Podzim patriarchy (Gabriel García Márquez)

Zde tedy ležel, jako by to byl on, ačkoli to on nebyl, na hodovním stole slavnostního sálu v ženské nádheře zemřelého papeže mezi květinami, v níž se sám nepoznal, když byl vystaven při své první smrti, a naháněl víc hrůzy mrtvý než živý, s hladkou rukavičkou vycpanou bavlnou na hrudi obrněné falešnými medailemi za neskutečná vítězství v čokoládových válkách vymyšlených jeho neohroženými pochlebovači, v křiklavé sváteční uniformě, s kamašemi z lakované kůže, jedinou zlatou ostruhou, kterou jsme v paláci našli, a deseti smutnými generálskými hvězdami vesmíru, které mu připnuli na poslední chvíli, aby ho povýšili výš, nežli ho povýšila smrt, a ve své nové posmrtné podobě byl tak bezprostřední a viditelný, že poprvé a mimo vší pochybu bylo možno věřit v jeho reálnou existenci, třebaže se mu ve skutečnosti nikdo nepodobal méně, nikdo nebyl tolik jeho opakem jako ona mrtvola z vitríny, která se o půlnoci vařila na pomalém ohni stísněného prostoru místnosti žhnoucí svícemi, zatímco jsme v sousedním salónu ministerské rady slovo za slovem probírali závěrečný bulletin se zprávou, které se nikdo neodvažoval věřit, když nás vyrušil hluk nákladních automobilů naložených plně ozbrojenými oddíly vojska, jehož mlčelivé hlídky od časného rána obsazovaly veřejné budovy, zalehly k zemi připraveny k střelbě pod arkádami obchodní ulice, skryly se v průjezdech domů, viděla jsem je rozestavovat trojnožky kulometů na plochých střechách domů ve čtvrti místokrálů, když jsem otevřela dveře na balkón našeho domu, abych tam položila hrst vlhkých karafiátů, právě nařezaných v patiu, zahlédla jsem pod balkónem hlídku, jíž velel poručík, který chodil od domu k domu a nařizoval zavřít těch pár obchodů, které začínaly otvírat v obchodní ulici, dnes je vyhlášen národní svátek, křičel, z balkónu jsem jim hodila karafiát a zeptala se, co se to děje, že je všude tolik vojáků a tolik harašení zbraněmi, a poručík chytil ve vzduchu karafiát a odpověděl mi, děvče, to bychom také rádi věděli, asi se probudil nebožtík, řekl mi mrtvý smíchy, vždyť nikdo se neodvážil pomyslet, že by se přihodila tak okázalá událost, ale naopak, mysleli jsme, že po mnoha letech netečnosti se opět chopil otěží svého úřadu a je živější než kdykoli jindy, že znovu vláčí své veliké nohy pomyslného monarchy prezidentským palácem, jehož světelné koule se opět zažehly, mysleli jsme, že to byl on, kdo vyhnal ven krávy, které zapadaly mezi škvíry dlaždic Promenádního náměstí, kde si slepec sedící ve stínu umírajících palem spletl jejich paznehty s botami vojáků a recitoval verše o šťastném rytíři, který se navrací z dáli, zvítěziv nad smrtí, recitoval je z plna hrdla, s rukou napřaženou ke kravám, které se šplhaly na hudební pavilón, aby se nažraly balzamínových girland, jsouce zvyklé lézt za žrádlem do schodů a ze schodů, a usídlily se mezi troskami Múz korunovaných divokými kaméliemi a opičkami visícími na lyrách sutin Národního divadla, a porážejíce květináče nardů, vstupovaly mrtvé žízní do svěžího polostínu průjezdů místokrálovské čtvrti a nořily vyprahlé tlamy do bazénu vnitřního patia, a nikdo se neodvážil je vyhnat, protože jsme věděli o dědičné značce prezidentského razidla, kterou krávy měly na zadku a býci na krku, byly nedotknutelné, sami vojáci se jim vyhýbali na divokých stezkách obchodní ulice, která ztratila svůj někdejší lomoz pekelného jarmarku, zůstala tam pouze kostnice rozbitého žebroví a zlomených ráhen mezi loužemi dýmajících jedovatých kalů na místech, kde bývalo veřejné tržiště, když jsme ještě mívali moře a goelety kotvily mezi pulty se zeleninou, zůstaly tam prázdné místnosti po tom, co v dobách jeho slávy bývalo bazarem Indů, avšak Indové odešli, ani nepoděkovali, pane generále, a on křičel ksakru, zachvácen poslední stařeckou prchlivostí, ať si táhnou vytírat zadek Angličanům, křičel, a oni odešli všichni, na jejich místech se usadili pouliční prodavači indiánských amuletů a hadích protijedů, ztřeštěné krčmy s gramofonem a s nájemnými postelemi vzadu za výčepem, které vojáci roztřískali pažbami, když zvony na katedrále ohlašovaly smutek, všechno vzalo zasvé dřív než on, umořili jsme se až do posledního dechu beznadějným očekáváním, že jednoho dne bude pravdivá opakující se a vždy vyvracená pověst, že konečně podlehl kterékoli ze svých mnohých královských nemocí, a přesto jsme tomu nyní, když to bylo jisté, nevěřili, a to ne proto, že bychom tomu ve skutečnosti nevěřili, ale že jsme již nechtěli, aby to bylo jisté, nakonec jsme nevěděli, jak by nám bylo bez něho, co by se stalo s našimi životy po jeho smrti, nemohla jsem si představit svět bez muže, který mě učinil šťastnou ve dvanácti letech tak, jak se to nepodařilo žádnému jinému od těch dávných odpolední, kdy jsme v pět hodin vycházely ze školy a on ve světlíku stáje číhal na dívenky v modré uniformě s námořnickým límcem a s jediným copem na zádech, říkaje si, maminko má, Bendición Alvaradová, jak krásné jsou ženy mého věku, volal na nás, viděly jsme jeho třaslavé oči, ruku s rukavicí se zlomenými prsty, jež se nás snažila upoutat karamelou od velvyslance Forbese, všechny vyděšeně prchaly, všechny kromě mne, zůstala jsem sama na ulici, kde stála škola, a když jsem viděla, že se nikdo nedívá, chtěla jsem sáhnout po karamele, a tehdy mě uchopil za zápěstí něžným spárem jaguára a bez bolesti mě vyzvedl do vzduchu a vtáhl do světlíku tak opatrně, že mi neporušil jediný záhyb na šatech, a položil mě na seno vonící jako stará moč a snažil se mi cosi povědět, ale nebyl s to vypustit cokoli z vyschlých úst, protože byl vylekanější než já, třásl se, na kabátu bylo vidět, jak mu buší srdce, byl bledý, v očích měl tolik slz, kolik jich kvůli mně neuronil žádný jiný muž za celý můj vyhnanecký život, mlčky se mne dotýkal a přitom rychle oddechoval, sahal na mne s takovou něhou, jakou jsem nepoznala u žádného jiného muže, až mi vypučela poupata na ňadrech, vsunoval mi prsty za okraj kalhotek, přivoněl si k nim a dával mi přivonět, čichni si, říkal mi, to je tvá vůně, a podruhé už nepotřeboval karamely velvyslance Baldricha a já prolézala světlíkem stáje a prožívala nejšťastnější chvíle svého dospívání s tímto mužem zdravého a smutného srdce, jenž mě čekával sedě na seně s pytlíkem jídla, namáčel chléb do mé první dívčí šťávy, dříve než věci pozřel, vsunoval mi je tam a dával mi je jíst, vsunoval mi tam konečky chřestu a pojídal je marinové mým intimním mokem, jsi chutná, říkal mi, voníš přístavem, snil o tom, že sní mé ledviny uvařené v jeho vlastním čpavkovém vývaru, se solí z tvého podpaží, snil, s tvou vlahou močí, nakrájel mě od hlavy až k patě, sypal mě kamennou solí, pálivým kořením a bobkovými listy a nechával mě vřít na pozvolném ohni ve žhavém slézu krátkých podvečerů naší bezvýchodné lásky, pojídal mě od hlavy až k patám s dychtivou ušlechtilostí starce, kterou jsem nikdy nenašla u tolika uspěchaných a skoupých mužů, kteří se mě bezvýsledně snažili milovat ve zbytku mého života bez něho, vyprávěl mi o sobě, když jsme zvolna trávili lásku, zatímco jsme odháněli čumáky krav, které se nás snažily olizovat, říkal mi, že sám neví, kým je, že toho generálování má už po krk, říkal mi bez hořkosti a zničehonic, jako by hovořil sám k sobě, vznášel se ve vytrvalém bzučení vnitřního ticha, které bylo možno přervat pouze výkřikem, nikdo nebyl úslužnější a moudřejší než on, nikdo nebyl mužnější, stal se jediným smyslem mého života ve čtrnácti letech, když se u nás doma objevili dva vysocí důstojníci s kufříkem napěchovaným dublony ryzího zlata a o půlnoci mě s celou naší rodinou strčili na cizí loď s příkazem, abych se dlouhá léta nevracela do vlasti, až se ve světě rozšířila zpráva, že zemřel, a ani nevěděl, že jsem po celý zbytek svého života zmírala touhou po něm, spávala jsem s neznámými muži z ulice, abych se přesvědčila, zda najdu někoho lepšího, než byl on, vrátila jsem se zestárlá a zahořklá s tímto hejnem dětí, které jsem počala s různými otci, představujíc si, že jsou od něho, a naproti tomu on na ni zapomněl hned druhého dne, kdy ji nezahlédl lézt do světlíku kravské stáje, a nahrazoval ji každé odpoledne jinou, protože tehdy již nerozlišoval, která je která v houfu stejně uniformovaných školaček, které na něho vyplazovaly jazyk a křičely na něho, ty stará slívo, když se snažil je nalákat na karamely od velvyslance Rumpelmayera, volal na ně bez rozdílu a nikdy se neptal, zda ta dnešní je táž jako ta včerejší, přijímal je všechny stejně, na všechny myslel, jako by to byla jedna jediná, zatímco napůl spící naslouchal na lehátku stále stejným důvodům velvyslance Streimberga, jenž mu věnoval akustickou trubku, stejnou, jakou má pes naslouchající hlasu svého pána, s elektrickým opakovacím zařízením, aby mohl znovu a znovu naslouchat naléhavé žádosti o naše teritoriální vody za poskytování zahraničního úvěru, ale on zas jako vždy opakoval ani nápad, můj milý Stevensone, všechno kromě moře, a vypínal elektrický tlampač, aby neslyšel ten hrozný kovový hlas, který jako by obracel desku, aby mu znovu vysvětlil, co mi již tolikrát vysvětlili moji vlastní experti, a to bez slovních kliček, že nám zbyl holý zadek, že jsme vyčerpali poslední prostředky, že jsme zakrváceni staletou potřebou přijímat půjčky, abychom splatili zahraniční dluh z doby válek za nezávislost a potom další půjčky, abychom splatili úroky za starý dluh, vždycky výměnou za něco, pane generále, nejprve za monopol na chinin a tabák pro Angličany, potom za monopol na kaučuk a kakao pro Holanďany, potom za koncesi na železnici přes poušť a říční plavbu pro Němce, a všechno pro Severoameričany za tajné smlouvy, se kterými se seznámil teprve po hlučném pádu a veřejné smrti José Ignacia Saenze de la Barry, Bůh mu dej věčný oheň v kotlích nejhlubších pekel, nezůstalo nám nic, pane generále, on však totéž slýchával od všech ministrů financí od těžkých dob, kdy vyhlásil moratorium na závazky vůči hamburským bankéřům a kdy německá flotila zablokovala přístav a anglický křižník vystřelil varovnou salvu, jež udělala díru do věže katedrály, on však řval seru na krále z Londýna, raději zemřeme, než bychom se prodali, křičel smrt kaiserovi, a v poslední chvíli ho zachránila přátelská služba jeho kumpána u domina, velvyslance W. Traxlera, jehož vláda se stala ručitelkou našich evropských závazků výměnou za právo doživotní těžby našeho nerostného bohatství, a od té doby jsme zadluženi až po ty podvlíkačky, které máme na sobě, pane generále, on však o páté doprovázel věčného velvyslance až ke schodišti a na rozloučenou mu poklepal po rameni, ani nápad, milý Baxtere, raději zemřu, než bych se vzdal moře, skleslý nad zchátralostí svého hřbitovního paláce, jímž se nedalo projít bez klopýtnutí, jako by žil pod vodou od té ničemné doby, kdy José Ignacio Saenz de la Barra, můj velký omyl, usekal hlavy celému lidskému pokolení, kromě hlav, které patřily původcům atentátu na Leticii Nazarenovou a dítě, ptáci v klecích odmítali zpívat, ať se jim lilo do zobáku sebevíc kantoríny, děvčátka ze sousední školy už nezpívala o přestávce píseň o barevném ptáčku sedícím na zeleném citroníku, život mu prchal v netrpělivém čekání, až budu s tebou ve