JEDENÁCT
Té noci ujížděli, jak nejrychleji to šlo. Poněkud je zdržoval nákladní pony, jelikož se zmohl pouze na mírný klus.
V noci se opět rozpršelo, což jim na náladě nijak nepřidalo. Hodinu před úsvitem déšť ustal a první záblesky světla na východě zbarvily oblohu mdlou perleťovou barvou. S přibývajícím světlem se Will začal poohlížet po místě k utáboření.
Horác si všiml, že se rozhlíží. „Co takhle ještě pár hodin jet?“ navrhl. „Koně zatím nejsou moc unavení.“
Will se rozmýšlel. Za celou noc nenarazili na žádné stopy ani na žádné důkazy přítomnosti wargalů v této oblasti. Nechtělo se mu však postupovat proti Gilanovu doporučení. V minulosti se už přesvědčil, že je zpravidla dobré řídit se radami zkušených hraničářů. Vše se nakonec rozhodlo, když dojeli za zatáčku a zhruba čtyřicet kroků od cesty spatřili skupinu hustých keřů. V nejvyšší části sahaly do výšky deseti stop a tvořily neprostupnou stěnu, která mohla poskytnout útočiště před větrem i před očima nepřátel, kdyby se tu nějací náhodou vyskytli.
„Tady se utáboříme,“ řekl Will a ukázal na křoviska. „Je to po spoustě hodin první ucházející místo. Kdoví kdy narazíme na další takové.“
Horác pokrčil rameny. Vcelku spokojeně nechal rozhodnutí na Willovi. Jen vyslovil svůj návrh, nijak se nepokoušel připravovat hraničářského učně o jeho pravomoci. Horác byl v podstatě prostá duše. Klidně přijímal příkazy a rozhodnutí jiných lidí. Teď jeď. Tady zastav. Tam bojuj. Dokud osobě, která rozhodovala, věřil, nedělalo mu potíže se podřídit.
A Willovu úsudku věřil. Měl jistou mlhavou představu, že během hraničářského výcviku se lidi nějak stávají rozhodnější a chytřejší. A v tom měl pochopitelně do značné míry pravdu.
Když sesedli a vedli koně hustým křovím na palouk uprostřed, Will si trochu oddechl. Kromě několika krátkých přestávek na odpočinek strávili v sedle celou noc a Will měl tělo zdřevěnělé víc, než čekal. Několik hodin poctivého spánku mu právě teď připadalo jako vynikající nápad. Pomohl Evanlyn dolů z nákladního ponyho – měl nákladní sedlo a z něj se jí hůř sesedalo. Will pak rozepnul popruhy a začal vybalovat zásoby jídla a také srolované plátno, které používali jako přístřešek za nepříznivého počasí.
Evanlyn se téměř beze slova protáhla, pak několik kroků poodešla a usedla na plochý kámen.
Will nevrle vytáhl jeden z ranců s jídlem a položil ho do písku k jejím nohám.
„Můžeš začít chystat jídlo,“ řekl jí poněkud ostřeji, než měl původně v úmyslu. Už ho rozčilovalo, že dívka si vždycky jen sedne, udělá si pohodlí a práci nechá na něm a na Horácovi. Podívala se na ranec a zlostí zčervenala.
„Já ani nemám moc hlad,“ odsekla. Horác sice právě odsedlával koně, ale ochotně přiskočil.
„Já to udělám,“ nabízel se ve snaze zabránit hádce. Jenže Will zvedl ruku a zadržel ho.
„Ne,“ odmítl. „Ty postav přístřešek. Jídlo může připravit Evanlyn.“
Jejich pohledy se do sebe zaklesly. Oba byli rozzlobení, ale ona si uvědomovala, že pravdu má on. Nepatrně pokrčila rameny a sáhla po ranci. „Když to má pro tebe takový význam,“ zamumlala a pak se zeptala: „Nebude vadit, když oheň místo mě rozdělá Horác? Umí to mnohem rychleji než já.“
Will návrh zvažoval a zamyšleně přimhouřil oči. Nechtělo se mu rozdělávat oheň, dokud byli ještě v Celtice. Bylo by to proti zdravému rozumu, cestovat v noci, aby je nikdo neviděl, a pak zapálit oheň, jehož kouř je za denního světla nápadný. Dalším důvodem byla i včerejší Gilanova slova.
„Žádný oheň,“ nesmlouvavě rozhodl Will. Evanlyn nazlobeně hodila ranec s jídlem na zem.
„Já už nechci studené jídlo!“ odmítla ostře. Will si ji chladně měřil.
„Ještě nedávno jsi jedla úplně cokoli, teplé nebo studené, hlavně že to bylo jídlo,“ připomněl jí. Evanlyn sklopila oči. „Podívej,“ pokračoval Will klidnějším hlasem, „Gilan ví o těchhle věcech mnohem víc než my tři dohromady a podle něj se máme snažit, aby nás někdo neobjevil. Jasné?“
Evanlyn něco zamumlala. Horác je oba pozoroval, na jeho poctivé tváři bylo vidět, že jejich spor ho trápí. Nabídl …
