SEDM
V Pordellathu nebylo slyšet ani hlásku. Všichni tři procházeli vesnicí a objevili stejné známky chvatného odchodu, jaké spatřili na hraničním postu. Vypadalo to tu jako po překotném balení, ale v mnoha domech zůstala většina věcí jejich majitelů na svém místě. Vše nasvědčovalo tomu, že obyvatelé se vzdálili ve spěchu a vzali si s sebou jen tolik, kolik mohli unést, nebo jen o malinko víc. Nářadí, kuchyňské potřeby, oblečení, nábytek a osobní věci tu zůstaly. Nepodařilo se jim ale najít nic, co by napovídalo, kam lidé z Pordellathu odešli. Nebo proč jsou pryč.
Začalo se stmívat, a tak Gilan vyhlásil konec pátrání. Vybrali si riadahův dům, kde odsedlali koně a v malém přístřešku před budovou je ustájili a vytřeli do sucha.
V domě strávili neklidnou noc. Alespoň pro Willa taková určitě byla a tušil, že Horác se necítí o nic lépe. Pokud šlo o Gilana, ten vypadal klidně, a když ho Will po první hlídce vystřídal, zabalil se do pláštěnky a okamžitě usnul. Byl ale zamlklejší než obvykle a Will tušil, že tenhle záhadný obrat událostí mu vrtá hlavou víc, než dává najevo.
Když Will držel stráž, udivilo ho, kolik zvuků může v takovém domě vznikat. Dveře skřípaly, podlaha vrzala a ve stropě praskalo snad pokaždé, když vítr zesílil. A ve vesnici jako by se nacházelo plno věcí, které byly špatně připevněné a bouchaly a rachotily. Willa to neustále nutilo, aby neklidně a s vykulenýma očima seděl v parádním pokoji domu u nezaskleného okna s dřevěnými okenicemi zajištěnými háčky tak, aby se nepřibouchly a zůstávaly pootevřené.
Zdálo se, že k šálení smyslů se s radostí připojuje i měsíc. Rychle stoupal vysoko nad vesnici a jeho svit vrhal mezi domy hluboké tůně stínů. Stínů, které budily zdání, že se lehounce pohybují, pokud jste je zachytili jen koutkem oka, a zastavily se, jakmile jste se na ně podívali zpříma.
Všechno se zdánlivě rozhýbalo ještě víc, když se přes měsíc hnaly mraky a hlavní náměstí bylo střídavě plně osvětlené, nebo zcela ponořené do tmy.
Těsně po půlnoci, jak Gilan předpověděl, se spustil vytrvalý déšť a k dosavadním zvukům se přidalo šumění vody a šplouchání, pleskání a cákání kapek dopadajících z okrajů střech do kaluží na zemi.
Zhruba ve dvě hodiny po půlnoci Will vzbudil Horáce, aby převzal hlídku. Narovnal si hromádku polštářů a dek na podlahu v hlavní místnosti, zahalil se pláštěnkou a ulehl.
Potom ještě další hodinu a půl nemohl usnout, poslouchal skřípání a vrzání, bublání a šplouchání a uvažoval, jestli Horác náhodou nespí a jestli se právě teď k domu nepozorovaně, krvežíznivě a nezadržitelně neplíží něco strašného.
Měl z toho strach ještě ve chvíli, kdy konečně usínal.
Časně ráno druhého dne už byli na cestě. Déšť ustal krátce před úsvitem a Gilan chtěl rychle pokračovat dál do Gwyntalethu, prvního většího města, které měli při cestě, a tam hledat odpovědi na záhady, s nimiž se zatím v Celtice setkali. Pojedli rychlou, studenou snídani, umyli se v ledové vodě ze studny ve vesnici a potom nasedli a vyjeli.
Jízda po klikaté a hrbolaté kamenité stezce z vesnice jim zabrala dost času. Když ale opět vjeli na hlavní cestu, pobídli koně do cvalu. Dvacet minut cválali, pak nechali koně odpočinout při jízdě krokem dalších dvacet minut. Tento stejnoměrný střídavý způsob jízdy udržovali celé dopoledne.
V poledne spěšně pojedli a pokračovali dál. Projížděli hlavní důlní oblastí Celtiky a minuli přinejmenším tucet dolů na uhlí a železnou rudu. Byly to velké černé díry, vykutané do úbočí hor a kopců a obklopené smrkovým pažením a kamennými budovami. Nikde však neviděli ani živáčka. Zdálo se, že obyvatelé Celtiky prostě zmizeli z povrchu zemského.
„Mohli opustit hraniční post, a dokonce i vesnice,“ bručel Gilan spíše sám pro sebe. „Ale ještě nikdy jsem nepotkal Celtika, který by opustil důl, když v něm zbývá k vytěžení třeba jen jediná unce.“
Konečně někdy v polovině odpoledne překonali horský hřeben, a v údolí, které se před nimi otevřelo, spatřili úhledné řady kamenných střech města Gwyntalethu. Malá …