stáji, mé dítě, s tvými broskvovými ňadérky a tvou vlhkou muchomůrkou, jídal sám pod maceškovým loubím, vznášel se v tetelícím se vzduchu druhé hodiny odpolední a ďobal spánek siesty, aby neztratil nit televizního filmu, v němž všechno probíhalo na jeho příkaz opačně než v životě, neboť zasloužilý otec vlasti, jenž všechno znal, nikdy nevěděl, že jsme mu od dob José Ignacia Saenze de la Barry namontovali nejprve speciální vysílač pro radioromány a potom uzavřený televizní okruh, aby pouze on viděl filmy upravené podle jeho vkusu, v nichž umírali jenom bídáci, láska vítězila nad smrtí, život ubíhal, jako když foukneš, dělali jsme ho šťastným pomocí podvodu, stejně jako býval šťastný v tolika odpoledních svého stáří s dívenkami v uniformách, které by ho bývaly oblažovaly až do smrti, kdyby neměl tu smůlu, že se jedné z nich zeptal, čemu se učí ve škole, a já jsem mu řekla pravdu, že mě neučí ničemu, pane, já jsem kurva z přístavu, a on si to dal opakovat, zda dobře rozuměl tomu, co mi přečetl na rtech, a já jsem mu opakovala slovo od slova, že nejsem žádná studentka, pane, jsem kurva z přístavu, zdravotní služba ji vykoupala v kreolínu a otřela hadrem, řekli jí, aby si oblékla tuhle námořnickou uniformu a tyhle punčochy bohaté dívenky a aby každé odpoledne v pět hodin prošla touto ulicí, a nejen já, ale všechny kurvy mého věku naverbované a umyté zdravotní policií, všechny v téže uniformě a v týchž mužských botách a s těmito copy z koňských žíní, které si lze sundat, podívejte se, a zas připnout ozdobným hřebínkem, řekli nám, abychom se nebály, že je to ubohý přihlouplý dědeček, který vás ani nepovalí, ale jenom prstem vás bude zkoumat jako doktor a olizovat vám poprsí a bude vám strkat jídlo do škebličky, zkrátka všechno to, co mi provádíte, když sem přijdu, že nemusíme nic dělat, jen spokojeně zavřít oči a říkat, má lásko, má lásko, což se vám líbí, to nám řekli, a dokonce nás přiměli, abychom si to vyzkoušely a od začátku zopakovaly, dřív než nám zaplatí, ale já si myslím, že je to velký podfuk, dát takovou porci libového za čtyři souchotinářská pesa, která nám zůstanou po srážkách za zdravotní poplatek a provizi seržantovi, ksakru, to není správné vyhazovat tolik jídla spodem, když člověk nemá, co by jedl horem, řekla, zastřena ponurou aurou nevyzpytalného starce, který naslouchal jejímu odhalení bez jediného mrknutí oka a v duchu si říkal, maminko má, Bendición Alvaradová, proč na mě sesíláš takový trest, avšak neučinil jediné gesto, které by prozradilo jeho sklíčenost, a mlčky podnikl nejrůznější pátrání, až zjistil, že dívčí školu vedle prezidentského paláce skutečně zavřeli, a to už před mnoha lety, pane generále, sám ministr výchovy ve spolupráci s arcibiskupem primasem a rodičovským sdružením zajistil nezbytné finanční prostředky na stavbu nové třípatrové budovy přímo u moře, kde by dívky z význačných rodin byly mimo číhavý dosah soumračného svůdce, jehož tělo lososa uvízlého bradou vzhůru na hodovním stole se začalo rýsovat proti bledému slézu obzoru s měsíčními krátery za našich prvních ranních červánků bez něho, byl chráněn před vším mezi zasněženými liliemi, konečně vyvázán ze své absolutní moci po tolika letech vzájemného zajetí, v němž bylo nemožné rozlišovat, kdo byl obětí koho na tom hřbitově živých prezidentů, kteří nabílili hrobku uvnitř i zvenčí, a ani se se mnou neporadili, ale nařizovali, bez toho, že by jej pozvali, nechoďte tudy, pane, šlapete nám do vápna, a on tudy nešel, zůstaňte v horním patře, pane, ať vám nespadne na hlavu lešení, a on zůstal, ohlušen rámusením tesařů a zlostnými výkřiky zedníků, ať ten starý paprika odtud zmizí, ještě se nám posere do malty, a on zmizel poslušněji nežli vojín, v nelehkých měsících obnovy paláce, o které se s ním nikdo neradil a při které byla otevřena nová okna vstříc mořským vánkům, avšak osamocenější než kdykoli jindy pod tvrdým dozorem eskorty, která ho zřejmě neměla chránit, ale hlídat, ujídali mu polovinu jídla, aby zabránili jeho případnému otrávení, měnili mu skrýše s včelím medem, nasazovali mu zlatou ostruhu jako zápasícím kohoutům, aby mu při chůzi nezvonila, nač, ksakru, celá ta řada venkovanských lstí, nad kterou by smíchy pukal můj kamarád Saturno Santos, byl vydán na milost jedenácti lidoopům v saku a kravatě, kteří trávili den tím, že dělali japonské žertíky, uváděli v chod přístroje se zelenými a červenými světélky, která se rozsvěcejí a zhášejí, když někdo v okruhu padesáti metrů má u sebe zbraň, a jeli jsme ulicemi, jako bychom prchali, v sedmi stejných automobilech, které měnily pořadí, během jízdy se vzájemně předjížděly, takže ani sám nevím, v kterém jsem seděl, nač, ksakru, zbytečné plýtvání střelným prachem na supy, protože on odhrnul záclonky, aby viděl ulice po tolika letech vězení, a viděl, že nikdo nebyl vzrušen mlčelivou jízdou smutečních limuzín prezidentské karavany, viděl útesy s ministerstvy ze solárního skla, jež se tyčily výš nežli věže katedrály a zakryly barevné výběžky s černošskými baráky na návrších přístavu, viděl vojenskou hlídku, která mazala čerstvý nápis namalovaný štětkou na zdi, a zeptal se, co tam bylo napsáno, a oni mu odpověděli věčná sláva budovateli nové vlasti, ačkoli on věděl, že je to lež, pochopitelně, jinak by to nemazali, nač to všechno, ksakru, viděl třídu vroubenou kokosovými palmami a širokou jako šestka, s brázdami květinových záhonů táhnoucími se až k moři, kde se rozkládala bahniště, viděl vilové předměstí s častým římským sloupořadím a s hotely s amazonskými zahradami, kde se nacházelo rejdiště veřejného trhu, viděl želvy automobilů v bludných zatáčkách městských tepen, viděl dav zhrublý poledním parnem na slunečném chodníku, zatímco na opačném chodníku nebyl nikdo než nezaměstnaní výběrčí daní za právo chodit stínem, nikdo se však tentokrát nezachvěl, když zaslechl zprávu, že se blíží mocnář skrytý v chlazené rakvi prezidentské limuzíny, nikdo nepoznal jeho rozčarované oči, dychtivé rty, ochablou ruku říkající neurčité sbohem uprostřed křiku prodavačů novin a amuletů, zmrzlinářských vozíků, vlajících korouhví loterie o třech číslech, všedního lomozu pouličního světa vzdáleného niterné tragédii osamělého vojáka, jenž nostalgicky vzdychal, říkaje si, matičko má, Bendición Alvaradová, kam se podělo moje město, kde je ubohá ulička žen bez mužů, které za soumraku vycházely nahé nakupovat modré a růžové ryby a poklepat si o své matce s hokynářkami, zatímco se jim sušilo prádlo na balkónech, kde jsou Indové kadící u dveří svých krámků, kde jsou jejich sinalé manželky, jež dojímaly smrt lítostivými písněmi, kde je žena, jež se proměnila v štíra, protože neposlouchala rodiče, kde jsou hospody žoldnéřů, jejich říčky kvasící moče, všednodenní půvab pelikánů v zatáčce ulice, a náhle, ach přístav, kdepak je přístav, vždyť býval zde, co se stalo s goeletami podloudníků, s rezivými čluny námořních pěšáků, kam se poděla má milá vůně hoven, maminko, co se to dělo na světě, že nikdo nepoznal neklidnou ruku zapomínajícího milence, který za sebou zanechával proud neužitečných sbohemdání z okénka se zamženým sklem, z okénka vlaku, který s pískotem projel polem osetým vonnými plodinami na místech, kde předtím ležely bažiny rýžovišť plné pištících ptáků a malárie, vyplašil houfy krav označkovaných prezidentským železem na neskutečných rovinách s modrými pastvinami, a uvnitř vagónu vyčalouněného církevním sametem a plného modliteb za neodvolatelný osud si kladl otázku, kde je můj starý vláček na čtyřech nožkách, ksakru, kde je mé větvoví anakond a jedovatých balzamín, mé vřeštění opic, kde jsou moji rajští ptáci, kde je celá má otčina s tvým drakem, maminko, kde je to, vždyť zde stály stanice a na nich nemluvné Indiánky s anglickými klobouky, jež u okének vlaku prodávaly sirupová zvířátka, brambory sypané sněhem, maminko, jež prodávaly slepice smažené na žlutém omastku pod oblouky květinových nápisů věčná sláva zasloužilému otci vlasti, o němž nikdo neví, kde je, avšak vždycky, když se ohrazoval, že ten uprchlický život je horší než smrt, říkali mu, že ne, pane generále, je to život v míru a v pořádku, říkali mu, a on to nakonec přijal, souhlasím, znovu oslněn osobním půvabem José Ignacia Saenze de la Barry, tvora matkou zavrženého, kterého tolikrát ponížil a vzteky poplival za bezesných nocí, avšak jehož kouzlu opět podlehl, sotva mu vkročil do kanceláře se světlem slunce na řemínku, svým psem s lidskýma očima, kterého neopustí ani při močení a který má kromě toho lidské jméno Lord Köchel, a opět přijímal jeho tvrzení s krotkostí, jež ho popouzela proti sobě samému, nedělejte si starosti, Náci, splňte svou povinnost, a tak se José Ignacio Saenz de la Barra opět navracel se svou nedotčenou pravomocí do popravčí dílny, kterou zřídil necelých pět set metrů od prezidentského paláce v nevinné budově koloniálního slohu, kde býval blázinec Holanďanů, dům stejně velikánský, jako je ten váš, pane generále, ukrytý v mandlovníkovém háji a obklopený loukou s divokými fialami, jehož přízemí bylo vyhrazeno identifikačním službám a rejstříku občanských dat a ve zbývajících patrech byly umístěny nejdůmyslnější a nejbarbarštější mučicí stroje, jež byla s to vymyslet lidská fantazie, on je však nechtěl vidět a znát a upozornil Saenze de la Barru, plňte nadále svou povinnost v souladu se zájmy země, avšak s jedinou podmínku, že já nic neviděl a nevím, ani jsem v těch místech nikdy nebyl, a Saenz de la Barra dal své čestné slovo, že vám budu k službám, pane generále, a splnil je, stejně jako splnil jeho rozkaz, že už nebude mučit děti mladší pěti let elektrickými póly přiloženými na varlátka, aby tím přiměl k přiznání jejich rodiče, neboť on se obával, že taková hanebnost by mu mohla opět připravit mnoho bezesných nocí, podobně jako tomu bylo s loterií, ačkoli stejně nemohl zapomenout na tu dílnu hrůzy v takové blízkosti jeho ložnice, neboť ho za tichých měsíčných nocí probouzela hudba vlaků, jež zrána ujížděly s brucknerovským hromobitím, působíce zkázu potopy a zanechávajíce za sebou bezútěšné cáry hávů mrtvých nevěst na větvích mandlovníků někdejší rezidence holandských náměsíčníků, aby nebylo z ulice slyšet děsuplný bolestný ryk umírajících, a za to všechno nevzal ani haléř, pane generále, neboť José Ignacio de la Barra používal své mzdy na nákup knížecích obleků, košil z přírodního hedvábí s monogramem na hrudi, střevíců z kozinky, krabic gardénií do klopy, toaletních vod z Francie s rodinným erbem vyraženým na původní nálepce, neměl však ženu, o níž by se vědělo, ani prý není buzerant, ani nemá žádného přítele, ani svůj vlastní domov, nic takového, pane generále, žije jako světec, připoután prací k umrlčí dílně, až se únavou svalí na pohovku v pracovně, kde spává nejrůznějším způsobem, nikdy však v noci a nikdy ne víc než tři hodiny najednou, kde spává bez stráže u dveří a bez zbraně po ruce, pod přítulnou ochranou Lorda Köchela, který vyskakoval z kůže nedočkavostí, až se dostane k jedinému žrádlu, o které stál, to jest k teplým střevům sťatých, a který ze sebe loudil zvuky, jako když voda klokotá v hrnci, jakmile jeho lidský pohled postřehl skrze zdi, že se někdo blíží k pracovně, ať už to byl kdokoli, protože ten člověk