Generál ve svém labyrintu (Gabriel García Márquez)

Nejnebezpečnější pro něho bylo chodit; ani ne tak proto, že mohl kdykoliv upadnout, ale proto, že na něm bylo příliš vidět, jak se musí namáhat. Měl-li naproti tomu sestoupit nebo vystoupit doma po schodech, bylo pochopitelné, že mu vždy někdo pomůže, dokonce i kdyby byl schopen po nich vyjít nebo sejít sám. Když však skutečně potřeboval pomocnou ruku, nedovolil, aby mu ji podali.

"Děkuji," říkal, "ale ještě to zvládnu."

Jednoho dne to nezvládl. Chystal se sejít sám ze schodů, když se mu před očima rozplynul svět. "Vlastní nohy se mi podlomily, spadl jsem, ani nevím jak, a zůstal jsem ležet napůl mrtvý," vyprávěl jednomu příteli. Bylo to ještě horší: jenom zázrakem se nezabil, neboť ho závrať přepadla na samém kraji schodů a dolů se nezřítil jenom proto, že jeho tělo bylo lehké jako pírko.

Doktor Gastelbondo ho urychleně odvezl do staré Barrancy de San Nicolás v kočáře dona Bartolomého Molinarese, jenž mu při předcházející cestě poskytl ve svém domě přístřeší a nyní pro něho připravil opět velkou a dobře vyvětranou ložnici, která vedla na Calle Ancha. Cestou mu z levého očního koutku začal vytékat hustý hnis, což mu na klidu nepřidalo. Při jízdě si ničeho nevšímal a občas se zdálo, jako kdyby se modlil; ve skutečnosti si však šeptem recitoval celé verše svých oblíbených básní. Lékař mu čistil oko kapesníkem, překvapen, že si to generál neudělal sám, protože byl tak žárlivý na svou osobní čistotu. Trochu se vzpamatoval až při vjezdu do města, když stádo splašených krav nejdříve ohrožovalo kočár a nakonec převrátilo farářovu drožku. Farář udělal ve vzduchu přemet a okamžitě se postavil na nohy, od hlavy k patě bílý od písku a čelo a ruce zakrvácené. Když se vzpamatoval z otřesu, granátníci se už museli prodrat mezi zahálčivými chodci a nahými dětmi, kteří se pouze chtěli potěšit nehodou, aniž měli ponětí, kdo je ten cestující, jenž vypadal jako mrtvola sedící v šeru kočáru.

Lékař představil kněze jako jednoho z mála generálových přívrženců v dobách, kdy biskupové hřímali na kazatelnách proti němu; byl vyloučen z církve jako chlípný svobodný zednář. Zdálo se, že generál vůbec nevnímá, co se děje, a okolní svět si uvědomil, až když spatřil krev na farářově sutaně a když ho farář požádal, aby svou autoritou prosadil, aby krávy nepobíhaly volně po městě, kde už i tak nebylo možné se bez nebezpečí procházet mezi tolika kočáry na veřejných cestách.

"Neztrpčujte si život, Vaše Důstojnosti," odvětil mu generál, aniž se na něho podíval. "Celá země je na tom stejně."

V jedenáct hodin slunce nehybně pražilo na písčité ulice, široké a bezútěšné, a celé město se tetelilo vedrem. Generál byl rád, že tam nemusí zůstat déle, než je nutné k tomu, aby se vzpamatoval z pádu, a že odpluje, až se rozbouří moře, protože francouzská příručka tvrdila, že mořská nemoc je vhodný prostředek k odstranění žlučové tekutiny a pročištění žaludku. Zotavil se rychle, ale zato vůbec nebylo snadné sjednat loď a zajistit špatné počasí.

Plný vzteku, že mu tělo odepřelo poslušnost, neměl generál sílu na žádnou politickou nebo společenskou činnost, a pokud přijal nějakou návštěvu, pak to byli jeho staří důvěrní přátelé, kteří projížděli městem, aby se s ním rozloučili. Dům byl prostorný a vlahý, pokud to listopad dovoloval, a majitelé z něj pro něho udělali jakousi rodinnou nemocnici. Don Bartolomé Molinares byl z mnoha těch, které válka přivedla na mizinu, zůstal mu už jen úřad poštmistra, který bezplatně zastával už deset let. Vyznačoval se takovou dobrotou, že mu generál od předcházející cesty říkal tatínku. Jeho majestátně vypadající žena s nezkrotnými matriarchálními sklony se celé hodiny věnovala paličkování krajek, které úspěšně prodávala na evropských lodích, ale od chvíle, kdy přijel generál, mu zasvětila veškerý svůj čas. Do takové míry, že se dostala do konfliktu s Fernandou Barrigovou, protože mu do čočky dávala olivový olej v domnění, že je to dobré na souchotiny, a generál ji jedl s přemáháním.

V těch dnech však generála nejvíce trápil hnisavý zánět spojivek, který ho udržoval v pochmurné náladě, dokud mu nepomohly heřmánkové oční kapky. Pak se zapojil do karetních her, prchavé útěchy proti trampotám s komáry a smutku soumraků. Při jednom ze svých vzácných návalů lítosti, kdy napůl žertem a napůl vážně rozmlouval s pány domu, je překvapil výrokem, že důležitější než tisíc vyhraných sporů je dobrá pohoda.

"V politice to platí také?" zeptal se ho pan Molinares.

"Zejména v politice," odpověděl generál. "To, že jsme se nedokázali se Santanderem usmířit, byla ztráta pro nás všechny."

"Pokud máme nějaké přátele, máme stále naději," dodal Molinares.

"Právě naopak," nesouhlasil generál. "Mou slávu nezničila proradnost mých nepřátel, ale horlivost mých přátel. Právě oni mě vehnali do nešťastné Ocanské dohody, právě oni mě zapletli do aféry s monarchií, právě oni mě nejdříve přiměli, abych se ucházel o znovuzvolení, stejnými důvody, kterými mě pak přiměli, abych podal demisi, a teď mě vězní v téhle zemi, kde už nic nemůžu ztratit."

Ustavičně pršelo a vlhkost jako by začala působit trhliny v paměti. Vedro bylo i v noci tak úmorné, že si generál musel několikrát převléknout promočenou košili. "Připadám si jako uvařený ve vodní páře," bědoval. Jednou dopoledne seděl přes tři hodiny na balkóně a díval se, jak se ulicí valí odpadky z chudinských čtvrtí, trosky domácího zařízení a zvířecí mrtvoly vlečené přívalem průtrže mračen, který se jako při zemětřesení snažil vyrvat domy ze základů.

Velitel Juan Glen, městský prefekt, se uprostřed bouře objevil se zprávou, že zatkl služebnou pana Visbala, protože prodávala jako posvátné relikvie vlasy, které si generál ustřihl v Soledadu. Ještě jednou ho sklíčila beznaděj, že všechno, co s ním souvisí, se může stát výhodným artiklem.

"Už se mnou zacházejí, jako kdybych byl po smrti," povzdychl si.

Paní Molinaresová si přisunula houpací židli k hracímu stolku, aby jí neuniklo ani slovo.

"Zacházejí s vámi jako s tím, kým skutečně jste," řekla. "Jako se svatým."

"Dobře," řekl. "Je-li tomu tak, ať tu nevinnou chudinku propustí."

