Nokturno (Ed McBain)

10

Uniformovaní policisté z hlídkového vozu, kteří u chodníku zastavili taxík se značkou 10-69, si nemysleli, že by to auto bylo kradené nebo něco takového, protože jim bylo výslovně řečeno, že se nejedná o porušení zákona. Proč ale potom dispečer hlásil vysílačkou do všech služebních vozů, aby zastavili a na místě zadrželi taxík s touhle poznávací značkou? Zastavit, zadržet a ohlásit to. Takový byl rozkaz.

Takže taxík zastavili, nechali zajet k chodníku a požádali řidiče o řidičský průkaz. A zatímco jeden z policistů doklady pečlivě prohlížel, jako by šlo přinejmenším o velkou zásilku drog z Kolumbie, druhý vysílačkou zavolal základnu, aby oznámil, že muže s vozem zadrželi, a zeptal se, co mají dělat dál. Dispečer chtěl vědět, kde jsou. Pak jim nařídil, aby se ani nehnuli, dokud tam nepřijede detektiv Oliver Weeks z Osmdesátého osmého. Celou tu dobu seděl Max Liebowitz za volantem a měl pěkně nahnáno.

Tohle byla dost pustá část čtvrti Calm´s Point. Liebowitz před chvílí nedaleko odsud vysadil dva podezřelé černochy, kteří, jak se později ukázalo, byli dva makléři, vracející se domů z večírku, kde oslavovali mnohamiliónovu fúzi podniků. Liebowitzovi se v téhle části města ve tři čtvrtě na dvě ráno nelíbilo. A nelíbilo se mu ani to, že ho zastavili dva policajti, mimochodem oba také černoši, zvlášť když mu neřekli, o jaký přestupek se jedná. Navíc mu utíkaly peníze, když tu tak stál u chodníku.

Konečně před policejním autem zastavil otlučený chevrolet a z něj vystoupil tlustý chlapík v tenkém rozepnutém zimníku, z kterého mu vykukovalo pivní břicho. Pod jeho kabátem Liebowitz zahlédl kostkované sportovní sako, také rozepnuté, a křiklavou kravatu, která vypadala, jako by na ní muž měl zbytky všech jídel za poslední týden. Kolébavou chůzí přešel k policejnímu autu, které stále blikalo a svítilo, jako by ještě pořád byly Vánoce. Zaťukal na okénko u řidiče a ukázal mu odznak. Liebowitz viděl, jak se zlatě zaleskl. Takže je to detektiv. Policista za volantem stáhl okénko, ale nevystoupil z vozu. Zdálo se, že tlustý muž je zcela odolný proti chladu. Muselo být minus patnáct, sněžilo a on se nakláněl do okénka, kabát měl rozepnutý jako nějaký exhibicionista a povídal si s těmi dvěma černými policajty. Konečně řekl něco jako: „Beru si ho“ nebo

„Vezmu si ho“, poděkoval a zamával jim do noci. Za jejich autem se táhla hustá oblaka kouře.

Ollie přistoupil k taxíku.

„Pan Liebowitz?“ zeptal se

„Jo, co se děje?“ řekl Liebowitz.

„Nic se neděje, pane Liebowitz. Jsem detektiv Weeks a potřebuju vám položit pár otázek.“

„Utíkají mi peníze,“ poznamenal Liebowitz.

„To mě mrzí, ale jedná se o vraždu, víte.“

Liebowitz zbledl.

„Můžu si sednout dovnitř?“ zeptal se Ollie.

„Jistě,“ odpověděl Liebowitz.

„O jakou vraždu se jedná?“

„Vlastně jde o tři vraždy,“ odpověděl Ollie vesele.

Pak obešel auto, otevřel dveře u sedadla pro spolujezdce, nastoupil a pohodlně se usadil vedle taxametru. Přečetl si registrační štítek na palubní desce a zeptal se:

„Max R. Liebowitz, jo? To R. znamená co?“

„Reuven,“ vysvětlil Liebowitz.

„Vsadím se, že je to židovský jméno, je to tak?“ usmál se Ollie.

Něco v jeho úsměvu prozradilo Liebowitzovi všechno, co o Tlusťochu Olliem Weeksovi potřeboval vědět. Ne nadarmo ztratil půl rodiny v pecích v Osvětimi.

„Správně, židovský,“ přikývl.

„Prima,“ řekl Ollie stále s úsměvem. „Tak mi, Maxi, povězte - naložil jste včera ráno okolo půl šestý u Stardustu jednu mladou dámu?“

„Jak bych si mohl pamatovat, koho jsem včera ráno v půl šestý naložil?“

„Podle záznamů na vašem dispečinku jste měl pro někoho přijet na telefonickou objednávku v půl šestý před Stardust. Je to tak, Maxi?“

„Opravdu si nevzpomínám.“

Pomyslel si, že je to pořádně prohnaný policajt.

„Mohl byste trochu ztlumit topení?“ požádal ho Ollie. „Máte tu hrozný horko. Nepřipadá vám, že je tu horko?“

Maxe zamrazilo.

Ztlumil topení.

„Byla to blonďatá dívka,“ pokračoval Ollie, „devatenáct let. Měla na sobě černou minisukni, umělý kožíšek, červený. Nesla si lesklou červenou kabelku. Psaníčko tomu říkají. Vzpomínáte si na takovou dívku, Maxi?“

„Myslím, že ano. Jo. Když teď o tom mluvíte.“

„Je mrtvá, Maxi.“

„To mě mrzí.“

„Stejně jako dva další lidi, který možná znala, možná neznala.