nevěří ani zrcadlu, pane generále, činil rozhodnutí a s nikým se o nich předem neradil, pouze vyslechl zprávy svých agentů, v zemi se nepřihodilo nic a vyhnanci v kterémkoli místě planety nevydali jediný vzdech, aby se to José Ignacio Saenz de la Barra okamžitě nedozvěděl prostřednictvím nitek neviditelné pavučiny udání a úplatků, jíž má obestřenu zeměkouli, neboť na to se vydávaly peníze, pane generále, vždyť nebylo vůbec jisté, že mučitelé berou ministerské platy, jak se tvrdilo, naopak, nabízeli se zdarma, aby dokázali, že jsou schopni rozčtvrtit vlastní matku a předhodit její kusy prasatům bez zachvění hlasu, místo doporučujících dopisů a potvrzení o vzorném chování nabízeli svědectví o svých krutých předcích, aby jim přidělili práci podle příkazů francouzských mučitelů, kteří jsou racionalisté, pane generále, a jsou tudíž metodičtí v krutostech a odolní k soucitu, byli to oni, kdo umožňovali pokrok v mezích pořádku, byli to oni, kdo předjímali spiknutí mnohem dříve, než se zahnízdila v hlavách původců, ti roztržití zákazníci, kteří se osvěžovali pod vějíři ventilátorů cukráren, ti, kteří pročítali noviny v hostincích Číňanů, ti, kteří pospávali v kinech, ti, kteří nabízeli svá místa těhotným ženám v autobusech, ti, kteří se vyučili řemeslu elektrikářů a klempířů po tom, co polovinu života strávili jako noční lupiči a bandité na dobytčích stezkách, přiležitostní milenci služek, nevěstky na zaoceánských parnících a v mezinárodních barech, organizátoři turistických zájezdů do rájů Karibského moře v cestovních kancelářích na Miami, soukromé sekretářky ministra zahraničních věcí Belgie, doživotní strážkyně zšeřelé chodby čtvrtého patra hotelu Internacional v Mose, a tolik jiných, které nikdo nezná ani v nejodlehlejším koutě země, avšak vy, pane generále, můžete klidně spát, neboť dobří vlastenci vlasti říkají, že vy o ničem nevíte, že se to všechno děje bez vašeho souhlasu, že kdyby se o tom pan generál dozvěděl, poslal by Saenze de la Barru postrkovat sedmikrásky na hřbitov odpadlíků v přístavní pevnosti, a tak pokaždé, když se dozvěděli o novém barbarském činu, v duchu povzdechli kdyby to věděl pan generál, kdybychom mu o tom mohli povědět, kdyby to tak mohl vidět, a on nakázal každému, kdo mu o tom povídal, aby nikdy nezapomněl, že já opravdu nic nevím, nic jsem neviděl ani jsem o těch věcech s nikým nemluvil, a tak znovu získával klid, jenomže nadále docházelo tolik žoků useknutých hlav, že mu připadalo nepochopitelné, že by se José Ignacio Saenz de la Barra mazal krví až po šošolku svých vlasů bez jakéhokoli prospěchu, vždyť lidé jsou sice blbí, ale ne zas tolik, ani se mu nezdálo pochopitelné, že minula celá léta a velitelé trojího vojska neprotestovali proti svému podřízenému postavení, ani nežádali zvýšení platu, nic, takže on začal odděleně sondovat situaci, aby zjistil příčiny souhlasu vojáků, chtěl si ověřit, proč se nebouřili, proč přijímali nadvládu civilní osoby, a těm nejhorlivějším a nejctižádostivějším položil otázku, zda podle jejich názoru nenadešel čas, aby se srazil hřeben krvežíznivému přivandrovalci, jenž kydal špínu na dobré jméno ozbrojených sil, oni mu však odpověděli, že pochopitelně ne, pane generále, tak zlé to zas není, a od té doby už nevím, kdo je kdo ani kdo jde s kým a kdo proti komu v tomto haraburdí pokroku v mezích řádu, který mi začíná zapáchat skrytou umrlčinou jako ta, na kterou nechci raději vzpomínat, ubohých dětí z loterie, avšak José Ignacio de la Barra mírnil prudkost jeho nápadů se sladkou mocí krotitele divokých psů, spěte klidně, pane generále, říkal mu, svět patří vám, přiměl ho věřit, že všechno je tak prosté a jasné, a opět ho zanechával v temnotách onoho ničího domu, jímž on procházel od jednoho konce k druhému a nahlas se ptal kdo ksakru jsem, že se cítím, jako kdyby mi obrátili naruby světlo zrcadel, kde to ksakru jsem, že bude jedenáct ráno a v téhle poušti není ani náhodně zatoulaná slepice, vzpomeňte si, jak tu bývalo kdysi, volal, vzpomeňte si na chumel malomocných a mrzáků, kteří se rvali se psy o žrádlo, vzpomeňte si na klouzačku ze zvířecích hoven na schodišti a na žadonění vlastenců, kteří mě nenechali klidně projít kolem, prosíce posypte mi tělo solí života, pane generále, pokřtěte mi kluka, aby ho netrápil průjem, protože tvrdili, že můj dotek má účinnější stavěči vlastnosti než nezralý banán, položte mi ruku semhle, uvidíte, zda se mi usadí tlukot srdce, vždyť já už nemám odvahu žít s tím věcným zemětřesením uvnitř, pohlédněte na moře, pane generále, ať se odvrátí uragány, pozvedněte zrak k nebi, ať se kaje zatmění slunce, skloňte jej k zemi, ať se vyděsí mor, protože tvrdili, že jsem zasloužilý otec vlasti, který budí respekt přírody a napravuje vesmírný řád a odhaluje zacloněnou tvář boží prozřetelnosti, a já jim dával, oč mě prosili, a kupoval od nich všechno, co mi chtěli prodat, ne že bych měl měkké srdce, jak tvrdila jeho matka Bendición Alvaradová, ale protože je zapotřebí železných nervů k poskytování ubohé přízně těm, kteří vychvalovali jeho zásluhy, jenomže nyní nebylo nikoho, kdo by ho o cokoli prosil, nikoho, kdo by mu řekl alespoň dobrý den, pane generále, jak jste se vyspal, neměl ani útěchu z nočních explozí, které ho probouzívaly s krupobitím okenního skla a rozechvívaly veřeje domu a vnášely paniku mezi vojáky stráže, ale skýtaly alespoň pocit života, a ne jako tohle ticho, které mi bzučí v hlavě a budí mě svým hlukem, už nejsem nic než panák namalovaný na zdi tohoto strašidelného paláce, kde nemohl ani vydat příkaz, který by nebyl předem splněn, své nejniternější touhy nacházel splněné ve vládním tisku, který čítal o hodině siesty na lehátku od první až do poslední stránky včetně inzerátů, neexistoval náznak jeho dechu ani úradek jeho vůle, který by se neobjevil vytištěn velkými písmeny spolu s fotografií mostu, který on zapomněl dát postavit, nově otevřené školy zametání, dojnice a chlebovníku s jeho portrétem z dob slávy, kdy přestřihával jiné inaugurační stuhy, a přesto nenacházel klid, vlekl své velké nohy senilního slona, hledaje cosi, co ve svém samotářském domě neztratil, shledával, že někdo před ním již přikryl klece smutečními hadry, někdo u oken pozoroval moře a někdo před ním spočítal krávy, všechno bylo v pořádku a nic nechybělo, vracel se tedy se svícnem do ložnice, když rozpoznal , svůj vlastní hlas znásobený voláním prezidentské stráže a vyklonil se z pootevřeného okna a v pokoji plném kouře spatřil skupinu podřimujících důstojníků před smutnou září televizní obrazovky a na obrazovce byl on, štíhlejší a pevnější, ale byl jsem to já, maminko, seděl jsem v pracovně, kde jsem měl zemřít, se státním znakem za zády a s třemi páry zlatých ostruh na stole, a zpaměti jsem přednášel zprávu o stavu vlasti učenými slovy, která bych se nikdy neodvážil opakovat, ksakru, byl to mnohem nepříjemnější pohled než na vlastní mrtvé tělo ležící mezi květinami, protože nyní se viděl živý a slyšel se mluvit vlastním hlasem, já sám sebe, maminko, já, který jsem nikdy nesnesl trapný pocit, že bych se měl vyklonit z balkónu, a nikdy se mi nepodařilo překonat stud při projevu na veřejnosti, a hle, zde byl, tak opravdový a smrtelný, že se zmateně zarazil u okna a říkal si, mamičko má, Bendición Alvaradová, jak je možné toto tajemství, avšak José Ignacio Saenz de la Barra projevil netečnost tváří v tvář jednomu z mála výbuchů hněvu, který on si dovolil během bezpočtu let své vlády, neberte si to tak, pane generále, řekl se svým sladkým patosem, museli jsme sáhnout k tomuto nedovolenému prostředku, abychom uchránili loď pokroku v mezích zákona od ztroskotání, byl to božský nápad, generále, díky jemu se nám podařilo zažehnat nejistotu lidu ztělesněného ve vaší moci, která každou poslední středu v měsíci podávala uklidňující zprávu o správě státu prostřednictvím státního rozhlasu a televize, beru za to na sebe odpovědnost, generále, protože já jsem to byl, kdo sem postavil tenhle květináč s šesti mikrofony v podobě slunečnic, který zaznamenával vaše vyslovené myšlenky, já jsem to byl, kdo mu kladl otázky, na které on odpovídal při pátečních audiencích a netušil, že jeho nevinné odpovědi jsou úryvky měsíčního projevu k národu, neboť nikdy nebylo použito obrazu, který by mu nepatřil, a jediného slova, které byste sám nevyslovil, jak si to můžete ověřit na těchto deskách, které mu Saenz de la Barra položil na psací stůl spolu s těmito filmy a tímto dopisem, který ve vaší přítomnosti vlastnoručně podepisuji, abyste naložil s mým osudem, jak uznáte za vhodné, a on se na něho zaraženě podíval, protože si náhle uvědomil, že Saenz de la Barra je poprvé přítomen bez psa, že je bezbranný a bledý, a tehdy si povzdechl nu dobrá, Náci, plňte svou povinnost, řekl mu s výrazem bezedné únavy ve tváři, rozvalen naznak na pérové pohovce a s očima upřenýma k pronikavému zraku vůdců národa na obrazech, starší než kdykoli jindy, ponuřejší a smutnější, avšak s týmž výrazem nepředvídatelných úradků, se kterými se Saenz de la Barra měl seznámit o dva týdny později, když opět vstoupil bez předchozího ohlášení do jeho pracovny, téměř za sebou vlekl na vodítku svého psa a oznámil mu naléhavou zprávu o ozbrojeném povstání, kterému by mohl zabránit pouze váš zásah, generále, a on konečně odhalil nepostřehnutelnou štěrbinu, kterou po tolik let hledal v obsidiánové zdi uhranutí, matičko má, Bendición Alvaradová, zde je má odplata, řekl si, tenhle ubohý kozel se posírá strachy, avšak neučinil jediné gesto, jímž by prosvitly jeho záměry, naopak, zahrnul Saenze de la Barru mateřskou aurou, nedělejte si starosti, Náci, vzdechl, máme dost času, abychom si v klidu promysleli, kde ksakru vězí pravda v té bažině protiřečících si pravd, které se zdají být méně jisté, než kdyby byly lží, zatímco Saenz de la Barra zjišťoval na řetízkových hodinách, že bude sedm večer, generále, a velitelé všech tří vojsk dojídají ve svých domovech večeři, se svými ženami a dětmi, aby ani ty netušily jejich záměry, a vyjdou v civilním obleku bez doprovodu vchodem pro služebné, kde je očekává taxík zavolaný telefonem, aby přelstili bdělost našich lidí, nikoho z nich neuvidí, pochopitelně, ačkoli jsou tam, generále, jsou to řidiči taxíků, ale on řekl jenom aha a usmál se, nedělejte si tolik starostí, Náci, raději mi vysvětlete, jak je možné, že nám zůstala kůže na těle, jestliže podle vašich součtů useknutých hlav jsme měli víc nepřátel než vojáků, avšak Saenz de la Barra měl už jenom oporu v drobném tikání svých řetízkových hodinek, zbývají méně než tři hodiny, generále, velitel pozemních sil mířil v této chvíli k Hraběcím kasárnám, velitel námořních sil k přístavní pevnosti, velitel vzdušných sil k základně svatého Jeronýma, dosud bylo možné je zatknout, protože dodávkový automobil státní bezpečnosti naložený zeleninou je sledoval z krátké vzdálenosti, on však nebyl nijak znepokojen, neboť cítil, že vzrůstající úzkost Saenze de la Barry ho osvobozuje od trestu služebnosti, který byl neúprosnější než jeho touha po moci, buďte klidný, Náci, říkal mu, raději mi povězte, proč jste si nekoupil dům veliký jako parník, proč pracujete jako mezek, když vám nezáleží na penězích, proč žijete jako rekrut, jestliže i nejuzavřenějším