Tunel pod světem (Frederik Pohl)

IV

Byl to Burckhardtův nápad a Swansonovi se nelíbil, ale pak se přidal; byl typ, který se vždycky jenom přidá.

»Je to nebezpečné,« odmlouval ustrašeně. »Co když někdo půjde kolem? Uvidí nás a —«

»Co můžem ztratit?«

Swanson pokrčil rameny. »Je to nebezpečné,« řekl znovu. Ale přidal se.

Burckhardtův nápad byl jednoduchý. Byl si jist jen v jednom — ten tunel někam vede. Marťané nebo Rusové, fantastické spiknutí nebo potrhlá halucinace — ať se s Tylertonem stalo cokoli, muselo to být vysvětlitelné a místo, kde vysvětlení hledat, bylo na konci tunelu.

Rozběhli se tam. Než zahlédli konec, urazili víc než míli. Měli štěstí — přinejmenším do tunelu nikdo nevešel a nespatřil je. Ostatně podle Swansona byl tunel používán jen občas.

Vždycky patnáctého června. Ale proč? ptal se Burckhardt sám sebe. Čert vem, jak to. Proč?

Proč museli nedobrovolně — a jak se zdálo, všichni najednou — usínat? A proč si nic, ale vůbec nic nepamatovali? Swanson Burckhardtovi vyprávěl, jak pospíchal, aby se s ním sešel, poté, co se jednou Burckhardt o pět minut opozdil a nestačil se u něj v temné komoře schovat. Když druhý den ráno dorazil k Burckhardtovi domů, nestihl ho už. Narazil na něj až odpoledne na ulici, ale Burckhardt si vůbec nic nepamatoval.

Swanson setrvával ve své myší existenci už celé týdny. V noci se schovával v komoře, ve dne se vykrádal ven a hledal Burckhardta. Držen jen žalostnou nadějí, balancoval na okraji života a pokoušel se ukrýt před jejich smrtícíma očima.

Jejich. Jedním z »nich« bylo i děvče jménem April Hornová. Díky tomu, že ji zahlédl vejít do telefonní budky a nevyjít potom ven, objevil Swanson tunel. Další byl chlapík ze stánku s cigaretami v budově, kde byla Burckhardtova kancelář. Bylo jich víc, Swanson věděl alespoň o tuctu dalších — pokud si nebyl jist, alespoň je podezíral.

Když člověk věděl, kde je hledat, bylo snadné je objevit — jako jediní v Tylertonu měnili den po dni svou roli. Burckhardt jezdil každé ráno každého patnáctého června autobusem v 8.51 a na tom se nezměnil nikdy ani chloupek. Ale April Hornová přišla jednou v křiklavě průhledné sukénce a rozdávala cukrlata, jindy se oblékla střízlivě a někdy ji Swanson vůbec nezahlédl.

Rusové? Marťani? Ať už to byl kdo chtěl, co si myslel, že mu tahle bláznivá maškaráda bude platná?

Odpověď Burckhardt neznal — ale možná se skrývala za dveřmi na konci tunelu. Opatrně k nim přitiskli uši. Slyšeli pouze vzdálené zvuky, avšak nedokázali přesně rozeznat, co znamenají, Nevyvolaly v nich ani pocit nebezpečí, a tak proklouzli dveřmi dál.

Prošli rozlehlou místností, vystoupili po schodech a zjistili, že jsou — poznal to Burckhardt — v továrně Contro Chemicals.

Nebyla tu živá duše. Samo o sobě to tak zvláštní nebylo, v automatizované továrně nikdy není moc lidí. Ale ze své jediné návštěvy si Burckhardt pamatoval, že všechno tu bylo v činnosti: záklopky se otvíraly a zavíraly, kádě se samy vyprazdňovaly a plnily, mísily a vařily a kapaliny se uvnitř samy chemicky analyzovaly. Továrna nebyla nikdy plná lidí, ale nebyla taky nikdy v nečinnosti.

Jenže — teď byla v nečinnosti. Kromě vzdálených zvuků tu nebylo po životě ani zdání.

Elektronické mozky nevysílaly žádné povely, všechny cívky i relé odpočívaly.

»Jdeme,« řekl Burckhardt. Swanson ho neochotně následoval do katedrály, podpírané spletí sloupů z nerezavějící oceli a plné nádrží.

Šli, jako kdyby doprovázeli mrtvého. Svým způsobem tomu tak bylo, neboť co jiného byly automaty, které dříve poháněly továrnu, než mrtvoly? Ovládaly je počítače, které ve skutečnosti vůbec počítači nebyly; byly to elektronické obdoby živých mozků. A když je někdo vypnul, nebyly potom mrtvé? Vždyť každý býval lidským mozkem.

