Černí baroni (Miloslav Švandrlík)

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ
OTEC ROTY

(1)

Poručík Troník příliš brzy poznal, že jeho optimismus nebyl prost pověr a iluzí. Toužebně očekávaný nadporučík Pernica se dostavil ke své rotě ožralý jak zákon káže a první, po čem se sháněl, bylo nějaké kanape, aby se mohl trochu prospat.

„Nechtěl byste napřed promluvit k rotě?“ otázal se politruk, značně šokovaný vizáží příchozího. „Měl byste se představit!“

„Nevykej mi!“ píchl do něj prstem Pernica. „Já jsem Jarda, ty seš Tonda a voba jsme prima kluci!“

„Nejsem Tonda, ale Josef,“ zavrčel Troník. „Tak co? Představíš se nebo ne?“

„To víš, že se představím!“ objal ho nadporučík. „Nech ty holomky nastoupit, já jim promluvím do duše!“

O několik minut později se kymácel před nastoupenou jednotkou a halekal: „Vojáci! Jsem váš nový velitel a jmenuju se nadporučík Pernica. Chci vám být otcem a proto se mi musíte se vším svěřit! Každému rád poradím a pomohu, někdy třeba i tím, že ho zavřu! Pro mne je voják jako můj vlastní syn! Když se to hodí a je k tomu příležitost, nestydím se se svými vojáky ožrat, protože pití zoceluje charakter, ve víně je pravda a kde se pivo vaří, tam se dobře daří. Jenomže pít se musí umět a nesnesu, když někdo po třetím pivu blije. To je prozatím všechno, co jsem vám chtěl říct! Taky zavedu železnou kázeň, jak mi to poradil můj starý a dobrý přítel – politický pracovník… jak se jmenuješ?… poručík Troník, jelikož nesmíme zapomínat, že jsme na vojně. Mějte ke mně důvěru a nenechte se vyprovokovat. Nebojte se, všechno bude dobrý! Pozor! Nashledanou, soudruzi!“

„Nashledanou, soudruhu nadporučíku!“ odpověděla mu rota nadšeně, neboť se zdálo, že obavy z vojny jako řemen nebudou splněny.

Na schodech před ošetřovnou usedl poručík Troník. Jeho nálada rapidně klesala, o čemž svědčila zejména hlava v dlaních a dlouhé, v pravidelných intervalech se opakující vzdechy.

„Strašná řeč!“ šeptal již po sedmnácté. „Nebudeme se nic nalhávat, byla to strašná řeč!“

„Ale upřímná,“ řekl Kefalín, který si kráčel na ošetřovnu pro jednu algenu. „Bylo vidět, že soudruh nadporučík mluví od srdce.“

„Na to se mu vykašlu!“ zlobil se politruk, „copak takhle se představuje velitel roty? Jak to vypadá, požaduje se ode mne, abych spolupracoval s notorickým opilcem!“

„Je třeba v něm vidět především člověka!“ povzbuzoval ho Kefalín, „ostatně opilci nejsou zdaleka ta nejhorší lidská kategorie!“

„Strčte si ty svý rady za klobouk, Kefalín!“ vybuchl politruk, „a pamatujte si jedno, zažádám si o převelení k bojovému útvaru a když mi nebude vyhověno, vrátím se k řemeslu lakýrnickému! Tady už nikomu šaška dělat nebudu!“