Za trest (Dick Francis)

9

Můj otec nastoupil do Westminsteru a já do Exeteru. Vzrušující čtyři týdny, které jsme prožili společně a během kterých jsme se naučili jeden druhého znát, ustoupily do pozadí, vzpomínka na ně přestala být palčivá, byla teď spíš klidná a sbližující.

Stalo se, že jsem pak otce neviděl několik týdnů, ale udržovali jsme aspoň telefonické spojení. Parlament měl ještě prázdniny, otec bude po zahájení zasedání nováček a já ve škole taky.

Jezdil jsem mezitím každé ráno Sarah’s Future pod Stallworthyho kritickým dohledem. Asi jsem si vedl líp než u Viviana Durridge, protože když jsem Stallworthyho poprosil, aby koně přihlásil do dostihu…, kteréhokoli…, přihlásil ho do nováčků ve Wincantonu. Dostih se běžel jednou ve čtvrtek. Stallworthy řekl, že doufá, že si ten start zasloužím, protože mého otce stál hodně peněz navíc, za dopravu, za kováře, nemluvě o startovním poplatku.

Vyrazil jsem v Jimově péči do Wincantonu s nadějí i pocitem provinění v duši. Jim potvrdil účast koně, osedlal a pak s úžasem sledoval, jak vítězí. Taky jsem žasl, když jsme proletěli kolem cílového sloupku jako první.

„On přímo letěl!“ vydechl jsem užasle a blaženě, když jsem koně odsedlával v prostoře pro vítěze. „Byl naprosto skvělý!“

„Jo, to jsem viděl.“

Později jsem zjistil, že Jim projevoval tak málo nadšení, protože si na Sarah’s Future nevsadil, nevěřil mu. Stallworthy taky nejásal. Následující ráno suše prohlásil: „Promarnil jsi lepší vítězství, nemáš rozum. Ve snu mne nenapadlo, že půjdeš dopředu, když favorit upadl, jinak bych ti pověděl, abys v tom případě koně zadržel, abychom si na něj mohli při příštím dostihu tady ve stájích vsadit. Nevím, nevím, co ti na to řekne otec.“

Otec řekl: „Blahopřeju!“

„Ale když si na nás nikdo nevsadil...“

„Stallworthyho neposlouchej! Dej na mne. Toho koně máš k tomu, abys s ním jezdil, jak nejlíp umíš. Abys pokud možno vítězil. A že si na něho nikdo nevsadil, na to zapomeň. Jsem domluvený s jedním bookmakerem, aby za mne vsadil, kdykoliv a kdekoli budeš startovat, na umístění. Vyhrál jsem na tobě včera jedna ku dvaceti. Vidíš, jak už se vyznám! Vždycky musíš jet na vítězství! Je to jasné?“

„Ano,“ hlesl jsem.

„Nebude mi vadit, když nevyhraješ, protože jiný kůň bude rychlejší než tvůj. Stačí, když budeš dodržovat pravidla a nesrazíš si vaz.“

„Dobře.“

„Máš nějaké přání?“

„Já...“

„Poslyš, tohle je nanic, přece se nebudeš bát mi o něco říct!“

„Ne že bych se bál, ale...“

„Ale co?“

„Tak tedy... Nemohl bys zavolat Stallworthymu? Nemohl bys ho požádat, aby koně přihlásil na nováčky do Newton Abbotu? Běží se to za týden. Původně počítal s tím, že tam kůň poběží, ale teď ho tam poslat nechce, že to je příliš brzo, a že kůň dostane pětilibrovou penalitu, protože včera zvítězil.“

„Je to tak.“

„Ano, je, ale ono už se teď poběží jen málo dostihů - tedy málo dostihů, co se pro nás hodí - než začne škola. Stallworthymu jde o vítězství, ale mně jde o dostihy.“

„Rozumím.“ Odmlčel se. „V Newton Abbotu ti to zařídím. Co ještě?“

„Nic... Děkuju.“

Slyšel jsem, jak se směje. „Pozdravuj Sarah’s Future,“ řekl.

Připadal jsem si sice trochu jako pitomec, ale pozdrav jsem vyřídil. Navykl jsem si s koněm mluvit, někdy nahlas, když jsme spolu byli sami, někdy jen v duchu. Jezdil jsem v minulosti hodně koní, ale tohohle jediného jsem viděl den po dni. Velikostí a dovedností jsem na něj stačil, hodili jsme se k sobě. Kdykoli jsem k němu ráno před pracovními cvaly přišel, jako by se mu ulevilo, jako by se zaradoval. Dostih ve Wincantonu jsme vyhráli, protože jsme si rozuměli a důvěřovali si, a když jsem od něho na rovince žádal rychlost, věděl, co pro to musí udělat. A pak jako by se radoval z toho, že konečně přišel první.

Jim mi to vítězství odpustil a začal o nás projevovat zájem. Vyznal se v koních, rozuměl jim, a já časem pochopil, že je vlastně trénuje on. Stallworthy se sice každé ráno jezdil dívat na práci, ale úspěchů dosahoval hlavně na papíru, dovedl si všechno dobře spočítat, včetně pravděpodobnosti, a věděl koho kam přihlásit.

Po celé délce tréninkového výběhu byly ve střední čáře dvě řady cvičných překážek, v jedné byly proutěnky, ve druhé pevné březové překážky. Jim mne a mého koně několikrát dopoledne učil, jak co nejlíp jít přes pevnou překážku, jak na ni naběhnout a jak odskočit z větší a větší vzdálenosti.

