Hra s čísly (Dick Francis)

4

"Prosím tě, kdo se tě ptal na ty počítačové pásky?" zeptal jsem se Sáry.

"Cože?" Mluvila jako ve snách, jako z jiného světa, jako by nebyla na této planetě, sotva dvě stě kilometrů od domova.

"Jo tak, ty myslíš ty kazety...?"

"Jistě, ano." Snažil jsem se mluvit lehce, jako by o mnoho nešlo.

"Ale ten člověk tu byl dnes ráno... ty jsi přece od něho ještě nemohl dostat dopis."

"Jaký člověk?"

"Aha, on ti asi zavolal, mohl si zjistit naše číslo na dotazech."

"Sáro, prosím tě..."

"Jaký člověk? Někdo od Petra z práce."

"Jaký byl?"

"Nevím, jak to myslíš, prostě takový mužský. Středně starý, šedovlasý, trochu při těle." Sama od přírody štíhlá pokládala zavalitost za vadu charakteru.

"Řekni mi, co ti povídal."

"Když na tom trváš... říkal, že je mu moc líto, co se Petrovi stalo. Pak vyprávěl, že si Petr vzal domů nějakou práci, co dělal pro firmu, snad v rukopisných poznámkách nebo nahrané na kazetách. Prý by v podniku byli rádi, kdybychom jim to vrátili, protože chtějí tu práci zadat někomu jinému."

Takže tam to zřejmě proběhlo podstatně civilizovanějším způsobem, nikdo tam pistolí nemával.

"Co dál?" pobízel jsem Sáru.

"Donna řekla, že neví o ničem, co by si Petr přinesl z práce domů, ale taky řekla, že samozřejmě ví, že na něčem dělal. Pak prohledala zásuvky a poličky a našla ty tři kazety bez krabiček, nastrkané mezi lahvemi vermutu v baru. Nenudím tě?"

Ptala se mne s přehnanou zdvořilostí, jako by si přála, abych se nudil. Dychtivě jsem ji ujišťoval, že mne to všechno zajímá, a prosil jsem, aby pokračovala.

V duchu jsem viděl, jak krčí rameny. "Donna je tomu člověku dala. Byl celý nadšený až do chvíle, kdy si je pořádně prohlédl. Pak prohlásil, že jsou to nahrávky z muzikálů a ne to, co hledá a jestli bychom se nemohly jít ještě jednou podívat. A pak jsem si vzpomněla, jak ti Petr kazety předává, viděly jsme to obě, ale musel to nějak poplést, protože ti omylem dal kazety od nich z podniku."

Petrův podnik...

"Představil se vám ten člověk?"

"Ano, představil se, hned jak přišel, ale víš, jak to chodí, jméno jen zamumlal, a my si je nepamatujeme. Proč se ptáš? Copak ti neřekl, jak se jmenuje, když ti volal?"

"Vizitku vám nedal?"

Sára se mnou ztrácela trpělivost. "Prosím tě, neříkej mi, že ses ho nezeptal ani na adresu. Počkej, jdu se zeptat Donny."

Odložila sluchátko na stůl. Zaslechl jsem, jak volá na Donnu. Uvažoval jsem o tom, proč jsem jí vlastně neřekl, o jaké návštěvníky se jedná. Nejspíš jsem jí to zamlčel ze strachu, že by se mne snažila přesvědčit, abych s tím šel na policii, a to jsem za žádnou cenu nechtěl. Asi by se jim tam moc nelíbilo, jak jsem kolem sebe v bytě mával kulovnicí. Těžko bych jim dokazoval, že nebyla nabitá. Kulovnice také nepatřila mezi předměty, kterými smí občan bránit svou domácnost. Střela z mauserovky ráže 7,62 na deset kroků nejen ničí vázy, ale pronikají stěnou a mohou zabít náhodného chodce, který šel vyvenčit psa.

Zbrojní pas ztratit, je snazší než ho získat.

Jonathane?" Sára se vrátila k telefonu.

"Ano."

Přečetla mi adresu Petrova podniku v Norwichi a ještě mi dala telefonní číslo.