ženám povolí švy, jen aby vám vběhly do ložnice, Náci, vy vypadáte farářštěji než farář, avšak Saenze de la Barru zaléval mrazivý pot, což nebyl schopen zastřít ani svou nedotčenou důstojností v kremační peci kanceláře, bylo jedenáct, už je příliš pozdě, řekl, v této chvíli šifrovaný signál začal obíhat po telegrafních drátech různé posádky země, vzbouření velitelé si připínali na slavnostní uniformu vyznamenání, aby mohl být pořízen oficiální snímek nové vládní junty, zatímco jejich pobočníci předávali poslední rozkazy ve válce bez nepřátel a jejich jediné bitvy se omezovaly na kontrolu telefonních ústředen a veřejných služeb, on však ani nemrkl, tváří v tvář dychtivému oddechování Lorda Köchela, který se zvedl s nitkou sliny u huby, vypadající jako nekonečná slza, nelekejte se, Naci, a raději mi povězte, proč se tolik bojíte smrti, a José Ignacio Saenz de la Barra si jedním škubnutím sundal celuloidový límeček zplihlý potem a jeho barytonový obličej ztuhl, to je přirozené, namítl, strach ze smrti je řeřavým uhlíkem štěstí, proto jej vy nepociťujete, generále, a povstal a počítal přitom ze zvyku údery katedrálních zvonů, je dvanáct, řekl, už vám na světě nikdo nezbývá, generále, já byl ten poslední, on se však na pohovce ani nepohnul, dokud nezaslechl podzemní hřmění tanků na Promenádním náměstí, a tehdy se usmál, nemylte se, Náci, ještě mi zbývá lid, řekl, ten ubohý lid jako vždycky, který se před svítáním vrhl do ulic podnícen nevypočitatelným starcem, jenž se prostřednictvím státního rozhlasu a televize obrátil na všechny vlastence vlasti bez rozdílu a s mocným historickým vzrušením jim oznámil, že velitelé trojího vojska, majíce na mysli neměnné ideály režimu, pod mým osobním velením a plníce jako vždy vůli svrchovaného lidu, skoncovali o této slavné půlnoci s hrůzovládou krvežíznivého civilisty, kterého ztrestala slepá spravedlnost mas, neboť José Ignacio Saenz de la Barra, ubitý ranami, visel za kotníky na lucerně Promenádního náměstí s vlastními genitáliemi nacpanými do úst, tak jak to předvídal pan generál, když nám nařídil zatarasit ulice velvyslanectví, aby se mu zabránilo požádat o azyl, lid ho ulovil kameny, pane generále, avšak předtím jsme museli rozstřílet jeho řeznického psa, který slupnul střeva čtyř civilních osob a způsobil těžká zranění sedmi vojákům, když lid zaútočil na jeho obytné kanceláře a když okny vyházeli víc než dvě stě brokátových vest ještě s nálepkou továrny, vyhodili dobré tři tisíce párů nenošených italských bot, tři tisíce, pane generále, za to se utrácely státní peníze, a nevímkolik krabic gardénií do klopy a všechny desky s Brucknerovou hudbou spolu s vlastnoručně podepsanými dirigentskými partiturami, a kromě toho vypustili ze sklepů vězně a podpálili mučitelské kobky někdejšího blázince Holanďanů, provolávajíce ať žije generál, ať žije muž, který se konečně dozvěděl pravdu, neboť všichni tvrdí, že jste, pane generále, o ničem nevěděl, že vás balamutili, zneužívajíce vašeho dobrotivého srdce, a ještě v tuto dobu pokračovali v lovu na krysy, na mučitele státní bezpečnosti, kterým jsme odňali ochranu vojska v souladu s vaším rozkazem, aby si lidé ulevili z tolikeré nakupené zlosti a hrůzy, a on to schválil, souhlasím, dojat jásavým vyzváněním zvonů a hudbou svobody a vděčným voláním davu shromážděného na Promenádním náměstí s velkými nápisy Bůh uchovej velikána, který nás spasil z temnot teroru, a v oné prchavé připomínce slavných dob dal svolat na nádvoří důstojníky vojenské školy, kteří pomáhali svrhnout své vlastní galejnické okovy moci, a ukazuje na nás prstem, podle svého okamžitého nápadu doplnil z našich řad poslední vrchní velení svého režimu, prořídlé odsunutím původců smrti Leticie Nazarenové a dítěte, kteří byli pochytáni v pyžamech, když se snažili najít azyl na velvyslanectvích, on je však stěží poznával, zapomněl jejich jména, hledal v srdci nálož nenávisti, kterou tam chtěl uchovat živou až do smrti, ale našel pouze popel zraněné pýchy, kterou už nestálo za to zaměstnávat, ať táhnou pryč, nařídil, a nahnali je na první loď odplouvající tam, kde si na ně nikdo nevzpomene, ubohé svině, předsedal první schůzi nové vlády s jasným dojmem, že ty vybrané exempláře nové generace nového století jsou opět jako vždycky civilní ministři v zaprášených šosáčcích a s chabými útrobami, jenomže tito byli víc dychtivi poct než moci, byli vylekanější a úslužnější a neužitečnější než všichni předchozí tváří v tvář největšímu zahraničnímu dluhu, za který se již nedalo nic nabídnout v jeho zádumčivém vybrakovaném království, neboť tu už nic nezbývalo, pane generále, poslední vlak z pustin se zřítil do propasti orchidejí, leopardi spali na jeho sametových pohovkách, loukotě kolesových parníků uvízly v bažinách rýžovišť, shnilé zprávy v poštovních pytlech, páry bobrů zklamaných iluzí, že zplodí Sirény, trčely mezi zachmuřenými liliemi měsíčních zrcadel prezidentské kajuty, a pouze on o tom nevěděl, pochopitelně, věřil v pokrok v rámci daného řádu, protože tehdy neměl jiný styk se skutečným životem než skrze četbu vládního listu, který tiskli pouze pro vás, pane generále, kompletní vydání jediné kopie se zprávami, které jste rád čítal, s obrazovou přílohou, na kterou jste se těšil, s inzeráty, nad nimiž jste mohl snít o jiném světě, než jaký vám zapůjčili k siestě, a dokonce i já sám jsem si mohl vlastníma nevěřícíma očima ověřit, že za budovami ministerstev ze solárního skla zůstaly nedotčeny barvité baráky černochů na pahorcích přístavu, postavili třídy lemované palmami a táhnoucí se až k moři, abych neviděl, že za římskými vilami se stejnými portály dál stojí ubohé čtvrti zpustošené jedním z našich četných cyklonů, zašili vonné květiny po obou stranách cesty, aby on z prezidentského vagónu viděl svět jakoby zvelebený prodejnými barvami, jimiž jeho matka, matička mého srdce, Bendición Alvaradová, malovala žluvy, a neklamali ho proto, aby mu působili potěšení, jak to dělal v poslední době jeho slavných dob generál Rodrigo Aguilar, ani aby ho ušetřili zbytečných nepříjemností, jak to dělávala Leticia Nazarenová spíš ze soucitu než z lásky, nýbrž aby ho drželi v zajetí jeho vlastní moci v stařeckém marasmu lehátka pod stromem patia, kde na sklonku jeho let neměl být pravdou ani sbor školaček zpívajících o malovaném ptáčku sedícím na zeleném citroníku, to je mi věc, a přesto to nepřijal jako výsměch, ale snažil se smířit se skutečností znovuzískáním monopolu, pomocí dekretu, na chininovou kůru a další lektvary důležité pro štěstí státu, skutečnost ho však opět překvapila upozorněním, že svět se mění a že život šel dál i za zády jeho moci, neboť chinin už není, pane generále, není už ani kakao, není indigo, generále, není nic, kromě jeho osobního jmění, jež bylo nespočitatelné a neplodné a bylo ohroženo zahálkou, a přesto se těmi neblahými zprávami nezneklidnil, ale poslal výzvu k souboji starému velvyslanci Roxburymu, zda by snad přece jenom nenašli nějaké úlevné řešení při partii domina, velvyslanec mu však svým typickým stylem odpověděl ani nápad, Excelence, tahle země nemá cenu shnilé ředkvičky, s výjimkou moře ovšem, jež bylo průzračné a plné výživy, a bylo by stačilo dát pod něj svíčku a uvařit v jeho vlastním kráteru velkolepou polévku z měkkýšů celého světa, tak o tom zauvažujte, Excelence, přijali bychom to jako spravedlivé vyúčtování zastaralého dluhu, ze kterého se nespasí ani sto generací vůdců národa, i kdyby byli stejně horliví jako Vaše Excelence, on však to napoprvé nebral ani vážně, doprovodil ho až ke schodům, říkaje si, matičko má, Bencidión Alvaradová, podívej se, jací jsou ti gringové barbaři, jak je možné, že myslí na moře, jen aby je snědli, na rozloučenou ho poplácal jako obvykle po rameni a zůstal sám se sebou, šmátraje mezi třásněmi iluzorních mlh na pustině moci, neboť davy opustily Promenádní náměstí, odnesly si své opakovači standarty a schovaly si nájemná hesla na jiné stejné svátky v budoucnosti okamžitě, jakmile došly podněty v podobě jídla a pití, které vojsko roznášelo o pauzách potlesku, salóny byly opět pusté a smutné, přestože vydal rozkaz, aby po celý den nechali otevřen hlavní vchod, aby mohl kdokoli vstoupit dovnitř jako dříve, když toto nebýval palác nebožtíků, ale palác dobrých sousedů, a přesto tu zůstali pouze malomocní, pane generále, a slepí a ochrnutí, kteří setrvali po dlouhá léta před palácem, jak je tam zahlédl Demetrio Aldous, slunící se u bran Jeruzaléma, zničené a nepřemožitelné, jisté si tím, že dříve či později opět vstoupí dovnitř, aby z jeho rukou přijali sůl zdraví, neboť on musí přežít všechny nápory nepříznivého osudu, nelítostné vášně i nejhorší úklady zapomnění, neboť on byl věčný, a takový opravdu byl, znovu se s nimi setkal při návratu od dojení, když ohřívali v plechovkách kuchyňské odpadky na cihlových píckách sestavených v patiu, viděl je ležet s rukama zkříženýma na rohožích louhovaných potem vředů, ve vonném stínu růžových keřů, dal jsem jim postavit společná kamna, zakoupil jim nové rohože a přikázal jsem, aby jim postavili z palem přístřešek vzadu na dvoře, aby se nemuseli uchylovat do paláce, ale neminuly čtyři dny, abych nenašel dvojici malomocných spát na arabských kobercích hodovní síně, anebo jsem potkal slepce bloudícího v kancelářích, anebo ochrnutého, jenž si zlámal údy na schodišti, dával proto zamknout dveře, aby nezanechávali stopu živých ran na zdích a nezamořovali ovzduší domu pachem kyseliny karbolové, kterou je postřikovala zdravotní služba, ale sotvaže je odsunuli z jednoho koutu, objevovali se v druhém, byli houževnatí, nezničitelní, drželi se zuby nehty své dávné naděje, když už nikdo nic neočekával od bezmocného starce, jenž ukrýval své psané vzpomínky do skulin zdí a jako náměsíčník tápal v protichůdných větrech zamlžených bažin své paměti, trávil bezesné noci na lehátku a kladl si otázku, jak se ksakru vysmeknu novému velvyslanci Fischerovi, jenž mi navrhl ohlásit výskyt biče žluté zimnice, abych ospravedlnil vylodění námořní pěchoty na základě dohody o vzájemné pomoci na tolik let, na kolik bude zapotřebí, aby se umírající vlasti dostalo nové posily, a on okamžitě namítl co vás to napadá, ohromen skutečností, že znovu žije na počátku svého režimu, kdy sáhl po stejném prostředku, aby získal plnou moc vyplývající ze zákona o výjimečném stavu, jímž se měla odstranit hrozba občanského povstání, vyhlásil dekretem morový stav, na žerdi majáku byl vyvěšen žlutý prapor, byl uzavřen přístav, byly zrušeny neděle, bylo zakázáno oplakávat na veřejnosti mrtvé a vyhrávat na jejich památku a ozbrojené síly byly pověřeny bdít nad plněním dekretu a podle svého uvážení mohly používat morových prostředků, takže jednotky s páskami zdravotníků na pažích veřejně hubily obyvatele nejrůznějšího původu, rudým kruhem značily dveře domů podezřelých z nesouhlasu s režimem, značkovacím železem na krávy poznamenávali na čele prosté přestupníky, obojetníky a jinou nežádoucí havěť, zatímco zdravotnická mise, kterou si u své vlády naléhavě vyžádal velvyslanec Mitchell, se starala o to, aby uchránila před nákazou obyvatele prezidentského paláce, její členové sbírali ze země kakání sedmiměsíčátek, aby udělali jejich rozbor pod