Poslední tanec (Ed McBain)

6

Šli tam s povolením k domovní prohlídce a v neprůstřelných vestách, protože z toho, co jim vyprávěla Betty Youngová, bylo jasné, že ten výtečník není žádné neviňátko.

Potíž byla v tom, že u většiny činžáků v mnoha částech města se nepočítalo s přímými zásahy policie. Maxwell Corey Blaine nežil na ranči uprostřed svých pastvin v Louisianě, kam mohli šerifovi lidé přicválat po mechem porostlé cestě a pak vyrazit vstupní dveře břevnem s pěti policajty po každé straně - pro pána, to se ten náš dobyteček polekal! Maxwell, nebo Maxie, jak mu důvěrně říkala jeho někdejší zrádná milá, bydlel v šestiposchoďovém baráku bez výtahu v úzké uličce v Calm's Pointu. Bývala to kdysi krásná a civilizovaná část města, ale zošklivěla a zbarbarštěla. Město ji před časem určilo k zušlechtění v příštích deseti letech, a ten cyklus byl odsouzený k opakování, i když nikdo v městské radě nevěděl, kdy k tomu dojde a proč.

Budova byla z cihel zčernalých sazemi a několika stoletími, schodiště příkrá a chodby úzké. Na každém poschodí byly čtyři byty a v tu ranní hodinu - shromáždili se před Maxieho bytem ve tři čtvrtě na dvě - se pevně uzamčenými dveřmi linuly zvuky hlubokého spánku. Připadali si v těch povinných vestách nemotorně i proto, že kvůli zimě měli pod nimi několik vrstev šatstva; uvnitř budovy už svlékli rukavice a všichni byli ozbrojeni útočnými puškami AR -15. Beranidlo se do těch chodeb z konce 19. století a na točité schody nevešlo, a tak se přeskupili k akci teprve, až jich všech pět dorazilo do pátého patra.

Všichni do jednoho byli kolegové a přátelé. Neměli mezi sebou nevyřízené malicherné účty, žádný se nepokoušel přimět toho druhého, aby vyrazil dveře, což patří v životě policisty mezi deset nejnebezpečnějších vteřin. Kling prostě řekl, že to udělá on. On a Brown přijali hlášení o střelbě v pizzerii, takže je to jejich případ a oni budou zatýkat, pokud dnes k zatčení dojde. Proto zaútočí na dveře on; Brown a Carella budou každý po jeho jedné straně a Willis a Meyer vzadu jako rezerva. V tom pátém patře byla pořádná zima, a když Kling sděloval šeptem svůj plán kolegům, valila se mu pára od úst.

Byl ozbrojený samonabíjecí karabinou a třímal ji oběma rukama. Člověk v tom bytě možná spáchal vraždu a soudce ho pokládá za natolik nebezpečného, že si zasloužil bytovou prohlídku bez ohlášení předem. Parta byla dobrá. Všichni přítomní detektivové spolu pracovali už dřív a přesně věděli, co se tady bude dít a co mají dělat. Carella a Brown obstoupí dveře, Kling je vykopne. Jen co zámek povolí, vtrhnou ti tři do bytu, Willis a Meyer v rozestupu za nimi. Při troše štěstí bude po všem během dvou nebo tří minut.

Kling přiložil ucho ke dveřím a poslouchal. Nic.

Poslouchal ještě chvilku, pak ustoupil ode dveří a pokynem hlavy se ujistil, že ostatní jsou připraveni. Zhluboka se nadechl, zdvihl pravé koleno do výšky, napřáhl levou ruku kvůli rovnováze, v pravé ruce sevřel zbraň. Síla kopnutí, znásobená váhou jeho těla při pohybu vpřed, roztříštila dřevěné dveře, zámek se utrhla zůstal visel na zárubni, Kling vpadl rozbitými dveřmi dovnitř, Carella a Brown se odlepili od obou stran průlomu a vrhli se za ním, Meyer a Willis o zlomek vteřiny později.

"Policie!" zařval Kling a ostatní za ním opakovali "Policie!". Rozběhli se po bytě a prohledávali ho očima. Willis praštil do vypínače na stěně a na stropě zazářilo světlo. Byli v malém, ošumělém obýváku plném bachratého nábytku. Po levici měli nevelký kuchyňský kout, ve stěně vpravo byly troje zavřené dveře. Ty nejbližší vedly, jak usoudili, na záchod, za prostředními byla pravděpodobně koupelna a za třetími ložnice, jejíž okna vedla asi na ulici. Ty dojmy si nesdělovali, byli už v mnoha podobných bytech a věděli, jak to v takových činžácích vypadá. Následovali Klinga rovnou k posledním dveřím, které neměly na této straně panty, zřejmě se otevíraly dovnitř. Kling popadl za kliku, zalomcoval s ní, znova zařval "Policie!", vší silou vrazil do dveří a vpadl s namířenou zbraní do pokoje.

Kopnout do dveří, vrazit do bytu, zamířit do toho, co pokládali za ložnici, trvalo snad pouhých třicet vteřin. Za tu dobu muž, který byl pravděpodobně v posteli, když přišli, stačil přeběhnout k prádelníku, otevřít horní zásuvku, vytrhnout z ní cosi, co vypadalo jako pistole devítka, otočit se a namířit na Klinga.

