Pět báječných strýčků (František Nepil)

Jak se čerti žení

Když se čerti žení, to je cirkus! Ještě před svatbou jde čertí ženich s čertí nevěstou ke kováři, aby jim parádně okoval kopyta. Myslíš, že dá ženich nevěstě přednost? Aby byla okovaná první?

Ani nápad! Naopak: kope ji, aby ho pustila napřed! A ona kope jeho. Aby se choval slušně.

Copak tohle se dělá?

Když kovář kove čertici, fouká čert schválně do výhně. Aby jí lítaly jiskry do chlupů. Aby ji to štípalo.

Když kovář ková čerta, čertice mu podloží pod ohon kovadlinu. Pak do něj uhodí perlíkem. Kovářským kladivem. Vší silou. To čert řve! Jako tisíc ďáblů!

Při svatebním obřadu jim obvykle oddávající čert ukradne prstýnky.

A když se jich zeptá: "Berete si dobrovolně tohoto čerta či tuto čertici?" - co myslíš, že udělají? Neodpovědí "ano". Vypláznou na sebe jazyky! Že jim to není hanba!

Při svatebním přípitku namáčí jeden čert druhému oháňku do skleničky.

A při hostině chodí všichni čerti po stolech. Šlapou kopyty do talířů. Měli by se za to stydět!

Nejhorší je, když jde čertí ženich s čertí nevěstou spát. Nejprve se poperou o pyžama. Pak se seperou o to, kdo bude spát nalevo a kdo napravo. Nakonec přijde ta největší pranice. O peřinu. O tu se tahají tak, že ji prostě přetrhnou. Když se z ní peří vysype, perou se až do rána o každé peříčko. Pak zase vypláznou na sebe jazyky a usnou.

Proto se říká, že se čerti žení. Vždyť chumelenice není nic jiného, než čertí pranice o peříčka.

Ale když skončí, dá se lyžovat.

Že tak dlouho nejdou? Babička už měla starost. Vtom zahučel výtah.

"To jsou oni," oddychla si máma.

"Ten zas bude chrchlat," zlobila se babička předem na dědu. "Chrchlat a hekat. Ten se teď naheká! Ono mu pořád něco je."

Dveře klaply. V předsíni zaharašily hůlky a lyže.

Táta vyskočil z křesla a šel Mince i dědovi naproti. Máma taky. Za nimi se belhala babička.

"Tak co, lyžaři, jak to šlo?" ptal se táta. Pak spatřil Minku a začal se chechtat. Ani nepotřeboval odpověď. Byla oválená sněhem od hlavy až k patě.

"No vymázla jsem se, to je toho!" natřásala se trošku nakvašeně.

"Musela jsi v noci ven a teď to odstůněš!" strašila ji babička. "Dobře ti tak. Ať ti paní doktorka rozpíchá zadek!"

Potom jí padly oči na dědu.

"Pánbu mě netrestej, kde ses tak zřídil?"

Děda byl olepený sněhem jako Minka. Navíc měl kabát od hlíny a zablácená kolena.

"Ona mě povalila," žaloval, ale oči se mu smály.

"Já volala pozor, uskoč! A děda neuskočil," bránila se Minka.

"Vždyť je to nový kabát," hořekovala babička.

"Nový kabát, a koukněte se: jako by ho vytáhl z popelnice!"

"Jak to, nový? Vždyť jsem ho koupil, ještě než byla Minka na světě!"

"Úplně nový není. Ale pěkný je. Copak se musíš v každém pěkném kabátě vyválet? Chtěl jít v takovém ošuntělém zimníku a já povídám: -Vem si pěknější! Ať neděláš ostudu. Vždyť jsou svátky!- Poslechl mě, a teď to vidíte: on v něm upadne."

"Až kabát uschne, vykartáčujeme ho," konejšila babičku máma. "Pojďte ke stromečku. Dáme si čaj a medvědí pracny. A povíte nám o tom vašem lyžaření."

Spát šli až po půlnoci. Děda s babičkou domů. Minka do postýlky. A máma s tátou "do pelíšku." Máma za chvíli zavolala: "pojď k nám do pelíšku!" Na to Minka čekala. Vyštrachala se z peřiny a dup dup dup - žuch! - Udělala šipku a zavrtala se mezi ně do teplíčka.

"Ta mě zase kopla," sykal táta. Pak ale začal povídat. O tom, jaké jsou hory.

