ČTYŘI
„Tak povídejte o tom Neilovi,“ vybídl je Will, když se všichni tři pohodlně usadili u ohně a ruce jim zahřívaly hrnky kouřícího bylinkového čaje.
„MacNeilovi,“ opravil ho Horác. „Je to legenda.“
„Ale skutečná,“ prohlásil Gilan. „Řekl bych. Učil jsem se u něj pět let. Začal jsem, když mi bylo jedenáct, pak jsem se ve čtrnácti stal Haltovým učněm. Ale on mi vždycky dal na nějakou dobu volno, abych mohl pokračovat v práci s mistrem šermířem.“
„Ale proč jste se dál učil šermovat, když jste začal s výcvikem na hraničáře?“ ptal se Horác.
Gilan pokrčil rameny. „Možná si všichni mysleli, že by byla škoda zahodit to, co jsem se naučil už předtím. Já jsem rozhodně pokračovat chtěl a mým otcem je sir David z Carawayského léna, takže myslím, že i proto mi nechali určitou volnost.“
Při vyslovení toho jména Horác zpozorněl a posadil se zpříma.
„Bojový mistr David?“ vyhrkl. Očividně to na něj udělalo velký dojem. „Nový nejvyšší velitel?“
Gilan přikývl a usmál se nad chlapcovým údivem. „Právě ten,“ přitakal. Pak si všiml, že Will pořád ještě tápe v temnotách, a tak vysvětloval dál: „Můj otec byl jmenován nejvyšším velitelem královských armád, protože lorda Northolta zavraždili. V bitvě na Hackhamské pláni velel jezdectvu.“
Willovi se údivem rozšířily oči. „Když porazili Morgaratha a vyhnali ho do hor?“
Horác i Gilan kývali hlavami. Horác se nadšeně pustil do dalšího vysvětlování.
„Sir Rodney říká, že to, jak řídil jízdu a křídla lukostřelců v rozhodující části bitvy, může sloužit za vzor. Vždycky to uvádí jako příklad dokonalé taktiky. Žádný div, že vašeho otce vybrali, aby nahradil lorda Northolta.“
Will si uvědomil, že hovor se uchyluje od původního směru.
„Tak co měl tvůj otec společného s tím MacNeilem?“ zeptal se Gilana.
„Totiž,“ začal Gilan, „můj otec byl taky jeho bývalý žák. Bylo celkem přirozené, že MacNeila to táhlo právě k otcově bojové škole, ne?“
„Myslím že ano,“ souhlasil Will.
„A bylo celkem přirozené, že mě začal učit, jakmile jsem dokázal máchnout mečem. Byl jsem přece syn bojového mistra.“
„Jak to, že jste se stal hraničářem?“ zeptal se Horác. „To vás nevzali na rytíře?“
Oba hraničáři se na něj tázavě zadívali. Pobavila je jeho domněnka, že člověk se stane hraničářem až tehdy, když neuspěje jako budoucí rytíř nebo bojovník. Popravdě řečeno si Will ještě docela nedávno myslel totéž, teď na to ovšem velkoryse zapomněl. Horác si všiml dlouhého ticha, které nastalo, a pak i jejich tázavých pohledů. Najednou pochopil, jakou udělal botu, a pokusil se to zachránit.
„Myslím jako… víte přece. Skoro každý chce být rytíř, ne?“
Will s Gilanem mrkli jeden na druhého. Gilan zdvihl jedno obočí. Horác se trápil dál.
„Chci říct… to není urážka, nebo tak… ale každý, koho znám, chce být bojovník.“ Ukázal prstem na Willa a jeho rozpaky trochu ustoupily. „I tys to chtěl, Wille! Pamatuju, že když jsme byli malí, tak jsi vždycky říkal, že půjdeš do bojové školy a budeš slavný rytíř!“
Teď byla řada na Willovi, aby se cítil trapně. „A ty ses mi pořád posmíval. A tvrdils, že na to nejsem dost velký,“ připomněl.
„Taky jsi nebyl!“ odsekl Horác.
„Myslíš?“ zvýšil Will rozzlobeně hlas. „A víš, že už předtím Halt mluvil se sirem Rodneym a řekl mu, že mě chce za učně? A že proto mě nevybrali do bojové školy? Napadlo tě to vůbec někdy?“
Gilan jim skočil do řeči, aby přerušil hádku dřív, než se oba ještě víc rozpálí.
„Myslím, že těch dětinských tahanic je už dost,“ prohlásil nesmlouvavě. Oba kluci už měli pro toho druhého připravenou další jízlivost, ale poslechli, i když neradi.
„Aha… ano. Dobře,“ zamumlal Will. „Promiň.“
Horác několikrát kývl hlavou, nepříjemný výstup ho zamrzel. „Ty mi to taky promiň,“ omlouval se. Jeho zvědavost ale byla probuzená, a tak dodal: „Takhle to tedy bylo, Wille? Halt řekl siru Rodneymu, aby si tě nebral, protože tě chtěl k hraničářům?“
Will sklopil oči a rozpačitě žmoulal nitku, která mu visela z haleny.
„Totiž… ne tak docela,“ přiznával. Potom připustil: „A ty máš pravdu. Když jsem b…
