Hra na fanty (Dick Francis)

17

Chytil jsem Victora Ronceyho, když vycházel z jídelny, a oznámil jsem mu, že Tiddely Porn ještě zdaleka nepřestal být v nebezpečí.

„Přece je tady, tak co?“ namítal nevrle.

„Je tady jen díky naší redakci,“ připomněl jsem mu, „a do dostihu ještě zbývají dvě hodiny.“

„Co teda mám podle vás dělat? Držet ho za kopyto?“

„Neškodilo by,“ řekl jsem suše.

Jako obvykle se v něm popral pocit agresivní nezávislosti s rozumným souhlasným postojem. Pak řekl neochotně: „Peter by se mohl posadit do jeho boxu ve stájích.“

„Kde je Peter ted?“

Ukázal rukou za sebe. „Dojídá oběd.“

„Budete ho muset dovést do stájí sám, pokud nemá průkaz doprovázejícího stájníka.“

Souhlasně zabručel a vrátil se pro syna. Doprovodil jsem je ke stájím a promluvil se strážným u brány. Řekl, že se tam ukázal obvyklý počet lidí, snažících se dostat dovnitř, ale ten člověk, co tam byl ráno, už se prý neukázal. Prý mu plukovník Ondroy nařídil, aby toho chlapa uvázal ve skladu, kdyby ještě čenichal kolem stájí.

Spokojeně jsem se usmál a šel se s Ronceyovými podívat na koně. Stál trpělivě v boxu, jeden bok vysazený, jednu zadní uvolněnou. Když jsme otevřeli dvířka, líně se otočil a bez vzrušení se na nás podí-

val. Nevypadal jako rozčilený dostihový kůň, netrpělivý, připravený bojovat a vyhrát Lamplighter Gold Cup.

„Vypadá takhle vždycky před dostihem?“ zeptal jsem se. „Na mě dělá dojem, že je nadopovaný.“

Roncey se na mne zděšeně ohlédl a spěchal se podívat na koně. Prohlédl mu oči a hubu, ohmatal šíji a nohy. Pak si pozorně prozkoumal koňské kobližky.

„Nezdá se, já nic nepozoruju.“

„Nikdy není nervózní,“ vysvětloval Peter. „Prostě to nemá v povaze.“

Tvářil se jako tažný kůň, jen zapřáhnout do valníku. Raději jsem neřekl nahlas, co si myslím. Vrátil jsem se do padoku se starším Ronceym, který na mé naléhání slíbil, že koně osedlá ve stájích a ne v sedlácích boxech, pokud proti tomu stevardi nebudou mít námitky.

Stevardi, včetně Erika Youlla, vůbec nezaváhali. Trvali jenom na tom, že Tiddely Porn musí, jak se sluší, třikrát obejít padok před publikem, než na něho nasedne jeho žokej. Souhlasili ale s tím, aby kůň chodil v kruhu dva metry od zábradlí a aby ho vedl Peter v mém doprovodu.

„Škoda času,“ hudroval Roncey. „Nikdo se na něj nechystá. Tady se nikdo o nic nepokusí.“

„Tomu nevěřte. Kdyby vám šlo o půl miliónu a zůstal jste na dně, kdoví, čeho byste byl schopný.“

Díval jsem se na první dva dostihy z oddělení pro tisk a v přestávkách jsem se bezcílně potuloval davem a snažil se přesvědčit sám sebe, že mi nejde o to, abych ještě jednou zahlédl Gail.

Nezahlédl jsem ji. Zato jsem viděl Dermota Finnegana. Drobný irský žokej kráčel přede mnou. Ohlédl se a šťastně se na mne od ucha k uchu usmál. Všiml jsem si... a o to šlo... zeje v dresu, připravený jet dostih. Sako měl pečlivě rozepnuté, aby byly vidět jeho barvy. Prohlédl jsem si purpurovou hvězdu na růžovobílém pruhovaném pozadí a žasl jsem.