Vezměte vynikajícího chemika, specialistu na naftu, absolutně zkušeného v dělení surové ropy na jednotlivé frakce. Vypreparujte jeho mozek a zasuňte dovnitř vyšetřovací elektronické jehly. Přístroj pak řádku po řádce čte, co mysl obsahuje, a překládá vše, co najde, do diagramů sinusových vln. Křivky přenese do robota-počítače — a máte svého chemika. Nebo — přejete-li si — tisíc exemplářů svého chemika se všemi jeho znalostmi a zkušenostmi a beze všech lidských nedostatků.

Nasaďte tucet takových kopií do továrny a postarají se o ni kompletně čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu, nikdy se neunaví, nikdy nic nepřehlédnou, na nic nezapomenou...

Swanson se přitiskl blíž k Burckhardtovi. »Mám strach,« řekl.

Byli na druhé straně místnosti a zvuky byly hlučnější. Nebyly to už stroje, ale hlasy; Burckhardt se opatrně přikradl ke dveřím a odvážil se za ně nahlédnout.

Místnost za nimi byla menší a rámovaly ji televizní obrazovky. Před každou — bylo jich dvanáct nebo i víc — seděl muž nebo žena; civěli na obrazovku a diktovali do magnetofonu poznámky. Pozorovatelé přepínali záběry a ani dvě obrazovky neukazovaly totéž.

Zdálo se, že jednotlivé obrazy mají společného jen málo. Na jedné obrazovce byl obchod, v němž děvče, oblečené jako April Hornová, předvádělo domácí mrazáky. Na další se střídaly záběry z kuchyní. Burckhardt zahlédl něco, co se podobalo stánku s cigaretami v budově, kde měl kancelář.

Bylo to překvapující a záhadné. Burckhardt měl tisíc chutí vejít dovnitř a záhadu rozluštit, ale bylo tam příliš rušno. Dost možná, že by se někdo mohl ohlédnout nebo vyjít ven a objevit je.

 

Narazili na další místnost; byla to velká a honosná kancelář. Uvnitř nikdo nebyl, stůl však pokrývaly papíry. Burckhardt si je prohlédl, nejdříve zběžně, potom, když se do textu jednoho z nich začetl, ohromeně strnul.

Jako kdyby nemohl uvěřit, přiblížil list k očím, prolétl ho a začal číst další. Swanson zatím jako šílenec prohledával zásuvky.

Burckhardt zaklel a hodil papíry na stůl.

Swanson si ho sotva všímal. Najednou radostně vyjekl: »Kouknete!« a vylovil ze stolu revolver. »Je nabitý!«

Burckhardt na něj nepřítomně zíral a pokoušel se dát si dohromady, co zrovna četl. Pak si uvědomil, co Swanson říká, a zajiskřilo mu v očích. »Jste chlapík!« vykřikl. »Vezmem si ho. Tahle pistole nám odtud pomůže ven, Swansone. Jdem na policii. ale ne k policajtům z Tylertonu, rovnou na FBI. Podívejte se!« Složka papírů, kterou Swansonovi podával, byla nadepsána: Zpráva o situaci v testovací oblasti. Předmět: Akce firmy Mariin Cigarettes. Byla to většinou čísla zpracovaná do tabulek, která Swansonovi ani Burckhardtovi mnoho smyslu nedávala, ale uzavíralo je shrnutí:

 

Ačkoliv test 47—K 3 oproti jiným, jež byly provedeny, zvýšil počet nových spotřebitelů nejméně dvakrát, pravděpodobně ho nebude možno vzhledem k lokálním předpisům, omezujícím provoz rozhlasových vozidel, využít v terénu.

Podle dosažených výsledků jsou na druhém místě testy skupiny 47—K 12. V tomto stadiu doporučujeme provést kontrolní testy, jimiž by se tři nejlepší kampaně ověřily; a to jak s využitím techniky vzorků, tak i bez ní.

V případě, že zákazník nebude ochoten hradit dodatečné náklady, přichází v úvahu možnost pokračovat v té kampani ze série K 12, která dosáhla nejlepších výsledků.

Pravděpodobnost, že zmíněné předpovědi se budou od skutečných výsledků lišit o jeden a půl procenta nebo méně, je 80%. Tolerance 5% bude dosaženo s pravděpodobností 99%.

 

Swanson zvedl hlavu od papíru a podíval se Burckhardtovi do očí. »Já to nechápu,« zanaříkal.

»Nic si z toho nedělejte,« řekl Burckhardt. »Vypadá to nesmyslně, ale odpovídá to skutečnosti, Swansone. Odpovídá to faktům. Nejsou to Rusové ani Marťani. Jsou to lidi od reklamy. Nějak, čert ví jak, to svedli, ovládli Tylerton. Dostali nás. Všechny — vás, mě a dalších dvacet nebo třicet tisíc lidí. Mají nás pod palcem.

