Brokovnice (Ed McBain)

7

Ve čtvrtek byl Halloween - předvečer svátku Všech svatých - takže se přirozeně žádný případ nehnul z místa ani o píď. To je proto, že o Halloweenu rozčeří líbezný říjnový vzduch dni a skřítci a čarodějnice a strašidla a kdekoho očarují, aby sekal dobrotu. Detektivové z 87. revíru se snažili vykonat něco dobrého tím, že rozřeší případy přibývajících vražd, ale nevedlo to k ničemu, o Halloweenu ne. A tak oba případy zůstaly trčet na mrtvém bodě. Kromě toho měla policie plné ruce práce se spoustou jiných drobných neplech, které musela ten čtvrtek - 31. října zvládnout.

Carella samozřejmě věděl, že Halloween je ve skutečnosti den před Všemi svatými, církevním svátkem slaveným každoročně 1. listopadu a zasvěceným všem svatým. Věděl také, že svátek Všech svatých - All Saints' Day - se kdysi nazýval Allhallows (slovo ballow znamená svatý a Halloween, než byl název zkomolen do této podoby, se původně jmenoval Allhallows Even (slovo even je jiný tvar slova eve, které znamená předvečer), ale pak dokonce i slovo even bylo zkráceno na e'en, a tak vznikl Hallowe'en, z něhož nakonec vypustili i ten apostrof a Halloween byl na světě. Od původního názvu Allhallows Even je to možná dost dlouhá cesta, ale tak to chodí, když čarodějnice za stálého bublání vaří své kouzelné nápoje.

Carellovi zněl název Allhallows Even mnohem zbožněji než Halloween, jenomže právě zbožnost se z tradičních oslav Halloweenu v Americe už nadobro vypařila. A proto možná zkomolený a zkrácený název nejlépe vystihuje charakter neoficiálního svátku, z něhož během let zůstala jen záminka k tropení nejrůznějších výtržností a rošťáckých vylomenin v celonárodním měřítku. Všechny tyhle skopičinky se vyváděly už v době, kdy byl Carella ještě malý kluk, jenže tenkrát to všechno bylo nějak mnohem nevinnější než dnes. Za těch dávných časů běhával říjnovými ulicemi v dětské imitaci kožené letecké kukly pilotů z první světové války, lemované kožišinkou, a s ochrannými brýlemi a měl v ruce kousek barevné křídy (nebo také jen obyčejné, ačkoli po barevných křídách byli tenkrát všichni jako diví) nebo jindy klacík, odlomený z bedničky od pomerančů, který si na konci nakřídoval, jindy zas ponožku plnou mouky.

Hlavním smyslem všeho podnikání bylo někoho honit, nejraději nějakou dívku, a buď jí udělat křídou na záda čáru, nebo ji přetáhnout klacíkem, což jí pěkně zmazalo hřbet, nebo ji konečně bacit ponožkou plnou mouky, která také zanechávala na zádech nemilé stopy. Pak vždycky vykřikl „Halloween!“ a utíkal jako splašený a zpravidla se při tom chechtal. Dívka se hihňala také. Všichni se řehtali. Byla to krásná prostoduchá zábava, Carellovi to aspoň ve vzpomínkách tak připadalo. Když se setmělo, udělali si kluci obrovský táborák uprostřed velkoměstské ulice, naházeli na něj dřevo přivlečené z prázdných parcel, starý nábytek a bedýnky, vyžebrané během toho dlouhého a vzrušujícího dne·od domovníků v činžácích.

Plameny vyšlehovaly k nebi, sršely z nich jiskry a žhavý popel, kluci se vřítili do ulice jako pohádkové maškary, přikládali na oheň stále další palivo, až pak nanošené dřevo došlo, plameny se zvolna tratily a všechny dívky odešly domů, zatímco kluci stáli kolem skomírajícího ohně a močili na něj.

To býval Halloween, pomyslel si Carella. Ale dneska ...