Myslím tím, že ti dva jsou mrtví stejně jako ona, ne že by je to mrzelo jako vás. No, možná že je to taky mrzí, když uvážíme, že jsou mrtví. Dva černoši, Maxi. Byli s ní nějaký černoši, když jste ji naložil?“

„Ne, byla sama.“

„Tak už si vzpomínáte, jo?“

„Jo.“

„Bylo to v půl šestý?“

„Asi tak.“

„Podle záznamu na dispečinku to bylo v půl šestý.“

„Tak to asi bylo v půl šestý. Protože mi to musíme zapisovat, víte.“

„Vím, Maxi. A vysadil jste ji na Ainsley a Severní Jedenáctý, jak to je ve vašich záznamech?“

„Ano, vysadil.“

„V kolik hodin?“

„Muselo být okolo šestý.“

„To vám trvalo půl hodiny, těch pět kilometrů ze Stardustu na Ainsley a Severní Jedenáctou?“

„Jo.“

„Jak to, Maxi? V tuhle ranní hodinu by to přece nemělo trvat dýl než deset patnáct minut.“

„Asi musel bejt velkej provoz,“ pokrčil Liebowitz rameny.

„V půl šestý v neděli ráno?“

„No a co, někdy je provoz.“

„Takže vy tvrdíte, že byl velkej provoz, jo?“

Detektiv se naklonil blíž k Liebowitzovi. Na předním sedadle jako by najednou bylo málo místa. Ten muž vydával hrozný zápach. Liebowitz si pomyslel, že by mu neuškodilo, kdyby se čas od času vykoupal. Někteří lidé tvrdí, že to nepáchne člověk, ale jeho oblečení, oblečení, které nebylo už dlouho v čistírně. Ale jak by mohly šaty začít takhle páchnout, kdyby nepáchla osoba, která je nosí? Liebowitz by se s chutí vsadil, že tenhle chlap se nekoupal od svátku Roš ha-šana, který minulého roku připadl na 24. září. I jeho dech páchl, česnekem a cibulí. A kromě toho, co tu vlastně chce, když taxametr netiká?

„Nepamatuju se, jestli byl provoz, nebo ne,“ odpověděl. „Vím jenom, že to trvalo tak dlouho, jak to trvalo.“

„Půl hodiny, říkáte?“

„Když to trvalo půl hodiny, tak to trvalo půl hodiny,“ odsekl Liebowitz. „A teď poslouchejte, detektive. Já pracuju, musím si vydělávat na živobytí. Jestli o tý holce chcete něco vědět, tak se ptejte. Jinak mě nechte, ať se zase pustím do práce.“

„Jasně,“ přikývl Ollie. „Věděl jste, že to byla prostitutka?“

„Ne, to jsem nevěděl,“ lhal Liebowitz. „Pověděla mi, že je tanečnice a zpěvačka, že vystupuje polonahá.“

„Maxi, moc by mě zajímalo, jestli jste ji náhodou nevysadil u Saint Sabu...“

„Ne, já...“

„…místo na Ainsley a Severní Jedenácté. Neviděl jste ji vcházet do postranní uličky na Saint Sabu?“

„Ne.“

„Protože tam ji našli mrtvou, v tý uličce, víte. A my uvažujeme, jestli ji opravdu přepadli, oloupili a zabili ty dva černý hajzlové, nebo jestli to byl nějakej jinej grázl. Tohle je vážná věc, Maxi.“

„To je mi jasný.“

„Takže jestli jste ji vysadil na nějakým jiným místě, než stojí ve vašich záznamech...“

„Ne.“

„Nebo jestli chtěla někde zastavit cestou, aby si koupila drogy...“

„Ne, to ne!“

„Protože u sebe měla deset lahviček jumba.“

„Já nevím, co to je, lahvička jumba.“

„Crack, Maxi. V lahvičce s červeným uzávěrem.“

„Nikde jinde jsem jí nezastavoval. Jen jsem ji odvezl na Ainsley a Severní Jedenáctou.“

„Ani na minutku?“

„Ani na deset vteřin.“

„Tak proč vám to trvalo tak dlouho, těch pět kilometrů, Maxi?“

V taxíku se rozhostilo ticho.

„Maxi, vy mi lžete!“

„Proč bych vám lhal?“

„No, to já nevím. Co myslíte vy, Maxi?“

Venku na ulici zahoukala do noci siréna sanitky. Liebowitz mlčel a Ollie čekal. Zvuk sirény splýval s nočními zvuky města, s tou nemelodickou hudbou, která co chvíli sílila, pak zase utichala, zvedala se a slábla, podobna nepravidelnému tepu obrovské metropole. Ollie pořád čekal.

„Maxi,“ zopakoval.

„Tak dobře... Mezi tou dívkou a mnou byl určitý vztah, rozumíte?“

„Myslíte příbuzenský?“ dělal Ollie schválně hloupého.

Liebowitz si odkašlal.

„Ne, víte, my jsme měli spolu... My jsme byli...“

„Stejnýho vyznání?“

„Ne, šlo o sex,“ zašeptal Liebowitz.