„Páni, vám řeknu, já žasnu skoro stejně jako vy,“ řekl. „Vidíte to, přece jsem dostal šanci na šéfově první třídě, a jestli to prošvihnu, tak pánbůh se mnou, jenže já to neprošvihnu.“ „Jistěže to neprošvihnete.“

„To se uvidí,“ řekl vesele. „Poslyšte, to ste ale o mně napsal moc hezky do Tally, za to vám děkuju. Když mi to přišlo, zanesl jsem to všechno ukázat našemu šéfovi, ale on už to četl. Víte, já si nejsem jistej, jestli ten váš článek s tím neměl trochu co dělat, že mě šéf posa-

dil na Rockvilla, když se ty dva od nás ve čtvrtek pomlátili. Takže vám za to děkuju.“

Když jsem o tom intermezzu pak vyprávěl v oddělení pro tisk Derrymu, pokrčil lhostejně rameny. „Přece jede Rockvilla, copak ty nečteš noviny?“

„Včera jsem je nečetl.“

„No jo. Prostě tentokrát to nebude žádná legrace. S Rockvillem mají potíže i nejlepší jezdci a mezi ty náš Dermot nepatří.“ Pečlivě si čistil dalekohled. „Vypadá to, že Luke-Johnův přítel bookmaker přece jen ty prachy na Tiddely Porna od Bostona vzal, protože poměr šel dneska dolů jako dráha, ze sto k osmi na čtyři k jedny. To je až nesmy-' sině nízký poměr na takovýho koně, jako je Tiddely Porn, tak to vidíš.“

V duchu jsem rychle počítal. Jestliže Boston přijímal sázky v poměru dvanáct k jedné a podařilo se mu odložit při čtyřech k jedné, tak mu zůstává viset asi šest nebo osm k jedné. Kdyby Tiddely Porn zvítězil, musel by Boston v tomhle poměru vyplácet, stálo by ho to tedy stejně aspoň čtvrt miliónu, musel by prodat filiálky, aby mohl zaplatit dluhy. Dobře mu tak, primitivovi, když se plete do vysoké hry velkých pánů a pak ho osud zmáčkne a vytlačí jako zubní pastu.

V padoku po něm nebylo ani vidu ani slechu. Roncey koně osedlal ve stájích a přivedl ho přímo do padoku těsně předtím, než zazněl povel „jezdci do sedel“. Koně vodil Peter a já mu šel těsně u zadku. Nikdo se nenaklonil přes zábradlí, nikdo se nepokusil na něho stříknout kyselinu. Nikdo se vůbec o nic nepokusil.

„Vždyť jsem vám to říkal,“ bručel Roncey. „Zbytečně se s tím nadělalo.“ Pomohl svému žokejovi do sedla, poplácal Tiddely Porna po zadku a spěchal na tribunu, do oddělení pro majitele koní, aby si tam zajistil dobré místo. Peter zavedl koně až na dráhu. Tiddely Porn lhostejně odklusal tím dlouhým, plavným krokem, na který ani trochu nevypadal. Oddechl jsem si a šel za Derrym do tiskového oddělení dívat se na dostih.

„Favorit je Tiddely Porn,“ hlásil Derry, „pak Zig Zag, potom Rockville. Zig Zag by to měl mít v kapse.“ Zdvihl dalekohled a díval se na koně tančící u startu. Já si dalekohled s sebou nevzal, dřel by mě do bolavých ramenou. Bez dalekohledu jsem byl jako bezruký, jako šnek bez tykadel. Lamplighter měl start asi čtvrt míle od tribun. Snažil jsem se na dálku rozeznat barvy dresů, ale moc se mi to nedařilo.

Najednou Derry vykřikl: „No tohle!“

„Tiddely Porn!“ Vyděsil jsem se. Ted ne, ne u samého startu! Měl jsem to předvídat... měl jsem tam někoho postavit, aby tam hlídal... ale koho by napadlo... takhle... všem na očích... U startu přece byl vždycky dav lidí, kdyby se tam někdo pokusil ublížit některému z koní, měl by u toho stovky svědků.

„Někdo mu visí na otěžích... ne, už ho odtáhli... páni!“ Derry se dal do užaslého smíchu. „Páni, to snad*není pravda, to se mi jen zdá!“

„Co se děje?“ ptal jsem se rozčileně. Viděl jsem jen koně pokojně se řadící u startu a mezi nimi, jako zázrakem, i Tiddely Porna. O kousek dál se cosi mlelo v davu diváků u zábradlí.

„Je to Madge... Madge Ronceyová... nikdo jiný to nemůže být, určitě je to ona! Válí se po trávě s nějakým malým tlustým chlapem... perou se... ta mu dává! Odtáhla ho od Tiddely Porna... ted tam jen Utají ruce a nohy...“ nemohl mluvit, jak se smál. „Jsou tam s ní kluci... sesypali se na toho chudáka jako při ragby...“

„Sázím libru proti pěťáku, že ten chudák není nikdo jiný než Charlie Boston,“ řekl jsem zasmušile, „a jestli nakonec všechno zachránila Madge a ne Blaze, tak to od Ronceyho vyslechneme nejméně stokrát.“

„Roncey nám může vlízt na záda. Běží!“ křikl Derry.