"Stačí ti to?" zeptala se.

"Ano jenom ještě... Jste obě v pořádku?"

"Děkuju, celkem ano, Donna je samozřejmě hrozně skleslá, ale já to nějak zvládnu."

Rozloučili jsme se jako obvykle, formálně, nesrdečně, s mrazivou zdvořilostí.

Povinnost mi kázala, abych následující den jel znovu do Bisley. Jel jsem tam proto, že jsem se na nic jiného nedokázal soustředit a protože jsem měl hrůzu z toho, jak bych dopadl bez řádného tréninku. Střílel jsem podstatně líp a méně často jsem myslel na Petra. Když se začínalo šeřit, vrátil jsem se domů a dal se do věčného, neúprosného opravování sešitů. V pondělí mi Ted Pitts sdělil, že se zatím do těch počítačových programů nepustil. Prý kdybych byl ochoten se ve škole zdržel po čtvrté hodině, mohli bychom se o něco pokusit.

Když jsem za ním přišel do malé místnosti s našedlými světlými stěnami a špatně leštěnou podlahou, do místnosti, která ve srovnání s ostatními vypadala jako sirotek, Ted už tam cosi kutil. Od stropu visela nahá žárovka bez stínidla a osvětlovala dvě obyčejné tvrdé dřevěné židle, na kterých spočívala nelákavě vyhlížejí aparatura, která stála malé jmění. Zeptal jsem se Teda, jak takové neútulné a stísněné prostředí snáší.

Nejistě se na mne podíval. Myslel na práci. "Víš, to máš těžké." vysvětloval. "Musím sem kluky brát po jednom, když je chci něco naučit, a máme málo tříd. Jiná místnost tady není volná a tahle nakonec není tak zlá, aspoň já to vlastně ani nevnímám."

To jsem mu věřil. Byl vášnivý turista, jezdíval do táborů pro mládež, nepohodlí mu nijak nevadilo. Seděl na krajíčku tvrdé židle a soustředil svůj kybernetický mozek na kybernetický monitor.

Na stolech měl čtyři kusy zařízení. Jednak malou televizní obrazovku, zpod níž vyčnívala klávesnice jako u psacího stroje, pak dále kazetový přehrávač, velkou vysokou černou krabici, nic neříkající, s jediným nápisem "Harris" a nakonec cosi, co na první pohled vypadalo jako psací stroj, jenomže to nemělo válec a typy. Každý přistroj měl vlastní zapojení do sítě a všechny byly spolu propojeny černými kabely.

Ted vložil do přehrávače Oklahomu a vyťukal na klávesnici CLOAD BASIC. Bílá písmena CLOAD BASIC se okamžitě objevila v levém horním rohu obrazovky a vedle vpravo dvě blikající hvězdičky. Na přehrávači se rychle začala odvíjet páska.

"Co si o tomhle pamatuješ?" zeptal se Ted.

"Asi jsem jen pochopil, že na tom pásku hledáš jazyk a že CLOAD znamená vložit obsah kazety."

Přikývl a ukázal na vysokou černou krabici. "Počítač už má v paměti svůj vlastní basic, ten jsem do něj vložil v poledne. Teď se podíváme..." Sklonil se nad klávesnicí, mačkal různé klapky, zastavoval a spouštěl přehrávač a všelijak u toho významně mručel.

"Zatím tu není nic, co by nám mohlo být k čemu," zamumlal a otáčel pásku. "Ještě bych zkusil...!" Čas rychle ubíhal. Tu a tam zavrtěl hlavou. Nakonec řekl: "Dej mi ty druhé dvě. Logicky by to mělo být na začátku pásky, ledaže by to strčil na konec, že mu tam náhodou zbylo místo... nebo jestli to tam nedal vůbec..."

"S tou tvou verzí basiku by programy neběhaly?"

Zavrtěl hlavou. "Ne, to už jsem zkoušel, než jsi přišel, naskakovalo mi ERROR, což znamená, že ty dvě verze nejsou slučitelné." Zabručel a zkusil to znovu s West Side Story. Když dobíhala první strana, posadil se zpříma a prohlásil: "Tak vida!"