Do té doby jsem se učil umění překážkové jízdy jen tím, že jsem pozoroval jiné. Jim mne učil jinak, aby to šlo ze mne. Tak se stalo, že po prvním měsíci se Sarah’s Future už jsem přestal vypadat v sedle jako poplašený větrný mlýn s hlavou plnou neuskutečnitelných snů, ale stal se ze mne docela obstojný jezdec amatér.

Stallworthy bručel a nepřestával mumlat kritické připomínky na adresu nepoučených majitelů, kteří by měli veškeré rozhodování přenechat trenérům a neplést se jim do toho, ale nakonec přece jen mého koně přihlásil i s pěti librami penality na dostih v Newton Abbotu.

Nikdy předtím jsem na té dráze nejel a když jsem se po ní rozhlédl, připadal jsem si jako pitomec, litoval jsem, že jsem nedal na Stallworthyho rady. Překážkový kurs byl skoro půldruhé míle dlouhý okruh, zatáčející se v ostrých úhlech, s tvrdou půdou vyprahlou srpnovým sluncem a se sporou trávou.

Stallworthymu běželo ten den víc koní, takže jsem se chystal ke startu pod jeho přísným pohledem. Jim mě při sedláni ujišťoval, že můj kůň zná kurs líp než já (prošel jsem si ho dvě hodiny předtím a prohlédl si náběh na překážky zblízka). Prý ať si vzpomenu na všechno, co mne doma učil a ať si nedělám velké naděje, protože kůň bude proti ostatním v nevýhodě, ponese velkou zátěž a ke všemu pojedu proti profesionálním jezdcům, protože to není dostih pro amatéry.

Jako vždy mne nejvíc omámila a radostí naplnila rychlost, a když jsme přišli třetí, byl jsem celý spokojený, ten den stál za to. Stallworthy (vítěz byl z jeho stáje) mi několikrát připomněl: „Já tě varoval. Řekl jsem tvému otci, že od toho koně očekává příliš mnoho. Doufám, že příště na mne oba dáte.“

„Nic si z toho nedělej,“ utěšoval mne Jim. „Kdybys dneska přišel první, musel bys příští sobotu v Exeteru nést deset liber, pokud se ti ovšem podaří starýho přemluvit, aby tě tam po tom dnešku nechal startovat. Určitě řekne, že to je moc brzo, a bude mít možná i pravdu.“

Starý (Stallworthy) se utkal s mým otcem v dlouhém telefonickém rozhovoru.

Táta vyhrál.

Vyhrál i Sarah’s Future, a to s převahou, o šest délek, protože delší cvalová dráha závodiště Haldon Moor u Exeteru mu líp vyhovovala. Nesl ne deset, ale pět liber penality a jako by o ní nevěděl. Otec mne ubezpečil, že poměr sázek byl tak výhodný, že vyhrál dost peněz na tréninkové poplatky až do Vánoc.

Dva dny poté, už vystřízlivělý, jsem nastoupil do školy, abych se vyučil v matematice.

 

Otec se cvičil v práci řadového člena parlamentu, ale to jeho straně nestačilo, proto ho do Hoopwesternu neposlala. Pokoušel se mi vysvětlit, že cesta vzhůru vede jedině Přes zelenou od Drába, čemuž jsem moc nerozuměl a připadalo mi, že jde o nevolnictví. Táta se mi vysmál.

„Dráb je velevlivný člen parlamentu, který se stará o kázeň a mravnost svých stranických kolegů. Když ten ti dá zelenou, je to první krok k ministerskému křeslu!“

„A tobě tu zelenou dá?“

„Zatím to tak vypadá.“

„A čeho vlastně bys chtěl být ministrem?“ zeptal jsem se nechápavě. „Přece jsi na ministra příliš mladý, ne?“

„Nejprůraznější hoši jdou do boje už ve dvaadvaceti. Já, ve svých osmatřiceti, jsem starý.“

„Nemám rád politiku.“

„Já neumím jezdit na koni.“

Otec mi vysvětlil, že ztratit přízeň Drába znamená prakticky konec politické kariéry. První rozhodující krok je být zvolen, další je získat přízeň Drába. Když byl pak nový člen sněmovny za Hoopwestern za krátkou dobu zvolen náměstkem ministra průmyslu a obchodu, bylo všem zasvěceným jasné, že se nad obzorem objevila rychle stoupající jasná kometa.

Šel jsem si poslechnout otcův první projev. Seděl jsem nenápadně na galerii. Hovořil o žárovkách a rozesmál celou sněmovnu. Prodej výrobků hoopwesternské továrny rázem stoupl.

Setkal jsem se s otcem ten den na večeři. Byl zase ve skvělé náladě, jako vždy po dobrém výkonu.

„Byls od té doby v Hoopwesternu?“ zeptal se mne.