lupou, házeli dezinfekční pilulky do džbánů s vodou, dávali žrát červíky pokusným zvířatům ze svých vědeckých laboratoří a on jim pomocí tlumočníků říkal, pukaje přitom smíchy, aby nebyli takoví pošetilci, misters, tady kromě vás žádný mor neřádí, oni však tvrdili, že ano, že mají příkazy shora, že ano, připravili jakýsi hustý a zelený preventivně působící med, jímž natírali celé tělo všem hostům, bez rozdílu jejich pověřovacích listin, od těch nejobyčejnějších až po ty nejurozenější, nutili je zachovávat při audiencích určitý odstup, museli stát na prahu a on seděl na konci sálu, kde ho dostihl hlas, ne však dech, a během jednání pokřikoval na urozené naháče, kteří jednou rukou gestikulovali, Excelence, a druhou si zakrývali bledého pomalovaného holoubka, a to všechno se dělo proto, aby se uchránil před nákazou ten, jenž promyslel během nervózního bdění i ty nejbanálnější podrobnosti falešné pohromy, jenž vymyslel planetární klamy a rozšířil apokalyptické předpovědi v souladu se svým názorem, že lidé budou mít tím větší strach, čím méně toho budou chápat, a jenž sotva mrkl okem, když jeden z jeho pobočníků, zbledlý hrůzou, se před ním postavil do pozoru a hlásil mu novinu, pane generále, mor má za následek strašlivou úmrtnost mezi civilním obyvatelstvem, takže skrz zamlžená okénka svého prezidentského kočáru spatřil na opuštěných ulicích čas zastavený na jeho rozkaz, viděl vítr strnulý na žlutých vlajkách, viděl zavřené dveře dokonce i domů pominutých rudým kruhem, viděl přesycené supy na balkónech a viděl mrtvé, mrtvé, samé mrtvé, a bylo jich všude tolik, že se nedali ani spočítat, leželi v kalužích bahna, byli nakupeni na slunci teras, byli nataženi na zelenině na tržišti, skuteční mrtví z masa a kostí, pane generále, kdoví kolik jich bylo, neboť jich bylo mnohem víc, než kolik by si jich býval přál vidět mezi tlupami svých nepřátel, byli naházeni jako mrtví psi do beden s odpadky, a nad hnilobou těl a důvěrně známým puchem ulic rozpoznal svrabový závan moru, avšak jím to nijak nepohnulo, neustoupil žádné prosbě, dokud se necítil být opět absolutním pánem své moci, a teprve když se zdálo, že není lidské ani božské síly, která by dokázala učinit přítrž úmrtnosti, spatřili jsme na ulicích kočár bez znaku, v němž nikdo na první pohled nepostřehl mrazivý závan majestátu moci, avšak uvnitř smutečního sametu jsme spatřili umrlé oči, třaslavé rty, svatební rukavici rozhazující hrsti soli u portálů, viděli jsme vlak pomalovaný barvami státní vlajky, jak se pomocí nehtů škrábe mezi gardéniemi a vyplašenými leopardy až k mlhovitým římsám nejhornatějších provincií, za záclonkami samotářského vagónu jsme viděli kalné oči, sklíčený obličej, nepůvabnou dívčí ruku, jež zanechávala proud soli na ponurých pláních jeho dětství, viděli jsme parní loď s dřevěným kolesem a s válci mazurek hraných na chimérických pianolách, jež plula mezi skalisky a písčinami a sutinami z katastrof způsobených v pralese jarními procházkami draka, viděli jsme stmívající se oči v prezidentské kajutě, viděli jsme bledé rty, neurozenou ruku rozhazující hrsti soli po vesnicích ztuhlých vedrem, a ti, kdo jedli tu sůl a olizovali zemi, kde ležela, ihned nabývali zdraví a nadlouho byli obrněni proti neblahým předpovědím a vánkům iluze, takže nebylo důvodu, proč měl být překvapen na sklonku svého podzimu, když mu navrhli vylodění a režim založený na klamné zprávě o politické epidemii žluté zimnice, avšak on se střetl s názory neschopných ministrů, kteří se dožadovali návratu námořní pěchoty, ať se vrátí, generále, s rozprašovači morové nákazy a my jim dáme, co si budou přát, ať se vrátí se svými bílými nemocnicemi, modrými loukami, otáčivými vodotrysky, jež doplňují přechodné roky staletími dobrého zdraví, on však tloukl pěstí do stolu a rozhodl na svou nejvyšší odpovědnost, že ne, až mu drsný velvyslanec Mac Queen namítl, že už není čas na diskuse, Excelence, váš režim se nedrží ani nadějí, ani konformismem, ba ani ne násilím, ale čirou netečností dávného a nenapravitelného rozčarování, vyjděte na ulici a pohlédněte pravdě do očí, Excelence, octli jsme se v konečné zatáčce, buď přijde námořní pěchota, anebo si odneseme moře, jiná možnost neexistuje, Excelence, jiná možnost neexistovala, maminko, a tak si odnesli jarní Karibské moře, odnesli si je označkované po kusech námořní inženýři velvyslance Ewinga a zaseli je daleko od uragánů v krvavých červáncích Arizony, odnesli si je se vším, co obsahovalo uvnitř, pane generále, s odleskem našich měst, s našimi bázlivými utopenci, s našimi šílenými draky, třebaže on se uchýlil k nejodvážnějším zdrojům své tisícileté zchytralosti a snažil se vyvolat celonárodní protestní křeč proti takovému lupu, avšak nikdo si toho nevšímal, pane generále, nechtěli vyjít do ulic ani sami od sebe, ani násilím, protože jsme to považovali za jeho nový trik, jakých jsme poznali již mnoho, aby až do krajnosti ukojil svou nepotlačitelnou vášeň přetrvat, mysleli jsme si, že se tolik nestane, když si to moře odnesou, proč s tím dělat cavyky, i kdyby si odnesli celou otčinu i s jejím drakem, mysleli jsme si, hluší k svůdným řečem důstojníků, kteří se v civilním přestrojení objevovali v našich domovech a jménem vlasti nás prosili, abychom se vrhli do ulic a křičeli, ať táhnou gringové pryč, abychom zabránili dokonání té loupeže, vybízeli nás k drancování a podpalování obchodů a cizineckých vil, nabízeli nám hotové peníze, abychom vyšli protestovat pod záštitou jednotek zaujímajících vůči agresi stejné stanovisko jako lid, avšak nikdo nešel, pane generále, protože nikdo nezapomněl, že nám kdysi říkali totéž a dávali nám na to čestné slovo, a přesto je zmasakrovali pod záminkou, že se mezi ně vetřeli provokatéři, kteří zahájili palbu proti vojákům, takže tentokrát jsme neměli na své straně ani lid, pane generále, a sám jsem musel vzít na svá bedra tento trest, sám jsem to musel podepsat, říkaje si, matičko má, Bendición Alvaradová, nikdo neví lépe než ty, že je moudřejší zůstat bez moře než povolit vylodění námořní pěchoty, vzpomeň si, že to byli oni, kdo si vymýšleli rozkazy, které mě nutili podepisovat, oni nadělali z našich umělců buzeranty, oni k nám přinesli bibli a syfilis, oni vštípili lidem představu, že život je lehký, maminko, že všeho lze docílit penězi, že černoši jsou nakažliví, snažili se přesvědčit naše vojáky, že vlast je obchod a že smysl pro čest je trik vymyšlený vládou, aby vojáci bojovali zdarma, a proto abych se vyhnul opakování tolikerého zla, postoupil jsem jim naše výsostné vody v takové formě, kterou budou považovat za vhodnou pro zájmy lidstva a míru mezi národy, s tím, že zmíněné postoupení se netýká pouze fyzické vody viditelné až k obzoru z okna jeho ložnice, ale všeho, co je pod pojem moře zahrnuto v tom nejširším smyslu, to jest mořské fauny a flóry, povětří, rozmarů jeho milibarů, všeho, avšak nikdy jsem si nedovedl představit, že by byli schopni provést to, co provedli, odnést si pomocí obrovských sacích bagrů očíslovaná zdymadla mého starého šachovnicového moře, v jehož rozdrásaném kráteru jsme spatřili náhlý svit potopených zbytků velmi starého města Santa Maria del Darién, zničeného pohany, viděli jsme vlajkovou loď staršího admirála oceánského moře, stejně jak jsem ji vídal z mého okna, maminko, byla táž, zarostlá křovisky lastur, která zuby bagrů vyrvaly z kořene, dříve než mohl nařídit oslavu důstojnou historického významu tohoto ztroskotání, odnesli si všechno, kvůli čemu jsem vedl války a co představovalo jeho moc, a zanechali tam pouze pustou rovinu s drsným měsíčním prachem, na kterou hleděl z oken se sevřeným srdcem, volaje, maminko má, Bendición Alvaradová, osvěť mě svou nejjasnější moudrostí, neboť v nocích na sklonku jeho podzimu ho probouzela děsivá představa, že mrtví otčiny vstávají z hrobů a předkládají mu účet za moře, cítil jejich škrábání po zdech, slyšel nepohřbené hlasy, hrůzné posmrtné pohledy, jež za zamčenými dveřmi číhaly na stopu jeho velikánských nohou ještěra umírajícího v dýmající bažině posledních spásných vod ponurého domu, bez ustání kráčel křižovatkou opožděných pasátních větrů a nepravých mistralů vyráběných větrným strojem, který mu věnoval velvyslanec Eberhart, aby tolik nepociťoval svůj nešťastný obchod s mořem, na vrcholku útesů viděl samotářské světlo domu odpočinku azylových diktátorů, kteří nyní spí jako klidní voli, zatímco já trpím, prokletci, vzpomínal na chrápavé sbohem své matky Bendición Alvaradové v předměstském domě, na její zdravý spánek ptáčnice v pokoji ozářeném bdící majoránkou, kdo ona vůbec byla, povzdechl si, šťastná spící matka, jež se nikdy nenechala vylekat morem ani se nedala zastrašit láskou, ani se nenechala poděsit smrtí, a naproti tomu on byl tak zaražen, že dokonce i poryvy majáku bez moře, jež přerušovaně šlehaly do oken, mu připadaly ušpiněné od nebožtíků, zděšeně prchal před fantastickou hvězdnou světluškou, jež na své přízračné oběžné dráze rozhazovala obávaný světelný prach z morku mrtvých, ať ho zhasnou, křičel, zhasli ho tedy a on přikázal, aby utěsnili dům zevnitř i zvenku, aby škvírami dveří a oken nepronikly pod rouškou cizích vůní i ty nejslabší vánky nočního svrabu smrti, zůstal potmě, tápal kolem sebe, těžce dýchal v nevzdušném vedru, cítil, jako by procházel temnými zrcadly, strach ho poháněl vpřed, až náhle zaslechl dusot paznehtů v kráteru moře a byla to luna, jež bázlivě vycházela po svém zplihlém sněhu, pryč s ní, křičel, ksakru, ať zhasnou ty hvězdy, je to boží povel, avšak nikdo nepřispěchal na jeho volání, nikdo ho neslyšel, pouze ochrnutí se vylekaně probudili v někdejších kancelářích, a slepci na chodbách a malomocní orosení noční vláhou povstali, když kráčel po strništi prvních růží, a dožadovali se z jeho rukou soli zdraví, a tehdy se to stalo, vy nevěřící celého světa, vy zasraní modloslužebníci, stalo se, že se dotkl naší hlavy, hlavy každého z nás, dotkl se nás na místech našich neduhů hladkou a moudrou rukou, jež byla rukou pravdy, a v okamžiku, kdy se nás dotýkal, jsme znovu nabývali zdraví těla a klidu duše a vracela se nám síla a touha žít a viděli jsme slepce rozsvícené leskem růží, viděli jsme mrzáky skákající po schodech a viděli jsme tuto mou vlastní kůži novorozeněte, kterou ukazuji na poutích celého světa, aby se každý dozvěděl o tomto divu a o této vůni čerstvých lilií, jež vychází z jizev mých boláků a kterou rozptyluji po tváři země, abych potupil bezvěrče a poděsil prostopášníky, rozkřikovali to po městech a po cestách při zábavách a na procesích, snažíce se poděsit lid zázrakem, avšak nikdo to nepovažoval za jistou věc, domnívali jsme se, že je to jedno z tolika poselství, jež vysílali do vesnic se starým vzkazem, aby nás přesvědčili o tom posledním, čemu jsme dosud nevěřili, že vrátil zdravou pokožku malomocným, světlo slepým a pohyb ochrnutým, domnívali jsme se, že je to poslední prostředek režimu, jímž chce upoutat pozornost k nepravděpodobnému prezidentovi, jehož osobní stráž byla omezena na jedinou hlídku rekrutů, v rozporu s jednotným míněním ministerské rady, která naléhala, že takhle to nejde, pane generále, že je nezbytná přísnější ostraha, alespoň jednotka střelců, on však zatvrzele tvrdil, že nikdo