"Je to tam?"

Ještě nevím. Ale pod Z určitě něco je. Zkusíme to." Přehodil páčky, zmáčkl klapky a pak se rozzářil. "Tak, a teď už stačí, když chvíli počkáme, než si ta holka..." ukázal na počítač, "natáhne to, co je pod Z. A jestli se ukáže, že to je Grantley basic, tak máme vyhráno."

"Proč vkládáš naději právě do toho?"

"Mám takové tušení. Taky se možná dočista pletu. Jenže ten úsek nahrávky je podstatně delší než všechny ostatní na všech třech páskách a časově by to tak odpovídalo, má to správnou délku, čtyři a čtvrt minuty. Já už jsem do harrise vkládal basic tisíckrát."

Tušení ho nezklamalo. Na obrazovce se náhle objevil zářivý slibný nápis READY. Ted si zhluboka, spokojeně oddechl a třikrát kývl hlavou.

"Rozumný člověk, ten tvůj kamarád," řekl. "Tak, a teď se podíváme, co tu vlastně máme."

Vložil do přehrávače znovu Oklahomu. Vedle blikající hvězdičky se okamžitě objevily názvy, z nichž některé byly pro mne záhadou, ale většina ne.

DONCA EDINB EPSOM FOLKE FONTW GOODW HAMIL HAYDK HEREF HEXHM

"To jsou názvy měst, ve kterých jsou dostihová závodiště," vysvětloval jsem.

"Které chceš zkusit?" zeptal se Ted.

"Třeba Epsom."

"Dobře." Hbitě přetočil pásku a vyťukal na klávesnici CLOAD EPSOM. "Tak, ukládám do počítače program pro Epsom, ačkoli to ti je jasné, viď, já na to zapomínám."

Na obrazovce se opět objevilo povzbudivé slovo READY. Ted se ke mně obrátil. "Co chceš, abych to projel, nebo chceš výpis?"

"Projed to."

Přikývl a vyťukal na klávesnici RUN. Obrazovka se nás svítivým písmem zeptala:

KTERY DOSTIH V EPSOMU? NAPIS NAZEV DOSTIHU A STISKNI ENTER.

"No tedy! Zkusme Derby."

"Samozřejmě." Ted vyťukal DERBY a obrazovka ihned zareagovala dalším pokynem: NAPIS JMENO KONE A STISKNI ENTER. Ted napsal Jonathan Derry a stiskl širokou klapku s nápisem ENTER. Na obrazovce se objevilo:

EPSOM: DERBY
KUN: JONATHAN DERRY
NA VSECHNY OTAZKY ODPOVEZ ANO NE A STISKNI ENTER

O několik centimetrů níže byla otázka:

ZVITEZIL KUN V MINULOSTI?

Ted napsal ANO a stiskl ENTER, první tři řádky zůstaly beze změn, ale pod nimi se objevila nová otázka:

ZVITEZIL KUN V TOMTO ROCE?

Ted napsal NE. Obrazovka se zeptala:

BEZEL KUN NA TETO DRAZE?

Ted napsal ANO.

Pak se přístroj ptal na původ koně, matku a otce, na jezdce, na trenéra, na počet dní, který uplynul od posledního dostihu, v němž kůň běžel, kolik získal v peněžitých cenách a nakonec se objevila otázka: JE PREDBEZNY KURS NIZSI NEZ 25:1?

Ted napsal ANO, a obrazovka se zeptala:

DALSI KUN?

Ted napsal ANO, a na obrazovce se znovu objevilo:

NAPIS JMENO KONE A STISKNI ENTER.

"Tohle přece není žádné handicapování," řekl jsem.

"To mělo být handicapování?" Ted zavrtěl hlavou. "Mně to spíš připadá jako statistické pravděpodnosti. Pojď, projedeme to ještě jednou, a až se tam objeví další kůň, řekneme ne." Vyťukal TED PITTS, pak namátkou odpovídal na otázky ano a ne, na poslední otázku ne, a v tom okamžiku se na obrazovce objevilo:

JMENO KONE        FAKTOR VYHRY
JONATHAN DERRY         27
TED PITTS              12

"Nemáš šanci," řekl jsem. "Můžeš rovnou zůstat v maštali."