„Ne, nebyl.“

„Já tam samozřejmě byl. Leonard Kitchens má průšvih.“

„Kdo?“

„Leonard...“

„Jo, už vím. Ten nevyrovnaný, bláznivý knír. V jakém je průšvihu?“

„Policie má v držení pušku, ze které na nás tehdy večer někdo možná vystřelil.“

Když se odmlčel, zeptal jsem se: „Když říkáš policie, myslíš tím policajta Joea, co jeho maminka jezdí se školním autobusem?“

„Joe, co jeho maminka jezdí školním autobusem, je seržant kriminálního oddělení Joe Duke, a ano, je to on, komu dali ve Spícím draku zrezivělou dvaadvacítku. Podle toho, co jsem slyšel, tak když opadalo listí ze stromů nad střechou hotelu, ucpalo okapy, což prý se stává, a při dešti pak voda z okapů přetéká. Prostě tam poslali člověka, aby okapy vyčistil a ten pak zjistil, že jeden okap není ucpaný jen listím, byla v něm ta dvaadvacítka.“

„Co to má ale společného s Leonardem Kitchensem?“

Táta s chutí pojídal polosyrový biftek se špenátem.

„Leonard Kitchens je zahradní architekt, který má na starosti tu velebohatou květinovou výzdobu fasády hotelu, zavěšuje tam všechny ty muškáty.“

„Ale..,“ začal jsem namítat.

„Podle toho, co jsem slyšel, má Leonard právě v tom patře takový přístěnek, ve kterém schovává vozík a všechno možné nářadí, co potřebuje na ty kytky. Nůžky, konev za zalévání, hnojivo. Policie si myslí, že mohl mít pušku schovanou v tom svém vozíku. Navíc... když si stoupneš u okna na židli, dosáhneš až na okap. Někdo tu pušku do okapu mohl snadno schovat, a někdo to taky udělal.“

Zamračil jsem se.

„Znáš lidi,“ pokračoval táta. „Někdo řekne, třeba to do toho okapu schoval Leonard Kitchens, je v hotelu každou chvíli, další člověk už to třeba vynechá a věc je hotová.“

„Co na to Leonard Kitchens?“ zeptal jsem se.

„Ten samozřejmě tvrdí, že ta puška není jeho a že on ji do toho okapu nedal. Prý mu nic takového nikdo nemůže dokázat.“

„To říkají všichni viníci,“ poznamenal jsem.

„Jistě, ale on má pravdu, nikdo mu nedokáže, že to byla jeho zbraň. Nikdo ho nikdy s žádnou puškou neviděl.“

„A co na to paní Kitchensová?“

„Ta mu moc nepomáhá. Chodí po městě a vykládá, že je její muž zblázněný do Orindy Nagelové a že by kvůli ní byl schopen všeho, včetně toho střelit mne do zad, jen aby mne odstranil Orindě z cesty. Joe Duke se jí zeptal, jestli kdy u svého muže viděla pušku, a ona místo aby řekla že ne, což by udělala každá rozumná ženská, prohlásila, že má v kůlně na zahradě tolik krámů, že by se ani nedivila, kdyby tam něco takového měl, že tam má všechno možné.“

„Prohledal Joe tu kůlnu nebo ne? Myslím jestli se šel podívat, jestli by se někde nenašly náboje?“

„Joe nedostal povolení k domovní prohlídce, protože nemohl předložit důvodné podezření. Ostatně ty sám nejlíp víš, jak je snadné koupit střely s počáteční vysokou rychlostí a jak snadné je se jich zbavit. Taky nelze nijak dokázat, že tehdy někdo vystřelil právě z té pušky, co se našla v okapu. I kdyby se zdařilo zbavit ji řezu, není kulka, podle které by se to mohlo dokázat. Jediná, která se našla, ta z toho věšáku, vzala za své při požáru. Nábojnice se v hotelu nenašla žádná.“

Otec se na chvíli věnoval svému bifteku. Pak odložil vidličku i nůž a řekl: „Odvezl jsem range rovera do opravny Basila Rudda, aby to celé rozebral a pořádně prohlédl olej. Ve vaně a v olejové nádrži byl jen olej. Upřímně řečeno od toho Terryho, toho mechanika, byla pěkná neprofesionální pitomost, že tu svíčku zatlačil do vany, ale Basil Rudd na něho nedá dopustit. No nic, nakonec se nic nestalo.“

„Ale mohlo se stát,“ řekl jsem. Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem se zeptal: „Doufám, že Leonard Kitchens neobchoduje se svíčkami.“

„Děláš si legraci, ale abys věděl, tak ve svém obchodě u zahradnictví, kde má různé trpaslíky a podobné hrůzy, prodává taky květinovou výzdobu na slavnostní stůl, se svíčkami a pentlemi.“

„Svíčky koupíš všude,“ namítl jsem. „A co ten požár? Je tam nějaké spojení s Leonardem Kitchensem?“

„Byl u toho,“ řekl táta. Vzpomněl jsem si, jak paní Kitchensová vyprávěla, že její Leonard má oheň rád.

„Přišli hasiči na to, jak vlastně požár vznikl?“

Otec potřásl hlavou. „Tehdy nepřišli na nic. Teď někteří z nich neoficiálně razí teorii, že to mohlo začít od svíček. Leonard Kitchens se zuřivě brání, tvrdí, že s tím nemá pranic společného.“

„Co ty si o tom myslíš?“

Napil se vína. Pokoušel se mne naučit na burgundské, ale já jsem ho úplně znechutil, protože jsem trval na dietní cole, která mi líp chutnala.

Řekl: „Myslím, že Leonard Kitchens je natolik zfanatizovaný, že je opravdu schopen všeho. Člověk by snadno řekl, že to je směšný blázen s velkým knírem, ale lidé, kteří jsou něčím posedlí, způsobují v životě největší škody, na celém světě. Pokud je Kitchens ještě stále proti mně zaujatý, raději bych ho měl na očích, pod dohledem.“

Snažil jsem se pít víno, ale ono mi opravdu nechutnalo.