Už nedokázal číst. Když měl napsat dopis, spokojil se s tím, že dal Fernandovi pokyny, a už vůbec nekontroloval ani to nepatrné množství dopisů, které měl podepsat. Celé odpoledne se díval z balkónu na liduprázdné písčité ulice; pozoroval osla procházejícího s vodou, hubatou a šťastnou černošku prodávající říční ryby opražené na slunci, děti, které přesně v jedenáct vyběhly ze školy, a faráře v roztrhané a záplatované sutaně, jenž mu žehnal z kostelního atria a dusil se vedrem. V jednu odpoledne, když ostatní drželi siestu, chodil po břehu zahnívajících stok, pouhým svým stínem plašil hejna supů z tržiště, tu a tam opětoval pozdrav několika málo lidí, kteří ho napůl mrtvého a v civilu dokázali poznat, a přicházel až ke kasárnám granátníků, hliněnému baráku proti říčnímu přístavu. Znepokojovala ho morálka vojska, podlomená nudou, a v nepořádku kasáren, jejichž zápach byl už nesnesitelný, mu to připadalo zvláště nápadné. Jeden seržant, zřejmě otupělý vlivem vedra, jež sálalo kolem, ho však zdrtil pravdou.

"V hajzlu nejsme kvůli morálce, Excelence," řekl mu, "ale kvůli kapavce."

Dozvěděl se to teprve teď. Místní lékaři, když vyčerpali své znalosti hypermanganovými klystýry a léky z mléčného cukru, přenechali záležitost vojenskému velení, jehož představitelé se nedokázali dohodnout, co by se mělo udělat. Celé město už vědělo o hrozícím nebezpečí a slavné republikánské vojsko bylo pokládáno za posla morové rány. Generál, méně znepokojený, než se dalo očekávat, to okamžitě vyřešil: zavedl absolutní karanténu.

Když stále nepřicházely žádné zprávy, dobré ani špatné, a generál už z toho byl celý zoufalý, přijel na koni posel, jenž mu ze Santa Marty přivezl podivný vzkaz od generála Montilly: "Ten člověk je už náš a vyřízení je na dobré cestě." Generálovi připadalo poselství tak divné a způsob jeho předání tak neobvyklý, že je považoval za štábní záležitost nejvyšší vojenské důležitosti. A související možná s tažením na Riohachu, jemuž přisuzoval historickou prvořadost, kterou nikdo nechtěl pochopit.

V té době vzkazy běžně docházely zkomolené a vojenská hlášení byla z bezpečnostních důvodů úmyslně překrucována, vlády totiž ve své nedbalosti opustily systém šifrovaných poselství, jež byla tak prospěšná při prvních konspirativních akcích proti Španělsku. Představa, že ho vojáci podvádějí, generála znepokojovala už dávno, což s ním Montilla sdílel, a to ještě víc zamlžilo záhadné sdělení a vystupňovalo generálův neklid. Okamžitě proto vyslal do Santa Marty Josého Palaciose, aby sehnal čerstvé ovoce a zeleninu a několik lahví suchého sherry a světlého piva, které nebylo možno koupit na místním trhu. Ve skutečnosti však měl rozluštit záhadu tajemného sdělení. Bylo to velmi jednoduché: Montilla chtěl říci, že manžel Mirandy Lyndsayové byl přemístěn z vězení v Hondě do cartagenské věznice a omilostnění bylo otázkou několika dnů. Generál byl tak zklamán snadným rozřešením záhady, že vůbec nepocítil radost nad dobrým skutkem, který učinil pro svou zachránkyni z Jamajky.

Začátkem listopadu mu biskup ze Santa Marty na vlastnoručně psaném lístku oznámil, že to byl on, kdo svým apoštolským zprostředkováním právě uklidnil rozruch v sousední La Ciénaze, městečku, kde minulý týden došlo k pokusu o občanskou vzpouru na podporu Riohachy. Generál mu také vlastnoručně poděkoval a požádal Montillu, aby udělal totéž, ale nezamlouval se mu způsob, jakým si biskup hned u něho dluh vybíral.

Vztahy mezi ním a biskupem Estévezem nebyly nikdy dobré. Za mírnou holí dobrého pastýře se skrýval vášnivý, ale přihlouplý politik, celou duší odmítající republiku a sjednocení kontinentu a všechno, co mělo cokoliv společného s generálovým politickým smýšlením. V Obdivuhodném kongresu, jehož byl viceprezidentem, biskup pokládal za samozřejmé, že jeho skutečným posláním je ochromit Sucreho moc, a plnil je spíše zlomyslně než účinně jak při volbě hodnostářů, tak i při úkolu, kterým byli spolu pověřeni, aby se pokusili o smírné urovnání sporu s Venezuelou. Manželé Molinaresovi, kteří o těchto rozporech věděli, nebyli vůbec překvapeni, když je generál při svačině o čtvrté přivítal jedním ze svých prorockých podobenství:

"Co bude z našich dětí v zemi, kde jsou revoluce mařeny biskupskou horlivostí?"

Paní Molinaresová mu odpověděla s dojemnou, ale ostrou výčitkou:

"I kdyby Vaše Excelence měla pravdu, nechci o tom nic vědět," prohlásila. "Jsme katolíci starého ražení."

Generál se hned ospravedlnil:

"Bezpochyby mnohem větší než pan biskup, neboť ten nenastolil v La Ciénaze mír z lásky k Bohu, ale proto, aby udržel v jednotě své farníky ve válce proti Cartageně."

"My jsme taky proti tyranii Cartageny," řekl Molinares.

"Už jsem na to přišel," odpověděl generál. "Každý Kolumbijec je jedna nepřátelská země."

Ze Soledadu požádal generál Montillu, aby mu do nedalekého přístavu Sabanilla poslal lehký člun; chtěl tak splnit, co si předsevzal, a zahnat žlučníkové záchvaty mořskou nemocí. Montilla mu loď dlouho neposílal, protože mu don Joaquín de Mier, prorepublikánský Španěl, který byl společníkem komodora Elberse, přislíbil jednu ze svých parolodí, příležitostně používaných na řece Magdaleně. Protože to nebylo možné, Montilla poslal v polovině listopadu anglickou obchodní loď, která bez předběžného ohlášení připlula do Santa Marty. Jakmile se to generál dozvěděl, dal na srozuměnou, že využije této příležitosti k opuštění země. "Jsem rozhodnut odjet kamkoliv, jenom abych nezemřel tady," prohlásil. Potom ho přepadla předtucha, že ho Camille očekává zahleděná k obzoru z balkónu plného květin nad mořem, a povzdechl si:

"Na Jamajce mě mají rádi."

Přikázal Josému Palaciosovi, aby začal balit zavazadla, a tu noc byl dlouho vzhůru, protože se snažil nalézt nějaké písemnosti, které si chtěl s sebou za každou cenu odvézt. Tolik ho to unavilo, že spal tři hodiny. Za svítání, již s otevřenýma očima, si stačil uvědomit, kde je, když si José Palacios pobrukoval ranní modlitbu.

"Zdálo se mi, že jsem v Santa Martě," pronesl generál. "Bylo to velmi čisté město s bílými a stejnými domy, ale ve výhledu na moře bránila hora."

"Tak to nebyla Santa Marta," objasnil José Palacios. "Byl to Caracas."

Ve snu se totiž generálovi zjevilo, že na Jamajku nepojede. Fernando byl od časného rána v přístavu a zařizoval poslední náležitosti cesty; když se vrátil, zastihl svého strýce, jak diktuje Wilsonovi dopis, v němž žádal Urdanetu o nový pas k odjezdu ze země, protože ten předcházející, který mu vystavila sesazená vláda, byl neplatný. To byl jediný důvod, jejž pro zrušení cesty uvedl.

Všichni se však shodli, že skutečnou příčinou byly zprávy o vojenských akcích u Riohachy, které to ráno obdržel a které byly ještě horší než ty předcházející. Vlast se od jednoho oceánu k druhému po kouskách rozpadávala, přízrak občanské války se zjevoval na jejích zříceninách a nic generála tolik neobtěžovalo jako ustupovat před nepřízní osudu. "Není oběť, kterou bychom nebyli ochotni podstoupit, abychom zachránili Riohachu," oznámil. Jedině doktor Gastelbondo, znepokojenější starostmi nemocného než jeho nevyléčitelnými nemocemi, mu dokázal říci pravdu, aniž se ho dotkl.

