Celá e-kniha Černí baroni ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
(4)
Major Haluška velel pomocnému technickému praporu již třetí rok. I stupidní důstojníci sloužící pod ním se třásli před jeho rozmary a svéráznými rozkazy.
Ale hlavní bylo, že první pomocný technický prapor byl nahoře dobře zapsán. Každý rok narukovalo do Nepomuku kolem patnácti set nováčků, kteří se zde podrobili čtrnáctidennímu výcviku a pak byli posláni na různá pracoviště v jižních či západních Čechách. A že plnili plán i ti největší chcípáci, to byla zásluha tvrdého režimu majora Halušky a důstojníků, kteří zde většinou rovněž pykali za své předchozí chyby.
Také nyní, kdy se na Zelené Hoře hemžilo půldruhého tisíce nově narukovaných bažantů, prověřoval Terazky práci svých podřízených. Poslouchal, jestli svobodníci řvou dostatečně silně, nakukoval do záchodů, lesknou-li se dlaždice jako zrcadlo, a naháněl strach, kamkoliv vkročil.
Vojíni prožívali krušné chvíle. Jen málokterý přestupek ušel slídivému zraku důstojníků. A jestli přece, byli tu poddůstojníci. A konečně ani ten, kdo obelstil známou metlu armády, nebyl si jist, kdy se před ním objeví sám veliký major Haluška.
„Súdruh vojín, čo robíte u teho baráku!“ protne náhle ostrý hlas říjnové odpoledne.
„Soudruhu majore, vojín Mařinec! Provádím močení.“
„Terazky máte cvičiť! Prečo nejste u své jednotky?“
„Mám prosím neuro vegetativní distonii většího stupně se sklonem k občasné glykosurii. Diabetus melitus neprokázán,“ vychrlil vojín Mařinec perfektně svůj chorobopis.
„Dobre. Akou rečí stě hovorili?“
„Latinsky.“
„Americky něznáte?“
„Ne, prosím!“
„To je dobre! Kebystě znali americky, zatvoril by som vás, až bystě boli černý! Vietě, že Amerikáni sú imperialisti?“
„Vím, soudruhu majore!“
„Stě uvedomelý. Vojak ma byť uvedomelý a oholený! A pretože viete cudzú reč, budete robit pisára! Choďte so mnou!“
Tak se stal vojín Mařinec, v civilu cukrář, písařem.
Krátce poté zamířil major Haluška na ošetřovnu. Jestli něco nenáviděl opravdu z hloubi své duše, pak to byla ošetřovna.
„Voják něpotrebuje ošetrovni,“ tvrdil. „Jeho ošetrovna je v zákope! Len kedy som strelený, potrebujem lekára. Inakšie nie!“
Nesmírně ho mrzelo, že mu řády nedovolují maródku zrušit. Proto alespoň několikrát denně slídil, jestli nemocní nesimulují a opravdu leží. Tentokrát prudce vrazil na ošetřovnu a spatřil vojína, sedícího na lůžku a cosi píšícího.
„Prečo neležíte?“ vybafl na něho.
„Píši báseň,“ vykoktal vojín.
„Do Obrany lidu.“
„Známe takých básníkov-simulantov!“ řekl Terazky. „Keď móžecě písať, móžecě i cvičiť!“
„Mám horečku,“ šeptal Jasánek. „Třicet osm stupňů.“
„Tridsat vosem?“ mávl opovržlivě rukou major. ,,Ja na frontě som mal dvadsat sedem, a išiel som na zteč! Vietě, co je taká zteč! Automaty, gulomety, urá! Bili sme bolševikov, eh, čo hovorím, fašistov, a na to, či mame horúčku, sme nekukali! Rozumiete?“
„Ano,“ řekl Jasánek.
„A terazky,“ houkl na něj major, „lehnut, ani sa nehnut!“