„Teď když už v parlamentě jsi, když tě zvolili, není důvod, aby na tebe někdo nastražoval nehody.“

Otec si povzdechl. „S lidmi, jako je Kitchens, nikdy nevíš, neřídí se rozumem.“

Tu noc jsem u otce přespal v jeho bytě na Canary Wharf nad Temží. Z velkého okna tu bylo vidět na širokou řeku a na břeh, kde býval přístav hemžící se jeřáby a obložený loďmi. Otec už sám slavné londýnské doky nepamatoval, ale věděl, že pro politiky bývaly důležitým nástrojem. Otec měl ze své staré kanceláře (řídil svou investiční konzultační firmu z domova) do nové ve Whitehallu blízko, sotva tři kilometry chůze po nábřeží. Procházky do úřadu mu zřejmě svědčily a udržovaly ho ve formě. Vyzařoval energii a elán. Byl to můj otec, ale jeho vitalita mne současně inspirovala i deprimovala.

Svým způsobem jsem ho měl velmi rád.

Svým způsobem jsem tušil, že se s ním co do duševní síly nikdy nevyrovnám. Trvalo mnoho let, než jsem pochopil, že to vlastně vůbec není třeba.

 

Tehdy ráno po otcově prvním vystoupení v parlamentě jsem stihl ranní vlak z Paddingtonu do Exeteru. Vlak supěl po kolejích a vezl mne od odlesku slávy k anonymitě.

V Exeteru jsem byl jedním z osmi tisíc studentů a proplouval jsem univerzitním životem, aniž bych na sebe připoutal pozornost. Vstřebával jsem do sebe počty diferenciální a integrální a lineární algebru a pojistnou vědu a tak dál, abych se stal bakalářem účetnictví. Protože k našim osnovám patřily i jazyky, učil jsem se francouzsky a rozšířil svůj slovník od piste a écurie (dráha a stáje) na jazyk práva a pořádku.

Jak jen jsem mohl, jezdil jsem na kole do Stallworthyho stájí jezdit Sarah’s Future, a o sobotách jsem několikrát startoval v dostizích. Po úspěších v nováčcích se můj spolehlivý, ale ne příliš brilantní překážkář moc nevyznamenával, mně ovšem stačilo, když zaběhl důstojně: čtvrtý, pátý, šestý, lehký pád, ale nikdy daleko-daleko.

Jedno mrazivé sobotní ráno, když jsem byl v prvním ročníku, jsem stál na tribuně v Tauntonu a díval se, jak jeden ze Stallworthyho koní cválá k posledním překážkám, jak na nejde, a jak padá v krkolomném přemetu. Srazil si vaz.

Kolem nešťastného zvířete postavili plenty a pak mrtvého koně vytáhli jeřábem na vůz a odvezli. Asi za deset minut poté jsem narazil na Stallworthyho, snažícího se utěšit plačící majitelku. Plačící dámy neměl Stallworthy v oblibě. Požádal mne, abych někde našel Jima, ale pak si to rozmyslel a plačící dámu mi jednoduše vrazil do náruče. Ať prý ji zavedu na skleničku.

Jsou trenéři, kteří zblednou jako smrt a třesou se zármutkem, když jejich kůň zahyne. Stallworthy jen pokrčil rameny a koně škrtl v evidenci.

Paní Courtney Youngová, plačící pozůstalá, setřela slzy a snažila se mi omluvit. Sklenice ginu zřejmě zabrala.

„To nic, to je v pořádku,“ utěšoval jsem ji. „Kdyby zahynul můj kůň, byl bych zdrcený.“

„Vy jste ještě mladý, vy byste se s tím vyrovnal.“

„Vy se s tím časem taky vyrovnáte.“

„Ne, nevíte, o co jde.“ Znovu jí začaly téct slzy. „Přestala jsem platit na koně pojistku, protože jsem si to nemohla dovolit, a panu Stallworthymu dlužím spoustu peněz za trénink. Počítala jsem najisto s tím, že můj kůň dnes zvítězí a já to budu moct všechno splatit, tak jsem si vsadila u jednoho známého bookmakera, u kterého mám otevřený účet, ale peníze pro něj nemám. Koně jsem chtěla prodat, i kdyby nezvítězil, ale to teď nemůžu...“

Chudák paní Courtney Youngová.

„Je to blázen,“ vyprávěl mi pak Jim při sedláni Sarah’s Future. „Sází jako cvok.“

„Co si teď počne?“

„Co? Prodá něco ze svýho dědictví, koupí dalšího koně a bude sázet dál. Jednoho krásnýho dne přijde o všechno.“

Chvíli jsem ještě paní Courtney Youngovou litoval. Večer jsem pak zavolal otci a doporučil mu, aby Sarah’s Future pojistil.

„Jak jsi dnes dopadl?“ zeptal se. „Hlásili výsledky a ty jsi v prvních třech nebyl.“

„Byl jsem čtvrtý. Tak jak s tím pojištěním?“

„U koho se to zařizuje?“

„U Weatherbyových.“

„Chceš opravdu koně pojistit?“

„Je to v tvém zájmu.“

„Tak mi pošli formuláře.“

Weatherbyovi jsou ovšem firma, která nejenže zařizuje koním pojištění, ale i chod celého dostihového světa. U Weatherbyových se vede veškerá evidence, kdo koně zaregistroval pod jakým jménem a kdo se stal majitelem, jaké má barvy. K Weatherbyovým posílají trenéři přihlášky na dostihy, od Weatherbyových se odesílá potvrzení startu toho kterého koně i podrobné informace pro tisk. U Weatherbyových se v noci tisknou dostihové programy a ráno se odesílají na závodiště.

