Kapitola 3.
Z Rak Ktolu jsem letěl na západ, pak jsem se proměnil ve vlka, překročil východní hranici s Maragorem a Tolnedranskými horami jsem se dostal k jižnímu konci Údolí. Celkem jsem byl sám se sebou spokojen. V Rak Ktolu se mi docela zadařilo.
Zkraje večera jsem se dostal do své věže.
"Tak jak to šlo?" ptal se Beldin, když jsem k němu dorazil.
"Docela dobře," řekl jsem velice neutrálním tónem, protože chvastounství moc neuznávám.
"Co se stalo, otče?" zeptala se Pol svým podezíravým tónem, který nasazuje vždycky, když jsem z jejího dosahu déle než pět minut. Přál bych si, aby mi Polgara alespoň jednou důvěřovala. To by se ovšem asi zastavilo i slunce.
Potřásl jsem hlavou. "Došel jsem do Rak Ktolu."
"No... ano, to víme. A?"
"Mluvil jsem s Ktačikem."
"A?"
"Nezabil jsem ho."
"Otče, tak to, prosím, vyklop!"
"No, po pravdě řečeno, provedl jsem ho květinovou zahradou a řekl mu spoustu věcí, které už znal, abych zjistil jeho schopnosti. Není tak dobrej, jak jsem si myslel," Přešel jsem ke své oblíbené židli a posadil se. "Bude něco k večeři?"
"Ještě se vaří. Mluv, otče. Řekni nám konečně, co se opravdu stalo."
"Vplížil jsem se do Ktačikova města a navštívil ho uprostřed noci. Udělal jsem velký humbuk a řekl mu, že jestli nebude držet Murgy stranou západních království, může se stát, že naštve Alorny tak, že Riva proti němu použije Orb. Samozřejmě, že to se nestane, ale mám pocit, že ta zmínka Ktačika docela polekala. V jistém směru je to velmi lehkověrný muž. Jsem si jist, že věří tomu, že jsem starej páprda, co obchází země a každému vykládá obecně známé pravdy. Pak jsem nastolil problém, že jestli někdo udělá něco, co nemá, tak uvrhne celý svět do naprostého chaosu."
"A on ti věřil?" ptal se nevěřícně Beldin.
"Vypadalo to tak. Alespoň se zdálo, že o tom přemýšlí, jako by ho to trápilo. Potom jsme mluvili o Ašabských věštbách. Jak Ktačik tak Urvon se snaží nasadit své lidi do domu v Ašabě, aby si získali kopie pro sebe, ale nabyl jsem dojmu, že je Torak střeží velmi žárlivě. Zedar se vší silou snaží zabránit, aby se jeho bratři ve zbrani dostali do Ašaby. Ti tři se nenávidí skoro svatou nenávistí."
"Jak Ktačik vypadá?" zeptal se mě Beldin. "Toho strakáče Urvona jsem párkrát viděl, ale Ktačika vlastně nikdy."
"Vysoký, vyzáblý, s dlouhým bílým vousem. Vypadá jako chodící kostlivec."
"Zvláštní."
"Co je zvláštní?"
"Že si Spálená tvář libuje v ošklivosti. Ktačik podle tvého popisu vypadá hrozně a ten flekatý Urvon by taky žádnou medaili za vzhled nedostal. Snad jen Zedar nevypadá tak hrozně... pokud ovšem nepočítáš jeho hnusnou povahu."
"Ty zrovna nemáš moc co říkat, strýčku," připomněla mu Pol.
"To jsi neměla říkat, Pol. Tak co teď, Belgarate?"
Poškrábal jsem se ve vousech. "Zavoláme dvojčata a pokusíme se spojit s naším Mistrem. Angarakové musí dostat nezměněné kopie Věšteb a Torak se všemožně snaží tomu zabránit."
"Smíme to udělat?" zeptala se Pol.
"Nejsem si jist," přiznal jsem, "ale řekl bych, že se o to musíme pokusit. Zedar má možná jednu dobrou kopii, ale já bych nerad, aby osud světa závisel na nějakém 'možná'."
Za chvíli se ukázalo, že bylo velmi jednoduché spojit se s Aldurem. Možná to bylo tím, že jsme se nacházeli v přechodném stavu mezi časem, kdy nás vedli bohové a časem, kdy měla převzít vládu Proroctví. V každém případě stačilo prosté 'Mistře, potřebujeme tě' a byl mezi námi. Sice trochu nezřetelný, ale byl to on.
Okamžitě přistoupil k Polgaře, což mě zřejmě nemělo překvapit. "Moje milovaná dcerko," oslovil ji a pohladil po tváři.
Věřili byste mi, že mnou v tu chvíli projela vlna žárlivosti? Polgara byla moje dcera, ne jeho. Myslím, že jak stárneme, tak se všichni trochu měníme. Musel jsem opravdu dost silně potlačit svůj instinktivní protest. Myslím, že žárlivost je symptom lásky... sice primitivní, ale je. Skutečně jsem miloval svou černovlasou dceru, a protože láska a s ní i nenávist je prazákladem všeho, co jsem, Polgara už tenkrát na celé čáře vyhrála. Sice se hádáme nějaké …
