87. revír se představuje (Ed McBain)

Flora a Freda se vrátily do svého bytu v Severní Osmé teprve sedm minut po jedenácté. Obě byly přitažlivé ženy ke třicítce, obě měly na sobě kalhotové kostýmy a pláště. Flora byla blondýna, Freda rusovláska. Flora nosila velké zlaté náušnice ve tvaru kruhů, Freda měla maličké mateřské znaménko v koutku úst. Vysvětlovaly policistům, že vždycky, za jakéhokoli počasí, mají ve zvyku se v neděli procházet v parku. Flora jim nabídla čaj. Souhlasili a Freda se vzdálila do kuchyně.

Byt se nalézal v hnědé cihlové budově, která za svou existenci prodělala dlouhou cestu od luxusního obydlí k činžáku s padající omítkou, který se zoufale snažil vyniknout nad okolní brlohy. Ženám patřil celý dům. Flora jen vysvětlila, že ložnice jsou v horním patře, kuchyně, jídelna a místnost pro hosty ve středním a salon v přízemí. Tam zrovna seděli detektivové. Přes vzorované hedvábné záclony na oknech do salonu proudil sluneční svit. Vedle kachlového krbu dřímal kocour. Salon zabíral celé přízemí budovy a byl mile a útulně zařízen. Vznikal pocit, že člověk není ve městě, ale někde v anglickém domě na venkově, třeba v Dorsetu, nebo na waleském statku, tichém a osamělém, s vyhlídkou na oblé kopce. Ale jedna věc je změnit chátrající brlohy v nádhernou městskou vilu, a úplně jiná věc je ignorovat skutečnost, klokotající za zdmi domu. Flora a Freda nebyly hloupé. Okna do dvora byla chráněna ocelovými mřížemi a vstupní dveře měly těžkou závoru.

„Doufám, že nevykradli obchod,“ řekla hrdelním hlasem Flora.

Zvuk jejího hlasu připomínal. chrapot zpěváka, tisknoucího mikrofon k ústům.

„Ne-ne,“ uklidňoval ji Willis, „jen bychom si rádi ledacos ujasnili o nějakých věcech, které u vás byly koupeny.“

„Zaplať pánbůh,“ povzdechla Flora.

Freda vyšla.z kuchyně a momentálně stála za ohýbaným lenochem Flořina křesla, ruku graciézně na krajkovém opěradle těsně vedle vlasů přítelkyně.

„Byly jsme už čtyřikrát vykradené,“ stěžovala si Freda. „Pokaždé vezmou zboží tak za sto dolarů, víc ne. Je to k smíchu. Oprava rozbité výlohy nás přijde dráž. Vždyť bych jim ty hadry darovala, kdyby přišli a požádali o to,“ Flora nechápavě zavrtěla hlavou.

„A už jsme čtyřikrát vyměňovaly zámky, to také něco stojí,“ dodala Freda.

„Máme docela malé zisky,“ vysvětlovala Flora.

„Jsou to feťáci,“ s jistotou pravila Freda, „viď, Floro?“

„A kdo jiný? Také se s nimi někdy setkáte?“ zeptala se detektivů.

„Občas,“ odpověděl Willis, „ale kradou nejen feťáci.“

„Ale všichni feťáci jsou zloději,“ nevzdávala se Freda.

„Někteří.“

„Většina!“

„Mnozí. Potřebují peníze na dávku.“

„S tím by se mělo něco udělat,“ poznamenala Freda.

Kocour u krbu se pohnul, protáhl se, pozorně si prohlédl policisty a důstojně vyšel z místnosti.

„Poesie má hlad,“ řekla Flora.

„Hned dostane,“ reagovala Freda.

„Na co jste se chtěli zeptat?“ otázala se Flora.

„Tak především na bundu, která visela ve vaší výloze minulý týden. Kožišinová bunda s...“

„Z lamy, vzpomínám si. Co s ní je?`

„S oranžovým sluncem na zádech?“ ozval se Genero.

„Ano-ano, se sluncem.“

„Nevzpomenete si, kdo ji koupil?“ zkusil to Willis.