Možná nás hypnotizují a možná taky je to něco jiného. Ale ať už to dělají jak chtějí, nechávají nás žít jen jeden den. A celý ten mizerný den do nás hustí reklamu. Večer si zjistí, co se stalo — a pak nám ten den zase vymyjí z mozků a druhý den začnou znovu s jinou reklamou.«

Swansonovi sklesla brada. Pak dokázal ústa zavřít a polknout. »To je ale blbost,« řekl bezvýrazně.

Burckhardt zavrtěl hlavou. »Jistě, zní to jako šílenost, ale celá ta věc je šílená. Nebo si to dovedete vysvětlit jinak? Nemůžete popřít, že téměř celý Tylerton žije jen jeden den a ten se pořád opakuje. Viděl jste to. To je přece šílenost, kterou musíme přijímat jako skutečnost — pokud my dva nejsme šílenci. A když připustíme, že někdo ví, jak na to, určitý smysl to potom má.

Uvažujte, Swansone! Můžou si ověřit i ty nejmenší detaily, a neutratí za reklamu ani floka! Máte potuchy, co to znamená? Ví bůh, kolik peněz v tom lítá, ale sám vím, že některé firmy vydají na reklamu dvacet i třicet milionů dolarů ročně. Znásobte si to, řekněme, stovkou společností. Řekněme, že každé z nich to umožní snížit náklady na reklamu jen o deset procent. To už je pěkný balík, věřte mi!

A když taková firma předem ví, co bude účinné, může snížit náklady na polovinu, možná méně než na polovinu. Dá se tak ušetřit dvě stě nebo tři sta miliónů dolarů ročně — a jestli z toho platí za použití Tylertonu deset nebo dvacet procent, je to pro ně pořád nechutně laciné a pro toho, kdo v Tylertonu vládne, zase vynikající obchod.«

Swanson si olízl rty. »Myslíte,« nabídl váhavě, »že jsme — jaksi, takové nedobrovolné publikum?«

Burckhardt se zamračil. »Ne tak přesně.« Chvíli přemýšlel. »Víte, jak lékař testuje třeba penicilín? Sestaví si na miskách se želatinou sérii malých kolonií bakterií a zkouší pak lék po pořádku na všech miskách, jen ho vždycky trochu pozmění. A my jsme — ty bacily, Swansone, dokonce ještě efektivnější než bacily. Stačí jim jediná kolonie, můžou nás používat pořád znovu.«

Bylo to příliš, než aby to Swanson mohl strávit. Řekl jen: »Co budem dělat?«

»Půjdem na policii. Nesmějí používat jako pokusné králíky lidské bytosti.«

»Jak se na policii dostáném?«

Burckhardt zaváhal. »Myslím —,« začal pomalu. »No ano. Tohle je kancelář někoho, jehož slovo má váhu. Máme revolver a počkáme tu, dokud nepřijde. A on nás odtud dostane.«

Jednoduché a jasné. Swansonovi se ulevilo. Vybral si, kam si sedne — u stěny, kam není od dveří vidět. Burckhardt zaujal polohu hned za dveřmi —

A čekali.

 

Nečekali tak dlouho, snad půlhodinu. Pak Burckhardt zaslechl blížící se hlasy. Zbývala chvilka. Rychle sykl na Swansona a přitiskl se ke stěně.

Byli to muž a žena. Muž říkal: »— z jakého důvodu jste to nemohla ohlásit telefonicky? Znehodnotila jste výsledky celodenního testu. Co se s vámi sakra děje, Janet?«

»Mrzí mě to, pane Dorchine,« říkala sladkým, čistým hlasem. »Myslela jsem, že to je důležité.«

Muž vrčel: »Důležité! Jeden mizerný kousek z jedenadvaceti tisíc!«

»Ale tohle je Burckhardt, pane Dorchine. Zase on. Ze způsobu, jakým se ztratil, je zřejmé, že mu někdo pomáhá.«

»Jistě, jistě. Takový malér to zas není, Janet. Program Hami Čoko je tak jako tak časově trochu napřed. A když už jsme tady, pojďte se mnou do kanceláře, vyplníte si pracovní list. Tou záležitostí s Burckhardtem si už nelámejte hlavu. Pravděpodobně se potlouká kolem. Dneska večer ho seberem a —«

Stáli ve dveřích. Burckhardt za nimi kopnutím zavřel a namířil revolver.

»To si jen myslíte,« řekl vítězoslavně.

