Inspektor Kostra (Georges Simenon)

VIII. Maigret v roli Maigreta

V Maigretově postoji nebyla ani nejmenší póza. Měl-li stažená ramena, hlavu trochu nachýlenou jako zimomřivý člověk, který si to namíří rovnou ke kamnům, pak to bylo především z toho důvodu, že mu bylo zima, protože zůstal dlouho venku v mlze bez ohledu na nízkou teplotu, a teprve když si svlékal zimník, zamrazilo ho v zádech. Náhle jako by si uvědomoval, že mu sychravý chlad pronikl až do morku kostí.

Byl mrzutý, jak býváme, když na nás leze chřipka. Bylo mu trochu úzko, protože neměl radost z úkolu, který ho čekal. Prostě váhal. V momentě, kdy bylo třeba jednat, zvažoval v duchu dvě diametrálně odlišné metody, a to přesně v okamžiku, kdy byl nucen zvolit definitivní řešení. Tohle všechno tedy – ne něj aká věrnost vlastní legendě – způsobilo, že vešel do salónu s nevrlou tváří a vyvalenýma očima, které jako by se neupíraly na nic určitého, a postupoval bokem jako medvěd.

Nedíval se na nic a všechno viděl, sklenku a láhev armagnaku, příliš pečlivě uhlazené vlasy Etienna Nauda, který ho halasně přivítal s falešnou pobaveností:

„Strávil jste pěkný večer, pane komisaři?“

Určitě si právě přečísl vlasy. Vždycky měl u sebe hřeben, dbal na sebe až koketně. Předtím však, když tu byl sám a čekal a mučil se, zřejmě si horečnými prsty prohraboval vlasy. Maigret místo odpovědi přistoupil ke stěně vlevo a narovnal tam rám obrazu, a ani to nebyla žádná póza. Nesnášel pohled na šikmo pověšený obraz. Dráždilo ho to a neměl nejmenší chuť dát se dráždit takovou nicotností během závažné partie, kterou měl sehrát. Bylo teplo. V ovzduší salónu se ještě vznášely vůně večeře, k nimž přistupovala vůně armagnaku. Komisař si nakonec taky nalil skleničku.

„Tak to bychom měli!“ povzdychl si.

Naud byl tak překvapen a znepokojen, že se až zachvěl. Maigretovo „tak to bychom měli!“ znělo jako závěr jeho tichého rozvažování.

Kdyby Maigret byl v kancelářích kriminální policie, nebo kdyby aspoň byl úředně zmocněn vést vyšetřování v Naudově věci, cítil by se nucen, aby si zajistil všechny trumfy, užít tradičních postupů. A tradiční postupy by za těchto okolností směřovaly k tomu, dostat Nauda do úzkých, vyvolat v něm paniku, uondat ho nervově tím, že by mu dal zažít střídavě naději i hrůzu. Bylo to snadné. Nejdřív ho nechat, aby se zamotal do vlastních lží. Potom udělat neurčité narážky na oba telefonické rozhovory. A konečně – proč ne? – prohodit bez okolků:

„Váš přítel Alban bude zítra ráno zatčen…“

Tak to tedy ne! Maigret se šel prostě a jednoduše opřít lokty o krbovou římsu. Plameny otevřeného ohniště ho pálily do nohou. Naud seděl poblíž něho. Asi pořád ještě doufal?

„Odjedu zítra ve tři hodiny, jak jste si přál,“ povzdychl si nakonec komisař, když předtím zabafal dvakrát či třikrát rychle za sebou z dýmky.

Měl soucit, cítil vůči Naudovi jakési rozpaky, protože to byl muž přibližně jeho věku, celý jeho život byl bezúhonný, pohodlný, harmonický, a v těchto chvílích hrál o všechno, protože mu hrozilo, že bude až do konce života zavřen mezi čtyřmi stěnami vězení.