"Probudíš se a sype se sníh. Sed- neš si k čaji, a slunce se může přetrhnout. Namažeš lyže, a padne třeba prádelna."

"Jaká prádelna?" ptala se Minka.

"Mlha," vysvětlovala máma. "Mlha, jako když se vyvařuje v kotli. Není vidět vlastní nos. Nikdo nesmí z chaty. My nesměli tři dny. - Jéžíši, lež už klidně a nekopej!"

"A co jste dělali, když jste nesměli z chaty?"

"Vlezli jsme si do pelíšku. Povídali jsme si, co budeme mít, až se vzmůžem."

"A co jste pak měli?"

"Tebe."

"Jo?"

"Jo."

"To je škoda, že s námi letos máma nepojede, viď, tati!"

"Jaká škoda? Pojede s tebou pět báječných strýčků. Na celý týden. Až se vrátíte, budu mít po zkouškách. Pak už ani jedny prázdniny nevynechám. Koukej spát - za tři neděle jedete!"

Minka zavřela víčka, až to cinklo. Už ani neslyšela, jak máma šeptá tátovi:

"Ta se těší. A ty taky, viď?"

Táta se jen usmál. Jak by se netěšil! Za lyžování by dal duši. A že se těší i Minka, z toho měl velkou radost.

Tři neděle utekly jako voda. Táta s Minkou vyrazili na autobusové nádraží. Čekalo tam už pět jeho kamarádů. Pět strýčků. To bylo halasu, když se vítali! Dělali rámus za dvacet. Mince ani nepřipadali jako strejdové. Spíš jako kluci z jejich třídy. Kam se na ně hrabala Minčina škola!

"Není slyšet vlastního slova," volala by na ně paní učitelka. "Okamžitě přestaňte dělat randál!"

V poledne je stejně hlučně vítal i strejda Evald. Vedoucí horské boudy.

"Ďáblové přijeli komplet, prkýnkářky, třeste se!" volal už z dálky. Minka pochopila, že ďáblové jsou strýčkové. Že "komplet" znamená "všichni", na to nepřišla. Ani na to, že prkýnkářky jsou lyžařky.

"Kde máš vlečňák?" ptal se vedoucí táty.

"Šprtá se."

Minka věděla, že "šprtat" znamená "učit se". Takže "vlečňák" byla vlastně maminka! No tohle! Podívala se na chataře jako mrak. Co si to dovoluje, říkat mamince "vlečňák"?

"Nemáte něco v troubě?" vzdychal strýček Roman. "Snědl bych čerta i s chlupama." Měl zřejmě velikánský hlad. Děda by mu vysvětlil, že čert se nejí. Protože čert je skoro člověk. Toho že jedí nanejvýš lidojedi. Ale jenom v době neúrody. A v době hladomoru. A ani tehdy ne s chlupama.

"Klid, ďáblové," konejšil je vedoucí. "Mám tam couračku, vepřo péčo a sekané potrubí."

Minka neměla ponětí, co to budou jíst. Všichni tu mluvili nějak tatarsky. Až u stolu poznala, že couračka je zelná polévka a sekané potrubí, že jsou makaróny.

U stolu taky poznala, že nemá na žádné jídlo chuť.

"Copak?" podivil se táta, "nejede ti to?"

"Moc ne," špitla Minka.

"Vždyť strejda Evald vaří skoro jako naše máma."

Minka s přemáháním polkla lžíci polévky.

"Je umlácená z autobusu," řekl tátovi strýček Arno.

"Neměls ji strčit nejdřív pod peřinu?"

"Ba ne. Já radši půjdu lyžovat," bránila se.

"To ale musíš jíst!" vykulil na ni oči strýček Řehoř.

"Podívej se Stenmark: ten by si bez bramborových knedlíků ani nestoupl na ty své práskačky."

Minka strejdovi zase nerozuměla. Nevěděla, že "práskačky" jsou lyže a nevěděla, že Stenmark byl nejlepší lyžař všech dob. A že asi v životě nejedl bramborové knedlíky. Ti strýčkové mají ale slovník! Ti mají vyjadřování! Kdyby je tak slyšela paní učitelka!

Táta namazal lyže a šli. Namlouval si, že tak pospíchá kvůli Mince. Ale bylo to jinak. To on sám se už nemohl dočkat. To jemu hladovělo srdce po lyžích. A natož nohy!

"Kam tak časně?" ptal se strýček Roman.

"Jdeme lyžovat," odpověděla důležitě Minka.

"To abych si připravil kufřík," ušklíbl se strýček.

