Nokturno

13

Ve čtvrt na devět nebylo na rybím trhu v Lincoln Street tak rušno jako mezi čtvrtou a šestou ráno, kdy na trh v houfech přijížděli obchodníci z rybáren z celého města. Když tam taxíkem dorazila Priscilla s chlapci, už tam nakupovali jen majitelé restaurací a hospodyně. Zákazníci pečlivě zkoumali úlovky, lákavě vystavené na pultech posypaných ledem - lákavě samozřejmě jenom pro toho, kdo má rád ryby.

Tržiště byl rozrůstající se komplex pouličních stánků a stánků ukrytých v tržnici, velké klenuté budově s vysokými okny. Na chodníku před tržnicí stáli rybáři ve vlněných rukavicích s ustřiženými prsty, uši jim chránily do čela naražené vlněné čepice, pod zástěrami se skvrnami od krve měli vrstvy svetrů a prodávali ryby, zatímco si potenciální zákazníci vybírali zboží tak pečlivě, jako by kupovali diamanty a hledali na nich kazy.

Bylo jasné, studené, větrné a slunné pondělní ráno.

„Kde začneme?“ zeptal se Georgie.

Doufal, že Priscillu odradí. Nechtěl, aby se setkala s mužem, který jí do hotelu přinesl klíč od schránky na autobusovém nádraží. Nechtěl, aby zjistila, že schránku neotevřel nikdo jiný než on a Tony. Ten se teď znechuceně odvracel od stánků s rybami. Tonyho babička totiž vařila rybu pokaždé, když ji v pátek navštívil, a on ryby nenáviděl. Po její smrti zjistil, že ryby taky nesnášela. To jeho matka v životě ryby připravovat nemusela, protože církev mezitím změnila přísná postní pravidla. Jeho matka byla horlivá katolička, která však prosazovala plánované rodičovství a nevěřila na zpověď.

Priscilla vypadala rozzuřeně.

Nikdy předtím nebyla v téhle části města, alespoň tedy ne na tomhle rybím trhu. Nikdy v životě neviděla tolik zatracených ryb a najednou nechápala, jak jen mohla doufat, že mezi všemi těmito muži v čepicích, pláštích a rukavicích najde nějakého vysokého blonďáka.

Ostrý chlad jí na náladě nepřidával.

Priscilla na sobě měla tmavý, měkký a hebký kožich, skutečný protipól omšelého oranžovohnědého kožichu, ve kterém byla oblečena její babička, když zemřela. Kožich však Priscille poskytoval jen pramalou ochranu před ostrým větrem, který vanul od řeky. Georgie a Tony na sobě měli přepásané vlněné kabáty, vlněné šály, klobouky naražené nízko do čela a s rukama zastrčenýma v kapsách vypadali jako gangsteři z filmu.

Všichni tři teď kráčeli kolem řad stánků s rybami, táhnoucích se podél tržnice v délce čtyř městských bloků. V uších jim kvílel vítr. Pečlivě si prohlíželi prodavače u každého stánku a sudu s ledem. Hledali, kterého z nich prozradí blonďaté vlasy u zarolovaného okraje vlněné čepice.

Na konci dvacetiminutové prohlídky byli šťastní, že vstupují do dlouhé haly tržnice. Po kvílení větru venku přivítali s radostí hluk uvnitř budovy. Rybáři dotěrně nabízeli lososy, olihně, mořské okouny a platýse, makrely, garnáty, mořské jazyky a další ryby. Všichni tři procházeli hlavní uličkou, ozářenou paprsky zimního slunce, které dovnitř dopadaly vysokými okny. Po obou stranách uličky stály řady stánků se zmrzlými rybami…