ŠESTNÁCT
Will pokračoval dál a Horáce nechal za sebou. Tunel byl nejprve nízký, potom se však strop začal prudce zvyšovat. Na stěnách i na dně tunelu bylo znát, jak krumpáče a vrtací dláta Celtiků skálu rubaly a drtily, aby průchod rozšířily.
Zdálo se, že původní úzký průchod nebyl ničím víc než pouhou skalní puklinou. Když však Will postupoval dál, viděl, že horníci ji významně rozšířili, takže vzniklo dost místa, aby prošlo pět mužů vedle sebe. A tunel vytrvale stoupal vzhůru do nitra hor.
Kruh světla ukázal, kde tunel končí. Will odhadoval, že zatím ušel zhruba čtyři sta kroků a konec byl vzdálený dalších padesát. Světlo, které viděl, mu připadalo jasnější než obyčejný svit měsíce, a jakmile z tunelu opatrně vyšel, pochopil proč.
Hory se zde rozestupovaly a vytvářely velké údolí asi dvě stě kroků široké a šest set kroků dlouhé. Na jedné straně spatřil v měsíčním svitu důkladnou dřevěnou stavbu, která směřovala nahoru k vrcholu náhorní plošiny. Když stavbu chvilku zkoumal, pochopil, že jsou to schody. Dno údolí ozařovaly táborové ohně a v oranžovém mihotavém světle bylo vidět stovky pohybujících se postav. Willa napadlo, že zde bude pravděpodobně shromaždiště Morgarathovy armády. V tuto chvíli sloužilo jako místo, kam wargalové na noc odváděli celtické vězně.
Will se zastavil a pokusil se zapamatovat si, co vidí. Plošina, která tvořila podstatnou část Morgarathova panství, byla ještě přinejmenším o sto padesát stop výš. Ale schody a méně prudké svahy okolních hor by umožnily poměrně snadný sestup do tohoto údolí, které muselo být určitě ještě nějakých sto stop nad úrovní, na které stál most. Tunelem by vojska odsud sestoupila až k mostu. Zase jednou mu v hlavě zazněl Haltův hlas: projít se dá všude.
Will se přesunul nalevo od ústí tunelu, našel si úkryt ve změti skal a balvanů a podrobně zjišťoval, co má před sebou. Uprostřed údolí stála hrubá palisáda. Za dřevěným opevněním hořela spousta malých ohnišť a kolem každého z nich seděla nebo polehávala skupinka postav. Podle všeho to byl prostor pro vězně.
Velká ohniště mimo ohrazenou část označovala místa, kde tábořili wargalové. V záři plamenů Will zřetelně rozeznával jejich nemotorné kolébající se postavy. Nedaleko od Willa však hořelo ještě jedno ohniště, u něhož to vypadalo trochu jinak. Postavy kolem ohně byly vzpřímenější a jejich chování spíš připomínalo lidi. Ze zvědavosti se Will pokusil k ohništi přiblížit, téměř nehlučně klouzal tmou, rychle se pohyboval od jednoho úkrytu k druhému, až se dostal těsně k hranici kruhu, který vytvářelo světlo vrhané ohněm – do místa, které ti, kdo sedí u ohně, jak dobře věděl, vnímají jako velmi temné.
Nad ohněm se zvolna opékal velký kus nějakého masa. Z vůně pečínky se Willovi začaly sbíhat sliny. Už celé dny nejedl nic jiného než studenou stravu a tohle maso vonělo tak lákavě. Uvědomil si, že mu začíná kručet v žaludku, a projel jím strach. Napadlo ho, že by to byla veliká smůla, kdyby se prozradil kručením v břiše. Strachy ho hned přešla chuť. Ovládl své útroby, přitiskl se tváří k balvanu nízko u země a pokusil se získat lepší výhled na ty, kteří hodovali u ohně.
Právě v tu chvíli se jeden z nich naklonil kupředu a ukrojil si pořádný kus šťavnaté pečeně. Opatrně držel horké maso v ruce, a tak se Will v jasné záři ujistil, že sedící u ohně opravdu nejsou wargalové. Podle hrubých kazajek z ovčí kůže, vlněných kamaší pošitých kůží a těžkých kožešinových bot šlo nejspíš o Skandijce.
Pozoroval je dál a uviděl jejich rohaté helmice, okrouhlé dřevěné štíty a válečné sekery odložené na hromadě po straně tábořiště. Podivil se, co tu asi dělají, tak daleko od moře.
Muž dojedl svůj kus masa a otřel si ruce o ovčí kazajku. Říhl a potom se pohodlně usadil u ohně.
„Budu sakra rád, až přidou Olvak a jeho chlapi,“ řekl se silným skandijským přízvukem. Téměř mu nebylo rozumět. Will věděl, že Skandijci mluví stejným jazykem, jakým se mluví v araluenském království. Nyní je slyšel poprvé a měl co dělat, aby alespoň něco pochytil.…