„O sex?“

„Ano.“

„Chcete tím říct, že jste s ní měl styk, Maxi?“

„Ne, to ne.“

„Jak to teda myslíte, Maxi?“ „Říká se tomu... ehm... felace.“

„Aha.“

„Proto nám ta cesta trvala tak dlouho.“

„Aha.“

„Já už nejsem žádnej mladík, víte.“

„Chápu.“

„Chvíli to trvá.“

„Chápu. Maxi, víte, že bych vás za to mohl zavřít? Víte to, Maxi?“

„Vím.“

„Udělal jste velkou hloupost, Maxi. Mohl jste chytit AIDS. Víte to, Maxi?“

„Prosím vás, to mi ani neříkejte.“

„To bylo nebezpečný, Maxi.“

„Já vím, já vím.“

„No, ale tím se všechno vysvětluje.“

„Ano.“

„Že jste pět kilometrů jeli půl hodiny.“

„Ano.“

„A opravdu jste ji pak vysadil na Ainsley a Severní Jedenáctý? Je to tak?“

„No vážně.“

„Žádná zastávka cestou?“

„No, to ano. Zastavil jsem u chodníku, když... mi... to dělala.“

„Kde?“

„Nepamatuju se. Byla to temná ulice. Vybral jsem ulici, která mi připadala temná.“

„A pak jste jeli přímo do Ainsley a Severní Jedenácté, je to tak?“

„Ano. Vysadil jsem ji u chodníku.“

„A kam potom šla, to jste si náhodou nevšiml?“

„Ne, to ne. Myslím si, že odešla s těma lidma, co tam na ni čekali.“

„Cože?“ zeptal se Ollie.

„Čekali tam na ni nějaký lidi.“

„Kdo? Co to bylo za lidi?“

„Tři bílí kluci a jeden černoch.“

„Povězte mi, jak vypadali,“ řekl Ollie.

Vedoucí noční směny v hotelu Powell dal Priscille adresy a telefonní čísla recepčního i vrátného, kteří byli ve službě, když ten vysoký blonďák přinesl obálku s klíčem ke schránce. Dopis byl doručen něco po jedenácté v neděli dopoledne, teď bylo pár minut před druhou v pondělí ráno.

Priscille však připadalo, že nový den nenastane, dokud nepůjde spát a zase se nevzbudí.

Jenže tento názor nesdílel James Logan, který ve čtvrt na dvě už spal.

V tu dobu mu Priscilla zavolala a oznámila mu, že za ním jede. Když potom v jednu padesát osm zazvonila u jeho dveří, znovu ho vytáhla z postele. Logan zaklel, vstal, přes pyžamo si oblékl župan a s bručením se vydal ke dveřím. Každému jinému by dokázal přesně říct, kam má v tuhle noční hodinu jít, ale slečna Stetsonová byla umělkyně, která do pokladny hotelové kavárny přinášela spousty peněz. Nasadil tedy falešný úsměv, otevřel dveře a přivítal ji, jako by to byla princezna Diana, které se skutečně trochu podobala.

Logan byl homosexuál.

Kdyby věděl, že si Priscilla sebou přivede dva muže (jeden z nich vůbec nevypadal špatně), tak by se učesal. Ale teď tu stál ve dveřích v odřeném županu, ve zmačkaném proužkovaném pyžamu a na nohou měl ošlapané pantofle. S nepřesvědčivým úsměvem příchozí pozval, ať jdou dál.

Všichni vstoupili. Logan jim nabídl něco k pití. Ten pohledný (jmenoval se Georgie?) řekl, že by mu nevadila sklenka skotské, jestli Logan nějakou má. To je radost, pomyslel si Logan a nalil mu skotskou. Ten druhý, Tony, prohlásil, že to zvážil a že by mu taky nevadila trocha skotské. Logan nalil další sklenici. S trochou sodovky, prosím, řekl Tony. Logan došel do lednice pro láhev sodovky. Už se to začíná rozjíždět jako normální večírek, jenže ve dvě hodiny ráno. Navíc na něj v ložnici čeká černý kluk jménem Daryll.

„Chtěla bych vědět všechno o tom muži, který mi dneska ráno přinesl ten dopis,“ začala Priscilla.

„Včera ráno,“ opravil ji Logan, protože pro něj už to bylo včera.

On přece už spal a pak se vzbudil. Přesněji řečeno, probudila ho Priscilla.

„Pověděl vám, jak se jmenuje?“ zajímala se Priscilla.

„Už jste se mě na to ptala včera ráno,“ prohlásil Logan. „Ne, nepředstavil se.“

„Co přesně říkal?“

„Povídal, že chce mít jistotu, že dopis bude doručen do vašeho apartmá.“

„Řekl apartmá?“

„Ano.“

„Ne pokoj?“

„Doslova řekl apartmá.“

„Takže ví, že tam mám apartmá,“ otočila se Priscilla na Georgieho.

Georgie moudře přikývl a napil se skotské. Měl jedinou starost - aby nikdy nezjistila, kdo ten vysoký blonďák je.

Blonďák by jí totiž sdělil, že když obálku nechával ve schránce, byla hodně tlustá. A je otázka, jestli Priscilla bude věřit nějakému vysokému blonďatému cizinci, nebo dvěma Italům, kteří vypadají, jako by právě vystoupili z lodi z Neapole. Podle Georgieho zkušeností blonďaté ženské vždycky spíš věří blonďatým mužům než snědým Taliánům. Takže by se jich nejspíš hned zeptala, jak to, že je teď obálka tak vyhublá. A než bys řekl italsky švec, obvinila by je, že jí ukradli těch podělaných devadesát pět táců. Jenom proto, že jsou Italové! Páni!

„Povězte mi, jak vypadal,“ požádala Logana Priscilla.

„Vysoký blonďák.“

„Jak vysoký?“

„Tak metr osmdesát osm.“

„Byl to podle vás opravdu blonďák nebo byl spíš špinavě blond?“

„Spíš špinavě blond.“

„Jako Robert Redford?“

„Ne tak blonďatý. Redford se odbarvuje, to bych se vsadil.“

„Tak dobře, špinavý blonďák, jo?“

„Popelavě blond, bych řekl. Vlastně jinak, ale vypadal jak Redford.“

„Robert Redford že doručil tu obálku?“ zeptal se Tony užasle.

