(5)
Nadporučík Pernica opět pil. A nejen to. Ke všemu si namluvil paní Andulu z Čekanic, s kterou prý měl vážné úmysly. Paní Andule se prý zhnusil manžel – alkoholik, pročež si hledala útěchu jinde, ale nedá se říci, že by tentokrát pochodila o mnoho lépe. Lze to vysvětlit jedině tím, že některé ženy vyhledávají pouze určitý typ mužů. Kunte si při té příležitosti vzpomněl na jistou dámu z rozhraní Holešovic a Letné, která ačkoliv měřila kolem stoosmdesáti centimetrů, měla slabost pro malé, hubené muže a všichni její manželé byli žokeji.
Také paní Andulka, jakkoli zhnusena alkoholikem po jehož boku žila již sedmý rok, byla okouzlena jiným alkoholikem, který pokud nebyl horší, nebyl v žádném případě lepší.
Pernica zářil. „Teď mám děvku,“ pomlaskával, „jak jsem potřeboval. Ženská jako kobyla. Já bych vám přál, abyste tu potvoru zažili v posteli.“
Byl to příliš veliký krajíc štěstí, z něhož hltavě ukusoval nadporučík Pernica a to nemohlo mít dlouhé trvání. Jakýsi závistník seznámil Andulčina manžela s nepravostmi, které se páší pod jeho střechou v době, kdy sedí u truňku a manžel to přijal s nevolí. Byl statné, rozložité postavy a jakkoli měl ustavičně v krvi nějaké to promile alkoholu, věděl, co mu káže čest. Po večeři odešel jako obvykle do hospody, ale nesetrval zde až do zavírací hodiny, jak bývalo jeho zvykem. Vypil pouze čtyři piva a krátce po jedenadvacáté hodině opustil lokál.
„Pánové, nechci bejt falešnej prorok,“ uculil se hostinský, „ale vypadá to, že dneska bude pořádná mela!“
Putykář se nemýlil. Manžel se vrátil domů a zjistil, že muž, který leží v posteli jeho ženy, není ani trochu sympatický. Popadl pohrabáč a vrhl se na důstojníka. Spoře oděný Pernica vyskočil oknem, negalantně zanechav paní Andulu svému osudu a pádil k Táboru. Rozlícený manžel s pohrabáčem za ním. Nadporučík na tom nebyl fyzicky nijak zvlášť dobře a vzdálenost mezi ním a manželem se ustavičně zmenšovala. Představa, že bude tlučen pohrabáčem a nalezen pouze ve spodkách na břehu Lužnice Pernicu děsila. A tak přestože se vody štítil jako málokdo, skočil před řvoucím mstitelem do řeky a přeplaval na druhý břeh. Manžel po něm hodil pohrabáč a těsně minul. Vychrlil tedy ze sebe úctyhodný počet nadávek a vrátil se domů, aby zlinýroval alespoň paní Andulu.
Nadporučík Pernica se ocitl v relativním bezpečí. Drkotal zuby a třásl se zimou, neboť bylo slabě pod nulou, jak už to v prosinci bývá, a on nikdy nebyl členem žádného otužileckého sdružení. Chtělo se mu brečet, ale to nebylo to pravé řešení. Bylo třeba se urychleně vrátit do kasáren, ale vyhnout se přitom v Táboře vnitřnímu městu. Nadporučík odhodlaně vyrazil, ale vzápětí zařval, neboť si rozřízl bosou nohu o starý rezavý hrnec. Chvíli bědoval, ale nemohl se dlouho zdržovat. Voda, stékající mu po těle, mrzla a spodky byly jako plechové.
Není nezbytně nutné se kochat útrapami důstojníka lidově demokratické armády, který se dostal do prekérní situace. Jisté je, že nadporučík Pernica dorazil do kasáren kolem půl jedenácté a přikázal dozorčímu roty, aby mu uvařil čaj. Ani to však nepomohlo a nešťastník musel být o pár hodin později převezen do nemocnice na zápal plic. První rota pomocného technického praporu byla, krátce před svým propuštěním do civilu bez velitele.