"Má bouchačku," křikl Kling, vrhl se k zemi a odkutálel se od střelce právě ve chvíli, kdy se Carella a Brown vřítili do ložnice. Byla ve tmě. V slabém proužku světla z obýváku neviděli dívku v posteli, dokud nezačala křičet. Spustila, teprve když obr stojící u prádelníku v trenkách a spodním tričku, dvakrát vystřelil, ale ne na Klinga, nýbrž na dveře, které teď zatarasovala Brownova mohutná postava. Brown uskočil doleva v okamžiku, kdy střela vybuchla. První rána ho minula, minula i Carellu, který byl ve dveřích za ním. Druhá rána se zaryla do zárubně.

"Má bouchačku," křikl Meyer dozadu na Willise, proběhl dveřmi a pálil tam, odkud přicházely rány. Dívka už hystericky ječela. Chlap ve spodním prádle pálil na cokoli, co se objevilo ve dveřích, nic netrefil, jen dveře a zárubně, až přitančil nejmenší ze všech detektivů Willis a dostal ránu do stehna, kde ho už nechránila vesta. Pod náporem rány se otočil a noha se pod ním zlomila.

Chlap u prádelníku si najednou uvědomil, že je tu pět mužů s těžkými útočnými zbraněmi a jen jeden je boje neschopný. Může buď střílet celou noc, zatímco ta bláznivá čubka bude ječet ostošest, nebo s nimi může uzavřít nějaké příměří, než ho ti chlapi proděraví jako cedník.

"Klídek, pánové," řekl a odhodil pistoli.

Brown ho udeřil plochou dlaní, která připomínala pětikilové kladivo. Na podlaze se Willis snažil zastavit proud krve prýštící mu ze stehna.

Zbavit policejní práci vší radosti dokáže jediná věc: vědomí, že to není jen zábava a hra. Parta "funebráků" přišla na střídačku čtvrt hodiny před půlnocí, výjezdní tým půl hodiny po nich a začal se v šatně svlékat. Ve čtyři ráno byli už skoro všichni detektivové ze sedmaosmdesátky v domě na Groverově třídě a chtěli vědět, co se to sakra stalo. Dostavili se i ti, kteří měli přijít do služby až v osm ráno, protože se něco doslechli. Ti, kdo měli mít dovolenou nebo byli ve stavu nemocných, se trousili do služebny jeden po druhém a chtěli se dozvědět podrobnosti.

Seržant Murchison jim sdělil, že Hal Willis je postřelený, ale to už věděli, jinak by nepřišli. Chcem slyšet podrobnosti, člověče, ale ty znali jen ti čtyři, co byli při tom, Kling a Brown byli zavřeni s poručíkem a Maxiem Blainem, zbývající dva, Carella a Meyer, byli v nemocnici u Nejsvětější Panny Marie u Willise. Nebyl tu nikdo, kdo by měl pořádné informace, a tak se shromáždění detektivové pustili do dohadů.

Věděli jen to, že v tom bytě se to nějak ukrutně zmršilo. A protože útok vedl Kling, začali si neinformovaní policisti myslet, že nějaké chyby se dopustil on a že je proto odpovědný za Willisovu hospitalizaci. Jiní si naopak mysleli, že za to může sám Willis, a to vedlo k další úvaze, že Willis je smolař. Buď si nepočínal správně - to se říkalo jen šeptem anebo na něm leží nějaké prokletí. V každém případě není člověk, kterého je radno mít za partnera. Práce u policie je nebezpečná a nikomu se nechce dělat s někým, kdo je pod vlivem nějakých čárů, anebo přivolává maléry. Tak nějak uvažovali někteří detektivové v tom ponurém prosincovém ránu a několik jich to dokonce začalo říkat nahlas. Loajalita mezi policisty se poněkud podobá loajalitě mezi vojáky. Dokud všechno klape, je to jeden za všechny, všichni za jednoho. To ale neznamená, že se po vítězné bitvě půjdou všichni spolu napít. Natož po prohrané, což byl zřejmě dnešní případ přesto, že pachatel byl zatčen. Willisovo zranění vrhlo na služebnu stín a způsobilo, že obvyklá policejní práce nevypadala tak mušketýrsky, jak se zdá v televizi.

To časné ráno byla ve služebně obvyklá směsice provinilců přivedených večer předtím. Hrstka prostitutek, sem tam nějaký lupič nebo kapsář, pár překupníků drog. S prostitutkami se normálně zacházelo s veselou shovívavostí, policisti si občas, když to příležitost dovolila, sáhli, děvčata si je vesele dobírala, ačkoli ze zkušenosti věděla, že z toho žádná úleva nekouká. Dnes ráno to bylo jiné. Děvčata posbíraná minulou noc byla rychle nahnána do vozů, které je dovezou dolů do města k ústřední registraci. Tentokrát žádné oboustranné vtipkování; jsou to děvky a někdo postřelil ,policistu, na dobrosrdečné žerty není čas.

