Černí baroni (Miloslav Švandrlík)

(8)

Kefalín se stále nemohl rozhodnout. Cosi mu říkalo, aby neopouštěl bezpečný a pohostinný zámek, ale na druhé straně ho perlivá plzeňská dvanáctka přitahovala jako magnet.

„No tak, chlapče,“ řekl si posléze, „přece nebudeš sedět na pévéesce a popíjet černou kávu s brómem! Všichni mužové dovedli v pravou chvíli riskovat a v tom taky spočívá tajemství jejich úspěchu. Risk je zisk, jde se do Nepomuku!“

S odhodlaným výrazem v tváři vykročil ze Zelené Hory směrem k městečku.

Šel tiše a obezřetně, připraven kdykoliv zmizet mezi stromovím. To kdyby Terazkyho náhodou napadlo prověřit stráže a společenský život v zámku. Noc byla poměrně temná a tak vojín, který by nebyl popadnut přímo za límec, by měl značnou naději uniknout spravedlnosti. Ale nic nenasvědčovalo tomu, že by nějaké nebezpečí hrozilo.

Kefalín došel do Nepomuku a zamířil k hostinci u Jandíků. Chvíli postál před vchodem dovnitř. Místnost byla poloprázdná a zcela prostá vojínů. Voňavka zřejmě propíjel svých čtyřicet korun u konkurence.

Kefalín se posadil k prázdnému stolku a poručil si pivo.

„Nebudu pokoušet štěstí,“ řekl si, „urazím dvě tři plzně a pofrčím zpátky na zámek.“

Bylo to krásné předsevzetí, ale bohužel, nepodařilo se mu je splnit. Po třetí plzni přišla čtvrtá a i ta rychle zmizela v agitátorově hrdle.

A právě tehdy vplul do hostince Terazky. Bylo pozdě cokoli podniknout.

Prokázalo se, že alkohol přece jen zpomaluje smyslovou reakci. Kefalín nedokázal zmizet pod stolem a ani otevřeným oknem na náměstí. Ani zasalutovat nemohl, jelikož čepice visela opodál na věšáku.

Terazky se k němu blížil a na jeho tváři se rozhostil potměšilý výraz.

„Tak čo, Kefalín?“ pravil, zvedaje obočí. „Takto agitujetě?“

„Soudruhu majore,“ soukal ze sebe Kefalín, „přepadla mě nezvykle silná žízeň a tak jsem si skočil na jedno pivo.“

„Mátě štyry,“ konstatoval major, pohlédnuv na jeho tácek.

„Kebych něprišiel, ožrali bystě sa ako cepelín. Prečo stě nejeli k svojej rotě?“

„Ujel mi vlak, soudruhu majore,“ hlásil Kefalín, „a na další by v Čičenicích nebyl přípoj. Rozhodli jsme proto jet až časně ráno!“

Terazky pokyvoval hlavou a ve zraku se mu objevil zvláštní smutek.

„Robiť sa vám něchce, agitátor,“ pravil s úsměškem. „Vietě len chlastať a cigániť.“

Pak se znovu zamyslil a Kefalín věděl, že se chystá vyřknout ortel. Ten byl u Terazkyho vždycky krajně nejistý, neboť se za jakýkoliv přestupek pohyboval od otcovského napomenutí až do patnácti ostrých.

„No čo, Kefalín,“ řekl konečně Terazky. „Čo bolo, to bolo. Terazky si dajtě eště jednu a potem behom na Zelenú Horu.“