Dva kluci například dneska rozbili obrovskou tabuli výkladní skříně pekařství v Ainsley Avenue jen proto, že jim majitel odmítl přispět na dětský fond Spojených národů. Přišli do krámu s oranžovočernými nádobkami od mléka polepenými páskami DFSN a požádali majitele, aby přispěl na chudé děti. Majitel řekl: Koukejte vypadnout z krámu! A tak z krámu vypadli, ale hodili mu za to do výlohy dvě cihly a udělali to jen tak, protože je odmítl, a z nedostatku jiné kratochvíle. Rozhodně na tom bylo cosi šíleného: veliká výkladní skříň se nerozbíjí jen proto, že někdo odmítne přispět na sbírku ve prospěch hladovějících dětí na celém světě, bylo to skoro stejně šílené jako válčit proto, aby byl zachován mír. Carella měl pocit, že muž obviněný z násilného přepadení se nemůže jestliže se ovšem celý svět nepomátl na rozumu - hájit tvrzením: „Dal jsem mu jednu do nosu, protože jsem chtěl předejít rvačce.“ Bylo by to stejné bláznovství jako roztřískat výkladní skříň, jejíž sklo stojí pět set dolarů, jen proto, že nějaký pitomec odmítne dát pět centů na dobrou věc. Se zcestným uvažováním tohoto druhu, dokonce i o Halloweenu, kdy každý hodí rozum za hlavu alespoň na pár hodin, byli šílenci na nejlepší cestě zmocnit se vlády nad blázincem.

Vzpouru chovanců jako by potvrzovaly i další „rozpustilé“ kousky, které se toho dne udály.

Šest chlapců, inspirovaných vědomím, že je Halloween - a o Halloweenu se může všecko, konec konců kluci jsou kluci a co je na tom špatného, když si jednou za rok trochu zařádí - šest chlapců odtáhlo dvanáctiletou dívku do postranní uličky a jeden po druhém ji tam znásilnili, poněvadž nesla v nákupní tašce sváteční dárečky a odmítla se s nimi o ně rozdělit. Chlapci byli ve věku mezi šestnácti a osmnácti a žádný z nich by byl po té věru nepříliš přitažlivé dívence nehodil ani okem, nebýt to v den, o němž se předpokládá, že je určen k tomu, aby si v něm vyrazil z kopýtka každý jarmareční smrťák.

Naproti na South Eleventh Avenue jedna oktavánka shodila svou spolužačku se střechy, poněvadž trvala na tom, že napíše křídou do srdíčka na cihlové obrubě střechy „Irene miluje Peteho“. Irene vysvětlila policii, že vůbec nemiluje Peteho, ve skutečnosti miluje Joeho, a že kamarádku zapřísahá, aby nic takového na zeď nepsala, kamarádka ale že si to nechtěla dát vymluvit, a tak ji přes tu nízkou obrubu střechy přehodila.

Nedovedla vysvětlit, proč vykřikla „Halloween!“, když její kamarádka padala střemhlav se sedmipatrového domu na chodník.

Na Culver Avenue honil dospělý muž patnáctiletého chlapce, který mu okna zaparkovaného automobilu postříkal z rozprašovače pěnou na holení, nedosáhl však ničeho jiného, než že náhodou porazil ženu tlačící dětský kočárek. Kočárek se převrhl a čtyřměsíční dítě se z něho vykutálelo do jízdní dráhy, kde je na placku přejel projíždějící mlékařský náklaďák.

Muž pak na policii prohlásil, že toho neštěstí samozřejmě lituje, ale proč hrome něco nepodniknou proti takovému vandalskému spratkovi, který se opováží postříkat pěnou na holení okénka jeho veličenstva elegantně nakosmetikovaného autínka.

V The Stem, nedaleko Twentieth Street, vešli dva podomní prodavači do lahůdkářství s nasazenými gumovými maskami, jaké se o Halloweenu nosívají, zařvali na majitele „Prachy, nebo život!“ a hbitě namířili přes pult nabité revolvery. Majitel, také v rozjařené sváteční náladě, hodil po jednom z nich uzenou hovězí plecí a druhého bodl velice ostrým nožem na krájení nářezu, který vnikl do hrdla právě pod spodním okrajem gumové masky. První muž, s maskou i kabátem pěkně zřízeným od té nepříliš libové lahůdky, na majitele lahůdkářství vystřelil a na místě ho zabil. Dítě utíkající kolem obchodu zůstalo stát ve dveřích, vzrušeně tam poskakovalo a tancovalo a prozpěvovalo : „Halloween, Halloween, Halloween.“

Náramný svátek, junda jen což, tenhle Halloween. Policajti ho přímo milovali.