„Ne, to ne. Jenom se Redfordovi podobal. Až na ten přízvuk.“

„Jaký přízvuk?“

„Už jsem vám to říkal. Měl takový silný přízvuk.“

„Ruský?“

„Já opravdu nevím. V tomhle městě člověk potkává tolik různých cizinců.“

„Co měl na sobě?“

„Tmavě modrý kabát.“

„Čepici?“

„Žádnou neměl.“

„A šálu?“

„Tu měl, červenou.“

„Rukavice?“

„Ne.“

„Jakou měl barvu bot?“

„Stál jsem za pultem, neviděl jsem mu na ně.“

„Měl vousy nebo bradku?“

„Byl hladce oholený.“

Priscilla nevěděla, že v noci, kdy byla zavražděna její babička, policisté kladli naprosto stejné otázky Gregorymu Turnerovi. A samozřejmě neměla ani tušení, že Gregory Turner, Světlanin soused, jim poskytl naprosto stejný popis.

„Vzpomínáte si ještě na něco?“

Čím dál tím víc to připomínalo policejní výslech. Možná se minula povoláním.

„No, víte... Asi to bude znít divně...,“ začal Logan.

„Ano?“

„Páchl rybama.“

„Jak to myslíte?“

„Když mi přes stůl podal obálku, ucítil jsem z jeho ruky takový slabý závan rybiny.“

„Rybiny?“

„Hmm.“

„Jamesi?“ ozval se hlas z ložnice.

„Ano, Darylle?“

„To tam budeš celou noc, ty protivo?“

„Myslím, že už jsme skončili,“ zavolal na něj Logan.

Na vysvětlenou dodal: „Můj bratranec ze Seattlu.“

Georgie pozvedl obočí.

Protože tentokrát nemohli najít Kovboje Palaciose a opravdu neměli chuť jednat s Fats Donnerem, zavolali třetímu muži z jejich triumvirátu spolehlivých informátorů, Dannymu Gimpovi. Danny neměl na rozdíl od většiny dobrých informátorů u policistů žádný škraloup. Nevěděli na něj nic, za co by ho mohli zavřít. Nebo pokud na něj někdy něco věděli, tak už zapomněli, co to hergot bylo. Danny byl prostě obchodník, nic víc, spolehlivý dodavatel důležitých informací, který se těšil důvěře podsvětí, protože se o něm povídalo, že je bývalý trestanec, což byla pravda. Pravda však nebyla, že ho postřelili během jedné velké přestřelky gangů a že od té doby kulhá. Danny kulhal, protože měl jako dítě obrnu, ale to nikdo netušil. Pohádka o tom, že byl kdysi postřelen, mu však dodávala prestiž, kterou pro obchod s informacemi považoval za zásadní. Dokonce i Carella, který byl sám jednou nebo dvakrát postřelen, zapomněl, že Dannyho historka o zranění v přestřelce je výmysl.

„Všiml jste si, že většina případů, na kterých společně pracujeme, se odehrává v zimě?“ zeptal se Danny.

„Už to tak vypadá.“

„Není to divný?“ poznamenal Danny. „Možná je to proto, že tak nenávidím zimu. Taky tak nenávidíte zimu?“

„Není to zrovna moje oblíbený období,“ řekl Carella.

Seděl za volantem policejního sedanu a vezl Dannyho a Hawese do nočního bistra na Stemu. Přestalo sněžit a oni spěchali, aby pokročili v tomhle zatraceném případu. Ale Danny byl tak trochu primadona a nechtěl, aby s ním zacházeli jako s nějakým laciným donašečem, který své informace předává v postranních uličkách nebo policejních vozech. Hawes seděl vzadu. Jeho se Danny na oblíbené roční období nezeptal, protože Hawese opravdu neměl rád. Nevěděl proč. Možná za tím vězel ten bílý pramen v Hawesových vlasech. Nebo mu možná vadil lehký náznak bostonského dialektu v Hawesově řeči, podobně mluvili ty hajzlové Kennedyové. Ať už to bylo cokoliv, v hovoru se Danny většinou obracel na Carellu.

V bistru seděli sotva tři čtyři lidé, ale Danny si místnost prohlížel jako špión, který hodlá obchodovat s atomovým tajemstvím. Nechtěl, aby ho někdo viděl, jak hovoří s policajty, a tak si vybral box až vzadu a sedl si čelem ke dveřím bistra. Vlasy měl prošedivělé a vypadal mnohem statnější, než ve skutečnosti byl - díky mnoha vrstvám oblečení, které měl na sobě. Danny uchopil svůj šálek s kávou oběma rukama a upíjel z něj jako o život, jako by mu jej přinesl sám Svatý Bernard a zachránil ho tak před sněhovou bouří. Noha ho bolela. Řekl Carellovi, že ho bolí vždycky, když sněží. Nebo prší. Ostatně, i když svítí slunce. Ta pitomá noha ho bolí pořád.

Carella mu sdělil, o co jim jde.

„Teď v neděli večer žádný kohoutí zápasy nejsou,“ vysvětloval Danny.

Ani on se dnes ještě nedostal do postele, takže i pro něj byla zatím pořád neděle.

„Kohoutí zápasy se konaj v sobotu večer, v různejch částech města, většinou ve španělskejch čtvrtích. Ale v neděli večer se nepořádaj.“

„A co v pátek večer?“

„Někdy. Když se ví, že by mohl bejt zátah. Tak se prostě změní místo konání i den. Ale obvykle je to v sobotu večer.“

„Jde nám o pátek.“

„Tenhle pátek?“

„Ano.“

„Možná se něco konalo. Musel bych si zavolat.“

„Dobře, tak si zavolejte.“

„To myslíte teď? Jsou dvě ráno.“

„Vyšetřujeme vraždu,“ řekl Carella.