Bude se vzpírat, bude dál lhát? Maigret si přál, aby to nedělal, jako si ze soucitu přejeme rychlou smrt zvířete, které jsme neobratně zranili. Vyhýbal se přímému pohledu na něj, upřeně pozoroval koberec.

„Proč to říkáte, pane komisaři? Víte dobře, že jste tu milým hostem, že moje rodina i já sám k vám máme velký obdiv a sympatie…“

„Vyslechl jsem váš hovor se švagrem, pane Naude.“

Snažil se vžít do postavení toho druhého. Na takové momenty si později raději nevzpomínáme. Však taky komisař rychle mluvil dál:

„Ostatně pokud jde o mě, jste na omylu. Váš švagr Bréjon mě požádal, abych mu prokázal službu a pomohl vám v delikátní záležitosti. Okamžitě jsem pochopil, to mi můžete věřit, že si Bréjon špatně vyložil, co po něm chcete, a že vy jste od něj nečekal pomoc tohoto druhu. Napsal jste mu v rozrušení a žádal ho o radu. Řekl jste mu, co se veřejně šušká, ale neřekl jste mu pochopitelně, že je to pravda. A on, chudák, poctivý a svědomitý praktik, vám poslal policistu, aby vás z toho vytáhl.“

Naud se těžce zvedl a přistoupil ke stolku u stěny, kde si nalil plnou sklenku armagnaku. Ruka se mu třásla. Čelo měl zřejmě zpocené. Maigret na něho neviděl. I kdyby mu ho nebylo líto, takt by mu v tom okamžiku nedovolil pozorovat hostitele.

„Byl bych odjel hned po příjezdu, po prvním kontaktu s vámi, nebýt toho, že jste si sem povolal Justina Kostu, a taky toho, že jeho přítomnost mě vyprovokovala.“

Naud nic nepopíral, hrál si s řetízkem od hodinek a upřeně pozoroval portrét své tchyně.

„Vzhledem k tomu, že zde nemám úřední poslání, nemusím pochopitelně nikomu skládat účty. Z mé strany se tedy nemáte, pane Naude, čeho obávat a tím je pro mě hovor s vámi snazší. Týdny, které jste právě prožil, byly jako těžký sen, viďte? Pro vaši ženu taky, jsem přesvědčen, že ví všechno…“

Naud se ještě nevzdával. Dostal se k rozhodujícímu momentu, kdy stačí jediný pohyb hlavou, jediné zamrkání, zašeptané slovo, a je konec s nejistotou. Potom by měl pokoj. Mohl by se uvolnit. Už by neměl co skrývat, co hrát.

Jeho manželka nahoře určitě nespala, napínala naopak uši, znepokojena, že ty dva mužské neslyší stoupat do schodů. Našla spánek její dcera?

„Teď vám, pane Naude, prozradím, co si v podstatě o tom všem myslím, a vy pochopíte, proč jsem neodjel beze slova, což jsem skoro chtěl udělat, třebaže se vám to může zdát zvláštní. Poslouchejte dobře a nedělejte rychlé závěry z mých slov, byly by chybné. Mám velice přesný dojem, jsem si takřka jistý, že i když jste odpovědný za smrt Alberta Retail eaua, jste zároveň i její obětí. Půjdu ještě dál. Pakliže jste byl nástrojem, nejste skutečným strůjcem Albertovy smrti.“

Maigret si šel taky nalít, aby dal svému protějšku čas zvážit smysl toho, co mu právě řekl. A, protože Naud pořád mlčel, podíval se na něho konečně zpříma, donutil ho vydržet ten pohled a otázal se:

„Vy mi nedůvěřujete?“

Výsledek byl stejně trapný jako nečekaný, poněvadž Naudova kapitulace se projevila záchvatem pláče. Víčka tohoto muže v plné síle naběhla a naplnila se slzami. Našpulil rty jako rozlítostněné dítě. Okamžik odolával, celý nesvůj uprostřed salónu, pak nakonec se rozběhl ke stěně, opřel se o ni oběma pažemi, skryl v nich hlavu a jeho ramena se pravidelně trhaně zvedala. Nezbývalo než čekat. Dvakrát se pokoušel promluvit, ale ještě bylo brzy, dosud se dostatečně neuklidnil. Maigret se diskrétně usadil před krbem, a jelikož nemohl prohrabávat ohniště jako kamna, přerovnával aspoň polena konečkem krbových kleští.