"Svět je na pokraji zániku a vy myslíte na Riohachu," řekl mu. "Nikdy se nám o podobné cti ani nesnilo."

Generál okamžitě odpověděl:

"Osud světa závisí na Riohache."

Opravdu tomu věřil a nedařilo se mu skrývat úzkost, že podle plánu už měli dobýt Maracaibo, a přesto vítězství bylo ještě vzdálenější než kdykoliv předtím. A jak se blížil prosinec se svými topasovými podvečery, už se nejenom obával, že ztratí Riohachu a možná celé pobřeží, ale že Venezuela vyšle ozbrojenou výpravu, aby zničila i poslední stopy jeho vidin.

Od minulého týdne se počasí začalo měnit a místo sužujících dešťů se objevilo jasné nebe a hvězdnaté noci. Generál zůstal ke všem krásám světa netečný, jednou pohřížený do sebe v hamace, jindy zabraný do karet, aniž by si dělal starosti o svůj osud. Když o něco později hráli karty v hale, poryv mořského větru jim je vytrhl z rukou a rozrazil zavřená okna. Paní Molinaresová, vzrušená předčasnými příznaky šťastlivého ročního období, zvolala: "Prosinec je už tady!" Wilson a José Laurencio Silva rychle zavřeli okna, aby vítr neodnesl celý dům. Jedině generál zůstal pohroužen do tíživých myšlenek.

"Už je prosinec a na naší situaci se pořád nic nezměnilo," prohlásil. "Právem se říká, že je lepší mít špatné seržanty než nepotřebné generály."

Pokračoval ve hře, uprostřed partie odložil karty stranou a řekl Josému Laurenciovi Silvovi, aby připravil všechno na cestu. Plukovník Wilson, jenž předcházejícícho dne vyložil svá zavazadla již podruhé, byl z toho celý bezradný.

"Loď odplula," dodal.

Generál to věděl. "To nebyla ta správná," vysvětlil. "Musíme odjet do Riohachy, abychom se přesvědčili, zda se naši slavní generálové konečně odhodlají zvítězit." Než odešel od stolu, cítil povinnost se omluvit majitelům domu.

"Už vůbec netoužím po válce," řekl jim, "je to ale záležitost cti."

A tak se prvního prosince v osm ráno nalodil na brigantinu Manuel, kterou mu pan Joaquín de Mier poskytl, aby konečně mohl uskutečnit svůj záměr: projížďkou zažehnat žlučníkové záchvaty a pobytem v jeho cukrovaru v San Pedro Alejandrino se zbavit svých nesčetných nemocí a útrap, nebo pokračováním v cestě na Riohachu se pokusit o znovuspasení Ameriky. Generálovi Mariánovi Montillovi, jenž přijel na brigantině s generálem Josém Mariou Carrenem, se také podařilo dosáhnout, aby dvoustěžník Manuel plul v doprovodu fregaty Grampus ze Spojených států, která kromě toho, že byla dobře vyzbrojena děly, měla na palubě i dobrého chirurga: doktora Nighta. Když však Montilla viděl generálův zubožený stav, nechtěl se řídit pouze úsudkem doktora Nighta a poradil se i s jeho domácím lékařem.

"Nevěřím, že by plavbu vůbec vydržel," vyslovil svůj názor doktor Gastelbondo. "Ale ať odjede; cokoliv je lepší než žít takhle."

Vody v Ciénaze Grande byly pomalé a teplé a vycházely z nich smrtonosné výpary, a tak odpluli po otevřeném moři, využívajíce prvních severních pasátů, které onen rok přišly dřív a byly mírné. Brigantina s čtverhrannými plachtami, zachovalá a s kajutou přichystanou pro generála, byla čistá a pohodlná a vyvolávala pocit bezstarostné plavby.

Generál na loď nastoupil v dobré náladě a chtěl zůstat na palubě, aby se podíval na ústí veletoku Magdaleny, jejíž naplaveniny dodávaly vodám popelavou barvu ještě mnoho mil do moře. Oblékl si staré sametové kalhoty, andskou čepici a kabátec anglické armády, který mu daroval kapitán fregaty, a v prudkém slunci s proradným větrem působil lepším dojmem. Posádka fregaty ulovila na jeho počest obrovitého žraloka, v jehož útrobách nalezli mezi několika dalšími kovovými předměty jezdecké ostruhy. Radoval se ze všeho s turistickým nadšením, dokud ho nepřemohla únava a nepohroužil se do svého nitra. V tom okamžiku pokynul Josému Palaciosovi, aby k němu přistoupil, a důvěrně mu zašeptal do ucha:

"V téhle chvíli už tatík Molinares určitě pálí matrace a zahrabává lžíce."

K poledni propluli kolem Ciénagy Grande, rozlehlé oblasti s kalnými vodami, kde se veškeré ptactvo nebeské tahalo o hejno nazlátlých rybek. V žhnoucí ledkové rovině mezi bažinou a mořem, kde se světlo zdálo průhlednější a vzduch čistší, ležely rybářské vesničky se sušícím se náčiním rozloženým na dvorcích a za nimi tajemné městečko La Ciénaga, jehož denní strašidla zpochybňovala vědu Humboldtových žáků. Na druhé straně Ciénagy Grande se zvedal věnec věčného sněhu Sierry Nevady.

Rozradostněná brigantina, téměř letící na hladině s nehybnými plachtami, byla tak lehká a stabilní, že generálovo tělo žádoucím způsobem nerozhoupala a nevypudila z něho žluč. Když však později propluli kolem horského výběžku, který zabíhal až do moře, vody se vzduly a začal vanout vítr. Generál sledoval ony proměny s rostoucí nadějí, neboť svět se začal otáčet spolu s masožravými ptáky, kteří kroužili nad jeho hlavou, košili mu promočil ledový pot a z očí se mu začaly Hnout slzy. Montilla a Wilson ho museli přidržovat, neboť byl tak zesláblý, že náraz mořských vln ho mohl strhnout z paluby. Když za soumraku vpluli do zátoky santamartského zálivu, z jeho vysíleného těla už bylo všechno vypuzeno a generál ležel vyčerpaně na kapitánově visutém lůžku, umírající, ale v opojení naplněných snů. Generál Montilla se tak zalekl jeho stavu, že předtím než vystoupili z lodi, ho nechal znovu prohlédnout doktorem Nightem, jenž rozhodl, aby ho na pevninu přenesli na nosítkách.

Kromě nezájmu o jakékoliv zdání oficiálnosti, příznačného pro obyvatele Santa Marty, to byly i jiné důvody, které vysvětlovaly, proč na nábřeží čekalo tak málo lidí. Santa Marta pařila k městům, jež bylo velmi těžké zlákat pro věc republiky. Když byla v bitvě u Boyacá zpečetěna nezávislost, uchýlil se sem v očekávání posil ze Španělska dokonce i místokrál Sámano. Sám generál se pokusil Santa Martu několikrát osvobodit, ale podařilo se to teprve Montillovi po vyhlášení republiky. K monarchistické zášti přistupoval všeobecný odpor proti Cartageně jako favoritce ústřední moci a generál jej nevědomky živil svou vášnivou náklonností ke Cartageňanům. Mnoho jeho stoupenců se však domnívalo, že hlavním důvodem byla poprava admirála Josého Prudencia Padilly, jenž k naprosté nepatřičnosti byl také mulat jako generál Piar. Nevraživost se ještě zvětšila, když se k moci dostal Urdaneta, předseda válečné rady, jež vynesla rozsudek smrti. A tak zvony katedrály, aniž si to kdokoliv dokázal vysvětlit, nevyzváněly, jak bylo naplánováno, a v pevnosti Morro nebyla vypálena čestná dělová salva, protože se za svítání zjistilo, že střelný prach ve zbrojnici je navlhlý. Nedlouho předtím vojáci ještě usilovně odstraňovali před generálem nápis napsaný uhlem na zdi katedrály: "Ať žije José Prudencio." Oficiální oznámení o jeho příjezdu stěží zapůsobila na hrstku, jež ho očekávala v přístavu, nejnápadněji působila nepřítomnost biskupa Estéveze, první a nejvýznačnější osobnosti mezi hlavními pozvanými.

