(3)
Voňavka měl stoprocentní pravdu. Nelze sice tvrdit, že by při přejímání koňského povozu nevznikly žádné potíže, ty však byly celkem pomíjitelné. Přirozený respekt před velikými zvířaty záhy zmizel, neboť prastaré kobyly Trudy a Fuksa byly bezelstné, unavené a rezignující na jakékoliv mladické nerozvážnosti. Na druhé straně byly ovšem německého původu a zásadně nereagovaly na české povely. Ačkoliv jim Kefalín s Pokorným často velice dlouho a trpělivě vysvětlovali, co od nich požadují, Trudy a Fuksa to nebraly na vědomí.
Leč výhody povoznictví byly nesrovnatelně větší. Kefalín s Pokorným se rázem zbavili přímých nadřízených. Kdokoliv je mohl sice požádat o přepravu materiálu, ale právě proto chyběla jakákoliv kontrola jejich činnosti. Díky tomu, že měli pokyn, aby ve chvílích, kdy nebudou řádně vytíženi, dopravovali prkna a staré harampádí na skládku, stačilo naložit dřevěnou kozu, dvě, tři fošny a jezdit s tím po staveništi libovolně dlouho.
Trudy a Fuksa tento režim dne ochotně přijaly. Zvolna tahaly poloprázdný povoz s dvěma vášnivě diskutujícími vojíny od stavby ke stavbě a znovu se vracely na výchozí stanoviště. Celý okruh trval zhruba pětačtyřicet minut. Kefalín s Pokorným probírali situaci v českém divadelnictví, recitovali si navzájem verše, které je poslední dobou zaujaly, a nezapomínali ani na ženské půvaby. Pokorný velebil Helenku z Hostivaře, zatímco Kefalínovy představy o ideálním ženství byly dosud značně mlhavé a nepřesné.
Tu a tam byli vyrušeni některým zedníkem nebo mistrem, který je požádal o dovezení vápna, cementu, písku nebo něčeho jiného. Silně je to obtěžovalo, ale většinou se chovali kulantně a nezřídka těmto žádostem vyhověli.
Brzy pochopili, že důležitá není vykonaná práce, ale tužka. Sami si psali pracovní výkazy, a tak počet for den ze dne úctyhodně stoupal. Jejich výkon se přiblížil k veliké radosti poručíka Troníka sto padesáti procentům. Konečně byli svazáci tam, kde si je přál mít, a ne na chvostě našeho snažení.
V Kefalínovi a Pokorném rostla zdravá ctižádost. Přemítali, kterak se přehoupnout přes dvě stě procent, což by jim přineslo nejen slávu vojenských stachanovců, ale také pěkné peníze. Nebylo to však tak snadné. Počet odvezených for se nedal stupňovat do nekonečna, neboť pohled na poklidně se loudající kobyly Trudy a Fuksu byl dost deprimující. I těch patnáct, až osmnáct for denně přijímal stavbyvedoucí s krajní nedůvěrou.
Byla tu ovšem jiná možnost. Důležitá byla i váha materiálu a zejména při přepravě písku metráčky, a tím i procenta, rychle naskakovaly. Kefalín s Pokorným začali vozit téměř výhradně písek. Pět for mistru Gregorovi, čtyři fůry mistru Franclovi, čtyři fůry mistru Doležalovi a druhý den znova.
„Mám z vás radost,“ usmíval se Troník. „Činíte se jako svazáci, tak to má být! Poctivá práce je nejlepší agitace, soudruzi!“
Denní výkony stále stoupaly. Sto šedesát procent, sto osmdesát procent, dvě stě procent!
Ale jednoho odpoledne se přiřítil k povozu mistr Gregor. Byl brunátný a chrčel. Popadl Kefalína za rukáv a vlekl ho za sebou. Nic nechápající Pokorný se snažil uklidnit kobyly, které zčista jasna se daly do klusu. Mistr Gregor stále bez jediného slůvka vysvětlení táhl Kefalína směrem ke své stavbě. Zastavil se až před planinkou, na níž se skládal stavební materiál. Ukázal na hromádku písku, kterého tu mohly být tak dvě, možná tři kolečka.
„Ukaž mi těch šedesát for písku!“ křičel na Kefalína. „Ukaž mi těch šedesát for písku! Ukaž mi těch šedesát for písku!“
Tuto větu opakoval přibližně patnáctkrát a když se mu nedostalo odpovědi, nechal Kefalína Kefalínem a šel se uklidnit do své kanceláře.
Kefalín s Pokorným posoudili vážnost situace, omezili zejména dodávky písku a začali pracovat na pouhých sto čtyřicet procent.