„Za chvíli, jestli budete chtít, mi upřímně vypovíte, co se událo. Ostatně není to ani tak nutné, aspoň pokud jde o události toho večera, ty se dají lehce zrekonstruovat. S těmi druhými to bude horší…“

„Co tím chcete naznačit?“

Naud byl pořád stejně vysoký, stejně silný, ale řekli byste, že úplně ztratil konzistenci. Byl teď jako ony předčasně vyrostlé děti, co mají ve dvanácti letech postavu a tělnatost dospělého člověka.

„Neměl jste ani nejmenší podezření o stycích své dcery a toho mladíka?“

„Ale pane komisaři, vždyť já jsem ho dokonce ani neznal! Totiž věděl jsem, že existuje, protože znám víceméně celé městečko, ale nedovedl bych býval říct, ke které tváři to jméno patří. Až dodneška mi není jasné, kde ho Geneviéva mohla potkat, když nikam nechodila…“

„Vy už jste ležel vedle své paní?“

„Ano… A vidíte… Je to směšné… Ten den jsme měli k večeři husu…“

Zachycoval se drobných rodinných detailů, jako kdyby ubíraly skutečnosti na tragice tím, že ji udržují na domácí půdě.

„Já mám husu moc rád, přestože ji těžce trávím… Kolem jedné po půlnoci jsem vstal a šel si pro zažívací sodu… Znáte přibližně polohu pokojů… Za naší ložnicí je malá koupelna, pak pokoj pro hosty, pak místnost, kam nikdy nevstoupíme, protože…“

„Já vím… Vzpomínka na jedno z dětí…“

„A vzadu je dceřin pokoj, který je tím pádem izolovaný od ostatních. Obě služky spí o patro výš…

Byl jsem tedy v koupelně… Tápal jsem popaměti ve tmě, protože jsem nechtěl probudit manželku, vyčítala by mi, že se přejídám… Uslyšel jsem šepot… Někdo se v domě hádal… Ani mi nenapadlo, že to může být v pokoji u dcery…

Když jsem ale vyšel na chodbu, poznal jsem, že to vychází z Geneviévina pokoje. Ostatně pod dveřmi prosvítalo světlo. Rozeznal jsem mužský hlas…

Nevím, co byste byl udělal vy na mém místě, pane komisaři. Není mi známo, jestli máte dceru…

Tady v Saint-Aubinu jsme ze staré školy, a já jsem možná obzvlášť naivní… Geneviévě je dvacet let… a mně přitom nikdy ani ve snu nenapadlo, že by své matce a mně mohla cokoli tajit… Natož abych si představil, že by nějaký muž… Ne, vidíte, ještě i teď…“

Osušil si oči a mechanicky vytáhl z kapsy balíček cigaret.

„Málem jsem tam vtrhl jen tak v košili, protože i v tom jsem ze staré školy a nosím ne pyžama, ale noční košile… Na poslední chvíli jsem si uvědomil, jak směšný jsem v té košili, vrátil jsem se zpátky do koupelny a potmě jsem se oblékl… Když jsem si natahoval ponožky, zaslechl jsem jiný zvuk, tentokrát zvenku. Žaluzie koupelny nebyly zavřené, odrhnul jsem záclonu… Svítil měsíc, takže jsem mohl zahlédnout siluetu muže, jak leze z okna mé dcery a sestupuje po žebříku na dvůr…

Ani nevím, jak jsem se obul… Vrhl jsem se na schodiště… Měl jsem dojem, ale nejsem si tím docela jistý, že slyším hlas své ženy:

'Etienne…'

Nenapadlo vás ještě podívat se zblízka na klíč od dveří do dvora? Je to starý obrovský klíč, úplné kladivo… Nechci přísahat, že jsem ho vytáhl ze zámku nedopatřením, přesto to ale nebylo záměrně, protože jsem neplánoval zabít, a kdyby mi v tom okamžiku někdo…“

Mluvil tichým, ale roztřeseným hlasem. Aby se uklidnil, zapálil si cigaretu, několikrát z ní dlouze popotáhl, tak jak to asi dělají odsouzenci.