Polekaně se na mne podíval a pak se dal do smíchu. "Už je mi to jasné, je to pomůcka pro sázející."

Tentokrát místo RUN vyťukal LIST. Na obrazovce se objevil výpis programu rychle ubíhající vzhůru, jako titulky v biografu. Ted si tiše mručel a vyťukal LIST 10-140. Obrazovka několikrát mžikla a pak poskytla žádanou informaci.

LIST 10-140
10 PRINT KTERY DOSTIH V EPSOMU NAPIS NAZEV DOSTIHU A STISKNI ENTER
20 INPUT A$
30 IF A$ = DERBY THEN 330
40 IF A$ = OAKS THEN 340
50 IF A$ = CORONATION CUP THEN 350
60 IF A$ = BLUE RIBAND STAKES THEN 360

A tak pokračoval výpis příkazů až do konce. Ted se na to moudře díval a pak poznamenal: "Je to úplně jednoduché."

Vzpomněl jsem si, že znak $ znamená, že údaj je třeba vyjádřit slovně, zatímco INPUT A bez znamení $ znamená, že údaj musí být číselný.

Ted byl naprosto spokojený. Napsal LIST 300-380 a na obrazovce se objevily nové vypsané příkazy.

Na 330 se objevilo toto:

LET A = 10: B = 8: C = 6:  D = 2: D1 = 2

Řádky 332, 334 a 336 vypadaly podobně, přiřazovaly se tam také číslice k písmenům.

"To je bodové hodnocení," vysvětloval Ted. "Kolik bodů má hodnota jednotlivých odpovědí. První otázka deset, deset bodů to bylo... jo, jestli kůň už někdy vyhrál dostih. A tak dále. Deset bodů je také za poslední otázku... To bylo... jaký byl předběžný kurs, že?"

Přikývl jsem.

"Takže je to jasné. Očekával bych, že to bodové hodnocení se bude u jednotlivých dostihů různit. Můžou se dokonce různit i otázky. Přesvědčíme se?"

"Jestli máš čas..."

"Pro chytré mašinky mám vždycky čas, já je miluju."

Pak opakovaně psal LIST a k tomu číslo. Na obrazovce se objevovaly úplné perly jako třeba:

540 IF N$ = NE.THEB GOTO 560:X = X + M
530 INPUT N $:AB = AB + 1
520 IF N $ = NE THEN GOTO 560:X = X + B
550 T = T + G2
560 GOSUB 4000

"Prosím tě, co tohle všechno znamená?" zeptal jsem se.

"Hm, víš, ono je podstatně lehčí napsat vlastní program než vyluštit cizí. Programy jsou strašně individuální, můžeš se dostat ke stejnému cíli nejrůznějšími cestami. Totiž, řekněme, že bys jel z Londýna do Bristolu, jel bys celou cestu po dálnici M4, jenže pro počítač bys tu silnici mohl pojmenovat v různých úsecích úplně jinak, zcela libovolné, třeba L2, nebo RQ3 nebo B7 (2), a pořád by to byla M4, ty bys to věděl, ale jinak by to nevěděl nikdo." "Takhle to vykládáš žákům?"

"Promiň, to víš, síla zvyku." Zadíval se na obrazovku. Ty horní řádky asi mají něco společného s tím, že člověk může některé otázky vynechat, podle toho, jaké odpovědi dostane předtím, nemusí se projet celý program. Kdybych to všechno uložil, tak bych to vyluštil docela přesně."

Zavrtěl jsem hlavou. "Nech to plavat. Podíváme se raději na jiné závodiště."

"Dobře." Přetočil pásku až k začátku a vyťukal CLOAD DONCA. Když se na obrazovce objevilo READY, napsal RUN.

Přístroj se nás okamžitě zeptal:

KTERY DOSTIH V DONCASTERU: NAPIS NAZEV DOSTIHU A STISKNI ENTER

"Prima," Ted stiskl nějaké klapky. "Co jsem to tam měli dál? Třeba GOODW?"