Stálo to za hodiny utrpení, vzteklý pocit ztráty rozumu, zmatky, strach. Byl to nejuspokojivější zážitek, který kdy v životě Burckhardta potkal. Muž měl v obličeji výraz, o němž Burckhardt sice četl, avšak který nikdy ve skutečnosti neviděl: otevřel ústa, doširoka rozevřel oči, a i když se mu podařilo vydat ze sebe zvuk připomínající otázku, slova to nebyla.

Dívka byla překvapena téměř stejně. Když se na ni Burckhardt podíval, věděl, proč mu její hlas byl tak povědomý. Byla to táž dívka, která se mu představila jako Apríl Hornová.

Dorchin se rychle vzpamatovával. »To je on?« zeptal se ostře.

Dívka řekla: »Ano.«

Dorchin kývl. »Beru to zpátky. Měla jste pravdu. Hm — Burckhardte — co vlastně chcete?«

»Bacha na něj! Může mít ještě jeden revolver,« vykřikl Swanson.

»Tak ho prohledejte,« řekl Burckhardt. »Povím vám, co chceme, Dorchine. Chceme, abyste nás dovedl na FBI a vysvětlil jim, jak se vám podařilo unést jedenadvacet tisíc lidí.«

»Unést?« odfrkl Dorchin. »To je směšné, člověče! Dejte ten revolver pryč — takhle se přece nikam nedostanete.«

Burckhardt zlověstně potěžkal zbraň v ruce: »Myslím, že ano.«

Dorchin vypadal rozzuřeně a bezmocně, ale kupodivu ne vystrašeně. »Sakra,« začal nadávat, ale pak zavřel ústa a polkl. »Poslouchejte,« řekl vemlouvavě, »děláte velkou chybu. Nikoho jsem neunesl, to mi věřte!«

»Nevěřím vám,« řekl Burckhardt tupě. »Proč taky?«

»Je to pravda! Dám vám na to slovo!«

Burckhardt zavrtěl hlavou. »Můžete je dát FBI, jestli o to budou stát. To se dozvíme. A teď — jak se odtud dostaneme?«

Dorchin otevřel ústa; chtěl pokračovat v přesvědčování.

Burckhardt vybuchl: »Nestavte se mi do cesty! Jsem rozhodnutý vás zabít, když to bude nutné, copak tomu nerozumíte? Mám za sebou dva dny pekla a za každou vteřinu můžete vy. Zabít vás? Bylo by mi potěšením a nemám, co bych na tomhle světě ztratil! Vyveďte nás odtud!«

Dorchinův obličej potemněl. Zdálo se, že se pohne, ale světlovlasá dívka, kterou oslovoval Janet, vklouzla mezi něj a revolver.

»Nerozumíte tomu,« prosila Burckhardta. »Nesmíte střílet!«

»Jděte z cesty!«

»Ale, pane Burckhardte —«

Nedokončila. Aniž na sobě dal co znát, vyrazil Dorchin ke dveřím. Burckhardt vykřikl a zdvihl revolver; zahnali ho dál, než chtěl. Dívka pronikavě zaječela. Omluvně a lítostivě se pohnula a postavila se znovu mezi revolver a Dorchina.

Burckhardt mířil dolů. Byl to instinkt, snaha zranit, a ne zabít. Mířil špatně.

Kulka z revolveru ji zasáhla do žaludku.

 

Dorchin vyběhl, dveře za ním bouchly a v dáli doznívalo dupání jeho nohou.

Burckhardt mrštil revolverem přes celou místnost a vrhl se k dívce.

Swanson zaskučel. »To je náš konec, Burckhardte. Proboha, co jste to vyvedl? Mohli jsme vypadnout. Měli jsme jít na policii. Byli jsme už skoro venku! By —«

Burckhardt ho neposlouchal. Klečel nad dívkou. Ležela na zádech, ruce měla rozhozené. Krev jí netekla a rána byla sotva vidět. Ale ležela v poloze, jakou nemohla zaujímat žádná bytost, která žila.

A přece nebyla mrtvá.

Nebyla mrtvá — a Burckhardt, jako přimrazený, si pomyslel: A taky není živá.

Necítil puls, ale v roztažených prstech jedné z jejích rukou rytmicky tikalo.

Neslyšel dech, ale sykavý, praskající zvuk.

Měla otevřené oči a dívala se jimi na Burckhardta. Nebyl v nich strach ani bolest, jen lítost hlubší než mořské dno.

»Nebojte se, pane Burckhardte,« řekla zkroucenými a sotva ovládanými rty. »Jsem — budu v pořádku.«

Burckhardt se sklonil. Kde měla být krev, byla jen čistá trhlina v látce, která nebyla tkaní. Zahlédl spirálu zlatavého měděného drátu.

Olízl si rty.

»Vy jste robot,« řekl.

Dívka se pokusila přikývnout. Rty se jí zaškubaly. »Jsem. Vy taky.«