Nicméně v šest hodin večer po únavném dnu naprosté nečinnosti v případu Leydenových a činnosti nejrůznějšího druhu v ulicích, která měla předejít všemožné maléry nebo je aspoň zmírnit, nemluvě už ani o nevyhnutelném zatčení několika lidí, kteří všechno to slavení vzali příliš vážně a trochu moc se odvázali, pozoroval Steve Carella svou ženu, jak maluje barvičkami tváře jeho syna a chystá se s ním znova vyrazit do ulic.

„Já mám ohromnej nápad, tati,“ řekl Mark, který byl z obou dvojčat starší o sedm minut, což mu v rodině propůjčovalo důstojnost prvorozence a zároveň mužnou převahu nad jeho sestrou Apríl. Právě Mark zpravidla míval „ohromné“ nápady, zatímco Apríl ho vždy usazovala nějakou líbezností jako třeba: „To je ten nejpitomější nápad, jaký jsem kdy slyšela.“

„Jaký nápad?“ zeptal se Carella.

„Měli bysme jít k domu pana Obermana ...“

„Obermana Posery,“ poznamenala Apríl.

„To není pěkné - mluvit takhle o starém člověku,“ řekl Carella.

„Ale on je posera, tati.“

„Na tom nezáleží,“ řekl Carella.

„To je fuk,“ řekl Mark, „měli bysme jít k jeho domu, Apríl se mnou, a zabouchat mu na dveře ...“

„Apríl a já,“ opravil ho Carella. „A říká se ,bychom`.“

Mark zvedl k otci oči s nevyslovenou otázkou: ,Poslyš, táto, nešel bys mu na ty dveře zabouchat s námi?`, ale pak ve své nekonečné moudrostí usoudil, že bude lepší to neriskovat, i když mu jednou něco takového docela hladce prošlo u slečny Rutherfordové, jejich učitelky z třetí třídy obecné školy:

„Apríl a já,“ řekl, usmál se na otce jako hotový andílek a pak obdařil podobně zářivým úsměvem i matku, která mu pořád ještě malovala černý knírek pod nosem, a řekl: „Apríl a já zaboucháme panu Obermanovi na dveře, zařveme „Prachy, nebo život“, a když otevře, namíříme na něho tvůj revolver.“

Teddy pozorovala při řeči synovy rty, prudce zavrtěla hlavou a tázavě se podívala na manžela. Než mohl Carella odpovědět, řekla Apríl:

„Tohle je ten nejpitomější nápad, jaký jsem v životě slyšela.“

Její život k tomu dni obsáhl osm let, čtyři měsíce a deset dní.

Mark řekl: „Nekecej, nikdo se tě na nic neptá!“ a Teddy se zlostně zamračilá na manžela: varovala ho, aby chlapce okřikl, dřív než se mu celá situace vymkne z rukou. Sama popadla Marka za obě ramena a otočila ho k sobě, aby mohla dekoratérskou kreaci řádně dokončit. Pracovala fixačními tužkami s plstěnými hroty, a třebaže její fasádnické umění nevycházelo příliš z amerického národního repertoáru, přece jen jí to připadalo docela pěkné, aspoň při pohledu z pokleku. Protáhla a zaoblila Markovo obočí černou fixačkou, pak mu nanesla na oční víčka zelené stíny, znova vzala do ruky černou a přidělala mu pod nos ještě podivný zplihlý knírek a zlověstnou kozí bradku. Syn měl vypadat jako Dracula, který sice neměl ani knírek, ani bradku, ale Teddy měla pocit, že bez těchto náležitostí by vypadal jako malý cherubín, a proto si dovolila uměleckou licenci, odchylující se od pravé podoby Bram Stokerova hrdiny. Potom použila jasně červené fixačky k znázornění několika kapek krve pod chlapcovým rtem, a poněvadž byla ke Carellovi obrácena zády, neslyšela, jak syna kárá jednak za hloupý nápad, že by mohl použít opravdového revolveru, ale i za to, že se tak ošklivě utrhl na svou sestru.

Opatrným ďubnutím Teddy přičinila poslední drobnou krůpějku krve k třem kapkám, vstala a poodstoupila o krok, aby se svým dílem jaksepatří pokochala.

„Jak vypadám?“ zeptal se Mark Carelly.