Don Joaquín de Mier měl až do konce svých mnoha let vzpomínat na děsné stvoření v čepici nasazené přes jinou a stažené do čela, stvoření sotva jevící známky života, které v malátnosti prvního večera vynesli zabalené do vlněné přikrývky na nosítkách z lodi. Nejvíce však vzpomínal na jeho horkou ruku, chrčivý dech a nadpřirozenou vznešenost, s níž sestoupil z nosítek, aby všechny, jednoho po druhém, pozdravil a oslovil jejich tituly a celými jmény, drže se namáhavě s pomocí svých pobočníků na nohou. Potom se dal vysadit do drožky a klesl do sedadla s hlavou bezvládně spočívající na opěradle, ale s očima žádostivě toužícíma po životě, jenž mu ještě jednou a už naposledy ubíhal za oknem.

Rada kočárů musela projet širokou ulicí až k budově staré celnice, která byla vyhrazena pro něho. Byla středa a zakrátko měli odbíjet osm, ale na promenádě v zálivu panovala sobotní nálada, protože začaly vanout první prosincové větry. Ulice byly široké a špinavé a zděné domy se souvislými balkóny byly lépe udržované než v ostatních částech země. Celé rodiny vytáhly židle a stoly a usadily se na chodnících; některé dokonce hostily své návštěvy uprostřed ulice. Mračna světlušek mezi stromy osvětlovala ulice vedoucí k moři fosforeskující září pronikavější než svit majáků.

Budova staré celnice, nejstarší dům v zemi, postavený před dvěma sty devadesáti devíti lety, byla před nedávném restaurována. Generálovi přichystali v druhém patře ložnici s vyhlídkou na záliv, ale většinu času se raději zdržoval v hlavní hale, kde byly jediné háky k zavěšení hamaky. Byl tam také masivní stůl z neopracovaného mahagonového dřeva, na němž bude za šestnáct dnů vystaveno v rakvi s hořícími svíčkami jeho nabalzamované tělo v generálském modrém kabátci bez osmi knoflíků z ryzího zlata, které mu někdo urve ve zmatku úmrtí.

Jako by jenom on nevěřil, že je tak blízko onomu údělu. Doktor Alexandre Prosper Reverend, francouzský lékař, kterého generál Montilla naléhavě přivolal v devět večer, nepovažoval naopak vůbec za nutné mu změřit tep, protože věděl, že začal umírat už před mnoha lety. Jelikož měl hubený krk, propadlý hrudník a zažloutlý obličej, usoudil doktor Reverend, že hlavní příčinou jsou poškozené plíce, a prohlídky, kterým ho v příštích dnech podrobil, to potvrdily. Při předběžném vyšetření, které s ním provedl o samotě, napůl ve španělštině, napůl ve francouzštině, zjistil, že nemocný dokáže s mistrovskou vynalézavostí překrucovat příznaky nemocí a tlumit bolest a že ztratil poslední zbytek dechu, když se snažil během prohlídky nekašlat a nechrchlat. Diagnóza stanovená na první pohled byla potvrzena klinickým vyšetřením. Ve své lékařské zprávě z oné noci, první z třiceti tří, které měl během příštích čtrnácti dnů zveřejnit, však přisoudil důležitou úlohu nejen tělesným neduhům, ale i duševnímu utrpení.

Doktorovi Reverendovi bylo třicet čtyři let, byl sebejistý, vzdělaný a dobře se oblékal. Přijel před šesti lety, rozčarován návratem Bourbonů na francouzský trůn, a mluvil i psal v bezchybné a plynné španělštině, ale generál mu hned při první příležitosti dokázal, že mluví dobře francouzsky. Doktor toho okamžitě využil.

"Vaše Excelence má pařížský přízvuk," sdělil mu.

" Z ulice Vivienne," odpověděl generál a vzrušeně dodal:

"Jak to poznáte?"

"Jsem pyšný na to, že z pouhého přízvuku dokážu uhádnout, kde a dokonce na kterém rohu člověk vyrostl," pochlubil se lékař. "I když jsem se narodil a až do dospělého věku žil v jedné normandské vesničce."

"Dobré sýry, ale špatné víno," vyhrkl generál.

"Možná že to je tajemství našeho dobrého zdraví," objasnil lékař.

Získal si jeho důvěru, když mu bezbolestně zahrál na romantickou strunu jeho srdce. A upevnil ji, neboť mu místo nových léků podal vlastní rukou lžíci sirupu, který pro něho připravil doktor Gastelbondo k utišení kašle, a tabletku na uklidnění, kterou si generál bez odporu vzal, protože se mu chtělo hrozně spát. Ještě chvíli spolu rozmlouvali o všem možném, dokud uspávači prostředek nezačal působit, a lékař pak po špičkách opustil pokoj. Generál Montilla ho doprovodil s ostatními důstojníky až domů a vyděsil se, když mu doktor řekl, že hodlá spát oblečený pro případ, že by ho kdykoliv v noci naléhavě potřebovali.

Reverend a Night při několika schůzkách, které během týdne spolu měli, nedospěli ke stejným závěrům. Reverend byl přesvědčen, že generál má plíce poškozené špatně vyléčeným zánětem. Kvůli barvě pleti a večerním horečkám se doktor Night domníval, že jde o chronickou malárii. Shodovali se však na tom, že je generálův zdravotní stav velmi vážný. Požádali další kolegy, aby jim pomohli překlenout jejich názorovou odlišnost, ale tři lékaři ze Santa Marty a další z provincie se bez vysvětlení odmítli dostavit. A tak se doktoři Reverend a Night domluvili na kompromisním léčení, při němž mu přikládali na prsa obklady proti zánětu a podávali chininové lístky proti malárii.

Zdravotní stav nemocného se koncem týdne ještě zhoršil, když neuváženě a za zády lékařů vypil sklenici oslího mléka. Jeho matka je pila vlažné a se včelím medem, a když byl malý, dávala je pít i jemu, aby mu ulehčila od kašle. Ale ta balzamická chuť, okořeněná tak důvěrným způsobem nejdávnějšími vzpomínkami, mu rozbouřila žlučník a rozvrátila tělo; byl tak zesláblý, že doktor Night uspíšil svou cestu, aby mu mohl poslat odborníky z Jamajky. Na tu dobu neuvěřitelně rychle přijeli dva lékaři se všelijakými přípravky, ale bylo už příliš pozdě.

Generálově ochablosti však neodpovídal jeho duševní stav, neboť jednal tak, jako kdyby nemoci, které ho zabíjely, nebyly ničím jiným než banálními nepříjemnostmi. Celé noci byl vzhůru, díval se na záblesky majáků v pevnosti Morro, přemáhal bolesti, aby se neprozradil nářkem, a neodvracel pohled od lesknoucího se zálivu, který on sám považoval za nejkrásnější na světě.

"Od samého koukání na záliv mě už bolí oči," říkal.

