Černí baroni (Miloslav Švandrlík)

(6)

Další svazák a bývalý loupežník Bobr na sebe upozornil tím, ze přivedl do jiného stavu učitelku z mateřské školy.

Jednoho dne se k útvaru dostavila slečna učitelka v doprovodu svého otce, mohutného chlapíka s ryšavým knírem. Vyhledali poručíka Troníka, který je okamžitě pozval do své kanceláře.

„Soudruhu poručíku,“ spustil otec, „na co dlouhý řeči. Já jsem zvyklej mluvit k věci. Jeden z vašich podřízenejch, jmenuje se Bobr, mi zbouchnul holku.“

„Ale tatínku,“ pípla slečna učitelka a zapýřila se.

„Zbouchnul ji,“ nedal se vyrušit ryšavec, „a prej je ochoten si jí vzít. Konečně, proč ne. Vdát se musí, tak jakýpak fraky! Jenomže je tady háček, soudruhu poručíku. U těch vašich jednotek jsou vojíni politicky nespolehliví a to bych v rodině nemoh‘ potřebovat! Já jsem veřejnej funkcionář, v partaji jsem od roku dvacet pět, šest let jsem byl nezaměstnanej a voženil jsem se s podvyživenou podruhyní! Kdyby si má holka měla pověsit na krk nějakýho třídního nepřítele, to by se mě, soudruhu poručíku, sakramensky dotklo!“

Politruk se zamyslel. „Což o to,“ pravil, „soudruh Bobr je celkem uvědomělý. Je to svazák a hodně diskutuje!“

„Vidíš tatínku!“ zajásala učitelka. „Já jsem ti to říkala!“

„Bez problémů to ovšem není,“ ošíval se poručík. „Máme-li si nalít čistého vína, soudruzi, nemůžeme přejít bez povšimnutí fakt, že soudruh Bobr je ženatý!“

Slečna učitelka se pokusila omdlít, ale otec zůstal kupodivu poměrně klidný. „No,“ zahučel, „to by ještě nebylo nejhorší. Před vojnou do toho leckdo spadne, ani neví jak. Naštěstí naše pokrokové zákony umožňují, aby se takový člověk rozvedl a oženil se znovu.“

„To je jistě pravda,“ souhlasil poručík Troník, „ale je zde jedna okolnost, kterou vám nemohu zamlčet. Soudruh Bobr byl již několikrát v nápravném zařízení,“ soukal ze sebe poručík, „a vždy za loupežné přepadení…“

Dvakrát to mlasklo a slečna učitelka vykvikla, neboť obdržela dvě velice poctivé dělnickorolnické facky.

„Ty náno pitomá,“ zařval ryšavec, odepínaje si řemen, „ty děvko, to jsi študovala proto, aby ses spustila s kriminálníkem? Hrdlořeza chceš do baráku, doroto?“

Počal dceru mydlit řemenem a ta, mohutně vřískajíc, vyběhla z kanceláře. Otec však nezůstal pozadu a zpracovával ji velice vydatně, ustavičně přitom nadávaje.

„Tatíčku,“ pištěla dcera. „Prosím tě tady ne. Tady ne. Až doma.“

„Neboj se, doma dostaneš taky,“ hulákal otec a umnými šlehy zasahoval měkké a ladně zaoblené partie jejího těla.

Poručík Troník zasmušile hleděl za mizející dvojicí a rozervaně šeptal: „Ti svazáci. To je přímo začarované, ale v každém větším průseru je svazák.“