„Děsivě.“

„To je bezva!“ zvolal Mark a vyběhl z místnosti podívat se do zrcadla.

„Namaluj mě, ať jsem hezká, mami,“ řekla Apríl a podívala se matce přímo do tváře.

Teddy se usmála a pak pomalu a pečlivě začala pohybovat prsty v univerzální řeči hluchoněmých, kterou Carella i holčička pozorně sledovali.

„Máma říká, že tě ani krášlit nemusí,“ řekl Carella. „Že prý jsi tak dost hezká.“

„Stejně bych jí to skoro všechno rozuměla sama,“ řekla Apríl a prudce se k Teddy přivinula. „Já jsem Dobrá princezna, víš?“ řekla otci.

„Tak je to - jsi Dobrá princezna.“

„A jsou taky zlé princezny?“

Teddy nasadila na fixačky uzávěry, aby tužky nevysychaly. Usmála se na dceru, zavrtěla hlavou, sáhla do kapsy pro rtěnku a začala ji nanášet promyšlenými tahy, zatímco April trpělivě čekala na výsledek operace, která ji měla proměnit v opravdickou Dobrou princeznu. Teddy před ní klečela a počínala si velice zkušeně. Obě si byly nápadně podobné, malá i velká žena, měly stejné hnědé oči a černé vlasy, vybíhající cípkem doprostřed čela, dlouhé řasy a plné rty. Apríl na sobě měla dlouhý župánek a zelenou čepičku z mysliveckého sametu, kterou jí ušila hospodyně Fanny. Teddy byla v přiléhavých texaskách a bílé blůze s rozhalenkou a vlasy jí spadly do tváře, když předklonila hlavu a soustředěně objížděla obrys Apriliných rtů. Ukazováčkem umázla kousíček rtěnky, otřela ji o dceřiny tvářičky a rozhnětla na nich. potom sáhla po barvičce, kterou předtím vykouzlila zelené stíny kolem synových očí, ale na Aprilina víčka ji nanesla v mnohem jemnější vrstvě, pamětliva, že dcera přece jen nemá představovat krvežíznivého upíra. Pak použila miniaturního kartáčku s mascarou, načernila Apríl řasy a natočila tvář ke Carellovi.

„Nádhera,“ řekl Carella. „Běž se na sebe podívat.“

„Opravdu, tati?“ zeptala se Apríl a vyrazila z pokoje bez čekání na zálibné přikývnutí.

Za chvilku se objevila rozesmátá Fanny.

„Máme v kuchyni nějaké příšerné zvíře, běhá sem tam a z huby mu kape krev,“ řekla a zatvářila se, že zpozorovala Carellu teprve teď, ačkoli už byl doma víc jak půl hodiny. „Á, vy už jste přišel! Vezmete děti ven, aby se trochu vydováděly?“

„Vezmu,“ řekl Carella.

„Ať jste ale v sedm doma, peču maso a nechci, abyste to jedli studené.“

„V sedm jsme tu jak na koni,“ slíbil Carella. Teddy řekl: „Já měl dojem, žes jí řekla, že žádné zlé princezny nejsou.“

„Poslyšte, jak to myslíte a co tím vlastně chcete říct“ zeptala se Farmy.

Přišla ke Carellovým před víc než osmi lety, jako dar od Teddyina otce, který jim na měsíc zaplatil Fannyiny služby, poněvadž usoudil, že jeho dcera Teddy potřebuje po porodu dvojčat nejméně čtyři týdny na zotavenou, než se znova ujme vedení domácnosti. Za těch dávných časů chodila Fanny s vlasy obarvenými namodro, nosila skřipec a vážila sedmdesát kilo. Předplacený měsíc utekl rychle jako voda a Carella s lítostí Fanny sdělil, že si při svém skromném platu nemůže dovolit zaměstnávat hospodyni na plný úvazek. Fanny však byla děvče od rány, neměla nikoho, žila osaměle a tahle rodina se jí docela zamlouvala. Řekla proto Carellovi, ať jí zatím platí tolik, kolik může, ona že si chybějící peníze vydělá při nočních službách u pacientů - je školená ošetřovatelka a dost silná a zdravá na to, aby dvojí práci vydržela. Carella ten nápad odmítl, ale Fanny si dala rozšafně ruce v bok a řekla: „Chcete mě vyhodit na ulici, je to tak?“ Potom se chvíli dohadovali, ale nakonec u nich Fanny zůstala. A byla u nich dodnes. Momentálně měla vlasy obarvené na červeno, nosila šaškovské brýle s černými obrubami a nevážila ani pětašedesát kilo, což byl důsledek péče o neobyčejně živá a neposedná dvojčata. Její vliv na charakter rodiny se snad ze všeho nejvíc projevoval na řeči dvojčat. Když byly děti úplně malé, bývaly většinu dne jen s ní a s matkou, a poněvadž Teddy nedokázala vyslovit jediné slovo, naučily se děti mluvit především od Fanny. Nebylo vzácné slyšet od Marka, jak o někom říká, že je „smradlavej vošoust“, případně „irskej parchant“, zatímco malá Apríl zas občas vyzvala své křehké a půvabné kamarádky, aby jí políbily prdel. Přinejmenším to aspoň trochu zpestřovalo život.