„Muž obešel dům a přelézal nízkou zídku směrem k cestě. Přelezl jsem ji taky, ani jsem se nesnažil tlumit hluk kroků. Musel mě slyšet, a přesto nezrychlil. Když jsem byl už blízko něho, obrátil se a já, ačkoli jsem mu neviděl do obličeje, jsem měl nevím proč dojem, že se mi vysmívá.

'Co ode mě chcete?' zeptal se útočným a zároveň pohrdavým tónem. Přísahám vám, pane komisaři, že bych za to dal všechno na světě, abych ty okamžiky nikdy neprožil. Poznal jsem ho. Pro mě to bylo jen klučisko. Jenže to klučisko právě vylezlo z pokoje mé dcery a ještě se mi vysmívalo. Nevěděl jsem, co dělat. Tyhle věci se neodehrávají tak, jak bychom si představovali. Chytil jsem ho za ramena, třásl jím, ale nenacházel jsem slova k tomu, co jsem mu chtěl říct, a on na mě vybafl:

'Je vám proti srsti, že se chci vykašlat na tu vaši děvku, že…! Domluvili jste se na mě, co?' „

Přejel si rukou přes tváře.

„Co bylo dál, nevím, pane komisaři. I při nejlepší vůli bych vám nemohl přesně vylíčit, co se potom stalo. Byl stejně rozzuřený jako já, ale víc se ovládal. On mě urážel, urážel mou dceru… Místo aby padl na kolena, k mým nohám, jak jsem si to snad pitomě představoval, vysmíval se mně, mé ženě, celému domu, vrhal mi do tváře slova jako:

'Pěkná rodinka, to teda jo!'

O mé dceři užíval těch nejsprostších slov, nejsem schopen je ani opakovat, a v tu chvíli, nevím, jak k tomu došlo, jsem ho začal mlátit. Klíč jsem držel v ruce. On měl nečekaný reflex, vrazil mi hlavou do žaludku a to byla taková bolest, že od toho okamžiku jsem ho mlátil ještě větší silou…

Upadl…

A já nejdřív ze všeho utíkal pryč, chtěl jsem se vrátit domů…

Přísahám vám, že všechno, co říkám, je pravda. Měl jsem v úmyslu zatelefonovat na četnickou stanici v Benetu… Když jsem se blížil k domu, uviděl jsem světlo v dceřině pokoji. Myslel jsem, že když řeknu pravdu… Ale asi pochopíte… Vrátil jsem se k němu. Byl mrtvý…“

„Přenesl jste ho na koleje,“ řekl Maigret, aby mu pomohl rychleji skoncovat s tím deprimujícím vysvětlováním.

„Ano.“

„Sám?“

„Ano.“

„A když jste se vrátil domů?“

„Manželka stála za domovními dveřmi, co vedou k příjezdové cestě. Zeptala se mě šeptem:

'Co jsi to udělal?'

Snažil jsem se zapírat, ale ona pochopila. Dívala se na mě s hrůzou a soucitem zároveň. To žena potom v koupelně, když já uléhal jako v horečce, prohlédla všechno moje šatstvo kousek po kousku, aby se ujistila, že…“

„Rozumím.“

„Věřte mi to nebo ne, ale od té doby jsme ani jeden, ani druhý neměli odvahu promluvit o tom s dcerou. Nikdy o tom mezi námi nepadlo ani jediné slůvko. Ani jediná narážka. To je možná nejstrašnější ze všeho. Žijeme jako v nějakém zlém snu. Život v domě probíhá jako předtím, a přitom my tři víme, že…“

