Celá e-kniha Úžasná Zeměplocha – Lehké fantastično ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
„Do krámu!“ zavolal Dvoukvítek.
„Je tady někdo?“ ptala se Bethan.
„Grrrm!“ prohlásil Mrakoplaš.
„Myslím, že bychom ho měli někam posadit a dát mu sklenici vody,“ prohlásil Dvoukvítek. „Jestli tady nějaká je.“
„Je tady všechno možné,“ hlásila Bethan.
Místnost byla plná polic a police byly plné věcí. Věci, které se do nich nevešly, visely v chomáčích od temného stropu. Po zemi se povalovaly krabičky a sáčky s všemožným obsahem.
Zvenku sem nedoléhal jediný zvuk. Bethan se ohlédla a snadno zjistila proč.
„V životě jsem neviděl pohromadě tolik krámů,“ prohlásil Dvoukvítek.
„Jenže je jedna věc, kterou tady nemají,“ oznámila jim Bethan.
„Jak to můžeš tak jistě vědět?“
„Stačí se podívat. Právě jim došly východy.“
Dvoukvítek se otočil. Tam, kde byly před chviličkou dveře a výkladní okno, byly teď police plné věcí. A vypadaly, jako by tam stály od nepaměti.
Dvoukvítek posadil Mrakoplaše na starou rozvrzanou židli a s pochybovačným pohledem začal prohlížet police. Byly tam krabice plné hřebíků a kartáčů na vlasy. Byly tam tyče mýdla vybledlé stářím. Celá jedna police byla plná kelímků voňavé koupelové soli, na které někdo připevnil neumělé tabulky s ještě neumělejšími nápisy, že koupelová sůl je dárek nad dárky. Taky tam byla silná vrstva prachu.
Bethan prohlížela police na druhé straně místnosti a najednou se zasmála.
„Pojď se podívat na tohle!“ zvolala.
Dvoukvítek se podíval. Bethan držela v ruce — no byl to maličký kopec s pavilonkem nahoře. Pavilonek byl polepen drobnými mušličkami a majitel napsal na střechu „Speciální suvenýr“. Střecha se samozřejmě otvírala, hrála jednoduchou sladkou melodii a dovnitř se daly naskládat například cigarety.
„Už jsi někdy viděl něco takového?“ smála se Bethan. Dvoukvítek zavrtěl hlavou. Ústa měl otevřená dokořán.
„Není ti nic?“ zeptala se ho Bethan.
„Je to ta nejkrásnější věc, kterou jsem v životě viděl.“
Nad hlavami se jim ozvalo tiché bzučení. Zvedli hlavy. Z temnoty u stropu se spouštěla černá koule. Na jejím povrchu se rozsvěcovala a zase zhasínala malá červená světélka. Jak ji tak pozorovali, otočila se a upřela na ně jedno velké skleněné oko. To oko vypadalo výhrůžně. Zdálo se, že dává najevo, že vidí něco velice nechutného.
„Haló!“ zvolal znovu Dvoukvítek.
Nad okrajem pultu se objevila hlava. Vypadala dost rozzlobeně.
„Doufám, že máte v úmyslu za tu věc zaplatit,“ prohlásila hlava ošklivým tónem. Její výraz naznačoval, že čeká, že Dvoukvítek řekne „samozřejmě“, a ona mu stejně nebude věřit.
„Za tohle?“ ozvala se Bethan. „To bych si nekoupila, ani kdybyste mi do toho přidal hrst diamantů.“
„Já to koupím,“ ozval se dychtivě Dvoukvítek. „Kolik?“ a sáhl do kapsy. Najednou se zasmušil.
„Jenže já nemám žádné peníze. Všechny jsem nechal ve svém Zavazadle,“ začal smutně. „Ale mohl bych...“
Hlava zaprskala. Potom zmizela za pultem a vynořila se za vzorky kartáčků na zuby.
Patřila velmi malému mužíkovi, který se skoro ztrácel v zelené zástěře. „Nemáte peníze?“ ušklíbl se. „Takže vy si klidně přijdete do mého obchodu bez peněz...“
„My jsme původně ani nechtěli,“ vysvětloval mu rychle Dvoukvítek. „Vlastně jsme si ani nevšimli, že tady je.“
„Nebyl tady,“ prohlásila rozhodně Bethan. „Je kouzelný, že?“
Malý obchodník zaváhal.
„No,“ zdráhavě souhlasil, „trošičku.“
„Trošičku?“ řekla Bethan. „Trošičku kouzelný?“
„Opravdu jenom trošičku,“ připouštěl a pomalu ustupoval. „No dobře,“ uznal nakonec porážku, když ho Bethan nepřestávala upřeně pozorovat. „Je kouzelný. Nemůžu s tím nic dělat. Takže se ty pitomé dveře znovu objevily a zase zmizely, že?“
„Správně, a ta věc, co se spustila od stropu, se nám taky ani trochu nelíbí.“
Zvedl hlavu a zamračil se. Potom prošel dveřmi s korálkovým závěsem, který se napůl ztrácel za zbožím. Z vedlejší místnosti k nim dolehlo hlasité bzučení a cinkání a černá koule zmizela ve stínech u stropu. Místo ní se nejdřív objevil svazek bylinek s cedulkou, která je označovala jménem Dvoukvítkovi naprosto neznámým a doporučovala …