U Weatherbyových vedou chovnou knihu plnokrevníků, Weatherbyovi fungují taky jako banka pro převod plateb jezdcům, výplatu finančních cen majitelům, slouží komukoli v čemkoliv. U Weatherbyových mají taky kompletní a spolehlivou databanku.

Toho, co by Weatherbyovi nedělali, bylo a je věru v dostihovém světě pramálo.

Díky nešťastné, bláhové, uplakané paní Courtney Youngové mne napadlo, že bych se jednoho krásného dne mohl u Weatherbyových ucházet o zaměstnání.

 

Na jaře, když jsem byl na fakultě třetí rok, přijel mne otec do Exeteru navštívit (nebyl tam poprvé) a k mému nemalému překvapení s sebou přivezl moji milou Polly.

Trávil jsem vždy jeden týden vánočních prázdnin lyžováním v Alpách (procvičování francouzštiny), každou volnou chvíli v průběhu školního roku jsem věnoval ježdění a dostihům, ale jinak jsem se choval opravdu odpovědně, skládal jsem zkoušky v termínu a získával slušné, byť ne vynikající známky. Měl jsem proto čisté svědomí, a když se otec objevil na mém exeterském prahu, nebyl důvod, aby se mi srdce provinile rozbušilo. Potřásl jsem mu s opravdovou, nelíčenou radostí na uvítanou rukou (pokrok!).

„Nevím, jestli si uvědomuješ,“ začal otec, „že se blíží všobecné parlamentní volby.“

Moje první, automatická vnitřní reakce byla: Ach ne, ale podařilo se mi nechat si ji pro sebe, i když na mně možná bylo vidět, co si myslím.

Moje milá Polly se dala do smíchu a otec prohlásil: „Buď klidný, tentokrát od tebe nechci, abys se mnou jezdil agitovat od domu k domu.“

„Potřebuješ ale ochranku...“

„Už jsem si někoho najal.“

Okamžik jsem žárlil, což bylo absurdní. Trvalo dobrých deset vteřin, než jsem po úvaze zcela upřímně řekl: „Doufám, že ti ten dotyčný bude dobře krýt záda.“

„Je to dotyčná, a umí všechna možná bojová umění, co existují.“

„Aha.“ Podíval jsem se na Polly, ale ta se tvářila zcela spokojeně.

„My s Polly,“ řekl otec, „bychom se chtěli vzít. Přijeli jsme za tebou, abychom se zeptali, jestli nemáš námitky.“

„Polly!“

„Drahý Benedikte,“ řekla, „tvůj otec je až moc přímý, já bych to s tebou probrala s větší šetrností.“

„Nemám vůbec žádné námitky, naopak, velice naopak!“

Políbil jsem Polly na tvář.

„Můj bože, že jsi ale vyrostl!“ vydechla.

„Opravdu myslíš?“ zeptal se otec překvapeně. „Já si to neuvědomil.“

„Teď už nerostu,“ povzdechl jsem si. „Od Hoopwesternu jsem vyrostl o sedm centimetrů a přibyl skoro osm kilo.“ Stačilo dodat, že jsem příliš velký a těžký na kariéru profesionálního jezdce, ale na amatéra mám váhu i výšku dobrou.

Polly se skoro nezměnila. Všiml jsem si však se zájmem, že tmavě rudou rtěnku vyměnila za jasně červenou, stejně nevhodnou. Šaty měla stále nemódní, a to i podle měřítka dobročinných obchodů s použitým zbožím. Taky by potřebovala pořádně sestříhat vlasy. Dlouhý obličej, hubená postava, podle zevnějšku by se zdálo, že se k mému statnému otci vůbec nehodí, ale nepřestávala z ní vyzařovat laskavost, dobrá vůle, inteligence a smysl pro humor. Nikdy se nechovala rozpačitě ani nic nepředstírala, byla to silná, moudrá, vyzrálá osobnost.

Pomyslel jsem si, že to nebude jen spojení dvou moudrých lidí, ale sňatek lidí čestných a osvícených.

Upřímně jsem otci blahopřál, a otce to viditelně potěšilo.

Zeptal se: „Co děláš příští sobotu?“

„Jedu dostihy v Chepstow.“

Zavrtěl hlavou. „To ne, chci tě mít po svém boku.“

„Myslíš...“ Váhal jsem. „Chceš říct, že budete mít svatbu už příští sobotu?“

„Správně,“ přikývl. „Když už je všechno rozhodnuto a nic nám nestojí v cestě a ty jsi s tím zřejmě spokojený, tak nevidím důvod, proč bychom to odkládali. Budu bydlet u Polly, v jejím domě v lesích, a v Londýně začnu hledat větší byt.“

Postupně jsem se to odpoledne dozvěděl, že Polly dům zdědila po rodičích spolu s nemalou peněžní částkou, která představovala celé jmění. Polly byla proto finančně zcela nezávislá a mohla si dovolit vykonávat neplacenou práci, která ji těšila a byla k čemu.

