Gabriel García Márquez

Kolumbijský spisovatel, novinář a scénárista, jeden z tvůrců tzv. magického realismu. Narodil se roku 1928 v Aracatace (severní Kolumbie), kde byl vychován svými prarodiči v domě plném tetiček a pověstí o strašidlech a démonech.

V osmi letech, po smrti dědečka a počínající slepotě babičky, se přestěhoval ke svým rodičům do Sucre, kde jeho otec pracoval jako lékárník. Brzo po příjezdu do Sucre byl poslán do školy v Barranquille, přístavního města v ústí řeky Magdaleny. Tam si získal pověst bázlivého chlapce, který píše humorné básně a kreslí karikatury. Ve dvanácti letech získal stipendium na střední škole pro nadané studenty, kde našel i sám sebe, protože se mohl plně věnovat svým zálibám. Na přání rodičů šel následně studovat práva do Bogoty. Jako mnoho velkých spisovatelů i on pohrdal vysokou školou. Ztratil veškerý zájem o studium práv a potuloval se Bogotou, setkával se s běžnými lidmi; vzdělanými socialisty, hladovějícími umělci nebo nadějnými novináři.

Poté, co se Márquezovi dostala do ruky Kafkova Metamorfóza, oslovilo ho toto dílo natolik, že se aktivně pustil do své vlastní tvorby. Nejprve psal science-fiction, které mu vycházely v bogotských novinách, od roku 1948 (po účasti na výtržnostech v hlavním městě) pak odjel na sever do Cartageny, kde psal pro místní noviny El Universal. Po čase zanechal novinařiny a věnoval se výlučně psaní. V roce 1954 se vrátil do Bogoty a stal se filmovým recenzistou. Od roku 1961 pak žil v Barceloně a v Mexiku.

Jeho dílo zahrnuje romány, povídky, reportáže, scénáře i filmové kritiky. V prvním románu La hojarasca (Spadané listí) umístil do ospalé tropické vesnice parafrázi antické Antigony.

Světové proslulosti dosáhl románem Sto roků samoty, v němž sága rodu Buendíů v městečku Macondo, vyprávěná s barevnou fantazií, zobrazuje osudy celé Latinské Ameriky. Tento román shrnuje řadu motivů z předchozích povídek a novel (český výbor V tomhle městečku se nekrade). Styl plný nadsázek a fantastických motivů uprostřed všednosti je příznačný i pro pozdější romány Podzim patriarchův, Láska v době cholery. Odlišně je pojata novela Kronika ohlášené smrti.

Kromě psaní literatury se jako scenárista poměrně aktivně se podílel na renesanci latinskoamerického filmu v 60. letech.

V roce 1982 byla Márquezovi udělena Nobelova cena za literaturu.

Hlavní věcí v životě je zvládat strach, hlavní věc v manželství je učit se zvládat nudu.

Smrt nemá smysl pro legraci.

Duše se milují od pasu nahoru, těla od pasu dolů.

Celý problém manželství spočívá v tom, že končí každou noc po milování a každé ráno před snídaní se musí začít budovat znovu.

Člověk nemiluje děti, protože jsou to děti, ale zamiluje si je skrze náklonnost, která vzniká při jejich výchově.

Gabriel García Márquez