Objevila se otázka:

KTERY DOSTIH V GOODWOODU? NAPIS NAZEV DOSTIHU A STISKNI ENTER

"Já žádný dostih v Goodwooodu podle jména neznám," řekl jsem.

"Počkej, to je lehká odpomoc," těšil mě Ted a vyťukal LIST 10-140. Televizní obrazovka několik vteřin blikala a pak oznámila:

LIST 10-140
10 PRINT KTERY DOSTIH V GOODWOODU? NAPIS NAZEV DOSTIHU A STISKNI ENTER
20 INPUT A$
30 IF A$ = GOODWOOD STAKES THEN 330
40 IF A$ = GOODWOOD CVP THEN 340

Celkem tam bylo uvedeno patnáct dostihů.

"Co by se stalo, kdybych napsal jméno dostihu, který se tam neběhá?" zeptal jsem se.

"Zkusíme to." Napsal RUN a na obrazovce se znovu objevilo:

KTERY DOSTIH V GOODWOODU?

Napsal DERBY a obrazovka nám okamžitě sdělila:

O DOSTIHU NEJSOU INFORMACE

"Elegantní a jednoduché," řekl Ted.

Probrali jsme namátkou všechny tři pásky po obou stranách. Programy si byly velmi podobné. KTERY DOSTIH V ASCOTU? KTERY DOSTIH V REDCARU? KTERY DOSTIH V NEWMARKETU?

Objevily se tam programy asi tak pro padesát závodišť a pro každé závodiště různý počet dostihů. Na několika seznamech nebyly určité dostihy, ale kategorie dostihů, jako třeba: SEDM FURLONGU PRO TRILETE A STARSI nebo TRI MILE ZATEZ PODLE VEKU. Trvalo mi dost dlouho, než sem si s pobavením uvědomil, že žádný z uvedených dostihů není handicap. Nikde se neobjevila otázka, o kolik délek kůň zvítězil při jakém handicapu.

Programy umožňovaly hodnocení šancí neomezeného počtu koní asi v osmi stech určitých dostizích a v neznámém počtu nejmenovaných dostihů. Každý dostih (nebo kategorie) měl individuální soubor otázek. Bylo to vskutku monumentální dílo.

"To tomu člověku muselo trvat celé dny," řekl Ted.

"Spíš celé týdny, pracoval na tom jen ve svém volném čase."

"Nejsou to nijak komplikované programy," dodal Ted. "Ani by to nemusel dělat expert, jde spíš o to, všechny údaje řádně roztřídit. Musím uznat, že dobře hospodařil s pamětí. Amatéři píší zbytečně dlouhé programy, zatímco experti dojdou k stejným výsledkům dvakrát dřív. Je to věc praxe."

"Měli bychom si poznamenat, na které straně je grantley basic."

Ted kývl. "To ano. Je to na konci pod Z hned za Yorkem." Podíval se, jestli drží v ruce správnou pásku a poznamenal tužkou, co bylo třeba, na štítek na kazetě.

Bezmyšlenkovitě jsem sáhl po zbývajících dvou kazetách a přečetl si několik rukou psaných slov, která jsem předtím zahlédl. Ta slova tužkou poznamenal Petr na jednu nálepku:

Ted se ohlédl. "To se díváš na první stranu," řekl. "Je tam Ascot a tak dále. Vlastně neuškodí, když všechny strany očíslujeme tak, jak jdou za sebou."

Vnést do věcí řád pro něho bylo stejně samozřejmé jako pro mne. Když dokončil číslování, vložil zase kazety do krabiček a vrátil mi je. Nepřestával jsem mu děkovat za ochotu a trpělivost a pozval jsem ho na pivo. Podíval se na mne přes svůj půllitr a zeptal se: "Zkusíš to?"

"Co jestli zkusím?"

"Přece ty programy, příští měsíc bude Derby, nevím přesně kdy. Kdybys chtěl, mohli bychom si vyhodnotit koně pro Derby, pak uvidíme, jestli ten, co nám vyjde jako nejlepší, skutečně vyhraje. Já bych si to vyzkoušel docela rád, ty ne?"

