Stále ještě jsou vidět hlinité šlápoty na naleštěných schodech. Otevře ke starému.

„Byla jste tady?“

„Ano. Ale na nic jsem nesáhla.“

„Co tahle židle? Stála tady včera večer?“

„Ne. Byla u okna.“

Jenže teď stojí před objemným ořechovým šatníkem a na vyplétaném sedadle jsou jasně vidět stopy od bláta.

Takže Felicie tedy nelhala. Do Hornova mysu se v noci zkrátka vkradl jakýsi muž a Pétil on to být nemohl, protože ten tou dobou chudák ležel na operačním stole v beaujonské nemocnici. Pokud by Maigret potřeboval ještě nějaký důkaz, najde ho, když sám vyleze na židli a podívá se nahoru na skříň, kde v silné vrstvě prachu šmátraly něčí prsty a někdo pomocí nějakého nástroje nadzdvihl jedno prkýnko.

Bude třeba poslat sem machry z daktyloskopie, aby tohle všecko vyfotili a sejmuli otisky prstů, pokud tu nějaké jsou.

Teď už je Maigret vážnější, čelo má ustarané, zabručí jakoby pro sebe:

„A vy jste nezavolala! Věděla jste, že máte pod okny inspektora, a nic jste neřekla. Dokonce jste si dala pozor, abyste nerozsvítila…“

„Rozsvítila jsem v kuchyni, dávala jsem si tam na obličej studené obklady.“

„Protože světlo v kuchyni není vidět z ulice, že ano? Jinými slovy jste nechtěla způsobit poplach. Přestože jste dostala pěstí, záleželo vám na tom, abyste tomu, kdo vás napadl, nechala dost času, aby zmizel. Dneska ráno jste vstala jakoby nic a strážmistra jste zase nezavolala.“

„Dobře jsem věděla, že přijdete…“

Divná věc – je to dětinské a zlobí se za to na sebe – je něco jako polichocen, že čekala na něj, místo aby se obrátila na Lucase. Dokonce je jí v hloubi duše vděčen za to její: „Dobře jsem věděla, že přijdete!“

Vyjde z pokoje a zamkne. V každém případě ten divný lupič nehledal nikde jinde než na skříni. Neotevřel žádnou zásuvku, neprohrabal žádnou skrýš. Takže věděl…

V kuchyni Felicie mrkne na svůj odraz v zrcadle.

„Před chvílí jste mi říkal, že jste byl s Jacquesem…“

Dlouze se na ni zadívá. Je rozechvělá, o tom není pochyb. Čeká plna úzkosti. A on spustí lehkým tónem:

„Včera jste prohlásila, že není vaším. milencem, že to je cucák…“

Žádná odpověď.

„Dneska v noci se mu stala nehoda. Neznámý muž na něj na ulici vystřelil.“

Vykřikne:

„Je mrtvý? Co mlčíte?! Jacques je mrtvý?“

Pokušení. Ona se snad stydí lhát? Nemá snad policie právo použít všech prostředků k odhalení pachatele? Má sto chutí říci jí, že ano. Kdo ví, jak by na to reagovala? Kdo ví, zda…

Nemá to srdce. Stojí tu před ním příliš rozrušená, a tak se odvrátí a zavrčí:

„Ne, buďte klidná. Není mrtvý. Jenom raněný.“

Felicie se rozvzlyká. Čelo v dlaních, oči vyděšené, křičí zoufale:

„Jacquesi! Jacquesi! Můj Jacquesi!“

Náhle se otočí k tomu klidnému muži, který se jí vyhýbá pohledem, a zničehonic ji popadne vztek:

„A vy jste byl u toho, co? A nic jste proti tomu neudělal! Nenávidím vás, slyšíte, nenávidím! To kvůli vám, ano, kvůli vám ho…“

Sklesne na židli a pláče dál, zhroucená, hlavu na kuchyňském stole vedle kávového mlýnku. Čas od času je slyšet tytéž slabiky:

„Jacquesi… Můj Jacquesi…“

Má snad Maigret otrlé srdce, když stojí ve dveřích a neví, jak se zachovat, udělá pár kroků do pusté zahrady, zaváhá, chvilku se dívá na svůj stín na zemi a nakonec vejde do sklípku a načepuje si skleničku vína?

Včera Felicie taky plakala. Ale to nebyly stejné slzy.