Teď Fanny stála s rukama zapřenýma o rozložité boky a doufala. že jí Carella vysvětlí, jak to s tou svou poslední poznámkou myslel. Carella si ji změřil hrozebným profesionálním pohledem detektiva:

„Myslel jsem to na vás, milá paní, poněvadž vy jste občas náramně křiklavá semetrika - hotová zlá princezna, tak jsem to myslel, přesně tak,“

- a Fanny se dala do smíchu.

„Jak dokážete s takovýmhle mužským žít?“ zeptala se Teddy.

Když za okamžik odcházela z pokoje, pořád se ještě smála a vrtěla hlavou.

„Už jdeš, tati?“ volal Mark.

„Už,“ odpověděl Carella.

Sevřel Teddy do náruče a políbil ji. Pak šel do obýváku, popadl každou rukou jedno dítě a vydal se s nimi do ulic zvonit na domovní zvonky. Skoro už zapomněl, ale přece jen ne tak docela, že dnes viděl sedmnáctiletou dívku rozplácnutou na chodníku jen proto, že naškrábala do srdíčka na cihlové obrubě střechy „Irene miluje Peteho“.

Telefon ve služebně zazvonil v 9.45 večer.

Meyer Meyer, který měl službu a byl tam sám, zvedl sluchátko a řekl: „87. revír, u telefonu detektiv Meyer.“

„Tady pochůzkář Breach,“ řekl hlas, „Benny Breach.“

„Co je, Benny?“

„Myslel jsem si, že bude nejlíp, když vám to zavolám. Šel jsem kolem jednoho baru na Culver Avenue a šéf vyběhl a prosil mě, abych s ním šel dovnitř.“

„No a co?“

„No tak jsem tam šel a byl tam nějakej chlápek, stál na stole a mlel spoustu všelijakejch šílenejch řečí.“

„Co například, Benny?“

„Například to, že zabil nějakou ženskou.“

Chlápek, který vykládal, že zabil nějakou dívku, byl pořádný hromotluk: měřil metr pětadevadesát a vážil přes devadesát kilo. Měl masitý nos, energickou čelist a hranaté, ostře řezané rysy, ústa měl široká a bradu jak nevydařenou bramboru. Když vešel v doprovodu pochůzkáře do služebny, ještě se trochu potácel pod účinkem zkonzumovaného alkoholu.

„Co to máte v tomhle městě za zvyk,“ zeptal se a polykal slova, „copak do sebe člověk nemůže hodit pár štamprlat, aby ho hned nesebrali policajti?“

„Vypil toho požehnaně,“ řekl Breach.

„Hm,“ odpověděl Meyer, „jděte se podívat, jestli v kanceláři nemají nějaké kafe.“

„,Rozkaz,“ řekl Breach a vyšel do chodby.

„Já nejsem opilej.“ řekl muž.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se Meyer.

„To je moje věc.“

„Výborně. Když nejste opilý, vyslechněte si laskavě to, co vám teď řeknu, poněvadž to pro vás může být důležité.“

„Poslouchám,“ řekl muž.

„Ve shodě s výrokem Nejvyššího soudu v případě Miranda versus stát Arizona z roku 1966 jsem povinen poučit vás o vašich právech, což v této chvíli činím.“

„Proč ne,“ řekl muž.