„A co Alban?“

„Nevím, jak bych vám to řekl… Zprvu jsem na něho ani nepomyslel. Druhý den jsem byl překvapený, že nepřišel, když jsme sedali k jídlu… Začal jsem o něm mluvit, tak, jen abych mluvil…

Řekl jsem: musíme zatelefonovat Albanovi. Udělal jsem to a jeho posluhovačka mi odpověděla, že není doma. A přitom jsem si byl jistý, že jsem v telefonu slyšel jeho hlas v místnosti, kde služka brala telefon…

Byla to u mě najednou fixní idea… Proč k nám Alban nechodí? Má nějaké podezření? Nakonec, i když mi připadá pitomé se k tomu přiznávat, jsem si vsugeroval, že jediné nebezpečí je Alban, a po čtyřech dnech, co k nám nevkročil, jsem za ním zašel k němu domů…

Chtěl jsem znát důvod jeho mlčení. Neměl jsem v úmyslu mluvit, a přesto jsem mu všechno vyprávěl…

Potřeboval jsem ho… Pochopil byste to, kdybyste byl v mé situaci. On mi donášel zprávy o tom, co se povídá v městečku… On mi taky popsal pohřeb…

Byl jsem informován o prvních náznacích podezření, a tu ve mně zapustila kořeny jiná myšlenka a neopouštěla mě: abych svůj čin vykoupil: Neusmívejte se, prosím vás o to…“

„Já už zažil jiné případy, pane Naude!“

„A v těch jiných případech, jak říkáte, se lidi chovali taky tak hloupě jako já? Zašli jednoho krásného dne za matkou své oběti, jako jsem to udělal já? Já tam totiž šel, po setmění, když se Groult přesvědčil, že nikdo není na ulici… Neřekl jsem jí pravdu bez obalu… Řekl jsem jen, že je to pro ni velké neštěstí; že už jako vdova na tom není dobře, a teď bude bez opory… Kladu si otázku, jestli je to anděl nebo démon, pane komisaři. Vidím ji před sebou, bledou a strnulou u krbu, s šálem přes ramena. Měl jsem v kapse dvacet bankovek po tisíci francích, ve dvou svazcích. Nevěděl jsem, jak je vytáhnout, jak je položit na stůl. Styděl jsem se za sebe. Styděl jsem se – ano, styděl jsem se i za ni…

Přesto se ty bankovky dostaly z mé kapsy na stůl.

'Každý rok, madame, budu považovat za svou povinnost…'

A když svraštila obočí, rychle jsem dodal:

'Ledaže byste dávala přednost tomu, abych na vaše jméno poukázal najednou sumu, kterou…' „

Odmlčel se, měl tak sevřené hrdlo, že se musel jít znovu napít armagnaku.

„To je všechno… udělal jsem chybu, že jsem se nepřiznal hned na začátku. Pak už bylo pozdě. V domě se zdánlivě nic nezměnilo. Nevím, kde se v Geneviévě sebrala odvaha žít, jako by se nic nestalo, a byly chvíle, kdy jsem si kladl otázku, jestli jsem se nestal hříčkou vlastních smyslů…

Když j sem pochopil, že lidi v městečku mě podezírají, když jsem dostal anonymní dopisy a dověděl se, že nějaké došly i na kriminálku, napsal jsem švagrovi, jako hlupák, protože co pro mě mohl udělat, když ještě ke všemu neznal pravdu…? Dělal jsem si nejasné představy, že vysocí soudní úředníci mají takovou moc, že mohou ututlat skandál, jak to člověk často kolem sebe slyší…

Místo toho sem poslal váš právě v době, kdy jsem napsal soukromé detektivní kanceláři v Paříži…

No ano! To jsem taky udělal! Vybral jsem si jednu adresu v novinových inzerátech! A já, který bych se byl nesvěřil vlastnímu švagrovi, jsem na sebe všechno pověděl neznámému člověkovi, protože jsem absolutně potřeboval získat zpátky jistotu…

On věděl, že přijedete. Protože když mě švagr upozornil na váš příjezd, hned jsem zatelefonoval agentuře Kosta. Dali jsme si schůzku na příští den ve Fontenay.