Se zloději, pokud to nebyli zároveň narkomani, se obvykle zacházelo s jakousi úctou. Z důvodů, jež chápou jenom policajti, je lupič pokládán za elitu, i když vnikl do něčího domova, porušil jeho soukromí a upláchl s jeho osobním majetkem. Profesionální zloději jsou jen zřídka násilníci, a policisti to oceňují. Zloděje feťáka proženou třeba šestkrát kolem bloku, ale se zlodějem profíkem budou zacházet jako se sobě rovným člověkem, který se jen nedopatřením ocitl na opačné straně zákona. To ráno to však neplatilo. To ráno někdo postřelil policistu a důvěrnosti jako Těbůh, Tome, kdypak ses dostal z lochu? neexistovaly. To ráno byl každý provinilec zločincem a každý byl vinen.

To ráno si to odskákali především násilníci.

Napadení nepatřilo nikdy k oblíbeným trestným činům, ale mizera, který to ráno ztloukl v parku babičku a odcizil jí kabelku, v tom vězel až po uši. Přepadnout někoho pro prkotinu není ovšem totéž jako ho postřelit, ale policajtům z 87. revíru to opravdu došlo až to ráno, když byl jeden z nich napaden smrtící zbraní. Pokud se však někdo musel to ráno ocitnout na sedmaosmdesátce, tak vůbec nejhůř na tom byl pokoutní obchodník s drogami. Příliš mnoho policistů bylo už postřeleno a zabito lidmi prodávajícími drogy školákům, a i když zločinci toho druhu nebyli vítáni v žádném revíru, byla sedmaosmdesátka to ráno na spojení narkotik s vraždou, zvláště s vraždou policisty, mimořádně citlivá. Ten pocit vzrostl, když se při výslechu pachatele zjistilo, že ho zaměstnává medellínský kartel.

I když policisti ze sedmaosmdesátky znali dryáčnické titulky a protestní pochody na radnici, i když věděli o názorech veřejnosti, která z nepatrných příhod dělala federální případy, chovali se to ráno trošku lehkomyslně, ne-li dokonce nedbale. Cpali spoutané vězně do vozů předběžného zadržení, ačkoli pobídnutí by stačilo, posmívali se jim a uráželi je a netajili se osobní zlobou, strachem a nenávistí; zacházeli s provinilci všech barev a zaměstnání jako s padouchy, šmejdem, ničemy a grázly, kterými ovšem byli, a chovali se při tom jako brutální a opovrženíhodné svině; za jaké je občané města vždycky pokládali.

To čtvrteční ráno se zločin nevyplácel.

Nevyplácel se, protože v nemocnici Nejsvětější Panny Marie ležel jeden policista.

Věděla, že Kling je dnes časně ráno na bytové prohlídce, a když zvedla telefon a dověděla se, že do nemocnice Nejsvětější Panny Marie přivezli policistu s něčím, co se nejdřív pokládalo za zranění žaludku, napadlo ji, že by to mohl být Kling. Ulevilo se jí, když řekli, že to není on, ale jí se týkal každý postřelený policista, protože Sharyn Cookeová byla zástupkyní hlavního chirurga na policejním ředitelství. Když měla službu, bylo její povinností postarat se, aby se každému policistovi dostalo nejlepšího ošetření, jež mělo město k dispozici.

Neobvyklý způsob, jakým Sharyn psala své jméno, měl původ v tom, že její šestnáctiletá svobodná matka nevěděla, jak se jméno Sharon správně píše. Táž matka jí umožnila vystudovat gymnázium a později medicínu z peněz, které si vydělala, když v noci drhla podlahy v bělošských kancelářích. Sharyn Cookeová byla černoška, první žena této barvy jmenovaná do funkce, kterou nyní zastávala. Ve skutečnosti měla její pleť barvu pražených mandlí, oči barvu jílu. Když nebyla ve službě, používala kouřově modré líčidlo kolem očí a rtěnku barvy burgundského vína. V práci se nelíčila vůbec. Vysoké lícní kosti, plné rty a mírný afro účes černých vlasů jí dodávaly vzhled hrdé ženy kmene Massai. Každý den devět minut po páté cítila, že její malý automobil je pro ni příliš těsný, a neustále upravovala přední sedadlo, aby měla kam dát dlouhé nohy. Z bytu na vzdáleném konci Calm's Pointu jí to do nemocnice Nejsvětější Panny Marie trvalo čtyřicet minut; nemocnice se nalézala v té části Isoly, kde v nedalekém činžovním domě policie dopadla Maxieho Blainea. Ta nemocnice byla snad druhá nejhorší ve městě, ale to se nedalo pokládat za útěchu.

Návštěvou u Willise se Sharyn přesvědčila, že sice nejde o zasažený žaludek, jak se obávala, ale dvě nebo tři procenta smrtelných úrazů se týkají dolních končetin a kulka stále ještě vězela ve stehně nedaleko femorální tepny. Nestála o to, aby se mu v noze šťoural nějaký čerstvý absolvent lékařské fakulty a eventuálně způsobil nebezpečné krvácení. Proto se hned vypravila za ředitelem nemocnice, již nepraktikujícím lékařem Howardem Langdonem. Langdon měl na sobě šedý flanelový oblek s širokými klopami, které vyšly z módy už před lety, růžovou košili a o odstín tmavší kravatu. Měl bílé vlasy a bílou bradku a jeho portrét by se byl hodil na karton se smaženými kuřecími řízečky.

