ČTRNÁCT
Sledovat wargaly bylo snadnější, než čekali. Byla to prostoduchá stvoření, soustředěná pouze na jediný úkol, jímž teď bylo dopravit celtické horníky na určené místo. Žádného útoku se v těchto končinách neobávali, protože obyvatelstvo už vyhnali, a tak nevysílali zvědy ani zametače stop. Jejich jednotvárné bručení, jež znělo stejně zlověstně jako prve, přehlušilo i všechen hluk, který nechtěně způsobili jejich pronásledovatelé.
V noci se wargalové jednoduše utábořili tam, kam právě došli. Horníci zůstávali stále spoutaní a stály u nich stráže, zatímco zbytek jednotky spal.
Na počátku druhého dne pochodu začalo Willovi docházet, kam mají wargalové asi namířeno. Rozjel se o kus napřed a spoléhal na Cuka, že kdyby hrozilo nějaké nebezpečí, vycítí ho jako první. Nyní se kousek vrátil a čekal na Horáce s Evanlyn, až k němu dojedou.
„Zdá se, že míříme k Trhlině,“ sdělil jim a bylo na něm vidět, že je z toho zmatený.
V dáli před sebou už rozeznávali vysoké, hrozivé útesy, které se vypínaly nad mohutnou průrvou v zemském povrchu. Samotná Celtika byla hornatou krajinou, Morgarathovo panství však čnělo dobrých tisíc stop nad ni.
„Já bych o to tedy moc nestál, slézat z těch útesů po lanech a žebřících,“ prohlásil Horác a trhnutím hlavou ukázal příslušným směrem.
„A i kdybys o to stál, musel bys na druhé straně najít rovné místo, kde bys mohl začít,“ řekl Will. „A takových je určitě hodně málo. Největší část útesů spadá strmě až dolů.“
Evanlyn se podívala z jednoho na druhého. „A přece to Morgarath už jednou dokázal,“ připomněla. „Třeba má v úmyslu zaútočit stejnou cestou i na Araluen.“
Horác zadržel koně a přemýšlel o jejích slovech. Will s Evanlyn zastavili vedle něj. Horác si chvíli kousal rty a vzpomínal na vyučovací hodiny, kdy do něj ve škole sira Rodneyho učitelé vtloukali vědomosti. Potom zavrtěl hlavou.
„Tohle je něco jiného,“ řekl nakonec. „Útok na Celtiku byl spíš nájezd než vpád. Na ten mu stačilo nejvýš takových pět set mužů, a tak mohli snadno postupovat. Ke vpádu do Araluenu by potřeboval celé vojsko – a přes ty útesy a Trhlinu by ho na pár žebřících a provazových mostech nedostal.“
Will ho se zájmem poslouchal. Takový projev od něj nečekal. Horác se nepochybně za posledních sedm či osm měsíců naučil víc než jen zacházet s mečem.
„Určitě dostal, kdyby měl čas…“ začal Will, ale Horác znovu zavrtěl hlavou, tentokrát ještě rozhodněji.
„Mužstvo ano, nebo v tomhle případě wargaly. Když budeš mít dost času, dostaneš je přes útesy, i přes Trhlinu. Trvalo by to měsíce, ale zvládnout by se to dalo. I když čím déle by to trvalo, tím větší by byla pravděpodobnost, že se prozradí, o co se pokoušíš.
Jenže vojsko potřebuje výstroj – těžké zbraně, zásobovací vozy, potraviny, stany, náhradní zbraně a kovářské nástroje na jejich opravy. Koně a voly, kteří by táhli vozy. Tohle všechno bys nikdy přes útesy nedostal. A i kdyby ano, jak bys to dostal přes Trhlinu? To je prostě nemožné. Sir Karel vždycky říká, že…“
Horác si uvědomil, že ho oba pozorně poslouchají, a zrudl. „Nechtěl jsem mluvit tak dlouho,“ zamumlal a pobídl koně vpřed.
Will jel za ním a kroutil hlavou. Zapůsobilo na něj, jak se kamarád ve věci vyzná. „Ale vůbec ne,“ ujišťoval Horáce. „To, co říkáš, je rozumné.“
„Jenže pořád neznáme odpověď na otázku, k čemu se chystá.“ řekla Evanlyn.
Will pokrčil rameny. „Počítám, že to dost brzy zjistíme,“ prohlásil a pobídl Cuka, aby se opět dostal o kus napřed.
***
Zjistili to následujícího večera.
První náznak toho, co se děje, zachytili stejně jako předtím sluchem: tlučení palic dopadajících na kámen a na dřevo. Když se ještě více přiblížili, zaslechli jemnější zvuk. Nepřetržité, i když nepravidelné praskání. Will dal Horácovi a Evanlyn znamení, aby zastavili. Sám sesedl z koně a opatrně postupoval po cestě k poslední zatáčce.
Zahalený v pláštěnce se obezřetně pohyboval od jednoho úkrytu k druhému, sešel z cesty a pátral po výhodném místě, odkud by mohl sledovat její další úsek. Téměř okamžitě spatřil vr…
