DVACET
Gilan odvrátil zrak od královy utrápené tváře. Všichni, kdo byli ve stanu, viděli královu bolest, když pochopil, že jeho dceru zabili Morgarathovi wargalové. Gilan pohlédl na ostatní, hledal u nich nějakou podporu. Dobře viděl, že všichni se vyhýbají pohledu do králových očí.
Duncan povstal ze židle, přešel ke vchodu do stanu a zahleděl se k jihozápadu, jako by tam v dáli mohl spatřit svoji dceru.
„Kasandra odjela na návštěvu do Celtiky před osmi týdny,“ řekl. „S princeznou Madelydd jsou přítelkyně. Když začaly ty potíže s Morgarathem, myslel jsem si, že tam bude v bezpečí. Neměl jsem důvod povolávat ji zpět.“ Obrátil se opět k přítomným a upřel pohled na Gilana. „Mluv. Pověz mi všechno, co víš…“
„Můj pane…“ Gilan se odmlčel a urovnával si myšlenky. Věděl, že musí králi povědět co nejvíc. Zároveň mu však nechtěl zbytečně působit bolest. „Ta dívka nás zahlédla a přišla k nám. Poznala, že Will a já jsme hraničáři. Podle všeho se jí podařilo uniknout, když na ně zaútočili wargalové. Řekla, že ostatní byli…“
Váhal. Nemohl mluvit dál.
„Pokračuj,“ vybídl ho Duncan. Hlas měl pevný. Už se opět ovládal.
„Řekla, že wargalové je zabili, můj pane. Všechny,“ dokončil Gilan spěšně. Cítil, že bude lepší, když to sdělí rychle. „Podrobnosti nám neřekla. Nedokázala to. Byla vyčerpaná – na těle i na duchu.“
Duncan kývl. „Ubohé děvče. Muselo být hrozné něco takového sledovat. Je to dobrá služebná – vlastně spíš Kasandřina přítelkyně,“ dodal tiše.
Gilan měl potřebu mluvit s králem dál, chtěl mu povědět každičkou podrobnost, kterou o ztrátě jeho dcery věděl. „Nejdřív jsme ji málem pokládali za chlapce,“ řekl, když se mu vybavil okamžik, kdy Evanlyn přišla do jejich tábora. Duncan zmateně vzhlédl.
„Za chlapce?“ divil se. „S tou její záplavou zrzavých vlasů?“
Gilan pokrčil rameny. „Zkrátila si je. Zřejmě proto, aby vypadala jinak. V podhůří celtických hor je teď plno všelijakých pobudů, loupežníků a také wargalů.“
Měl dojem, že tu něco nesouhlasí. Byl k smrti unavený, nesmírně toužil po spánku a jeho hlava nepracovala, jak by měla. Král ale řekl něco, co nesedělo. Něco, co…
Potřásl hlavou, aby se pročistila, ale podklesla pod ním kolena a byl rád, že Haltova ruka ho pohotově podepřela. Duncan si toho pohybu všiml a okamžitě zvedl ruce v omluvném gestu.
„Hraničáři Gilane,“ oslovil ho, přistoupil k němu a podal mu ruku. „Odpusť mi. Jsi vyčerpaný a já tě tu zdržuji kvůli své osobní bolesti. Halte, dohlédni prosím, aby se Gilan najedl a odpočinul si.“
„Ještě Blaze…“ vzpomněl si Gilan na svého koně, který čekal před stanem. Halt ho uklidňoval.
„To je v pořádku. O Blaze se postarám.“ Ještě jednou pohlédl na krále a kývl hlavou směrem k Gilanovi. „Dovolí Vaše Veličenstvo?“
Duncan je pokynem ruky oba propustil.
„Ano, Halte, prosím. Postarej se o svého druha. Prokázal nám dobrou službu.“
Když oba hraničáři vyšli ze stanu, Duncan se obrátil k ostatním svým poradcům. „Pánové, nyní se pokusíme v tomto posledním Morgarathově tahu najít nějaký smysl.“
Baron Thorn vrhl rychlý pohled na ostatní – hledal, a také získal, podporu, aby mohl vystoupit jako mluvčí. „Můj pane,“ řekl rozpačitě, „možná bychom vám měli dopřát trochu času, abyste se s tou zprávou vyrovnal…“ Další členové rady dávali tlumenými hlasy najevo souhlas s tímto návrhem, Duncan však důrazně zavrtěl hlavou.
„Jsem král,“ řekl prostě. „A u krále jsou soukromé záležitosti na posledním místě. Na prvním místě jsou záležitosti království.“
***
„Uhasl!“ zvolal Horác s bolestným zklamáním.
Všichni tři se dívali, v zoufalé naději, že se mýlí, že je oči nějakým způsobem klamou. Byla to však pravda. Oheň pod levou věží pohasl v malou hromádku řeřavých uhlíků. Druhá strana byla naproti tomu celá v plamenech a oheň prudce šplhal po dehtem napuštěných postranních lanech k tlustému závěsnému lanu, které drželo pravou stranu mostu. A vskutku – jak mohli vidět, jedno ze tří lan, z nichž bylo nosné lano spleteno, prohořelo, a pravá strana mostu povážlivě vrzala.
„Třeba bude jedna …