Langdon býval velice dobrý chirurg, ale to neomlouvalo způsob, jímž řídil nemocnici Nejsvětější Panny Marie. Sharyn sama byla promovaný chirurg. Znamenalo to, že studovala čtyři roky na lékařské fakultě, potom pracovala jako chirurg pět let v nemocnici a byla schválena americkou lékařskou komorou. Dosud měla malou soukromou praxi, ale jako uniformovaný šéf pracovala ve funkci zástupkyně hlavního policejního lékaře patnáct až osmnáct hodin týdně za roční plat šedesát osm tisíc dolaru. Ve městě bylo každoročně postřeleno dvacet až třicet policistů. Nechat jednoho skomírat u Nejsvětější Panny Marie nebyla ochotná.

Řekla Langdonovi, jak nejzdvořileji dovedla, že si přeje, aby detektiv Willis byl převezen do nemocnice Hochova memoriálu vzdálené půl míle od centra, a o tři sta světelných roků, pokud šlo o služby a odbornou péči, ale o tom pomlčela. Langdon se ji zadíval do očí a zeptal se: "Proč?"

"Byla bych ráda, kdyby byl tam."

"Proč?" zeptal se Langdon znova.

Protože si myslím, že se mu tam dostane péče, kterou bych si pro něj přála."

"Tady se o něj taky postaráme," řekl Langdon.

"Pane doktore," řekla Sharyn, "já se s vámi opravdu nechci přít. Ten detektiv potřebuje okamžitou operaci. Přeju si, aby byl odvezen do Hochova memoriálu hned teď."

"Bohužel ho nemohu propustit," řekl Langdon. "To nezáleží na vás," opáčila Sharyn.

"Jsem ředitel téhle nemocnice."

"Nejste ředitel policie," řekla. "Buď bude do tří minut stát před vchodem ambulance, nebo ho dám odvézt co nejrychleji já, pane doktore."

"Já vám to nedovolím," řekl Langdon.

"Pane doktore, za tohle odpovídám já," řekla Sharyn. "Ten případ spadá do mé kompetence a ten detektiv odjíždí hned teď."

"Vyloží si to, jako že Nejsvětější Panna Marie není dobrá nemocnice."

"Kdo si to vyloží, pane doktore?"

"Tisk a televize," řekl Langdon. "Budou si myslet, že to je důvod, proč jste ho dala převézt."

"A já ho taky proto dávám převézt," řekla Sharyn chladně, s nemilosrdnou krutostí. "Volám k Hochům," řekla, otočila se na podpatku, odešla do sesterny a ukázala na telefon. Sestra jí ho ihned podala. Langdon dosud poletoval v pozadí, tvářil se vztekle a poraženecky a taky smutně a trochu žalostně. "Vyřiďte ambulanci, ať ihned přijede k zadnímu východu, a odvezte toho detektiva, stěhuju ho," řekla Sharyn, když nabírala číslo. "Doktora Gerardiho, prosím," řekla do telefonu a chvíli čekala. "jime," řekla, "tady je Sharyn Cookeová. Mám tu detektiva se zraněným stehnem a právě teď ho povezou z Nejsvětější Panny k vám." Chvíli poslouchala a řekla: "Blízko tepny." Opět poslouchala a dodala: "Není to průstřel, ještě je tam. Jime, můžete připravit operační sál a chirurgický tým. Za pět minut jsme u vás. Nashle." Zavěsila a podívala se na sestru, která tam stála, ani se nehýbala. "Nějaký problém, sestři?" zeptala se.

"Já jenom...," řekla sestra a podívala se bezmocně na Langdona. "Pane doktore," řekla, "bude to v pořádku, když zavolám ambulanci?" Langdon chvíli mlčel.

"Zavolejte," řekl nakonec a rychle odešel po dlouhé vykachlíkované chodbě; bez ohlédnutí zmizel za rohem.

Sharyn šla za Willisem. Ležel na pojízdném lůžku za záclonami, do nosu zavedený kyslík a v paži intravenózní kanylu.

"Vezu tě pryč," řekla. Přikývl.

"Budeš tam za pět minut." Znova přikývl.

"Budu s tebou. Potřebuješ něco?" Zavrtěl hlavou.

A pak zcela nečekaně řekl: "Bert za to nemůže."

V oddílu 125.27 trestního zákona stojí, že osoba je vinna vraždou prvního stupně, když způsobí smrt policisty při výkonu jeho služebních povinností. Maxie Blaine nikoho nezabil, ale začal střílet hlava nehlava v místnosti plné policistů vyzbrojených příkazem k domovní prohlídce a zatykačem. To znamená, že bylo možné vznést proti němu obvinění z pěti pokusů o vraždu, tedy z trestného činu A 1, který mu mohl vynést pětkrát patnáct let odnětí svobody minimálně, maximálně doživotí. Tady ve městě nešlo zastřelit policajta a zůstat na svobodě. Žádný právní zástupce dbalý své cti nebude brát vážně obhajobu, když mu čtyři další policisti ochotně dosvědčí, že fešák Maxie Blaine opakovaně zmáčkl kohoutek pistole, která srazila jednoho policistu k zemi. Kdyby potřebovali potvrzení od civilního svědka, byli si jisti, že postačí ta osmnáctiletá holka, která ječela v Maxieho posteli a které její advokát doporučil, aby byla zticha, dokud on nezjistí, jak se věci mají.