Byla o dva roky starší než otec, a nikdy nebyla vdaná. Když mi to říkala, měla šibalskou jiskru v oku, takže by si člověk netroufl položit důvěrnější otázku, která se nabízela, člověk ji ani klást nemusel, odpověď byla nasnadě.

Nehodlá prý kazit život Orindě Nagelové, která se spolu s Mervynem Teckem velmi úspěšně stará o volební obvod. Polly nijak netoužila po zahajování slavností a po televizních kamerách, ji nejvíc uspokojovala činnost v zákulisí. Pokud o něco půjde, pomyslel jsem si, její názor bude mít určitě váhu.

O týden později uspořádali Polly a můj otec přiměřeně tichou, skromnou svatbu. Stál jsem jako svědek vedle otce a Polly svědčil onen vévoda, který přilákal Orindu na dostihy. Všichni jsme pak podepsali náležité dokumenty.

Nevěsta byla v hnědé a zlaté, s jantarovým náhrdelníkem, který dostala od otce. Vypadala důstojně. Objednal jsem fotografa, aby zajistil dokumentaci celé události. V The Times se objevila nenápadná zpráva, v Hoopwestern Gazette se podrobnosti objevily se zpožděním. Pan a paní Juliardovi strávili po svatbě týden v Paříži, pak se vrátili k Hoopwestwernu a jeho dělníkům v továrně na žárovky. Byli jim věrní.

Nepřestal jsem mít nechuť k politice a byl jsem vskutku rád, že blížící se závěrečné zkoušky zcela vylučovaly moji aktivní účast na kampani. Historie z doplňovacích voleb se opakovat nemohla.

V Exeteru bylo hodně studentů, kteří se zabývali politikou, ale já se do ničeho nemíchal, držel jsem se stranou a vedl dvojí život, rozděloval čas mezi školu, Stallworthyho stáje a různá dostihová závodiště. Ono jaro jsem v žádném dostihu nezvítězil, ale nepřestával jsem se radovat z rychlosti, o víc mi nešlo. Je to zvláštní úkaz, ale čím častěji jsem jezdil dostihy, tím líp jsem chápal diferenciální počet.

Vypukly volby, valily se kolem mne a pode mnou jako příboj a otec se svojí stranou zůstali ve vládě. Vyhráli volby, o málo, ale přece.

Nikdo na otce nevystřelil, nikdo mu neucpal výtok z olejové vany svíčkou, nikdo nezapálil Polly dům, nikdo neumožnil paní ochrance, aby si vysloužila svůj plat.

Na Leonardu Kitchensovi nepřestávalo lpět podezření z tehdejší střelby, ale tentokrát nemohl do podezření upadnout, protože ho jeho energická, úctu vzbuzující paní odvelela v době kampaně na výlet lodí po Středozemním moři. V den voleb byli oba manželé v Aténách.

Chudák Isobel Bethunová měla pravdu: strana Paula Bethuna už ho na kandidaturu nenavrhla, spíš ho zavrhla, a dala přednost jedné vážené paní z městské rady. Tisk to už sice moc nezajímalo, ale Paul Bethune opět vzplál city mimo domov a Isobel toho měla konečně dost: rozvedla se, opustila muže i protivné syny a odstěhovala se ke své sestře do Walesu.

Informace mi se suchým humorem dodávala Polly. Otec si nemohl líp vybrat!

Varoval jsem ho, aby se vyhýbal mladým slečnám v bikinkách, aby si mu nesedly na klín před okem kamery Ushera Rudda, aby ho ten člověk nemohl obvinit z nemravného života. Otec mi pak vyprávěl, že zřejmě nevím, že Ushera Rudda z hoopwesternských novin vyhodili, protože vyráběl nepravdivé skandály. Prý teď se svojí kamerou pronásleduje jednoho cizoložícího člena stínového kabinetu opozice.

Když bylo po volbách a rozdělovaly se funkce, nikoho nepřekvapilo, že otec rázem na politickém žebříčku o hodný kus postoupil. Stoupal jako balon naplněný heliem, stal se náměstkem ministra dopravy, takže mu do kabinetu chyběl jen krok.

Nejlepší fotografii z otcovy a Pollyiny svatby jsem si nechal zarámovat a postavil ji vedle fotografie otce s maminkou. Z obrázku s maminkou jsem vyňal smlouvu s tátou a pečlivě jsem si ji přečetl. Pak jsem ji zase vrátil na místo. Jako by ta smlouva patřila do jiného života, jiného světa. V Exeteru jsem skutečně dospěl, už jsem taky měl „svoji první“, nezapomenutelnou první. Hlavní zásady naší dohody jsme s otcem oba plnili. Smlouva se mi sice zdála trochu přemrštná, ale věděl jsem s jistotou, že kdyby kdy někdo mého otce napadl, budu ho bránit.

 

Složil jsem závěrečné zkoušky a s vědomím, že jsem absolvoval důstojně a se ctí si vysloužil bakalářský titul, jsem napsal Weatherbyovým žádost o zaměstnání.

Odpověděli, prý jaké zaměstnání?

Odpověděl jsem, že jakékoli, že umím sčítat, odčítat a pracovat s počítačem, a že jsem jezdil dostihy.

Aha, vy jste ten Juliard. Dostavte se prosím k osobnímu rozhovoru.