Řada koní vyrazila vpřed k první překážce. Sedmnáct koní, před nimi tři a půl míle. Na vítěze čekala zlatá trofej a tučný šek pro jezdce.

U první překážky upadl jeden kůň. Tiddely Porn to nebyl. Jeho červené a bílé ševrony poskakovaly u konce pole. Zig Zag to nebyl, ten už běžel na čtvrté pozici, z té většinou vítězil. Egocentrik to také nebyl, běžel na špici kolem tribun a popřál tak Huntersonovým jejich okamžik slávy. Nebyl to ani Rockville. Dermot Finnegan bojoval o svou budoucnost, sváděl bitvu s koněm, který se pokoušel s ním utéct.

Šli přes vodní příkop u tribun. Davy zahučely, když jeden z koní přistál zadníma nohama ve vodě. Žokej v oranžovo-zeleném vylétl ze sedla a kutálel se po zemi.

„Tenhle kůň vždycky zkurví vodu,“ poznamenal Derry suše. „Měli by ho nechat běhat jen proutěnky.“ V hlase ani na rukou mu nebyla znát sebemenší stopa vzrušení, nemusel platit za to, že Tiddely Porn běží. Já zaplatil až příliš draze.

Proběhli horním obloukem a vzdalovali se. Nespouštěl jsem oči z Tiddely Porna, očekával jsem, že upadne, že zůstane viset vzadu, že to jeho jezdec vzdá, že kůň bude po kolice příliš zesláblý a dostih nedokončí.

Proběhli dolním obloukem a pak přes tři překážky po rovince k tribunám. Egocentrik stále na špici. Zig Zag stále čtvrtý. Dermot Finnegan už Rockvilla zvládl a byl přibližně uprostřed pole. Tiddely Porn se udržel, poslední nebyl.

Přes vodu. Zig Zag klopýtl, srovnal se, běžel dál. Čtvrtou pozici si však neudržel a přesunul se na šestou. Tiddely Porn se přes překážku přenesl s mnohem menší elegancí než Egocentrik, ale zato dvakrát tak rychle. Zlepšil si pozici o dvě místa.

Zase běželi na vzdáleném úseku dráhy. Derry klidně poznamenal: „Vypadlo mu udidlo, Tiddely Pomovi.“

„Sakra!“ Ulevil jsem si. Žokej se snažil pracovat rukama, pobízel koně vpřed. Všechno špatně. A to měl před sebou ještě víc než polovinu dostihu!

Zavřel jsem oči. Cítil jsem, jak mne přemáhá únava a nevolnost. Přál jsem si lehnout do měkkého a prospat celý týden, utéct všem starostem, trápení, ztraceným iluzím, smutnému životu. Týden samoty, aby mne zhojila. Týden, ve kterém bych snad dokázal nasbírat dost energie k dalšímu žití. Alespoň týden. Když to dobře dopadne, získám den.

„A u této překážky padá kůň... ano, je to jeden z vedoucích koní... myslím, že Egocentrik...“ Ano, byl to Egocentrik...

Chudáci Huntersonovi, chudák Sára, chudák Hany.

Gail.

Nechtěl jsem na ni myslet. Bylo to příliš. Nedokázal jsem na ni nemyslet.

„Tiddely Porn ještě běží,“ hlásil Derry.

Červené a bílé ševrony byly příliš daleko, neviděl jsem je pořádně. „Už je zase pod kontrolou, trochu se posunul dopředu.“

Přeletěli poslední překážku na vzdáleném úseku dráhy a běželi dolním obloukem k rovince; pole už bylo roztažené, mezi menšími skupinkami koní zůstaly velké odstupy. Asi jeden nebo dva koně klopý-tali o padesát metrů pozadu. Davy hřměly, ale hlas komentátora je přehlušil: „A tady je Zig Zag... běží na špici... suverénně vede.“

„Zig Zag jim utekl,“ konstatoval Derry klidně, „ostatní zaspali.“

„A co Tiddely Porn?“

„Běží vzadu. Ale drží se. Víc jsme očekávat nemohli.“

Zig Zag šel přes první překážku na rovince o pět délek před ostatními.