Co byste ještě chtěl vědět, pane komisaři? Jak mnou musíte pohrdat! Ale ano…! A já sebou taky pohrdám, tím si můžete být jistý. Vsadil bych se, že žádný ze zločinců, co jste poznal, nebyl tak blbý jako já, tak…“

Tady se Maigret poprvé usmál. Etienne Naud byl upřímný. Jeho zoufalství nebylo hrané. Nicméně, jako u všech zločinců, abychom použili termínu, který použil on sám, projevila se v jeho postoji náhle i jakási pýcha.

Byl dotčen, ponížen, že je tak ubohý pachatel!

Několik okamžiků, možná několik minut zůstal Maigret bez hnutí, s pohledem upřeným do plamenů, které olizovaly zčernalá polena. Etienne Naud, vyvedený Maigretovým postojem z míry, nevěděl, kam se vrtnout, a stál váhavě a jako nerozhodně uprostřed místnosti. Když se ke všemu přiznal, když se z vlastní vůle ponížil, připadalo by mu v podstatě přirozené, aby mu teď komisař projevoval více ohledů a přispěchal mu morálně na pomoc. Nesnížil se, jak nejníž to vůbec bylo možné? Nevylíčil pateticky utrpení vlastní i utrpení rodiny?

Před chvílí, ještě než se přiznal, měl dojem, že Maigret je dojat a připraven podlehnout ještě většímu pohnutí! Počítal s tou emocí.

A nyní po ní nebylo ani stopy. Scéna byla dohrána, komisař klidně potahoval z dýmky a jeho pohled prozrazoval jen intenzívní přemýšlení bez sebemenší sentimentality.

„Co byste dělal vy na mém místě?“ pokusil se ještě Naud.

Pouhý pohled ho poučil o tom, že zašel možná příliš daleko, jako děti, jimž dospělí odpustili nějaký poklesek a které té shovívavosti využijí tak, že jsou ještě náročnější a nesnesitelnější než kdy předtím.

Na co myslel Maigret? Naud ho nakonec podezříval z toho, že jeho postoje před doznáním byly jen pastí. Očekával skoro, že Maigret najednou vstane, vytáhne z kapsy pouta a pronese obřadná slova:

„Jménem zákona…“

„Tak si říkám…“

To Maigret teď váhal, ještě jednou popotáhl z dýmky, zkřížil nohy a zase je natáhl před sebe.

„Kladu si otázku… ano… jestli bychom nemohli zavolat našemu příteli Albanovi… Kolik je hodin?

Deset minut po půlnoci… Poštmistrová možná ještě neulehla a spojí nás… Udělejme to. Nejste-li moc unavený, pane Naude, myslím, že bychom udělali líp, kdybychom s tím dnes v noci skoncovali, abych mohl odjet zítra…“

„Ale…“

Nenacházel slova, nebo spíše se neodvažoval vyslovit ta, která měl na jazyku:

„Ale… copak jsme to už neskoncovali?“

„Dovolíte…?“

Maigret přešel salón, vstoupil do chodby a zatočil kličkou aparátu.

„Haló… Omlouvám se, že vás ruším, drahá slečno… Jsem to já, ano… Vy jste mě poznala po hlasu?

… Ale ne… Žádné nesnáze… Byla byste tak hodná a spojila mě s panem Groult-Cotel em, prosím?

Nechte to zvonit pořádně a dlouho pro případ, že by měl tvrdý spánek…“

Pootevřenými dveřmi viděl na Etienna Nauda, který už ničemu nerozuměl, byl opravdu zmatený, nervově vyčerpaný, vyvedený z rovnováhy; odevzdal se svému osudu a právě s filozofickým klidem polykal doušek armagnaku.