Weatherbyovi zahájili činnost jako rodinný podnik v roce 1770, od té doby sloužili dostihovému sportu čím dál tím líp, s větší vynalézavostí a účinností. Podnik sídlil v tichém domě z červených cihel uprostřed polí a lesů, v půvabné krajině poblíž starobylého města Wellingborough, asi devadesát kilometrů na severozápad od Londýna v Northamptonshiru.

Uvnitř domu prací přetížený sekretariát působil překvapivě klidně a tiše. Věděl jsem dobře, kolik nejrůznějších úkolů musí v průběhu jediného dne vyřídit, proto jsem očekával atmosféru chvatu, nervozity a ruchu jako v redakcích novin. Vešel jsem však do prostředí, kde vládlo ticho, kde se hlavy skláněly nad počítači a kde lidé přecházeli klidně, zamyšleně, v náručí listiny a krabice s disketami, žádné zběsilé pobíhání sem a tam.

Posílali mne z oddělení do oddělení, provedli mne celým podnikem, a nakonec se mnou udělali nenáročný rozhovor. Zeptali se na věk a požádali o doporučení. Odcházel jsem s pocitem zklamání. Chovali se ke mně vlídně a zdvořile, ale nepoložili mi klíčové otázky, takové, které jsem jako žadatel od možného budoucího zaměstnavatele očekával.

Když jsem se vrátil do Exeteru, do svého bytu na půl cesty mezi městem a Stallworthyho stájemi, začal jsem zasmušile rozesílat různým podnikům žádosti o zaměstnání. Weatherbyovi mi připadali jako přirozený domovský přístav, a mrzelo mne, že ve mně nevidí možného člena rodiny.

Napsali však aspoň těm, koho jsem jim udal jako možný zdroj referencí: napsali mému profesorovi z univerzity a pak samotnému Stallworthymu.

Starý mrzutý trenér mi sdělil, že odepsal v tom smyslu, že mám uspokojivé chování a povahu. Pěkně děkuju, pomyslel jsem si. Jim se dal do smíchu. „Starej samozřejmě nechce, abys odtud odešel a vzal Sarah’s Future s sebou. Divím se, že tě nepomluvil a nepopsal tě jako obtížnýho kverulanta.“

Od svého profesora jsem dostal dopis:

Milý Benedikte,

přikládám fotokopii doporučení, které jsem zaslal k Weatherbyovým, což je pokud vím instituce, jež má něco společného s dostihovým sportem.

Doporučení znělo:

Benedikt Juliard nepochybně získává titul bakaláře matematických a účetnických věd se ctí, byť ne se slávou. Během svého tříletého studia na našem učení se minimálně účastnil studentských aktivit, protože jeho hlavním životním zájmem, jak jsem pochopil, jsou koně. Proti jeho povaze a chování nelze říci ani slovo.

Do prdele, pomyslel jsem si. No co, co se dá dělat.

Pak jsem ke svému nemalému překvapení dostal dopis od sira Viviana Durridge.

Můj milý Benedikte,

v posledních třech letech jsem s potěšením sledoval, jak úspěšně jezdíte koně svého otce, Sarah’s Future. Jsem si jist, že Vám otec sdělil, že mne tehdy požádal o to, abych Vám vymluvil profesionální dostihovou kariéru, protože byste se mezi špičkové jezdce nikdy nedostal. Chtěl, abyste si to uvědomil. Když dnes o tom uvažuji, musím uznat, že jsem si vůči Vám počínal příliš tvrdě, když jsem Vás obvinil z fetování u vědomí, že byste se při své povaze k něčemu takovému nikdy nesnížil. Ono dopoledne mne však nic chytřejšího, co by Vámi víc otřáslo, nenapadlo, a dnes toho lituji. Použil jsem tento postup, aby Vás natolik vyvedl z míry a odradil od původních záměrů, že byste přistoupil na plán svého otce a nastoupil na studia bez dalších odkladů.

Doslechl jsem se teď od svého přítele, pracujícího u Weatherbyových, že jste u nich požádal o místo. Přikládám fotokopii dopisu, který jsem jim zaslal, a doufám, že jsem tím odčinil minulost a že jsme vyrovnáni.

Upřímně Váš

Vivian Durridge

V přiloženém dopise stálo:

Benedikt Juliard jezdil mé koně ve svých šestnácti a sedmnácti letech jako jezdec amatér. Choval se ve všem velmi odpovědně. Mohu ho vřele doporučit pro jakékoli pracovní zařazení, o které zažádá.

 

Sedl jsem si. Listy papíru se mi třásly v prstech. Vivian Durridge byl ten poslední, koho bych si troufl požádat o doporučení.

Před časem jsem uvažoval, kam bych uložil svůj křestní list, abych ho při svém častém stěhování z místa na místo neztratil. Byl jsem si jistý, že otcovy svatební fotografie nikdy neztratím ani nezaložím, a proto jsem křestní list schoval do rámečku za tatínka s Polly, a dopis Viviana Durridge jsem teď k němu přiložil.

O tři dny později přišla obálka se znakem Weatherbyových, malým hřebečkem stojícím pod rozložitým dubem, výřezem z obrazu George Stubbse.

Zbaběle se mi nechtělo obálku otevřít. Dopis uvnitř zaručeně začíná slovy: „S politováním Vám sdělujeme…“

No nic, do toho.

Otevřel jsem obálku. Dopis začínal slovy: „S potěšením Vám oznamujeme...“

S potěšením!