Přes den se snažil projevit někdejší pracovitost a přivolával Ibarru, Wilsona nebo Fernanda podle toho, kdo z nich byl právě nablízku, aby jim dal pokyny, jak mají napsat dopisy, k jejichž diktování už neměl trpělivost. Pouze José Palacios si jasně uvědomoval, že onen spěch je už předzvěstí posledních chvil jeho života. Byly to totiž příkazy dotýkající se osudů jeho důvěrníků, a dokonce i těch, kteří nebyli v Santa Martě. Zapomněl na spor se svým bývalým sekretářem generálem Josém Santanou a zajistil mu místo v zahraniční službě, aby si užil svého nového života jako novomanžel. Generála Josého Mariu Carrena, jehož dobré srdce právem vychvaloval, poslal na cestu, která ho měla po letech zavést až k úřadu venezuelského viceprezidenta. Urdanetu požádal, aby písemně potvrdil ve službě Andrése Ibarru a Josého Laurencia Silvu, a tak jim zajistil do budoucnosti alespoň pravidelný příjem. Silva se stal ve své zemi šéfem generálního štábu a ministrem války a námořnictva, zemřel v osmdesáti dvou letech se zrakem zamlženým očním zákalem, kterého se tolik bál; přežíval na základě potvrzení o invaliditě, které získal po svízelných procedurách, při nichž musel početnými jizvami prokazovat své válečné zásluhy.

Generál se také snažil přesvědčit Pedra Bricena Méndeze, aby se vrátil do Nové Granady a převzal ministerstvo války, ale spěch dějin mu to neumožnil. Svému synovci Fernandovi odkázal v závěti svou pozůstalost, aby mu vytvořil dobré zázemí pro práci ve veřejné správě. Generálovi Diegu Ibarrovi, jenž byl jeho prvním pobočníkem a patřil k několika málo lidem, s nimiž si tykal a kteří mu tykali v soukromí i na veřejnosti, poradil, aby odešel někam, kde by byl užitečnější než ve Venezuele. Generála Justa Bricena, na něhož se v těch dnech stále zlobil, měl dokonce na smrtelném lůžku požádat o poslední laskavost ve svém životě.

Jeho důstojníci si asi nikdy neuvědomili, do jaké míry toto rozdělování spojovalo jejich osudy. Všichni totiž spolu v dobrém či zlém prožijí zbytek svých životů, včetně historické ironie, že budou za pět let zase společně bojovat ve Venezuele po boku velitele Pedra Caruja ve vojenském dobrodružství za bolívarskou myšlenku sjednocení.

Už nešlo o politické machinace, ale o ustanovení závěti ve prospěch jeho sirotků, a Wilson to právě potvrdil překvapivým prohlášením, které generál nadiktoval v jednom dopise Urdanetovi: "Ta záležitost s Riohachou je ztracena." Téhož odpoledne obdržel generál lístek od nevyzpytatelného biskupa Estéveze, v němž ho žádal o zákrok u ústřední vlády, aby prohlásil Santa Martu a Riohachu za departementy, a tím ukončil historický spor s Cartagenou. Když José Laurencio Silva dopis dočetl, generál mu malomyslně pokynul. "Ať už napadne Kolumbijce jakákoliv myšlenka, směřuje vždy k rozdělení," sdělil mu. Když později s Fernandem vyřizoval starou korespondenci, byl ještě zatrpklejší.

"Vůbec neodpovídej," přikázal mu. "Ať si počkají, až na mě hodí tři pořádné lopaty hlíny, a pak ať si dělají, co chtějí."

Jeho neustálá úzkost z proměn počasí ho udržovala na pokraji šílenství. Když bylo počasí vlhké, chtěl sušší, když bylo studené, chtěl mírné, když bylo horké, chtěl přímořské. Ustavičně ho přepadal neklid, že otevřou okno, aby mohl dovnitř vzduch, že je znovu zavřou, že postaví pohovku zády ke světlu, jindy zase na druhou stranu, a zdálo se, že se mu uleví, jen když se z posledních sil, které mu zbývaly, houpe v hamace.

Dny v Santa Martě začaly být tak pochmurné, že když se generál znovu trochu vzchopil a opět projevil ochotu odjet na venkov k panu De Mierovi, doktor Reverend ho okamžitě podpořil, vědom si toho, že to jsou konečné příznaky nenávratné ochablosti. Večer před cestou napsal příteli: "Zemřu nejpozději během několika měsíců." Bylo to něco nového pro všechny, protože zřídkakdy v jeho životě a tím méně v posledních letech ho slyšeli, že by se zmiňoval o smrti.

La Florida de San Pedro Alejandrino, míli od Santa Marty na úpatí Sierry Nevady, byla plantáž cukrové třtiny s cukrovarem na výrobu nečištěného cukru. Generál projel v drožce pana De Miera prašnou cestou, po níž se jeho bezduché tělo, zahalené do staré přikrývky z náhorních planin, bude za deset dnů vracet opačným směrem na káře tažené voly. Mnohem dříve, než zahlédl dům, ucítil vánek nasáklý teplou melasou a podlehl nástrahám samoty.

"To je vůně San Matea," povzdechl si.

Na cukrovar v San Mateu, dvacet čtyři míle od Caracasu, se upínal jeho stesk po domově. Tam ve třech letech přišel o otce, v devíti letech se stal sirotkem, když mu zemřela matka, a ve dvaceti vdovcem. Oženil se ve Španělsku s krásnou dívkou z kreolské aristokracie, svou příbuznou, a tehdy měl jen jedinou vidinu: být s ní šťasten a přitom rozmnožovat své nesmírné bohatství jako pán životů a statků na cukrovaru San Mateo. Nikdy se bezpečně neprokázalo, zda smrt jeho ženy osm měsíců po svatbě byla způsobena zhoubnou horečkou, nebo to byla jen nešťastná náhoda. Narodil se skutečně v historickém okamžiku, protože byl koloniálním pánem oslepeným rozmařilými požitky a bez nejmenšího zájmu o politiku, a od té chvíle se z něho rázem stal člověk, kterým už navždy zůstal. Již nikdy nemluvil o své zemřelé manželce, již nikdy si na ni nevzpomněl, již nikdy ji nechtěl nahradit. Téměř každou noc jeho života se mu zdálo o domě v San Mateu a často se mu zdálo o otci, o matce a o všech sourozencích, ale nikdy ne o ní, neboť ji pohřbil na dno svého neprodyšného zapomnění jako krutý prostředek, jak žít dál bez ní. Jedině vůně melasy San Pedra Alejandrina, drzost otroků v cukrovaru, kteří mu nevěnovali ani soucitný pohled, obrovské stromy kolem domu, jenž byl na počest jeho příjezdu čerstvě natřen na bílo, další cukrovar jeho života, kam ho nevyhnutelný osud přiváděl zemřít, dokázaly na chvíli oživit jeho paměť.

"Jmenovala se Maria Teresa Rodríguezová del Toro y Alayza," vyhrkl.

"Kdo to je?" zeptal se roztržitě pan Mier.

"Žena, která byla mojí manželkou," odpověděl generál a okamžitě se vzpamatoval. "Ale zapomeňte na to, prosím vás, to byla nešťastná příhoda mého mládí."

Víc už neřekl.

Ložnice, kterou mu přidělili, způsobila, že znovu ztratil paměť, takže si místnost úzkostlivě prohlédl, jako kdyby se v ní každý předmět podobal nějakému přízraku. Kromě postele s nebesy byly v ložnici mahagonová komoda, noční stolek s mramorovou deskou a pohovka potažená červeným sametem. Na zdi u okna visely osmihranné hodiny s římskými čislicemi, které se zastavily na jedné hodině a sedmi minutách.

"Tady jsme už kdysi byli," ozval se generál.

Když později José Palacios hodiny natáhl a nařídil na správný čas, generál si lehl do hamaky a snažil se, byť třeba jen na chvíli, usnout. Teprve až v té chvíli uviděl oknem modravou zářící Sierru Nevadu jako zavěšený obraz a paměť se mu zatoulala do jiných pokojů tolika jiných životů.

"Nikdy jsem si nepřipadal tak blízko svému domovu," zašeptal.