"Prosím tě, vůbec bych nevěděl, kde vzít odpovědi na všechny otázky."

"To máš pravdu," povzdechl si, "Škoda. Ty informace ale přece musí být někde k sehnání, jenže shánět je, by asi byla otrava."

"Zeptám se na to bratra." Řekl jsem mu krátce o Williamovi. "Několikrát se mi zmínil o ročenkách a o Knize formy. Předpokládám, že by se v těch knihách lecco našlo."

Ted se zaradoval a já se ho nezeptal, o co mu vlastně jde víc, jestli o peněžní výhry nebo o vyzkoušení programů v praxi. Řekl mi to sám.

"Poslyš, nevadilo by ti... chci říct... nedovolil bys mi, abych si opatřil kopie těch pásků?"

' Překvapeně jsem se na něho podíval. Zatvářil se rozpačitě a usmál se.

"Mně by se docela hodilo, kdybych si mohl trochu finančně pomoct. Chci říct, kdyby ty programy opravdu fungovaly, proč je nakonec nepoužít?" Zavrtěl se na židli. Když jsem neodpovídal, pokračoval: "Přece víš, jaké máme mizerné platy. Když člověk musí živit a šatit tři děcka, není to řádná legrace, boty dnes stojí hotové jmění a ti uličníci z nich vyrostou dřív, než na ně člověk vydělá. Mám co dělat, abych nepřečerpal na úvěrové karty."

"Dej si ještě jedno pivo," vyzval jsem ho.

"Ty jsi na tom líp," řekl zasmušile. "Nemáš děti, líp s tou almužnou vyjdeš. Ostatně bereš víc, protože jsi šéf oddělení."

"Nevidím důvod, proč by sis nemohl udělat ty kopie," řekl jsem zamyšleně.

"Jonathane!" Byl nadšený.

"Na tvém místě bych je nepoužil, dokud bych se nepřesvěčil, že to opravdu funguje. Taky bys mohl o hodně přijít."

"Neboj se, budu opatrný." Oči za brýlemi s tmavými obroučkami mu jen zářily a já se začal bát, jestli nejsem svědkem zrodu hazardérské vášně. Ted byl trochu typ fanatika. "Mohl by ses zeptat bratra na ty knihy?" zeptal se.

"Já..."

Pátravě se na mne zadíval. "Tebe už mrzí, že jsi mi dovolil, abych si ty kopie pořídil, viď? Chceš je použít sám, vid?"

"Co tě napadá, já jen že hazard je jako omamné drogy, člověk tomu propadne a pak špatně skončí."

"Ale já bych přece jenom..." zarazil se a pokrčil rameny. Tvářil se zklamaně, nic víc.

Povzdechl jsem si. "Tak dobře. Ale buď rozumný!"

"To určitě budu," vybuchl dychtivě. Vyčkávavě se na mne podíval. Vytáhl jsem kazety z kapsy a dal mu je.

"Dej na ně pozor."

"Ručím za ně životem."

"Takhle to zase nepřeháněj." Vzpomněl jsem si na své pistolnické návštěvníky a na to, kolik věcí mi vůbec není jasných. "Poslyš, když už ty kopie budeš dělat, udělej je taky pro mne," požádal jsem ho.

Tvářil se nechápavě. "Ale ty přece budeš mít originály!"

Zavrtěl jsem hlavou. "Nebudu, patří někomu jinému a musím mu je vrátit. Jestli je možné opatřit kopie, pak nevím, proč bych si je nemohl nechat udělat, než tyhle kazety vrátím."

"Pořídit kopie je snadné a taky rozumné," řekl Ted. "Stačí vložit programy do počítače, jak jsme to dělali, pak dát do přehrávače prázdné kazety a zase to na ně zpátky nahrát. Kopií můžeš nadělat třeba tucet, kolik chceš, a kdybys některou kazetu ztratil, máš v záloze další. Někdy se také stane, že ti nějaký idiot kazetu vymaže a takhle jsi pojištěný."

"Koupím ti prázdné," nabídl jsem se.