„Toho už nic nedohoní,“ prohlásil Derry. Nezazlíval jsem mu jeho pocit uspokojení. Tipoval Zig Zaga ve své rubrice. Je příjemné, když

se ukáže, že člověk tipoval správně. „Tiddely Pom je v té druhé skupině. Vidíš ho? I když nevyhraje, ostudu si neudělal.“

Přes předposlední překážku šel Zig Zag daleko před ostatními. Pak běželi čtyři koně vedle sebe, po nich Tiddely Pom a nakonec zbývajících šest koní, kteří ještě nevypadli. Kdyby se už pořadí nezměnilo, mohlo by nám být útěchou, že ti, kdo si na Tiddely Porna vsadili předem, užili za své peníze aspoň trochu vzrušení.

Dvacet metrů před poslední překážkou bylo jasné, že na ni Zig Zag jde špatně. 2okej osudově zaváhal... nemohl se rozhodnout, jestli má kůň prodloužit krok a odskočit dřív, nebo naopak jestli má koně přitáhnout a nechat ho jeden krok přidat, než odskočí. Nakonec neudělal nic, nechal na koni, ať si to rozhodne sám. Některým koním to vyhovuje. Zig Zag se na překážku vyřítil jako loď bez kormidla. Odskočil příliš pozdě a těsně, vzal za břevno předníma nohama, stočil se ve vzduchu a dopadl se zaduněním na zem. Švihal nohama ve vzduchu a jeho jezdec se po zásluze válel v trávě.

„Idiot!“ Derry rozzuřeně odložil dalekohled. „Takhle by to nezkur-vil ani učedník!“

Sledoval jsem Tiddely Porna. Čtyři koně běžící před ním šli na poslední překážku. Jeden z nich bočil, aby se vyhnul Zig Zagovi a jeho jezdci, a vrazil bokem do sousedního. Oba koně vyšli z tempa a jeden z jezdců spadl. Když se Tiddely Pom začal vzdalovat od poslední překážky a vbíhal na cílovou rovinku, běžel už na třetí pozici.

Davy burácely. „Má šanci!“ křičel Derry, „teď má šanci!“

Rychleji běžet nemohl. Jeho dlouhý, plavný cval byl stále stejný, ať žokej dělal, co uměl, k větší rychlosti koně nepřiměl. Jeden z vedoucích koní ale ztrácel výdrž, Tiddely Pom se k němu pomalu blížil, dotahoval metr za metrem... cíl byl už příliš blízko a před Tiddely Pornem běžel ještě jeden kůň...

Zadíval jsem se na vedoucího jezdce. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, kdo to je. Žokej v růžovo-bílých pruzích letící jako démon na temně hnědém blesku spleteném z tvrdých, vypracovaných svalů. Dermot Finnegan na Rockvillovi s celou budoucností ve svých rukou.

To už proběhl kolem cílového pilíře. Až z tribun bylo vidět jeho široký, zářivý irský úsměv, jako slunce.

O tři délky za ním přišel Tiddely Pom. Jeho bojovné srdce přemohlo koliku, skončil na druhém místě. Skutečně skvělý kůň, říkal jsem si vděčně, stál za všechnu tu dřinu. Nebo alespoň za část.

„Ted by nám stačilo, kdyby někdo vznesl protest,“ poznamenal Derry.

Obtočil řemínek kolem dalekohledu, který uložil do pouzdra. Spěchal ke schodišti. Šel jsem pomalu za ním, opatrně jsem se prodíral davy tísnícími se u ohrady pro odsedlávání vítězů. Dotlačil jsem se ke skupince kolegů čekajících na něco, co by mohli uplatnit v tisku. Když Rockvilla vedli na místo pro vítěze, dav zajásal. Lidé jásali a zdravili znovu, když přiváděli Tiddely Porna. Já se nepřipojil. Neměl jsem na to, zbýval mi jen pocit prázdnoty.

Je to za námi. Tiddely Pom nezvítězil. S tím jsem musel počítat.

Najednou se dav rozestoupil jako vody Rudého moře a vzniklou mezerou prošla velká, neupravená Matka Země, obklopená oběžnicemi. Madge Ronceyová a její synové.

Kráčela energicky přes nepříliš zalidněnou prostoru u odsedlávání a přivítala se se svým mužem tak, že ho mírně poklepala po ruce. Žasl, že ji vidí, stál s otevřenými ústy jako zkamenělý, přezku obřišníku napůl rozepjatou. Šel jsem k nim.