nemá potřebu ani chuť mě zabíjet, jedině vy, moji neužiteční ministři a moji leniví velitelé, jenomže se neodvažujete a nikdy neodvážíte mě zabít, protože víte, že potom byste se museli zabíjet navzájem, a tak pouze stráž rekrutů hlídala vyhaslý dům, po němž krávy přecházely nazdařbůh od první předsíně až k audienční síni, sežraly květnaté louky gobelínů, pane generále, sežraly archívy, on však nic neslyšel, první krávu viděl vystupovat nahoru jednoho říjnového odpoledne, kdy se nedalo vydržet venku, protože řádily lijáky, snažil se ji zaplašit rukama, krávo, krávo, náhle si vzpomněl, že kráva mléko dává, jak se učil, znovu ji zahlédl, jak ožírá stínítka lamp, to bylo v době, kdy pochopil, že není třeba chodit až ke schodům, aby vyplašil krávu, narazil na dvě v hodovní síni, byly zoufalé ze slepic, které jim lezly po hřbetě a vyzobávaly klíšťata, takže když jsme nyní v noci spatřili světla, jež jako by svítila na lodi, a slyšeli jsme řádit paznehty velikého tvora za opevněnými zdmi, bylo to tím, že on chodil s námořní lucernou a hádal se s kravami o místo, kam by ulehl, zatímco venku pokračoval jeho veřejný život bez něho, denně jsme vídali ve vládních novinách fingované fotografie civilních i vojenských audiencí, kdy nám ho ukazovali v různé uniformě pro každou příležitost, slýchávali jsme z rozhlasu jeho nadšené projevy, které se opakovaly každý rok už po tolik let při oslavách významných výročí vlasti, byl přítomen v našich životech, když vycházel z paláce, když vstupoval do kostela, když jedl a když spal, třebaže bylo všeobecně známo, že sotva utáhne své venkovské boty domácího chodce v zchátralém domě, jehož služebnictvo se tenkrát zredukovalo na tři nebo čtyři pobočníky, kteří mu dávali jíst a udržovali stav zásob ve skrýších s včelím medem a plašili krávy, které pustošily hlavní štáb porcelánových maršálů v zakázané pracovně, kde on měl podle předpovědí věštkyň, na něž sám již zapomněl, zemřít, neustále byli připraveni přijmout jeho rozkazy, dokud nezavěsil lampu na dveře a nezaslechli harašení tří závor, tří zámků a tří petlic ložnice ozvláštněné nepřítomností moře, a tehdy odcházeli do svých pokojů v přízemí přesvědčeni, že až do svítání je vydán na milost svým snům samotářského utopence, avšak on se znenadání probouzel, bděl nad svou nespavostí, vlekl své ohromné nohy strašidla po nesmírném domě zahaleném do tmy a sotva rušeném skrblickým přežvykováním krav a tupým oddechováním slepic spících na věšácích místokrálů, naslouchal měsíčním větrům v temnotách, slyšel krok času v temnotách, viděl svou matku Bendición Alvaradovou, jak v temnotách zametá koštětem ze zelených větví, s nímž kdysi zametla smetí slavných připálených mužů od Cornelia Nepota, starou rétoriku Livia Andronika a Cecilia Statona, kteří se proměnili v kancelářské odpadky oné krvavé noci, kdy on poprvé vkročil do opuštěného domu noci, zatímco venku odolávaly poslední sebevražedné barikády slavného latiníka generála Lautara Munoze, dej mu Bůh věčný odpočinek, prošli patiem v záři hořícího města, přeskakujíce kopce mrtvol osobních strážců osvíceného generála, třásla jím třídenní horečka a jeho matka neměla jinou zbraň než koště ze zeleného listí, vyběhli po schodech nahoru a ve tmě klopýtali o mrtvá těla koní ze skvělé prezidentské stáje, kteří vypouštěli svou krev od první předsíně až k audienční síni, uvnitř paláce se nedalo dýchat, protože byl naplněn pachem nakyslého střelného prachu z krve zraněných koní, viděli jsme stopy bosých nohou potřísněných koňskou krví na chodbách, viděli jsme dlaně otisknuté koňskou krví na zdech a viděli jsme v krvavém jezeře audienční síně vykrvácené tělo krásné Florenťanky v nočním úboru s mečem vraženým do srdce, a byla to choť prezidenta, a po jejím boku jsme viděli mrtvolu děvčátka, jež vypadalo jako panna na hraní a čelo mělo prostřelené pistolí, a byla to jeho devítiletá dcera, a viděli garibaldiovsky majestátní mrtvolu prezidenta Lautara Munoze, nejschopnějšího a nejobratnějšího z Čtrnácti federalistických generálů, kteří se vystřídali u moci po řadě atentátů během jedenácti let krvavého soutěžení, a zároveň jediného, kdo se z nich odvážil říci ne anglickému konzulovi v jeho mateřském jazyce, ležel tam natažený jako králík, bos, zaplativ za svou opovážlivost lebkou roztříštěnou výstřelem z vlastní pistole do horního patra, potom co zabil svou ženu a své dítě a svých dvaačtyřicet andaluských koní, aby se nedostali do rukou trestné expedice britské eskadry, a tehdy mi její velitel Kitchener řekl, ukazuje přitom na jeho mrtvolu, tady vidíš, generále, jak skončí ti, kdo pozvednou ruku proti svému otci, nezapomeň na to, až budeš kralovat, řekl mu, ačkoli on už kraloval, po tolika nocích probděných čekáním, tolikeré odložené zlosti, tolikerém spolknutém ponížení byl zde, maminko, byl provolán nejvyšším velitelem trojího vojska a prezidentem republiky na dobu nezbytnou k obnovení pořádku a hospodářské rovnováhy země, rozhodli o tom jednomyslně poslední vůdcové federace se souhlasem senátu a pléna poslanecké sněmovny a za podpory britské eskadry oplátkou za tolik a tak obtížných večerů u domina s konzulem Macdonallem, jenomže ani já, ani nikdo jiný tornu zpočátku nevěřil, pochopitelně, kdo by si to vůbec pomyslel ve zmatku té děsivé noci, vždyť sama Bendición Alvaradová tomu nevěřila ještě ani na svém hnilobném lůžku, když si vyvolávala vzpomínku na svého syna, jenž nevěděl, z kterého konce má v takovém nepořádku začít vládnout, nenašli jediný lektvar proti horečce v tom nesmírném domě bez nábytku, v němž nezůstalo nic cenného, leda od molů prožrané olejomalby místokrálů a arcibiskupů z mrtvé španělské šlechty, všechno ostatní si postupně odvezli předchozí prezidenti do svých soukromých držav, nezanechali na stěnách ani kousek papíru pomalovaného hrdinskými scénami, ložnice byly plné kasárenských odpadků, všude byly zapomenuté stopy historických masakrů a hesla napsaná krvavým prstem iluzorních prezidentů vládnoucích jednu jedinou noc, avšak nebyla tam ani rohož, na které by si vypotil horečku, takže jeho matka Bendición Alvaradová strhla záclonu, zabalila mě do ní a nechala mě ležet v koutě u hlavního schodiště, zatímco vymetala koštětem ze zelených větví prezidentské pokoje, jejichž drancování dokončovali Angličané, zametla celé poschodí a koštětem odehnala tu bandu filibustýrů, kteří se ji snažili znásilnit za dveřmi, a krátce před svítáním se posadila, aby si odpočinula, vedle syna zničeného třasavkou, jenž byl zabalen do plyšové záclony a lil se z něho pot na posledním schodu hlavního schodiště zpustošeného paláce, zatímco se mu snažila srazit teplotu snadným odhadem, synu, nenech se zastrašit tímhle nepořádkem, stačí koupit pár docela levných čalouněných stoliček a pomalovat je barevnými květinami a zvířátky, já sama je pomaluji, říkala, stačí koupit několik lehátek pro případné návštěvy, ta lehátka především, protože do takového domu přichází v kteroukoli dobu hodně neohlášených návštěv, říkala, koupíme mešní stůl, aby bylo na čem jíst, koupíme železné příbory a cínové talíře, aby vydržely zlý vojenský život, koupí se pěkná káď na pitnou vodu a kamínka na uhlí, a to úplně stačí, koneckonců bude to za státní peníze, utěšovala ho, on jí však nenaslouchal, neboť byl sklíčen prvními slézy soumraku, jež obnažily skrytou stranu pravdy, vědom si toho, že není ničím víc než ubohým starcem, který sedí na schodech a třese se horečkou, říkaje si nelítostně, maminko má, Bendición Alvaradová, tak tohle je celý ten krám, ksakru, tak tedy moc je jenom tenhle palác ztroskotanců, tenhle lidský zápach spáleného koně, ta zarmoucená jitřenka dalšího dvanáctého srpna, stejného jako všechny ostatní, to bylo datum nástupu k moci, maminko, do čeho jsme se to zapletli, a přitom trpěl počátečním rozladěním, pradávným strachem z nového století temnot, jež se bez jeho svolení začalo na světě rodit, na moři kokrhali kohouti, Angličané zpívali anglicky a sbírali na dvoře své mrtvé, když jeho matka Bendición Alvaradová zakončila své veselé účtování úlevným saldem, s nákupem si nedělám žádné starosti, ani s úklidem, to nic není, synu, mě pouze leká množství prostěradel, které bude třeba v tomto domě vyprat, a on se tehdy opřel o sílu svého rozčarování a utěšil ji, spi klidně, maminko, v téhle zemi žádný prezident dlouho nevydrží, řekl jí, uvidíš, že do čtrnácti dnů mě sundají, řekl jí, a věřil tomu nejen tehdy, ale i v každé další chvíli svého předlouhého života sedavého despoty, a to tím pevněji, čím víc ho život přesvědčoval, že dlouhá léta u moci nepřinesou ani dva dny stejné, že se vždycky vyskytoval skrytý záměr v návrzích ministerského předsedy, když v obvyklé středeční zprávě nechal oslnivě zazářit pravdu, a on se sotva pousmál, neříkejte mi pravdu, doktore, vystavujete se nebezpečí, že si ji vytvoříte, a tou větou zboural celou pracnou strategii ministerské rady usilující o jeho podpisy bez zbytečného dotazování, neboť nikdy se mi jeho mysl nejevila bystřejší, než když se považovaly za naprosto jisté pověsti, že se během oficiálních návštěv nevědomky počurává do kalhot, zdál se mi tím přísnější, čím víc se propadal do tiché sešlosti s pantoflemi ztracence a brejličkami o jedné patce, připoutané k obroučce nití, a jeho vzhled byl pevnější a jeho instinkt bezpečnější, takže ponechal stranou to, co se mu nehodilo, a podepisoval bez čtení to, co mu vyhovovalo, jaképak copak, stejně na mne nikdo nedá, říkal se smíchem, vždyť jsem přikázal, aby do předsíně dali závoru, aby krávy nelezly po schodech nahoru, a už je tam mám znovu, jdeš pryč, krávo, kráva prostrčila hlavu oknem pracovny a ožírala papírové květiny z oltáře vlasti, on se tomu však jenom smál, vždyť vám to říkám, doktore, tahle země je v hajzlu, protože nikdo nikdy nedal na moje slova, říkal, a říkal to s tak jasným rozumem, že to v jeho věku překvapovalo, třebaže velvyslanec Kippling ve svých zakázaných pamětech vyprávěl, že v té době ho zastihl v politováníhodném stavu senilní ztráty vědomí, jež mu bránila být něco platný i těmi nejdětštějšími skutky, vyprávěl, že ho zastihl zalitého zvláštní slanou hmotou, která mu neustále prýštila z pokožky, takže nabyl nevídaných rozměrů utopence mírně plujícího po proudu, a rozhrnul si košili, aby mi ukázal napjaté a lesklé tělo utopence na pevnině, v jehož zákoutích se rozmnožili příživníci z útesů mořského dna, na zádech měl štítonoše lodní, v podpaždí polypy a mikroskopické korýše, byl však přesvědčen o tom, že ty výhonky z mořských útesů jsou prvními příznaky samovolného návratu moře, které jste si odnesli, můj milý Johnsone, ale moře mají vlastnosti koček, řekl mu, vždycky se vracejí, byl přesvědčen, že vrstvy mušlí na jeho slabinách jsou tajným příslibem šťastného rána, kdy otevře okno své ložnice a opět spatří tři karavely admirála oceánského moře, kterého již přestalo bavit pátrat po celém světě, aby zjistil to, co mu bylo řečeno, že má ruce hladké jako on a jako mnoho jiných slavných mužů historie, přikázal, aby ho přivedli, třeba i násilím, když mu druzí mořeplavci vyprávěli, že ho spatřili, jak mapuje nespočetné ostrovy sousedních moří a zaměňuje jejich staré názvy válečníků za jména králů a světců, zatímco on pátral v