Zavrtěl hlavou. "Ne, dej mi peníze a já ty kazety koupím sám. Obyčejné jsou dobré jen z nouze, lepší jsou diskety vyráběné pro počítače."

Slíbil, že kopie natočí hned příští den, bud přes poledne nebo při odpoledním vyučování. "A ty mi, prosím tě, sežeň ty knihy, ano?"

"Ano." Později jsem z domova zavolal Williamovi.

"Tak co, jak je?"

"Co kdybych se pokusil upíchnout se v dostihový stáji přes léto, co ty na to?"

"Řekl bych, abys zůstal na farmě."

"No jo, jenže všichni steepleři jsou v červenci a srpnu na pastvinách a tady pomalu ruší jízdárnu, prodali všechny lepší koně, takže stejně není co jezdit, a všude je plevel a hnůj. A pan Askwith začal pít. Ráno vždycky přiletí s láhví v ruce a řve na holky. Teď už jsou tu jen dvě a mají na starosti čtrnáct poníků. Je to blbý."

"Taky mám ten dojem."

"Já se ze zoufalství začal učit na zkoušky!"

"To tedy už musí být opravdu zlé."

"Jo, děkuju ti za ten šek."

"Odpusť, že jsem ho poslal tak pozdě. A poslyš, mám kamaráda, který potřebuje Knihu formy. Kde se taková věc shání?"

Ukázalo se, že William ví o šestnácti různých druzích knih o formě koní. Prý kterou z nich ten můj kamarád chce.

Vysvětlil jsem mu, že takovou, kde by se člověk dozvěděl všechno o původu koně, o jeho dosavadní kariéře, o předběžném kursu, jaký se na koně nabízí, o jeho rodičích, hřebci i klisně, o jezdci, trenérovi, a kolik kůň vyhrál v peněžitých cenách. To jen tak pro začátek.

"No nazdar, takže ty vlastně chceš něco mezi Knihou formy a Sportovním životem."

"Ano, ale řekni mi o nějaké takové knize.

"Ty hlavní jsou Raceform a Chaseform. Chaseform je o steeplerech. Chce steeplery?"

"Myslím, že ano."

"Tak ať si napíše do redakce Turfu, ty knihy vycházejí po sekcích, každý týden čerstvá. Ta je úplně nejlepší, fakt, na tu já strašně dám, ale stojí celý balík. Myslíš, že by se to mohlo považovat za pomůcku k přípravě na budoucí povolání?"

Velké naděje si asi nedělal. Vzpomněl jsem si na stav Tedových financí a zeptal se Williama, jestli neexistuje něco lacinějšího.

"Hm." William se zamyslel. "Mohl by to zkusit s týdeníkem Sporting Record." Najednou se mu rozsvítilo. "Poslyš, nemá to náhodou něco společného s tvým kamarádem Petrem a jeho sázkovým systémem? Tys přece říkal, že Petr umřel."

"Je to ten systém, ale jiný kamarád."

"Neexistuje systém, který by opravdu spolehlivě fungoval," prohlásil William.

"Jinak bys o něm věděl, že?" utrousil jsem.

"Taky občas čtu, ne?"

Chvíli jsme si ještě povídali a pak jsme v nejlepší náladě zavěsili. Sotva jsem položil sluchátko, litoval jsem, že jsem Williama nepozval na víkend k sobě. Jenže on by asi stejně chtěl spíš na farmu, pan Askwith, byť opilý, mu byl patrně bližší než formální a upjaté prostředí Twickenhamu.

O hodinu později volala Sára. Byla přetažená a mluvila úsečně.

"Neznáš nějakého Chrise Norwooda?" zeptala se.

"Nevzpomínám si." Jen jsem to dořekl, tak se mi vybavila Petrova poznámka na kazetě. Programy zpracované pro CH. Norwooda. Už jsem otvíral ústa, že to Sáře řeknu, ale nepustila mě ke slovu.

"Petr ho znal. Byla tu zase policie a vyptávali se na všechno možné."

"Ale jak to, že..."

"Prosím tě, neptej se, nevím o tom nic, jen že toho Chrise Norwooda někdo zastřelil."