Dívčin advokát, jmenoval se Rudy Ehrlich, ještě nevěděl, že věci jsou na nejlepší cestě k smrtelné injekci - to byl v tomto státě trest za vraždu prvního stupně. Ehrlich věděl zatím jen to, že "přítel" jeho klientky zranil policejního detektiva a že ona byla snad svědkyní toho střílení. V takových případech se Ehrlich řídil mottem "Mluviti stříbro, mlčeti zlato"; řídil se jím ostatně u všech svých případů, a ta rada mu vynášela slušné peníze, i když ji ovládají i školáci, kteří byli někdy šacováni kvůli přechovávání zbraní.

Maxie Blaine věděl, že pro člověka, který má co dělat s obránci zákona, je "mlčeti zlato" do slova a do písmene vynikající pravidlo. Napovídal mu to instinkt i trpká zkušenost z bleskurychlého seznámení s trestními soudy ve státě Georgia. Byl si vědom, že právě málem odkrouhnul jednoho policajta, a v hloubi duše věděl i to, že asi tak před měsícem zabil člověka, kterého sdělovací prostředky vzápětí identifikovaly jako policejního donašeče, čau, ty kryso! Tušil, že policajti vyrazili ve dvě ráno dveře jeho bejváku, protože zoufale potřebovali vědět, kdo toho bonzáckýho hajzla oddělal. Nebyl ovšem ochoten to přiznat, protože zatím ještě netoužil po nadměrné porci valia.

Teď ho sice mají, ale jen za to, že neúmyslně, v návalu paniky málem oddělal poldu a ta zatracená holka ječela jako pominutá a vůbec. Blaine si mazaně vypočítal, že sehraje-li to jaksepatří, mohlo by dojít k nějaké dohodě.

Požádal sice o advokáta - každej pořádnej kriminálník požádá o advokáta, když ho zhaftnou, ne? - ale přesto si umiňoval, že nebude odpovídat na otázky, dokud neuvidí, kam směřujou.

Jakmile se ukáže, že mu tu střelbu v pizzerii nemůžou přišít, jak by taky mohli, tak se z toho třeba nějak vykroutí. Třeba přemluví státního zástupce, aby zahrnul všechno, co provedl, včetně tý pizzerie, do přiznání, a to by mu mohlo vynést podmínečné propuštění z výkonu trestu po dvaceti nebo patnácti letech. Jinými slovy, myslel si to, co si myslí spousta zločinců: že vyzraje na dva zkušené detektivy, poručíka, který už všechno viděl a všechno slyšel, a dokonce i na svého advokáta Pierce Reynoldse, původem z dobrého starého státu Tennessee, který na něho přirozeně naléhá, ať drží jazyk za zuby.

Výslech začal to ráno 6. prosince v šest hodin v poručíkově kanceláři. To už se dostavil i Blaineův advokát a radil se s ním, Blaineovi už přečetli jeho práva a ověřili si, že je pochopil. Na svou vlastní obranu, kdyby došlo ke sporu klienta s obhájcem, nadiktoval Reynolds do protokolu, že poradil Blaineovi, aby mlčel, a Blaine potvrdil, že tuto radu dostal. Ve čtvrt na sedm byly všechny tyhle ceremonie odbyté a začal skutečný výslech, který vedl sám detektiv poručík Peter Byrnes osobně. Vyptal se Maxwella Coreyho Blainea na jeho celé jméno, adresu a zaměstnání. Maxie uvedl sázkovou kancelář a hernu v Hightownu, ale to ještě nebyl pod přísahou.

Jestli Blaine skutečně odklízel z cesty lidi nepohodlné někomu, kdo byl ve spojení s kolumbijským kartelem, jak jim sdělila Betty Youngová, tak svoje pravé povolání policii samozřejmě prozradit nemohl, zvlášť když na ně chtěl vyzrát a nějak to s nimi zpytlíkovat. Zatím tu ještě nebyla úřední stenografka a chyběl státní zástupce. Blaine měl dojem, že situace je pro něho příznivá. Policisti měli dojem, že ho snadno usvědčí z postřelení Willise, jen co se jim to bude hodit. Na to, aby přijel někdo ze státního zastupitelství, stačil jeden telefonát. Ale jim šlo o větší rybu. O vraždu číslo jedna.

Byrnes zahájil tím, že namířil laser přímo hřebíku na hlavičku. "Znáte nějakého Enriqua Ramireze?" zeptal se.

Blaine zamžikal.

"Prosím ne," řekl. "To teda neznám."

"Napadlo mě, že jste pro něj třeba pracoval."

"To je otázka?" zeptal se Reynolds.

"Pane obhájce," řekl Byrnes, "mohli bychom se tu tentokrát dohodnout na základních pravidlech?"

"Jaká základní pravidla máte na mysli, pane poručíku? Domníval jsem se, že všechna pravidla znám, základní i jiná, ale třeba se mýlím."

"Pane Reynoldsi," řekl Byrnes, "nebudeme tady předvádět divadýlko, jestli dovolíte. Není tu soudce, aby rozhodoval o námitkách, ani porota, které se chcete vemluvit, váš klient dokonce ještě nevypovídá pod přísahou. Takže co se nerozčilovat a jednat u pohodě, jak se praví v té písničce?"