„Pan Groult-Cotel e? Jak se vede? Vy jste už ležel… prosím?… Že jste si četl v posteli?… Ano, tady je komisař Maigret. Volám od vašeho přítele, ano. Povídáme si… Prosím…? Že jste se nachladil…? To je škoda, že zrovna… Jako byste uhodl, co jsem měl na jazyku. Byli bychom rádi, kdybyste sem mohl zaskočit. Ano… Mlha, já vím… Že už jste svlečený…? V tom případě zajdeme my za vámi. Vozem je to otázka pár minut… Prosím…? Raději přijdete sem…? Ne… Nic zvláštního. Zítra odjíždím. Ale představte si, že něco velmi naléhavého si vyžaduje mou přítomnost v Paříži…“

Ubohý Naud tomu rozuměl čím dál tím míň, díval se do stropu a říkal si, že manželka asi všechno slyší a musí jí z toho být úzko. Co kdyby ji šel uklidnit? Může ji však doopravdy uklidnit? Maigretův postoj už mu nedodával důvěry, začínal litovat, že se přiznal.

„Co prosím…? Čtvrt hodiny…? To je moc dlouho. Přijďte co nejdřív. Na shledanou… Děkuji.“

Možná že teď to byla ze strany komisaře trochu komedie. Možná že neměl doopravdy hlad?

Možná že se mu nechtělo čekat deset minut nebo čtvrt hodiny v salónu mezi čtyřma očima s Etiennem Naudem?

„Alban přijde,“ ohlásil Maigret. „Je velice zneklidněn. Nedovedete si představit, jak ho mé zavolání rozrušilo.“

„Vždyť není sebemenšího důvodu, aby se on…“

„Myslíte?“ otázal se lakonicky Maigret.

Naud tomu rozuměl ještě míň.

„Nevadilo by vám, kdybych si šel do kuchyně najít něco malého k snědku…? Neobtěžujte se. Najdu vypínač. Kde stojí lednička, to už vím…“

Rozsvítil. Oheň v kuchyňském sporáku už vyhasl. Našel kuřecí stehno, ještě se lesknoucí ledovou omáčkou. Ukrojil si tlustý krajíc chleba a namazal si ho máslem.

„Poslyšte…“

Vracel se do salónu a v chůzi jedl.

„Vy nemáte doma pivo?“

„Nedal byste přednost sklence burgundského?“

„Mám chuť na pivo, ale jestli nemáte…“

„Nějaké pivo snad ve sklepě zbylo. Vždycky objednávám několik bas najednou, ale u nás se ho vypije tak málo, že nevím, jestli…“

Jako tomu bývá na pohřbech, kdy rodina uprostřed noci přeruší na okamžik slzy a vzlyky, aby se občerstvila, tak teď oba muži po dramatických chvílích, které spolu právě prožili, sestupovali docela prozaicky do sklepa.

„Ne, tohle je limonáda… Počkejte… Pivo je pravděpodobně pod schody…“

Správně to odhadl. Vynesli nahoru každý několik lahví pod paží. Pak bylo třeba najít velké sklenice. Maigret přitom pořád jedl, kuřecí stehno držel v prstech a bradu měl mastnou od šťávy.

„Tak si říkám,“ pronesl nenuceně, „jestli váš přítel Alban přijde sám.“

„Co tím chcete říct?“

„Nic. Víte co, vsaďme se…“

Neměli čas uzavřít sázku. Někdo už lehce klepal na domovní dveře. Etienne Naud šel rychle otevřít. Maigret, ten se postavil se svým pivem, chlebem a kuřetem doprostřed salónu. Slyšel šepot:

„Dovolil jsem si přivést tady pána, potkal jsem ho cestou, a tak…“

Maigretovy oči na okamžik ztvrdly, pak hned, bez přechodu, v nich tancovaly plamínky výsměchu, ale to už křičel na celou místnost:

„Jen pojďte dál, Kosto…! Čekal jsem, že přijdete…“