První noc v San Pedro Alejandrino spal dobře a druhý den se zdálo, že se ze svých bolestí zotavil, takže se prošel po cukrovaru, pochválil dobré plemeno volů, ochutnal med a všechny udivil svými znalostmi o cukrovarnickém řemesle. Generál Montilla, překvapený takovou změnou, požádal Reverenda, aby mu řekl pravdu, a ten mu vysvětlil, že umírající se před smrtí často cítí zdánlivě lépe. Konec byl otázkou dní, možná hodin. Z ohromení nad špatnou zprávou udeřil Montilla pěstí do holé zdi a roztříštil si ruku. Po celý zbytek života to už nikdy nebyl on. Častokrát generálovi lhal, vždy z dobré vůle a v zájmu malé politiky. Od onoho dne mu lhal ze soucitu a v tomto smyslu poučil i ty, kteří měli ke generálovi přístup.

V tom týdnu přijelo do Santa Marty osm vysoce postavených důstojníků, vypovězených z Venezuely za činnosti proti vládě. Bylo mezi nimi několik velkých hrdinů války za osvobození: Nicolás Silva, Trinidad Portocarrero, Julián Infante. Montilla je požádal, aby před umírajícím generálem nejenom zatajili neblahé zprávy, ale aby ty dobré vylepšili, a pomohli mu tak zdolat nejhorší ze všech jeho nemocí. Zašli ještě dále a o situaci v zemi mu podali tak povzbudivou zprávu, že se jim podařilo zažehnout v jeho očích lesk někdejších dnů. Generál začal znovu přetřásat téma Riohachy, o němž se už týdny nesmělo hovořit, a Venezuela se opět stala jeho bezprostředním cílem.

"Nikdy jsme neměli lepší příležitost jak znovu nastoupit přímou cestu," oznámil. A dodal s nevývratným přesvědčením: "V den, kdy znovu vkročím do údolí Araguy, celý venezuelský lid povstane na mou podporu."

Jednou odpoledne nastínil nový vojenský plán v přítomnosti důstojníků, kteří ho přišli navštívit a kteří ho podpořili svým slitovným nadšením. Museli však celou noc poslouchat, jak věšteckým tónem ohlašuje, že od základů a tentokrát navždy obnoví rozlehlou říši svých klamných nadějí. Někteří měli pocit, že naslouchají ztřeštěnému bláznovi, ale jedině Montilla dokázal jejich zděšení rozptýlit.

"Vzpomeňte si," upozornil je, "že týž dojem měli v Casacoitně."

Nikdo totiž nezapomněl na čtvrtý červenec roku 1817, kdy generál musel s malou skupinou důstojníků, mezi nimi Briceno Méndez, strávit celou noc ve vodě jezera Casacoima, aby se zachránili před španělskými jednotkami, které je málem překvapily na volném prostranství. Polonahý a celý rozechvělý z horečky začal náhle hlasitě ohlašovat, co všechno, krok za krokem, udělá v budoucnosti: obsadí okamžitě Angosturu, překročí Andy, aby osvobodil Novou Granadu a potom Venezuelu a založil Kolumbii, a nakonec dobude obrovská území na jihu až k Peru. "Pak vystoupíme na Chimborazo a na zasněžených vrcholcích vztyčíme trikolóru velké Ameriky, navěky sjednocené a svobodné," ukončil své zvěstování. Rovněž ti, co ho tenkrát poslouchali, si mysleli, že přišel o rozum, a přesto to bylo proroctví, jež se do slova a do písmene a krok za krokem do pěti let vyplnilo.

Věštba ze San Pedra Alejandrina byla naneštěstí jen pochmurnou vidinou. Veškerá utrpení, v prvním týdnu potlačovaná, najednou propukla v poryvu úplné zkázy. V tu chvíli se generál natolik zmenšil, že mu museli ještě jednou ohrnout manžety košile a ustřihnout kus nohavic sametových kalhot. Spal jenom tři hodiny na počátku noci a po její zbytek se dusil kašlem nebo zmámeně třeštil nebo se zoufale bránil neústupné škytavce, jež ho přepadla v Santa Martě a neustále se zhoršovala. Odpoledne, kdy všichni podřimovali, přemáhal bolest, dívaje se oknem na zasněžené vrcholky hor.

Přeplul čtyřikrát Atlantický oceán a projel na koni osvobozená území víckrát, než kdokoliv jiný to bude kdy schopen udělat, a nikdy nenapsal závěť, což bylo v té době neobvyklé. "Nemám nic, co bych mohl někomu odkázat," říkával. Generál Pedro Alcántara Hernán mu to navrhoval v Santa Fe, když se chystal na cestu, s odůvodněním, že to je normální obezřetnost každého cestovatele, a generál mu spíše vážně než žertem řekl, že v nejbližší době se smrtí ještě nepočítá. V San Pedru Alejandrinu se však sám chopil iniciativy a nadiktoval návrhy své poslední vůle a posledního prohlášení. Nikdo se nikdy nedověděl, zda to byl promyšlený čin nebo krok do prázdna jeho souženého srdce. Protože Fernando byl nemocný, začal diktovat Josému Laurenciovi Silvovi řadu poněkud zmatených poznámek, v nichž se odráželo spíše zklamání než tužby: Amerika je neovladatelná, ten, kdo slouží revoluci, přelévá vodu sítem, tato země padne zcela jistě do rukou prostopášných davů, aby se jí potom zmocnili téměř nepostižitelní tyránci všech barev a ras, a mnoho dalších pochmurných myšlenek, které již rozptýlené kolovaly v dopisech rozličným přátelům.

Jako v záchvatu jasnozřivosti pokračoval několik hodin v diktování svých myšlenek a ani nápor kašle ho nedokázal odradit. José Laurencio Silva nestačil chod jeho myšlenek sledovat a Andrés Ibarra nemohl dlouhou dobu namáhat levou ruku psaním. Když se všichni písaři a pobočníci unavili, zbyl mu už jenom poručík jezdectva Nicolás Mariano de Paz, který přesně a úhledně nadiktované myšlenky přepisoval, dokud mu stačil papír. Požádal o další, ale protože mu ho dlouho nenesli, začal psát na zeď, až ji téměř celou popsal. Generál mu byl tak vděčný, že mu daroval obě pistole generála Lorenza Cárcama, určené pro milostné souboje.

Ve své poslední vůli si přál, aby jeho ostatky byly převezeny do Venezuely, aby ty dvě knihy, které patřily Napoleonovi, byly uloženy na caracaské univerzitě, aby José Palacios dostal z vděčnosti za vytrvalé služby osm tisíc peso, aby byly spáleny písemnosti, které nechal v úschově u pana Pavajeaua, aby se vrátila do země původu medaile, kterou ho vyznamenal Bolivijský kongres, aby byl vdově po maršálovi Sucreovi navrácen zlatý meč vykládaný drahými kameny, který mu maršál daroval, a zbytek jeho jmění včetně dolů v Aroe rozdělen mezi jeho dvě sestry a děti jeho zemřelého bratra. Víc už toho nezbývalo, neboť ze samotného majetku bylo třeba uhradit několik nezaplacených dluhů, velkých i malých, a mezi nimi i dvacet tisíc tvrdých peso, stále se vracející noční můry profesora Lancastera.

Mezi upřesňující doplňky nezapomněl do závěti zahrnout zvláštní dovětek, v němž poděkoval siru Robertovi Wilsonovi za dobré chování a věrnost jeho syna. Na této poctě nebylo nic divného, neobvyklé však bylo, že také nevyznamenal generála O'Learyho, jenž nebude svědkem jeho smrti pouze proto, že nestihne včas přijet z Cartageny, kde zůstal na generálův příkaz k dispozici prezidentovi Urdanetovi.