„Co mám s váma dělat?“ povzdechl si Danny. „Tak mě aspoň nechte dopít si kafe. Nesnáším budit lidi uprostřed noci.“

Carella pokrčil rameny, jako by chtěl říct: Chceš být informátor nebo si chceš hrát na ohleduplnýho dobráka?

Danny si dal se svou kávou na čas. Pak se zvedl od stolu a dokulhal k telefonnímu automatu na zdi vedle pánského záchodu. Pozorovali ho, jak vytáčí číslo.

„Nemá mě rád,“ poznamenal Hawes.

„Ne, má tě rád,“ odporoval mu Carella.

„Povídám ti, že nemá!“

„Za mnou přišel do nemocnice, když mě postřelili,“ prohodil Carella.

„Možná bych se taky měl nechat postřelit, co?“

„Ty máš teda řeči.“

Popíjeli kávu. Do bistra vešli dva muži v zimních pracovních kombinézách a sedli si na stoličky k baru. Na ulici stály u chodníku jejich oranžové pluhy. Na obloze svítily hvězdy. Všechno venku bylo černé, kromě těch dvou oranžových pluhů. Danny se dovolal. Naklonil se těsně k mluvítku, hovořil, přikyvoval, dokonce gestikuloval. Asi o pět minut později se dokulhal zpět ke stolu.

„Bude vás to něco stát,“ prohlásil.

„Kolik?“ zeptal se Hawes.

„Dvě kila pro mě a tři kila pro toho chlapa, ke kterýmu vás pošlu.“

„Kdo to je?“

„Chlap, kterej se v pátek zúčastnil kohoutích zápasů v Riverheadu.

Něco se taky mělo konat v Bethtownu, ale bylo to zrušený. Žije tam spousta Asijců - tohle totiž není jen španělská záležitost, víte?“

„Kde v Riverheadu?“ zeptal se Hawes.

„Nejdřív prachy,“ řekl Danny a výmluvným gestem zamnul palcem o ukazovák.

Hawes se podíval na Carellu. Carella přikývl. Hawes vytáhl peněženku a vyndal z ní dvě stodolarovky. Danny si peníze vzal.

„Gracias, vezmu vás tam a představím vás Luisovi. Vlastně jsem překvapenej, že o tom ještě nevíte.“

„Jak to?“ zeptal se Carella.

„V pátek tam udělali zátah. To je taky jedinej důvod, proč je s váma Luis ochotnej mluvit.“

Ramon Morteno byl vrátný, který měl službu v hotelu Powell v neděli ráno, když přišel ten vysoký blonďák s obálkou. Zavolali mu do klubu Durando, a když se tam ve tři čtvrtě na tři dostali, právě se chystal odejít domů. Ramon byl muzikant. Ve dne pracoval v hotelu, aby mohl platit účty, ale miloval svůj tenorsaxofon a hrál na něj, kdykoliv se mu naskytla nějaká příležitost. Svěřil se Priscille, o níž věděl, že je kolegyně, že v Durangu teď hraje už tři noci za sebou. Doufal, že se z toho stane stálé angažmá. Je to mexický klub a hrají tam staré osvědčené kousky jako „El Jarabe de la Botella“ a „La Chachalaca“ a stále populární a sentimentální „Cielito Lindo“, ale příležitostně se jim sejde jazzovější publikum, a tak se můžou trochu odvázat a zahrát si pořádný jazz s latinskými rytmy. Když nehraje v Durangu, jezdí po svatbách, výročních večírcích, večírcích na oslavu narozenin...

„Patnácté narozeniny jsou u dívky ve španělské kultuře velkou událostí...“ ... a všude možně, kde se co naskytne. Před pár týdny dokonce hrál na oslavě obřadu bar micva.

To je teda fakt děsně zajímavý, pomyslel si otráveně Georgie.

Ramon vyprávěl, že se k tenorsaxofonu dostal zvláštním způsobem. Dříve hrával na altku, což je nástroj, který se mnohem víc hodí k jeho postavě, protože Ramon měří jenom metr osmašedesát. Tenkrát hrál v kapele, kde měli čtyři saxofony. Ten kluk, co hrál na tenor, byl vysokej, měl aspoň tak metr devadesát pět, což se hodilo, protože tenor je celkem dost velkej. Sice ne tak velkej jako bassaxofon, ale nástroj je to mohutnej, rozumíte?

Jednoho dne si během zkoušky jen tak z legrace saxofony vyměnili a zjistili, že jim to takhle vyhovuje mnohem víc. Ramon si zamiloval tenorsaxofon, který byl málem větší než on, a tomu vysokému klukovi zase seděla menší altka, která v jeho rukou vypadala jako dětská hračka.

Koho to sakra zajímá? pomyslel si Georgie.

„A co včera ráno?“ přerušila Ramonův monolog Priscilla.

„No jo,“ řekl Ramon a jeho hlas zazněl trochu uraženě. „Co chcete vědět?“

„Vysoký blonďák v tmavomodrém kabátě s červenou šálou. Přišel okolo jedenácté a za pár minut odešel. Viděl jste ho?“

„Když přišel, tak ne,“ zabručel Ramon.