domorodých vědách po tom jediném, oč měl opravdový zájem, a sice po mistrovském léku na svou počínající pleš, ztratili jsme již naději, že ho znovu potkáme, když on ho poznal z prezidentské limuzíny přestrojeného v hnědém hábitu s františkánskou šňůrou kolem pasu, jak rozeznívá kajícnickou řehtačku mezi nedělními davy na obecním tržišti, a nacházel se v takovém stavu mravní nouze, že bylo těžké uvěřit, že je to týž člověk, kterého jsme viděli vstupovat do audienční síně v karmínové uniformě a se zlatými ostruhami, kráčet slavnostně a vzpřímeně jako první veslař po pevné zemi, avšak když ho chtěli na jeho rozkaz naložit do limuzíny, nenašli po něm ani stopu, pane generále, pohltila ho země, říkali, že se dal k mohamedánům, že zemřel na pelagru kdesi v Senegalu a byl pohřben do tří různých hrobů ve třech různých městech světa, ačkoli ve skutečnosti neležel v žádném, neboť za pochybnou povahu svých činů byl odsouzen bloudit z hrobu do hrobu až do skonání věků, protože ten člověk se nám vysmíval, pane generále, byl poťouchlejší než zlato, avšak on tomu nikdy nevěřil a stále doufal, že se na sklonku svého stáří navrátí, zatímco ministr zdravotnictví mu pinzetou vytrhával z těla volská klíšťata a on namítal, doktore, to nejsou klíšťata, to je moře, které se vrací, říkal, a byl si tak jist svým úsudkem, že ministra zdravotnictví mnohokrát napadlo, že není tak hluchý, za jakého se na veřejnosti vydává, ani tak přitroublý, jak se jevil při nepohodlných audiencích, třebaže při důkladné prohlídce se zjistilo, že má skleněné tepny, že má plážový písek usazený v ledvinách a srdce že má zpuchřelé nedostatkem lásky, a tak se starý lékař zaštítil někdejší kamarádskou důvěrou a sdělil mu, že přišel čas, abyste předal svoje svršky, pane generále, rozhodněte alespoň, v čích rukou nás zanecháte, řekl mu, uchraňte nás rukou macechy, on se ho však udiveně zeptal kdopak vám řekl, že mám v úmyslu zemřít, můj milý doktore, ať si umírají druzí, ksakru, a skončil s posměšným tónem, že předevčírem večer jsem se viděl v televizi a zjistil jsem, že vypadám lépe než kdy jindy, jako býk do arény, řekl a div nepukl smíchy, neboť se zahlédl v mlhách, jak poklimbává hlavou ovázanou mokrým ručníkem před televizí bez zvuku, jak to v poslední době vždycky dělával během svých samotářských sezení, a býval opravdu odhodlanější než zápasnický býk tváří v tvář půvabům francouzské velvyslankyně, a možná že turecké nebo švédské, čerta na tom záleží, bylo jich tolik, že se v nich už nevyznal, a uplynulo tolik času, že si už ani nevzpomněl, když mezi nimi stál ve večerní uniformě a s netknutou číší šampaňského v ruce během oslav výročí dvanáctého srpna anebo na památku vítězství z čtrnáctého ledna, anebo obrození z třináctého března, co já vím, neboť v tom galimatyáši historických dat jeho režimu nakonec nevěděl, kdy se co slaví, ani mu k ničemu nebyly svinuté papírky, které s tak čilým duchem a takovou péčí ukryl v škvírách zdí, protože nakonec zapomněl, nač si má vzpomenout, nacházel je náhodou v skrýších včelího medu a jednou si v nich přečetl, že 7. dubna slaví narozeniny doktor Marcos de León, musíš mu poslat dárkem jaguára, četl vlastnoručně napsané řádky, ale neměl nejmenší potuchy, o koho jde, a přitom cítil, že neexistuje potupnější a zaslouženější trest pro člověka než zrada jeho vlastního těla, začal to tušit již dávno před nepamětnou dobou José Ignacia Saenze de la Barry, kdy si uvědomil, že sotva ví, kdo je kdo při skupinové audienci, já, jenž byl schopen oslovit jménem a příjmením i tu nejzapadlejší obec jeho rozlehlého ponurého království, a přesto dospěl k opačným koncům, z kočáru zahlédl mezi davem známého chlapce a tolik se vylekal, když si nevzpomněl, kde ho předtím spatřil, že přikázal svému ozbrojenému doprovodu, aby chlapce uvěznili, dokud se nerozpomene, chudák horal seděl dvaadvacet let v podzemním vězení a opakoval pravdu zjištěnou hned první den v soudním protokolu, že se jmenuje Braulio Linares Moscote, že je nemanželské, avšak uznané dítě Marcose Linarese, sladkovodního námořníka, a Delfiny Moscotové, pěstitelky loveckých psů, oba že jsou bytem v Rosal del Virrey, že poprvé navštívil hlavní město tohoto království na příkaz matky, aby tam o březnových květinových hrách prodal dvě štěňata, která přivezl na pronajatém mezku, nemaje jiné svršky než ty, které měl na sobě v předvečer onoho čtvrtku, kdy byl uvězněn, že se nacházel u jednoho stánku na obecním tržišti a dával si šálek hořké kávy a přitom se vyptával prodavaček, zda nevědí o někom, kdo by chtěl koupit dvě křížená Štěňata pro lov jaguárů, a že ony mu odpověděly, že nevědí, když tu nastal shon, zazněly bubny a trubky, vzlétly rakety a lidé volali přijíždí muž, tamhle jede, že se zeptal, co je to za muže, a oni mu odpověděli, no přece muž, který tu vládne, že hodil štěňata do krabice a poprosil prodavačky, aby mu je ohlídaly, než se vrátím, že se vyšplhal na římsu okna, aby seshora viděl na to množství lidí, a spatřil doprovod koní se zlatými přezkami a péřovými chocholy, spatřil kočár se znakem draka, viděl zdravit ruku v látkové rukavici, bledou tvář, uzamčené rty vládnoucího muže, smutné oči, jež ho naráz našly jako jehlu v kupě jehel, prst, který na něho ukázal, tenhle, co šplhá po okně, zavřete ho do vězení, dokud si nevzpomenu, kde jsem ho potkal, rozkázal, a tak mě chytili, tloukli mě, odřeli mě plochými údery šavlí, smažili mě na rožni, abych přiznal, kde mě předtím zahlédl muž, který vládne, avšak nedostali z něho v hrůzném vězení přístavní pevnosti žádnou jinou pravdu než tu jedinou, a opakoval ji tak přesvědčivě a statečně, že on nakonec připustil, že se zmýlil, jenomže teď už se nic nedá dělat, řekl, protože s ním nakládali tak zle, že nebyl-li mým nepřítelem, nyní se jím stal, chudák člověk, a tak musel zaživa shnít v podzemním vězení, zatímco já jsem procházel tímto stinným palácem, říkaje si, maminko má, Bendición Alvaradová z mých šťastných dob, buď při mně, hleď, jak vypadám bez tvé hřejivé ochrany, volal o samotě, že nestojí za to prožít tolik slávy, jestliže si ji ani nemůže připomenout, aby se jí potěšil, posílil a mohl s ní dál žít na močálech stáří, neboť i nejsilnější bolesti a nejšťastnější chvíle jeho velké doby mu nenávratně vyklouzly světlíkem paměti, přestože podnikal naivní pokusy zastavit je ucpávkami svinutých papírků, byl odsouzen k tomu, že se již nikdy nedozvěděl, kdo byla ona šestadevadesátiletá Francisca Linerová, kterou přikázal pohřbít s královskými poctami na základě jiné poznámky napsané jeho vlastní rukou, byl odsouzen vládnout poslepu s jedenácti páry nevyužitých brýlí schovaných v zásuvce psacího stolu, aby zastřel, že ve skutečnosti rozmlouval s přízraky, jejichž hlasy nebyl s to ani rozluštit, jejichž totožnost uhadoval instinktem, skleslý do bezmocného stavu, jehož největší nebezpečí si uvědomil za audience s ministrem války, kdy se dopustil zlozvyku a jednou zívl a ministr války mu řekl pozdrav pánbůh, a zívl znovu a ministr války mu opět řekl pozdrav pánbůh, pane generále, a znovu, pozdrav pánbůh, pane generále, avšak po devátém zívnutí jsem mu už neřekl pozdrav pánbůh, pane generále, ale zděsil jsem se té tváře rozpadlé strnulostí, viděl jsem oči utopené v slzách, které po mně nelítostně plivaly z bařiny agónie, viděl jsem jazyk oběšence, sešlé zvíře, jež mu umíralo bez svědků mé neviny v náručí, bez nikoho, a tehdy mě nenapadlo nic jiného než prchnout z kanceláře, dřív než bude příliš pozdě, on mi v tom však zabránil smrští své autority, mezi dvojím zívnutím na mě zařval neodcházejte, zbabělý brigadýre Rosendo Sacristáne, zůstaňte klidně sedět, ksakru, nejsem přece tak pitomý, abych umřel ve vaší přítomnosti, řval, a tak se také stalo, protože zíval až k samé hranici smrti, vznášel se v nevědomém prostoru osídleném poledními světluškami, avšak přimknut k jistotě, že jeho matka Bendición Alvaradová nedopustí tu ostudu, aby zemřel na záchvat zívání před zraky svého podřízeného, ani nápad, raději zemřu, než bych se pokořil, raději budu žít s kravami než s lidmi schopnými nechat nectně umřít člověka, ksakru, a tak raději neobnovil diskuse o Bohu s apoštolským nunciem, aby ten nepostřehl, že nabírá čokoládu lžicí, ani nezasedí znovu k dominu ze strachu, že se někdo odváží prohrát ze soucitu, nechtěl se s nikým vidět, maminko, aby nikdo nepřišel na to, že si dával bedlivý pozor na své vlastní chování, a bez ohledu na domýšlivců představu, že za sebou nevleče své ploché nohy, které ostatně vlekl vždycky, bez ohledu na stud svých let se cítil být na kraji útrpné propasti posledních diktátorů v nemilosti, které vydržoval v domě na útesu spíš jako vězně než jako své chráněnce, aby nenakazili svět morem své ztracené důstojnosti, to všechno ho trápilo o samotě onoho neblahého rána, kdy usnul v nádrží soukromého patia, koupaje se v léčivých vodách, snil jsem o tobě, maminko, snil jsem o tom, že ty jsi stvořila cikády, jež do úpadu pískaly nad mou hlavou v rozkvetlých větvích mandlovníku pravého života, snil jsem o tom, že ty jsi svými štětci namalovala barvité hlasy žluv, a tu se probudil překvapen nenadálým říhnutím svých střev na dne vody, maminko, probudil se zrudlý zlostí v zvrácené nádrži mé hanby, po níž plavaly vonné lotosy majoránky a slézu, po níž plavaly nové květy spadlé z pomerančovníku, po níž plavaly jedlé želvy rozveselené nevídaným proudem zlatých a něžných lejn pana generála ve vonných vodách, pěkná to věc, avšak on přežil tuto i tolik jiných potup svého věku a omezil na nejnižší míru služebný personál, aby jim mohl čelit beze svědků, neboť nikdo ho neměl vidět, jak se po celé dny a noci bezcílně toulá ničím domem s hlavou zabalenou do mokrých obkladů, jak zoufalstvím sténá u zdí, předrážděný pálenou pryskyřicí, zblázněný nesnesitelnou bolestí hlavy, o které se nikdy nezmínil ani svému osobnímu lékaři, neboť věděl, že je to pouze jedna z tolika neužitečných bolestí zchřadlého těla, cítil, že se blíží jako dunění skal mnohem dříve, než se na obloze objevily temné mraky vichřice, a nařizoval, aby mě nikdo nerušil, sotva se začal roztáčet turniket v jeho spáncích, ať nikdo nevkročí do tohoto domu, děj se co děj, nařizoval, když ucítil skřípění lebečních kostí při druhé otáčce turniketu, ani kdyby to byl sám Bůh, nařizoval, ani kdybych umíral, ksakru, osleply tou nelítostnou bolestí, která mu ani na okamžik nedopřála klidu, aby mohl myslet až do konce zoufalých století, o něž se tříštilo požehnání deště, a tehdy nás zavolal a našli jsme ho nově narozeného u stolu prostřeného k večeři před němou obrazovkou televize, podali jsme mu vařené maso, fazole se slaninou, kokosovou rýži, plátky smaženého banánu, nemyslitelně bohatou večeři na jeho věk, ale on ji nechal vystydnout a ani ji neokusil, zatímco v televizi sledoval stále týž napínavý film, vědom si toho, že vláda mu chtěla něco zatajit, jestliže dávali týž program na uzavřeném okruhu a ani si nevšimli, že film je na cívkách natočen obráceně, copak to ksakru je, říkal si a snažil se zapomenout na to, co mu chtěli zatajit, kdyby to bylo něco zvláště ošklivého, už by se o tom vědělo, říkal si, chrápaje nad připravenou večeří, až na katedrále začala odbíjet osmá hodina a on vstal, vzal