„Předně máte právo neodpovídat, když se pro to rozhodnete, rozumíte mi?“

„Aby ne.“

„Rozumíte i tomu, že nemusíte policii odpovídat na jakékoli otázky?“

„No jo.“

„Je vám jasné, že když otázky zodpovíte, může být vašich odpovědí použito jako důkazu proti vám?“

„Jo, jo. No jo.“

„Máte právo poradit se s právním zástupcem před policejním výslechem nebo během něho - je vám to jasné?“

„Jasně, 'se ví.“

„Rozhodnete-li se toto právo uplatnit a nemáte-li prostředky, abyste si mohl vzít vlastního obhájce, máte právo na bezplatnou právní poradu před výslechem nebo během něho. Je vám to jasné?“

„Je. Do puntíku.“

„Jsou vám tedy jasná všechna práva, která jsem vám právě vysvětlil?“

„Ne, nejsou,“ odpověděl muž a opile se zatlemil.

Meyer vzdychl. „Breachi,“ zavolal, „tak co bude s tou kávou?“

„Pracuje se na tom,“ ozval se Breach.

V tichu policejní služebny dali muži tři šálky kávy, a když si byl Meyer jist, že hromotluk je jakžtakž střízlivý, prošel s ním znova celý precedenční případ Miranda-Escobedo a upozornění zakončil otázkou:

„Jste ochoten odpovídat na otázky v nepřítomnosti právního zástupce?“

„Cože?“

„Chcete advokáta nebo ne?“

„Nač potřebuju advokáta?“

„To musíte vědět vy. Jste ochoten odpovídat na otázky bez advokáta?“

„Jsem,“ řekl muž.

„Prosím - jak se jmenujete?“

„Na tuhle otázku odmítám odpověď.“

„Proč?“

„Poněvadž nechci, aby má matka věděla, že jsem byl na policejní strážnici.“

„Proč? Bojíte se, že se doví, proč jsme si vás sem přivedli?“

„Proč jste mě sem přivedli?“

„Vy to nevíte?“

„Že jsem byl opilej?“

„Ne, kvůli tomu ne.“

„Tak proč? Nic špatnýho jsem neproved.“

„Vzpomínáte si, co jste říkal v baru?“

„Ne.“

„Vzpomínáte si, že jste vylezl na stůl a všem přítomným v baru cosi sdělil?“

„Ne.“

„Strážníku Breachi, můžete opakovat, co tam tenhle člověk řekl?“

Breach se na okamžik zatvářil rozpačitě. Pokrčil rameny a potom řekl: „Vylezl jste na stůl a tvrdil jste, že jste zabil nějakou dívku.“

„Nic takovýho jsem neřekl.“

„Ale ano, řekl. Říkal jste to všem lidem, kteří v baru byli, ještě předtím, než jsem do baru přišel. Když jsem tam přišel, stál jste na stole, mával jste sklenicí a vykládal jste všem, že jste zabil nějakou dívku a že vás nechytili.“

„To není pravda.“

„Tohle jste tam ale říkal,“ trval Breach na svém.

„Byl jsem opilej. Jestli jsem něco takovýho řek, tak jsem si to musel vymyslet.“

„Takže jste nikdy nikoho nezabil?“ zeptal se Meyer.

„Nikdy.“

„Proč si tedy takové věci vymýšlíte?“

„To nevím.“

„Musel jste si uvědomit, že někdo může zavolat policii.“

„No, já byl opilej,“ řekl muž.

Teď, když byl střízlivý, choval se zdvořile a plaše. Meyer ho pozoroval a všiml si, že muž má obrovské ruce, osmahlé a rozpraskané jako nějaký farmář.

„Vy žijete tady ve městě?“ zeptal se.

„Ne.“

„Kde bydlíte?“

„Trochu kafe byste tam ještě neměli?“

„Co vy na to, Breachi?“

„No - něco přinesu,“ řekl Breach.

„Kde bydlíte?“ opakoval Meyer.

„Tady ... Na severu.“

„Kde? „V Careyi. To je u Huddlestonu. Když jedete po dálnici 190, je to poslední odbočka před silnicí na Mount Torrance.“

„Co tu ve městě děláte?“ zeptal se Meyer.

„Jen tak jsem si sem na pár dní zajel.“

„Za obchodem nebo za zábavou?“

„Hlavně za obchodem.“

„V čem děláte?“

„Ve dřevě. Máme tam nahoře doma takovou malou dílnu, děláme v ní kávový stolky, mísy, dřevěný lžíce, no a tak. Všecko jen ze dřeva.