Georgieho napadlo, že se nejspíš vážně urazil. Asi mu nejde do hlavy, že ta jeho pitomá historka o velkým chlapovi, co hraje na malej saxofon, a o malým chlapovi, co hraje na velkej, tady v tom zatraceným městě neohromuje davy. Jdi se vycpat, pomyslel si Georgie. Ale hlavně neříkej nic, co by ji dovedlo k tomu blonďákovi.

„Kdy jste ho teda viděl?“ pokračovala Priscilla.

„No, když odcházel. Požádal mě, abych mu sehnal taxík.“

„Jak mluvil?“

„Jak to myslíte?“

„Měl přízvuk?“

„Jo, to jo. Měl.“

„Byl to španělský přízvuk?“

„Ne. To určitě ne.“

„Španělsky s vámi teda nemluvil?“

„Ne. Anglicky. Ale s přízvukem, jak říkáte.“

„Ruským?“

„Možná italským. Nejsem si jistej.“

„A sehnal jste mu ten taxík?“

„Jo.“

„Víte, kam jel?“

„To náhodou vím,“ přikývl Ramon.

Všichni bez dechu čekali.

Ten chlap nás ale napíná, pomyslel si Georgie.

„Vrátní v Powellu jsou vyškoleni, aby se zeptali hostů, kam chtějí jet, a předali tuto informaci taxíkáři,“ řekl Ramon, jako by citoval z hotelové brožury. „Mezi našimi hosty je mnoho cizinců. Mají adresu napsanou na kousku papíru a většinou ani netuší, kde by to mohlo být. Například Japonci nebo Arabové. Nebo Němci. Snažíme se jim pomáhat. Je to zdvořilost,“ dodal, „pomáhat těmhle lidem, co sotva mluví anglicky.“

Ale tenhle blonďák přece anglicky mluvil, pomyslel si Georgie.

„Tak kam jel?“ zeptala se Priscilla netrpělivě.

Georgie doufal, že si Ramon nevzpomene.

„Pamatuju si to, protože jsem tam jednou hrál.“

„Kam jel?“ trvala na svém Priscilla.

„Do podniku, kterej se jmenuje Juice Bar. Je to takovej klub na Harris Avenue. V Riverheadu. Blízko divadla Alhambra.“

V půl třetí ráno čekal Luis Villada před divadlem Alhambra, až přijede Danny Gimp se dvěma detektivy. Danny Luise detektivům představil a pak prohlásil, že jeho služby už jistě nebudou potřebovat.

Mávl na taxík a vydal se směrem do centra. Ani se neotočil, aby jim věnoval jediný pohled. Hawes se jen utvrdil v tom, že ten muž ho prostě nemá rád.

Luis si oba detektivy prohlédl.

Vůbec se nebál prozradit jim všechno, co chtěli vědět o páteční noci, protože to už přece věděl každý policajt ve městě. Nebo přinejmenším každý policista z pohotovostního oddílu, každý policajt z osmdesátého třetího revíru a každý policajt z riverheadského zvláštního oddílu, nemluvě o dvaceti agentech z ASOZu, což, jak mnoho japonských, německých nebo arabských turistů neví, je zkratka pro Americký spolek na ochranu zvířat. Jako kdyby na kohoutích zápasech docházelo k týrání zvířat!

Kromě toho už mu nikdo nemohl přišít víc, než dostal. Zápasů se zúčastnil pouze jako divák, ale byl zatčen za krutost ke zvířatům, to byl jeden bod obžaloby. Druhým bodem obžaloby byla účast na zakázaných kohoutích zápasech.

„Nechali nás v divadle přes noc,“ vyprávěl. „Sepisovali protokoly.“

Ani stopa po nějakém přízvuku. Carella si pomyslel, že je to další Portorikánec třetí generace.

„Pustili nás, až když nám oznámili data soudního přelíčení. Musím tam jít osmadvacátýho února.“

Podíval se policistům přímo do očí.

„Danny říkal, že pro mě něco máte.“

Hawes mu podal obálku.

Luis se neobtěžoval tím, že by obálku aspoň otevřel, natož aby počítal, kolik v ní je. Hele, kdyby člověk nemohl věřit poldům, tak komu už. Ha, ha, ha. Strčil obálku do kapsy a odvedl je dlouhou temnou uličkou páchnoucí močí až k zadnímu traktu divadla, kde, jak jim sdělil, v pátek policie vyrazila dveře. Takže zamčeno tam nebude. Nepřekvapilo je, že dveře byly úplně rozbité. Nad nimi visel nápis „Policejní vyšetřování - zákaz vstupu“, který měl odradit každého, kdo by chtěl dovnitř, když mu v tom nemohly zabránit dveře. Ale Luis věřil tomu, že policejní zákazy jsou na světě od toho, aby byly ignorovány, a tak překročil trosky spodní části dveří a vešel do tmy ještě temnější, než byla ta venku. Detektivové se vydali za ním. Hawes vytáhl baterku.

„Mejor,“ řekl Luis.

Hawes posvítil baterkou kolem.

Vydali se dál do nitra divadla.

Luis začal vyprávět.

Vypadalo to, jako by dostal přinejmenším čtyřmiliónovou zálohu za reportáž o významné sportovní události, a ne tři sta dolarů za informace o všem, co viděl a slyšel té páteční noci. Mluvil zaujatě jako očitý svědek nějaké velké katastrofy, třeba zemětřesení, laviny nebo havárie letadla.

Začal tím, že popsal celou scénu, vzrušenou atmosféru toho večera, svou čistou radost z toho, že se mohl zúčastnit takové báječné události. Vzal si baterku, kterou mu Carella podal, a vedl je opuštěným sálem, který sloužil jako aréna. Tam, kde kdysi stála vypolstrovaná sedadla, teď byly bariéry obklopující ring potažený kobercem. Na koberci byly skvrny zaschlé krve.