"Je v té písničce taky něco o policajtovi, kterého někdo postřelil?" zeptal se Reynolds. "Proto jste mého klienta zatkli, nebo ne?"

"To máte tak, pane obhájce," řekl Byrnes. "Kdybyste ho nechal odpovídat na mé otázky, třeba bychom zjistili, proč jsme tady. Pokud ovšem chcete, aby se celá ta věc nekonala - a na to má váš klient právo, jak víte."

"Prokristapána, nechte ho, ať mi položí ty svý pitomý otázky," řekl Blaine. "Nemám co tajit."

Slavná poslední slova, pomyslel si Byrnes. Reynolds si myslel totéž.

Kling rovněž.

Brown by byl rád věděl, jestli se ten grázl bude ohánět policejní brutalitou, protože mu tam v tom jeho bytě vrazil jednu do huby.

Blainea zčistajasna napadlo, že si musí dát sakramentskýho bacha, protože platfusáci zřejmě vyčenichali jeho vztah k Enriquovi Ramirezovi. A od Ramireze vede přímá cesta do Guidovy pizzerie a k rozlitému kečupu. "Co jste dělal devátého listopadu ráno?" zeptal se Byrnes. A už se v tom vezem, pomyslel si Blaine.

"Devátýho listopadu? Počkejte," řekl. "Poslužte si, času máme dost," řekl Byrnes.

"Nebyla to náhodou sobota? Protože v sobotu mívám fraj a dlouhc chrápu."

"Ne, bylo to pondělí ráno."

"Tak to sem byl v práci."

"A dělal tam co? Co děláte v tý kanceláři, Maxie?"

"Organizátora."

"Co má na práci takový organizátor?"

"Starám se, aby to frčelo."

"Frčelo, říkáte? Co to znamená?"

"Starám se, aby stoly byly pořád obsazený. Aby lidi nečekali na stoly, nebo aby tam nebyly stoly, u kterejch se nehraje. Zajímavá práce, moc."

"To bych řekl. Slyšel jste někdy o nějakém Dannym Nelsonovi?"

"Bohužel ne."

"Je známý taky pod jménem Danny Gimp."

"Ne. Nikdy nic."

"Překvapí vás, když vám řeknu, že chtěl jednou okrást vašeho šéfa při celkem nevelkém obchodu s drogama?"

"Kdo má bejt můj šéf?"

"Enrique Ramirez. Majitel podniku, ve kterém pracujete."

"Já žádnýho Enriqua Ramireze neznám, už jsem vám to řekl. A Dannyho Gampa taky ne."

"Gimpa."

"Já myslel, že jste řek Gampa."

"Gimp. Znamená to, že kulhá."

"Má snad tohle všechno něco společného s porušením zákona o drogách?" zeptal se Reynolds.

"S dvěma kilama kokainu," přisvědčil Byrnes. "V ceně dvaačtyřiceti táců."

"Jestli dovolíte," řekl Reynolds, "já si opravdu myslím, že byste měli buď mého mandanta obvinit z něčeho určitého, nebo..."

"Ramirez zaplatil jistému Dannymu Nelsonovi za to, že dodá jednomu dealerovi v Majestě dvě kila kokainu," řekl Byrnes bodře. "Danny se ale nikdy neobjevil a kokain taky ne. Takové kousky se Ramirezovi nedělají."

"Já o těchhle věcech nemám páru," řekl Blaine. "A už vůbec neznám toho vašeho Ramireze, kterej, jak sem pochopil z vašich řečí, je zapletenej do obchodu s drogama."

"El Jefe," řekl Byrnes. "Slyšel jste, že by ho takhle někdo nazýval?"

"Neslyšel jsem nic. To bylo španělsky, co jste řek?"

"My si myslíme, že vás El Jefe najal, abyste zabil Dannyho Nelsona," řekl Byrnes.

"Teď jste tomu dal, poručíku," ozval se Reynolds.

"Ne, to je v pořádku," řekl Blaine s úsměvem. "Já ty lidi, o kterejch mluví, neznám, tak zachovejte klid, je to oukej. Nemusím se ničeho bát. Přátelsky a v pohodě, jak ste říkal, pane poručíku."

Vrazit mu jednu a dost, řekl si Brown.

"Osmého listopadu ráno," pokračoval Byrnes, "jste řekl jednomu svému příteli, že si zajdete na pizzu, je to tak?"

Kling se na něj podíval a Brown také. Poručík se dostal nebezpečně blízko k Betty Youngové. Kdyby Blaine odešel dnes volný...

"Není," řekl Blaine. "Kterýmu příteli?"

"Promiňte, pane poručíku...," řekl Kling.

"Řekl jste mu, že si zajdete na pizzu to ráno, kdy Danny Gimp..."

"Pane poručíku..."

"Řekl jste příteli, že jdete na pizzu, nebo neřekl?" Kriste Ježíši, zhrozil se Kling. Poručík ji prozradil!

"Na tom nezáleží, komu. Řekl jste...?" pokračoval Byrnes.

"Tý posraný čubce Betty, co? Kdo jinej by to moh bejt? Co jinýho vám ještě vykecala?"