talíř a netknuté jídlo hodil do záchodu, stejně jako každou noc v tuto hodinu už po tolik let, aby tím zastřel své ponížení, že žaludek mu odmítá cokoli přijmout, aby legendami z dob své slávy rozptýlil zášť, kterou pocítil sám proti sobě pokaždé, když se dopustil ohavného činu stařecké nedbalosti, aby zapomněl, že sotva žije, že to byl on, a nikdo jiný, kdo na zdi záchodů psal ať žije generál, ať žije správný chlap, že si potají bral babské lektvary, aby mohl být za jedinou noc, kolikrát by chtěl, a dokonce třikrát, pokaždé se třemi různými ženami, a tuto stařeckou naivitu zaplatil spíš slzami zlosti než bolesti, rukama potom pevně tiskl držadlo záchodu a plakal, maminko má, Bendición Alvaradová, matičko mého srdce, pokárej mě, očisti mě tvou pálivou vodou, a s hrdostí podstupoval trest za svou prostoduchost, protože až příliš dobře věděl, že to, čeho se mu tehdy nedostávalo a co mu vždycky chybělo na lůžku, nebyla čest, ale láska, chyběly mu ženy, které by byly méně bezcitné než ty, kterými mu posloužil můj přítel ministerský předseda, aby neztratil dobrý zvyk potom, co zavřeli sousední školu, zde jsou ženy s masem bez kostí, pouze pro vás, pane generále, letecky dopravené s úřední franšisou z amsterdamských výkladních skříní, z filmových soutěží z Budapešti, od moře z Itálie, pane generále, podívejte se na tu nádheru, ty nejkrásnější z celého světa, které on nacházel v přítmí pracovny, kde seděly důstojně jako učitelky zpěvu a potom se svlékaly jako umělkyně a lehaly si na plyšový divan s poutky plavek otisknutými jako filmový negativ do vlahé kůže zlaté melasy, voněly mentolovou vodou, květy ve flakónu, ležely po boku obrovského cementového vola, který si ani nechtěl sundat uniformu, zatímco jsem se ho snažila povzbudit nejvzácnějšími prostředky, ale on se nakonec unavil naléháním té oslnivé krásy mrtvé ryby a řekl jí to stačí, děvče, buď zas cudná, tak sklíčen svou vlastní lenivostí, že téhož večera úderem osmé hodiny překvapil jednu z žen peroucích vojákům prádlo a jedním škubnutím ji povalil na necky, třebaže se mu snažila uniknout tím, že ho chtěla odradit, dnes nemohu, pane generále, opravdu ne, kousl mě upír, ale on ji obrátil tváří dolů na valchy a s biblickou divokostí ji ošil zezadu, až té ubohé ženě v duši zaskřípěla smrt a zavzdychala vy jste barbar, generále, měl jste studovat na býka, a on se cítil víc polichocen tím bolestným zasténáním než nejzběsilejšími chvalozpěvy svých úředních pochlebovačů a té pradleně přiřkl doživotní penzi na výchovu děti, a když dával kravám ve stáji píci, opět se po tolika letech rozezpíval, zářivá luno lednová, zpíval a nemyslel na smrt, neboť ani poslední noc svého života si nemohl dovolit takovou slabost, aby pomyslel na něco, co by se netýkalo veřejných záležitostí, znovu dvakrát přepočítal krávy, zatímco zpíval jsi světlo na mé temné stezce, jsi má polárka, a zjistil, že čtyři chybí, vrátil se do paláce a cestou počítal slepice spící na věšácích místokrálů, zahaloval klece spících ptáků, jež počítal, když na ně kladl plátěné povlaky, čtyřicet osm, zapálil placky lejn celý den roztrušované kravami od předsíně až k audienční síni, vzpomněl si na své dávné dětství, a byl to první obrázek sebe sama, jak se třese zimou v pusté krajině, a obrázek matky Bendición Alvaradové, jak supům vyrvala na hnojišti střevo ze skopce, aby měli co obědvat, odbíjela jedenáctá, když znovu prošel celý dům opačným směrem, svitě si před sebe lampou a zhášeje za sebou světla až k předsíni, viděl se v temných zrcadlech, jednoho po druhém čtrnáct generálů kráčejících s lampou, vzadu v zrcadle hudebního sálu viděl na hřbetě ležící krávu s rozhozenýma nohama, jdeš pryč, krávo, řekl, ale byla mrtvá, pěkná věc, zašel do ložnic stráže, aby jim řekl, že v zrcadle leží mrtvá kráva, nařídil jim, aby ji časně zrána vytáhli, ať na to nezapomenou, dřív než dům zaplní supi, přikázal jim to a se světlem v ruce prohlížel bývalé kanceláře v přízemí, hledaje další zatoulané krávy, byly tři, hledal je na záchodcích, pod stoly, v každém ze Čtrnácti zrcadel, vyšel do prvního patra a prohlížel pokoj po pokoji, a našel pouze jednu slepici, zalezlou pod růžovou háčkovanou moskytiérou jedné nevěsty z předešlých dob, jejíž jméno si už nepamatoval, před spaním si vzal lžíci včelího medu, vrátil sklenici do skrýše, kde měl uložen jeden ze svých papírků s datem jakéhosi výročí slavného básníka Rubena Daría, Bůh mu dopřej místo na nejvyšším trůnu svého svatého království, svinul opět papírek a uložil ho na místo, a mezitím zpaměti odříkával účinnou modlitbu, otče a tajuplný mistře, jenž hraješ na nebeskou lyru, jenž držíš aeroplány ve vzduchu a zaoceánské lodě na vodě, a přitom vlekl své velké nohy nespavého ztracence posledními prchavými paprsky zeleného rozbřesku otáčejícího se světla majáku, naslouchal sténajícím větrům moře, jež odešlo, naslouchal noční hudbě na kterési veselce, kde z neopatrnosti boží málem zemřel ranou do zad, našel jednu ztracenou krávu a zastoupil jí cestu, aniž se jí dotkl, jdi pryč, krávo, vrátil se do ložnice, a když Šel kolem oken, spatřil v každém světelný vír města zbaveného moře, ucítil žhavou páru jeho tajemných útrob, záhadu jeho jednolitého dechu, třiadvacetkát je bez zastávky pozoroval a navždy jako vždy jej zachvátil pocit nejistoty z širého a nevyzpytatelného oceánu lidu spícího s rukou na srdci, cítil se být v opovržení u těch, kteří ho nejvíc milovali, cítil se ozářen svícemi světců, cítil, že ho vzývají, aby napřímil osud rodiček a změnil úděl umírajících, cítil, že jeho památka je oslavována týmiž, kteří zlořečili jeho matku, když viděli mlčelivé oči, smutné rty, zamyšlenou ruku nevěsty za okénkem z průhledné oceli za dávných dob ospalé limuzíny, a my jsme líbali stopu jeho boty v blátě a vysílali k němu zaříkavé prosby proti zlé smrti za horkých nocí, když jsme z nádvoří viděli bloudit světla v bezduchých oknech prezidentského paláce, nikdo nás nemá rád, povzdechl si, nahlížeje do někdejší ložnice neživé ptáčnice, malířky žluv, své matky Bendición Alvaradové s tělem pokrytým měděnkou, šťastnou smrt, maminko, řekl jí, co nejšťastnější, synu, odpověděla mu z krypty, bylo přesně dvanáct, když zavěsil lampu nad dveře, zasažen v útrobách smrtelnou křečí kýly, lehce hvízdající hrůzou, nebylo pro něho na světě jiného příbytku než příbytku této bolesti, naposledy zavěsil tři zámky, spustil tři petlice a nasadil tři závory, přinesl konečnou oběť skrovného močení na přenosné toaletě, ulehl na holou podlahu v kalhotách z režné bavlny, které nosil po domě od té doby, kdy skoncoval s audiencemi, v proužkované košili bez vyztuženého límce a v bačkorách invalidy, natáhl se tváří k zemi, s pravou paží pod hlavou místo polštáře, a okamžitě usnul, avšak deset minut po druhé hodině se probudil s myslí uvízlou na mělčinách a s prádlem nasáklým bledým a vlahým potem jako v předvečer cyklonu, kdo je tu, zeptal se rozechvěn jistotou, že kdosi ho ve snu zavolal jménem, jež mu nepatřilo, Nicanore, a znovu, Nicanore, někdo, kdo dokázal vstoupit do pokoje přes trojí závoru, kdo mohl libovolně pronikat zdmi, a tehdy tu bytost zahlédl, byla to smrt, pane generále, ta vaše, oděná do jutových hadrů kajícníka, s holí v ruce a s lebkou posetou šlahouny hřbitovních mechů a s pozemskými květy v trhlinách kostí a se starobylýma netečnýma očima v bezmasých důlcích, a teprve když ji spatřil celou, pochopil, že na něho volala, Nicanore, Nicanore, což je jméno, pod nímž nás smrt všechny poznává v okamžiku umírání, avšak on řekl ne, smrti, ještě nenadešla má hodina, má to být přece během spánku v příšeří pracovny, jak to vždycky zvěstovaly předvídavé vody věšteckých nádob, ona však namítla ne, generále, zde, a bylo to tam, byl bos a měl na sobě nuzné prádlo, třebaže ti, kdo našli jeho tělo, museli tvrdit, že to bylo na podlaze pracovny, v plátěné uniformě bez distinkcí a se zlatou ostruhou na levé patě, aby se to nepříčilo výrokům věštkyň, bylo to ve chvíli, kdy si to nejméně přál, kdy po tolika letech planých iluzí začínal tušit, že nežijeme, ksakru, že jenom přežíváme, že se tomu člověk naučí příliš pozdě, že dokonce i ty nejbohatší a nejužitečnější životy nestačí na víc než na to, abychom se učili žít, v záhadě dlaní svých němých rukou a v neviditelných šifrách karet poznal svou neschopnost milovat a snažil se nahradit ten nectný úděl spalujícím kultem samotářské neřesti moci, učinil se obětí své vlastní sekty a položil se do plamenů tohoto nekonečného obětiště, vyživil se podvodem a zločiny, sílil bezbožností a hanbou a překonal svou horečnatou lakotu a vrozený strach pouze tím, že až do konce svých časů tiskl v dlani svou skleněnou kuličku, nevěda, že je to bezmezná neřest, jejíž ukojení probouzelo novou a novou chuť po ní až do konce všech dob, pane generále, od počátku věděl, že ho podvádějí, aby mu udělali radost, že si ho získávali pochlebnictvím, že vojenskou silou soustřeďovali davy, aby mu jásaly vstříc a pozvedaly prodejné nápisy přející věčný život velikánovi, jenž je starobylejší než jeho věk, avšak zvykal si žít s touto bídou své slávy, jak postupně během svých bezpočetných let přicházel na to, že lež je pohodlnější než pochybnost, užitečnější než láska, trvalejší než pravda, bez jakéhokoli úžasu dospěl k hanebné fikci, že je možno vládnout a nemít moc, že lze být oslavován a nebýt slavný, že lze být poslouchán a nemít autoritu, avšak uprostřed proudu suchého listí svého podzimu se přesvědčil, že nikdy nebyl pánem vší své moci, že byl odsouzen k tomu, aby život poznal leda naruby, že byl odsouzen k tomu, aby nahmatal švy a opravil nitky osnovy a útku na vysněném gobelínu reality, aniž alespoň pozdě vytušil, že jediný život k žití je ten, který se dá prokázat, ten, který jsme viděli z tohoto břehu, ne z vašeho, pane generále, z tohoto břehu chudých, kde tekl proud žlutého listí našich nekonečných bědných let a naše neuchopitelné chvilky štěstí, kde láska byla nahrazena semeny smrti, avšak byla to pravá láska, pane generále, kde vy sám jste byl neurčitým zjevem s ubohýma očima za zaprášenými záclonkami okénka vlaku, kde jste byl pouhým třasem, mlčelivých rtů, prchavého sbohemdání hladké rukavice v nijaké ruce starce bez osudu, o němž jsme nikdy nevěděli, kdo to vlastně byl, ani jaký byl, ani zda nebyl pouhým klamem naší představivosti, ten vysmívaný tyran, který nikdy nevěděl, kde leží rub a líc, kde je právo tohoto života, který milujeme s nenasytnou vášní, jakou vy jste se ani neodvážil předstírat ze strachu, že zjistíte to, co my dávno víme, že je tvrdý a prchavý, ale že neexistuje jiný, generále, neboť my jsme věděli, kdo jsme, kdežto on se to nikdy nedozvěděl a navždy mu zbylo jen sladké hvízdání stařecké kýly, když jej od kořene usekla rána smrti a odletěl mezi temným šuměním posledního zmrzlého listí svého podzimu do ponuré vlasti své zapomenuté pravdy, strachy se drže zpuchřelých cárů ornátu smrti, tolik vzdálen volání šílejících zástupů, jež se vrhaly do ulic zpívajíce jásavé hymny při radostné zprávě o jeho smrti, a navždy, navždycky vzdálen hudbě svobody a veselým ohňostrojům a slavně vyzvánějícím zvonům, jež světu ohlašovaly dobrou zprávu, že nespočitatelný čas věčnosti konečně skončil.

1968-1975