„Zástěny jsou na kolečkách,“ vysvětloval Luis. „Když se tu objeví policie, pořadatelé je odsunou a místo nich natáhnou provazy, aby to vypadalo, že probíhá boxerský zápas. Vzadu v kanceláři mají připravený dva chlápky v boxerských trenýrkách a rukavicích. Hlídka spustí zvukový poplach, zástěny se odsunou a boxeři v ringu mlátěj jeden do druhýho, všechno je hezký a legální. Kohoutí zápasy by stejně neměly být nezákonný. V některejch státech to je povolený, víte? V Lousianě, Oklahomě... ty další dva jsem zapomněl. Celkem je to legální ve čtyřech státech. Tak proč by to tady mělo bejt proti zákonu? Farmáři na jihu si klidně chodí na kohoutí zápasy, ale tady, v tomhle „civilizovaným“ městě je to proti zákonům. Do háje! Já jdu na zápas, abych se pobavil, a najednou jsem obžalovanej podle dvou paragrafů. Za každej z nich můžu jít na rok do basy. Za co? Jakej zločin jsem spáchal? Byla to jen taková společenská událost.“

Společenská událost, jak jim vyprávěl, začala v pátek v devět hodin večer. V tu dobu se tady shromáždilo asi dvě stě padesát diváků, tady v tomhle divadle na Harris Avenue v Harnsville, v jedné z částí Riverheadu - ulice i čtvrť jsou pojmenované po jednom významném městském radním z dávných dob. Zápasy se původně měly konat v sobotu večer na jiném místě, ale někdo tuhle informaci předal policii, a tak organizátoři změnili datum i místo konání - i když, jak se později ukázalo, tohle někdo práskl policii taky.

Šlo o důležitou událost, protože to byl první zápas sezóny, která začíná v lednu a trvá až do července. Během těchto měsíců kohouti nepelichají. Když ztrácejí peří, jsou snadno zranitelní a neschopní boje...

„Viděli jste ten film Ptáci?“ zeptal se Luis. „Ve filmu je jedna pasáž, kde ta holka říká, že když ptáci pelichaj, získávaj výraz zpráskanýho psa. To teda Hitchcock napsal dost divně. Protože jak by pták mohl mít výraz zpráskanýho psa?“

Carella udiveně zavrtěl hlavou.

„No, to je jedno. Po prázdninách se konala jen jediná akce a pak přišla tahle páteční, která se teda měla konat až v sobotu. Ale pořadatelé prodali spoustu lístků předem, a tak se prostě jen lidem dalo vědět, že se změnilo datum a že místo v atletickým klubu na Dover Plains to bude probíhat tady v Alhambře na Harris Avenue. Lístky stály...“ ... dvacet dolarů, což je prakticky zadarmo. Pořadatelé totiž nepočítají s tím, že by vydělali hodně peněz na vstupném. Vždyť kolik je dvacetkrát dvě stě padesát? Pět tisíc. Co to je? Opravdové peníze se vydělají na prodeji jídla a alkoholu. A samozřejmě na sázkách. Na každý souboj jsou vsazeny tisíce dolarů. Během typického tříhodinového programu se uskuteční dvacet až třicet zápasů, záleží to na délce jednotlivých klání. Průměrný zápas trvá tak patnáct minut, ale některé končí už za pět minut a jiné - ty jsou mezi obecenstvem nejpopulárnější - mohou trvat půl hodiny nebo i čtyřicet minut. To se kohouti v zuřivém šílenství doslova rozsápou na kusy.

V budově naproti Alhambře je velké parkoviště. Tam si účastníci nechávají auta, skrytá před zvědavýma očima policie. Jenže tenhle pátek byla všechna bezpečnostní opatření málo platná, protože policajti měli zaplacené informátory a připravovali obrovskou razii ještě dřív, než vůbec přijela první auta s diváky. Uvnitř sálu panovala družná, přátelská atmosféra, připomínající staré časy tady na ostrově, kdy kohoutí zápasy ještě byly sportem gentlemanů. Luis vzpomínal, že viděl první zápas, když mu bylo sedm let. Jeho otec choval kohouty a Luis má v živé paměti, jak je krmil podle zvláštní diety, která sestávala ze syrového masa a vajec.

Doplňoval ji vitamíny, které posilovaly vytrvalost a sílu ptáků. Teď místní chovatelé platí někdy tři až čtyři tisíce měsíčně za to, že své šampióny skrývají na tajných farmách v okolních státech. Jsou to drazí ptáci, někteří z nich stojí pět nebo deset tisíc dolarů.

„Je to sport pro gentlemany,“ opakoval Luis.

Popíjejí rum u baru, jedí cuchifritos, hovoří svým rodným jazykem.

Tak si návštěvníci - převážně muži, ale tu a tam člověk zahlédne i pěknou temnookou tmavovlásku, pro tuto příležitost elegantně oblečenou - vychutnávají chvíle naprostého souznění a radostné pohody. Někdejším divadelním sálem by klidně mohl vát tropický vánek, člověk málem slyší šumění palmového listí venku, hučení moře a šplouchání vln na bílém písku pláže. Jako by na okamžik dostali milost - tihle lidé vytržení ze svého prostředí, kteří se v tomhle městě většinou musejí cítit jako cizinci.

Zápasy jsou zuřivé, je to boj na život a na smrt. Jde o krvavý sport.