„Dobrý den,“ řekla Madge. „To byla nádhera, co?“ Vzdálený pohled v jejích očích se přiblížil o několik kilometrů od okamžiku, kdy se skutečnost začala blížit snům. Madge měla na sobě trochu těsný červený kabát. Kolem hlavy oblak vlasů. Na nohou punčochy. Děravé.

„Úplná nádhera,“ přikývl jsem.

Roncey se na mě ostře podíval. „Už si dáte pokoj?“

Zeptal jsem se Madge: „Co se vlastně stalo u toho startu?“

Rozesmála se. „Byl tam nějaký tlustý pán, úplně nepříčetný, a vykřikoval, že Tiddely Porna zastaví, i kdyby ho to mělo stát život.“

Roncey se prudce otočil a vytřeštěně se na ni podíval. Vyprávěla dál: „Pověsil se Tiddely Pomovi na otěže a nechtěl se pustit, když mu to startér nakázal. Jako v blázinci. Pokoušel se kopat Tiddely Porna do nohou. Tak jsem prostě podlezla zábradlí a řekla jsem mu, že to je náš kůň a ať ho laskavě nechá, a ten chlap byl na mne strašně sprostý.“ Zatvářila se zamyšleně. „Říkal slova, jaká jsem vlastně nikdy neslyšela.“

„Tak sakra povídej!“ pobízel ji netrpělivě Roncey.

Ochotně pokračovala: „Když pořád nechtěl dát pokoj, tak jsem ho jednoduše zdvihla a odnesla. Byl tak překvapený, že ty otěže pustil. Pak se mi pokoušel vyklouznout, tak jsem ho pustila na zem a dokutálela pod zábradlí a tam si na něho kluci sedli.“

Měl jsem co dělat, abych se vydržel tvářit vážně. „Říkal ten člověk ještě něco?“

„No, on na to moc nestačil s dechem,“ přikývla vážně. „Ale ted si

vzpomínám, že říkal něco v tom smyslu, jako že vás zabije. Měla jsem dojem, že vás nemá moc rád. Prý jste všechno zmařil a zničil a prý jste mu překazil dostat se k Tiddely Pomovi. Abych vám pravdu řekla, byl tak rozčilený, že málem brečel.“

„Kde je ten člověk teď?“ zeptal jsem se.

„To já přesně nevím. Když jsem ho pustila, utekl.“

Roncey se na mne škodolibě podíval. „Takže mého koně nakonec zachránila moje žena a žádný Blaze.“

„Ale to ne, miláčku,“ vysvětlovala klidně. „Kdyby se pan Tyrone o koně tak nestaral, ten človíček by se k němu dostal mnohem dřív, a kdybych se já nevrátila z ostrova Wight, protože jsem si řekla, že se snad nic nestane, když přijedeme a nikdo o tom nebude vědět, kdybych se nepostavila zrovna u startu, určitě by se našel někdo jiný, kdo by toho člověka odtáhl, spousta lidí se už na to chystala. To jen že jsem se k tomu náhodou dostala první.“ Sladce se na mne usmála. „Už roky jsem se tak nepobavila.“

Pak se den rozpadl na tisíce detailů, které jsem příliš nevnímal. Spousta lidí říkala spoustu věcí. Vybavují se mi jen některé podrobnosti. Jak Dermot Finnegan přijímal malý model zlatého poháru a tvářil se přitom, jako by přijímal svatý grál. Jak mi Willy Ondroy vyprávěl, že Charlieho Bostona vyvedli ze závodiště, nebo jak mi Eric Youll vysvětloval, že se sbor stevardů chystá zakázat Bostonovi vstup na všechna závodiště s trvalou platností a že mu zřejmě také zastaví činnost, vezmou mu bookmakerskou licenci, takže Boston bude muset zavřít všechny své kanceláře.

Derry mi řekl, že mluvil telefonicky s Luke-Johnem a dozvěděl se, že Luke-Johnův přítel nakonec od Bostona těch padesát tisíc přijal a zeje hluboce vděčný, že Tiddely Porn nevyhrál.

Colly Gibbons mě pozval na skleničku. Odmítl jsem. Pití mě toho času nelákalo. S Gibbonsem přišla jeho žena. Žádný americký plukovník nebyl v dohledu.

Pat Roncey se na mne zarputile díval, ruce v kapsách. Zeptal jsem se ho, jestli prodal moje telefonní číslo témuž člověku, kterému prozradil, kde je Tiddely Porn. Odbojně se snažil hájit: Ten člověk prý stál o mou adresu dokonce víc než o adresu koně. Jaký člověk? Takový vysoký, nažloutlý, s cizím přízvukem. Prý tvrdil, že píše pro New Statesmana. Copak to Pat neví, že New Statesman vůbec nemá dostihovou stránku? Ne, to prý nevěděl.