Vždycky za čas to sem jedu do města prodat. Dost často.“

„Kdy jste tu byl naposled?“

„Počkejte - někdy v dubnu myslím.“

„Kdy jste teď do města přijel?“

„Minulej čtvrtek.“

„Ehm - hm,“ řekl Meyer. „Tak co nám povíte o tom děvčeti, které jste zabil?“

„Já žádný nezabil.“

„Tak koho jste zabil?“

„Nikoho.“

„Říkal jste, že jste zabil nějakou dívku.“

„To jsem řek, když jsem byl opilej jestli jsem to řek.“

„Jak se jmenujete?“

„To vám radši neřeknu.“

„My si to zjistíme. Spolehněte se.“

„Tak si to zjistěte.“

„Podívejte, vážený pane, měl byste se radši snažit vyjít se mnou po dobrém, poněvadž vám říkám, že tohle je zatraceně vážná věc. Našli jsme mrtvou ženskou v bytě necelé dva kilometry od místa, kde jsme dneska sbalili vás, a všechno zatím nasvědčuje, že byla zavražděna někdy minulý pátek v noci. Co kdybyste mi teď pověděl, kde přesně jste v té době byl?“

„Když jste mi vykládal, jaký mám práva, říkal jste, že nemusím odpovídat na otázky, když nechci.“

„Ano, to jsem říkal.“

Muž se odmlčel.

„Tak teda já nechci,“ řekl. „Nebudu už na žádný další otázky odpovídat.“

Řekl to právě ve chvíli, kdy do služebny vešel Cotton Hawes.

„Venku je úplný blázinec,“ řekl Meyerovi, „ten zatracený Halloween je rok od roku horší.“

Hodil okem po vyslýchaném, odvrátil se, pak se k němu znovu otočil a řekl:

„Neznám já vás?“

„Myslím, že ne,“ řekl muž.

„Ale jo, odněkud určitě,“ řekl Hawes, přistoupil ke stolu, zadíval se muži do tváře a zamračeně se snažil rozpomenout se.

„Neviděli jsme se my dva ...“ začal, ale pak zaváhal a zamyslel se.

„Poznáváš ho, Cottone?“

„Nemohu si přesně vzpomenout. Proč? Co provedl?“

„Říká, že zabil nějaké děvče.“

„Fakt?“

„Řek jsem to, poněvadž jsem byl opilej.“

„Co bylo zač - to děvče?“ zeptal se Hawes a stále na něho upřeně hleděl.

„Nebudu vám na nic odpovídat,“ řekl muž.

„Už jsem doma!“ řekl Hawes a luskl prsty. „Jmenujete se Roger Broome a měli jsme spolu pohovor kvůli ledničce, ukradené ze suterénu jednoho penziónu. Může to být tak tři čtyři roky. Nemám pravdu?“

Muž zatvrzele mlčel.

„Jmenujete se tak?“ řekl Meyer.

„No jo,“ řekl po chvíli. „Jmenuju.“

„Z čeho že byl tehdy obviněn?“ zeptal se Meyer Hawese.

„Bytné na Twelfth Avenue někde ukradl ze suterénu ledničku,“ řekl Hawes. „Vyslýchali jsme všechny nájemníky, které tam měla. Pan Broome byl jeden z nich.“

Otočil se k Broomovi a řekl:

„Vzpomínám si, že jsem vám tehdy říkal, že bych si rád někdy zalyžoval na Mount Torrance. Vy přece žijete někde tam u Huddlestonu, že?“

„Jo, v Careyi,“ řekl Broome.

„Ovšem, už si vzpomínám,“ řekl Hawes.

„A teď jste teda v rejži znova,“ řekl Meyer.

„Já jí tu ledničku neukradl“ řekl Broome.