"Já bych navrhoval...," ozval se Reynolds. "Pane obhájce, buďte tak laskav..."

"Pane Blaine..."

"Co jste tím myslel, když jste řekl, že si zajdete na pizzu?"

"Myslel jsem tím, že si zajdu na pizzu, co je na tom krucinál špatnýho? Ahá, už to mám! Poznala mě na tom videu v televizi, že jo? Ta to ale slíz..."

"Na jakémže videu?" skočil mu do řeči Byrnes. Blaine rázem ztichl.

"Jsme už hotovi?" zeptal se Reynolds.

"Pokud nám pan Blaine nechce ještě něco říct," odpověděl Byrnes. "Jsme hotový," řekl Blaine.

"Slyšel jste. V tom případě..."

"V jakým?" zeptal se Blaine.

"Dejte už pokoj," napomenul ho Reynolds. "Pojďme."

"Ne, v jakým?" trval na svém Blaine. "Co bych vám měl eště říct?"

"To záleží na vás," řekl Byrnes. "Přemýšlejte o tom. My si vás tady mezitím pár hodin necháme, než shromáždíme svědky z té pizzerie. Uspořádáme pro ně malou přehlídku a uvidíme, jestli vás tváří v tvář poznají líp než na tom videu, o kterém jste právě mluvil. Zákon připouští..."

"Bylo to tak, že jo? Viděla mě na tom videu, bestie zatracená!" Kling se díval na poručíka.

Žádali Betty Youngovou, aby jim důvěřovala. Ale poručík ji prozradil.

"Chcete vědět, kdo tam byl se mnou, co?" zeptal se Blaine. "O to vám de?"

Udávání je nakažlivé.

Blaineovým partnerem při té mele v pizzerii byl Kolumbijec s tmavou pletí, jmenoval se Hector Milagros. Zatkli ho v devět ráno v jedné jídelně, kde snídal o samotě v rohovém boxu. Milagros věděl, že nemá smysl, aby se pokoušel dostat ze situace násilím; seděl totiž zády ke skleněné výloze a díval se do tří pistolí ráže devět proti svému revolveru ráže osmatřicet. Zeptal se, jestli smí dojíst ty vejce, než vystydnou. Řekli, že mu objednají další na policejní stanici.

"Co se jako děje, muchachos?" zeptal se nevinně.

"Mluvili jsme s jedním tvým starým kumpánem," řekl Byrnes. "S takovým, co střílí," dodal Kling.

"S Maxiem Blainem," řekl Carella. "Pamatuješ se na něj?"

"Mierda!" řekl Milagros a zabodl vidličku do žloutku, takže se rozprskl po celém talíři.

Nazítří, v době, kdy se na obrazovkách všech okruhů objevily první zprávy, byli jak Blaine, tak Milagros obviněni z vraždy Daniela Nelsona. V přesvědčení, že se oba nedostanou ven na kauci, nepotřebovala Betty Youngová mimořádnou kuráž, aby vystoupila jako osoba odpovědná za jejich dopadení. Sdružení restaurací, které se neustále shánělo po příležitostech, jak si dělat reklamu, zařídilo, že ten večer v televizních zprávách o půl sedmé přijala Betty Youngová odměnu v podobě šeku na 50.000 dolarů, předvedených divákům v gigantické zvětšenině. Přitažlivý zjev Betty Youngové, její okouzlující úsměv a prvotřídní ňadra nebyly věci na škodu. S roztomilým úsměvem, namířeným na kameru, poděkovala Sdružení restaurací za šek, který použije na péči o těžce nemocnou matku na Floridě a na koupi nového vozu Chevy Geo pro sebe. Dále vyjádřila vroucí přání, aby ti dva bezcitní padouši dostali nejvyšší trest jinak se bude muset celý život ohlížet, ale to divákům neřekla. Literární agenti po celém městě přemýšleli, jestli z toho nekouká kniha a pak ovšem i film, školou povinná mládež po celých Spojených státech ronila soucitné slzy do sklenic piva a šla si koupit "dobřejší" pizzu v naději, že se jim v Guidových pizzeriích podaří nachomejtnout k nějaké vraždě a že shrábnou padesátitisícovou odměnu. Kling a Sharyn Cookeová večeřeli čínu, z postele se dívali na televizi a Kling si nahlas lámal hlavu, jestli se poručík Byrnes zachoval správně.

"Protože, víš, Shar," řekl, "Pete neměl ze začátku tušení, že Blaine pak všechno vyplázne. Vůbec to netušil. Prostě ji předhodil Ivům. A ona nám důvěřovala."

"Nevypadala zrovna ustrašeně, když přijímala ten šek," namítla Sharyn. Díval se na ni, jak zachází s tyčinkami. Počínala si jako profesionál, brala do nich sousta jídla, jako by se narodila v Pekingu. Byl jako zhypnotizovaný.

"Co je?" řekla.

"Líbí se mi, jak to děláš," řekl.

"Opravdu?"

"Opravdu."

"Tobě to ale taky docela jde, pane policajte," řekla.

"Pořád mi padá rejže."

"Jen ať jí není plná postel."

"Ona opravdu má těžce nemocnou matku na Floridě, víš?"

"Proto potřebuje to auto," řekla Sharyn. "Bude jezdit k starý mamince na návštěvy."