Týž večer zavolal táta. „Poslyš, je pravda, co jsem slyšel, že jsi dostal místo u Weatherbyových?“

„Ano. Jak to víš?“

„Proč jsi mi neřekl, byl bych ti pomohl.“

„Nenapadlo mě to.“

„Bene, já se z tebe zblázním!“ Neměl jsem však dojem, že by se na mne zlobil.

Ukázalo se, že mluvil s jedním příbuzným rodiny Weatherbyových při večeři v City, a ten mu to řekl. Informační systém šeptandy v City je rychlejší než internet.

Zeptal jsem se otce, jestli můžu přemístit Sarah’s Future z Devonu.

„Najdi si trenéra.“

„Děkuju ti.“

Spencer Stallworthy bručel a Jim pokrčil rameny. Život jde dál, ten nezastavíš. Oběma jsem upřímně za všechno poděkoval a odvezl svého čtyřnohého kamaráda do nového domova.

 

Weatherbyovi mne zařadili do svého organizačního dostihového oddělení, kde se evidovaly přihlášky, startující koně, váha, kterou mají nést, jezdci, vylosování, zkrátka všechno, co je třeba vědět pro každý dostih ve Velké Británii, což znamená v průměru přibližně tisíc údajů denně, a tři tisíce údajů denně, když vrcholí sezóna.

Blesková počítačová evidence se odehrávala v prostorných světlých místnostech s pracovními stoly a pulty, v klidné atmosféře, která na mne tak zapůsobila při mé první návštěvě. Bál jsem se, že ve svých jedenadvaceti letech budu pro své mládí proti ostatním v nevýhodě, zjistil jsem však, že celé osazenstvo je mladé a že všechny jejich práce baví. Než minul měsíc, nedovedl jsem si představit, že bych mohl dělat něco jiného, jinde.

V evidovaných datech se často objevovalo moje jméno, jednak tehdy, když jsem sám jel dostihy, jednak ve vedlejší pracovně, kde vedli evidenci majitelů. Stalo se to běžným žertem. „Poslyš, Juliarde, jestli to své zvíře přihlásíš do Fontwellu, ponese sedm liber penality!“ Nebo: „Juliarde, v Ludlow jsi měl nadváhu, budeš si muset odříct koláče!“

Zdálo se mi, že změna podnebí, z mírného Devonu na drsný, tvrdý sever, mému koni svědčí. Každé ráno mne ještě stále vítal pokyvováním hlavy a spokojeně si odfrkoval z velkých nozder. Připadalo mu zcela přirozené, že ho objímám kolem šíje a že mu šeptám do ucha, že je skvělý, a myslím to vážně.

Pokud někdo tvrdí, že splynutí duší mezi zvířetem a člověkem je možné, pak si to jen mylně namlouvá, ale my dva, po několika letech sdíleného vzrušení a rychlosti jsme si byli blízcí skoro jako bratři, pokud to vůbec mezi dvěma jedinci různých druhů je možné.

Jednou v sobotu, když už jsem pracoval u Weatherbyových, stál jsem se Sarah’s Future na startu nevýznamného steeplu v Towcesteru. Otcovy nenápadné barvy skoro zanikaly ve vytrvalém dešti.

Diváci na tribunách skoro nezaznamenali, co se vlastně přihodilo, jak jsem se později dozvěděl. Já si jen pamatuju, jak jsme šli přes překážku, přes otevřený příkop ve svahu před rovinkou. Jiný kůň ztratil rovnováhu a vrazil do nás, a tak ztratil rovnováhu i Sarah’s Future.

Během uplynulých let jsme přes tu samou překážku šli mnohokrát a zcela bez obtíží, proto jsme nebyli na tu pohromu připravení. Mému koni jako když podrazí nohy. Přistál na zemi v přemetu a já mu přeletěl přes hlavu. Jak jsem dopadl, cítil jsem, že něco prasklo. Člověk ví, že si něco zlomil, ale neví v první chvíli co. Slyšel jsem, jak to prasklo. Skulil jsem se do klubka a chránil si hlavu před kopyty koní, kteří šli za námi. Pole přeběhlo a já ležel na zemi, vyražený dech, vylekaný, stébla trávy mne lechtala v obličeji. Ochranné brýle se mi sesmekly.

Hluk pole slábl, blížil se k další překážce. Dva koně a dva jezdci však byli z dostihu. Kůň, který narazil do Sarah’s Future, se vrávoravě postavil a odklusal jako omámený. Jeho jezdec šel ke mně a zeptal se: „Jsi v pořádku, kamaráde?“ Měla to být omluva.

Chytil jsem se ho za ruku a vstal. Pak teprve jsem zjistil, že jsem si zlomil něco v levém rameni.

Sarah’s Future taky vstal a pokoušel se o chůzi. Pokulhával bezmocně v kruhu. Na jednu přední nemohl přenést váhu. Jeden ze zřízenců ho chytil za uzdu a přidržel ho.

Přešel jsem k němu. Zoufale jsem ho miloval a snažil se silou ducha učinit, aby to nebyla pravda. Přece není možné, aby tak dlouhé, tak vzácné a krásné přátelství dospělo na okraj propasti.

Věděl jsem dobře, stejně jako ví každý jezdec, že není pomoci. Sarah’s Future mým přičiněním odejde na věčnost, jako odešla Sarah sama.

Brečel jsem, nemohl jsem si pomoct. Pršelo. Koni praskla kost v levé přední, jeho jezdci levá klíční kost.

Kůň zahynul.

Jezdec přežil.