Obě jména zůstanou navždy spojena s generálovým, Wilson se pak stane obchodním přidělencem Velké Británie v Limě, potom v Caracasu a stane se předním účastníkem politických a vojenských záležitostí v obou zemích. O'Leary se nakonec usadí v Kingstonu a později v Santa Fe, kde bude dlouhou dobu konzulem své země a kde zemře ve věku jednapadesát let po vydání čtyřiatřicetidílného kolosálního svědectví o svém životě po boku generála Ameriky. Svou úlohu přirovnal k mlčenlivému a plodnému soumraku a shrnul ji do jedné věty: "Když Osvoboditel zemřel a jeho velké dílo bylo zničeno, odešel jsem na Jamajku, kde jsem třídil jeho písemnosti a psal své paměti."

Ode dne, kdy generál napsal závěť, lékař na něm vyzkoušel všechny prostředky své vědy: hořčičné obklady na nohy, masáže páteře, utišující náplasti na celém těle. Zmírnil jeho vrozenou zácpu klystýry s okamžitým, avšak zničujícím účinkem. Ze strachu před mozkovou mrtvicí ho podrobil léčbě náplastmi, jež měly z hlavy vypudit nahromaděný zánět. Léčení spočívalo v přikládání náplastí z puchýřníka, kousavého hmyzu, který rozemletý a přiložený na pokožku vyvolával puchýřky vstřebávající léky. Doktor Reverend přiložil umírajícímu generálovi pět takových náplastí na zátylek a jednu na lýtko. O sto padesát let později budou četní lékaři stále přesvědčení, že bezprostřední příčinou generálovy smrti byly tyto leptavé náplasti, jež způsobily močové komplikace, projevující se samovolným, později bolestivým močením, spojeným nakonec s krvácením, jež, jak zjistil doktor Reverend při pitvě, vysušilo generálův měchýř a způsobilo jeho přilnutí k pánvi.

Generálův čich se stal tak jemným, že nutil doktora a lékárníka Augusta Tomasína držet se vpovzdálí, protože páchli olejem. Tehdy dal víc než kdykoliv předtím vystříkat pokoj kolínskou vodou, stále se osvěžoval iluzorními koupelemi, holil se vlastníma rukama a čistil si zuby se zdivočelou náruživostí v nadpřirozeném úsilí ubránit se nečistotám smrti.

V druhém prosincovém týdnu projížděl Santa Martou plukovník Luis Peru de Lacroix, mladý vysloužilec napoleonské armády, který byl donedávna generálovým pobočníkem; po návštěvě u generála hned napsal Manuele Sáenzové dopis, v němž jí vyjevil celou pravdu. Jakmile jej Manuela dostala, vydala se do Santa Marty, ale v Guaduasu jí oznámili, že se zpozdila o celý jeden život. Zpráva ji vymazala ze světa. Ponořila se do vlastních stínů a starala se jenom o dva kufry s generálovými papíry, které se jí podařilo ukrýt na bezpečném místě v Santa Fe, dokud je po několika letech Daniel O'Leary podle jejích pokynů nevyzvedl. Generál Santander ji jedním z prvních vládních úkonů vypověděl ze země. Manuela se podvolila svému osudu s popuzenou důstojností, nejdříve na Jamajce a potom smutným blouděním, které mělo být ukončeno v Paitě, špinavém přístavu na břehu Tichého oceánu, kam se sjížděly ke svému odpočinku velrybářské lodě ze všech moří světa. Tam si krátila zapomnění pletením, tabákem mezkařů a cukrovými zvířátky, které vyráběla a prodávala námořníkům, pokud jí to dovoloval zánět kloubů na rukou. Doktora Thorna, jejího manžela, zavraždili na opuštěném místě v Limě, aby mu ukradli to málo, co měl na sobě; v závěti odkázal Manuele částku odpovídající věnu, které složila do manželství, ale nikdy jí nebyla předána. V její samotě ji utěšili tři pozoruhodní návštěvníci: učitel Simon Rodríguez, s nímž se podělila o popel slávy, Giuseppe Garibaldi, italský vlastenec, jenž se vracel z Argentiny, kde bojoval proti Rojasově diktatuře, a romanopisec Herman Melville, jenž brázdil vody světových moří a opatřoval si materiál pro Moby Dicka. Už v pokročilém věku, bezmocně upoutána do hamaky pro zlomeninu kyčle, hádala z karet a rozdávala rady zamilovaným. Zemřela při epidemii moru v padesáti devíti letech a zdravotní policie spálila její chýši spolu s cennými generálovými písemnostmi, včetně důvěrných dopisů. Jak se svěřila Peruovi de Lacroixovi, jediné osobní upomínky, které jí po něm zůstaly, byla kadeř jeho vlasů a jedna rukavice.

Peru de Lacroix nalezl La Floridu de San Pedro Alejandrino už ve stavu smrtelného chaosu. V domě panovalo bezvládí. Důstojníci se ukládali ke spánku v kteroukoliv hodinu, kdy je přemohla ospalost, a byli tak popudliví, že obezřetný José Laurencio Silva musel dokonce tasit meč, aby vyhověl prosbám doktora Reverenda a zajistil klid. Fernanda Barrigová si už nedokázala uchovat nadšení ani dobrou náladu, aby každému, kdo o to požádal, podávala jídlo v kterékoliv denní či noční době. Nejzdemoralizovanější důstojníci hráli ve dne v noci, aniž brali ohled na to, že jejich výkřiky slyší umírající generál v sousedním pokoji. Jednou odpoledne, když generál ležel vysílen horečkou, kdosi na terase nahlas nadával, protože koupil za celých dvanáct peso dvacet tři centimů půltucet prken, dvě stě pět hřebíků, šest set obyčejných a padesát pozlacených cvočků, deset loktů bílého kartounu, deset loktů manilské stuhy a šest loktů černé stuhy.

Byla to ukřičená litanie, která umlčela ostatní zvuky a nakonec zaplnila celý statek. Doktor Reverend vyměňoval v ložnici generálovi Montillovi obvazy na zlomené ruce a oběma došlo, že nemocný si musí také v jasnozřivosti dřímoty uvědomovat, oč jde.

Montilla se vyklonil z okna a ze všech sil zařval:

"Kčertu, buďte zticha!"

Generál zasáhl, aniž otevřel oči.

"Nechtě je být," pronesl. "Vždyť už koneckonců neexistuje nic, co bych já nemohl slyšet."

Pouze José Palacios věděl, že generál slyšel dost, aby pochopil, že vykřikované položky jsou placeny z dvou set padesáti tří peso, sedmi riálů a tří čtvrťáků z veřejné sbírky na jeho pohřeb, uspořádané městskou radou mezi několika soukromými osobami, a z prostředků na jatky a vězení a že to byly seznamy materiálů na výrobu rakve a postavení náhrobku. Na Montillův příkaz si José Palacios vzal od té chvíle na starost, aby do ložnice nikdo nevkročil, ať by měl jakoukoliv hodnost a titul a zastával jakýkoliv úřad, a sám byl na sebe při střežení nemocného tak přísný, že to vypadalo, jako by umíral i on.

"Kdyby mi dali takovou moc od začátku, tenhle muž by žil sto let," prohlásil.

Fernanda Barrigová se domáhala vstupu.

"Tomu ubohému sirotkovi se vždycky líbily ženy," tvrdila, "nemůže přece zemřít, aniž by alespoň jednu, byť starou a ošklivou a tak nepotřebnou jako já, neměl v posteli."

Nedovolili jí to. A tak se posadila pod okno a snažila se modlením posvětit bezbožné blouznění umírajícího. Plna věčného smutku tam zůstala, odkázána na veřejné milosrdenství, až do sta a jednoho roku.