"A cestou se zastaví na pizzu."

"Za padesát tisíc jich dostane ažaž," řekla Sharyn, vzala do tyčinek žampion a strčila si ho do úst. "Já jsem v životě nic nevyhrála, ty ano?" zeptala se. "Když jsem byla dítě, sázela maminka každý týden a vyhrála nanejvýš pět nebo deset dolarů. Já jsem nikdy nevyhrála ani pětník."

"Já jsem jednou vyhrál kolo."

"Kdy?"

"Ve dvanácti letech. Na pouličním karnevalu."

"Neděláš si legraci?"

"Nedělám. Měli tam něco jako ruletu. Ještě si pamatuju číslo."

"Jaký číslo to bylo?"

"Sedmnáct. Bylo černý a mělo bílý ozdoby."

"To číslo?"

"Ne, to kolo."

"Černý a bílý, jako my dva," řekla Sharyn.

"Jenže ona nic nevyhrála. U ní to byla odměna."

"Za to, že ho udala," řekla Sharyn.

"Tenhle způsob myšlení nemáme rádi," řekl Kling.

"Co jako?" řekla Sharyn. "A kdo my?"

"Policie. Způsob myšlení, který si plete občanskou povinnost s udáváním."

"Vážně? Tímhle se vy páni policajti zabýváte?" zeptala se, položila talíř a hůlky na noční stolek na své straně postele, dopila čaj a pak vklouzla k němu a políbila ho na ústa.

Chutnala jako všechny černošky, které kdy poznal.

Ve skutečnosti byla Sharyn jediná černoška, kterou kdy poznal, jediná žena jakékoli barvy, kterou kdy doufal poznat - ať v blízké, nebo vzdálené budoucnosti. Pokládal za štěstí, že ona cítí totéž k němu, že se v tom neklidném, na kmeny rozděleném světě setkali dva lidé z naprosto odlišných kmenů a rozhodli se, že to spolu poctivě zkusí. Pokládal to za zázrak - tak jako ona - že přes milion věcí, které je rozdělují, se jim to skutečně daří. Jen si to představte! Černošská holčička z Diamondbacku vyroste a stane se z ní zástupce policejního náčelníka, bělošský kluk na bicyklu, který vyhrál, vyroste v detektiva u policie, a v tomhle uspěchaném a nenávisti plném městě se ti dva potkají. A zamilují se do sebe. Jděte a povězte to všem těm Hutům a Tutsiům, těm Albáncům a Srbům, těm Arabům a Židům!

Oba věděli, že pojmy jako Bůh, vlast a bratrství, které jim oběma v jejich školách vtloukali do hlavy, nejsou už to, co bývaly. Oni dva jsou černoška a běloch a žijí spolu v reálném světě. Nespojují je žádné ideály demokracie, vycházející z toho, že jsou si oba rovni. Věděli, že mnoho z jejich vzájemného vztahu vychází z toho, co mají rádi nebo neradi. Ale ani to nebylo všechno, zdaleka ne. Mají stejný smysl pro humor, to jistě, pracují více či méně ve stejném oboru a dokonce mají stejný vkus, pokud jde o filmy, knihy a divadlo, oba rádi hrají basketbal, oba stejně volí a touží po vlastním domě a třech dětech, pokud jim to budoucnost dopřeje; ale žijí v takové Americe, jak ji všichni známe. A tak o té budoucnosti přemýšlejí a dělá jim starosti, a radši si ji moc nepřejí, aby to nezakřikli. Kdyby v té dnešní noci, ve tmě, v níž neexistovala barva, ani její nedostatek, vůbec přemýšleli o tom, zda právě to, že jsou tak stejní, vytvořilo to silné a neobyčejné pouto mezi nimi, mohli by nezávisle na sobě dojít k přesvědčení, že to způsobuje i jejich rozdílnost.

Nebyli barvoslepí.

Každý černý nebo bílý Američan, který vám řekne, že je barvoslepý, lže.

Klinga k ní přitahovalo právě to, že je černá a krásná, a byl i zvědavý; on Sharyn přitahoval zase proto, že byl tak nádherně plavý a bílý a hezký a zakázaný. Byly mezi nimi rozdíly, které sahaly od kontinentu ke kontinentu a od oceánu k oceánu a připomínaly bubny džungle a lodi na moři a otroky v řetězech a handlíře na tržištích a krev na sněhu a krev na hvězdách a krev mísící se s krví tak dlouho, až to ztratilo smysl. A právě ty rozdíly je poutaly ještě víc. Ve společném objetí a společném životě sdíleli důvěrnost, kterou nikdy předtím nepoznali. Kling s žádnou ženou a Sharyn s žádným mužem. Ještě nikdy.

"Černý a bílý kolo, říkáš?"

"Černý s bílou ozdobou."

"Nebylo náhodou bílý s černou ozdobou?"

"Určitě ne."

"A co bílý s černou čárkou?"

"Ty víš, co znamená černá čárka?"

"Vím."

"Ty znáš tyhle neslušný výrazy?"

"Znám."

"Jak to, že tě mám tak strašně rád?" zeptal se.

"Někdo mi rád maže med kolem pusy," řekla.

"Máš mě taky ráda?"

"Strašně a strašně moc," řekla.