„Já jsem ji neprodávala,“ Flora se podívala na přítelkyni, „Fredo?“

„Ano, já jsem ji prodala.“

„Nevzpomenete si, komu jste ji prodala?“

„Takovému mládenci. Dlouhé světlé vlasy a knír. Mladík. Chtěla jsem mu vysvětlit, že je to vlastně dámská bunda, ale prohlásil, že je mu to fuk. Je padací a jemu se líbí. Nemá knoflíky, takže to není znát. Dámské věci se zapínají na druhou stranu...“

„Ano, vím.“

„Je to bunda s páskem. Vzpomínám si, jak si ji zkoušel nejprve s páskem, pak bez něj.“

„Promiňte,“ vmísil se do rozhovoru Genero, „je to kabát, nebo bunda?“

„Vlastně je to krátký dámský tříčtvrteční kabát který se nosí s minisukní. Takhle dlouhý.“

„Chápu.“

„Ačkoli muž si ho také může obléknout,“ nejistě dodala Freda.

„Neznáte toho mladíka?“

„Bohužel ne. Nikdy jsem ho neviděla.“

„Co stojí ten kabát?“

„Stodeset dolarů.“

„Platil hotově?“

„Ne, še...O, jistě!“

„Copak?“ zeptal se Willis.

„Dal mi šek. Jeho jméno přece musí být na šeku,“ otočila se k Floře, „kde máme šeky k proplacení?“

„Nahoře, v zamčené zásuvce.“ Usmála se na policisty a vysvětlila. „Jedna zásuvka ve stole se zamyká. I když to stejně nepomůže, jestli se k tomu někdo bude chtít dostat.“

„Mám to přinést?“ zeptala se Freda.

„Buďte tak laskava,“ požádal Willis.

„Jistě. A voda se už asi bude vařit.“

Vyšla z místnosti. Její kroky měkce zazněly na schodech, krytých kobercem.

„Je tu ještě jedna věc,“ pokračoval Willis, „Dicku, kde je ta blůzka?“

Genero mu podal balíček. Willis ho rozbalil a vyndal černou hedvábnou blůzku, nalezenou ve Scottově koupelně. Na jednom knoflíku se houpala policejní visačka.

Flora vzala blůzku a chvíli ji povrtěla v rukách.

„Ano, je od nás.“

„Nevíte, kdo ji koupil?“

Flora zavrtěla hlavou.

„Bohužel ne. Prodáváme jich desítky každý týden. Podívala se na označení.“

„Rozměr třicet čtyři, těch bývá hodně,“ a znovu zavrtěla hlavou. „Promiňte.“

„Dobře.“

Willis znovu zabalil blůzku. Do místnosti vešla Freda s tácem, na kterém byl čajník, čtyři šálky s podšálky, konvička na mléko, cukřenka a několik plátků citronu na ploché misce. Zpod cukřenky vyčníval šek. Freda postavila tác, zvedla cukřenku a podala šek Willisovi.

V horní části šeku bylo natištěno :

 

ROBERT HAMLING
Currier-avenue, 3541
Isola

 

Šek byl vystaven na sto třicet pět dolarů, šedesát osm centů. Willis zvedl zrak.

„Myslel jsem, že kabát stojí sto deset dolarů, ale šek...“

„Ano, kupoval ještě blůzku. Ta stojí osmnáct dolarů. Zbytek je daň.“

„Černá hedvábná blůzka?“ upřesnil Genero a vytáhl z batohu blůzku, jako kouzelník králíka z cylindru.

„Ano, to je ona,“ potvrdila Freda.

Genero spokojeně kývl. Willis obrátil šek. Na zadní straně bylo napsáno: „Řid.pr.“ a číslo. „21546689 16506607-52“

To jste psala vy?“ zeptal se Willis.

„Ano,“ přikývla Freda.

„To znamená, že předložil doklady?“

„Ano, řidičský průkaz. Pokud zákazník platí šekem vždycky kontrolujeme doklady“

„Ukaž, já se podívám,“ natáhl ruku Genero, „Currier-avenue. Kde to je?“

„V centru,“ odpověděl Willis, „ve Čtvrti.“

„S čím pijete čaj, pánové?“ zeptala se Flora.

Seděli v salonu ozářeném sluncem a popíjeli čaj. Během jedné pauzy v besedě se Genero zeptal.

„A proč jste váš obchod pojmenovali „Opičí pitvoření“?“

„Proč ne?“ pokrčila rameny Freda.

Zjevně byl čas k odchodu.