Právě ona posypala cestu květinami a vedla zpěvy, když se první středeční noci objevil farář ze sousední vesnice Mamatoco, aby umírajícího zaopatřil. Před ním šly ve dvou řadách bosé Indiánky s klerikami z hrubého plátna a s květinovými věnci, svítily na cestu olejovými lampami a zpívaly pohřební modlitby ve svém jazyce. Prošly cestou, kterou Fernanda před nimi pokrývala květy, a byl to tak jímavý okamžik, že se nikdo neodvážil je zadržet. Když generál zaslechl, že vstoupily do ložnice, zvedl se v posteli, zakryl si oči rukou, aby ho světlo neoslepilo, a s křikem je vyhnal:

"Běžte pryč s těmi světly, vždyť to vypadá jako procesí duchů."

Z obavy, aby špatná nálada v domě nakonec odsouzence nezahubila, přivedl Fernando z Mamatoca lidovou kapelu, která hrála bez oddechu celý den pod tamarindy na dvoře. Generál se pod vlivem konejšivé hudby trochu vzpamatoval. Dal si několikrát zahrát Macešku, svou oblíbenou čtverylku, která se stala populární, protože on sám kdysi rozdával její noty všude, kde se objevil.

Otroci v cukrovaru zastavili práci a dlouhou chvíli zírali na generála mezi popínavými rostlinami v domě. Zahalen do bílého prostěradla, svraštělejší a popelavější než po smrti, udával takt hlavou zježenou porostem vlasů, které mu začaly znovu růst. Na konci každé písně tleskal s obřadnou zdrženlivostí, jíž se naučil v Pařížské opeře.

V poledne, vzpružený hudbou, vypil šálek bujónu a snědl vařené kuře a sagúové pečivo. Potom požádal o zrcátko, aby se na sebe v hamace podíval, a prohlásil: "S těmahle očima neumřu." Téměř ztracená naděje, že doktor Reverend udělá zázrak, znovu všechny vzkřísila. Když se však zdálo, že je na tom lépe, spletl si nemocný generála Sardáa s osmatřicetiletým španělským důstojníkem, kterého dal Santander jednoho dne po bitvě u Boyacá bez předchozího soudu zastřelit. Později znovu náhle ochabl a už se nevzchopil; sípavým hlasem, který mu ještě zbýval, křičel, aby hudebníky odvedli pryč z domu, někam, kde ho nebudou rušit při umírání. Když se znovu upokojil, přikázal Wilsonovi, aby sestavil dopis pro generála Justa Bricena, žádaje o téměř posmrtnou poctu, aby se usmířil s generálem Urdanetou a zachránil zemi před hrůzami anarchie. V úplnosti však dokázal nadiktovat pouze úvodní větu: "V posledních chvílích svého života vám píši tento dopis."

Večer rozmlouval s Fernandem až do pozdních hodin a poprvé mu ušetřil ponaučení do budoucnosti. Myšlenka napsat společně paměti zůstala jen na papíře, ale synovec žil po jeho boku dostatečně dlouho, aby se je pokusil sepsat jako prostý výtrysk srdce tak, aby jeho děti měly představu o oněch letech slávy a nezdaru. "Vytrvá-li O'Leary u svého přání, mohl by leccos napsat," řekl generál. "Ale to bude něco jiného." Fernandovi bylo tehdy dvacet šest let a měl žít až do osmdesáti osmi, aniž by napsal víc než několik zmatených stránek, protože ho osud obdařil nesmírným štěstím ztráty paměti.

José Palacios byl v ložnici, když generál diktoval svou závěť. Při úkonu, který byl zahalen posvátnou slavnostností, nikdo nepronesl ani slovo. Večer při léčivé koupeli však požádal generála, aby svou vůli změnil.

"Vždycky jsme byli chudí a nic nám nechybělo," oznámil mu.

"Opak je pravdou," odpověděl mu generál. "Vždycky jsme byli bohatí a ničeho jsme neměli nazbyt."

Obě tvrzení byla nesporná. José Palacios vstoupil do jeho služeb velmi mladý z rozhodnutí generálovy matky, která byla jeho majitelkou, a nebyl formálně propuštěn na svobodu. Opájel se volností občanství, aniž mu kdy byl přiřčen plat nebo definováno jeho postavení; jeho osobní potřeby však tvořily součást generálových soukromých potřeb. Oblékal se a jedl úplně stejně jako on a přehnaně napodoboval jeho skromnost. Ve věku, kdy už nebyl s to začít nový život, ho generál nechtěl ponechat jeho osudu, zvlášť když byl bez vojenské hodnosti a neměl potvrzení o invaliditě. A tak vše bylo jasné: doložka o osmi tisících peso byla nejen nezrušitelná, ale naprosto nutná.

"Tak je to spravedlivé," uzavřel generál.

José Palacios okamžitě odpověděl:

"Spravedlivé by bylo, kdybychom zemřeli spolu."

A opravdu tomu tak bylo, neboť se svými penězi nakládal stejně špatně jako generál se svými. Po generálově smrti zůstal v Cartageně de Indias, odkázán na veřejné milosrdenství, okusil alkohol, aby umlčel vzpomínky, a podlehl jeho rozkoším. Zemřel ve věku sedmdesáti šesti let v útulku pro žebráky, bývalé vojáky osvobozenecké armády, váleje se v bahně v mukách deliria tremens.

Když se generál desátého prosince za svítání probudil, bylo mu tak špatně, že urychleně zavolali biskupa Estéveze, kdyby se chtěl zpovídat. Biskup se hned dostavil a setkání považoval za tak důležité, že si vzal na sebe pontifikální roucho. Z generálova rozhodnutí se však uskutečnilo za zavřenými dveřmi a beze svědků a trvalo čtrnáct minut. Nikdo se nikdy nedozvěděl, o čem hovořili. Biskup odešel ve spěchu a rozčilený, bez rozloučení nastoupil do svého kočáru, nesloužil zádušní mši, přestože ho mnohokrát volali, a nezúčastnil se ani pohřbu. Generál byl na tom tak špatně, že se nemohl sám zvednout z hamaky. Lékař ho musel vyzdvihnout na nikách jako novorozeně, posadil ho na postel a opřel o polštáře, aby se nezadusil kašlem. Když konečně znovu popadl dech, všechny vyhnal, aby si mohl o samotě promluvit s lékařem.

"Nikdy by mě nenapadlo, že je to tak vážné, abych musel myslet na poslední pomazání," svěřil se mu. "Já, který nemám to štěstí, abych věřil na posmrtný život."

"O to nejde," odvětil Reverend. "Je prokázáno, že když se nemocný vypořádá se svým svědomím, dostane se do takové pohody, která v mnohém ulehčuje lékaři jeho úkol."

Generál nevěnoval mistrné odpovědi pozornost, neboť jím otřáslo úchvatné zjištění, že ten bláznivý závod mezi nemocemi a sny spěl v tom okamžiku ke konečnému cíli. Dál už byla jenom tma.

"Kčertu," povzdechl si. "Jak se z tohohle labyrintu dostanu!"

Prohlédl si místnost s jasnozřivostí dostavující se v předvečer smrti a poprvé viděl pravdu: zapůjčenou poslední postel, soucitný toaletní stolek, jehož trpělivé temné zrcadlo ho už nikdy nezobrazí, porcelánové umyvadlo zmatnělé vodou, ručník a mýdlo na jiné ruce, nemilosrdný spěch osmihranných hodin splašeně se řítících k neodvratné schůzce sedmnáctého prosince o jedné hodině a sedmi minutách jeho posledního odpoledne. V tu chvíli si složil ruce na prsa, zaposlouchal se do zvučných hlasů otroků, zpívajících o šesté na cukrovaru Zdrávas, a oknem spatřil na nebi démant Venuše, jenž navždy mizel, věčný sníh, novou popínavou rostlinu, jejíž žluté zvonky už příští sobotu v domě ponořeném do smutku rozkvést neuvidí, a poslední záblesky života, který se už nikdy, na věky věků, nevrátí.

KONEC