Kohouti jsou kříženi s bažanty, aby se posílily jejich nejagresivnější povahové rysy. Jsou krmeni steroidy, aby jim zmohutněla svalová tkáň, a dávají se jim různé drogy, aby znecitlivěli vůči bolesti. Lidé jim nasadí kovové ostruhy a pak je přemístí do kobercem vystlaného zápasiště, aby tam zabíjeli nebo se nechali zabít. V Indii, kde se tento sport těší velké popularitě, kohouti zápasí bez ostruh. K tomu, aby trhali a ničili, používají jen své vlastní drápy. Na Portoriku chovatelé kohoutům na nohy připevňují dlouhý plastikový nástroj, který se podobá látací jehle. Tady ve městě se používá takzvaný sekáč. Je to ocelový břit ostrý jako žiletka. Tyto ostruhy se kohoutům připevňují na obě nohy. Touto zbraní se vzájemně zabíjejí a zohavují.

Luis sám nesnese pohled na poslední momenty zápasu, kdy nadopovaní kohouti trhají a sápou jeden druhého svými kovovými drápy, peří jen létá, dav volá po krvi. Většinou to dopadne tak, že se kohouti zabijí navzájem.

„Je to smutné,“ vyprávěl Luis. „Nikdo se nedívá rád na zraněná zvířata. Tohle je sport gentlemanů.“

Policie, která v pátek v 11:27 provedla v divadle razii, zjevně tento názor nesdílela. Kapitán Arthur Forsythe mladší, vedoucí zvláštní pohotovostní jednotky, která řídila celou operaci, později sdělil tisku, že vynucený souboj těchto ptáků není nic jiného než barbarský, zločinný akt, který musel být zakázán, aby se toto město mohlo nazývat civilizovaným.

Jeho muži zajistili dvě hlídky u vchodu, dali jim pouta a odvedli je, než mohly spustit poplach. Pak vešli dovnitř (měli neprůstřelné vesty a samopaly) následováni policisty z osmdesátého třetího revíru, příslušníky zvláštního oddílu a členy ASOZu.

„Organizátoři používaj kamery a hlídací psy,“ mračil se Luis.

„Nechápu, jak se poldové dostali dovnitř tak snadno a rychle.“

Ale i tak, než se policie dostala k ringu, organizátoři celé akce uprchli přes střechy okolních domů a únikovými tunely, z nichž jeden ústí na Harris Avenue a druhý v salónu krásy sousedícím s garážemi. Policie chytila jen jednoho z pořadatelů, muže jménem Fuentes, který byl obviněn ze dvou zločinů.

„Tohle by se nemělo dít,“ vrtěl Luis hlavou. „I králové a císaři pořádali kohoutí zápasy, víte o tom? Dokonce i americký prezidenti!

Thomas Jefferson! George Washington! Otec národa, nemám pravdu? Rád se díval na kohoutí zápasy. Tohle je hřích, co se dneska děje. Trestat lidi, který baví sport. A tohle přece je sport, jako že je pánbůh nade mnou!“

Ve své zprávě pro velitele policie Forsythe uvedl, že na ulici za divadlem jeho muži našli dvacet pět zakrvácených kohoutů. Všichni měli kovové ostruhy. Dvacet z nich bylo mrtvých a zbytek se zmítal v agónii. V zákulisí objevili policisté z Osmdesátého třetího dalších čtyřicet kohoutů v klecích. Přes hlavy měli pytle, aby zůstali v klidu a tmě, než budou vrženi do ringu.

„Ty ptáci pocházej ze všech možnejch míst,“ vyprávěl Luis. „Z Floridy, z Pennsylvanie, z Connecticutu i z Washingtonu D.C. Některý chovatelé přivezli svý kohouty až ze San Juanu a z Ponce! Lidi, to byla velká událost! Do ringu přišli kohouti odevšad! Jako přijíždějí toreadoři!“

„Nevšiml jste si náhodou černé limuzíny?“ chtěl vědět Carella. Jak chce ten chlap hergot srovnávat kohouty s toreadory? pomyslel si přitom.

„Jistě,“ přikývl Luis.

„Co to bylo za limuzínu?“ zeptal se Carella ihned.

„Cadillac.“

„Kde jste ho viděl?“

„Za divadlem. Když jsem přicházel od garáží. U těch dveří, co jsme jima vešli. Tudy nosej chovatelé svý kohouty dovnitř. Vchod pro herce se tomu myslím říká. Jsou to ty dveře s cedulí od policajtů. Tam jsem ten auťák viděl.“

„A vy jste si všiml, jak nějaký chovatel vytahuje z černého cadillacu slepici, je to tak?“

„Ne slepici. Kohouta! Kohouta vycvičenýho na zápasy.“

„A ten chovatel ho přivezl v cadillacu, je to tak?“

„To je pravda. Vytáhl ho ze zadního sedadla.“

„V kleci nebo v něčem takovém?“

„V kleci ne. Akorát měl na sobě povlak. Koukaly mu jenom nohy.“

„Ale vy toho chovatele asi neznáte, nebo ano?“

„Ne osobně.“

„A jak teda?“

„Zjistil jsem si jeho jméno.“

„Promiňte, cože jste udělal?“

„Na seznamu šampiónů.“

„Na seznamu šampiónů?“

„Jo, u každýho kohouta bejvá na seznamu uvedený jméno chovatele. Poznal jsem toho chlapa, když svýho kohouta přinesl do ringu. Pamatoval jsem si, že ho přivezl v cadillacu. Napadlo mě, že to asi bude nějaká velká hvězda, když se vozí v limuzíně. Tak jsem si vyhledal jeho jméno na seznamu šampiónů.“

„A jak se jmenoval?“ zeptal se Carella a zadržel dech.

„José Santiago,“ odpověděl Luis.