„Tak kdo ji ukradl?“

„Nevím !“

„Jen klid, nevztekejte se.“

„Chci advokáta,“ řekl Broome. „Chci zatelefonovat matce.“

„Před chvilkou jste řekl, že advokáta nechcete.“

„Teď ho chci.“

„Proč? Hodláte nám povědět, co se vlastně stalo?“

„Nic se nestalo. Já jí tu ledničku neukrad.“

„Ale nějaké děvče jste zabil, co?“

„Nezabil. Co má tahle věc co dělat s tou druhou?“

„To já nevím, pane Broome. Doufám, že nám to povíte vy.“

„Chci zatelefonovat matce.“

„Proč?“

„Chci jí říct ... aby věděla, že je všecko v pořádku. Aby ... aby... chci jí zatelefonovat.“

„Myslel jsem, že chcete advokáta.“

„To taky chci.“

„Máte konkrétně někoho na mysli, pane Broome? Nebo vám ho máme opatřit sami?“

„Žádný advokáty tady ve městě neznám.“

„Máme vám ho tedy opatřit sami?“

„Jo. Jestli mě chcete zblbnout, abych vám navykládal nějaký nesmysly ...“

„Nikdo vás nechce v ničem ovlivňovat,“ řekl Meyer.

„Cottone, zavolej do Advokátní poradny. Potřebujeme jednoho advokáta. Ale hned.“

„Chtěl jsem trochu kafe,“ řekl Broome. „Kde to kafe je?“

„Breachi!“ zařval Meyer.

„Pracuje se na tom!“ zařval Breach stejně neurvale.

Je těžké uhodnout, proč se muž, který žil tak dlouho s obtíženým svědomím, pojednou rozhodne, že na sebe všechno poví. Na to se jděte zeptat Theodora Reika. V případě Rogera Brooma to možná byl jen náhlý příchod Cottona Hawese, který ho přesvědčil, že hra na schovávanou je u konce. Jak se tím ale dá vysvětlit fakt, že ještě předtím vylezl v baru na stůl a zvěstoval světu, že zabil nějaké děvče a že ho nechytili?

Teď, v půlnočním tichu služebny, za přítomnosti dvou detektivů, policejního stenografa a přivolaného advokáta, pověděl jim Roger Broome všechno, vyzpovídal se bez pocitu úlevy, pověděl jim bezbarvým a monotónním hlasem zcela prostě a bez vytáček o dívce, s kterou se jednou v zimě seznámil, už je to aspoň pět let, ne, jenom čtyři, bylo to v únoru, den nebo dva před svátkem svatého Valentina, vzpomíná si, že koupil pohlednici pro matku a jednu také pro bytnou z penziónu, kde bydlel, pro paní Doughertyovou. To ale bylo až potom - poté, co se s tou dívkou seznámil, poté, co tu dívku zabil.

Ta dívka se jmenovala Molly Nolanová a přišla sem do velkoměsta ze Sacramenta v Kalifornii, aby si tu našla práci. Upíchla se v podniku zvaném Orchidea na Ainsley Avenue a on se s ní seznámil v baru, vypili spolu pár skleniček a odvedl si ji do svého pokoje, v penziónu u paní Doughertyové. Děvče bylo zrzavé a ne moc hezké, vlastně vůbec ne hezké, ale vzal si ji do postele a vykládal jí, že je krasavice, a pak - neví vlastně proč - začal ji zničehonic mlátit, nejdřív ji praštil do oka a pak do nosu, že začala krvácet, a když viděl, že se chystá křičet, rychle se natáhl, popadl ji za krk, sevřel jej oběma rukama a svíral a svíral a svíral, dokud nebyla mrtvá.

Vynesl ji z pokoje uprostřed noci, odvlekl mrtvolu do sklepa a tam ji nacpal do staré lednice, ze které nejdřív vyndal všechny přihrádky. Musel jí zlámat obě nohy, aby ji vůbec dostal dovnitř, tak jim to řekl, a potom lednici odnesl a naložil na svůj náklaďák a odjel s ním někam na most, nevzpomíná si už, jak se ten most jmenuje, ale může jim ukázat, kde to bylo, jel přes ten most od té doby už mockrát a vždycky si přitom říkal, jestli lednice s mrtvolou dívky ještě pořád leží v bahně na dně řeky, kam ji té dávné noci hodil.

Potom se náhle zeptal, jestli u nich ještě pracuje ten detektiv, co má hluchoněmou ženu, všechny je tím překvapil, pak se dal do pláče a se slovy: „Máma mě zabije,“ nakonec podepsal originál a dvě kopie doznání, vyťukaného na stroji.

Je to fajn, když se podaří rozřešit starý případ.^[3] Bohužel ta probodená žena, ta Margie Ryderová, je strašila dál.