Strýček Roman byl lékař. Už v autobuse říkal, že doktorský kufřík nosí všude s sebou. I na dovolenou. Protože na každé dovolené dostane prý někdo chřipku. Nebo angínu. A v zimě se prý vždycky někdo vymlátí. Na lyžích. A když se nevymlátí, ňafne ho prý "apenďour".

"Co je apenďour?" ptala se Minka v autobuse.

"Zánět slepého střeva," řekl táta.

Minka chvíli hleděla před sebe. Pak se odhodlala k otázce:

"A co je to, tati, slepé střevo?"

"Apenďour!" zařvali všichni strýčci sborem. Slyšeli ji, třebaže se ptala tiše. A smáli se, až autobus hrkal. Co "smáli"? - Řičeli smíchy! Jak se jim povedlo odpovědět jedním hlasem.

Teď Minka stoupala s tátou k Modrému dolu. Táta šel nějak rychle. Nějak moc rychle. Pojednou se obrátil:

"Co je, kočko malá? - Nemůžeš?"

Minka neodpověděla.

"Z tebe jen teče. Jdu moc rychle?" přidřepl k ní starostlivě táta.

Minka byla zpocená a zvadlá. Všech no jí bylo najednou jedno. Všechno se s ní točilo.

"Že ty máš horečku? - To se ví, že máš! Proč neřekneš, že ti něco je?"

Minka zase mlčela.

"Strčím tě na chatě do postele. Strejda Roman se na tebe podívá."

"Ještě, že jsem si připravil ten kufřík," ušklíbl se strýček.

"Vystrč, baroneso, ploutev! Dám ti teploměr. - Co se cukáš? Zebe? A co drkotáš zubama? Hm, hm. Třicet devět pět. Holka, holka! Ukaž lízák! - No vyplázni ten jazyk! - Hm, hm. Koupili jsme angínu. Tak budeme ležet, brát tyhle tabletky a kloktat. A po lyžích nebudem ani šilhat. Aby nám to neskočilo na srdíčko.

Minka fňukla. Táta zvedl oči od knihy. Myslel, že spí. A opravdu; ležela se zavřenýma očima.

"Copak je?" zeptal se. Vstal a sáhl jí na čelo. Pálilo. Na stolku ležel Romanův teploměr. Táta ho opatrně zasunul Mince do podpaží. Přikrčila nos.

"Studí?" zeptal se šeptem.

Něco mňoukla a spala dál. Měla čtyřicet stupňů teploty! Hicovala. Táta se vylekal.

Za oknem visely rampouchy. Otevřel okno a nabral dlaní sníh z římsy. Zabalil ho do ručníku a ovázal jí čelo. Sykla, ale pak se zatvářila spokojeně.

Pak ulomil dva rampouchy. Zabalil je do kapesníku. Do každé dlaně jí vložil jeden. Bylo to asi příjemné. Usmála se ze spánku. Za chvilku řekla:

"Mami, ježek!"

"Maminka tu není," řekl táta. Sáhl jí na čelo. Už tolik nehořelo.

Minka otevřela oči. Polekaně bloudila zarudlýma očima po neznámém stropě. Pak jí padly na tátu.

"Kam šla máma? Přinese mi ten obrázek?"

"Máma zůstala doma. Jsme přece spolu na horách!"

Mince se rozšířily zorničky. Konečně pochopila, kdo je, kde je a co je. "Mám žízeň," zaškemrala.

Táta jí podal vlažný čaj. Pila, až to dělalo v hrdle pink-ponk-pank-punk. Potom usnula. Spala až do soumraku.

Táta smutně hleděl z okna. Lyžaři se pomalu vraceli do chaty. První den na horách byl v čudu. Už jich zbývalo jen šest.

"Co bulíš?"

"Protože jsem chtěla lyžovat a nemůžu. Protože nesmím."

Táta si pomyslel: já chtěl taky lyžovat a taky nemůžu. Musím prosedět celý týden s Minkou v pokoji. Nemůžu ji tu nechat samotnou. Mince však řekl:

"Vždyť se ještě nalyžuješ!"

"Já ale chtěla dneska! Každý může a já ne."

"Já byl taky na horách nemocný," konejšil ji táta.

"Jo byl; nebyl!"

"Byl a jak! - Když jsem byl tak velký jako ty."

"Jenže jsi neměl horečku."

"Já? Já dostal nejstrašnější horečku na světě!"

"Tak mi to vyprávěj!"