„Já si myslel, že se vrátíš,“ kývl mu na pozdrav Dvoukvítek.
„Nechci o tom mluvit,“ zabručel Mrakoplaš.
„Budeme mluvit o něčem jiném?“
„Jo, nejlepší by bylo, kdybychom probrali, jak se zbavit těch provazů,“ utrhl se čaroděj. Trhnul rukama spoutanýma v zápěstí silným provazem.
„Vůbec nedovedu pochopit, proč jsi tak důležitý,“ ozvala se teď Herrena. Seděla proti nim na velkém kameni a přes kolena měla meč. Většina jejích mužů ležela o něco výš za kameny a pozorovala cestu. Mrakoplaš a Dvoukvítek byli až k pláči snadná kořist.
„Weems mi řekl, co ta vaše bedna udělala Ganciovi,“ dodala. „Nemůžu říct, že bych to považovala za nějakou velkou ztrátu, ale doufám, že je té bedně jasné, že jakmile se objeví na dohled, podříznu vám oběma krky?“
Mrakoplaš divoce zakýval hlavou.
„Dobrá,“ usmála se Herrena. „Tebe chtějí mrtvého, nebo živého, mně osobně je to koneckonců jedno, ale někteří z mých mládenců by se tě rádi zeptali na pár věciček o těch trolech. Kdyby slunce nevyšlo právě včas —“
Nechala nedokončenou větu viset ve vzduchu a pomalu odešla.
„Tak, to jsme se dostali do pěknýho maléru,“ prohlásil Mrakoplaš. Znovu zalomcoval spoutanýma rukama. Těsně za ním byl kámen, a kdyby se mu podařilo zvednout spoutané ruce, jo bylo to přesně tak, jak si myslel. Zatímco mu kámen dřel ruce do krve, nebyl dost drsný, aby uškodil tvrdým provazům.
„Ale proč honí právě nás?“ přemýšlel nahlas Dvoukvítek. „Určitě to má něco společného s tou hvězdou, co?“
„Ale já o té hvězdě vůbec nic nevím,“ ohrazoval se Mrakoplaš. „Vždyť jsem na univerzitě ani nechodil na přednášky z astrologie.“
„Já si myslím, že nakonec všechno dobře dopadne,“ oznámil mu klidným tónem Dvoukvítek.
Mrakoplaš se na něj podíval. Podobné poznámky ho vždycky nesmírně popouzely.
„Ty tomu fakt věříš?“ zeptal se. „Ale fakt, věříš?!“
„No, věci se zatím vždycky nakonec nějak vystříbřily, když o tom tak přemýšlím.“
„Jestli myslíš to, že se celý můj život za poslední rok ocitl v troskách, potom máš možná pravdu. Já jsem dávno přestal počítat, kolikrát jsem málem přišel o život —“
„Sedmadvacetkrát,“ prohlásil Dvoukvítek konverzačním tónem.
„Cože?“
„O život jsi málem přišel sedmadvacetkrát,“ vysvětloval mu Dvoukvítek. „To máš jednoduchý počet. Ale nepřišel jsi o něj.“
„Co? O jaký počet jsem měl přijít?“ vyptával se zmatený Mrakoplaš, který už měl zase známý pocit, že mu smysl konverzace nějak uniká.
„Ne o počet. O život. Kolikrát jsi byl málem zabit, tedy nebyl. Nezdá se ti to trochu podezřelé?“
„No, jestli myslíš, že mi to vadí, tak to se moc mýlíš,“ ušklíbl se Mrakoplaš. Zachmuřeně se díval na špičky nohou. Dvoukvítek měl samozřejmě pravdu. Zaklínadlo si ho udržovalo hezky naživu. Kdyby skočil ze skály, určitě by ho v pádu zbrzdil mrak, který by náhodou letěl kolem.
Potíž s celou tou teorií byl v tom, pomyslel si, že fungovala jen do té chvíle, dokud neuvěřil, že je to pravda. V okamžiku, kdy si řekne, že je nezranitelný, bude mrtvý na to šup.
Takže, vzato kol a kolem bude nejlepší na to vůbec nemyslet.
A kromě toho se může zatraceně mýlit.
Jediná věc, kterou si byl jist, bylo, že ho začíná bolet hlava. Doufal, že Zaklínadlo se právě vyskytuje někde v bolestivé části jeho ubohé hlavy a schytá si to z první ruky. Když výprava odjížděla z mýtiny, seděli jak Mrakoplaš, tak Dvoukvítek na koni před jedním ze svých věznitelů. Mrakoplaš se nepohodlně kýval před Weemsem, který si vymkl kotník a byl ve velmi špatné náladě. Dvoukvítek seděl před Herrenou, a protože byl mnohem menší než ona, měl tu výhodu, že měl alespoň uši v teple. Herrena v jedné ruce svírala tasený nůž a ostražitě pátrala po sebemenší známce přítomnosti jakékoliv chodící truhlice. Zatím sice nepochopila, co je Zvazadlo zač, ale byla dost chytrá na to, aby si uvědomila, že truhla nedovolí, aby byl Dvoukvítek zabit.
Netrvalo dlouho a Zavazadlo se objevilo před nimi na stezce. Víko bylo otevřeno dokořán. Bylo plné zlata.
„Objeďte to,“ přikázala Herrena.
„Ale-“
„Je to past.“
„To můžu p…