Vzpomínám si, jak Sandy Willisová vedla kolem Zig Zaga a ustaraně se na mne usmála. Zeptal jsem se, jestli je kůň v pořádku. Řekla,

že doufá, že ano, chudák starý. Pak zamručela polohlasem zcela neženský komentář na účet žokeje, který dostih prošvihl. Také řekla, že si oblíbila Tiddely Porna a že je ráda, že si tak dobře vedl. Prý vyhrála trošku peněz, protože přišel druhý a ona si na něho vsadila. A že už musí jít, protože Zig Zag potřebuje řádně vyhřebelcovat.

Huntersonovi stáli zasmušile vedle Egocentrika a poslouchali trenérův výklad o tom, jak jejich kůň z tomboly nejmíň rok nebude moct běhat, protože se ošklivě zhroutil, a kdoví jestli prý vůbec kdy ještě poběží.

Tahle informace mi pronikla do mozku zcela ostře. Když nebude Egocentrik běhat, neobjeví se na dostizích Huntersonovi, ani Gail. Ani to ne.

Už jsem měl všeho po krk. Tělo mě bolelo a také jsem poprvé v životě pochopil, co je „bolavá duše“. Toho trápení jsem měl moc, a nebyl jsem si jistý, jestli stálo za to. Vjoersterod už nežil. Bert Checkov nežil, podvod s odhlášenými favority už nežil... a nebude existovat až do té doby, kdy s tím začne někdo další, dokud se nenajde jiný ostrý chlapec s výhrůžkami a gorilami. Jenže příště to bude muset likvidovat někdo jiný. Já už nechci. Já si toho užil víc než dost.

Pomalu jsem se loudal po dráze. Zůstal jsem stát u vodního příkopu. Domů jsem ještě nemohl, musel jsem počkat na zvláštní vlak. do konce posledního dostihu. Nemůžu domů, dokud nezatelefonuju Luke-Johnovi a nedomluvím se s ním na konečné verzi své rubriky do nedělního čísla. Stejně nemám, k čemu bych se domů vracel, leda do prázdného bytu a k představám prázdné budoucnosti.

Za mnou zašustěla tráva... někdo se blížil. Neotáčel jsem se, nechtělo se mi s nikým bavit.

„Tyre.“

Okamžitě jsem se otočil. Byla náhle jiná, měkčí, ne tak chladná, věcná a samozřejmá. Krásná. Tuze jsem toužil po tom, co jsem neměl právo chtít.

„Tyre, proč jsi mi nevyprávěl o své ženě?“

Potřásl jsem hlavou, neodpověděl jsem.

„Byla jsem v baru s Harrym a se Sárou. Někdo nás představil majorovi Gibbonsovi a jeho ženě, protože byl také v tom tvém článku v Tally jako Harry a Sára. Bavili se o tobě... Major Gibbons říkal, že to s tvou ženou je skutečně tragédie. Zeptala jsem se, jaká tragédie, a tak nám vyprávěl...“

Odmlčela se. Já se zhluboka nadechl. Zdržel jsem se komentáře. „Já řekla, že je štěstí, být tak bohatá, že to usnadňuje trochu situaci, a on

na to řekl, jak bohatá, že prý nemá ani vindru a že prý ty jsi věčně bez peněz, protože se o ni tolik staráš, a že bys na tom mohl být docela dobře, kdybys ji dal do nemocnice, takže by všechny výlohy platil stát, místo toho se moříš...“

S odvrácenou hlavou se zadívala do dálky přes dráhu. „Proč jsi mi to neřekl?“

Polkl jsem a s námahou odpověděl: „Nemám rád... nechci... cenu útěchy.“

Po chvilce řekla: ,Já ti rozumím,“ a já měl pocit, že mi skutečně rozuměla.

Trochu sejí chvěl hlas. Řekla: „Kdyby sis vzal mě, kdybych já byla dostala obrnu... je mi jasné, jak velice tě potřebuje. Kdybych to byla já... kdybys mě opustil...“ Smála se a vzlykala zároveň. „Život dovede být opravdu sprostý. Najdu člověka, se kterým se nikdy nechci rozejít, se kterým bych byla ochotná chroustat kůrky... a nemůžu ho mít... ani občas, aspoň na chviličku.“